pátek 12. července 2019

Sníh v červenci - Rakousko/Alpy

Nemusíte se vydávat zrovna do Himalájí, o kterých jsem psala v minulých měsících, abyste si užili překrásné výhledy na zasněžené vrcholky hor.


Letos jsem se poprvé vydala do Alp v letní sezóně a byla jsem překvapená, že se na vršcích stále nerozpustil sníh, a že i takové nesportovní stvoření může pokořit vrcholek, na kterém široko daleko nikoho nepotká.

Totesgebirge - Tauplitz

Tento druh cestování, tzv. hike, jsem zatím neměla možnost vyzkoušet. Ať jsem byla v jakékoliv zemi, vždy byla civilizace na dosah ruky, a tím myslím dostatek pitné vody, hostely, hotely, a mohla jsem si vybrat, zda do něj půjdu nebo zda zůstanu na ulici nebo v přilehlém parku. V horách je to jiné - jak jsem kupodivu zjistila. 

Před cestou

Rozhodli jsme se s přáteli, že by byla škoda nevyužít prodlouženého víkendu. Stopovat ve více než dvou lidech je už hodně náročná záležitost a kodrcat se vlakem vyjde mnohdy dráž, než se složit na cestu.
 Loni jsem se touto dobou připravovali na závod Lowcostrace a během víkendových zábav jsme poznali desítky nových lidí, naladěných na stejnou vlnu, se stejným zájmem o cestování a dobrodružství. 

https://www.youtube.com/watch?v=GXmoCP8rt4I

Proč něco podobného nevyzkoušet i letos? Napsala jsem tedy na seznamku pro cestovatele, zda se někdo nechce přidat a rozhodila sítě po kamarádech a známých - jeden z mých studentů němčiny se pro nápad nadchl i se svým pejsem Aškou a další tři slečny asi zaujaly fotky našeho kamaráda Honzy.

No je to tak, jelo nás 7 a pes. 

sobota 6.7,2019

Čtvrtek

Od první chvíle panovala v autě příjemná atmosféra. Domácí buchty, taštičky s povidly, plechovkové pivo - to je jedna z výhod cestování autem, člověk si může zabalit půlku kuchyně a nemusí si dělat hlavu s těžkým batohem. 

Kolem půlnoci jsme přijeli na místo. Pár kilometrů za vesnicí Tauplitz se nachází hluboký les, čistý horský potůček a odlehlé parkoviště. Obdivuji, že se holky nebály. Ve mě by se krve nedořezal, kdyby mě v noci odvezli čtyři cizí lidi doprostřed lesa na parkoviště, ale držely se všechny statečně. 

Abychom se řádně, jako správní Češi, seznámili, kopla jsem do sebe plechovkové pivo, chlazené vodou z ledovce. První noc svítily hvězdy nad lesem a v dálce šuměl potok, jinak ticho a tma. Rozložili jsme si karimatky a spacáky přímo na parkoviště, poté co jsme největší šutry odmetali stranou. Zatímco všichni spokojeně chrupkali, já jsem každou hodinu chodila do lesa na záchod - nepijte před spaním pivo!

první noc - všichni pod širákem 700 m.n.m


Pátek

Ráda bych napsala, že jsem radostí nemohla dospat, ale já jsem pořádně ani neusnula, a tak se kolem sedmé vyhrabu ze spacáku úplně, opřu se o auto a pozoruji, jak ostatní spí, dokud někdo neotevře oči. Znáte to, ne? Když se na vás dostatečně dlouho někdo dívá, tak to podvědomě ucítíte a probudíte se. Tak ono to funguje. Honza se probouzí. 

Vyrážíme autem k Alpenstraße, která nám ušetří převýšení 700 metrů. Nejdřív jsem se hlásila k tomu, že bychom to klidně ušli, ne? Přeci jen, 14 euro je 14 euro. No, když si na to zpětně vzpomenu, zaplatila bych i dvacet. 

6 Seen Wanderung - Tauplitz

Vystupujeme na parkovišti, kterým silnice pomalu končí. Nejprve procházíme po cestičce a jakmile skončí poslední chatičky s občerstvením a ubytováním, dostáváme se k prvnímu jezeru. Tak nějak si myslím, že už jsme alespoň v polovině výletu, ale on ještě ani pořádně nezačal. Čekají nás tři hodiny stoupání do kopce. Cože? Do tohohle kopce? Podívám se nahoru a odevzdaně šlapu. 

Já mám hlad. Bolí mě nohy. Já nemůžu dýchat. Podívám se, kde jsou ostatní. Oni mají snad v zadku vrtuli nebo co? Přála bych si mít foťák a dělat, že něco fotím, abych se mohla častěji zastavovat a nedostala jsem z toho výšlapu infarkt. No, mám jenom telefon, takže nic. Chodím alespoň jednou za hodinu na záchod, abych se pokochala výhledem a ulevila bolavým zádům. Těsně pod vrcholkem je strmý kopec pokrytý sněhem. Naštěstí mi nějaký osud poslal do cesty ztracenou hůlku, je sice rozlomená a krátká, na výšlap kopce ale jako podpěra stačí. Lituji, že jsem ráno nepřijala nabízené hůlky od Honzy, asi věděl, proč mi je nabízí, na rozdíl ode mě. 

fotím fotografku a odpočívám (polovina trasy)
Wohoo. 13.27, konečně jsme vystoupali na vrchol. Dokonce jsme se od snídaně i najedli, už jsem umírala hlady. Na vrcholu neskutečně fouká. Chtěla jsem si za ten výšlap dopřát odměnu v podobě ,,instafriendly´´ fotky, ale nebylo mi to dopřáno. Vlasy mi lítaly na všechny strany, a tak jsme alespoň do vrcholového deníku zapsali čas našeho vyvrcholení a začali opět lézt dolů do údolí. Víte co je nejhorší? Člověk má vždycky takovou radost, že došel na vrchol, jen do chvíle, než si uvědomí, že tím ta cesta nekončí, že musí dojít ještě zpátky k autu. Au. 

Jakmile jsme došli zpět k jezeru, věděla jsem, že je vyhráno, ještě kousek a budeme u auta, konečně si sednu, těšila jsem se. ,,Tak obejdeme ještě to jezero, ne?´´ ozve se a mě polívá pot. Já už nemůžu, sotva se držím na nohách a nechci dát ostatním nic najevo, ale sotva jdu. Nakonec jsem se rozhodla, že si zajdu na kafe a koláč, a naivně si myslela, že budu na ostatní minimálně dvě hodiny čekat. Než jsem se svým šnečím tempem doloudala do kavárny a dopila capuccino, ostatní mě dohnali. Ještě, že jsem s nimi nešla, to bychom se vrátili k autu o půlnoci. 

Apfelkuchen und Capuccino - Tauplitz

Na parkovišti se zatím usadily rodiny v obytných autech, rozkládající gril. Ačkoliv jsme 1500 m.n.m ostatní se chtějí utábořit, protestuji, že umrznu. Uvařili jsme si ,,ešusové´´ těstoviny, zajedli je chipsy a nastal čas jít do postele. Postel - kéž by. Jsem tak unavená, že je mi ještě dvojnásobná zima, ačkoliv mám na sobě všechno oblečení, které jsem si sbalila a spacák do nuly. Chci se trochu zahřát, a tak usínám v autě na přední sedačce. Vyspala jsem se královsky. Tma, ticho a pocit bezpečí zajistili, že jsem se v noci ani jednou neprobudila, ačkoliv se mi nohy na sedadlo nevešly a visely mi přes ruční brzdu až k pedálům. 

Sobota

Po vydatné snídani v podobě čokoládové kaše jsme usedli do auta a přemístili se k výhledu na Dachstein. Dnešní den slibuje nejen lepší počasí, ale i mírnější terén, více zeleně a častější pauzy, jupí. K lanovce vyjíždíme autem, abychom se před začátkem výletu posilnili překapávanou kávou, mm Arabica, zalitá 92 stupňovou vodou, jak říkám, cestovat vlastním vozem je luxus.


příprava kávy

Po kávě se společně s důchodci a dětmi šplháme k prvnímu jezeru, nesmím se nechat zahanbit a musím to zvládnout, říkám si v duchu, ačkoliv jsem si dneska už hůlky vzala - z naší skupinky jsem jediná, o to víc jsem však sympatická pánům nad šedesát, kteří si s nimi do kopce taktéž pomáhají. U prvního průzračně čistého jezera většina svátečních turistů končí svoji pouť, zatímco my se škrábeme na nejvyšší a nejvzdálenější kopec - samozřejmě. Tentokrát je to docela rychle za námi a dřív než dostanu hlad, sedíme pod vrcholovým křížem a cpeme se vegetariánskou paštikou z Kauflandu. Aška asi vycítila, že nemám psy zrovna v lásce a tak se mi snaží dokázat, žé né všichni psi jsou otravní a zlí - docela se jí to daří, nechávám jí tedy ležet v mém stínu. Úplně chápu, že je po tom výšlapu KO. 

vrcholová svačina - Rippeteck 2126 m.n.m

V pozdním odpoledni nás čeká hygiena. Naposledy jsem se sprchovala ve čtvrtek ráno. Možná by to chtělo trošku vody, ale když se dívám na to horské jezero, přechází mě chuť. ,,Jdeme do vody ne?´´
No dobře, nebudu kazit partu. Zase taková zima není. Nečekala jsem. že svoje nové plavky za 25 euro ozkouším prvně zrovna v zabláceném jezeře plném pulců, ale osvěžení to bylo skvělé. Jediná jsem si nemyla vlasy, a to proto, že než by mi v té zimě uschly, byla by neděle. Jeden den to ještě zvládnou. 

Na dece krájíme předražený rakouský meloun, určitě bio, bez pecek, bez chemických konzervantů, barviv, sladidel a tak.. prostě meloun, popíjíme rádlera a povídáme si o životě. Dneska je to fajn. Jsem víc na to mluvení, než na chození. Cestování je pro mě hlavně o lidech. Ráda poslouchám životní příběhy a nechávám se inspirovat. Je úžasný, jak má každý člověk úplně jiný pohled na život a na svět.

hůlky - po rovině k ničemu, do kopce úžasný!

Kolem deváté se navečeříme a začíná pršet, naštěstí právě když jsme dojedli a dopili čaj. Zavírám se v autě. Dnes jsme zase o něco výš než včera - 1800 m.n.m a ještě k tomu prší. Ostatní plánují spát pod širákem, ale já jsem asi rozmazlená. Možná, že to dělá to auto. Když nemusím ven, tak prostě nejdu. V autě je teplo. pohodlně a útulno. Proč zůstávat venku na dešti? A tak si na volant rozvěsím mokré plavky, na přední sedačku připravím bundu a pití, dozadu složím šátek místo polštářku a do uší si strkám sluchátka - jako doma. Za okny se blýská, dešťové kapky bubnují do kapoty, a abych neměla strach, nechávám si sluchátka až do rána.

Neděle 

Ráno je sice všude mokro, déšť však ustal a my se můžeme v klidu nasnídat. Popíjíme čaj a přemýšlíme, zda pojedeme rovnou domů, případně si zajedeme někam na výlet. Vzhledem k tomu, že vypadám jako strašidlo do zelí a venku je deštivo, chce se mi domů. v Salzburgu jsem už stejně byla předloni. Jakmile ale uslyším návrh Hallstatt, jsem pro. O téhle vesničce jsem už hodně slyšela. Je to asi nejznámnější alpská vesnička, ačkoliv má jen 900 obyvatel. Možná je to proto, že v Číně prý postavili její kopii, a tak je teď vesnička celoročně plná asijských turistů. Z komerční zábavy jsem ještě nevyrostla, a tak si chci fotku z Hallstattu také pořídit. Sice nemám instagram, ale to je jedno, budu moct říkat, že jsem tam byla. 

Hallstatt / Austria

Uuuf. Hledáme místo na parkování dobrou půl hodinu, až to kluci chtějí vzdát. Nakonec se nám podaří zaparkovat na odstavném parkovišti u silnice, kde můžeme nechat auto 90 minut. Řekla bych, že víc nebude na focení jezera s kostelem potřeba. Někteří si i přes to, jaká je zima, kupují zmrzlinu. Já se spokojím s magnetkou a můžeme pokračovat. Za městem je úžasná louka a pláž s výhledem na okolí. a tak se na ní usazujeme, vytahujeme vařič, ešus a poslední zásoby, abychom dvě hodiny jedli, pili a povídali si.

Když zjišťujeme, že je půl čtvrté, nasedáme do aut, loučíme se s osazenstvem druhého auta a popojíždíme kolonami až domů.

Zítra ráno vstávat. Pracovní týden zase začíná. 


čtvrtek 4. července 2019

6 důvodů proč stopovat

Zábava extrovertů

Na stopu potkáte zajímavé lidi. Dost možná osobnosti, se kterými byste se v běžném životě nesetkali. Zastavují nám totiž řidiči každého věku, povolání i koníčků, a tak se toho můžete opravdu hodně dozvědět. V Portugalsku jsme stopli kamioňáka, který nám dal nahlédnout do své běžné pracovní rutiny, ve Španělsku zase manželský pár, který se seznámil na univerzitě v Salamance, na jejíž půdě se nechali i oddat, v Německu zase šéfa továrny na gumové medvídky, v Bosně stavebního inženýra, v Čechách malíře, v Itálii horolezkyni. Každý jednotlivý člověk v nás něco zanechal a něco nám předal. Dozvěděli jsme se o povoláních, o kterých jsme ani nevěděli, že existují, poučili jsme se o jejich zemích a tradicích, získali jsme tipy a rady, co navštívit. No a mnohdy jsme získali mnohem víc, třeba pozvání na oběd nebo hrstku domácích pomerančů.

Na Balkáně je autostop běžná doprava místních.

Ráj pro milovníky aut

Pokud nejste milionář, tak se těžko svezete každý den jiným autem. Ačkoliv mě auta moc neberou, naučila jsem se jich pár rozpoznat i jinak, než-li podle barvy. Ve Frankfurtu nás nabralo dokonce Porsche Panamera, asi nejdražší auto, jakým jsem se svezla. Mimoto jsme stopli i Porsche Cayenne, s nímž jsme urazili pěkných pár stovek kilometrů. Někdy si stopneme malá oprýskaná autíčka, do kterých se musíme vtěsnat i se psy, někdy si stopneme luxusní klimatizované auto s koženými sedačkami. Každé stopovací léto však toužím po větru ve vlasech, a tak až stopneme cabrio, napíšu o tom článek.V Praze jsme si loni dokonce stopli policejní auto a na portugalském venkově povoz s koňmi.

Od stopování v Portugalsku nás všichni odrazovali. Máme však skvělé zkušenosti.


Dobrodružství

Dostanete se i na místa, o kterých jste nikdy neslyšeli a dostane se Vám zážitků, které jste neplánovali a ani se naplánovat nedají. Před rokem jsme stopli skvělou rodinku, se kterými jsme zpívali v autě a poté nám dali 10 euro na jídlo, přidali jsme se na facebooku a posílali jsme jim fotky z naší cesty. Ve stopnutém obytňáku jsme dostali jogurty i se lžičkou, mísu hrušek a skvělý pokec se španělskými důchodci. Několikrát se nám stalo, že si s námi řidič zajel, aby nás nevyhodil na špatném místě na stopování a naopak se nám stalo i to, že nás řidič vyhodil uprostřed dálnice nebo v zapomenuté vesnici, kde za den projela tři auta. Vždycky to dopadlo dobře. Párkrát nám někdo nabídl svačinu a jednou nás dokonce řidič pozval k sobě domů, uvařil nám večeři, vzal nás do kavárny, na koncert, na drink a nechal nás přespat ve své luxusní vile v Andoře. Nejlepší je stopnout turisty, vracející se domů, nastrkají Vám vše, co během dovolené nestihli sníst.

Musíte si z toho udělat zábavu, i když zrovna nic nejede...


Čas

Čekali jsme už půl hodiny na zpožděný autobus, nervózně jsem poklepávala nohou, přijel a byl stejně plný, a tak nás řidič nechtěl pustit dovnitř. ,,Achjo, to nestíháme.´´ Další jede za dvacet minut. ,,Proč to neuděláme tak jako v létě?´´ A tak si sebereme batohy ze zastávky a míříme k silnici se zdviženým palcem, nakonec jsme během čtyřiceti minut v Praze, přímo u zastávky metra.
Když se dobře daří, tak to časově vyjde lépe než autobusy či vlaky, a i když se daří trošku méně, vyjde to s nimi nastejno. Řidiči jsou většinou milí a ochotní, nikdy toho nezneužíváme a když nás chtějí odvést přímo tam, kam máme namířeno, tak protestujeme a je nám trapně, oni to však stejně občas udělají, jsou to pro ně čtyři minuty v autě, zatímco pro nás hodina pěšky. Musíte se s řidičem už po nástupu do auta dobře domluvit na tom, kam jedete, kam chcete odvést, kam vás odvést může a případně kde vás vyhodí. Není nic horšího, než když to někdo zpacká a odveze vás úplně mimo dálnici, po které jste plánovali pokračovat. Uznávám, to potom může zabrat i celý den, dostat se zpět na dobré stopovací místo a chytit navazující spoj do cílové destinace. Na přestup jsou nejlepší benzínky.

Dovolená v Chorvatsku - snadno a rychle.

Cena
Ušetříte. Na stopu se neplatí. Rozhodně ne za cestu. Za ušetřené peníze můžete řidiče třeba pozvat na kafe, užít si za to nějaké skvělé místní jídlo nebo se pro jednou vyspat v kempu a dát si sprchu. Věřte, že během cestování je doprava jednou z nejdražších položek.
Jak říká cestovatel Slávek Král - ,,nejdivnější lidi jsem potkal vždycky ve vlaku.´´

 
Ekologie

Čím dál víc se o tom mluví, méně se opravdu dělá. Auto má dneska skoro každý, někdy dokonce dvě na osobu. Proč? Tvrdíme, že auto potřebujeme, že se bez něj nedá žít. Jasně, někdy mě to pěkně štve, že nemůžu dojet do cílové stanice během pár minut nebo že nemůžu naložit kufr plný tašek, ale musím nakupovat jen tak, abych to unesla. Zejména když jsem se za posledních pět let asi desetkrát stěhovala bych auto ocenila, ale jinak vlastně ani ne. No a zpět k věci.

Kolikrát jste autem jeli sami, případně ve dvou? Dělají to tisíce lidí, den co den. Ze společnosti se totiž vytrácí komunikace a sdružování se, nikdo nechce jezdit autobusem nebo vlakem, co kdyby si náhodou přisedl někdo cizí? Nikdo nechce čuchat pach zpocených těl v metru, poslouchat naštvaného řidiče nebo čekat na poplivaném nádraží. Na co? Vždyť mají auto.

A tak denně vyjíždějí do ulic poloprázdná, někdy skoro prázdná auta. No a aby jsme ušetřili nějaké ty emise, tak se k těm lidem přidáme. Zlepšíme jim den. Rozesmějeme je. A ukážeme jim,  že sdružování se není tak špatné. 

Z Budapešti do Prahy za 5 hodin se třemi řidiči.


Né vždy je to růžové. Někdy mě to pěkně štve. Čekání. Slunce. Divný lidi. – To k tomu patří, aby si člověk potom uměl vážit toho dobrého.