čtvrtek 22. srpna 2019

stopem kolem Baltského moře - část třetí


Stockholm
Na trajektu jsme strávili celé pondělí, abychom se nejlevnějším způsobem dostali na protější břehy do Stockholmu. Za trojnásobnou cenu jsme si sice mohli pořídit lístky na noční trajekt a užít si teplo kajuty, to bychom však nebyli my. Navíc přes den Vám tato cesta nabídne krásné výhledy na ostrůvky kolem. Některé jsou úplně opuštěné, na některých stojí jen jedna chaloupka jako z pohádka a na jiných si místní vytvořili doslova vlastní kolonie. 

Na trajektu si můžete vybrat jakékoliv místo chcete. Je tam spousta obchodů, restaurací, kaváren a barů, my jsme si však vybrali venkovní gauče, na kterých jsme měli nejen pohodlí, ale i krásný výhled.

skoro jako doma v obýváku..
Do Stockholmu jsme dorazili pozdě večer a naštěstí jsme měli domluvený couchsurfing. Fredrik sice bydlel na opačném konci města a museli jsme si zaplatit metro, které podotýkám stojí 150 Kč za jednu jízdu, ale těšili jsme se na teplou sprchu po několika dnech. 

Z Finska jsme přivezli nějaká česká piva a v místním supermarketu jsme nakoupili zeleninu, tofu a rýži, abychom pro couchsurfera, i pro sebe, uvařili. Nečekali jsme však, že na návštěvu pozval ještě další lidi, a tak jsme byli překvapeni, když jsme ve dveřích zahlédli holku, se kterou se potkáváme už od včerejšího večera - byla to ta, která v parku vedle nás hledala místo na přespání, poté s námi jela trajektem a nyní bydlí u Fredrika s námi. Jmenuje se Sarah a je z Francie, stopuje kolem Baltského moře, stejně jako my.

Byt je malý, relativně moderní a útulný. Odhazujeme batohy v obýváku ke gauči, na kterém budeme spát a vrháme se do kuchyně. Vařím, povídám se s Fredrikem a nemůžu se dočkat, až to sníme a budu moct použít koupelnu. 

Okolo jedné uleháme a ráno vyrážíme do města. Ke snídani jsme dojedli poslední ovesné kaše, Fredrik nám zatím nic nenabídl, a tak budeme muset zásoby dokoupit. Původně jsme chtěli do centra dojet stopem, abychom nemuseli znovu platit lístek na metro, Fredrik a Sarah však naše nadšení nesdílejí, a tak nechceme trhat partu. V centru se procházíme úzkými uličkami, kolem řeky a všech jejích kanálů, procházíme od hlavního náměstí do místního muzea historie a poté do radnice, ve které se předávají Nobelovy ceny. Za vstupné neplatíme, a tak si alespoň budovu prohlédneme zvenčí. 

Poté pokračujeme do městské knihovny, která je kulatá, a tak vevnitř vypadá zajímavě. Bohužel však ani toalety nejsou zdarma, musíte zaplatit kartou. Zkoušela jsem to obejít tak, že jsem si chytila dveře po někom, bohužel se mi však nerozsvítila světla a netekla voda, a tak jsem se vrátila ven, zaplatila a poté toaletu použila - shit. 

já, Jirka, Fredrik, Sarah a Slava


Odpoledne se k nám přidala další couchsurferka, tentokrát z Ukrajiny. Tak nějak mi hlava nebere, proč Fredrik přijímá další a další couchsurfery. Za prvné nám předem neřekl, že nás bude víc a za druhé se tam ani nevejdeme, ale dobře, jen mě pěkně štve, že většina couchsurferů nikdy nic nekoupí, ani neuvaří a my potom musíme vařit místo pro tři lidi, pro pět lidí, což zrovna ve Švédsku nevyjde nejlevněji.


stanice metra jsou malované a každá je jiná

Po pikniku v parku jsme se rozdělili. Sarah si na noc našla nového couchsurfera, a tak se od nás odděluje. Já si chci ještě prohlédnout nějaké další stanice metra, když už jsme za ten lístek zaplatili, a tak se na zpáteční cestě zdržujeme ve městě, zatímco ostatní jedou domů. Jsem unavená, potřebuji kafe a sotva lezu, při představě, že budu ještě pro tři lidi vařit indické jídlo i s indickými plackami mi na náladě nepřidává. Někdy si říkám, že se na to taky vykašlu a budu ten špatný couchsurfer, který prostě vyžere ledničku a zmizí, jenže to bych nebyla já... 

ceny potravin v Lidlu jsou stejné jako v ČR x 3 !!

Po večeři mi padají víčka únavou, a doufám, že ostatním taky. Fredrik si sice kafe uvařil, nám však nenabídl, a tak je mi blbé si nalít. Vytahuje společenskou hru. Vzhledem k tomu, že se blíží jedenáctá večer, a Sláva ve čtyři ráno vstává, očekávám maximálně prší. Jenže, tohle je Švédsko, národ chytrých, mlčenlivých lidí, se skvělou angličtinou, zálibou ve složitostech a tak..prostě Švédsko. Hráli jsme deskovku, která měla asi osm druhů kartiček, malá srdíčka, malé penízky, malé modré bodíky, figurky, kostku, postavy, místnosti.. a dřív než jsme pochopili, o co jde a než jsme rozdali a použili všechny kartičky, byla jedna a už jsem opravdu chtěla spát. Nehledě na to, že hra byla v angličtina, a nepochopila jsem skoro nic. Navždy si ale budu pamatovat ,,raining dogs and cats (prší kočky a psi)´´. Naštvaně jsem házela pidikartičky do sáčku a proklínala Švédsko - všechno je tu drahý jako kráva, všichni mlčí, všichni jsou zalezlí doma, je tu zima, a tak vůůbec.. a to jsem ještě nevěděla, jak na prd se tam stopuje.

 The most common one says that in olden times, homes had thatched roofs in which domestic animals such as cats and dogs would like to hide. In heavy rain, the animals would either be washed out of the thatch, or rapidly abandon it for better shelter, so it would seem to be raining cats and dogs.

Ráno jsme si sice stopli první auto asi po pěti minutách, jenže to nebyl Švéd, ale Kurd, a Kurdové, ti vždycky staví. Dostali nás k centru města, kde jsme stopli Švédku  s malou dcerkou, které nás sice odvezly za město, ale jenom na okraj a k málo používané silnice, a tak jsme tam strávili docela dost času. Nakonec nás jeden chlapík přeci jen nabral a odvezl k lepší benzínce, kde jsme si stopli Maďara, žijícího ve Švédsku dvacet let. Odvezl nás alespoň osmdesát kilometrů a nabídl nám coca-colu.

Na zastávce autobusu jsme si uvařili oběd a pokračovali ve stopování s cedulí Malmö. Myslím, že tam dneska nedojedeme, ale kdoví. Zastavili nám další Kurdové, kteří nás vezli asi padesát kilometrů. Lepší něco než nic. A navíc, dali nám jablko. 

stopování ve Švédsku vyžaduje hodně optimismu

Začíná se stmívat a máme poslední šanci chytit dobrý stop, jenže stojíme na silnici, kde projede jedno auto za pět minut. Nakonec však zastavuje asi čtyřicetiletá paní s mladým klukem. Kluk otvírá kufr, vhazujeme batohy, a to, že mají na zadním sedadle psa, neřeším.

Životní příběhy lidí, které stopneme, jsou většinou dost podobné. Někdo se vdává, někdo se rozvádí, mají děti, mají různá povolání, jedou na dovolenou, na chatu a nebo do práce.. jenže Amirovo příběh byl vážně hustej. 

Je to jeden z uprchlíků z roku 2015. Původem pochází z Afgánistánu, s rodiči žil v Sýrii. Pořád ho unášeli z domu a poté chtěli po rodině výkupné. Rodina za něj vždy zaplatila strašný peníze a zadlužila se. Amir se cítil provinile, a tak v patnácti letech utekl z domova. Rozhodl se prchnout do Evropy, a tak to udělal. V kamionech, na lodi i v autech - dostal se přes Řecko, až do Německa a potom do Švédska. Ztratil kontakt s rodinou na rok a půl. S touhle paní přišel do kontaktu tak, že chodil do školy s jejím synem. Její syn byl s Amirem kamarád, a tak se rozhodla, že si jej vezmou domů a postarají se o něj, protože u svojí stávající ,,adoptivní´ rodiny nebyl spokojený. Chovala se k němu moc hezky, naučila ho švédsky a teď ho učí anglicky, učí ho řídit auto a další věci, jakoby byl její vlastní syn. Zkrátka - ta paní byla úplný optimistický anděl.

hledáme místo na stan
Okolo deváté večer jsme však z jejího auta, plni dojmů, vysedli, a ona pokračovala v cestě za svými rodiči. Narazili jsme sice na hezkou benzínku, s odpočívadlem, restaurací a chatkami, stanování je tu však zakázané a benzínka v deset stejně zavírá. Chodíme se ptát lidí, zda nemají cestu do Malmö a naposledy zkoušíme štěstí. Nikdo tam nejede a nebo mají plné auto. Achjo.

Když benzínka zavírá a auta přestávají přijíždět, jdeme směrem k lesu, abychom se utábořili. Ušli jsme asi dva kilometry a nikde se nám to nelíbí, nejprve Jirka nechce stavět stan na mechu, potom nechceme stavět na soukromém pozemku, a tak hledáme dál. Nakonec se schováváme mezi soukromý pozemek a les, na mýtinu. Z domů na nás nebude vidět a od silnice snad také ne, hlavně tu jezdí tři auta denně, takže snad ráno žádné nepojede moc brzy.

K večeři si připravujeme kuskus se zeleninou a usínáme za zvuků lesa. Dokonce jsme slyšeli štěkat jelena. Já jsem byla po... až za ušima, ale Jirka říká, že byl daleko.

První projíždějící auto po ránu bylo naše, byl to kamion se švédskou spzkou, ale českým řidičem. Povyprávěli jsme mu náš příběh a zavezl nás na frekventovanější benzínku. Tam mě odchytila další Češka - ,,Páni, kde se tady berou´´, pomyslela jsem si, a už jsem se těšila, že mi jde nabídnout svezení, ona nám však chtěla pronajmout svoji chalupu, a tak jsem s díky odmítla a zkoušeli jsme štěstí dál. 

Ptaní na benzínce nezafungovalo a už jsme měli chuť to vzdát. Šli jsme k silnici, a tam jsme si povídali, koukali do telefonu, a doufali v zázrak. Najednou vedle nás zastavilo auto. Překvapeně jsme se na něj podívali, a ještě víc překvapení jsme byli, když řekl, že je Švéd. 

Byl to Švédský kouzelník a dělal zábavné show pro dospělé v různých firmách a na večírcích. Asi potřeboval inspiraci pro další srandičky, jinak by nás určitě nenabral. Odvezl nás na benzínku, koupil nám kafe a kdybyste někdo chtěl vtipnou švédskou show - máme jeho vizitku. Na benzínce jsme si uvařili oběd, nakoupili zásoby a pokračovali s hezkým fešáckým Švédem až do Malmö, autem s koženými sedačkami.

Tam jsme sice stopli auto do Kodaně na první pokus, chtěl po nás ale peníze za průjezd mostem a to nestydatých deset euro za každého, musela jsem se smát. Počkali jsme si na pána původem z Palestiny, který nás odvezl až k bytu našeho couchsurfera a zadarmo. Dozvěděli jsme se, že nemá žádné doklady a tím, že Palestina v podstatě už neexistuje a byla zabrána Izraelí, není občanem nikoho. Byl to zajímavý příběh a věřím, že stopovat ve Švédsku a Dánsku dýl, nasbíráme takových příběhů stovky.. Skandinávie přijímá uprchlíky a více než dvacet procent obyvatel jsou jiných národností. 

malá mořská víla v Kodani
Po příjezdu ke Kumarovi na nás čekala večeře. Těšila jsem se na indické jídlo do chvíle, než jsem zahlédla kuřecí pařátky, čouhající z hrnce. Achjo. Né všichni Indové jsou vegetariáni. A tak si nabíráme rýži s omáčkou, ačkoliv je z ní cítit maso, ujídáme salát a povídáme si. Kumar žije v Kodani se svojí ženou, která je Češka a mají spolu dvě děti. Má rád českou kulturu a chce poznat víc Čechů, aby lépe rozuměl své ženě a dětem - tak přeci jen mají nějakou kulturní bariéru. Aha. Vždycky se těmhle multikulturním manželstvím divím.

Večer nás autem vzal k malé mořské víle a královskému paláci. Pivo nepije, a tak uleháme střízliví. Couchsurfing u Kumara je úplně perfektním zážitkem. Druhý den ráno nám připravil královskou snídani, půjčil nám kola a my jsme si mohli zbytek Kodaně prohlédnout jako místní. Všude jsou značené cyklostezky, semafory a další stovky cyklistů.

cyklistika je v Dánsku populární

Kodaň se mi ze všech navštívených měst líbila nejvíc. Do centra k barevným domkům jsme vyrazili brzo ráno, dřív než většina turistů, a tak jsme si užili prázdné uličky se zavřenými kavárnami v probouzejícím se městě. Na kole zvládnete projet všechna zajímavá místa během jednoho dne. Nezapomeňte na čtvrť Christiania, ve které budete zírat. Je to čtvrť místních umělců a kreativců, pěstuje se tam tráva na ulicích, vše je vyzdobeno graffity, malbami, soškami a obrazy. Dokonce se považují za samostatnou republiku, na kterou se nevztahují pravidla EU. Byla založena členy Hippies. Vše je tam o polovinu levnější než ve zbytku města a žijí tam docela zajímavý a cool lidi. 

zahrádka

Odpoledne jsme se museli s Kumarem rozloučit a vydali jsme se za město na stop. Byl tak hodný, že nás autem odvezl až k dálnici a ušetřili jsme si tak zbytečné kroky po městě. U dálnice jsme nečekali dlouho a zastavil nám chlapík, který nás odvezl na benzínku doporučovanou hitchwiki. Stojí na ní desítky aut i kamionů všech možných spz, aproto čekáme na nějaký dlouhý stop. Řekli jsme si, že vezmeme auto jen do Německa, protože se musíme dostat s někým na trajekt. Čekali jsme asi dvě hodiny a odmítli asi 12 řidičů, až jsem se nakonec seznámila s paní Zuzanou, se kterou jsme jeli až do Hamburku. Cesta trajektem proběhla hladce. Platí se pouze za vozidlo, né za počet osob, a tak jsme se svezli zdarma. 

Zuzana na trajektu do Německa

Po výjezdu z trajektu začala svítit kontrolka, volající po natankování. Dřív než jsme narazili na benzínku, vypovědělo auto službu, a tak jsme zastavili u krajnice, mávali rukama na projíždějící auta a doufali, že někdo veze kanystr s benzínem navíc. Stopli jsme hasiče, kteří odvezli Jirku s dvacetieurovkou v kapse pro kanystr s benzínem a čekali jsme u auta. Po několika minutách přijíždí k našemu autu červený autobus, ze kterého jako hrdina vystupuje Jirka i s modrým kanystrem. Autobus troubí a mává na pozdrav a hrdina lije do nádrže potřebný benzín. Startujeee. Můžeme vyrazit znovu na cesty. Na benzínce tankuje Zuzana plnou nádrž, a my slibujeme, že na tuhle historku ze stopu jentak nezapomeneme. Nakonec nás za tmy vyhazuje před Hamburkem na benzínce u dálnice. Ustlali jsme si vedle kamionu na karimatce, v McDonaldu jsme si vyčistili zuby a se špunty v uších usnuli jako miminka.


spaní na benzínce u dálnice

Sobotní ráno jsem začala kávou zdarma, i když tak úplně zdarma nebyla. Za každé vyčůrání zaplatíte 75 centů a dostanete poukaz na 50 centrů. Káva stála euro, a tak jsem nemohla nechat své dva poukazy přece propadnout. Po snídani jsme si stopli mladou Němku Nikol v bílém bavoráku, která nás zavezla na křižovatku, ze které jsme se vůbec nemohli vymotat.

Další dvě hodiny jsme jí proklínali a pak už jsme brali všechna auta, která zastavila, Začínám se vzdávat naděje, že dneska dojedeme domů. Odpoledne jsme stopli pána, který nás popovezl asi dvě stě kilometrů, a tak jsme se konečně trochu hnuli z místa, pak už se chodíme ptát raději lidí, a tak jsme si stopli kluka k Berlínu, slovenskou maminku do Lipska a polského kamioňáka do Drážďan. Když už se stmívalo a ztráceli jsme naději, ukusavala jsem z darovaného jablka od kamioňáka, šla vyhodit ohryzek a během toho - auto. 

Praha

Dva velký a jeden malej  - jedou do Bratislavy. Sice se mačkám na prostředním sedadle, stojí to však za to. Kluci nás odvezli až do Prahy, dali nám ledové kafe, pytel jablek a čerstvý závin z Edeky. Dokonce jedou z Hamburku až do Bratislavy, to kdybychom si počkali, tak bychom se svezli pěkně na jeden zátah. No co. Nakonec stojíme kolem půlnoci na Černém mostu. Jirka se chce utábořit a postavit někde za Čerňákem stan, já jsem pro stopování. Sice jsme za tmy a v noci ještě nestopovali, když nepočítám Lowcostrace, ale chci domů, chci do své postele a nechce se mi padesát kilometrů od domova čekat na autobus další noc. Vyšlo to, během půl hodiny nám zastavil pán, který nás odvezl do Mladé Boleslavi, přímo před dům. Zlatý člověk. A to ani do Boleslavi neměl namířeno, jel do Liberce a nemusel by vůbec sjíždět z dálnice. 

Víte co je nejvtipnější? Ty lidi, kterých se nejvíc bojím, jsou vždycky ty nejhodnější. Musím se odnaučit soudit lidi podle vzhledu. Většinou se bojím tmavších lidí, mužů, vousáčů a hromotluků - a proč? protože nám televize a internet často podsouvá, že jsou to vrazi a zloději.. no a vždycky v těch filmech tak vypadají, nikdy není zločinec nějaký fešák s blonďatýma vlasama a modrýma očima, jenže v reálu je to trochu jinak. Mám z někoho strach a přitom mi ten člověk pomůže nejvíc jak může, dá mi jídlo, kolikrát i peníze a nebo se mě snaží ochránit, abych nestopovala a neunesl mě někdo, tak mě radši odveze on. Sranda. Takže prostě soudit lidi podle vzhledu se fakt nedá. Zapamatuju si to konečně?



Žádné komentáře:

Okomentovat