čtvrtek 27. června 2019

Suď a budeš souzen

Děláme to všichni. Odsuzujeme ostatní a myslíme si, že to, jak se chováme my, je to jediné správné. K tomu, abychom našli, co je a není správné, potřebujeme jen jednu věc – momentální pocit. Dělá ti to, co právě děláš, dobře? Pak je to správné. Neustále se učím, jak být lepším člověkem. Občas si myslím, že už mi to docela jde, a že jsem přečetla už hodně knih a změnila hodně svých návyků, a pak si uvědomím, že je to běh na dlouhou trať - na celý život, a den co den se bude něco měnit.

Za poslední rok se některé moje postoje a názory změnily natolik, že by se mnou moje tři roky staré já, asi ani nekamarádilo. Jak tedy potom vyjít s ostatními lidmi?!

Porozumět sám sobě a vést se sebou dialog je někdy dost těžké...
Odsoudit někoho na základě vlastních myšlenek je strašně jednoduché a vede to jen k hádkám, když se ten druhý brání. Někdy je lepší věci přijmou, aniž bychom sáhodlouze vysvětlovali, proč to tak je. Pokud se někdo zajímat chce, zeptá se konkrétně. Pokud chce někdo rýpat, nepomůže ani hodinový příběh.

Maso-pust
,,Dáš si řízek?´´ ,,Ne díky,´´ směju se. ,,No jo, to já bych nemohla, nejíst maso. Mě to chutná, a proč bych si to nemohla dopřát, jsou i horší věci na světě. Já bych to bez toho nedala,´´ slyším a vzpomínám si na to, že jsem přesně tohle říkala taky.
Jenže vážně mám začít vysvětlovat, že jsem byla v Indii, že jsem viděla na vlastní oči, jak se se zvířaty zachází než se dostanou na talíř, že jsem viděla dokument o nedostatku potravin, že to maso stejně není kvalitní ... a tak dále? Ne. Vím, že já jsem měla před dvěma lety svojí pravdu, kterou změnila až osobní zkušenost, a tak přikyvuji, a říkám si, že si tím musí projít všichni, každý vlastní cestou. No a možná na ten řízek dostanu někdy znovu takovou chuť, že mi přestane vadit, že je to kus mrtvého zvířete.

Vždycky jsem říkala, já jím všechno... s tím je teď konec. Ale fakt nejím jen mrkve a okurky! :D

Panáka na žal, panáka na oslavu...pa - ná - ka
Vyrážím v pět z domu, s krosnou na zádech a úsměvem na rtech. Na zastávce už čeká pár lidí, nevypadají ale zrovna, že by se taky chystali na výšlap do hor. No jasně, je neděle. Roztržené silonky, rozmazaná rtěnka, poslední flaška vína a prázdná krabička od cigaret - smutná rána opilcova. Je to víc jak rok, co jsem se neožrala, a jsem na to náležitě hrdá. Dlouho mi trvalo, abych k alkoholu zvládala vůbec čichnout, teď už se i občas napiju vína nebo piva, ale to se s těmi protančenými nocemi nedá srovnávat.

,,Dělej, zvu tě na pánaka,´´ šťouchá do mě. ,,Já už jsem ti řekla, že nepiju,´´ odpovídám znuděně, načež mi ho stejně koupí a já ho potom nechám na baru nebo ho vylívám, když se nedívá. Vzdala jsem se zdlouhavého vysvětlování, proč jsem přestala pít. Nemá to cenu. Ti, kteří nepijí, to docela dobře chápou. Ti, kteří pijí, to stejně nepochopí. Nebaví mě se schovávat a předstírat, že piji. Ulívat z plné sklenice a předstírat, že se bavím. Když je sranda, tak se bavím, když není, nepomůže mi to. Nelíbí se mi, když se mě někdo snaží opít a záměrně se vyhýbám akcím, které jsem v předchozích letech milovala. To si snad myslí, že jsem se v životě neopila? To si snad myslí, že nevím, jak to chutná?

Naopak! Přestala jsem pít, protože jsem se tak vožrala, že mi ze sebe samotný bylo špatně. Navíc opilý holky nejsou hezký, stojí to kotel peněz, stejně je to hnusný a ranní blití si znovu užiji,  až budu těhotná.

Alkohol je dobrý sluha, ale špatný pán.

Pomohl mi dopsat bakalářku, seznámil mě se spoustou lidí...způsobil ale také mnohdy ostudu, bolehlav, žaludeční problémy a vyprázdnil peněženku.

Kila nad povolený limit?
,,Panebože, ta je tlustá. No fuj.´´ S váhou jsem nikdy větší problémy neměla, ale čím dál tím víc si uvědomuji, že promlouvat někomu do svědomí, aby zlepšil jídelníček nebo začal sportovat, prostě nemá cenu. Natož někoho pomlouvat úplně bez záměru mu pomoci. Je každého věc, jak vypadá. Buď je se sebou ten člověk spokojený a nemá cenu mu nic říkat a nebo to moc dobře ví, že je buřt, a pravděpodobně z toho má depky, a to že mu to budeme připomínat, to nezlepší. Když by se sebou chtěl něco dělat, tak se prostě zeptá na radu nebo nějak začne, když se neptá, nechce nic slyšet. 

Titul, značka úspěchu
V naší společnosti je nějak zakořeněn fakt, že kdo má vysokoškolský titul, ten je úspěšnější, bohatší a lepší. Taky jsem si to myslela a byla v tom vychovaná. Všechno se ale změnilo, když jsem poznala pár ,,otitulovaných´´ lidí, a zjistila, že dělají někde v kanceláři za pár šupů a naopak jsem poznala lidi s maturitou, kteří si založili vlastní byznys a jsou platově pětkrát výš. Uvědomila jsem si, kolik máme možností, a že to, jak člověk peníze vydělává, nemusí vůbec souviset s jeho povoláním. To, co děláme, a to, čím si vyděláváme peníze, jsou dvě různé věci.Nakonec je to stejně všechno o tom CHTÍT.

Mohla jsem 5 let studovat VŠ na pedagogické fakultě a být učitelkou na ZŠ za 22 000 hrubého na měsíc - nástupní plat.
Díky, nechci.
Nakonec je nejdůležitější, jestli to, co děláte, přinese radost Vám a Vašemu okolí. Chcete každý den trávit v práci od rána do večera a pořád nadávat? Nebo si raději snížíte životní standart a najdete si práci, která Vás bude bavit a budete šťastný? Štěstí se totiž koupit nedá. Stejně jako se nedá koupit přátelství, úcta, láska nebo vděk.

Oslíčku, otřes se
Když  jsem byla mladší a neměla jsem skoro žádné peníze, natož abych měla peníze vlastní, utrácela jsem mnohem víc, než teď. Kupovala jsem kabelky, boty, džíny a trička. Někdy jsem strávila v obchoďáku celý den, Nosila jsem tašky sem a tam, chodila do kina, do kaváren, do restaurací a měla jsem takovou představu, že bohatí lidé tohle dělají každý den. Chtěla jsem být bohatá. Chtěla jsem vydělávat hodně peněz, kupovat si oblečení, chodit do restaurace na jídlo každý den, koupit si to nejlepší a nejdražší, co existuje. Myslela jsem si, že být bohatá, znamená hodně utrácet. Nakupovat, nakupovat a nakupovat. Neřešit ceny věcí.

Omyl.

Další omyl.

Paradoxně nejvíc za konzumní zboží utrácejí ti, kteří mají peněz nejméně. Ti, kteří si to vlastně ani nemůžou dovolit, a tak si berou půjčky a úvěry. Ti si kupují auta, oblečení, elektroniku, luxusní dovolené. Kupují si pocit, že jsou bohatí. A možná.. opravte mě, pokud se mýlím, to nějak souvisí s tím, že pořád bohatí nejsou.

Za poslední roky jsem se x-krát stěhovala, vyházela spoustu věcí a nakonec skončila s jedním batohem na tříměsíční cestě, a ještě z něj spoustu věcí ani nepoužila. Časté stěhování a setkání s pár zajímavými lidmi, kteří vyznávají minimalismus, mi pomohlo si uvědomit, že nic nepotřebuji, a co potřebuji, si můžu během chviličky koupit v každém obchoďáku nebo přes internet. Člověk vlastně nepotřebuje skoro nic. Já osobně si vystačím s telefonem, počítačem, batohem, kvalitním oblečením, knihami, dobrým jídlem a střechou nad hlavou (někdy ani to ne).

Věci nás nikdy neudělají šťastnějšími, činí nás šťastnějšími jenom radost, z jejich používání. 

Děkuji všem moudrým knihám a všem moudrým lidem, že si tohle uvědomuji. Pro někoho je to samozřejmost, pro mě je to zase další krok k tomu, jak být lepším já.

Máte v životě také nějakou významnou změnu, díky které jste se naučili chápat lépe názory ostatních?



Žádné komentáře:

Okomentovat