čtvrtek 22. srpna 2019

stopem kolem Baltského moře - část třetí


Stockholm
Na trajektu jsme strávili celé pondělí, abychom se nejlevnějším způsobem dostali na protější břehy do Stockholmu. Za trojnásobnou cenu jsme si sice mohli pořídit lístky na noční trajekt a užít si teplo kajuty, to bychom však nebyli my. Navíc přes den Vám tato cesta nabídne krásné výhledy na ostrůvky kolem. Některé jsou úplně opuštěné, na některých stojí jen jedna chaloupka jako z pohádka a na jiných si místní vytvořili doslova vlastní kolonie. 

Na trajektu si můžete vybrat jakékoliv místo chcete. Je tam spousta obchodů, restaurací, kaváren a barů, my jsme si však vybrali venkovní gauče, na kterých jsme měli nejen pohodlí, ale i krásný výhled.

skoro jako doma v obýváku..
Do Stockholmu jsme dorazili pozdě večer a naštěstí jsme měli domluvený couchsurfing. Fredrik sice bydlel na opačném konci města a museli jsme si zaplatit metro, které podotýkám stojí 150 Kč za jednu jízdu, ale těšili jsme se na teplou sprchu po několika dnech. 

Z Finska jsme přivezli nějaká česká piva a v místním supermarketu jsme nakoupili zeleninu, tofu a rýži, abychom pro couchsurfera, i pro sebe, uvařili. Nečekali jsme však, že na návštěvu pozval ještě další lidi, a tak jsme byli překvapeni, když jsme ve dveřích zahlédli holku, se kterou se potkáváme už od včerejšího večera - byla to ta, která v parku vedle nás hledala místo na přespání, poté s námi jela trajektem a nyní bydlí u Fredrika s námi. Jmenuje se Sarah a je z Francie, stopuje kolem Baltského moře, stejně jako my.

Byt je malý, relativně moderní a útulný. Odhazujeme batohy v obýváku ke gauči, na kterém budeme spát a vrháme se do kuchyně. Vařím, povídám se s Fredrikem a nemůžu se dočkat, až to sníme a budu moct použít koupelnu. 

Okolo jedné uleháme a ráno vyrážíme do města. Ke snídani jsme dojedli poslední ovesné kaše, Fredrik nám zatím nic nenabídl, a tak budeme muset zásoby dokoupit. Původně jsme chtěli do centra dojet stopem, abychom nemuseli znovu platit lístek na metro, Fredrik a Sarah však naše nadšení nesdílejí, a tak nechceme trhat partu. V centru se procházíme úzkými uličkami, kolem řeky a všech jejích kanálů, procházíme od hlavního náměstí do místního muzea historie a poté do radnice, ve které se předávají Nobelovy ceny. Za vstupné neplatíme, a tak si alespoň budovu prohlédneme zvenčí. 

Poté pokračujeme do městské knihovny, která je kulatá, a tak vevnitř vypadá zajímavě. Bohužel však ani toalety nejsou zdarma, musíte zaplatit kartou. Zkoušela jsem to obejít tak, že jsem si chytila dveře po někom, bohužel se mi však nerozsvítila světla a netekla voda, a tak jsem se vrátila ven, zaplatila a poté toaletu použila - shit. 

já, Jirka, Fredrik, Sarah a Slava


Odpoledne se k nám přidala další couchsurferka, tentokrát z Ukrajiny. Tak nějak mi hlava nebere, proč Fredrik přijímá další a další couchsurfery. Za prvné nám předem neřekl, že nás bude víc a za druhé se tam ani nevejdeme, ale dobře, jen mě pěkně štve, že většina couchsurferů nikdy nic nekoupí, ani neuvaří a my potom musíme vařit místo pro tři lidi, pro pět lidí, což zrovna ve Švédsku nevyjde nejlevněji.


stanice metra jsou malované a každá je jiná

Po pikniku v parku jsme se rozdělili. Sarah si na noc našla nového couchsurfera, a tak se od nás odděluje. Já si chci ještě prohlédnout nějaké další stanice metra, když už jsme za ten lístek zaplatili, a tak se na zpáteční cestě zdržujeme ve městě, zatímco ostatní jedou domů. Jsem unavená, potřebuji kafe a sotva lezu, při představě, že budu ještě pro tři lidi vařit indické jídlo i s indickými plackami mi na náladě nepřidává. Někdy si říkám, že se na to taky vykašlu a budu ten špatný couchsurfer, který prostě vyžere ledničku a zmizí, jenže to bych nebyla já... 

ceny potravin v Lidlu jsou stejné jako v ČR x 3 !!

Po večeři mi padají víčka únavou, a doufám, že ostatním taky. Fredrik si sice kafe uvařil, nám však nenabídl, a tak je mi blbé si nalít. Vytahuje společenskou hru. Vzhledem k tomu, že se blíží jedenáctá večer, a Sláva ve čtyři ráno vstává, očekávám maximálně prší. Jenže, tohle je Švédsko, národ chytrých, mlčenlivých lidí, se skvělou angličtinou, zálibou ve složitostech a tak..prostě Švédsko. Hráli jsme deskovku, která měla asi osm druhů kartiček, malá srdíčka, malé penízky, malé modré bodíky, figurky, kostku, postavy, místnosti.. a dřív než jsme pochopili, o co jde a než jsme rozdali a použili všechny kartičky, byla jedna a už jsem opravdu chtěla spát. Nehledě na to, že hra byla v angličtina, a nepochopila jsem skoro nic. Navždy si ale budu pamatovat ,,raining dogs and cats (prší kočky a psi)´´. Naštvaně jsem házela pidikartičky do sáčku a proklínala Švédsko - všechno je tu drahý jako kráva, všichni mlčí, všichni jsou zalezlí doma, je tu zima, a tak vůůbec.. a to jsem ještě nevěděla, jak na prd se tam stopuje.

 The most common one says that in olden times, homes had thatched roofs in which domestic animals such as cats and dogs would like to hide. In heavy rain, the animals would either be washed out of the thatch, or rapidly abandon it for better shelter, so it would seem to be raining cats and dogs.

Ráno jsme si sice stopli první auto asi po pěti minutách, jenže to nebyl Švéd, ale Kurd, a Kurdové, ti vždycky staví. Dostali nás k centru města, kde jsme stopli Švédku  s malou dcerkou, které nás sice odvezly za město, ale jenom na okraj a k málo používané silnice, a tak jsme tam strávili docela dost času. Nakonec nás jeden chlapík přeci jen nabral a odvezl k lepší benzínce, kde jsme si stopli Maďara, žijícího ve Švédsku dvacet let. Odvezl nás alespoň osmdesát kilometrů a nabídl nám coca-colu.

Na zastávce autobusu jsme si uvařili oběd a pokračovali ve stopování s cedulí Malmö. Myslím, že tam dneska nedojedeme, ale kdoví. Zastavili nám další Kurdové, kteří nás vezli asi padesát kilometrů. Lepší něco než nic. A navíc, dali nám jablko. 

stopování ve Švédsku vyžaduje hodně optimismu

Začíná se stmívat a máme poslední šanci chytit dobrý stop, jenže stojíme na silnici, kde projede jedno auto za pět minut. Nakonec však zastavuje asi čtyřicetiletá paní s mladým klukem. Kluk otvírá kufr, vhazujeme batohy, a to, že mají na zadním sedadle psa, neřeším.

Životní příběhy lidí, které stopneme, jsou většinou dost podobné. Někdo se vdává, někdo se rozvádí, mají děti, mají různá povolání, jedou na dovolenou, na chatu a nebo do práce.. jenže Amirovo příběh byl vážně hustej. 

Je to jeden z uprchlíků z roku 2015. Původem pochází z Afgánistánu, s rodiči žil v Sýrii. Pořád ho unášeli z domu a poté chtěli po rodině výkupné. Rodina za něj vždy zaplatila strašný peníze a zadlužila se. Amir se cítil provinile, a tak v patnácti letech utekl z domova. Rozhodl se prchnout do Evropy, a tak to udělal. V kamionech, na lodi i v autech - dostal se přes Řecko, až do Německa a potom do Švédska. Ztratil kontakt s rodinou na rok a půl. S touhle paní přišel do kontaktu tak, že chodil do školy s jejím synem. Její syn byl s Amirem kamarád, a tak se rozhodla, že si jej vezmou domů a postarají se o něj, protože u svojí stávající ,,adoptivní´ rodiny nebyl spokojený. Chovala se k němu moc hezky, naučila ho švédsky a teď ho učí anglicky, učí ho řídit auto a další věci, jakoby byl její vlastní syn. Zkrátka - ta paní byla úplný optimistický anděl.

hledáme místo na stan
Okolo deváté večer jsme však z jejího auta, plni dojmů, vysedli, a ona pokračovala v cestě za svými rodiči. Narazili jsme sice na hezkou benzínku, s odpočívadlem, restaurací a chatkami, stanování je tu však zakázané a benzínka v deset stejně zavírá. Chodíme se ptát lidí, zda nemají cestu do Malmö a naposledy zkoušíme štěstí. Nikdo tam nejede a nebo mají plné auto. Achjo.

Když benzínka zavírá a auta přestávají přijíždět, jdeme směrem k lesu, abychom se utábořili. Ušli jsme asi dva kilometry a nikde se nám to nelíbí, nejprve Jirka nechce stavět stan na mechu, potom nechceme stavět na soukromém pozemku, a tak hledáme dál. Nakonec se schováváme mezi soukromý pozemek a les, na mýtinu. Z domů na nás nebude vidět a od silnice snad také ne, hlavně tu jezdí tři auta denně, takže snad ráno žádné nepojede moc brzy.

K večeři si připravujeme kuskus se zeleninou a usínáme za zvuků lesa. Dokonce jsme slyšeli štěkat jelena. Já jsem byla po... až za ušima, ale Jirka říká, že byl daleko.

První projíždějící auto po ránu bylo naše, byl to kamion se švédskou spzkou, ale českým řidičem. Povyprávěli jsme mu náš příběh a zavezl nás na frekventovanější benzínku. Tam mě odchytila další Češka - ,,Páni, kde se tady berou´´, pomyslela jsem si, a už jsem se těšila, že mi jde nabídnout svezení, ona nám však chtěla pronajmout svoji chalupu, a tak jsem s díky odmítla a zkoušeli jsme štěstí dál. 

Ptaní na benzínce nezafungovalo a už jsme měli chuť to vzdát. Šli jsme k silnici, a tam jsme si povídali, koukali do telefonu, a doufali v zázrak. Najednou vedle nás zastavilo auto. Překvapeně jsme se na něj podívali, a ještě víc překvapení jsme byli, když řekl, že je Švéd. 

Byl to Švédský kouzelník a dělal zábavné show pro dospělé v různých firmách a na večírcích. Asi potřeboval inspiraci pro další srandičky, jinak by nás určitě nenabral. Odvezl nás na benzínku, koupil nám kafe a kdybyste někdo chtěl vtipnou švédskou show - máme jeho vizitku. Na benzínce jsme si uvařili oběd, nakoupili zásoby a pokračovali s hezkým fešáckým Švédem až do Malmö, autem s koženými sedačkami.

Tam jsme sice stopli auto do Kodaně na první pokus, chtěl po nás ale peníze za průjezd mostem a to nestydatých deset euro za každého, musela jsem se smát. Počkali jsme si na pána původem z Palestiny, který nás odvezl až k bytu našeho couchsurfera a zadarmo. Dozvěděli jsme se, že nemá žádné doklady a tím, že Palestina v podstatě už neexistuje a byla zabrána Izraelí, není občanem nikoho. Byl to zajímavý příběh a věřím, že stopovat ve Švédsku a Dánsku dýl, nasbíráme takových příběhů stovky.. Skandinávie přijímá uprchlíky a více než dvacet procent obyvatel jsou jiných národností. 

malá mořská víla v Kodani
Po příjezdu ke Kumarovi na nás čekala večeře. Těšila jsem se na indické jídlo do chvíle, než jsem zahlédla kuřecí pařátky, čouhající z hrnce. Achjo. Né všichni Indové jsou vegetariáni. A tak si nabíráme rýži s omáčkou, ačkoliv je z ní cítit maso, ujídáme salát a povídáme si. Kumar žije v Kodani se svojí ženou, která je Češka a mají spolu dvě děti. Má rád českou kulturu a chce poznat víc Čechů, aby lépe rozuměl své ženě a dětem - tak přeci jen mají nějakou kulturní bariéru. Aha. Vždycky se těmhle multikulturním manželstvím divím.

Večer nás autem vzal k malé mořské víle a královskému paláci. Pivo nepije, a tak uleháme střízliví. Couchsurfing u Kumara je úplně perfektním zážitkem. Druhý den ráno nám připravil královskou snídani, půjčil nám kola a my jsme si mohli zbytek Kodaně prohlédnout jako místní. Všude jsou značené cyklostezky, semafory a další stovky cyklistů.

cyklistika je v Dánsku populární

Kodaň se mi ze všech navštívených měst líbila nejvíc. Do centra k barevným domkům jsme vyrazili brzo ráno, dřív než většina turistů, a tak jsme si užili prázdné uličky se zavřenými kavárnami v probouzejícím se městě. Na kole zvládnete projet všechna zajímavá místa během jednoho dne. Nezapomeňte na čtvrť Christiania, ve které budete zírat. Je to čtvrť místních umělců a kreativců, pěstuje se tam tráva na ulicích, vše je vyzdobeno graffity, malbami, soškami a obrazy. Dokonce se považují za samostatnou republiku, na kterou se nevztahují pravidla EU. Byla založena členy Hippies. Vše je tam o polovinu levnější než ve zbytku města a žijí tam docela zajímavý a cool lidi. 

zahrádka

Odpoledne jsme se museli s Kumarem rozloučit a vydali jsme se za město na stop. Byl tak hodný, že nás autem odvezl až k dálnici a ušetřili jsme si tak zbytečné kroky po městě. U dálnice jsme nečekali dlouho a zastavil nám chlapík, který nás odvezl na benzínku doporučovanou hitchwiki. Stojí na ní desítky aut i kamionů všech možných spz, aproto čekáme na nějaký dlouhý stop. Řekli jsme si, že vezmeme auto jen do Německa, protože se musíme dostat s někým na trajekt. Čekali jsme asi dvě hodiny a odmítli asi 12 řidičů, až jsem se nakonec seznámila s paní Zuzanou, se kterou jsme jeli až do Hamburku. Cesta trajektem proběhla hladce. Platí se pouze za vozidlo, né za počet osob, a tak jsme se svezli zdarma. 

Zuzana na trajektu do Německa

Po výjezdu z trajektu začala svítit kontrolka, volající po natankování. Dřív než jsme narazili na benzínku, vypovědělo auto službu, a tak jsme zastavili u krajnice, mávali rukama na projíždějící auta a doufali, že někdo veze kanystr s benzínem navíc. Stopli jsme hasiče, kteří odvezli Jirku s dvacetieurovkou v kapse pro kanystr s benzínem a čekali jsme u auta. Po několika minutách přijíždí k našemu autu červený autobus, ze kterého jako hrdina vystupuje Jirka i s modrým kanystrem. Autobus troubí a mává na pozdrav a hrdina lije do nádrže potřebný benzín. Startujeee. Můžeme vyrazit znovu na cesty. Na benzínce tankuje Zuzana plnou nádrž, a my slibujeme, že na tuhle historku ze stopu jentak nezapomeneme. Nakonec nás za tmy vyhazuje před Hamburkem na benzínce u dálnice. Ustlali jsme si vedle kamionu na karimatce, v McDonaldu jsme si vyčistili zuby a se špunty v uších usnuli jako miminka.


spaní na benzínce u dálnice

Sobotní ráno jsem začala kávou zdarma, i když tak úplně zdarma nebyla. Za každé vyčůrání zaplatíte 75 centů a dostanete poukaz na 50 centrů. Káva stála euro, a tak jsem nemohla nechat své dva poukazy přece propadnout. Po snídani jsme si stopli mladou Němku Nikol v bílém bavoráku, která nás zavezla na křižovatku, ze které jsme se vůbec nemohli vymotat.

Další dvě hodiny jsme jí proklínali a pak už jsme brali všechna auta, která zastavila, Začínám se vzdávat naděje, že dneska dojedeme domů. Odpoledne jsme stopli pána, který nás popovezl asi dvě stě kilometrů, a tak jsme se konečně trochu hnuli z místa, pak už se chodíme ptát raději lidí, a tak jsme si stopli kluka k Berlínu, slovenskou maminku do Lipska a polského kamioňáka do Drážďan. Když už se stmívalo a ztráceli jsme naději, ukusavala jsem z darovaného jablka od kamioňáka, šla vyhodit ohryzek a během toho - auto. 

Praha

Dva velký a jeden malej  - jedou do Bratislavy. Sice se mačkám na prostředním sedadle, stojí to však za to. Kluci nás odvezli až do Prahy, dali nám ledové kafe, pytel jablek a čerstvý závin z Edeky. Dokonce jedou z Hamburku až do Bratislavy, to kdybychom si počkali, tak bychom se svezli pěkně na jeden zátah. No co. Nakonec stojíme kolem půlnoci na Černém mostu. Jirka se chce utábořit a postavit někde za Čerňákem stan, já jsem pro stopování. Sice jsme za tmy a v noci ještě nestopovali, když nepočítám Lowcostrace, ale chci domů, chci do své postele a nechce se mi padesát kilometrů od domova čekat na autobus další noc. Vyšlo to, během půl hodiny nám zastavil pán, který nás odvezl do Mladé Boleslavi, přímo před dům. Zlatý člověk. A to ani do Boleslavi neměl namířeno, jel do Liberce a nemusel by vůbec sjíždět z dálnice. 

Víte co je nejvtipnější? Ty lidi, kterých se nejvíc bojím, jsou vždycky ty nejhodnější. Musím se odnaučit soudit lidi podle vzhledu. Většinou se bojím tmavších lidí, mužů, vousáčů a hromotluků - a proč? protože nám televize a internet často podsouvá, že jsou to vrazi a zloději.. no a vždycky v těch filmech tak vypadají, nikdy není zločinec nějaký fešák s blonďatýma vlasama a modrýma očima, jenže v reálu je to trochu jinak. Mám z někoho strach a přitom mi ten člověk pomůže nejvíc jak může, dá mi jídlo, kolikrát i peníze a nebo se mě snaží ochránit, abych nestopovala a neunesl mě někdo, tak mě radši odveze on. Sranda. Takže prostě soudit lidi podle vzhledu se fakt nedá. Zapamatuju si to konečně?



středa 14. srpna 2019

stopem kolem Baltského moře - část druhá

Přespali jsme u jezera Männiku před Tallinnen. Než se setmělo, radovali jsme se, jaké skvělé místo na přenocování jsme našli - čistá vody, písčitá pláž, stromy a nikde nikdo. Po setmění se kolem jezera začalo procházet čím dál tím víc lidí, neměli ani psa, ani děti, většinou to byli mladí kluci, kteří se přímo mezi rákosím procházeli s baterkou. ,,Tak asi chytá ryby,´´ říkáme si. Nojo, ale neměl ani prut, ani síť, jen holé ruce a baterku. ,,Asi hledají zlato,´´ byla druhá varianta, a pomalu jsme se chystali do spacáku. Při čištění zubů se ve vodě něco pohnulo - rak. Obrovský živý rak. Tak už víme, co kluci s baterkou asi lovili. V pískovně je hodně čistá voda a žijí v ní raci - naposledy jsem jednoho viděla na škole v přírodě, když mi bylo asi devět. 


Helsinki/27.7.2019
Stmívalo se až kolem jedné a nemohla jsem vůbec usnout. Slyšela jsem venku pořád nějaké kroky, funění, šustění a občas Filipa, který vylezl z dodávky, aby si zapálil. Když jsem kroky slyšela daleko, věděla jsem, že jsou to lovci raků, ale kroky se blížili ke stanu, a já jsem se bála. ,,Jirko, vstávej, někdo tu je,´´ snažila jsem se skuhráním, přerušit chrápání. Najednou nám baterkou někdo posvítil na stan, přímo do obličejů, a já jsem se tak vyděsila, že jsem úplně zkameněla. Jednou se nám to už stalo, v Polsku, jenže to byli majitelé pozemku, na kterém jsme spali a alespoň mluvili, když rozsvítili baterku. Zůstala jsem ležet. Slyším hlasy. Někdo se baví anglicky a baterka přestala směřovat na stan. 

Aha, Filip. Byla to estonská policie a přišla se zeptat na to, jestli tu rybaříme nebo lovíme raky. Filip jim vysvětlit, že jsme cestovatelé a utábořili jsme se tu jen na jednu noc, ale že jsme lovce raků viděli. Policistům to asi stačilo a já jsem kolem třetí ráno konečně usnula. 

Od jezera jsme se svezli MHD až do centra města. Tallinn je krásné historické město s kamennými hradbami, věžičkami a branami. Je to v takovém středověkém duchu, čemuž napomáhají místní průvodci, číšníci a prodavači, odění do středověkých hábitů s kapucí. 

městská brána
Hledali jsme nějakou restauraci, ve které bychom ochutnali místní jídlo. Problém hlavních měst je, že místní jídlo většinou nenabízí. Na hlavní třídě jsme našli McDonald, pizzerii, kebab, sushi i thajskou kuchyni, estonská restaurace se ale neukázala, a tak jsme zamířili do infocentra, aby nám nějakou doporučili. Nejlevnější restaurace, kam chodí místní, je prý ve čtvrti Telliskivi, vydali jsme se tedy z centra za hlavní nádraží, kde jsme objevili staré depo, garáže a sklady, které kreativci přestavěli na moderní alternativní restaurace, kavárny a obchody.Neměli jsme na nákupy chuť, protože jsme byli hladoví, a tak jsme hledali místní jídlo. Estonská restaurace byla hned po pravé straně, ale poté, co jsme si prohlídli čistě masový jídelníček, a jako veg. jídlo nám byla nabídnuta ryba, jsme šli zase do indické.

Jídlo bylo dobré, ale pokud se chcete levně najíst, nebyla to ta nejlevnější možnost, v obchodním centru jsme totiž viděli teplé obědy od 5-6 EUR, zatímco naše porce v Telliskivi stála 10 EUR. 

Telliskivi - přes den na jídlo, v noci na párty
Po obědě jsme se šli projít do centra. Ve velkých městech je nejlepší se ztratit a jít rovnou za nosem, pokud chcete mapu nejzajímavějších míst, najdete jí v íčku nebo prostě googlíte. My jsme si prošli asi tři vyhlídky, abychom měli výhled na město shora. Šli jsme do katedrály, kde se zrovna konala pravoslavná svatba (Alexander Nevsky Katedral) a potkali tam Čechy. Těšili jsme se, že se pobavíme, ale nebyli zrovna slušní, jen prstem ukazovali na náš batoh a hulákali ,,Heleee, Češi,´´ toť vše. 

Toompea

Centrum města je relativně malé, všude jsou parčíky, lavičky a úzké kamenné ulice. Tallinn nám trochu připomínal Prahu. Odpoledne jsme si vylezli na betonové monstrum, starou komunistickou budovu na pobřeží, kde jsme na schodech leželi a odpočívali a pozorovali trajekty, kterým zítra pojedeme do Finska.Tuhle budovu se mi na mapách nepodařilo najít, ale určitě jí nikdo nepřehlédne. Je to obrovská budova, která vypadá, jakože je k ničemu. Schody a střechy, a schody a střechy. Celá se rozpadá a místní tam chodí v létě chlastat. Prý dříve, za komunismu, sloužila k sportovním účelům, vypadá ale spíš jako vězení.

relax v přístavu
K večeru jsme si koupili v supermarketu chleba a rozbalili si piknik přímo na hlavním náměstí, u radnice. Na ní je zvláštní to, že věž nemá hodiny. Tím víc středověce náměstí působí. Po večeři na lavičce jsme šli na couchsurfing-meeting, tentokrát u nikoho sice nepřespáváme, ale chtěli bychom poznat nějaké místní lidi a nasbírat inspiraci od jiných cestovatelů. Večer mě trochu zklamal, sice přišlo hodně lidí, ale většina z nich o couchsurfingu a ubytování zatím jen snila doma v posteli, než aby povyprávěli nějaké zážitky. Vypili jsme si tedy alespoň estonské pivo a kolem půlnoci jsme hledali místo na přespání. 

radnice - prý gotická
Postavili jsme si stan na parkovišti v přístavu. Náš trajekt odjížděl v šest ráno z terminálu A, a vzhledem k tomu, že stan postavíme za tmy a za tmy zase zmizíme, nemá cenu řešit lepší místo. U přístavu je v noci celkem hluk, na trajektech se pořádají diskotéky, místní tam chodí hrát automaty a Finové přijíždí za levnějším pitím - doporučuji špunty do uší.

Ranní probuzení mezi kamiony nebylo nejslavnější, na trajektu jsme se ale ještě dvě hodiny dospali a provedli základní hygienu. Už jste se někdy holili v restauraci nebo čistili zuby v kavárně? My využíváme každého umyvadla, kde se dá, abychom nebyli čuňátka, a tak se někdy musím smát té představě, že jsem asi první, kdo si u nich na záchodě nandavá čočky, převléká kalhotky a holí nohy. Ještěže za zamčenými dveřmi není nic vidět. 

Po příjezdu do Helsinek jsme i tady vzdali hledání couchsurfingu, na jednu noc to asi postrádá smysl a ve Finsku se dá stanovat všude, tak proč teplá postel, že? Město se teprve probouzelo, zatímco jsme si v místním parku vařili čaj a ovesnou kaši. Místní vůbec nečuměli blbě, tak jak by čuměli Češi, buď si nás absolutně nevšímali a nebo slušně pozdravili a usmáli se. První bod pro Finsko. Ceny v obchodech sice stále stoupají, ale vezeme si vlastní zásoby pytlíkové stravy. 

v ČR babičky obývák, ve Finsku muzeum
32 stupňů. Kdo by to byl řekl, že se budu ve Finsku potit. Mažeme se opalovacím krémem o sto šest a snažíme se utéct někam ke klimatizaci. V katedrále je sice trochu chládek, ale davy turistů nás vyhnali. Naproti náměstí, v rohové budově, je muzeum města - bylo zdarma, a tak jsme si do něj zašli. Rozhodně nelitujeme, byla to jedna z nejhezčích expozic, co jsem viděla. Je to takové to muzeum, kde můžete na všechno sahat, všechno si vyzkoušet, všude si sednout - zkrátka opak klasického muzea, a to mám ráda. 

Aby vedro bylo snesitelnější, odložili jsme si krosny do úschovny zavazadel na hlavním nádraží a obuli si žabky, i přesto, že jsme nachodili třináct kilometrů, byli příjemnější, než pohorky.  

Café Regata

Helsinki se rozkládají na ostrůvcích, ale většinou jsou spojené mosty a lávkami, takže si toho ani nevšimnete. Navštívili jsme pár protestantských kostelů, prošli se po nábřeží (kde je plovárna - wow) a zakotvili v přístavu. Ve městě jsme našli pítko, a tak o pitnou vodu není nouze, a základní potraviny jako chleba, nejsou zase tak šíleně drahé, jak jsem se bála - je to takové dražší Německo. 

Mám narozeniny, a tak jsme si dopřáli i kafíčko a narozeninový dort na břehu moře. Café Regata tu stojí už před sto let a ačkoliv je turisty hojně navštěvovaná, pořád má své kouzlo a chodí sem i spousta místních. Uprostřed zahrady mají rozdělaný oheň, kde si můžeme opéct párky nebo sýr, uvnitř si můžete dát typické místní pečivo - skořicový šnek s cukrem, a kávu. Víte, že Fini a Švédové pijí nejvíce kávy na světě? Asi 13 kg kávy na osobu / rok. 

Odpoledne jsme se prošli k Olympijskému stadionu, kde jsme vlastně skoro nic neviděli, protože se rekonstruuje, ale objevili jsme pod ním krásnou botanickou zahradu a výhled na jezero. Podél jezera Töölö bay jsme se prošli zpátky do centra, k hlavnímu nádraží. Kolem jezera jsou krásné obrovské vily jako z filmu, v jedné z nich měl dokonce prezident své letní sídlo. U každé vily se nachází malinký zahradní domeček - se saunou. 

botanická zahrada v Helsinkách
Letní atmosféra by se u jezera dala krájet, půjčovna lodí, paddleboardů, nafukovacích plameňáků i šlapadel v plném proudu. V parku zase pikniky s jahodami i sektem, a u nápisu Helsinki spousta mladých skejťáků a longboardistů. Všude ve městě je hodně prostorno. Všechno je obrovské, a zároveň je tu málo lidí. 

Večer jsme si vyzvedli krosny, ,,osprchovali se´´ v obchoďáku malými sprškami na zadek, převlékli do čistého a nasedli do vlaku za město. Ujeli jsme asi deset kilometrů a vystoupili jsme ve vesnici plné lesů. Potřebovali jsme si najít místo na spaní a v lese se smí stanovat všude. Kolem deváté jsme si uvařili večeři a pozorovali běžce a cyklisty, zda na nás budou divně koukat. Nikdo se nepohoršoval, a tak jsme rozbalili stan, usušili prádlo a spali v tichosti až do rána. 

Dopoledne bylo strašné vedro, od samého probuzení, a tak jsme se rozhodli strávit den u jezera. Bylo načase vyprat prádlo, dobře se najíst, umýt se a odpočinout si. V Decathlonu jsme si koupili přírodní mýdlo, které se dá použít na mytí nádobí, praní prádla i na tělo. Na první pohled se zdá, že je jezero opuštěné, ale v lese jsou ukryté domky i chalupy. Fini asi mají rádi své soukromí, a tak jsou mezi jednotlivými domky hodně velké rozestupy a zpravidla stromy. Kolem jezera každou chvíli někdo běhal, jezdil na kole, procházel se s kočárem, a my jsme prali. 

seznam: 3xponožky,4xkalhotky,3xtriko,1xšortky,1xkalhoty
Odpoledne jsme si snědli zmrzlinu v McDonaldu u benzínky a začali stopovat do Turku. Zastavil nám holanďan, který si vzal za ženu Finku a mají tři děti. Poznali se na erasmu a jsou spolu už dvacet let, páni. Chtěli nás vyhodit před městem, ale nakonec jsme s nimi jeli až do jejich cílové destinace, vesnice Naantali. Pro ty, co mají rádi pohádky, najdete tu svět Mumínků, no a spoustu starých dřevěných domků, přístav a kamenný kostel.

první stop ve Finsku
K večeru jsme dostopovali do Turku a ustlali si v místním parku. V přístavu to sice přes den vypadá jako na letišti, ale přes noc je terminál zavřený, a tak nebyla jiná možnost. V parku byla veřejná toaleta, kde jsme si vyčistili zuby a po setmění, se špunty v uších, usnuli. Nebyli jsme jediní baťůžkáři, kteří tam nocovali. Potkali jsme jednu holku s krosnou a kluka s naloženým kolem, kteří ráno mířili s námi k přístavu. Čeká nás jedenáct hodin na trajektu. 

Naantali - vesnice 12 km od Turku








































čtvrtek 8. srpna 2019

stopem kolem Baltského moře - část první

Co je co? Lithuania a Latvija. Tato otázka mě trápila už od Polska a trápí vlastně doteď, když potkáme kamiony s SPZkou LT a LV. Vážně bych totiž řekla, že slovu Litva se více podobá slovo Latvija, ale nechme to být a pojďme se podívat, co jsme na cestě do Pobaltí zažili.

břehy Baltského moře u města Jürmala
Vyrazili jsme v pátek odpoledne z Mladé Boleslavi stopem na Varšavu. Ujeli jsme asi 500 km a začalo se stmívat, a tak jsme se před Varšavou utábořili, abychom se zbytečně nezamotali do velkého města. Pokud v Polsku nesjedete z dálnice, stopuje se tam jako v pohádce. Na velkých benzínkách jsme se ani nemuseli snažit stopovat, lidé nás do aut nabírali sami od sebe. Kolikrát jsme neměli čas se ani najíst nebo si dojít na záchod, a už na nás volali, jestli se s nimi nechceme někam svézt. 

První noc nás překvapil majitel pole, na němž jsme nocovali. ,,Przeprasam, przeprasam,´´ ozvalo se za stanem a světlo baterek pronikalo až do našeho spacáku. ,,A do prdele,´´ mumlám si a natahuji kalhoty, abych nešokovala místní ještě víc. ,,My podruzujemy po Europie, spiemy v namiotu,´´ vysvětluji situaci a když vidím, že Jirka nechápe, co se děje, v duchu děkuji za lekce polštiny na vysoký. Během dvaceti minut se situace uklidnila, bylo nám povoleno zůstat do rána a noc jsme přečkali ve zdraví, když nepočítám desítky štípanců od komárů.

Manželé byli nakonec docela milí lidé, kteří se nás báli stejně, jako my jich. Prý jsme se měli nejprve zeptat a určitě by nám nějaké místo na stan našli. 

Ráno jsme zjistili, že máme špatnou bombu k vařiči, a tak jsme snídali na benzínce. Stopli jsme si auto během chvilky a v pozdním odpoledni dojeli do Vilniusu, hlavního města Litvy. ,,Litvy, viď Jirko?´´ ujišťuji se opět.

V Litvě jsme si domluvili couchsurfing u Tomase.

Tomas a jeho rodina
Zajímavost č. 1 - pivo si po osmé večer nikde nekoupíte, v neděli dokonce ani po třetí odpolední ne. Místní moc chlastali, a když se k vládě dostal abstinent, tak jim chlastání pěkně skrouhl. Tak jsem si dělala srandu z toho, že až místní zvolí do vlády vegetariána, zakážou prodej masa. Ha.

Zajímavost č. 2 - v obchodě narazíte na spoustu druhů chleba, například jogurtový nebo švestkový. 

U Tomase jsme se zabydleli celkem rychle. K večeři nám přichystal tmavý hutný chléb a sýr. Byl docela v šoku, že nejíme maso, protože on jí naopak jenom maso. Má nějakou zvláštní dietu, při které nejí ovoce, zeleninu, luštěniny, přílohy, v podstatě jí jenom maso, chipsy a chleba. Zajímavá strava. 

V neděli ráno jsme společně vyrazili do kostela. V Indii jsme se účastnili náboženských rituálů běžně, a tak bychom měli nahlédnout pod pokličku i ostatním náboženstvím. Ono je to vlastně všude na světě stejné. I křesťané zpívají, modlí se, líbají obrazy a přispívají penězi chlapům v hábitu, jen je ta móda trošku stylovější a písně melancholičtější. UŽ pár let mi trvá, zapamatovat si rozdíl mezi katolíky a protestanty. Myslím, že teď už to chápu. Katolíci dostávají sušenku /hostie/ a ti druzí ne. Tečka.

Ačkoliv je Litva téměř placatá, v hlavním městě jsou dva kopce. Na prvním stojí hrad a na druhém tři kříže. Mám ráda vyhlídky, a tak jsme si prošli oba. Centrum je malé, ale útulné a všechno je hodně prostorné a zároveň je tam málo lidí, vzniknou tedy hezké fotky.

centrum města
Mým nejoblíbenějším místem ve Vilniusu je republika Už. Je to část města, která si vytvořila vlastní pravidla, na zdi si je tam můžete přečíst v několika jazycích. Jedno, které si pamatuji zní: ,,Každý má právo slavit či neslavit své narozeniny.´´ Je to alternativní čtvrť umělců a kreativců, která určitě stojí za návštěvu. Mají dokonce vlastní vlajku, na které je vyobrazená ruka s dírou uprostřed. Znamená to, že můžete sahat, ale nesmíte brát. (touch, don't take)

Knihu?..

Město je plné parků, lesů a luk. Můžete si v obchodě koupit pečivo, salát nebo jiné občerstvení a udělat si piknik v podstatě kdekoliv. My jsme si k obědu koupili salát s falafelem a od cedule s pravidly republiky Už šli stále rovně, došli jsme do malého parku a svačili.


park s rybníčkem - pozor na stovky komárů
Litevci jsou velcí vlastenci. Všude visí buď stará vlajka ( červená, s koněm) a nebo nová vlajka. Hodně lidí nosí tento znak (kůň s rytířem) i na oblečení či batohu. Moc pěkná je litevská hudba, která se dokonce zapsala i na seznam UNESCO. Večer jsme poslouchali litevský metal i folk v Tomasově bytě. Ukazoval nám videa z festivalu, kde všichni obyvatelé zpívají. Tomasův otec nám zase povídal hodně o historii země, o strachu z Ruska a o místní kultuře.

Tomas - patriot a vlastenec
K večeři jsem jim připravila bramboráky, ale moc jsem je s nimi neohromila. Místní kuchyně je dost podobná té české, něco podobného jako bramboráky vaří také, jenom do nich nedávají česnek a navrch se dává kysaná smetana. Jídlo se skládá hodně z brambor, masa, chleba a kořenové zeleniny. V létě jsou dny delší, a tak o půlnoci bylo ještě světlo, zatímco v zimě jsou dny mnohem kratší než u nás. V Litvě jsme si dokonce museli přeřídit čas, o hodinu, a tak pozor na to. 

Vyspali jsme se krásně do růžova. Tomas nám dokonce nabídl povlečení, ale spali jsme ve spacáku, abychom jej zbytečně nešpinili. Byli jsme rádi za sprchu a teplý čaj. 

V pondělí jsme si šli do outdoorového obchodu pro správnou bombu k vařiči, abychom mohli kempovat. Povedlo se. Odpoledne jsme se stopem dostali k hoře křížů, dojeli jsme asi na tři auta přímo k ní. Je to magické místo. Sice to není žádná hora, ale spíš pole obložené tisícovkou křížů, ale i tak to stojí za návštěvu. Poprvé jsme zmokli. Cestou k silnici se spustil liják, a tak jsme navlíkli pláštěnky a schovali se pod strom. Po pár minutách déšť ustal a my jsme začali stopovat. Zastavil nám pár z Litvy, kteří jeli do Rigy na dovolenou. Neuměli ani slovo žádným jazykem, a tak jsme si překládali na google translator. Stal se nám trochu trapas. Její překladač byl litevsko-anglický, a my jsme pochopili, že její dcera odjela na kola (she is on bike). Tak normálka, dcera asi odjela na školu v přírodě nebo něco a oni mají společný víkend. Řekla jsem, že je to super, a oni se tvářili dost divně a pak řekli, že je to very sad (velmi smutné), načež nám docvaklo, že to asi nebylo kolo, ale vozíček, a že jejich dcera bude nejspíš na vozíku a oni se o ní starají. No, od té doby bylo v autě ticho, i přesto nás odvezli až do centra Rigy. Zkrátka jazyková bariéra.

Hora křížů - Litva
Štěstí nám tentokrát přálo a ozval se mi další couchsurfer, potvrzující naší žádost o nocleh. Karlis a Lilien byli vážně zajímavý pár. Chodili spolu dva roky a přitom měli devítiměsíčního chlapečka, tak nějak jsme si spočítali, že spolu moc dlouho před svatbou a početím asi nerandili, ale vypadali celkem spokojeně. Dostali jsme vlastní pokoj, rozkládací gauč, voňavé povlečení z Ikei a dokonce jsme si mohli i vyprat - hlavně díky tomu, že jsme večer brutálně zmokli. U těchto lidí jsme se cítili jako na návštěvě u starých známých. Večer jsme hráli společenské hry (krycí jména), dokonce to vymyslel Čech, oni to věděli a my ne, hrála jsem to poprvé v životě. I v Lotyšsku jsou lidé ulítlí na chleba a to možná ještě víc, než v Litvě. Z chleba dokonce vaří dezert, je to takový horký hnědý puding/kaše a podává se se zmrzlinou. Dokonce se prý vyrábí i zmrzlina s příchutí žitného chleba, tu jsme ale nezkoušeli. To, co nám chutnalo úplně nejvíc, se jmenuje Karums. Je to čerstvý sýr v čokoládové nebo karamelové nebo jakékoliv krustě. Je to výborný. Trochu na způsob kinder pinquin, ale lepší.


Jejich byt byl zvláštně zařízený. V té největší místnosti neměli v podstatě nic a vypadalo to, že ji ani nepoužívají. Byly tam skříně, rozkládací gauč a kupa bordelu, stůl a nějaké knihy. Nejpoužívanější místnost byla kuchyňka, ve které byl jen malý konferenční stůl a čtyři nízké stoličky bez opěradla - na celodenní sezení to úplně není. V ložnici měli jen matrace hozené na zemi a pár tašek. Možná, že tu nebydlí dlouho. Karlis působil jako cestovatel, který se úplně náhodou po čtyřicítce usadil a Lilien zase jako hodná holka, která už prostě chtěla dítě. Někdy to ten život tak spojí dohromady, že ani nevíte jak. 

Ráno jsme posnídali ovesné vločky s ovocem a vyrazili do města. V hlavních městech většinou jezdíme MHD, než bychom do centra došli, tak bychom většinu volného času nic neviděli, atak ochotně platíme euro, někdy dvě a šetříme nohy jen na ta zajímavá místa (to jsem se už naštěstí naučila, poté co jsem běžně nachodila 20 - 30 km denně). Čas začíná být cennější než peníze.

výhled se Skybaru - z výtahu
Riga má malé, ale pěkné centrum. Zašli jsme si na kávu a dezert do útulné kavárny, dort se řekne Kuka, což je skoro jako Kika, a tak to bylo jasné znamení pro mlsání. Vydali jsme se i do místního muzea historie(zdarma), do kostelů i chrámů. Až budete chtít nějaký viewpoint, zapomeňte na předraženou věž kostela, stojí to asi 10 euro a budete se tam mačkat s desítkami lidí. Doporučuji si najít hotel s vyhlídkou, do kterého jsme jeli my. Je tam prosklený výtah a krásně uvidíte celé město, zdarma. Ve Skybaru si buď můžete objednat koktejl a užívat si výhled déle a nebo se jen projedete sem a tam, zdarma. 

Večer jsme se vrátili k našim hostitelům, uvařili večeři a hráli hry.Vařit české jídlo se mi nechtělo, většina českých pokrmů je z masa a trvá to dlouho, vzhledem k tomu že jsme byli 3 ze 4 vegetariáni, uvařila jsem indický Aloo Palak.

Ráno nám Karlis půjčil kola a jeli jsme se koupat do jezera. Asi polovinu území Lotyšska zabírají lesy. Je to hodně rovná země, bez kopců a hor. Všude jsou stromy. I v hlavním městě najdete hodně parků a zalesněných ploch. Žije tam hodně Rusů, a tak jsme u jezera slyšeli skoro jenom ruštinu. To je možná důvod, proč Lotyši nesnáší Rusy. Žije jich tam docela dost velké procento, asi 20 nebo 30 % obyvatel. Snaží se posazovat svoje práva, chtějí ruštinu jako úřední jazyk a jako jazyk ve školách, proto mají místní strach, aby si je Rusi zase nepodmanili. Složitá situace. Chápu obě strany, většina Rusů se tam narodila a žijí tam celý život, nevidí důvod, proč zemi opouštět.

stezky v národním parku

Z Rigy jsme stopovali do národního parku Kemeru, ale dlouho nám nikdo nezastavoval, ačkoliv jsme autobusem dojeli až za město. Za Rigou nebylo žádné stopovací místo. Benzínka úplně mrtvá, na silnici zákaz zastavení a na dálnici není kde zastavit. U nájezdu byla kolona. Hrůza. Stoupli jsme si na nejlepší vhodné místo a doufali, že se někdo chytí. Zastavil nám lotyšský zpěvák. Tím, že Lotyšsko nemá moc obyvatel, tak je dost možné, že je i slavný. Je to kytarista, hudbou se živí na plný úvazek a byl dokonce v TedX. Svezl nás asi deset kilometrů k městu Jurmala a dal nám jako dárek svoje nové CD. Bylo to od něj milé, že nás odvezl, ačkoliv tam vůbec neměl namířeno. Dřív prý taky hodně stopoval a tady na tom místě by nám jinak nikdo nezastavil. Poprosil nás o sledování na youtube - a tak si alespoň poslechněte, jak hraje:

https://www.youtube.com/watch?v=iv1cHuNSKhw
Dojet přímo na místo nám zabralo půl dne. Stopovat v odlehlých vesnicích, kde jsou tři domky, totiž není nic snadného. Odpoledne jsme dorazili na místo, kde začíná trek. Místní nám ukázali prstem - ,,trek, tu.´´ Začali jsme tedy pochodovat až k velkému jezeru, kde jsme si udělali přestávku. Karlis chtěl abychom se na noc vrátili znovu k nim, ale chtěli jsme konečně kempovat, a tak jsme si po setmění postavili stan na břehu jezera. Za celou noc kolem neprošel ani živáček, což je dobře, protože jsme až ráno zjistili, že se v národním parku kempovat nesmí.

Ráno jsme si natrhali čerstvé borůvky, uvařili ovesnou kaši a po snídani se vydali projít zbytek treku. Levá půlka zadku se mi tak zvětšila, že už jí ani nenacpu do kalhot  - komáři. Je zajímavý, že mám na pravé půlce jenom tři štípance a na levé asi sto osmdesát. Achjo.

lowcost snídaně v lese
Po dvou hodinách jsme přišli na pláž, omývanou Baltským mořem. I přes studený vítr se pár místních dětí koupalo, a tak jsme si ve stínu pod stromem dojedli své zásoby paštiky a pokračovali k silnici, abychom stopli první auto. Během pár minut nám zastavil chytač ptáků. Neuměl moc anglicky, ale alespoň nám dobil telefon a odvezl nás na lepší stopovací místo.

Zas tak dobré místo to nebylo. Odbočka na Tallinn byla úplně jinde, než ukazovala mapa a celá silnice byla rozkopaná. V prachu stavby jsme zběsile máchali palci, až nám zastavil kabriolet. Juhuuu. Já jsem chtěla stopnout kabriolet už od loňského léta, a tak mi bylo úplně jedno, kam ten pán jede. Prostě jsem si nasedla a udělala si selfie. Po pěti kilometrech jsme zjistili, že jede úplně jinam, než potřebujeme. Byl to Gruzínec, byl hrozně fajn a uměl dobře anglicky, ale museli jsme vystoupit.

Naše další auto byla audi Q7.

Zajímavost č, 3 - Díky stopování se začínám docela vyznávat v autech. Minimálně poznám ta lepší auta, která jsme stopli, protože je z toho Jirka vždy nadšenej a několikrát opakuje, co to bylo za auto.

Pán byl asi docela pracháč, vlastnil většinu pozemků (pole) v kraji. Svoje zaměstnání představil tak, jakože je zemědělec. Každý si však zemědělce představíme jinak, že?

Vyhodil nás u silnice o 60 km dál a my jsme doufali, že už se konečně někam dostaneme. Blíží se večer a motáme se pořád kolem Rigy.

Litva je Lithuannia
Lotyšsko je Latvija

Zastavila bílá dodávka s německou SPZ, běžela jsem nadšeně dovnitř a spustila jsem: ,,Hallo, fahren Sie... ´´ a úplně jsem se lekla. Za volantem ošuntělý tlustý děda, který měl pneumatiky na břiše, že ani volant nebyl vidět. Jedno oko koukalo na mě a druhé kontrolovalo místo v kufru. Pomalu jsem couvala a chtěla stop odmítnout. Možná mám stále předsudky a stydím se za ně, ale všichni radí, že když se necítíte OK, neměli byste do toho auta nastupovat. Jirkovi se ten pán líbil, a tak jsem si sedla dozadu a ani nedutala. Naštěstí byl fajn, byl to zase jen předsudek - achjo, omlouvám se.

Vysadil nás na benzínce, kde jsme strávili asi dvě hodiny. Ptali jsme se pár řidičů na svezení do Tallinnu, ale buď měli plno a nebo nás nechtěli. Jenže, všechno špatný je pro něco dobrý. My jsme totiž čekali na náš vysněný stop - na Phillipa.

kempování s Fildou, u Tallinnu

Phillip je němec, který si koupil campervan, přestěhoval se do Švýcarska a teď cestuje sám Evropou. Odvezl nás až do Tallinnu, večer nám našel místo na přenocování, vyřídil noční návštěvu estonské policie, ráno nám uvařil capuccino a vejce, a ještě mi popřál k narozeninám. Úžasný.







úterý 6. srpna 2019

3 způsoby, jak na cestách nocovat zdarma

Ptáte se, jak nocovat zdarma na cestách? Chce to opustit svoji komfortní zónu, koupit si špunty do uší a mít rád lidi. Splňujete to? Tak čtěte dál.

Německo, Hamburg


Itálie 2017

Couchsurfing

O tomhle projektu mi před dvěma lety řekl cestovatel Slávek Král. Základní myšlenkou couchsurfingu je spojovat lidi. Naprosto bez předsudků, beze strachu a bez očekávání. Prvním krokem k ubytování přes couchsurfing je správně vyplněný profil  https://www.couchsurfing.com/people/kika.sredlova , základem jsou nějaké fotografie, popis Vaší osoby a reference. Každý profil na couchsurfingu má v podstatě dvě různé osobnosti - za prvé jste host a za druhé jste hostitel. Pokud jste na cestách, můžete využít svého profilu k získání gauče/pokoje či místa na zahradě u někoho doma, pokud zrovna necestujete a máte doma volný gauč/pokoj/kus podlahy či zahrady, můžete nabídnout přespání cestovatelům, přijíždějícím do ČR.

Své první reference jsem získala od přátel, kteří mě dobře znají a objevili se v sekci - osobní reference.

Pokud někam cestujete, vyhledejte si hostitele v daném místě a poté si dobře přečtěte jejich profil. Lidé často odesílají žádosti o přespání, která nedávají ani hlavu, ani patu. Pokud si nejste jistí svými psacími dovednostmi, mrkněte na internet, jak správně napsat CS request. Měli byste napsat něco o sobě a ukázat, že jste četli couchsurferův profil, a napsat, proč chcete přespat právě u něj - třeba vás něco spojuje, máte stejné zájmy, posloucháte stejnou hudbu... Napište to.


připravuji pro couchsurfera palačinky s nutelou

Nejde jenom o místo, kde přespat zdarma, musíte si s tím člověkem sednout, strávíte sním následujících pár hodin, možná i dní, tak je fajn, udělat si to hezký ne? 

Pokud cestujeme přímo z domova, vozíme pro našeho hostitele malé dárky (magnety, pivo, čokoládu..), občas někdo něco sbírá a má vyloženě napsáno v profilu, co by ocenil. Pokud jsme na cestách dlouhodobě, snažíme se alespoň přinést pivko, chipsy nebo nakoupit a uvařit večeři. Většina couchsurferů jsou strašně hodní a pohostinní lidé, nabídnou vám všechno od ranní kávy až po svačinu, protože jste jejich host - nikdy toho ale nezneužívejte!
Nebuďte vyžírky a dělejte Česku dobré jméno ve světě. 

Kromě dárečků nebo uvařené večeře se očekává pokora. Jste na návštěvě. Vždy nabízím, že umyju nádobí, že pomůžu v domácnosti a vždy se snažíme strávit s couchsurferem náš volný čas, aby z naší přítomnosti něco měl. Někdy je to něco za něco. Občas se prostě přizpůsobíme plánům našeho hostitele, ale věřte, že všichni chtějí, abyste si z jeho země odvezli pěkné zážitky, takže Vám často ukáží to nejlepší, co město nabízí. 

Stan

V některých zemích je povolené stanovat mimo kempy. Je to zdarma a zároveň máte střechu nad hlavou. Na internetu jsem našla tento web a řídila se jím http://vespaevropou.triptips.cz/stanovani-evrope-divocaka/
stanování ve Finsku - dá se všude
Stan má obrovskou výhodu v tom, že máte kus domova s sebou. Můžete se v něm nerušeně převléknout, sednout si, relaxovat, ať už je jakékoliv počasí. Při výběru stanu doporučuji se s někým poradit. Já jsem vybírala stan asi měsíc a stejně nejsem s výběrem na 100% spokojená. Pokud totiž cestujete s batohem na zádech, potřebujete stan, který váží co nejmíň kg, takových je však málo a jsou pěkně drahé a mrňavé. Zároveň je dobré, aby stan byl kvalitní a vydržel i silný déšť a vítr.Doporučuji stan s předsíňkou - budete si určitě někam chtít dát smradlavé boty. My máme stan pro tři, pro dvě osoby a dvě krosny. Mohli bychom asi mít i menší stan a krosny nechávám v pytli venku, nám to ale takhle vyhovuje, a když si ho rozdělíme napůl, pohodlně se vejde do krosen. 


Hamaka

Nápad je to dobrý, ale né všude jsou stromy a né vždy je hezké počasí. Když jsem s hamakou cestovala do Portugalska, tak nám skoro celý týden pršelo, ve Španělsku zase nebyly stromy. Využili jsme jí párkrát v Itálii nebo v ČR, ale ve velkých městech je lepší být nenápadný, a tak jsme si raději lehli na zem, mimo města je zase složité hledat stromy, mezi které by se hamaka tak akorát vešla - zkrátka nic pro mě, ale každému vyhovuje něco jiného.

hamaka zavěšená na pergole na fotbalovém hřišti
Stojí v Decathlonu asi 300,- , tak zkuste a uvidíte. 

Karimatka

Nejlepší způsob, jak se někde nouzově vyspat, je kvalitní karimatka a spacák. Pokud máte teplý spacák, ve kterém vám není zima a karimatku, která dobře izoluje a je měkká, pak budete spát naprosto všude. Spala jsem na pláži, v městském parku, na benzínce u dálnice i na parkovišti v Alpách. Pokud jste citlivý na světlo a hluk, stejně jako já, pak doporučuji špunty do uší a masku přes oči. Ze začátku mi to dělalo problém a špunty jsem nesnesla, po čase jsem se naučila a nosím je, i když to není potřeba. Naprosto vás to izoluje od okolního světa a už se nebudete bát každého šustnutí v trávě.

za tmy si ustelete a ráno okolo šesté zmizíte

Pozvání

Když stopujete nebo se hodně bavíte s místními lidmi, může se Vám stát, že vás někdo pozve k sobě domů nebo vám nabídne místo na zahradě, kde si můžete postavit stan. Nikdy nic takového neočekávejte, ale stát se to může. Případně pokud někoho ve vesnici nebo na zahradě uvidíte, zeptejte se, kde byste v okolí mohli přespat, že máte stan. Hodní lidé se zahradou vás tam nechají.