úterý 30. dubna 2019

Temné časy, začleňuji se mezi ,,normální´´ lidi

Všichni je máme, ale nikdo o nich nepíše, ani o nich nemluví. 

Instagram jsem si smazala už v loňském roce, ale když si vzpomenu na fotky, které jsem tam dávala, asi jsem nikdy nepřispěla chlebem s máslem, roztrženou sukní, posmrkaným kapesníkem, rty, plnými oparů nebo neúspěšnou zkouškou. A to, že se tyhle věci dějí v mém životě pětkrát častěji, než koktejl u Eiffelovky, to vem čert.

Rádi sdílíme úspěchy, šťastné okamžiky a radosti. Pokud se našim přátelům také zrovna daří, tak nám to přejí. Ti, kterým se zrovna tak dobře nevede, pukají závistí a raději si vás odeberou z přátel či ze sledování. Tak já jdu prolomit tyhle ledy, jdu napsat o temných časech. 

Tahle fotka ve mě evokuje představu, jak tenká je hranice mezi přítomností a minulostí.... stačily by dva kroky...
Poslední dva měsíce jsem na blog nenapsala ani čárku. Pokud něco píšu, pak o minulosti. Píšu o tom, jak jsme projeli Itálii od jihu na sever, jak jsme stopovali přes Pyreneje, jaké to bylo v Nepálu a co obnáší Indická svatba. Občas o cestování mluvím. Rozhodla jsem se splnit si sen, objeli jsme s Jirkou ČR s pár cestovatelskými přednáškami o Indii a Nepálu. Sem tam koukám na mapu na zdi a plánuji, kam bych se chtěla podívat. ,,Řecko, Albánie, to by šlo..´´ brblám si pro sebe.
Není ale na čase začít žít přítomností? Permanentně se dívám na to, co bylo a nebo plánuji, jaké by to mohlo být. Jenže ono už je ... je to teď. 

Je potřeba vymyslet, co se životem. Všichni hledáme nějaké jistoty, plány. Chceme být perspektivní, užiteční, produktivní.. a hlavně - šťastní!

Po návratu z cest na mě skočila nepopsatelná úzkost. Mým snem bylo a je cestovat. Najednou sedím po pár měsících zase doma a mám pocit, jakože jsem nikde nebyla a nic nezažila, všechno je zase zpět a v mnohem horší podobě. Víte, jaký je rozdíl mezi strachem a úzkostí? Strach máte třeba z pavouků nebo ze svojí mámy, zatímco úzkost se nedá definovat, je to nepopsatelný strach z .. něčeho.

Před odjezdem jsme žili v Německu, v hezkém velkém bytě, který jme si sami zařídili. Měla jsem docela dobrou práci, kam jsem chodila jen na pár hodin týdně a přesto stačila na poplacení všeho potřebného. Ve volném čase jsem studovala cizí jazyky, jezdila na kole, chodila lézt na stěnu, vařila. Měla jsem skříň plnou oblečení, botník plný bot a police plné knih. Rozhodla jsem se ale, žít jinak. Rozhodla jsem se zvolit takovou cestu, kterou většina lidí přehlíží. Nechtěla jsem být jednou z oveček velkého stáda, a tak jsem všechno prodala, rozdala a všeho se vzdala, abych si šla za svým snem.

Zminimalizovat věci, zmaximalizovat zážitky. 



Na cestách jsem zjistila, že se dá cestovat opravdu hodně levně, a možná i zadarmo, ale není to pro mě. Vždycky jsem se trochu styděla, říct si, co chci, a když se mě někdo zeptá, jestli nemám hlad, raději ze slušnosti říkám, že ne. Vnucovat se k někomu na přespání tedy není pro mě, a přespat venku, když prší, je zima nebo se kolem potulují divocí psi, to se mi také úplně nechce. Cestování tedy něco stojí, a je potřeba mít příjem, ačkoliv bych v Asii ještě pár měsíců z přehledem přežila. 

Jsou dvě možnosti, jak mít na cestách peníze. Buď vždy pár měsíců hodně pracovat, nejlépe ve státě s vysokou hodinovou mzdou, našetřit a z těch peněz žít a nebo mít kontinuální příjem každý měsíc. O tom, jak se dá vydělávat na cestách jsem slyšela a četla už mnohé, a tak jsem si vymyslela plán, jak by se to dalo udělat.

O digitálních nomádech jste už zajisté slyšeli. Jsou to lidé, kteří k výkonu svého povolání potřebují jen počítač, telefon a připojení na internet. Hodně markeťáků a ajťáků žije v zahraničí, a vydělává v Čechách. A tak jsem spřádala plány, jak spojit své znalosti a dovednosti s výdělkem, protože já a IT? To by nešlo.

Návrat do Česka mi však veškeré sebevědomí a optimismus sebral. Asi ze strachu nebo z pohodlnosti jsem se snažila začlenit do stáda. Po dvou měsících, těsně před podpisem pracovní smlouvy, jsem si uvědomila: ,,Vážně tohle chceš dělat? Vážně zahodíš všechny svoje sny, představy, možnosti?´´ a tak jsem ji nepodepsala, vrátila se domů a rozbrečela se. 

Co vlastně chceš? Budeš podnikat, necháš se zaměstnat, budeš se válet na ÚP, dokud ti nedojdou našetřené peníze, odstěhuješ se, začneš znovu cestovat? Tyhle myšlenky se mi denně honí hlavou a já se denně rozhoduji pro něco jiného. Strach ze selhání, okolí, strach z neznáma .. mi říkají: ,,to nezvládneš, začni žít NORMÁLNĚ.´´

,,Jenže já to takhle nechci,´´ pípne malá Kika, schovaná uvnitř mě. 

,,Vždycky si měla strach. Měla si strach jít na vysokou, a nakonec jsi odstátnicovala v řádném termínu, měla jsi strach učit češtinu, a nakonec jsi během pár týdnů i překládala a tlumočila, měla jsi strach odstěhovat se do Německa, a nakonec sis tam během pár týdnů vždycky našla brigádu a ještě se naučila další cizí jazyky, měla jsi strach cestovat, a nakonec to vždycky všechno dobře dopadlo a viděla jsi kousíček světa, měla jsi strach začít psát blog, že ho nikdo nebude číst, a i přesto, že ho čte jen pár lidí, tak ho čtou rádi a dělá jim radost, měla jsi strach z cestovatelských přednášek a nakonec tě cizí lidi chválí a vzhlíží k tobě...´´ odpovídá dospělá Kika, plná sebevědomí. 

 ,,TAK SE KURVA SEBER, A JDI DO TOHO,´´ zařve hlasitě, zatímco se choulím pod dekou.

Na jedné straně stojí ustrašená malá holka, která říká: ,,a co když mi dojdou peníze, co když se mi tam nebude líbit, co když to nezvládnu, co když ....´´

_____________________________________________________________________________
,,Vždycky se dá všechno zvládnout, vždycky se dá všechno změnit, vždycky má všechno svoje řešení.´´

,,Kiko, ty nejsi taková, abys dělala v kanclu, seber se jeď někam sbírat kiwi.´´

,,Jsi jedna z nejodvážnějších holek, co znam.´´

,,Proč bys chtěla žít normálně? Vždyť ti 90% lidí takovýhle život závidí.´´
____________________________________________________________________________

Děkuji, kamarádi, že vás mám. Na světě je totiž jedna věc důležitější než peníze - VZTAHY. Díky lidem, kteří vás mají rádi, můžete udělat velké věci, mnohem větší, než za miliony korun, dolarů či eur. 

Od té doby, co jsem zpět v Praze, si denně uvědomuji, jak důležité jsou dobré vztahy mezi lidmi. Nejhorší je, zůstat na všechno sám. Ale ať se vám stane cokoliv nejhoršího na světě, pokud máte kolem sebe hodné lidi, kteří vás mají rádi, tak máte vyhráno. Tím neříkám, že se o vás vždycky někdo postará nebo vaše problémy někdo vyřeší za vás, to ne, ale bude se vám to příjemněji řešit, když budete mít kde bydlet, co jíst, s kým si povídat.. když vás někdo potěší kytkou, čokoládou, když vám někdo zavolá a když vám nabídne práci.. 

Hledat si byt nebo práci sám.. a nebo přes známý .. to je sakra rozdíl.
Můžete mít statisíce, ale na některá místa, k některým lidem se dostanete jenom přes úsměv a přátelství.. a to platí jak při cestování, tak v běžném životě.

Jsem vděčná za všechny hodný lidi a za své přátele a rodinu, které mám.

Tohle období je těžký. Sama nevím, co chci dělat. Jestli mám zase studovat, ačkoliv vidím, že je vysokoškolský titul většině lidí úplně k prdu, jestli mám začít podnikat a riskovat, že se to nemusí povést, jestli se mám nechat zaměstnat a to co vydělám, utratit za život nebo se mám sebrat a jezdit po světě s batohem, dokud nebudu chtít být normální? Tyhle otázky se mi honí hlavou několik týdnů a s odpovědí váhám.

Možná je to proto, že máme mnoho možností. Česká republika a západní svět nabízí nekonečně mnoho možností kým být, co dělat, jak a kde žít ... Můžete se svobodně pohybovat na více než 100 zemích, můžete pracovat či podnikat v jakémkoliv oboru, můžete studovat.. Partnera si můžete vybrat jakéhokoliv, bez ohledu na věk, pohlaví, národnost, povolání...

Čím víc možností, tím je těžší si jednu vybrat. V Indii se narodíte do rodiny právníků - budete právník, v Nepálu se narodíte farmáři - bude z vás farmář. Partnera vybere rodina.. a je to. Neříkám, že je svoboda na škodu, to ne. Nesmírně si té možnosti volby vážím, ale možná z nás roste generace, která je vším a zároveň ničím.... Lidi nevydrží v jednom zaměstnání celý život, čím dál tím víc lidí žije single, odkládají děti, cestují.. Svět přeje těm, kteří ví, co chtějí .. :-)

Jak to máte vy? Rozhodujete se spontánně nebo zvažujete všechna PRO A PROTI? Rozhodujete se city a nebo rozumem? 

Čím dál víc si uvědomuji, že jsem všechno dělala pro to, abych měla hezké CV, abych se zalíbila a zavděčila ostatním.. a nakonec třeba to CV ani nebudu nikdy potřebovat .. stačí se jen postavit na vlastní nohy, sebrat odvahu, zahodit strach, mít na to koule..



















čtvrtek 4. dubna 2019

Rozmanitá Indie - mezi hinduisty, buddhisty, džinisty, muslimy i ateisty

Během dvouměsíčního dobrodružství jsme projeli Indii od severu až na jih, byli pozváni na svatbu, jezdili na motorce, zpívali mantry, zakládali hinduistický chrám v horách, sjeli se speciálním marihuanovým lassi, smažili bramboráky s couchsurferama, nechali se potrkat od pouliční krávy, relaxovali u moře nebo zkoušeli různá jídla.
Z chladného Nepálu, který před Štědrým dnem začali všichni hojně opouštět a vracet se domů na Vánoce, jsme se přesunuli do rozpálené Mumbaje. Poprvé jsme pocítili tu atmosféru dovolené, i přes to, že šortky a tílka museli zůstat na dně krosny.
Mumbaj je neskutečně obrovské město, plné aut, tuk tuků, motorek a lidí, i přesto občas ulici blokuje kráva, stádo ovcí nebo jezdec na koni. Těchto kontrastů je Indie plná, a učarovaly nás natolik, že jsme v ní strávili dva měsíce.
Štědrý den jsme sice strávili slavnostně, avšak úplně jinak, než-li u stromečku a koled. Dostali jsme pozvání na předsvatební večírek. Procházeli jsme se tedy po červeném koberci, popíjeli ovocné koktejly, sledovali pěvecká a taneční vystoupení, a když jsme se dosyta najedli, přesunuli jsme se v noci do Pune.

Pune - město dobrého jídla, průmyslu a obchodu

Jedno z nejlepších měst na život. Oproti jiným indickým městům je tu celkem čisto, najdete tu hromadu moderních kaváren, nákupních domů a restaurací. Naším největším zážitkem však nebyli památky, ale rodina, u které jsme žili. Zjistili jsme, že běžná indická rodina obsahuje stovky členů. A ti příbuzní, které my považujeme za vzdálené, jsou stále těmi nejbližšími, a jejich vzdálené příbuzné, my často ani neznáme. Se třemi generacemi jsme si tak pochutnávali na Pani puri, Paneer Butter Masala, Lady Fingers curry a dalších pochoutkách skoro dva týdny. Byli jsme zasvěceni i do procesu vybírání nevěsty našemu kamarádovi, a dozvěděli jsme se tak, co je v Indii pro výběr partnera nejdůležitější. Na rande potom přijela půlka rodiny, čítající asi osm členů, a vyjednávalo se o majetkovém vyrovnání po svatbě. Domluvené sňatky jsou v Indii běžnou věcí.

jezero v Pune

Indická svatba - barvy, tanec, 700 lidí a spousta jídla

Před rokem se mi jeden kamarád chlubil, že se bude v prosinci příštího roku ženit. ,,Vážně? Vždyť ani nemáš přítelkyni,´´ smála jsem se tehdy, a netušila, že mu ji do té doby rodiče najdou. Nakonec se nám povedlo dostat se do Indie právě na termín jeho svatby, a rozhodli jsme se, že ho navštívíme. Svatba trvala tři dny, byla neskutečně barevná, veselá, plná jídla, dobrých lidí, tance a tradic. Pozváno bylo skoro sedm set lidí. Poprvé jsem na sebe oblékla indické sárí, ale zapadnout mezi ostatní se nám stejně nepodařilo. Pro vesničany jsme byli možná první běloši, které kdy viděli, a tak mi pořád chválili vlasy a chtěli se s námi fotit.

svatba

Aurangabad - mešity, jeskyně a dech beroucí příroda

Zvláštní město s magickým okolím. Všude okolo jsou historické stavby, zříceniny, jeskyně a hory. Nejlepší je, půjčit si motorku, a projet si okolí. Ačkoliv vstupné nebylo zadarmo, návštěva Ellora caves se určitě vyplatila. Komplex asi třiceti jeskynních chrámů, které vás okamžitě přenesou do trpasličích pevností z pána prstenů. V Aurangabadu je obrovská muslimská komunita, spousta mešit a není snadné najít hotel, mrkněte ale na couchsurfing, díky Deoremu, který se nás na tři dny ujal, máme nezapomenutelné zážitky do teď.

podzemní chodby, jeskynní chrámy - Ellora

Udaipur - město paláců a jezer

Architektonicky jedno z nejhezčích indických měst. Poměrně čisté, moderní a útulné město, které je plné paláců, hotelů a restaurací. Právem se mu přezdívá město jezer. Okolní příroda také stojí za to. Doporučuji se autem či na motorce dostat do hor nad městem. Naleznete tam další jezera a pěkné západy slunce. V Rajastanu určitě ochutnejte Dalbhati Churma.

západ slunce v Udaipuru

Pushkar - Pooja, Bhang a krávy, kam se podíváš

Malá vesnička, jenž je jedním z nejposvátnějších náboženských míst na světě. Bůh Bráhma vložit svoji sílu do jezera uprostřed města, do kterého se denně jezdí koupat stovky věřících. Kolem celého jezera je vystavěn komplex chrámů, po ulicích se promenádují desítky krav a do města nemůžete vstoupit, aniž byste vykonali obřadnou Pooju na břehu jezera, při které se pomodlíte za své rodiče i přátele. Hinduisté popíjejí během svátků, jakými jsou Diwali či Holi, nápoj zvaný Bhang, obsahující marihuanu. Během roku si jej můžete ochutnat v kavárnách pod názvem Special Lassi, ale pozor, dejte si radši slabší. 

místní lidé se v jezeře koupají či se k němu modlí

Jaipur - růžové město plné zvířátek.

V centru města jsou desítky zahrad i paláců, mile nás překvapila hromadná vstupenka a snížené studentské vstupné. Díky tomu jsme si město řádně užili, navštívili astronomický park, plný zábavných historických pomůcek na určování času či data, prohlíželi si architektonické skvosty paláců a odpočívali v zelených parcích. Okolo města jsou vysoké hradby a pevnosti, do kterých je potřeba dojet autem. Měli jsme štěstí, že nás tam rodinka, u které jsme bydleli, vzala na výlet. Pokud jste v Jaipuru jen na jeden den, raději se na prohlídku centra vyprdněte a dojeďte do Amber fort. Východ slunce za opevněnými kopci, opičky na nádvoří a krásná architektura, to bylo moc hezké. Dvoukilometrovým tunelem pak můžete projít do další pevnosti.
Díky cestopisu od Jana Macháčka, jsme se vydali i na Monkey temple, a užili jsme si super podívanou na opice, prasata, krávy i psy, kteří před chrámem společně dováděli.

Amber fort

Agra - perla paláce alias Taj Mahal

Kdo neviděl Taj Mahal, jakoby v Indii nebyl, že? I my jsme se tedy vydali za nejvyhlášenější památkou, protože je to stavba opravdu unikátní. Počítejte však s tím, že vstupné do Taj Mahal stojí jako dvanáct teplých jídel, či tři noci ve slušném pokoji. Zkrátka to s rozpočtem trochu zamíchá. Ve městě není potřeba se nijak zvlášť zdržovat. Lákadel pro turisty je tam spousta, ale všechno je dost drahé, a uvidíte to v Indii ještě několikrát, za míň. K paláci se vydejte brzy ráno, před východem slunce, dokud není ve frontách tolik lidí.

ráno, 8:30

Dillí - hlavní město je plné kontrastů

V hlavním městě jsou rozdíly mezi obyvateli asi nejmarkantnější. Někteří lidé žijí v obrovských vilách, v některých domech je spousta nevyužitého prostoru, některé byty by stačilo zrenovovat, a přesto jsou rodiny, které žijí na ulici, ve slumech, ve stanech v ghettech. Znečištěné ovzduší a špína zabije každoročně deset tisíc lidí, a přesto mají ti bohatí několik aut, která to způsobují a továrny nepřestávají vyrábět, protože je kupují. Některá místa jsou skvostná, a přímo z nich dýchá historie města. Některá místa jsou moderní a čistá, jako například Lotus temple a zahrady kolem, stačí však popojít o pár set metrů dál, a zůstanete šokovaně zírat.
V Dillí je však asi jedna z nejlepších a nejbezpečnějších podzemních drah na světě, a to i přesto, že jeden lístek na metro stojí asi 9 Kč. Nenechte se tedy zlákat otravnými tuktukáři, které po pár dnech budete chtít zabít, a využívejte metro.
Na trhu nezapomínejte ostře smlouvat, a to i víc, než o polovinu původní ceny. Pokud v tom nejste moc dobří, raději si jděte nakoupit do nějakého supermarketu s pevně danými cenami.

Nainital - zakládání hinduistického chrámu v horách

Nainital je horská vesnička v předhůří Himaláje, kam nás pozvala rodina z Dillí, na náboženskou slavnost. Koupili před lety pozemek, na kterém chtějí vybudovat turistický resort, včetně ubytování s wellness, avšak nejprve musí vystavět klášter, aby jim bohové pomáhali a lidi z vesnice se měli kam chodit modlit. Třídenní rituál plný zpěvu manter, obětování jídla, tance a modliteb jsme zakončili otevřením kláštera a slavnostní večeří, na kterou zavítali i místní politici. Na konec jsme si nechali věštit budoucnost od hinduistické guru, pomodlili se za naše rodiny i manželský život a spřátelili se s hinduistickými kněžími, kteří nás začlenili do své party, ačkoliv jsme celý život ateisté.

příroda v horách


probouzení soch bohů k životu

Goa - pláže, slunce, písek, divoké párty, běloši a evropské jídlo

Odletěli jsme na dva týdny k moři, abychom si odpočinuli a prohřáli kosti zmrzlé z Himaláje. Ubytovali jsme se na Palolem beach, dvě minuty od pláže, asi za sto šedesát korun na noc. Ačkoliv jsme byli v turisticky navštěvovaném místě, objevili jsme si svoji restauraci, kam chodí místní, a denně jedli teplé jídlo za dvacet korun. Občas mi ukápne slina, když na to Thali zpětně myslím. Leželi jsme na pláži, opalovali se, četli knížky, procházeli se a jediný rozdíl, mezi plážemi na GOA a třeba Itálií, byl ten, že byli poloprázdné. Krásné písečné pláže, modré moře, a nikde nikdo. Občas pár tlustých Rusáků, sem tam nějaký starý Němec a my dva. Tak nějak chápu, že se někdo rád válí u moře, jednou za čas, to vůbec není na škodu.

západ slunce nad Palolem beach

Hampi - starověké chrámy, jízda na motorce a panenská příroda

Jedno z nejzajímavějších míst, co jsem kdy viděla. Okolní hory, kameny a řeky vypadali jako z westernových filmů či jako z nějakého trháku o dinosaurech. Půjčili jsme si motorku, abychom si krajinu vychutnali co nejvíc, a byl to opravdu zážitek. Poprvé na motorce, liduprázdné silnice, opičky poskakující ve větvích a kolem čajové plantáže, rýžová pole, skály a kamení.
Navštívili jsme chrám, v jedné menší vesnici, a znovu se utvrdili v tom, jak moc je pro hinduisty náboženství důležité. Před chrámem byla obrovská fronta lidí, točící se kolem dokola. V halách čekaly desítky, možná stovky věřících na to, až na ně přijde řada s požehnáním. Za chrámem byla řeka, ve které se koupali děti i dospělí a na březích řeky trhovci prodávali mýdla, šampóny a jiní zase dřevo, zápalky a hliněné nádoby. Na jednom břehu pohřeb, na druhém břehu obřadní koupel. Některé ženy putují z řeky, v mokrých šatech, přímo do chrámu. Zpívají mantry, lehají si do prašné země. Na nádvoří se válí rozbité kokosové ořechy, rýže, banány či jiné ovoce, obětované bohům.
Ačkoliv Hampi kdysi bývalo jedno z nejosídlenějších měst celé Asie, dnes tu žijí jen prodejci a pár rodin. Starobylé chrámy zůstaly opuštěné, nikdo po nás nechtěl vstupné a příliš turistů sem také nejezdí. Vyrazte, než jej objeví cestovní agentury, ačkoliv je to daleko na jihu, rozhodně to stojí za to.

koupel u řeky

Čenaj - jihovýchodní pobřeží Indie a místo odpočinku jednoho z apoštolů

Městečko na východním pobřeží indického oceánu. Najdete zde dlouhou promenádu, trh s rybami, mořskými plody a živočichy všeho druhu, sochu Gándhího, několik meditačních center a jeden z nejvýznamnějších křesťanských kostelů, který byl vystaven po smrti apoštola Tomáše.

Indické jídlo

Jídlo v Indii je prostě skvělé, levné a zdravé. Není ani tolik o rýži, jako hlavně o koření. Mám pocit, že Indové dokáží vykouzlit zázraky z jedné cibule, rajčete a hrstky koření. Nejčastěji jsme jedli nějaké curry (omáčka se zeleninou či masem) a k tomu placky. V restauraci jsme si pak dávali Thali, což byl talíř s miskou rýže, polévkou, omáčkou, zeleninou, plackami a různě se to měnilo podle kraje či města. Mým favoritem je rozhodně Poha (rýžové vločky se semínky a zeleninou), Paneer butter masala s plackami a nebo Dalbhati Churma. Nejchutnější jídlo bylo rozhodně v Rajastanu a ve státě Maharasthra.

Indové

Couchsurfing i Airbnb fungují v Indii úplně skvěle. Všechny rodiny, i všichni přátelé, u kterých jsme v Indii žili, nás skvěle pohostili. Indové jsou nadšení, když se s vámi mohou vyfotit nebo ukázat někde na veřejnosti, protože se většina z nich do zahraničí nedostane a od mala se na školách říkalo, že v Evropě se máme dobře, jsme bohatí a zkrátka ti lepší. Má to ale i svoje nevýhody. Vstupy do památek jsou pro bělochy mnohonásobně dražší, stejně jako ceny na trhu nebo jízdy tuk tukem. Od mala slýchají, že máme dostatek peněz, takže nechápou, proč si od nich nechceme něco koupit, když oni peníze nemají. Indové jsou většinou usměvavý, na všechno mají času dost, milují dobré jídlo, moc nepijí alkohol a rádi se všude vozí autem.

ženy v MHD

Doprava

Přesouvali jsme se po Indii autobusy, vlaky, taxíky, uberem, letadlem i pěšky. Co se týká MHD, tak budete pravděpodobně ztraceni stejně jako my. Metro fungovalo akorát v Dillí, jinak jsme museli ve velkých městech chytat autobusy, které pomalu ani nezastavují. Většinou staví úplně jinde, než je zastávka, naskakuje se do něj za jízdy nebo se domlouváte s řidičem, kde vám má zastavit. Občas jsme tak využili Uber, který je hodně levný. Autobusy nemají záchod, často vymetají šílené díry na silnicích a o spánku nemůže být ani řeč. Co je však kupodivu docela dobré, jsou vlaky. Stačí se zaregistrovat na stránkách indických drah, a můžete kupovat jízdenky online. Sleeper třída je levná, a pokud si koupíte horní postel, krásně se vyspíte beze strachu, že by vás někdo okradl nebo přepadl (nahoru nikdo nepoleze). Vlakem prochází poslíčci s jídlem, pitím a dalšími vymoženostmi, a tak je to docela pohodlné i na několikahodinové přesuny. V každém větším městě je ale letiště, takže i trochu dražší varianta přesunů, je možná.

vlak, třída Sleeper (nejlevnější)

Ubytování

Nikdy si nerezervujte ubytování online. V Indii je v každém městě dost penzionů, hotelů i hostelů, a sami ubytovatelé vás většinou budou nahánět na ulici, abyste se u nich ubytovali. Nejprve si zkontrolujte, jak nabízený pokoj vypadá. Zda teče teplá voda, funguje Wi-Fi, jaké je tam soukromí apod., až když budete s pokojem spokojeni, začněte smlouvat cenu. Hezký obyčejný dvoulůžkový pokoj se dá sehnat za 400-800 rupií. Nejdražší ubytování bylo v Mumbaji, nejlevnější asi na Goa (mimo hlavní sezonu). Záleží, jak dlouho chcete zůstat na jednom místě, a na koho narazíte.

Přednáška

Ráda bych Vás pozvala na první přednášku o putování Indií. Koná se 2.4 v Praze, v budově Skautského institutu na Staroměstském náměstí, v 19.00. Povyprávíme Vám daleko více a ukážeme hromady fotek, i videí.

Na co si v Indii dát pozor?

Zahalovat nohy (minimálně pod kolena) a nejlépe i ramena

Jíst a sahat na věci jen pravou rukou
Na záchodě většinou není toaleťák, Indové si myjí prdku vodou a nosí v kapse malý ručníček
Příliš neděkovat – kazí se jim tím karma
V některých státech se nesmí pít alkohol na veřejnosti
Nelíbat se, nedržet se za ruce, neobjímat se
Nemluvit sprostě před rodiči
Pokud nemáte skleničku, nikdy nepijte z lahve tak, že se jí dotknete (lijte si to do pusy z výšky)
Dojídat vždy všechno jídlo, co vám hostitelka nandá, a raději si nepřidávat, protože ona ještě nejedla a smí se najíst až tehdy, když budou ostatní sytí ( a Indové toho vaří fakt málo …)

Rozpočet: 17 000 Kč/ 2 měsíce

teplé jídlo v restauraci 100-200 rupií
voda 20 rupií (většina domácností má filtr na vodu, řekněte si o ní)
čaj, káva 20 rupií
ubytování 400 – 800 rupií
lístek v metru 20-40 rupií

středa 3. dubna 2019

Šest týdnů s výhledem na Himaláje

V listopadu jsme se s přítelem vydali do Nepálu, kde jsme měli domluvené dobrovolničení. Sbalili jsme se tedy do padesátilitrových batohů, koupili jednosměrnou letenku a poprvé opustili komfortní zónu Evropy. Dobrovolnický projekt však nenaplňoval naše očekávání na 100%, a tak jsme školu po dvou týdnech opustili, stopli u cesty místní autobus a začali poznávat nepálská města.

Culture shock

Po příletu na letiště jsme se rozhodli ignorovat všudypřítomné taxikáře, vydali jsme se tedy do centra hlavního města pěšky. Smog, prach, nepřítomnost chodníků a hlasité troubení motorek, smradlavé prodejny masa přímo na ulicích, potulní psi, špinavé děti u ohýnku z odpadků, podepřené budovy a spadaná elektrická vedení, to byl první dojem, který si pro nás Nepál připravil. Jakmile jsme se ubytovali přes couchsurfing ve čtvrti Sitapaila, trochu jsme si oddychli. Rodina bydlela v třípatrovém domě, ve kterém sice netekla teplá voda, avšak byl úkrytem před vším, co čekalo za dveřmi zatím neprobádaného světa.
dobrovolničení v nepálské škole

Káthmándú

Na absenci topení, teplé vody i soukromí jsme si zvykli rychle, stejně tak na všudypřítomný prach a dennodenně stejné jídlo. V hlavním městě jsme strávili celkem jedenáct dní, pět po příletu a šest před odletem. Pokud chcete netradiční zážitek, který dokáží nabídnout jen místní, doporučuji zkusit couchsurfing. Kontaktujte Nischal Shrestha, u kterého můžete za poplatek 6EUR denně přespat a jíst. Pokud preferujete evropský styl cestování, stačí dojet taxíkem do Thamelu, malé Evropy uprostřed Káthmándú. Náš tip je hostel Sweet dreams, ve kterém jsme se ubytovali, když jsme toužili po soukromí a horké sprše.
Durbar square
Památky v Káthmándú jsou celkem vzdálené od sebe, a tak je potřeba buď využívat rikšy a nenechat se natáhnout a nebo se obrnit trpělivostí a vydat se do džungle aut a motorek po svých.
Co nevynechat? Zajímavým zážitkem byl rozhodně Pashupatinath. Jedno z nejposvátnějších míst pro hinduisty, kde na březích řeky upalují mrtvá těla.
Swayambhunath neboli Monkey temple, hora na níž žijí stovky opiček a můžete si cvaknout první fotky s typickými barevnými vlajkami.
Boudhanath je velká bílá stupa, již budhističtí mniši obchází ve směru hodinových ručiček několikrát dokola. Krásná stavba na kulatém náměstí plném pěkných kaváren.
Od prachu a hluku velkoměsta si zajděte odpočinout do Garden of dreams, za malý poplatek si užijete zelené trávy i rozkvetlých květin.
Náš tajný tip je buddhistický chrám nad čtvrtí Sitapaila, jež je veřejnosti uzavřen, žije v něm několik mnichů, kteří jsou velmi milí a pohostinní. Zkuste štěstí, projděte se po hoře a třeba vás také pozvou dál na šálek čaje a Dalajlamovy pilulky. Pokud ne, budete mít alespoň pěknou procházku přírodou, bez troubících motorek.
buddhistický chrám za městem
Až vás začnou chrámy na Durbar square nudit, zajeďte se mrknout do nedalekého městečka Patan či Bhaktapur. Stavby jsou hodně podobné, ale uličky menších měst mají úplně jinou, kouzelnější atmosféru.

Pokhara

Útočiště hippies, BIO lidí a backpackerů. Ideální místo na odpočinek, a úplný protipól hlavního města. Na březích Phewa lake jsme strávili několik dní absolutní pohody. Najdete tu evropské podniky, obchody, bankomaty a restaurace ze všech koutů světa. Nejkrásnějším zážitkem pro nás byla plavba lodičkou po jezeře a pěší tůra k World peace pagoda, během níž jsme nepotkali ani živáčka. Z kopce jsme slezli na druhou stranu města k vodopádům Davis Falls a zašli jsme se podívat i do tibetské vesnice, kde jsme si v místním muzeu doplnili informace o tibetské kultuře.
Phewa lake

Lumbini

Malé, avšak velmi významné, městečko na hranicích Nepálu s Indií, kde se asi v pátém století př.n.l. narodil Buddha. Oplocený areál plný desítek buddhistických chrámů je učiněným rájem na zemi. Ubytujte se v korejském chrámu, v němž pocítíte spiritualitu na vlastní kůži. Dvakrát denně se můžete zúčastnit buddhistického rituálu, třikrát denně dostanete najíst a ve volném čase můžete navštěvovat přilehlé chrámy. Doporučuji se na cestu vydat rovnou bez bot, protože se před každým chrámem musíte zout.
nejkrásnější buddhistický chrám patří Německu

Chitwan

Zatímco v Káthmándú klesali noční teploty až ke třem stupňům, v národním parku Chitwan, ležícím jihovýchodně od hlavního města, svítilo slunce. Až se tedy budete chtít ohřát, vyrazte na výlet za nosorožci, slony a tygry. Při troše štěstí uvidíte tato pro nás exotická zvířata i bez předražené vstupenky. Stačí se procházet při západu slunce podél řeky. Kromě desítky krokodýlů jsme viděli slony i dva nosorožce, koupající se jen několik metrů od našeho pozorovacího místa. Za pár korun jsme si půjčili kola, a v okolních vesničkách nás místní, vykulení z bělochů, pozvali domů na čaj. Jedna babička mi dokonce nalakovala nehty a nalepila červenou tikku mezi oči, asi abych lépe zapadla mezi místní ženy.

Jídlo

Dhalbhat. Tradiční nepálský pokrm se skládá z vařené rýže, čočkové polévky, zeleninové směsi a výjimečně masa. Nepálci jej jedí dvakrát až třikrát denně, a i přesto jsme si Dhalbhat zamilovali. Je to jednoduché, ale dobré, výživné a lehce stravitelné jídlo, které si můžete v restauracích přidávat, dokud neprasknete. Většinou vám na talíř budou přidávat sami, dokud neřeknete stop. Také ochutnejte MOMO (plněné knedlíčky zeleninovou či masovou směsí), Chowmein, které se stali naším denním chlebem a Paranthu, (pečenou plněnou placku.)

Ubytování

V Nepálu se nevyplatí rezervovat ubytování předem. Airbnb z našich zkušeností příliš nefunguje, za couchsurfing i dobrovolničení po vás budou chtít peníze a booking nabízí předražené hotely pro zhýčkané turisty. Prakticky se stačí procházet po městě s batohem na zádech, nějaký otravný Nepálec se vás brzy ujme a odvede si Vás do nabízeného pokoje. Vždy si nejprve zkontrolujte čistotu pokoje, horkou vodu, Wi-Fi a přesně se domluvte na ceně a počtu nocí. Bohužel je většina Nepálců negramotná, a tak se nám dokonce stalo, že jsme hoteliérovi museli vysvětlovat, že 1-2.12 jsou sice dvě data, ale pouze jedna noc, a tak dvě opravdu platit nebudeme. Cenu za pokoj vždy asertivně smlouvejte, obzvlášť pokud plánujete zůstat více nocí. (dvoulůžkový pokoj s vlastní koupelnou – 500-1000 rupií/noc)

Doprava

Silnice jsou v příšerném stavu, stejně tak jako většina místních autobusů. Počítejte s tím, že ať jedete kamkoliv, bude to trvat celý den. Skoro nepřetržitě někdo nastupuje či vystupuje kdekoliv u cesty, Nepálci přepravují pytle s rýží, nábytek i domácí zvířata. Počet sedadel v autobuse nerozhoduje o tom, kolik lidí může přepravit a díry v silnici jsou někdy tak hluboké, že se praštíte o strop a ještě sousedovi vyrazíte horkou kukuřici z ruky. (Bacha na to!) Zase je nutné podotknout, že cestování je opravdu levné. Za pár korun se přepravíte i na větší vzdálenosti a rozhodně nikdy po cestě nebudete mít hlad, kromě pravidelných zastávek sem tam nastoupí do autobusu potulný prodavač kukuřic, paní, nesoucí na hlavě tác s plackami či nosiči vody.

Lidé

První milí Nepálci. Pozvali nás na svatbu a nic po nás nechtěli.
Je potřeba se připravit na kulturní šok, zejména pokud jedete do Asie poprvé, stejně jako my. Lidé jsou nevzdělaní, myslí si, že běloši nemusí pracovat a mají spoustu peněz, a proto se k nám chovají tak, jak se chovají. Bohužel jsme nenarazili na jediného Nepálce, který by se z nás nesnažil dostat peníze. Ačkoliv jsme potkali spoustu milých a přátelských lidí, vždy jsme si od nich něco koupili, či nám poskytovali nějakou službu. Je prakticky nemožné najít na workaway projekt, za který se neplatí nějaký příspěvek na jídlo (cca 5 $/den). (Vzhledem k tomu, jak je Nepál levná země, je to stejně jako za hostel a jídlo v restauraci)
Ceny (víc neplaťte, to už je turistická restaurace ;-))
Veg. Chowmein – 80-110
Veg. MOMO – 80 – 110
Parantha – 90-110
Dhalbhat (Thali) – 100-150
Chai – 5-20
Šest týdnů nás celkem vyšlo asi na dvanáct tisíc za osobu, včetně ubytování, stravování, vstupů do památek a dopravy.