úterý 26. února 2019

Holohlavé ženy, muži i děti

Jakmile jsme vystoupili v Tirupati z vlaku, praštil nás do nosu smrad přepáleného oleje, chilli a kari. Hubení Indové v sukních, se zástěrou kolem pasu pobíhali mezi otevřenými kuchyněmi. Hrnce položené na zemi, mezi nimi se motala batolata, psi a muži s utěrkami kořenili dnešní oběd. Stejně je zvláštní, že v restauracích většinou vaří muži, obsluhují muži, prodávají muži, kde jsou ženy? Odpověď na sebe nenechá dlouho čekat, desítky žen totiž objevíme v chrámu. Na jihu Indie nosí ženy ve vlasech čerstvé květiny, mívají je omotané okolo copu či drdolu vždy, když nosí saree. Pokud má indická žena květinu za pravým uchem, znamená to, že je single, zatímco levé ucho označuje vdanou ženu.

Překvapuje nás však, kolik žen nemá vlasy vůbec žádné. U mužů to docela chápu, je tady horko, možná to mají z náboženských důvodů, stejně jako mniši v klášteře, ale i ženy? ,,Třeba mají rakovinu,´´ navrhuje Jirka. ,,Prosímtě, všichni jo?´´ zamítám jeho návrh, ale faktem je, že to tak vážně působí.

Procházíme areál od vstupní brány. Uprostřed nádvoří leží velká hromada bot, u které posedávají hinduistické rodiny. Z druhé strany přichází stará babička, vedoucí na provázku krávu. ,,Proč si jí vodí na provázku městem?´´ zamýšlím se. Je to vážně nezvyklé, protože v Indii chodí krávy všude a vůbec nemusí nikomu patřit. Jakmile však zaostřím na krávu zblízka, udělá se mi špatně. Už zase. Zvířeti ze zad vyrůstají další dvě nohy, trčící za krkem jako strašidelné pařáty. ,,Fuj, já se pobleju,´´ otáčím zrak jinam. Podobnou, možná i horší krávu, jsme viděli už v Jaipuru. Kráva, která rodila mládě, jenž se zaseklo na půli cesty. Tele samozřejmě nepřežilo, ale matka nějakým zázrakem ano, a zbytek svého mláděte vláčela s sebou. Každý normální Evropan by taková zvířata nechal utratit. V Indii je však kráva posvátná. Natož, když je něčím zajímavá. Narodí-li se někomu takovýhle paskvil, natře to na červeno, pověsí na to různé amulety a stepuje před chrámem. Lidé jim hází peníze a modlí se.Když už jsme u způsobů vydělávání peněz v Indii skrz náboženství, tak bych asi měla zmínit, že se hinduisté bojí transexuálů (Hijra). Vlastně nevím, jestli se jich bojí, mají z nich respekt či se k nim modlí, ale rozhodně to nepřejdou jen tak. Často jsme například viděli, jak mladá, zdravá žena prochází vlakem, pouze natáhne ruku či zatleská a ostatní jí začali dávat peníze. ,,Co to je? Čarodejnice? Žebračka?´´ ptáme se nevěřícně. Je to ladyboy, lidé věří, že jim přinese štěstí.

Pokud jste nikdy neviděli žádný bollywoodský trhák, pusťte si rozhodně PK. Film, který zábavnou formou ukazuje, jak jsou všechna náboženství světa nesmyslná. Nějak se nám nechtělo věřit, že by Indové, kteří nemají moc peněz, dávali rupie na každý červeně natřený kámen, ale ono to tak opravdu je. Chrámy jsou většinou rozdělené na několik oltářů, v každém z nich sedí kněz, jehož požehnání potřebujete pro dobrý život, a za nějž zaplatíte alespoň deset rupií. U každé sochy leží tácky s penězi, na každém nádvoří se tyčí truhla na příspěvky. Často tak rodiny nechají v chrámu desítky rupií denně. 



Rádi bychom se podívali do nejnavštěvovanější náboženské památky světa (alespoň to tvrdí internet), ale bohužel nemáme tolik času. Před chrámem se tvoří fronty, které jsou někdy i na několik hodin. Celé rodiny ve dne v noci čekají, leží či sedí ve frontách na brahmánovo požehnání. Hinduisté čekají na rituál dharamshala a darshan. Chrám je zasvěcen bohovi Višnu, respektive jeho reinkarnaci Lordu Sri Venkateswara. Věřící jej nazývají také GOVINDA. Tohle slovo často uslyšíte mezi lidmi. V frontě jsme tak skandovali společně s nimi: ,,Govindááá, Govindááá, Govindáá.´´

Jelikož jsme neměli čas ani chuť se tlačit mezi davy šílených fanatiků, rozhodli jsme se navštívit alespoň menší chrám ve městě. Před vstupem do chrámu jsme museli odevzdat mobilní telefony, batoh a mít na sobě tradiční indické oblečení (stačilo však zakrytí od hlavy k patě). Pracovnice chrámu nás postavila do fronty. Ani nevíme, na co čekáme, ale čekají tu všichni, tak nebudeme kazit morálku. Fronta se posouvá hlemýždím tempem. Po třiceti minutách nás to přestává bavit, po hodině máme šílenou žízeň a zjišťujeme, že není cesty zpět. Fronta se stále stáčí dovnitř do chrámu a jsme zvědaví, co nás uvnitř čeká. Čeká nás rituál. Myslíme si, že čekáme na Pooju, kterou jsme třikrát dělali na severu Indie, tentokrát nás však čeká Darshan rituál neboli požehnání.

(Darshan, (Sanskrit: “viewing”)also spelled darshana, in Indian philosophy and religion, particularly in Hinduism, the beholding of a deity (especially in image form), revered person, or sacred object. The experience is considered to be reciprocal and results in the human viewer's receiving a blessing.)




Nahý Brahmán, ověnšený pouze smotaným ubrusem kolem pasu nám sahl na hlavu a něco zamumlal, v dalším okénku nám sahl na hlavu pomocí nějaké kovové misky, vyžádal si deset rupií a poslal nás k dalšímu stanovišti, kde jsme do dlaně dostali svěcenou vodu. Nejprve se trošku napijete a zbytkem mokré dlaně potřísníte temeno hlavy. Dvě hodiny uplynuly jako voda a my se s davem huhlajících hinduistů suneme zase k východu.

Spousta žen má krátké vlasy nebo vyholené hlavy úplně na lebku. Tolik plešatých lidí jsem ještě nikdy neviděla. Dokonce i malé děti jsou úplně dohola. Mladí, staří, muži, ženy, celé rodiny bez vlasů a v typickém indickém oblečení. Muži často nosí košili a ubrus kolem pasu, ženy saree. 


O vlasy přicházejí přímo v chrámu, a to dobrovolně. Své vlasy obětují bohům, a to proto, že Lord Višnu o své vlasy přišel. Když si tedy hinduisté něco přejí a chtějí jakýmkoliv způsobem zlepšit svůj život, obětují své vlasy v chrámu. Je to otázka několika minut. V chrámech jsou kadeřníci, jež oholí denně desítky hlav žen, mužů i dětí. Dlouhé vlasy se potom prodávají do bohatých zemí na výrobu paruk. Ženy tak své vlasy vlastně darují chrámu, který na nich vydělá peníze. Je to zajímavá forma příspěvku (donation). 


https://www.bbc.com/news/magazine-35972848

Propletli jsme se skrz davy lidí až na autobusové nádraží, kde na nás čeká autobus do Čenaje s nápisem deluxe. To je vážně výsměch. Řidič autobusu odjíždí o patnáct minut dřív než má, ani mě nechce pustit na WC. Vzhledem k tomu, že pojedeme asi pět hodin a čůrat se mi chce už teď, tak prostě jít musím. Uraženě se za mnou dívá a klepe si arogantně na hodinky. Za záchod na autobusáku platím pět rupií a znechuceně se krčím nad dírou v zemi. V rohu se něco pohnulo. Zůstávám klidná. Asi je to myš nebo ještěrka, po dvou měsících mě nic nerozhodí. Je to šváb, asi šest centimetrů velký, fuj. Ani se neobtěžuju se splachováním, protože stejně není čím, voda došla a běžím do rozjíždějícího se autobusu. ,,Dřřřžž´´. Ležím na zemi, celá mokrá, ani nevím jestli od vody nebo od moči, a držím se za hlavu. Celý svět se točí a v dálce odjíždí můj autobus. Rychle se zvedám, nepouštím ruku z hlavy a spouští se mi slzy a nudle. Naskakuji do autobusu, nevšímám si otravného štiplístka, ani toho, že na našich rezervovaných místech někdo sedí. V tu chvíli si myslím, že mám snad otřesk mozku. Celá hlava mě bolí, brečím o sto šest a snažím se nezapomenout, jak se mi to stalo. ,,Ty jsi takový střevo zbrklý, achjo´´ nadávám sama sobě. Tak nějak vždycky zapomenu, že jsou Indové vesměs menší než já, a tak i jejich dveře jsou menší. Achjo.

Otřesk mozku nemám. Krev neteče. Neusnula jsem. Je to dobrý. Sice mě to bolí i šestý den poté, ale alespoň si už budu na dveře dávat pozor.

Autobusem jsme se dorazili do naší poslední indické stanice. Do Čenaje.





neděle 24. února 2019

Hampi - starobylé chrámy na motorce i na kole

rýžová pole, palmy a nikde nikdo
Po dlouhých deseti hodinách jsme se dokodrcali do Hampi. Pomalu zapadá slunce a nad našimi hlavami se tyčí první historické chrámy. Hledáme hotel, ale jak se díváme všude kolem, vidíme jen pár otravných prodavačů, tuktukářů a naháněčů turistů. Po pravé straně je pár nízkých domečků, před námi komplex chrámů a za námi holé kopce plné kamení. Občas v dáli trčí kokosová palma, jinak to vypadá jako z westernových filmů. Suchá a pustá krajina plná hor. ,,Neříkals, že jsou tu hotely?´´ otočím se na Jirku. Chodíme s krosnami sem a tam, stále po stejné cestě. Sluníčko nám asi vygumovalo hlavu, protože nás vůbec nenapadlo jít hledat hotel někam jinam. Na internetu jsme se dočetli, že jsou všechny hotely na druhé straně řeky. Je však šest hodin a poslední loď odjela. Nepředstavujte si však nějakou obrovskou řeku s parníkem. Byl to docela obyčejný malý potůček, na kterém si chamtivý Indové udělali byznys. Vypadá to, že tady kdysi býval most. Nevím, zda jej zbourala nějaká přírodní katastrofa nebo ti Indové, avšak na místě mostu zbyly jen betonové pilíře, tvořící jediný stín v okolí. Pět líných Indů požvykuje trávu a nenamáhají se zvednout zpod stínu kamene. ,,Kitna?´´ zkouším to hindsky, aby se mě nesnažili natáhnout, a nebo alespoň přimhouřili oko nad nějakou tou rupií. Tváří se, že mě neslyší. Ráda bych se jim podívala do hlavy. Vypadá to, že je tam úplně prázdno, a jakmile se objeví bílá huba, vidí jen takové ty dolary v očích, přesně ty, co měl kačer Skrblík, když plaval ve své pokladnici. ,,Hej, how much is the boat?´´ ptám se znovu. ,,100 rupií, když budete čekat, 150 v kádi, která popluje hned.´´ ,,To si z nás dělá prdel ne? Hodinová cesta autobusem stála šestnáct rupií a za pár metrů po řece budeme dávat tolik? To teda ne.´´ Zula jsem si boty, pověsila si pohorky kolem krku a rozhodla se řeku přebrodit. Kromě kluzkých kamenů a silného proudu to začal komplikovat ještě Jirka. ,,Vrať se prosimtě, spadneš.´´ Chvilku jsem ještě chodila bosa kolem řeky, zatímco se deset mladých Indů postavilo metr od nás a se zájmem sledovalo naši hádku v češtině. Vymyslet konstruktivní řešení, co teda budeme dělat, kde budeme spát a jestli dáme těm Indům co chtějí nebo pojedeme zpátky do Hospetu, to je právě teď nadlidský výkon. Jsem uražená, že mě nenechal přejít řeku, a vůbec, že se bál jít se mnou. On je naštvaný, že mu nedůvěřuju, že to dopadne dobře, a že se nějaký hotel určitě najde. Nechce se mi nic vymýšlet. Jsem vyčerpaná ze všeho organizování a plánování. Těžkou krosnu už potřetí nahazujeme na záda a jdeme zpátky na autobus. Mlčky kopu do kamenů kolem a proklínám všechny Indy, všechny tuktukáře, všechny prodavače a vlastně i všechny cestovatele, kteří na facebooku ukazují, jak je cestování super, a nikdy neřeknou, že je to občas pěkně na h**no. Abych si zopakovala rodný jazyk typického Čecha, vyjmenovávám všechny nadávky, na které si vzpomenu, a když ani po půl hodině nepřijel autobus, jdeme znovu k řece. Opakujeme po třetí: ,,No, thank you´´, na všechny nabídky.

 ,,300 rupií.´´ ,,Vaří se ve mně krev, a začínám chápat, proč je tu těch Indů pět, zatímco loď obsluhuje jen jeden. ,,Já ti dam přes hubu,´´ řvu na něj česky, jestli si z nás dělá prdel. Ind se tváří nezúčastněně, ví, že ho nezbiju, protože má pět bodyguardů, zatímco my jsme jenom dva. Tolik mu prostě nedáme, tak si lehneme na břeh řeky na karimatku a počkáme do rána, já na tohle nemam nervy. Byla jsem tak unavená, že jsem byla ochotná vyspat se kdekoliv. Přijít na jakýkoliv hotel, čekalo by nás stejně ještě smlouvání a na to já už nemám sílu. ,,Hey guys, what the fuck?! They are steeling your money, right?´´ volá na nás starší chlapík s plátěnou taškou v ruce. Chtěl si na druhý břeh zajet pro pivko, a když zjistil, jak Indové přestřelili cenu, začal se s nimi hádat ještě usilovněji, než my. Ukázalo se, že je ze Švýcarska, a tak přecházíme do němčiny. Asi si myslel, že jsme Němci, protože se sám zeptal, zda je to pro nás komfortnější. Pro mě určitě jo. Německy jsem nemluvila dost dlouho, je to nezvyk. Zoufale mu vykládáme, co se stalo. Pán se na nás dívá, jako když jsme spadli z Marsu. ,,Hotely jsou ale i na téhle straně řeky,´´ povídá. Nevěřícně se na něj díváme. ,,Vážně?´´ a následujeme ho k hotelu, ve kterém prý s manželkou bydlí. Tvrdí, že jich je okolo spousta. V prvním domečku je sice obsazeno, hned u druhého se nám ale poštěstí. Manu se nás ochotně ujímá a odvádí nás do chodbičky za svojí restaurací. ,,Náš budget je asi 500-600 rupií za noc´´, říkám narovinu. V pokoji je sice jen postel plná mravenců, koupelna a ještě k tomu prosklené okno z každé strany, ale bereme to. Jedno okýnko vede do ulice, za ním Manuova žena prodává saree, která ušila. Občas se ozývá klapání šicího stroje. Na opačné straně je okno do chodby, které je sice z kouřového skla, ale bez závěsů. Občas někdo prochází sem a tam, ale svlékám se do naha, lehám si do postele plné mravenců a zabořím hlavu do smradlavého polštáře. Po tváři mi tečou slzy. Asi mám úpal nebo úžeh, já nevím. Teplota mi opět vyskočila nad třicet sedm a nejsem schopná ani jíst, jen hltám zbytky vody a občas seberu síly na zabití některého z mravenců, žeroucí můj nahý zadek. Musela jsem na chvíli usnout. Převalím se na druhý bok, ,,křup´´ ozve se pod mou pravou rukou. ,,Co to je?´´ nadzvedám se líně, abych zpod sebe vytáhla právě rozlehnuté brýle. No super. Mám je sotva tři měsíce a už jsem je stihla rozlehnout. Já jsem věděla, že čočky jsou pro mě lepší. Anebo ty gumový brýle, co nosí malé děti. Takový ty vzadu na gumičku. U těch bych ručičku rozhodně neurvala. Kurva.

zpět do historie...
Stojím pod ledovou sprchou, dnes už potřetí. Vždy se mi udělá na chvíli líp. Už nějak chápu, proč byl náš pokoj levnější, než zbytek hotelů ve městě. Kromě mravenců v posteli je tu úplně nesnesitelné horko. Nad námi je plechová střecha, do které celý den praží sluníčko. V pokoji se oknem z chodby ani nedá vyvětrat, a větrák na stropě to zachránit nedokáže. Bude lepší sebrat síly a udělat si výlet. 

Znovu se dostáváme k řece s převozníkem. Dnes mu však nejsme ochotní dát víc než padesát. Na internetu psali, že místní platí dvacet a turisté padesát, jenže jakmile si řeknou o sto a člověk nic nenamítá, rádi si vezmou víc, samozřejmě. A tak my platíme sto, zatímco ostatní běloši se v klidu nechávají natáhnout, ale což, asi mají v Izraeli dost peněz, pomyslím si při pohledu na plešatého chlapíka. Na druhém břehu se na nás sbíhají naháněči. Tentokrát nabízejí však něco, co už jsem dlouho chtěla vyzkoušet a nesebrala odvahu: skútr nebo motorky. Vzhledem k tomu, že už je skoro dvanáct hodin, spadly ceny půjčovného na polovinu. ,,Já chci, prosím, prosím, půjčíme si to?´´ přemlouvám Jirku, kterému se do toho moc nechce. Nakonec jsem ho přebila argumenty, že prázdnější silnice nikde v Indii nenajdeme, takže jdeme do toho. Na prašné cestě si zkouší, jak se to řídí. Vzhledem k tomu, že je to automat, tak to umíme během minuty. A jedem. 

,,Já taky, já taky,´´ jsem jako malá. Zmáčknout brzdu, tlačítko a ,,vžžžž´´. Já jedu. No fakt. To je tak super. Po prázdné silnici mezi čajovými plantážemi a rýžovými políčky drandím sem a tam. Jirka si za mě asi sednout nechce, a tak čeká u silnice a pozoruje, jestli spadnu nebo dojedu zpátky k němu. Mě to hrozně baví. Chci řídit, prosím, prosím. Otravuju celý den, až mě nakonec pustí a usazuje se dozadu. No, moje důvěra k němu je asi větší, protože jsem se nedržela a ještě natáčela, zatímco on se pevně drží a pozoruje cestu. ,,Zpomal.´´ Nojo, jsem trochu zbrklá, to je fakt, ale je to super. Člověk si dojede do města během chvilky, a ještě k jezeru, a do chrámu. Ani za tři dny bychom toho tolik nenachodili, co ujedeme na motorce.

touhle krásnou cestou jsem řídila asi 20km
Druhý den je motorka jasnou volbou i na druhém břehu řeky. Tam je však půjčovna jenom jedna, a jakoby to ten chlapík tušil, jak moc o tu motorku stojím, vystřelil s cenou na trojnásobek. ,,Too expensive,´´ kroutím hlavou. On se však přemluvit nenechá. Moc dobře ví, že jí během dne nějakým bílým udá, a to přesně za tuhle cenu. ,,Achjo.´´ Abychom nemuseli v tom vedru chodit pěšky, půjčujeme si alespoň kolo. Během prvních deseti minut nás hned čeká kopec a já lituji, že jsme si nepůjčili tu předraženou motorku. Sotva popadám dech, abych nakonec z kola slezla a do kopce jej tlačila. Předjíždějí nás místní i turisté na motorkách. Jsme pro smích. Úplní sportovní nadšenci. Ha ha. 

Hampi je nádherný místo. Zapomínáme na naše hádky i na všechno špatný, co se nám přihodilo. Indové nás sice štvou, ale za tuhle krásu to potom stojí. Všude okolo jsou hory a kopce plné kamenů. Ty kameny jsou starší než samo lidstvo, než dinosauři, než všechno. Na internetu jsme se dočetli, že jsou tu tak dlouho, jako pevnina. Vypadají, jako když je na sebe někdo naskládal schválně.

banánové plantáže
Občas se mezi kopci a kameny objeví nějaký pět set let starý chrám, či celé tržiště. Nikde nikdo. Procházíme se mezi ruinami jediní. To je zvláštní. Tak nádherný místo, tak dochované sochy a chrámy a budovy. Před pěti sty lety to bylo společně s Pekingem největší město Asie. Žilo tady asi půl milionu lidí, což je dvojnásobně víc než tehdy v Paříži. Bylo to hlavní obchodní centrum portugalských mořeplavců, čemuž i věříme, když vidíme obrovské tržnice, zabírající prostor asi tří fotbalových hřišť. Nikde žádné vstupné, cedule ani security. Zajímavá atmosféra. Po chvilce přemýšlení docházíme k závěru, že místo pro Indy asi není tolik významné, protože nemá žádný náboženský význam. Je to jenom staré dobyté město, jenom kus historie. Nedělají se tu ale žádné rituály, nepřežil tu žádný Bráhman, ani se tu nikdo nepřevtělil v krávu…. A tak to pro ně zkrátka asi není tak důležité. 

chrámy v Hampi
Přejíždíme k řece, kolem které jsou další desítky chrámů. Na stromech sedí opice, vzájemně si požírající blechy. Na levé straně sedí celá rodinka, pojídající buráky z novinového papíru. Vytáhnu foťák, abych si opičku vyfotila, a mezitím si k ní přisedne druhá a začne pózovat. No vážně. Jsou úplně jako malí lidé. Ještě chvilku pozorujeme opičky, požírající zbytky kokosů a banánů, které lidé přináší do chrámů jako oběť bohům. Jsme rádi za každé místo poskytující stín. Možná proto sem příliš turistů nezavítá. Jih Indie je vážně horký, i v únoru. Zpocení se doklopýtáme na obrovskou mýtinu. Po levé i pravé straně stojí betonové sloupy, jakési průchody, sloužící jako trh. Před námi je komplex chrámů. Většina z nich se schovává za cihlovou zdí. Vypadá to úplně nereálně, jako z nějakého filmu o Mauglím nebo tak.

Ujeli jsme na kole asi dvanáct kilometrů a já mám pocit, že jsme ujeli alespoň dvě stě. Jsem propocená skrz na skrz, čelo i ramena mám úplně spálená, a tak se snažím zakrýt zbytky kůže vším, co mám. Je mi o to větší horko, ale mám strach, že budu mít na čele fleky. Konečně stavíme na jídlo. Thali na jihu Indie se podává na banánových listech, asi proto, aby nemuseli mýt nádobí, a taky proto, že tu banány rostou všude. Strašně to pálí. Nakonec se cpu jen suchou rýží s trochou zeleniny a zbytek pálivého curry nechávám. Není to paradox, že je jídlo pálivější tam, kde je vedro? Neměli by se Nepálci zahřívat pálivým a na jihu chladit? No, nevadí. 

K večeru odevzdáváme kola a na dvě hodiny usínáme pod roztočeným větrákem. Náročný den.

koupel u řeky
Všichni muži se oblékají do sukní. Vypadá to jako ubrus obtočený kolem pasu. Někdy si jej zastrčí za pas, a mají rádoby minisukni, většinou jej však nechávají spadlý ke kotníkům. Možná je to proto, že se často chodí koupat do místní řeky. Ženy se koupou v saree, muži v tomhle hadru. Dokonce jsme viděli, jak na březích řeky prodávají mýdlo, šampon a ručníky, hned vedle vyskládaných špalků dřeva, jež se používá ke spalování mrtvých těl. Lidé se koupou v řece tam, kde je blízko nějaký chrám. Často chodí z řeky přímo do chrámu, vykonat nějaký očistný rituál, a naopak. Vypadá to epicky, když se zástupy lidí, z jejichž oblečení kape voda hrnou do kláštera, často u toho zpívají mantry, lehají si na zem, kropí si čela vodou apod. Nějak se nedá popsat, jak mumraj u posvátných míst vypadá. Indové na tato místa přijíždějí zdaleka i s celou rodinou. U chrámů jsou vystavěné stany a různé přístřešky, nebo si lehají jen tak na zem, kamkoliv do stínu. Rituály mohou trvat i několik dní a když k tomu připočtete několik hodin ve frontě na Bráhmanovo požehnání, je z toho týdenní výlet raz dva. Kolem stanů se motají divoká prasata, hledající v odpadcích něco na zub. Na louce u potůčku se pasou buvoli a kolem chrámu prochází průvod, v jehož čele je hlavním aktérem kozel. Na krku nese zvoneček, a z Nepálu už víme, co ho dnes čeká. Obětování se bohům. 

Díky motorce, šílenému vedru a koupelím v řece jsme konečně zažili tu pravou Indii, na kterou dva měsíce čekáme. Díky Hampi. 


Vlaky a rikšy - zpět do vnitrozemí

Strávili jsme dva týdny na plážích Goa. Bohužel utekly jako voda z indického oceánu během odlivu. Se spálenými zadky balíme věci z pokoje a divíme se, kolik toho přibylo. Je nebezpečné, usadit se na jednom místě, hned jsem si totiž koupila šaty, novou batikovanou deku (prostěradlo), sprchový gel, čaj, cukr a krosnu při odjezdu sotva dopínám. Považuji však za úspěch, že jsem ani jednou nemusela vytáhnout menší batůžek a napakovat si krom zad i břicho, jako většina ostatních backpackerů, které potkáváme.


Na nádraží se suneme hlemýždím tempem. Teploty kolem poledne vyskakují vysoko nad třicet a nás čeká cesta do Vasco da Gama, kam máme okolo čtvrté dorazit. První vlak přijel s půlhodinovým zpožděním, s kontrolou jízdenek se nikdo ani nenamáhal a za poslechu podcastů o cestách na Nový Zéland vystupujeme v dvacet kilometrů vzdáleném Madgaonu. Za hodinku jede navazující spoj, a tak ve stínu svačíme a odháníme všudypřítomné bezdomovce. Nojo, vlakáč. Všude je to stejný.


13.57. Ve dvě má odjíždět náš vlak a nikde o něm není ani řádka. Koleje prázdné, tabule hlásí úplně jiné vlaky, a tak pro jistotu znovu kontrolujeme datum i čas, přeci jen, po třech měsících bez práce a bez školy jsme si odvykli rozlišovat dny a dívat se do kalendáře. Na naší straně je všechno v pořádku, a tak se jdeme ujistit, zda vlak existuje. ,,Zpoždění, přijede to kolem sedmé,´´ oznamuje nám průvodčí. ,,To si děláte srandu? Jak může mít zpoždění pět hodin?´´ a začínáme chápat všechny ty čekající lidi, kteří vypadají, že na nádraží bydlí. Nehledě na to, že existují tzv. tatkal jízdenky. Na vlak, který je již přeplněný si i přesto můžete zakoupit jízdenku a zařadíte se na waitlist. Pokud 24 hodin před cestou někdo svojí jízdu zruší, získáte jeho místenku vy. Lidé tak čekají na nádraží a sledují tabulku se jmény cestujících, aby mohli pohotově zareagovat.  

Zabydlujeme se tedy v místní restauraci. Jídlo je levné, to mají všechny kantýny společné. Je záruka, že je čerstvé, protože jsou skoro všechny stoly obsazené. Pepsi stojí asi 5 Kč, a tak si dopřáváme trochu luxusu. 

Okolo půl šesté se snažíme dohledat polohu vlaku. To kdyby náhodou zrychlil. Nacházíme však dva vlaky se stejným číslem, ani jeden nejede do Vasco da Gama. Achjo. Jdeme se pro jistotu zeptat znovu, protože kdo se málo ptá, ten se málo dozví, že. Pánové jsou zmatenější než my. Prý vlastně ani neví, jestli tenhle vlak přijede. Do Vasca ale za pět minut odjíždí jiný vlak. Běžíme jako o závod na nejvzdálenější nástupiště. Místo sleeper class sedíme sice v seater class a v úplně jiném vlaku, ale stejně jako posledně nikdo nekontroluje jízdenky. 

Za tmy jsme dorazili do Vasca, kde se dvě hodiny marně pokoušíme usmlouvat ubytování na míň než tisíc rupií za noc. Bohužel jsme neúspěšní. Je to paradox, že ve městech, kde není nic zajímavého je ubytování dražší než na turistických místech nebo na pláži. Okolo desáté, když zavrhujeme nocování na nádraží, se přesouváme do deluxe room. Legrační, že všechny hotely nabízejí deluxe room. Škoda, že realita nemá s luxusem nic společného. Tvářím se, že špinavé prostěradlo plné fleků nevidím, a raději přes něj přehazuji vlastní deku. Lahev s vodou má víčko v úplně jiné barvě než kroužek na hrdle, a tak je vidět, že se ani nesnaží zakrýt fakt, že voda není koupená. Ovladač ke klimatizaci jsme nedostali, a to proto, že jsem z původní ceny usmlouvala alespoň sto rupií, pro lepší pocit. 

V pět třicet nás po dlouhé době probouzí zvuk, díky kterému jsme celé roky vstávali do školy. Spirálou vaříme dva hrnky černého čaje, balíme mokré ručníky a líně se přesouváme do vlaku, ve kterém dnes strávíme několik hodin. 

Kupujeme si vždy nejlevnější třídu (Sleeper class). Čím dál jedete, tím jsou jízdenky levnější. Abyste mohli kupovat jízdenky online, je potřeba se zaregistrovat a trochu se zorientovat v tom, jak to celé funguje. Doporučuji, abyste se mrkli na blog www.nacaj.cz , kde jsme se inspirovali i my.


Člověk nikdy nemusí řešit, jakou svačinu si s sebou do vlaku vezme. Uličkou prochází každou chvilku někdo z prodejců. Koupíte si kávu, čaj, vodu, limonádu, chipsy, ovoce, sušenky, pražené buráky a dokonce roznášejí i teplý oběd. Jídlo, které nandávají z obřích kbelíků na použité noviny, bychom si asi nedali, ale obědy roznášejí v alobalových miskách, dokonce s natištěným oficiálním razítkem, a tak se toho nebojte. 

V ´´kupé´´ je šest postelí, tři na každé straně. Přes den se ze spodních postelí udělá sezení pro šest lidí, v noci se rozloží na lůžka. Ve vlaku funguje elektřina na dobíjení telefonů, a kromě profukujících zamřížovaných oken jsou na stropě větráky. Nevím, jak v létě, ale únorové počasí se dá snášet docela dobře. Záchody sice smrdí úplně neskutečně, ale aspoň tam na rozdíl od autobusu nějaké jsou. Pro člověka, který čůrá dvakrát za hodinu, docela rozhodující kritérium pro výběr dopravního prostředku. 
Cesty místními autobusy komplikují všudypřítomní taxikáři, rikšáci a naháněči. Snaží se všechny bílé turisty nahnat do svých strojů za několikanásobně vyšší cenu. 

Používají k tomu různých triků, které k našemu překvapení evidentně fungují, protože v lokálním autobuse sedíme jediní. Jakmile vystoupíme z vlaku, seběhnout se na nás jako supi. ,,Tuk tuk madam, sir rikša, sir excuse me, madam tuk tuk, cheap price.´´ Nejprve nalákají turisty na ´´nízkou cenu´´. Většinou jim namluví, že to stojí normálně pět set, ale speciálně dnes je odveze za tři sta. Pokud usmlouváte cenu na dvě stě padesát, vítězoslavně se usadíte do tuktuku, aniž by vám došlo, že místní platí jen padesát, a autobus stojí šestnáct rupií. Řidiči jsou schopní vám skákat přímo do cesty, jet vedle vás několik minut a přesvědčovat vás, že autobusy nefungují, město autobusovou stanici nemá a jedinou možností dopravy je jejich stroj. Není tuktukáře, který by se nezeptal, zda chcete jeho služby, a to i přesto, že jedete na kole nebo jdete jen do obchodu koupit chleba. 

Jsme v Indii dva měsíce a zatím nás žádný rikšák nedostal. Chodíme pěšky, využíváme místní dopravu (existuje, a platíte vždy stejně jako Indové) nebo jsme si půjčili levně kola i skútr. 

Dokud budou turisté ochotní, nechat se šidit, Indové budou šidit. Takže se nenechte! 

pondělí 18. února 2019

Testování blicích pytlíků za letu

Odjezd z Dillí začal komplikovat můj žaludek. Jsou čtyři, sedíme v taxíku směrem na letiště a já cítím, že mi není dobře. Pro jistotu jsem přestala mluvit, a začala pouze pohyby hlavy ze strany na stranu a nebo dopředu dozadu komunikovat s Jirkou. Z čeho by mi mohlo být špatně ježíš, vždyť jsme dneska měli jenom snídani a čaj. Po sjezdu z dálnice vytahuju sáček, který si pro jistotu přidržuju na kolenou. ,,Já se pobleju,´´ křičím v duchu a modlím se, abychom zastavili hned, jakmile zahlédnu ceduli s nápisem Terminál 1. Slušně zaplatím, nahodím krosnu na záda a sotva taxikář odjel, strkám hlavu hluboko do černého pytle, který záhy plním obsahem svého žaludku. Fuj. Uroním trochu slz, vyhodím sáček a zkoušíme se dostat do haly. 

,,Letenky prosím, né prinscreen, musíte mít E-mail,´´ hlásí strážník důležitě, zatímco se popadám za břicho abych mu nenablila na naleštěné lakýrky. ,,Idioti posraný, panebože, tady si člověk ani na hajzl nedojde bez kontroly, achjo,´´ nadávám, zatímco se snažím udržet další nálož a lustruju přijaté E-maily za poslední měsíc. Naštěstí jsem se v malé hale vnitrostátních letů zorientovala dostatečně rychle. Odletů dnes není moc.

Sedím na ledových dlaždicích, po tvářích mi tečou slzy a žaludek se mi obrací naruby jako bych vypila litr vodky. Takhle jsem se naposledy cítila, když jsem chlastala. Fuj. Úplně chápu, že jsem přestala. Teď je mi takhle zle a ani nemám žádné veselé historky z včerejšího večera, prostě jsem jenom v Indii. Jednou to přijít muselo. Zvedám se, abych si opláchla obličej studenou vodou, a jakmile si loknu, běžím znovu do kabinky. 16.37, letadlo na GOA odlétá za necelé dvě hodiny, do té doby se musím uzdravit.

Takhle nějak si představuji cestu do nebe..
,,Váš pas prosím. Máte v zavazadle nějaké baterie, zapalovače? Vyndat prosím. Váš podpis prosím,´´ diktuje si slečna na check-inu, a dřív než mi stihne vytisknout palubní lístek, jsem nucená odejít. Celá se třesu, mám husí kůži, sotva se držím na nohou a vrávorám na prohlídku. ,,Achjo, budou si myslet, že jsem ožralá určitě,´´ skuhrám, pouštějíc Jirkovo záchranné rameno, které mě drželo na nohou. V hlavě mi hučí jako v úlu, nejsem ani schopná vnímat, že si mám sundat boty. Zmateně koukám sem a tam, naštěstí asi pochopili, že bych jim tam mohla omdlít, a tak mě drží, zatímco mi rukama rejdí po těle, jestli u sebe nemám bombu. ,,Jednu mám přímo v sobě,´´ myslím si trochu s humorem, když běžím znovu na záchod. 

Hodina do odletu. S prázdným žaludkem i střevy protočenými na sto způsobů ležím na ledové podlaze. Vím, že bych si pod sebe měla dát alespoň deku nebo bundu, ale nemám na to sílu. Ležím, koukám do stropu a modlím se, aby let zrušili. 

Hlavu mezi koleny, deset minut do odletu. Prosím místní uklízečku o jeden sáček do koše, odmotávám si toaletní papír do kapsy a vyplachuji si pusu. Jsem připravená. Já to zvládnu. Nástup do letadla probíhá bez problému. Už se ani tolik nemotám, tak snad nejsem podezřelá. Vždycky sedím u okýnka, protože se ráda dívám na mraky. Dnes poprvé sedím v uličce a jsem za to neskutečně vděčná. Letuška kontroluje zda jsme připoutaní. Pás mám na sobě jen tak ledabyle, aby mi netlačil na břicho. Mám šílenou zimnici, a tak ačkoliv ostatní sedí v tričkách, já mám zimní bundu, šátek a deku. Třesu se a připravuji si papírový sáček s nápisem GET WELL SOON. Letadlo startuje, pomalu se rozjíždí po ranveji: ,,bleeee.´´ 

Ostatní si asi myslí, že letím poprvé, když veškerým spolucestujícím v řadě vyberu papírové sáčky. Možná si nemyslí nic, a je jim to jedno. Vždycky mě zajímalo, proč jsou ty papírové sáčky tak malé, a jestli se do nich všechno vážně vejde. Babička mi říkala, že mají vypočítané, jak velký je obsah žaludku. No, nevěřila jsem, dokud jsem to sama několikrát nevyzkoušela. 

Sedím na záchodě, v rukou držím papírový sáček a i přesto, že se rozsvítil signál ,,Vrať se a připoutej se´´, vím, že se nemůžu zvednout. ,,Co kdybych tady omdlela? Nebo umřela? Dají se ty dveře otevřít i zvenku? Co když si někdo bude myslet, že jsem omdlela a otevře mě?´´ hlavou se mi prohánějí myšlenky na nejhorší a těším se na okamžik, až mi bude dobře, a tomuhle dni se budu smát a psát o něm na blog.

doplňování tekutin
Po nekonečných dvou a půl hodinách letu přistáváme v městečku Vasco da Gama. Ubytování na jednu noc jsme si rezervovali online a jedeme k němu předplaceným taxi. Sice je to pořád taxi, ale cena je pevně daná a žádný Ind nás nemůže natáhnout. Zkouším popíjet pomerančovou vodu s minerály, kterou mi letuška namíchala. Má mi pomoct s dehydratací a uklidnit žaludek. Vypila jsem asi dvě stě mililitrů a v žaludku je udržela až do rána. 

Za poslední týden měníme počasí častěji než ponožky, a to doslova. Z Nainitalu, kde byly tři stupně, jsme se na dva dny přesunuli do Dillí, (15 stupňů), zatímco  teploměr na GOA ukazuje 32 stupňů. Ponožky si tedy sundáváme úplně. Žaludek se uklidnil, ale na jídlo nemám ani pomyšlení. Čeká nás ještě šedesát kilometrů místními vlaky, a vzhledem k tomu, že jsme v Indii, zvedá se mi žaludek na každém rohu. Odpoledne do sebe soukám několik kalíšků černého čaje, večer potom dvě sušenky. 

Dorazili jsme do cíle. Záměrně jsme si vybrali jednu z klidnějších pláží. Goa je vyhlášená zejména mezi mladými Indy, jezdí se sem na party, dá se tady všude koupit alkohol, cigarety, drogy a dokonce i hovězí maso. Místní jsou potomky portugalských mořeplavců, jsou to vesměs Křesťani a přátelští, vzdělaní lidé, což ovšem neznamená, že by se nesnažili turisty obrat, jak můžou. Palolem beach je pro nás ideální. Pláže poloprázdné, obchody, restaurace, ticho a klid. Jsme zvyklí nachodit denně desítky kilometrů, dnes jsou pro mě dva kilometry z nádraží jako věčnost. Chceme poprvé využít služeb rikšáků, a jako naschvál na nádraží žádný nečeká. U silnice nám jeden zastavil, ale protože nahodil dvojnásobnou cenu, rozhodli jsme se donést můj žaludek k pláži pěšky. Jiřík nese mojí krosnu, a tak stačí vláčet vlastní vyčerpané tělo.
Blížíme se do cíle, do vytipované uličky s hostely, kde se pokusíme usmlouvat bydlení na minimum. Chytají mě však křeče do žaludku, a tak si vedle silnice musím na chvilku odpočinout. ,,Are you OK? Do you need room?´´ ozve se ze skútru, jež zastavil vedle nás. ,,Kitna? (Kolik?)´´ ptáme se narovinu. Už nabídnutých šest set rupií nám připadá OK, ale smlouváme na pětset. (Náš soused to měl za 400, takže máme co zlepšovat)

pokojík na GOA
Pokojíček je dvě minuty od pláže, má vlastní koupelnu, lednici a dokonce stůl a židle. Páni. Jeden z nejlepších pokojů, co jsme kdy měli, a to dokonce nesplňuje ani jeden z našich požadavků. Nemá horkou vodu, nemá Wi-Fi. Nojo, jenže u moře bychom se teplou vodou stejně nemyli, a máme 4G data, 1,6 GB na den, to musí stačit. Mimoto k ubytování patří i plážový bar. Denně se zdarma můžeme válet na lehátkách na pláži, používat místní Wi-Fi a utírat se do froté ručníku. 

Užívat si plážového vybavení nám však zdraví nechce dovolit. Jakmile se mi srovnal žaludek, stejně jsem se nemohla na indické jídlo ani podívat. Je to trochu problém, když jsme v Indii. Miska suché rýže a suchary mi nedaly dostatek potřebné energie, a Evropské jídlo stojí ještě víc než v Česku. 

Pro srovnání: indické thali 100 x italská pizza 540

Třetí den se vydáváme do lékárny. Mám zvýšenou teplotu, pocit na zvracení, točí se mi hlava a skoro jsem přestala jíst. Za sto rupií dostávám deset tablet, které by měly uklidnit žaludek. Do toho jsem dostala rýmu a kašel, asi z toho, jak jsem se na letišti válela na té ledové podlaze, a jak jsem se potila, a potom ofoukla. Achjo. Jsem asi jediná, která na pláži posmrká balík kapesníků. 

Po týdnu stráveném v posteli si konečně užíváme písečnou pláž plnou kokosových palem, slunečníků a azurové oblohy. Skoro jako z katalogu. Akorát o dost levnější. Čtrnáct dní za dvanáct stovek na osobu? To zní fér. Poprvé experimentujeme se spirálou a zkoušíme si uvařit plnohodnotný oběd. Špagety s kečupem a sýrem mi připomínají dětství, a stýská se mi.

Hrnečku, Vař!
Jsme na cestě tři měsíce. Uteklo to děsně rychle, ale peníze na účtu spíš ubývají, než aby nějaké přibyly, a tak je na čase to změnit. Po západu slunce aktualizujeme životopisy ve třech jazycích (CZ, DE, EN), abychom následně celé dny zvažovali, kam je poslat. Prvním krokem je vyučování jazyků přes Skype. Učila jsem v jazykovce, než jsme se na cesty vydali a práce s lidmi mi začíná chybět. Druhým krokem je zvažování jobu na zaoceánské lodi. Třetím krokem je stáž, Work&Travel program a práce v bohatých anglicky mluvících zemích. 

Za týden odlétáme na Srí Lanku, kde chceme měsíc dobrovolničit v hotelu, za stravu a ubytování a konečně se po dvou letech přemlouvání zúčastnit Vippassany, na kterou nás oba přijali. Desetidenní meditační kurz, na kterém se nemluví. Jde o stoprocentní soustředění se na své vlastní tělo a mysl, bez jakéhokoliv rozptýlení. Těším se, až vám o tom budu moct napsat článek.

13.2 - tři měsíce na cestě


středa 13. února 2019

Třikrát denně Pooja - život s hinduisty

Abychom se vyhnuli oslavám dne republiky, odjíždíme s rodinou na pár dní na chalupu. Vážně by mě zajímalo, jestli by si někdo z Čechů koupil chalupu, kam cesta autem trvá osm hodin. V autě jsme jeli napraní jak sardinky, a to hlavně proto, že jsme s sebou vezli i sluhu. To abychom si třeba nemuseli vařit čaj sami nebo tak. 

Cestou jsme se zastavili na zmrzlinku. Lžičkou jsem vydlabala poslední kousky kandovaného ovoce s mraženou vanilkou a spořádaně uklidila obal do batohu, zatímco ostatní otevřeli okýnko a mrskli obalem na zem. ,,No, No, No,´´ křičím a chytám se za hlavu. Rishabhova mamka tvrdí, že je tu rekonstrukce a stavaři to určitě uklidí. ,,Kdyby to někdo uklízel, není celá Indie taková skládka,´´ myslím si v duchu, ale raději neodmlouvám, jen se toho svého obalu prostě nechci vzdát, a tak ho vezu až do cíle. 


Do Nainitalu přijíždíme v noci po vystoupání serpentin. Je tu chladno. Čerstvý horský vzduch. Docela příjemná změna klimatu, myslíme si, než jsme zjistili, že je vevnitř stejně jako venku. Zatímco je ve zvyku, že spí celá rodina pohromadě v jedné místnosti, my jsme dostali vlastní pokoj. Je to sice cimra přímo vedle kuchyně, ve které se od rána vaří a do noci uklízí, a tak nemůžeme nerušeně spát, ale máme vlastní koupelnu, a na tyhle poměry celkem i soukromí. Občas přemýšlím, jak se v Indii souloží. Jsou tři možnosti: Buď se nesouloží vůbec, jenže tu hned zavrhnu, děti se tu totiž rodí. Nebo se souloží tak, že se na to ostatní dívají. Nebo se souloží jen hodně málokdy, když to konstalace hvězd dovolí a náhodou třeba nikdo není doma. Vzhledem k tomu, že jsou v pokoji tři stupně, v kuchyni je pořád plno a každých deset minut si sem někdo chodí pro mouku či rýži, nemusíme souložení na pár dní řešit ani my. 

,,Open the door , please´´, nás budí každé ráno. Vyhrabeme se tedy ze spacáku, odhodíme dvě peřiny a se ztíženou pohyblivostí třech navrstvených legín, otevíráme dveře. V zimě často ležím v posteli a říkám: ,,Mě se ještě nechce, ještě chvilku.´´ Je to hlavně proto, že je v posteli pěkně teploučko, v pokojíčku vytopeno, a venku mráz. Tady to vyjde úplně na stejno a na terasu pronikne alespoň pár slunečních paprsků.


Přijeli jsme, abychom založili hinduistický chrám. Rishabhova rodina má v Nainitalu chalupu a velký pozemek, na němž budují turistický resort. Zatím je vše ve výstavbě, pokoje, wellness i meditační centrum. Tento týden se však má stát něco speciálního pro celou jejich rodinu, a ačkoliv je to pro nás nadmíru nepochopitelné a nové, rádi se přiučíme novým tradicím a kultuře. Ostatně, to je důvod, proč cestujeme.


Na zahradě jsou kromě zastřešených domků tři vybetonované podstavce, na nichž se tyčí mramorové sochy hinduistických bohů. Ty sochy jsou vytesané z jednoho kusu kamene a váží tolik, že je ani šest chlapů nezvedne (asi si dokážete představit, jakou mají hodnotu) . V těchto místech plánují majitelé zřídit hinduistický klášter, kam se mohou přijít modlit nejen návštěvníci resortu, ale i široké okolí, místní lidé z vesnice a hor. 
Dnes přijedou z Dillí čtyři bráhmani (kněží) a vnuknou sochám život. Socha je zatím jen socha. Aby byla bohem, ke kterému se můžete modlit, je potřeba třídenního rituálu, kvůli kterému jsme tu. Byli jsme přijati jako součást rodiny, jako součást bráhmanské kasty a cítíme se opravdu tak, jako bychom se v Indii narodili a jako bychom snad věřili v boha. Se vší empatií, kterou v sobě máme se totiž snažíme porozumět tomu, proč tohle ti lidé dělají, proč je to pro ně tak důležité, a co jim to přináší. Odpověď je jasná: Jsou šťastní. Ono nakonec na tomhle světě jde jen o jedno, o to, být šťastný a ať už toho člověk dosáhne jakkoliv, je mi milejší dívat se na šťastné lidi, co věří v ,pro nás, stupidní bohy, než na nadávající škarohlídy, kteří umí jen plivat jed kolem sebe.


První den nás čeká večerní Pooja, rituál, který jsme už jednou dělali. Možná si pamatujete, jak jsem psala o Pushkaru a jejich svatém jezeře, obrali nás tam tenkrát o 500 rupií. Nyní je to však jinak. Nejsme proti bráhmanům, jsme s bráhmany, vlastně jsme sami bráhmany. V meditační místnosti zdobíme oltář. Obrazce se dělají z barevné rýže, mangových listů, květin, kokosů a svíček. Krásně to tady voní. Mysleli jsme si, že si sedneme dozadu a budeme se jen dívat. Jenže tady nejsme na přednášce na ZČU, účastníme se důležité ceremonie. Bráhmani zpívají mantry, vyhrávají na bubínky, a my jsme jako v transu. Pooja probíhá asi nějak takhle: Kněz něco zpívá, nastavíte obě dlaně, vsype do nich květiny, vy je odhodíte na oltář, vsype vám do dlaní rýži, odhodíte ji na oltář, a někdy se to opakuje klidně desetkrát, potom vám prsteníčkem namalují tikku na čelo (červená tečka), vmáčknou do ní rýži a kolem levé ruky omotají červenožlutý provázek. Potom dáte Bráhmanovi nějaké peníze (stačí 10 rupií) a on je položí na oltář. Na závěr jsme vyfasovali mističku s ovocem či sladkostmi, které byli připraveny na oltáři. (God blessings) Já teda nevím, já jsem sama viděla, jak jsme tam to ovoce dávali, tak úplně nevím, jestli přiletěl bůh a dal mi jablko. Ale, psst, mlčím. Možná se to bere tak, že když si to bůh do nějaké doby nevezme, tak to člověku jakoby daruje? Těžko říct. 

Šíleně prší. Jsme zmrzlí na kost. Neteče teplá voda a nemyli jsme se dva dny. Prý nám v koupelně vymění bojler. To už se s Jirkou smějeme nahlas. Jsme v Indii dva měsíce a už nám podruhé mění bojler. Zachumlaní v nejteplejším oblečení postáváme na terase a čekáme až přestane. Bráhmani venku rozdělávají oheň, ale s mokrým dřevem se jim to nedaří. Začali padat kroupy. Jsou velké jako hrachy, možná ještě větší, a tak se před bombardováním schováváme do altánku, a modlíme se, aby se oheň povedl.

Hanuman
Dnes je potřeba zazpívat sochám mantru, jež je přes noc oživí. Musíme jim kusy látky zakrýt oči, asi aby neviděli, jaké pohromy se na tom světě dějí, když zatím nedokáží lidem pomoci. Střiháme tedy slabý kus červené látky a vážeme ji každé soše přes oči. Soch je celkem 9. Konečně se povedlo rozdělat oheň a i přes časté výpadky elektřiny uvařit v konvici čaj. Sedím u ohně, zahřívám si prsty na nohou a přemýšlím o dětství na táboře. Jak já jsem nesnášela tábor. Všichni mě šikanovali, byli na mě ošklivý, nemohli jsme se tam mýt každý den, koupali jsme se v potoce, byli tam slimáci a ještěrky, a jedli jsme hnusný jídlo. Fuj. ,,No a vidíš to Kiko, teď to děláš dobrovolně a ještě na druhý straně světa.´´ Něco na těch táborech i přesto bylo fajn. Kytara a písničky, které znají všichni. Hinduistické mantry neznáme, kytaru nemáme, a tak jdeme brzy spát. Zítra nás čeká velký den.
Jakoby snad sluníčko tušilo, že nás dnes čeká den D, kdy bohové pohlédnou poprvé na svět z těl těchto soch, vykouklo a svítilo. I přesto byla zima, foukal vítr a rozhodně nebylo počasí na letní šaty. Čeká nás však slavnostní rituál, na který si musím obléct saree. Nevím, zda jste to už viděli rozmotané, ale je to v podstatě delší podprsenka a metr široký, pět metrů dlouhý šál. Ačkoliv je to pro mě podruhé, co se oblékám do saree, nemám tušení, jak se do toho leze. Pomáhá mi tetička. Nejprve zastrkat, potom přeložit, sedmkrát, tak ne, to je moc dlouhý, tak tedy osmkrát přeložit, obtočit, přehodit. Jasný, ne? Vzhledem k tomu, že jsem tohle saree dostala, a horní díl mi moje adoptivní indická maminka Renu nechala dokonce přešít, měla bych se to naučit. (To s tím šitím byla taky docela sranda, švadleny mají šicí stroj přímo na ulici, z kapsy vytáhnou metr, hned na tom začnou dělat a během patnácti minut máte padnoucí blůzku, která byla ještě před chvílí o dvě čísla větší).

Nejprve musíme vykonat další Pooju. Tentokrát jedeme do chrámu v horách, který je kompletně ověšený zvonky všech velikostí. Prý si můžeme něco přát, a když se to přání splní, přineseme jeden zvoneček. Bráhman v malé kukani nás přijal k modlitbě. Nejprve se modlíme k místnímu bohu, poté k Hanumanovi, k Parvati a ještě k nějakým dalším. Dostali jsme ťupku na čelo, provázek na ruku, zaplatili deset rupií a jeli zpět k našemu skoro chrámu.

V saree je mi taková zima, že proklínám všechny svatý. Táhne mi na záda, a vzpomenu si na babičku, jak vždycky říkala: ,,Hlavně ty ledviny, ať máš v teple.´´ No nemam je v teple, když mají tak blbý oblečení a je tu pět stupňů žejo. Krucinal. V chrámu probíhá další Pooja. Květiny, rýže, mantry, pocákali nás vodou a čelo nám celé přetřeli na žluto. Je načase probudit sochy. 

Stahujeme sochám pásku z očí. Prý má každý hinduista nějakého boha, svého ochránce, patriota. Rishabh má Hanumana. Já jsem si vybrala Šivu. Ani nevím proč. Žije v horách, je modrý, má dvě děti, a je to jeden z mála bohů, jehož jméno si pamatuju. Kněží zpívají mantry, ostatní se přidávají, je potřeba sochy omýt vodou, poté na ně patláme jogurt, poléváme je mlékem a omýváme. Prsteníčkem kreslíme mezi oči tikku (Proč prsteníček? Je to prst, který je prý přímo spojen se srdcem), vtiskneme trochu rýže a sochy otíráme bílým ručníkem. ,,Sakra, ty mají víc hygieny, než my. Myli jsme se zatím jen jednou, když nainstalovali bojler, výjimečně fungovala elektřina a ohřála vodu, kterou nikdo jiný ještě nestihl použít,´´ pomyslím si.


Následuje oblékání soch. Každá socha má svoje oblečení, šperky a doplňky, které se alespoň dvakrát ročně mění. Většinou před důležitými hindu svátky. Na podzim je to Diwalli a na jaře Holi. Vlastně skoro jako u nás Vánoce a Velikonoce. Když jsou všechny sochy krásně oblečené, zapaluje se oheň ze speciálního dřeva (docela dost drahého dřeva). Do ohně se sype směs, ve které je snad všechno. Zalévá se to rozpuštěným máslem. Zpívají se mantry. Rituál je po třech dnech dokonán. 

Šiva a Parvati

Následuje společná večeře, na kterou jsme pozvali i lidi z vesnice. Jí se rýže, placky, zeleninové curry, jogurt, sladká kaše, idli, a tak. Ráno odjíždíme zpět do Dillí, kde si o patnáct stupňů přilepšíme. 


neděle 10. února 2019

Obsluhoval jsem českou princeznu - aneb život v Dillí za asistence sluhů

Do Dillí přijíždíme za tmy a řidič autobusu nás vyhazuje někde uprostřed křižovatek. Silnice vypadají úplně jinak než ve zbytku Indie. Namalované pruhy, osvícené krajnice, svodidla, avšak připomínka, že jsme stále v Indii, stojí hned za námi: ,,Rikšaaa, sir, good price.´´ Už nemám sílu mu vymlouvat, že čekáme na kamaráda, který nás vyzvedne, a tak se zmůžu jen na ,,Čalo´´, což slušně znamená ,,vypadni´´.

Rishabh pro nás přijel i se svým bráchou parádním nablýskaným autem, tuším, že to byla Honda, bylo černý a mělo kožené sedačky. Kolem půlnoci jsme se dostali k nim do bytu, kde nám zavazadla do pokoje odnesl mladý kluk. ,,Kdo to je? Že by další brácha?´´ přemýšlela jsem. Byt zabírá celé spodní patro činžovního domu, a náš pokoj je hned naproti kuchyni. To je bezva. Rishabh má jen jednoho bráchu, a tak ti dva mladíci, kteří nám odnášeli batohy, uvařili čaj a donesli večeři, jsou sluhové. Zní to hrozně. Je to jako z nějaké pohádky či filmu pro pamětníky, ale v Indii je docela normální mít doma služebné, a to i v rodinách středních vrstev. Není nic výjimečného na tom, že máte doma paní na mytí nádobí, uklízečku, pána, který udržuje auto, zahradníka či někoho na hlídání dětí, ale mít dva sluhy, k dispozici dvacet čtyři hodin denně, to je teda slušný. 


Ráno mě sluhové nenechali ani vyčistit zuby a ve dveřích se mě zeptali, co si dám k snídani. Nemluví anglicky, a tak jsem se naučila trochu hindi. ,,Do kali chai with číný, krpjaa´´. Aneb dva černé čaje s cukrem, prosím. 

Po snídani jsme se seznámili s Rishabhovými rodiči, kteří jsou strašně milí. Tentokrát jsme se ocitli v rodině zarytých hinduistů. Ještě aby ne, patří k nejvyšší kastě. Jeho maminka má sice s náboženstvím trochu co dělat, je guru. Jeho tatínek však pracuje ve vládě a nikdo z rodiny knězem není, kastu brahmánů jim však už nikdo neodpáře, a tak máme opět štěstí, protože můžeme poznat jejich náboženství, tradice a kulturu zblízka.

Do centra Dillí se nám moc nechce, ale když už jsme tady, kupujeme si kartičku na metro a jsme příjemně překvapení. Jestli je v Dillí něco fakt cool a wow, tak je to metro, na které jsou obyvatelé náležitě pyšní. Řekla bych, že systém je podobný jako v Londýně. U okénka si koupíte a nabijete Oyster card, kterou přikládáte při vstupu i výstupu z metra k terminálu, podle délky trasy se automaticky strhnou nabité penízky. Metro je super moderní, čisté a ani ne moc přeplněné. Na každé stanici probíhá kontrola, jak lidí, tak zavazadel, a tak je ve vagonech zajištěná bezpečnost na 100%. V zásuvkách si můžete dobít telefon, v prvním vagonu, určeném pouze pro ženy, zase nerušeně relaxovat a užívat si malé vítězství Metoo kampaně. Rozhodně nepotkáte žádné špinavé bezdomovce, tak jako u nás. Do metra se dostanou jen slušní lidé. 

Vydali jsme se k údajně nejvyššímu minaretu Indie - Qutub Minar. Možná proto, že je zapsán na seznam světového dědictví UNESCO chtěli po bílých 600 rupií za vstup. No tak to ne. Stačilo nám dávat tisíce za Taj Mahal, a tak se u dlouhé fronty turistů otáčíme, abychom se zase pěkně prošli ke stanici metra. V okolí jsou různá tržiště, rozpadlé chrámy či park, a tak se procházíme předtím, než se vrátíme k Rishabhovi domů. Nachodili jsme asi třináct kilometrů, svezli se tři hodiny metrem, a pokud mám doporučit zda jet či nejet, volte možnost číslo dva. 

,,Nepotřebujete něco vyprat?´´ dejte to sluhům. ,,Jestli chcete něco jen na ruční praní, oni to udělají, no stres,´´ nabádá nás náš kamarád, zatímco se v kuchyni chystá večeře. Jelikož jsme odjakživa zvyklí, dělat všechno sami, je nám to blbý. Ale teda boty, boty jsem si měla dát vyčistit. Teď to budu muset dělat já. Achjo. ,,Can I have some water, please? Can you just wash this, please?´´ připadám si trochu jako otrokář. ,,Co blbnu, vždyť říkám prosím,´´ napomínám sama sebe a uklidňuje mě to.


Mnohem nadšenější jsme byli následující den z Lotus temple. Vstupné je zdarma, chrám obklopuje obrovská upravená zahrada plná květin a keřů, průzračně čistá voda a davy turistů. Do areálu však nelezou žádní divnolidi, tuktukáři ani bezdomovci, a tak si užijete klidnou návštěvu architektonického skvostu. V okolí je obrovský park plný fontán, laviček, stromů, pejskařů, mladých lidí a maminek s kočárky. Po dlouhé době jsem viděla místo, které mi říká: ,,tady by se dalo žít.´´ 
Ačkoliv jinak si život v Indii upřímně nedokážu představit. Je příjemné mít na všechno lidi, chodit do práce jen na pár hodin denně, nestresovat se a myslet si, že bůh všechno vyřeší, ale né pro nás, my v boha nevěříme a po Česku se nám začíná trošičku stýskat. Přeci jen, už je to pár týdnů, co jsme odletěli. 


Procházka parkem nás dovedla k pěknému ,,krišňáckému´´ chrámu. Na mapě ho najdete pod názvem ISKCON temple. Uvnitř je galerie obrazů, a pokud budete mít štěstí, můžete se zúčastnit některého z rituálů či zpěvů. Vstup je zdarma. Zpívá se: https://youtu.be/Zdcth9NndEA

K večeru jsme se zajeli podívat na Gate of India, ke které jsme se metrem dostali během pár minut. Mohli jsme se tam dostat ještě rychleji, ale to bych musela nejprve myslet a potom jednat. Jenže víte, já to mám většinou naopak. A tak jsem zavelila, že jedeme na stanici metra, která se jmenuje Dilli Gate, když se jmenuje takhle, tak tam určitě bude ta brána, no ne? Jenže jsme vylezli z metra, rozhlíželi se, jak jsme mohli, pár metrů pochodovali, a pak mě napadlo, podívat se do mapy. ,,A jejda, já jsem to nějak popletla,´´ vypadne ze mě a jsem ráda, že je Jirka takový kliďas. A tak jdeme zase zpátky do metra, zase se necháme prohledat a osahat, batoh projede scannerem a my se vracíme o několik stanic zpět. 


Na ulicích se ještě uklízí lavice a zábrany z 26. ledna, z oslav dne republiky. Naštěstí jsme se těmto oslavám, kdy byla půlka města uzavřena, vyhnuli. U brány se tlačí davy turistů a prodavačů, a tak se procházíme zpět klidnějšími ulicemi k parlamentu. 

Poslední den v Dillí jsme zasvětili poznávání naší adoptivní rodiny a zejména nás samotných. Už jsem zmiňovala, že maminka je Guru, ne? A tak jsme si domluvili sezení a odvážně se zeptali na naši budoucnost. V bytě se nachází kromě tří ložnic totiž také chrám a meditační místnost, jež slouží právě k těmto účelům. Služby jsou prý zdarma a fungují na bázi dobrovolných příspěvků. Těžko říct, zda si takhle člověk vydělá víc nebo míň, ale posuďte sami, kolik byste byli ochotni zaplatit, kdyby jste například nemohli počít dítě, zkoušeli všechno a ,,bum´´: guru vloží všechnu svou sílu do toho, aby jste počala. A bum. Vy jste opravdu během pár týdnů těhotná. 

Nám bylo předpovězeno, že zůstaneme spolu. Budeme mít dvojčátka holčičky a jednoho kluka. Jirka bude podnikat, pravděpodobně s nějakými potravinami či alkoholem, a já budu zaměstnaná. Vidí život plný spokojenosti. Měli bychom si domů pořídit čtyři zelené papoušky, kteří nám zajistí hodně peněz, a také bychom měli vykácet stromy, které nám stíní před okny. 

Přečtu si tohle za deset let, až mi bude 33 let a jsem zvědavá, kolik dětí nebo papoušků budu mít. Jestli se to vyplní, tak si jsem jistá, že se do Indie vrátíme s velkými díky. (pochlubit se našimi ratolestmi)


Návštěva v Dillí nám ukázala zase úplně jinou Indii. Smog je tady tak velký, že skoro nevidíte na opačný konec ulice. Některé dny je to lepší, některé horší. Většina smogu je z aut a rodina, ve které žijeme, to zrovna nezlepšuje, mají tři. Ačkoliv jezdí autobusy i některé rikšy na elektřinu, je tu tak přelidněno, že to nepomáhá. Ve městě každoročně zemře asi deset tisíc lidí právě kvůli znečištěnému ovzduší. Možná je to důvod, proč si rodinka koupila chalupu vysoko v horách, v první části Himalájí. A dokonce nás tam s sebou na čtyři dny vzali. Ale o tom zase až jindy :) 




neděle 3. února 2019

Cesta k sobě samé aneb jak mě cestování mění

Ani bych neřekla, že už je to víc jak rok, co jsem začala aktivně cestovat. Před třemi měsíci jsem se rozhodla vycestovat úplně,  na neznámo dlouhou dobu, přesně tak, jako to udělaly stovky dobrodruhů přede mnou, na jejichž přednášky jsem vždy s chutí chodívala. Několikrát jsem tak z jejich úst slyšela: ,,Cestuji, abych poznal sám sebe.’’ Donedávna to pro mě bylo obrovské klišé, a jakýsi abstraktní pojem, pod nějž jsem nedokázala nic konkrétnějšího přiřadit. Dokud jsem si neuvědomila, jak moc mě cestování změnilo. Můj pohled na svět, i mě osobně. Samozřejmě to není jen cestování jako takové. Tím, že člověk cestuje, shromažďuje kolem sebe další dobrodruhy, naladěné na stejnou vlnu, i  poznává desítky zajímavých a inspirativních lidí během cest.  No a za poslední rok jsem přečetla mnoho knih o seberealizaci, komunikaci, partnerství, přátelství a jiných vztazích, což jistě také udělalo své.
Moje cesta za poznáním sama sebe stále probíhá.. Vlastně pořád nevím, co bych do budoucna chtěla dělat, ačkoliv mám tisíce nápadů a plánů, a tak asi budu cestovat, dokud se nedokopu k realizaci alespoň jednoho z nich.


Vzhled
Začnu asi tím, že jsem dřív dost dbala na svůj vzhled, i na vzhled ostatních. Nechci říct, že si nechám srůst obočí na Brežněva, a přestanu pomlouvat bejvalky svýho kluka, ale přeci jen, snažím se. Všechny se tváříme, že nám na vzhledu nezáleží, protože je cool, říkat, že se díváme hlavně na dobré srdce a charakter. Jenže teď ruku na to dobré srdce: ,,Proč si teda děláme každé ráno makeup? Proč si kupujeme drahé fashion hadříky? K čemu gelové nehty? Ehm, a kolikrát jste si kluka s dobrým srdcem vybraly na pozici přítele, a kolikrát na pozici friendzoňáka?
Před dvěma lety pro mě bylo noční můrou vyjít nenamalovaná do Edeky na nákup, zatímco teď jsem nepoužila makeup několik měsíců. Vlastně ani žehličku na vlasy, fén, parfém.. Nebojte, žiletku a deodorant jo! No a jak mi je? Je to skvělý. Dokázala jsem se smířit s tím, jak vypadám. Líbí se mi moje barva vlasů, ačkoliv je mám jako pochcanou slámu. Jenže ejhle, konečně nemám žádné odrosty. Líbí se mi moje oči, které mohou spinkat kdykoliv a kdekoliv, aniž bych z nich musela smývat černotu. Srovnala jsem se se svým akné, které asi budu mít do konce života, ačkoliv je puberta už dávno za mnou. Zkrátka jsem se stala mnohem spokojenější, protože jsem neměla na výběr. Na cestách nemám v batohu místo, abych vláčela kosmetiku, ani čas, abych ji na sebe patlala.. A tak se mi obrovsky ulevilo, ušetřím spoustu času i peněz a nakonec ona ta přírodní krása má vážně něco do sebe.. Žádné odrosty, rozmazaná řasenka ani obtisknutá rtěnka na zubech.. jen JÁ.
S tím souvisí i fakt, že jsem přestala lidi soudit podle obalu tak snadno jako kdysi. Pro nás holky je těžké, nezačít hned pomlouvat jiné holky, ale já se teď vážně snažím zamýšlet, jaký životní příběh kdo má. No a změnil se podstatně i můj šatník, zatímco před třemi lety jsem neměla jediné legíny, či sportovní triko, teď nemám nic jiného. Funkční oblečení, ačkoliv vzhledově neodpovídá stránkám módních časopisů, je u cestovatele základ. Atak jsem své sukně do pasu, průhledné halenky a kilové pozlacené náhrdelníky vyměnila za půlku Decathlonu.

Sociální sítě
Zrušila jsem si instagram, ačkoliv jsem ještě před rokem toužila být hvězdou sociálních sítí, která bude placená za to, že cestuje a hashtaguje produkty. Svět není tak růžový, jak se na instagramu zdá. Nechci se nad ostatní povyšovat a ukazovat, že mám lepší život, než oni. Ani se nechci před nikým ponižovat, brečet doma do polštáře a závidět. Žiju takový život, jaký žít chci. Tečka. Věřím, že to tak děláme všichni. Někdo rád cestuje, někdo rád cvičí, vaří, chová mazlíčky, sleduje seriály, nakupuje či sbírá motýly. Jenže instagram nám ukazuje všechny tyhle lidi naráz, přímo říká: ,,tohle všechno je možný dělat, ostatní to dělají, tak proč to neděláš taky?´´ A bum. V hlavě kolotoč výčitek, myšlenek, proč ještě nemám svatbu, nečekám dítě nebo nevlastním auto, aby se to za deset minut přeměnilo v nářek, proč ještě nejím tiramisu, nekrmím želvy na Galapágách nebo nehladím plameňáky na Arubě. Tyhle myšlenky mě dohnaly k tomu, že jsem chtěla mít také skvělé fotky, nasbírat s nimi stovky závistivých lajků a odškrtnout si, že žiju správně.
Jaká je realita? Vyfotit stovku fotek, vybrat jednu, upravit jí, namačkat několik hashtagů, které jsou fotku od fotky skoro stejný (prostě ty, který mají nejvyšší počet užívání), a bum.
Spousta stráveného času, kvůli věci, která přináší více špatného, než-li dobrého. Věřím, že nějaká pěkná fotka může někoho potěšit či inspirovat, ale ve více lidech vyvolá negativní emoce jakými jsou závist či sebelítost.
Vlastně toho vůbec nelituju, ačkoliv si občas říkám: ,,Tyjo, to je fotka úplně na instagram,´´ když se mi náhodou povedlo vyfotit Taj Mahal ze správného úhlu. Jenže pak se podívám o kus vedle. Zatímco mám na sobě zimní bundu a tlusté ponožky, hubená Evropanka mrzne v šatech a bosky ťape po dlažbě směrem k paláci. Nepřirozeně stojí na špičkách, nad hlavou drží šátek, usmívá se. A znovu. Několik dlouhých minut přešlapuje sem a tam, točí se dokola, vyskakuje do vzduchu. Vidím všechny ty typické instagramové pózy, a začneme se s Jirkou nahlas smát. Achjo. Přitáhla jsem si bundu blíž k tělu, a radovala se, že už tohle nemusím řešit.

Eko spasení světa
Naučila jsem se být zodpovědná k naší planetě. Já vím, že používání plastů se teď omílá v každých médiích, a vím, že jeden člověk nic nezmůže, blabla. Jenže to je jako s volbami, když si tohle řeknou všichni, že jeden nic nezmůže, tak k nim nikdo nepřijde. Nejsem žádný ekologický fanatik, ani nevinný neplastouživatel, ale snažím se to omezit, jak jen umím. Stalo se pro mě samozřejmostí používat vlastní lahev, kterou doplňuji vodou z kohoutku, odmítat plastové sáčky i jednorázové tašky, nepoužívat jednorázové plastové nádobí a podporovat produkci výrobků, které se běžně dělají z plastu, ale někdo je začal dělat z něčeho jiného. (např. zubní kartáček z bambusu, kovové či bambusové brčko,..) No a taky mám menstruační kalíšek, ale to asi nezajímá ani ženy nad padesát, ani muže, a tak nebudu rozebírat, co to je.

Náš život na zemi je podmíněn dostatkem kyslíku, vody a potravin, a proto jsem se začala zamýšlet nad tím, co jím. Asi před půl rokem jsem viděla dokument, pojednávající o budoucí potravinové krizi. Mluví se o tom, že třetí světová válka bude o potravu. Neustále se rozrůstající populace, ubývající úrodná půda a tenčící se zásoby vody způsobí, že nebudeme mít co papat. Možná bych mohla mávnout rukou, protože než se to stane, tak už budu pod drnem žejo. No, nejprve jsem mávla.
Maso jsem přestala jíst až v Asii, kdy mi všechno do sebe krásně zapadlo. Poprvé jsem viděla smrt na vlastní oči, poprvé jsem jedla čerstvě zabité zvíře, poprvé jsem se přiblížila k realitě zacházení se zvířaty, jež jsou určena ke konzumaci. Fuj. Bleju. Do toho mnou opět rezonovaly myšlenky onoho dokumentu, jenž ukazoval, kolik spotřebujeme vody a potravy zejména na chov krav a dalšího dobytka. Jak jsou zvířata modifikovaná, aby byla co nejrychleji na talíři. V jedné indické fabrice zabili denně milion kuřat, a to je Indie jednou z nejvegetariánčtějších zemí. Zkrátka a dobře, mě to takhle dává smysl.
Spousta lidí nejí maso proto, že jsou milovníky zvířat. Spousta lidí nejí maso, protože jim nechutná. Já jsem přestala jíst maso proto, že se mi nelíbí jíst mrtvoly. Ačkoliv mi vždycky chutnalo, nedokážu ho víc pozřít, potom, co jsem viděla cestu, kterou se dostává na talíř. Ti, kteří zvíře dokáží zabít a připravit, ti jediní mají právo na to, aby ho jedli. Já na to nemám koule a na světě je spousta jiných dobrých potravin.

Minimalismus - tak nějak jsem omezila všechno. Nakupování mě nikdy nebavilo, a nedokázala jsem si to přiznat. Holky přece rády nakupují, ne? Přestat nakupovat, ať oblečení nebo cokoliv jiného, je to nejlepší, co můžete pro planetu i pro sebe udělat. Tím, že neutrácím za blbosti, které nepotřebuju, jsem si do prasátka s nápisem CESTOVÁNÍ ušetřila nemalé peníze. No a jak jsem mluvila o tom, že potřebujeme kyslík, abychom žili.. Tak ten je u nás v Česku zatím docela fajn. V Asii už je to horší. A proč? Fabriky vyrábějící věci, které my kupujeme, jedou na plno. Když fabriky jedou naplno, z jejich komínů jde do ovzduší pěknej sajrajt. A dokud to budeme kupovat, oni budou vyrábět..

Mám jeden poloprázdný batoh, a jsem nejšťastnější, co jsem kdy byla. Minimálně proto, že nemám za nic zodpovědnost. Když si něco koupím, pak je to věc, která má všestranné využití a vím, že jí budu minimálně jednou týdně, nejlépe denně, používat.

Vztahy
Na cestách jsem potkala buddhisty, hinduisty, křesťany, muslimy i židy, no a taky pár blbců, podvodníků a šejdířů (mimochodem to nikdy nijak nesouviselo s náboženským vyznáním). Čím různorodější lidi člověk potká, tím různoroději musí umět komunikovat. Nemyslím tím jenom to, že jsem se naučila lépe anglicky, a taky trochu rusky a španělsky, ale hlavně to, že se stále učím být empatická a naslouchat druhým. Po přečtení knihy od mistra komunikace Carnegieho, si stále v hlavě opakuji jeho moudrá slova jako: ,,projevujte upřímný zájem o druhé, přiznejte svoji chybu,..´´ a snažím se své dovednosti zlepšovat každý den. Hledám na lidech to, co se mi na nich líbí, a snažím se o tom zjistit víc. Čím víc se člověk ptá, tím víc se dozví. A nedozvíte se informace jen o druhém, naopak, občas mě myšlenky druhého chytí za srdce a přivedou k sobě samé. Nastane takový ten AHA moment, kdy si řeknete, že to vlastně cítíte stejně, jen vás to nikdy nenapadlo. A tak si myslím, že jsem teď více otevřená než kdy předtím..

Když už jsme u těch vztahů. Vyměnila jsem desítky, možná stovky těch povrchních za pár opravdu hlubokých. Možná, že se ze mě stává introvert..Začala jsem preferovat budování vztahů s lidmi, kteří mě nikdy nesrážejí na zem, ale naopak pozdvihují do nebes, a daří se mi mnohem lépe. Zbavit se lidí, kteří se mi vysmívali, shazovali mé názory či nevěřili v mé schopnosti bylo to nejlepší rozhodnutí. Poslední rok se snažím trávit čas jen s lidmi, se kterými opravdu chci a pokud se s někým necítím příjemně, upaluju pryč. Mimoto prožívat láskyplný vztah s jedním člověkem, který se stejně usilovně snaží budovat partnerství, tak jako se snažím já, je sice hrozná dřina, ale vrátí se milionnásobně. Člověk nikdy nepozná ten zásadní rozdíl mezi milovat se a souložit, dokud opravdu nemiluje. 

Životní styl (SEX, DRUGS, ROCK&ROLL)
Přestala jsem pít. Někdo by řekl, že jsem dospěla, někdo by řekl, že jsem přišla o všechnu zábavu ve svém životě. Já skoro nepociťuji rozdíl. Je to rok, co jsem se naposledy ztřískala tak, že jsem o sobě nevěděla, uprostřed Andorrských vrcholků, a vůbec bych si to nechtěla zopakovat. Ušetřená peněženka i játra jsou mi odměnou. S tím souvisí i abstinence kouření, já totiž stejně kouřila jenom z frajeřiny, když jsem pila. Nepiju, nekouřím... ale sexuálně žiju, to zase všech radostí života jsem se díky bohu nevzdala. A ačkoliv bylo pár dní života v klášteře hezkých, natrvalo bych v něm nezůstala.

Škola, práce, dítě.. Jdi s davem
Vždycky jsem jela po přesně nalinkované čáře života. Odmaturovat, v osmnácti udělat řidičák, po střední nastoupit na vysokou, odjet na erasmus, napsat BP, udělat státnice, nastoupit na magisterské... Všechno se to změnilo během mrknutí oka. ,,Vážně chci mít takhle nalajnovaný život?´´ptala jsem se sama sebe.

Kompletně jsem změnila názor na smysl vysokoškolského vzdělání. Přestala jsem hodnotit úspěch lidí podle titulu, pracovní pozice či dosažené kariéry. Dívám se teď na lidi trochu jako politici v Bhútánu: ,,Je šťastný vs. není šťastný? Snad každý člověk na světě přirozeně směřuje k tomu, aby byl šťastný, a jestli se mu to povede jako instalatérovi, popeláři, manažerovi banky či ajťákovi, to je fuk, ne? Sama jsem se rozhodla být šťastná. Mým hlavním cílem tedy přestal být magisterský titul, skvěle placená práce apod. Mým cílem je být šťastná, a to jakkoliv. 

Zároveň mě můj nový pohled na svět naučil, abych nesoudila lidi dřív, než je poznám. (Já vím, že tahle moudra jsou známá stovky let..jenže jen o tom slyšet nebo mluvit a opravdu to dělat..to je mega rozdíl) Dávám více respektu, zodpovědnosti a úcty ke všem lidem. Nikdy člověk neví, jaký mají lidi životní příběh. Stejně tak, jako nemůže nikdo soudit mě, dokud nezná celý můj život, nemůžu já soudit ostatní. (Také velký krok a poznání..jež se stále učím aplikovat.)

Nechci celý život čekat na den, až budu mít peníze, zkrátka se raději naučím být šťastná i bez nich. Nechci ani čekat na to, až budu v důchodu, prostě si našetřím, odejdu z práce a udělám si malý důchod na rok, dva, kdykoliv během života. Nechci ani čekat na den, až budu hubenější, krásnější nebo vtipnější, zkrátka se učím, mít se ráda taková, jaká jsem. 

Cestování mění a formuje moje já. Ukazuji mi, kdo jsem. Denně nastávají situace, jež mě nutí sejmout masku a odhalit, kdo jsem a co cítím. Rozhodně se měním a ještě změním. Měníme se celý život.

Podepsané moje současné JÁ, únor, 2019.