pátek 11. října 2019

Motivace ,,nakopávač´´ života

Před třemi lety jsem navštěvovala semináře s nejrůznější psychologickou tématikou, a samozřejmě jsme se na nich dotkli i tématu motivace. Nebylo tak těžké si zapamatovat, že existuje motivace vnější a vnitřní, a také pozitivní a negativní. Jenže jak s tím naložit v praxi? Motivace je jakýsi ,,nakopávač´´, nutící nás k výkonu. Představte si motivaci jako dlouhou a silnou ruku, která Vás strká životem dál - k vyššímu vzdělání, k lepší práci, do cizích zemí ..

K tomu, abyste něco dělali. potřebujete motivaci, nebo-li nějaký důvod. Člověk potřebuje cítit, že to, co dělá, dává nějaký smysl.

Není-li výšlapu, nedočkáš se výhledu. :P 

Proč chodím do práce? Potřebuji peníze, nechci umřít hlady.
(vnější motivace - negativní)
Proč chodím do fitka? Chci vypadat sexy, dělá mi to radost.
(vnitřní motivace - pozitivní)

Proč se učím na test? Dostanu lepší známku a táta mi koupí I-phone 8.
 (vnější motivace - pozitivní)
Proč vařím večeři? Manžel by se naštval, kdyby nebylo teplé jídlo.
 (vnější motivace - negativní)

Všichni máme různé důvody. proč děláme různé věci. Některé činnosti nás vyloženě těší a jsme silně vnitřně motivovaní je dělat dál, či je dokončit. U některých poslouží motivace vnější, která může být velmi pozitivně silná (odměna) a nebo negativně silná (trest).

Jenže stalo se Vám někdy, že jste motivaci úplně ztratili? 

Sedím v křesle, dívám se z okna do upršeného rána. Diář zeje prázdnotou a stejně tak i moje chuť, cokoliv dělat. Na nástěnce se mi vysmívají seznamy úkolů, které je potřeba dokončit. V hlavě si přemítám argumenty, proč je neudělat, až dospěji k nihilistickému závěru - ,,Nic nemá smysl a vše je marnotratné.´´

,,Je podzim, možná je to normální reakce lidského mozku na teplotní pokles,´´ začnu uvažovat vědecky. ,,No a nebo je to taky pěkná blbost, prostě jsem jenom kůže líná´´, odpoví si mozek sám. ,,O tom vlastně přece psal Ludwig, je to jenom prokrastinace´´, ozve se vědecká Kika, aby jí ta nihilistická mohla spláchnout slzami: ,,Nic nemá smysl,´´ ti říkám. ,,Tenhle článek je k ničemu, protože si ho přečte maximálně tvoje babička a tvoje tři nejlepší kamarádky, vařit je k ničemu, protože se to stejně hned sní, nebo hůř, vyhodí, uklízení je k ničemu, zase tady za dva dny bude bordel, a proč se vlastně oblékat, když dnes nikam nejdu a večer bych si znovu brala pyžamo?´´

Někdy trvá den, někdy dva, než v sobě nebo v okolí ztracenou motivaci znovu objevím. Někdy mě nakopnou přátelé na sociálních sítích (ještě, že je máme). Když si někdo opravdu přečte můj článek, podívá se na video-recept nebo se naučí nová slovíčka německy. Někdy jsou to ti nejbližší, kteří pochválí večeři nebo uklizené prádlo do skříně. Občas na mě také vykoukne strašák v podobě trestů - tzv. negativní motivace. Když to neuděláš, tak tě vyhodí z práce, a budeš bez peněz a bez domova. Když to neuděláš, tvoje kamarádky se na tebe naštvou atd. Jenže mám pocit, že vnější motivace nikdy není dostatečná a začínám to pozorovat i ve své práci.

Jsem lektorkou němčiny a češtiny pro cizince. Učím studenty různého věku, povolání a i s různým druhem motivace. Některým studentům, hlavně těm mladším, to zaplatili rodiče, někomu firma, jiný se nudil, a tak si dal lekce němčiny a ostatní mají v rodině či blízkém okolí Němce, dostali lepší pracovní nabídku, chtějí se do Německa odstěhovat či studovat na tamní univerzitě.

Je známkou dobrého učitele to, že naučí všechny studenty všechno? Pak denně selhávám.

Jak se druhy motivace liší v tomhle případě, a jak mě jako lektorku ovlivňují? 

Myslela jsem, že učit v mimoškolní vzdělávací instituci bude skvělé. Lidi si to přece sami platí, a není to málo, takže budou určitě motivovaní a nadšení a nebudou se tvářit tak, jako já na střední, kde byla jakákoliv výuka v podstatě za trest a už jsme se těšili, až zazvoní. ,,Ach, jak jsem byla naivní.´´

Zejména u firemních kurzů se to od té nudy na střední moc neliší, a podle informací od ostatních lektorů je to všude stejné, ať jste lektor sebelepší a sebe-zkušenější. Manažeři se doma neučí, úkoly nedělají a lekce si přijdou odsedět s myšlenkami na horkou kávu a měkký gauč.

U dětí je kupodivu motivace vyšší, než-li u manažerů firem. Proč? Pravděpodobně na ně působí vnější motivace ze strany rodičů, a to buď ta pozitivní - za dobré vysvědčení bude odměna a nebo ta negativní - dostanu na zadek, zákaz počítače apod., a tak si tu lekci vesměs i užívají. Děti mají navíc jednu velkou výhodu - jsou přirozeně zvídavé a nestydí se zeptat.

Jak je to ale s motivací u studentů, kteří se na lekce přihlásili sami a sami si je platí? Pokud jsou silně vnitřně motivovaní, tak pravidelně dochází na lekce. Pokud onemocní, snaží se zajistit si náhradní termín, píší úkoly, ptají se, učí se a potom se mnou probírají, co kde viděli, co kde četli, jak se řekne to, a jak zase tamto - ví, že se německy opravdu naučit chtějí. Né pro svého šéfa, né kvůli škole, ani zkoušce - zkrátka pro sebe. A upřímně řečeno, s takovými pracovat je jen radost, zábava a čiré štěstí. Během pár měsíců dosahují neskutečných výsledků a jejich jazyková úroveň se posouvá každých 5-7 měsíců o level výš.

Pro srovnání - Úrovní je 6. Na střední školu přicházíme zpravidla minimálně se znalostmi základními A1-A2, a maturita je B1. (dosažení úrovně B1 trvá min.6 let času, které při individuálních kurzech s vysokou vnitřní motivací dosáhnete za rok a půl). Úroveň rodilého mluvčího je C2.

Proč by si ale někdo platil kurzy a potom je nechal propadnout? Tuto otázku jsem si kladla docela dlouho, až jsem si na ní dnes sama odpověděla. Nemají dostatek vnitřní motivace.

Utracené peníze, domluvená lekce v diáři, blížící se zkouška ve škole, pracovní pohovor... to jsou všechno sice velké, silné a mocné ,,buzer´´nástroje, ale pokud motivace nepřichází z nás samotných, je to všechno úplně k ničemu. Možná si doma popláčou, že jim zase propadla lekce, že zase zklamali lektorku, že se to zase nenaučí a že nikdy tu zkoušku neudělají. Možná jim to bude i líto. Jenže nic kromě vnitřní motivace je nepřiměje ke změně. 

2017, Miniwelt, napodobenina Taj Mahal v Indii

Často kvůli tomuto faktoru ztrácím i vlastní motivaci. Nebaví mě vytvářet další cvičení a pracovní listy, přestávám se těšit na lekce, kde budu zase po desáté opakovat to samé a ptát se studentů, zda se už na ta slovesa podívali. Zmocňují se mě myšlenky, že nejsem dobrá lektorka, a že jejich kurz němčiny se mnou dopadne přesně tak, jako všechny ty předchozí. Na rodinných oslavách, u stolu pokrytého chlebíčky se šunkou a bramborovým salátem, budou vykládat, jak už měli x-krát kurz němčiny a pořád se nic nenaučili. ,,Nemá to cenu,´´ ,,je to moc těžký,´´ ,,já na to nemam čas,´´. 

Jenže je to moje chyba? Snažím se ze všech sil, abych toho předala studentům co nejvíc, v co nejkratším čase. Přeci si za to platí, tak s nimi nebudu čtyřicet minut pročítat tabulku s gramatikou, no ne? Jenže mě nenapadlo, že jsou tací, kteří si jí doma prostě sami neotevřou.. A naopak chválím všechny ty, se kterými to jde samo a můžeme si během našich lekcí jen povídat, opravovat, upravovat, bavit se a řešit zajímavé a zábavné věci. 

Chcete mít lekci také zábavnou? Napište úkol, vytiskněte si materiály, pročtěte si slovíčka. Uvidíte, jak se vám změní pohled na celý jazyk, lektorku i lekce a začnete se na ně těšit, ať už jde o němčinu a nebo vlastně o jakýkoliv jazyk / sport / kurz. 

PS: Znám to. Svojí španělštinářku jsem první dva měsíce nenáviděla. Pak jsem se začala učit (3 - 4 hodiny týdně) a najednou jsem zjistila, že je to nejlepší učitelka, jakou jsem kdy měla. Do španělštiny jsem se úplně zbláznila, složila certifikát A2 a stále s ní pokračuji (jako student). Ten pocit, když jsem ve Španělsku při stopování uměla dokola opakovat kdo jsem, co dělám, kam jedu a kolik mi je, byl nezapomenutelný a poskytl mi přesně tu správnou vnitřní motivaci. ,,Uč se, budeš rozumět lidem. Dalším tisícům a milionům lidí po celém světě!´´

2019, Taj Mahal, opravdová Indie

Když už jsme u Taj Mahalu, tak jsem přemýšlela i nad jazykovým kurzem hindí, ale asi mi zatím chybí ta správná vnitřní motivace, a tak ji nechám ještě pár měsíců uzrát. 

Jak najít motivaci uvnitř sebe?

Já jsem zpravidla motivovaná něco dělat, když mi to přináší hezký pocit. V podstatě mám motivaci dělat činnosti, které mi přinesou pozitivní pocity štěstí a radosti. Jenže ono to není tak jednoduché. U některých věcí/činností to totiž nepoznáme hned, jestli nám dělají nebo nedělají dobře. Někdy musíme vytrvat a právě ona vytrvalost přinese ty libé pocity. 

Co tedy má cenu a na co se mám raději vykašlat?

Mít cíl - Je důležité si stanovit cíle nebo alespoň jeden cíl. Zamyslete se nad tím, co byste chtěli a kde se vidíte za pár měsíců/let. Nedávejte si těch cílů příliš mnoho. To je moje častá chyba. Sestavím si žebříček cílů, rozdělám osm věcí najednou a potom upadnu do depresí, že to stejně nestíhám, nic nemá cenu a tak. Zkuste si nejprve stanovit jeden cíl. Např. naučím se vařit - choďte do kurzu, koukejte se na videa, čtěte recepty, zkoušejte a experimentujte v kuchyni. 

Pomalé dávkování - Jak říkám, nesmíte to s těmi úkoly přehnat. Často kladu vysoké nároky jak na sebe, tak na svoje studenty, a pak se stresuju. Je lepší si všechno rozdělit do malých krůčků, být trpělivý a vytrvalý. Když začnete chodit do fitka, bude pár měsíců trvat, než uvidíte břišáky. Pokud jste se začali učit anglicky, asi chvilku potrvá, než si přečtete Shakespeara v originále a kdo se včera přihlásil na kurz vaření, také nepřipraví zítra svíčkovou s domácím knedlíkem. Chce to čas. Všechno je proces. Stejně tak je třeba si uvědomit, že nemůžu během jednoho měsíce naučit své studenty všechno - kdo chce, vytrvá, kdo nechce, dřív nebo později by stejně odešel.

Inspirace - Poslouchám podcasty, čtu knihy, dívám se na videa o zajímavých lidech, kteří něco dokázali a díky rozhovorům zjišťuji, že jsou to taky obyčejné lidé. Taky mají někdy strach, depky, pochybnosti o sobě i o světě kolem. Nechávám se inspirovat tím, co je všechno možné dokázat. A naopak předávám ostatním to, co jsem se naučila, co jsem zjistila a co umím. Každý z nás je jedinečný a umí něco, co může ostatním předat. Ať už je to něco, co se později dá přetvořit v ,,byznys´´ všeho druhu, dobrovolnou činnost nebo jen koníček. 

Přátelé, rodina, láska - Pohlazení od partnera nebo vypovídání se kamarádce vždycky uleví, když chcete všechno vzdát. Seskupte kolem sebe lidi, kteří ve Vás věří, znají Vaše cíle a motivaci, a když ji sami zapomenete, tak Vám připomenout kdo jste, co chcete a kudy za tím máte jít.

Optimismus - Tohle je oblast, do které se zatím pracně probojovávám, protože jsem od přírody velký pesimista a pokud ne, tak alespoň realista. Je ale fakt, že pozitivní myšlení, vynechávání záporek ,,ne´´ a negativismu má docela zajímavý vliv na dění kolem mě i v mé hlavě.

Můžeš být takový, jaký chceš být.. ale musíš to opravdu chtít !



Jak bojujete s podzimní, případně celoroční, ztrátou motivace?