pondělí 4. března 2019

Střet s realitou.

Po návratu do Čech hledám smysl života a přemýšlím, do čeho se vrtnout. V pokoji, ve kterém jsem strávila dětství, aktualizuji životopis a přemýšlím, co jsem za poslední dva roky vlastně dělala. Mám pocit, že jsem toho dělala tolik a v životopise to vypadá, jako když jsem nedělala vůbec nic. Představuji si, jak se mě na pohovoru zeptá nějaký nažehlený frajírek: ,,Slečno, státnicovala jste v roce 2017 a pořád nemáte práci. To jako proč?´´ Nojo, ono se těžko vysvětluje, že nežijete podle představ většiny lidí. 

Studovala jsem rok v Německu, kde jsem si udělala čtyři jazykové certifikáty, z němčiny, z angličtiny a ze španělštiny a polštiny. Pracovala jsem v jazykové škole, kde jsem vyučovala češtinu, také jsem tlumočila na veletrhu a překládala pro jednu firmu. Dvakrát jsem se stěhovala, abych nakonec odletěla do Nepálu s pocitem, že je těm lidem potřeba pomoct a odlétala s pocitem, že jim není jak pomoct, protože jsou spokojení. No a pak jsem byla dva měsíce v Indii, ze které jsem před týdnem přiletěla. Tak nějak jsem vynechala to, že jsem prostopovala čtrnáct zemí Evropy a pracovala na desítkách společenských akcí.

Jaipur, India
Zapsat se na úřad práce je ponižující, ale vzhledem k tomu, že mi to nějaký ten tisíc ušetří, udělám to. Každá druhá kolonka mě rozesměje, a o to víc mě ujistí, že sem vážně nepatřím. Předkládám svůj životopis blondýně, která se vrstvou make-upu snažila zakrýt roky, zbývající do důchodu. Spíš si tím ublížila. Sleduju rýhy kolem jejích úst, zatímco se vyptává na mé představy o práci. Nějak mi nedocvaklo, že úřad práce zprostředkovává práci jen v okolí trvalého bydliště, a tak se naivně ptám na Prahu a práci v zahraničí. ,,Slečno, tady Na Sklenářce někoho hledají, jděte se tam zeptat.´´
,,Cože? Kdeže? Víte, já tady, já tady.....´´ To že tady oficiálně nežiju už několik let raději spolknu a nechám za sebou zabouchnout dveře. Alespoň s něčím mi pomohla. Vím jistě, že nechci pracovat Na Sklenářce, ani nikde v okolí. 

Před dvěma lety jsem si sepsala vizi vlastního života na rok 2020. Optimismus v žilách a pozitivní energie ve mě tenkrát úplně rezonovaly, a tak jsem si vysnila magisterský titul, procestování půlky světa, vydělání spousty peněz.. a zatím jsem nezvládla ani polovinu. Je na čase vytvořit novou vizi. Změnilo se toho za tu dobu hodně. Uvědomila jsem si, že vysokoškolský titul není zárukou chytrého, bohatého nebo úspěšného člověka, ačkoliv je určitě dobré ho mít. Uvědomila jsem si, že člověk nemusí těžce dřív od rána do noci, aby vydělal peníze. Někdy stačí mít jen dobrý nápad. Poznala jsem spoustu zajímavých lidí. Uvědomila jsem si, že někam vycestovat není vůbec těžké, ale také to, že to není tak růžové jako na instagramu. Konečně jsem našla životního partnera, se kterým na vztahu pracujeme. Přestala jsem snít o ideálním partnerovi, který bude přesně takový, jakého jsem si v hlavě vysnila, ale našla jsem si člověka, který ze mě denně dělá lepší verzi mého já. 

Ještě VZP. No dobře. ,,Dobrý den, přihlásit prosím.´´ No, není to tak složité, jak jsem si myslela. Před nějakou delší cestou se můžete z pojišťovny odhlásit, a pokud máte zajištěné cestovní pojištění a nevrátíte se dřív než za půl roku, nemusíte ZP doplácet. No, tak to byl původní plán. Nevrátit se dřív než za půl roku. Bohužel to nevyšlo, a tak teď musím doplatit to, co dlužím. Naštěstí mi pojišťovna nezapočítala žádné penále a paní na mě byla příjemná, na rozdíl od té z úřadu práce. 

Po aktualizování životopisu je potřeba vymyslet, kam jej vlastně poslat. Začínám vyjmenovávat tisíc věcí, které neumím. Nejsem šikovná, neumím z počítačem a tohle mi nejde a tohle mě nebaví... ,,Achjo.´´ Načež mi docvakne, že se vlastně stačí soustředit jen na to, co umím, co mi jde a co mě baví. Co na tom, že je to jen jedna jediná věc, možná dvě věci. Stejně bych nemohla dělat všechno. 

Projíždím inzeráty a jenom kroutím hlavou. Proč mám pocit, že člověk pracuje jen na to, aby mohl žít? Zaplatit sociální, zdravotní, daně, bydlení, jídlo, telefon... a zase od znova. ,,Tak to ne.´´ Můžu si však dovolit říct ne? Co jiného se dá dělat, než žít jako většina? 

Žít tak, jako Ki Ka. Tak mi držte palce. Peníze mi za pár týdnů možná dojdou, a tak snad do té doby vymyslím, kde a jak chci žít, co a jak chci dělat. Nedávno jsem někde četla: ,, To co dělám, a to, jak si na to vydělávám, jsou dvě rozdílné věci.´´ Nechte mě tedy ještě pár týdnů optimisticky věřit, že se dá dobře a šťastně žít, a potom možná budu muset nastoupit do fabriky k pásu, abych měla co jíst, ale věřit, že se jednou budu mít fajn, nepřestanu. 

Věřím, že je možné, najít práci, která mě bude bavit a naplňovat. Držte mi palce. Ono to všechno nějak dopadne.... Osud zkrátka asi chtěl, abychom už necestovali, a tak kdoví, co si pro nás připravil.

sobota 2. března 2019

Neplánovaný návrat do Česka


Proč jste se vrátili? Co se stalo? Vy jste se rozešli? Ne. ,,Tak co se děje?´´ ,,AM A PM se děje,´´ odsekávám v duchu a nechávám další zprávu nezodpovězenou.



V osm ráno nasedáme do auta, abychom na letišti byli včas. ,,Máš vodu?´´ ,,Mám.´´ ,,Máš všechno?´´ ,,Mám.´´ Sedíme v autě a v duchu každý přemítáme nad dvěma měsíci, které jsme v Indii strávili. Ta země je obrovská. Nedokážu ani popsat, jak moc obrovská. Ani většina Indů ale neviděla a neprožila z Indie tolik, jako my. Bydleli jsme u hinduistů, džinistů i křesťanů. Poznali jsme se s muslimy i ateisty. Vyzkoušeli couchsurfing, airbnb, hotely i hostely, spací autobus i vlak. Shodujeme se na tom, že to bylo hezký, ale už máme Indie plné zuby. Snad to na Srí Lance bude alespoň trochu jiné.

Posledními rupiemi platíme řidiči malého Maruti Suzuki, nahazujeme krosny na záda a jdeme ke vchodu do haly. Na ceduli, ohlašující lety, nevidíme naše letadlo. Trochu jsem se vyděsila, ale asi jsme jen na špatném terminálu. ,,Zase chtějí vidět letenku už tady, achjo, máš jí v mobilu?´´ Jirka ukazuje displej strážci vchodu, a já si připravuji pas, který by mohli chtít vidět. ,,This flight is over sir.´´ Koukáme se na sebe, zatímco nás od vchodu do haly odstrkují ostatní cestující. Co se děje? Prohlížíme si letenku. 12.10 AM. ,,Kurva.´´ Odevzdaně se hroutíme na železné lavice před letištěm. ,,Co budeme dělat?´´ To je otázka, která visí ve vzduchu, ale ani jeden si netroufáme odpovědět.

První, co nás napadlo, je koupit letenku novou. Už máme na Srí Lanku koupená víza. Letenka sice propadla. Přes sto euro v prdeli, ale alespoň ty víza bychom měli využít. Snažím se připojit na některou Wi-Fi. Bohužel. Data na indické SIMkartě včera vypršela, a jelikož dnes ze země odlétáme, nenapadlo nás si je dobíjet. ,,Vevnitř musí být Wi-Fi, ne? Každé letiště má Wi-Fi.´´ Nojo, jenže dovnitř na letiště se bez platné letenky nedostaneme a bez internetu si nepořídíme platnou letenku. Achjo. Je tady možnost, dostat se dovnitř do haly jako návštěvník. Vstupenka stojí sto rupií a zavazadla jsou zakázaná. Počítáme poslední kovové rupie. ,,90, 100, mám´´, vykřikne nadšeně Jirka, zatímco já zůstávám s krosnami venku před vchodem. ,,Na internetu zkus koupit novou letenku nebo najít informace o prodloužení víza v Indii. Kdyby nebyla letenka na Srí Lanku, tak asi letenku kamkoliv,´´ připomínám Jirkovi, aby na nic nezapomněl, až se dostane dovnitř. Nejenže nám totiž uletělo letadlo, ale nám končí během následujících čtrnácti hodin indická víza. Bylo by jednoduché vrátit se zpět do bytu, koupit nové letenky a pár dní si užít společně stráveného času s couchsurfery. To bych však nesměla být blbec, který nechává odlet ze země na poslední chvíli. 


Před letištěm jsou všechna okýnka leteckých společností úplně prázdná. Nojo, kdo by si kupoval letenku až na letišti, když se to dá koupit na internetu, že jo. V červené boudě za rohem však někdo sedí, a tak se ze zvědavosti jdu podívat, co se tam děje. ,,Flytickets?´´ Tak jo, letenky prý prodává. Ptám se, zda dneska ještě letí něco na Srí Lanku a za kolik. Mladý Ind něco počítá a potom mi ukazuje částku na displeji kalkulačky, asi abych se nepřeslechla – 30 000 rupií. Cože? Za tuhle částku doletíme domů do Česka, ty magore. Tak teda letenka kamkoliv. Třeba Thajsko. 26 000 rupií. Kroutím očima a úplně se mi zastavuje srdce. To snad ne. My budeme muset dát deset tisíc za letenku. Pane bože. To se ten lowcost rozpočet pěkně navýší a cesta pěkně zkrátí. ,,Thank you.´´

,,Hele tak prý tam můžeme dovnitř oba, i na tu prošlou letenku.´´
,,Kdo říká?´´ ptám se udiveně.
,,Támhle ten u čtvrtý brány nás tam pustí. Můžeme oběhnout všechna okýnka. Třeba je tam i ten Spicyjet, který nám uletěl. Určitě tam bude i internet. Podíváme se, kam se dá letět.´´

Plán vypadá takhle. Připojit se na internet a zjistit, jaké máme možnosti. Je jedenáct hodin. Naše víza končí o půlnoci. Potřebujeme najít letenku a do půlnoci zmizet ze země. Letenku kamkoliv, nejlépe na Srí Lanku, jelikož máme za třicet pět dolarů koupená víza. Pokud to nepůjde, koupíme nejlevnější letenku kamkoliv a potom vymyslíme, co budeme dělat dál. Další možností je, prodloužit indická víza a v Čenaji počkat na levnější let. Třetí možností je odjet z letiště na vlak, přejet vlakem celou Indii až na sever a potom překročit pěšky hranice do jiného státu, kterými jsou buď Pákistán nebo Nepál. Něco takového by určitě udělal náš kamarád Slávek. Ten by rozhodně nebyl ochotný platit desetitisíce za letenky, ten by v zemi prostě načerno zůstal.

Internet nefunguje. ,,Do you have Wi-Fi?´´ ptáme se všech pracovníků na letišti. Hm, tak nemají a nebo mají, ale dneska nefunguje. Do haly jsme se sice dostali, ale úplně zbytečně. Pokoušíme se tedy alespoň oběhnout všechna okýnka leteckých společností. Všichni na nás koukají jako na blázny. Jak jste se sem dostali, když nemáte platnou letenku? A kam vlastně chcete letět? ,,Kamkoliv. Chceme dnes letět kamkoliv. Nejlevnější let kamkoliv,´´opakujeme zoufale. Nikdo nám však letenky prodat nechce.


Jedinou možností, jak se podívat, které lety jsou volné, je internet. Když nefunguje Wi-Fi, tak musíme buď odjet někam jinam, kde funguje a nebo zprovoznit data. Zkouším si dobít telefon. ,,Nojo, jenže na dobití mobilu potřebujeme data.´´ Náš smích už je spíš úkazem zoufalství. V dnešní době má data snad každej, ne? Obcházíme tedy letiště a zkoušíme se ptát lidí. Myslím, že nevypadám zrovna důvěryhodně. Na letišti je strašná zima, a tak jsem kraťasy s tílkem vyměnila za potrhané legíny, tričko s dlouhým rukávem a pyžamo. Zkrátka za to, co jsem našla na vrchu krosny. Vypadám s těmi copánky jako kdybych přijela z fotbalu. ,,Můžete nám prosím udělat hotspot?´´ ,,Dobrý den, máte prosím internet? Mohl byste nám dobít kredit?´´ 
Starší, úhledně vypadající pár z Británie, se diví, proč jsme si letenku nekoupili před vchodem. ,,Je tam taková červená bouda, ten kluk je moc milý, a ani to nebylo drahý, jenom 70 000 rupií.´´ Ou, fuck, tak ty jsou s penězi hodně jinde. Mám chuť mu říct, že už dobíjení kreditu za dvě stě rupií je nám proti srsti, ale mlčím. Pán internet nemá a Wi-Fi jim taky nefunguje, a tak spokojeně popíjí kafíčko za stovku a čekají na svoji business třídu na Srí Lanku. Nejradši bych jim vlezla do těch fancy kufrů, které mají určitě plné oblečení od Diora a parfémů od Chanellu.


MAY I HELP YOU?, hlásá cedule uprostřed letištní haly. ,,Jo to teda můžeš pomoct, můžeš nám dobít kredit.´´ Prosíme mladého kluka, který evidentně nemá nic na práci, aby nám na svém telefonu udělal hotspot. Snažíme se mu vysvětlit naší zapeklitou situaci, a asi pochopil, jak moc zoufalí jsme. Vyťukávám na displeji naše indické číslo. Nejprve zkouším zaplatit naší společnou kartou od Revolutu, nefunguje. Vytahuji tedy svou Visu, nefunguje. ,,Na, zkus tuhle´´ podává mi Jirka MasterCard, nefunguje. To snad není možný, to se proti nám spikl celý svět? Jirka se ptá kluka, zda by nám nemohl kredit koupit ze svojí karty, když mu to zaplatíme. ,,OK´´. Bezva. ,,Jenže Jiříku, my žádný rupie už nemáme,´´ koukám na něj trochu zoufale. Na letišti je ale směnárna a v kapse se nám hřeje pár dolarových bankovek pro případ nouze. Případ nouze je dnes, a tak zatímco pracně dostávám internet do telefonu, Jirka běhá po letištních směnárnách.

Hurá. Máme internet. Usedáme na lavici a hledáme letenky. Dnes – Srí Lanka – 16.00, 400$/os. Dnes -Bangkok – 260$/os. Dnes – kamkoliv - $$$. Začínáme propadat zoufalství, ani po usilovném hledání na všech možných portálech, které běžně využíváme, nemůžeme najít letenku pod sto euro. Já vážně nechápu lidi, kteří tvrdí, že cestují bez plánu. Vždyť pokud člověk nemá miliony na účtu, tak to snad ani není možný, jen tak přijít na letiště a koupit si letenku. Nebo že by tohle letiště bylo jediné tak na prd? Já nevím. Letenky, které jsme kupovali asi před měsícem, stály kolem 50$/os. Prohrabuji se letenkami na Srí Lanku a objevuji nedělní let za 39$. ,,To je paráda. To bychom se tady prostě jen pár dní zdrželi dýl no,´´ konstatuji, aniž by mi docházel ten hlavní problém. VÍZA.

Přímo naproti našim lavičkám se s letenkou prochází na security check. Po levé straně sedí pár úředníků v modré košili, pod nimiž čtu nápis IMMIGRATION. My jsme v podstatě takoví imigranti, a za chvíli z nás budou nelegální imigranti. Jirka se tedy ujímá slova a jde se na imigrační zeptat, zda by nám za nějaký úplatek prodloužili víza. Přes internet si zatím zjišťuju, zda je to vůbec možné. Naše víza byla udělena přes internet, na dva měsíce. V pase je razítko do 20.2. Vidím Jirku, jak se s úředníky chvíli dohaduje, ukazuje pas, ukazuje letenku, něco si zapisuje.. To jsem zvědavá, jak tohle dopadne. Moc pozitivně to nevidím, protože na internetu se píše, že elektronická víza není možné prodloužit. Získání nových víz je možné jen na úřadě, a tam na nás nikdo není zvědavý. Kdoví, jestli tam vůbec jsou. A dojet do centra na úřad, něco tam vyřizovat a nevyřídit, by znamenalo, že by nám utekli poslední hodiny našeho platného víza. Nejlepší prostě bude, odletět. Kamkoliv pryč z Indie.

,,Nejde to. Za každý den, který v Indii zůstaneme navíc se platí 40 000 rupií,´´ oznamuje Jirka sklesle. Nojo, to už si za ty stejné peníze můžeme koupit letenku na Srí Lanku a vyjde to nastejno. Máme šílený hlad, celý den jsme nic nejedli, už jsme dávno měli sedět v letadle, a zatím sedíme na letišti, zabalení v dece. Ruce se mi třesou tak, že nedokážu na telefonu ani nic psát. Brečím. Tváře mám úplně červené, přes slzy ani nevidím a občas spustím hysterický pláč na celé kolo. Určitě budeme platit desetitisíce pokutu, zavřou nás, už se odsud nikdy nedostaneme, achjo. Já se vážně snažím, naučit se myslet pozitivně, ale dneska ne, dneska to nezvládnu. Na záchodě si odmotávám toaleťák, abych měla do čeho smrkat. Imigrační úředník nás sleduje, jako bychom v krosnách měli bombu. Asi čeká na to, až odbije půlnoc, a přijde si pro svůj úplatek. Přeju si lusknout a teleportovat se kamkoliv jinam.

No dobře, tak máme tři možnosti: 1. Koupíme si letenku na Srí Lanku, za 400$. Jenže se Srí Lanky se bude dostávat ještě hůř než z Indie, jestli nám dojdou peníze. Je to ostrov, a tak těžko budeme stopovat domů nebo do jiného státu. 2. Zůstaneme v Indii, pojedeme vlakem na černo do Nepálu, což trvá asi tři dny a tam budeme doufat, že nebudou kontrolovat indická víza, ale jen nám dají nepálská na pár dní, za pár dolarů a hotovo. 3. Koupíme si letenku na zítra nebo na pozítří, a zkusíme imigrační úředníky přemluvit, aby nás prostě nechali čekat na letišti den nebo dva navíc. Zkrátka nám uletělo letadlo a jsme v téhle blbé situaci, no.

,,Jdu se jich zeptat.´´ Jdu se zeptat těch úředníků, jestli je vážně takový problém zůstat v zemi o dvanáct hodin dýl. Našla jsem totiž letenku na zítra. Letí to asi v jedenáct dopoledne na Srí Lanku, a sice to není zadarmo, ale stojí to asi 120 euro na osobu, to je pořád o tři sta euro méně, než dneska, a to je super. Asi by to bylo nejlepší řešení. Klidně počkáme těch dvanáct hodin pod dohledem imigračního na letišti, pak prostě naskočíme do letadla a holt na tom proděláme jen těch sto euro za letenku no, co se dá dělat, vlastní blbost, je vlastní blbost. Asi si už navždy budeme pamatovat, že AM znamená v noci.

,,Už jsme to říkali Vašemu příteli. Ne, nejde to.´´ Nojo, ale, ale. Naštěstí se mě ujímá druhý, a ptá se, proč jsme si nechali uletět to letadlo. Ukazuji mu tedy letenku a říkám, že u nás v zemi znamená 12.10 v poledne, a půlnoc by byla 00.10, takže nás to ani nenapadlo, že by to mohlo letět v noci. Teď jsme tady vlastně včas, přijeli jsme tak, jak jsme si mysleli, že máme přijet. A začínám znovu brečet. Vím, že na imigrační úředníky slzy asi nezapůsobí, ale nějak si nemůžu pomoct. On si snad myslí, že jsme si to letadlo nechali uletět schválně nebo co. Prohlíží si můj pas pořád dokola a říká, že se musí někoho zeptat. Jen tak tam stojím, třesu se zimou, hlady i vyčerpáním, a doufám, že tohle už brzo skončí. Úředník mává mým pasem v ruce, a ukazuje, že mám zůstat tam, kde jsem. Mluví docela dost nahlas a napůl anglicky. Pochopila jsem, z úst té ženy, že by to asi nějak šlo. Indka v saree na mě mávla, ať jí jdu ukázat tu letenku. Ukazuji jí starou letenku, znovu vysvětluji situaci a potom jí ukazuju na SkyScanneru, že bychom tedy mohli odletět zítra v 11.50. Chvilku si mě ještě prohlíží, a prý by to šlo. Jejich podmínkám moc nerozumím, a pořádně anglicky mluví jenom jeden. ,,Když přijdete zítra ráno v 9 hodin na letiště, tak můžete odletět, ale né dýl.´´ Tak nějak nechápu, proč bychom nemohli čekat na letišti, proč tu nesmíme přečkat noc, ani proč máme přijít přesně v devět, ale dobře. ,,Budete tu ráno vy?´´ ujišťuju se ještě, protože jiný imigrační úředník by o naší dohodě nemusel vědět, a mohl by nám ráno napálit pěkně pokutu 40 000 rupií. ,,Nojo, někdo tady bude.´´ Áha. Jisté to není, ale letenku si koupíme a pak se s nimi půjdeme dohodnout pro jistotu ještě jednou.

NOT AVAILABLE. NOT AVAILABLE.

SkyScanner sice ukazuje letenky na zítra, přes stránku letecké společnosti ale koupit nejdou. Snažíme se vymyslet nějakou další alternativu, ale jiná už prostě není. Letenky na Srí Lanku jsou zdá se, beznadějně vyprodané. Já už na tohle nemam sílu. Co budeme dělat teda? Brečím znovu. Připadám si jako pětiletá holka, kterou rodiče zapomněli na letišti. Možná, že kdyby mi bylo pět, tak by mi to imigrační úředníci odpustili a pomohli by mi najít maminku. Jenže já už jsem dospělá. Oni to ví. Takže nás tady prostě klidně můžou zavřít. Nemohli by nás třeba deportovat? To by bylo aspoň zadarmo.

Plánování ...
Poslední šance je, koupit letenku kamkoliv. Nechce se nám dávat tak velké peníze, ale prostě vykoumáme, která letenka, z těch dostupných, je nejlevnější, a tam poletíme. Připadám si, jako v nějakém snu. Už asi ani nejednám rozumně a racionálně. Jdu se podívat na ceduli s odlety a zaujme mě Muscat. ,,No vidíš, mohli bychom letět do Ománu. To je aspoň směrem domů. Když už bychom za to dali ty peníze, tak to aspoň bude půlka cesty (no, skoro půlka) do Evropy. Googlím tedy letenky do Ománu a myslím na článek, který jsem nedávno četla na Cestoletu. Nojo, Omán. Prej se tam dobře stopuje, a lidi jsou tam hodný. Tam bychom mohli strávit nějaký ten týden, než se rozmyslíme, co dál. Letenka teda není úplně nejlevnější, natož aby byla zadarmo, ale co se dá dělat. Někam dneska odletět prostě musíme. A je rozumný, letět aspoň směrem, ze kterého jsme přiletěli, ne? Já vlastně nevím, co je rozumný. Nevíš? Jirka taky neví. Prostě na sebe zoufale koukáme, utírám si slzy a už chceme mít letenku někam. Chceme konečně projít tou branou na odbavení zavazadel a sedět v letadle směrem z Indie. Asi je nám vlastně jedno, kam dnes doletíme, hlavně né do Indie. ,,Smůla.´´ Letenka do Ománu bohužel přes Indii vede. Znamenalo by to doletět do města Kóčin, které je ještě víc na jihu Indie, ze kterého ve 23.05 odlétá letadlo do Muscatu. No, je to docela risk, opouštět Indii 55 minut před vypršením víz, ale co se dá dělat. ,,Tak je koupíme.´´ ,,Vážně?´´ ,,No, jo, co jiného.´´
Modlím se ke všem svatým, aby bylo tentokrát možné letenky zaplatit. Vyťukáváme číslo platební karty, vyčkejte na platební bránu.. tududum. Zaplaceno. Během pár minut nám přistáli v E-mailu dvě letenky do Ománu. Musíme se však přemístit z Terminálu pro mezinárodní lety na terminál s vnitrostátními lety, za pár hodin nás čeká hodinový let do Kóčinu.

,,Jak jste se sem dostali? Kam jdete jako?´´ diví se sekuriťák, když chceme z letiště odejít. Všichni tři se sešli a dívají se na nás, proč jsme neodletěli. ,,Pas, letenku.´´ Zkoumají naší letenku a ptají se, proč jsme neletěli. ,,Dejte nám už kurva pokoj,´´ brečím nanovo. To je prostě Indie. Ten samý sekuriťák, který nás na starou letenku pustil dovnitř, se teď diví, jak jsme se dostali dovnitř a proč chceme ven. Jestli dnes z té Indie neodletíme, tak já nějakého Inda brzo zabiju. Fakt. Tady neexistují pravidla. Všechno je podle huby, jak se to komu hodí. Jednou je to tak, podruhé tak. Ještě, že jsme si koupili letenky a do půlnoci zmizíme, protože si myslím, že by nás stejně zítra ráno nechtěli pustit ze země a kdoví, jak by to s prošlými vízy nakonec dopadlo.

Přesouváme se na Terminál pro vnitrostátní lety, tentokrát nás bez problému pouští do haly, s platným pasem i letenkou. V kavárně utrácíme směněné dolary za kávu. Jirka si konečně dává něco k obědu, zatímco já nejsem schopná nic sníst. Dělá se mi špatně od žaludku a ruce se mi třesou tak, že bych si ještě vidličkou propíchla jazyk. Po druhé černé kávě s cukrem přemýšlíme, co uděláme v Ománu. ,,Koukám se na Cestolet. Potřebujeme víza, ale prý se dají zařídit online. Můžeme se nejprve ubytovat někde přes Airbnb, dát se trochu dohromady, a pak si najdeme dobrovolničení. Mrknu ještě na Couchsurfing, jo? Koukni na ten článek, tohle je docela pěkný místo, to bych chtěla vidět. Nojo, ale je to celkem drahá země viď, oproti Indii, to asi bude dražší všude no.´´ Polemizujeme tedy nad tím, co v Ománu dělat a nedělat, a začínáme se těšit na nové zážitky. Muslimy máme docela rádi, možná i radši než hinduisty. Ono totiž v mešitě je vždycky hezky čisto, zatímco hinduisti všude hází rýži a barví všechno na červeno.

Žádost o víza odešlete, obdržíte rozhodnutí o jejich udělení do tří pracovních dnů. ,,What?´´ Tak to asi ne, my potřebujeme ta víza hned prosím. Asi tak do tří hodin. Děkuju. Za rychlovíza se platí 330$. Nemáme. Čteme tedy různé články na téma Ománská víza a spouští se mi slzy. Zdá se mi, že dnešní den ještě nekončí.

Tak to je super. Když nás nezavřou v Indii, tak nás zavřou v Ománu. Imigranti z Česka. Samozřejmě vidím v danou chvíli všechno úplně nejčerněji, jak to jde. Nenapadá mě žádné pozitivní řešení. Prostě jen brečím, usrkávám další černou kávu a nedokážu racionálně přemýšlet. Nikde nás nechtěj. Musíme prostě někam zase odletět.

Muscat – Kamkoliv. Dnes nebo zítra. Seřadit od à Cena.

,,No, tak se podrž. Nejlevnější letenky z Ománu jsou do Káhiry, do Ugandy, Bagdad, Kuvajt.. já ani nevim, kde to je ty města. Tam asi taky potřebujeme vízum, ne?´´ ,,Hlavně co budeme dělat v Ugandě prosimtě, v tomhle psychickým rozpoložení.´´ ,,No dobře, pak je tady Istanbul.´´ ,,To je dobrý, do Turecka jsem vždycky chtěla. Mam doma i průvodce Istanbulem. ,,Jaký je tam počasí?´´ ,,7 stupňů.´´ ,,Tyjo to je blbý, to je už pomalu stejný jak v Česku.´´  ,,Ale Turecko je dobrý. To bych brala. Tam bude levno, a dobrý jídlo, a ty letenky stojí jen asi 107 euro. To je v pohodě, ne?´´ přemlouvám Jiříka, protože mu moc nechci říkat, co je na další příčce nejlevnějších letenek. 


,,Hele nevim no, to se mi moc nechce, to už bych radši letěl domu.´´ No tak dobře, tak já mu to teda řeknu. ,,Na desátém místě je Česká republika.´´ Letenky stojí asi 300$. Je to drahý. Ta cesta domů by nás stála dvojnásob, než cesta do Nepálu. Jenže, co se dá čekat, když tady montujeme letenky na koleni, pár hodin před odletem. ,,Tak já bych letěl asi nejradši do Česka, ale jak chceš.´´


Znovu se mi spouští slzy. Z nosu se mi valí spoušť nudlí, jako malému děcku, kterému berou lízátko a řvu. ,,Já se nemůžu vrátit do Česka. To nejde.´´ Jirka mě objímá a přeju si, aby tenhle den už skončil. Připadám si jako ve špatném filmu. To jako vážně přijedeme na letiště s tím, že letíme do Colomba a přistaneme zítra v Praze? Co tam budeme dělat proboha? Nemám v Česku ani zdravotní pojištění, a nemůžu si ho přihlásit dřív, než půl roku po odletu ze země. Už nejsem ani student, nemám práci, nemáme kde bydlet. ,,Jiříku, to nejde, já do Česka prostě letět nemůžu,´´ odpovídám na nevyřčenou otázku. Jenomže jaká jiná možnost zbývá? Žít na letišti v Ománu? Odletět do nějaké země na blízkém východě? To mě táta zabije, až mu napíšu, že jsem v Bagdádu. Přesunout se do Istanbulu a tvrdit, že jsem na Srí Lance? Pokud se naše cesty rozdělí, a Jirka pojede do Česka, tak by na to stejně všichni přišli, že jsme se vrátili… Nechci, ale nakonec je to jediné rozumné řešení. Letět domů.

Z našich účtů tedy ubyly další těžce našetřené peníze a do E-mailu přibyly další letenky.

Čenaj – Kóčin – Muscat – Shahrajn – ČR. Čekají nás čtyři lety, dvě delší čekání na letišti, dva dny bez vody, jídla a jakékoliv podpory okolí, protože o tom zatím nechceme nikomu říkat.


Po přistání v Kóčinu se modlím, aby další letadlo nemělo zpoždění. Vážně se musíme dostat ze země do půlnoci. Úředník si sice razítko v pase prohlíží s velkými úšklebky, ale pouští nás dál. Nemám ani batoh, ani bundu, nemám v podstatě kromě letenky a telefonu v ruce nic, a tak security check proběhl celkem rychle. Na druhé straně letiště projíždím Whatsapp: ,,Babi měla mrtvici, je stabilizovaná, ale je to špatný.´´ Svalím se na zem a brečím nanovo. Co jsem komu udělala, že je dnešní den takhle na hovno? Já už jsem měla být na pláži, v malý bambusový chaloupce, měla jsem ráno jet vlakem z Kandy do Elly a obdivovat čajové plantáže. Místo toho se hladová, ubrečená, psychicky vyčerpaná válím na studené podlaze někde v Kóčinu a čekám, až úředníci dovolí Jirkovi projít. Prý má u sebe zapalovač. Prohledávají celý jeho batoh. Vyndavají všechny věci, promačkávají je a znovu posílají rentgenem na druhou stranu. Prázdný batoh. Teď kapsy. Prošacovat. Bezvadný fakt, ještě nám to uletí. Nakonec samozřejmě zjistili, že žádný zapalovač nemá. Jen jsou to Indové, a Indové mají potřebu, být důležití. Idioti. Nenávidim je. Nenávidim momentálně celej svět. Nenávidim i tenhle hnusnej vegetariánskej hamburger, kterej pálí a je v něm hrášek. Fuj. 


Letadlo do Muškátu jsme stihli. Aby toho pro dnešek nebylo málo, dostala jsem to. Samozřejmě nemám u sebe žádný prášek na bolest, ale naštěstí jsem si do kapsy včera přihodila tampon. Svojí krosnu neuvidím ještě pár hodin, a tak budu bolest muset nějak překonat. S maskou na očích se snažím spát, ale nedokážu to. Celý svět se mi točí. Připadám si jako ve snu. Časové posuny se mění. ,,Kolik je hodin?´´, ,,Co je za den?´´ Jednou jsme v Ománu, potom v Spojených arabských emirátech. Stále bez jídla a bez vody. Letiště nesmíme opustit, protože nemáme razítko v pase a bufety na letišti jsou drahé jako sviňa. Jednou jsme si dopřáli taštičku v McDonald a potom spali pět hodin na kožených lavicích, dokud nás ostraha nevzbudila. ,,Promiňte, ale tady nemůžete spát.´´ ,,Dobře, pardón.´´


Projíždím všechny mobilní aplikace, jak je mým zvykem a koukám, kolik ty letenky vlastně stály. Taky byl problém je zaplatit, ale nakonec se to nějak povedlo, asi na druhý, nebo na třetí pokus. ,,Hele, tak se to povedlo před tu Mastercard, jen pro jistotu ještě kouknu na Fio´´, říkám Jirkovi a přepočítáváme, kdo z nás zaplatil kolik. Málem mě trefil šlak. Na obou účtech zmizely peníze. No do háje. To si snad dělají srandu? Takže jsme ty samé letenky, na ta samá jména zaplatili dvakrát. Snažím se dovolat do společnosti AirArabia, aby problém během osmi hodin, než naše letadlo poletí, vyřešili a peníze na účet vrátili. To je den.

,,Hele ty vole to bylo hustý né, prostě oni spletli to moje číslo, uplně to zpackali.´´ ,,Kájo, dej tam ten batoh.´´ ,,Pepo, sundej si ten pásek, dyť ti to řikam pokaždý.´´ 


Češi. Čekáme na let společně se stovkou dalších Čechů. Vypadáme jako jedni z nich. Jako ti, kteří si jen zaletěli do Dubaje na nákupy. Už je mi všechno jedno. Zkrátka přistaneme v mrazivém Česku a uvidíme, co bude. Teď už není cesty zpět.

Kam to přestěhovat?













Kde a jak koupit pivo?


V Čenaji jsme se ubytovali přes couchsurfing u mladého páru, už jen proto, abychom zjistili, jak je možné, že spolu dva Indové bydlí před svatbou. V Indii funguje couchsurfing zatím nejlépe ze všech zemí, které jsem zkoušela. Stačí zadat public trip a během pár hodin nám přišlo asi dvanáct nabídek na přespání. Yogesh a jeho přítelkyně rádi cestují, nedávno byli v Kambodže a Indonésii, a tak se stali našimi favority.

PIVOOOO
Bydlí v podobné komunitě, jakou byla Megapolis v Pune, jen o něco menší. Celý objekt je hlídán security a pustili nás dovnitř, až když jim Yogesh potvrdil, že nás očekává. V areálu jsou dětská hřiště, bazén, posilovna, školka a další vymoženosti na využití volného času, kterého má každý Ind až až.

Byt je obrovský, čistý, ale docela bez nábytku. Nevidím žádný gauč, pohovku, ani matraci. Naštěstí máme celé tři měsíce karimatku z boku krosny, kterou jsme zatím použili asi jen jednou, tak máme i trochu radost, že se konečně využije. Kdybych si jí nekupovala před odletem, a nebyla tak drahá, tak jí dávno někde vyhodim.

První debata s našimi couchsurfery začíná zcela otevřeně. Zajímá nás, jak je možné, že spolu bydlí a přitom nejsou oddaní. Chodí spolu asi pět let, společně cestují, pracují ve stejné firmě a jejich vztah je pro rodiny tajemstvím. Zůstáváme na ně koukat s otevřenou pusou, jak moc velcí rebelové to vlastně jsou. ,,Takže se vaše rodiny neznají?´´ ,,Ne´´. ,,A plánujete svatbu?´´ ,,Kdoví co bude´´, podívá se na mě smutně. Z konverzace mi bylo hned jasné, že jim rodiče hledají partnera z jiného společenského okruhu a určitě by chtěli, aby jim partnera domluvili sami. Zatím tedy rodičům tvrdí, že mají na vdávání čas, že chtějí ještě studovat, apod. Přitom jsou pět let spolu a možná se budou muset rozejít, až jim rodiče někoho vhodnějšího vyberou, to je šílený. Stejně tak to má většina mladých Indů, žijících v Evropě. Jsou úplně normální studenti, jako my. Chodí na párty, pijou, mají holky. Jakmile se ale vrátí do Indie, dostanou přidělenou ženu a hotovo.

Ráno Yogesh odjíždí Uberem do práce a nás čeká horký letní den v Čenaji. V Indii je Uber tak levný, že se ani nevyplatí vlastnit auto nebo se hnát za MHD. Máme spálená ramena, čela i nosy a před sluníčkem se není kam schovat. Za poslední peníze se snažíme v lékárně sehnat opalovací krém. ,,Before sun, before,´´ ukazuji lékárníkovi, co chci. Nejprve se na mě dívá jako když to nikdy neviděl a potom ze skladu donese asi dva krémy s faktorem. Nezbývá než věřit, že fungují. Je to spíš taková pasta, ze které vytéká růžová tekutina. Vůbec se to nevsakuje do kůže. Celá bílá se sunu podél zdí, u kterých je stín. Odpadky v potoce smrdí jako bolavá noha, čím víc svítí slunce, tím je ten smrad větší. Už toho mám úplně plné zuby, nechce se mi nikam chodit, ani vidět žádné památky. Za poslední tři měsíce jsem viděla víc chrámů než za celý život. V bytě však celý den zůstat nemůžeme, a tak vyrážíme podle plánu do města.

potůček v centru města
Yogesh nám sepsal čtyři místa, která bychom mohli navštívit a dokonce mi k tomu v googlu vytvořil i mapku. Je škoda, že mapka neříká, jak se v Indii chytá MHD. Už půl hodiny stojíme na zastávce a máme pocit, že nepřijel vůbec žádný bus, ačkoliv jich mělo projet minimálně deset. ,,Hele to je divný, sleduj ty lidi pořádně,´´ koukám kam mizí. Autobus přibrzdí, a mladý kluk naskočí. Áhá. Takhle se to dělá. Prostě naskočit. Nojo, jenže do kterého busu, když na nich nejsou čísla a my nevíme, kterým máme jet? Achjo. 

Ptát se Indů, který autobus tam jede, je úplně zbytečný. Oni sice člověku rádi poradí, ale většinou to neví, a tak nás posílají úplně jinam. Ind nikdy neřekne, že neví, protože vám chce poradit, a tak si radši něco vymyslí.Nakonec jsme se po dvou hodinách dostali do centra, abychom konstatovali, že tam stejně není nic zajímavého, a šli se sednout do klimatizované restaurace.


Čenaj leží na pobřeží indického oceánu, skoro naproti Srí Lance, na kterou se zítra chystáme. Chceme se podívat na pláž. Na západním pobřeží, na plážích GOA, jsou pro koupání ideální podmínky. Na Maledivách i na Srí lance taky. V Čenaji jsou jen smradlavé ryby, písek plný střepů a odpadků a rybářských lodí. Po dlouhé promenádě procházíme až k soše Gándhího. Rybáři bydlí přímo na plážích v chatrčích z plechu, dřeva nebo igelitu. Smějeme se představě: ,,Mám vlastní dům, přímo na pláži,´´ a zacpáváme si nosy. Každodenní rutinou mužů je ulovit co nejvíce ryb. Každodenní rutinou žen je sedět u silnice na špalku, na dřevěnou desku ryby rozložit a prodávat. Často mají na koleni či u prsa dítě, zatímco polévají leklé ryby slanou vodou. Koupit se tu dá vážně všechno, krevety, krabi, rejnoci, žralok a desítky druhů ryb.

místní ženy v MHD
Chceme na večer koupit pivo. Většinou pro couchsurfery něco vařím, ale protože z vegetariánských českých jídel znám jen palačinky a bramboráky a Yogesh nejí ani vejce, jsem v koncích. Na vaření prdím, bude pivo. Nojo, jenže ono vůbec není jednoduché ho koupit. Alkohol se prodává jen ve specializovaných obchodech. Cestou domů tedy koukáme do mapy, kde by se mohlo nacházet nejbližší pivo a nadáváme, že v Česku se dá koupit i ve školní jídelně nebo v nemocniční kantýně, tak co tady nadělaj. Nakonec honbu za pivem vzdáváme a prvním autobusem se vydáváme zpět.
V googlee mapách pečlivě sleduji modrou, pohybující se tečku. ,,Hej, stop, please,´´ volám na řidiče, který  naší zastávku úplně ignoruje. Jeden kluk vyskakuje z autobusu, když stojíme v zácpě, ale než se rozkoukáme, autobus nabírá znovu plnou rychlost. ,,Doprdele´´, nadáváme, když se pěšky musíme vracet na hlavní. Už se setmělo a neradi chodíme po Indii za tmy. Všude běhají potulní psi, a já se psů bojím. Nedá se nic dělat, musíme se vrátit na hlavní. Po cestě jsme narazili na celkem evropský supermarket, a tak zkoušíme štěstí. ,,Beer? Do you have beer?´´ Prodavačka kroutí hlavou. 

,,Hey guys, do you want some beer?´´, oslovil nás asi třicetiletý kluk. No jasně, že chceme pivo, jenže v Indii se nikde nedá koupit. O pět minut později už sedíme v jeho autě a veze nás do obchodního centra. Pracuje nedaleko v hotelu, ve kterém sice mají všechny druhy piv, ale šíleně drahé, a tak si pro své jezdí do obchoďáku. Liquer shop se nachází v prvním patře a za čtyři lahváče platíme pomalu dvě stovky, tak nějak chápu, proč Indové tolik nepijou.


V devět večer jsme se konečně dokodrcali autobusy domů. Máme posledních čtyři sta rupií, a tak si k večeři kupujeme jen chleba se sýrem, aby nám zítra zbylo dost peněz na Uber, který nás odveze na letiště. Yogesh pozval ještě další dva kamarády. Ranjani nám hrála na kytaru, popíjeli jsme pivo, jedli toasty a připadali jsme si chvílema zase jako na koleji. Kolem půlnoci jsem už neudržela otevřené oči. Přesunula jsem se tedy na karimatku o pár centimetrů vedle a usínala. Ten večer byl fajn. Jirka hrál na ukulele, i na kytaru, a zpíval. Já mám moc ráda, když hraje a zpívá, jenže on se většinou stydí. A tak jsme třeba v létě vezli ukulele na Lowcostrace a za celou dobu mi zahrál jednou, a to ještě tak, že jsem se nesměla dívat, mohla jsem jenom poslouchat.

domy na pláži
V šest zvoní budík. Balíme všechny naše věci, popíjíme černý čaj a loučíme se po dvou dnech se skvělými couchsurfery. Uber nás vyzvedl okolo osmé přímo před domem, a ačkoliv neuměl anglicky, dovezl nás na letiště…