Příspěvky

Zobrazují se příspěvky z únor, 2019

Holohlavé město

Obrázek
Jakmile jsme vystoupili v Tirupati z vlaku, praštil nás do nosu smrad přepáleného oleje, chilli a kari. Hubení Indové v sukních, se zástěrou kolem pasu pobíhali mezi otevřenými kuchyněmi. Hrnce položené na zemi, mezi nimi se motala batolata, psi a muži s utěrkami kořenili dnešní oběd. Stejně je zvláštní, že v restauracích většinou vaří muži, obsluhují muži, prodávají muži, kde jsou ženy? Odpověď na sebe nenechá dlouho čekat, desítky žen totiž objevíme v chrámu. Na jihu Indie nosí ženy ve vlasech čerstvé květiny, mívají je omotané okolo copu či drdolu vždy, když nosí saree. Pokud má indická žena květinu za pravým uchem, znamená to, že je single, zatímco levé ucho označuje vdanou ženu.

Překvapuje nás však, kolik žen nemá vlasy vůbec žádné. U mužů to docela chápu, je tady horko, možná to mají z náboženských důvodů, stejně jako mniši v klášteře, ale i ženy? ,,Třeba mají rakovinu,´´ navrhuje Jirka. ,,Prosímtě, všichni jo?´´ zamítám jeho návrh, ale faktem je, že to tak vážně působí.
Procházím…

Hampi, na motorce i na kole

Obrázek
Ruiny města, které bylo ve své době větší než Paříž. Staré, opuštěné chrámy bez jediného turisty, rozpálené slunce, opičí rodinky a půjčovna motorek za 150 Kč / den. Všude kolem balvany z prehistorické doby, řeka a banánové plantáže. Jedno z mých nejoblíbenějších míst v celé Indii. 


Po dlouhých deseti hodinách jsme se dokodrcali do Hampi. Pomalu zapadá slunce a nad našimi hlavami se tyčí první historické chrámy. Hledáme hotel, ale jak se díváme všude kolem, vidíme jen pár otravných prodavačů, tuktukářů a naháněčů turistů. Po pravé straně je pár nízkých domečků, před námi komplex chrámů a za námi holé kopce plné kamení. Občas v dáli trčí kokosová palma, jinak to vypadá jako z westernových filmů. Suchá a pustá krajina plná hor. ,,Neříkals, že jsou tu hotely?´´ otočím se na Jirku. Chodíme s krosnami sem a tam, stále po stejné cestě. Sluníčko nám asi vygumovalo hlavu, protože nás vůbec nenapadlo jít hledat hotel někam jinam. Na internetu jsme se dočetli, že jsou všechny hotely na druhé s…

Vlakem po Indii

Obrázek
Strávili jsme dva týdny na plážích Goa. Bohužel utekly jako voda z indického oceánu během odlivu. Se spálenými zadky balíme věci z pokoje a divíme se, kolik toho přibylo. Je nebezpečné, usadit se na jednom místě, hned jsem si totiž koupila šaty, novou batikovanou deku (prostěradlo), sprchový gel, čaj, cukr a krosnu při odjezdu sotva dopínám. Považuji však za úspěch, že jsem ani jednou nemusela vytáhnout menší batůžek a napakovat si krom zad i břicho, jako většina ostatních backpackerů, které potkáváme.


Na nádraží se suneme hlemýždím tempem. Teploty kolem poledne vyskakují vysoko nad třicet a nás čeká cesta do Vasco da Gama, kam máme okolo čtvrté dorazit. První vlak přijel s půlhodinovým zpožděním, s kontrolou jízdenek se nikdo ani nenamáhal a za poslechu podcastů o cestách na Nový Zéland vystupujeme v dvacet kilometrů vzdáleném Madgaonu. Za hodinku jede navazující spoj, a tak ve stínu svačíme a odháníme všudypřítomné bezdomovce. Nojo, vlakáč. Všude je to stejný.

13.57. Ve dvě má odjí…

Testování blicích pytlíků za letu

Obrázek
Odjezd z Dillí začal komplikovat můj žaludek. Jsou čtyři, sedíme v taxíku směrem na letiště a já cítím, že mi není dobře. Pro jistotu jsem přestala mluvit, a začala pouze pohyby hlavy, ze strany na stranu, a nebo dopředu dozadu, komunikovat s Jirkou. Z čeho by mi mohlo být špatně, vždyť jsme dneska měli jenom snídani a čaj. Po sjezdu z dálnice vytahuji sáček, který si pro jistotu přidržuji na kolenou. ,,Já se pobleju,´´ křičím v duchu a modlím se, abychom zastavili hned, jakmile zahlédnu ceduli s nápisem Terminál 1. Slušně zaplatím, nahodím krosnu na záda a sotva taxikář odjel, strkám hlavu hluboko do černého pytle, který záhy plním obsahem svého žaludku. Fuj. Uroním trochu slz, vyhodím sáček. Zkoušíme se dostat do haly. 
,,Letenky prosím, né prinscreen, musíte mít E-mail,´´ hlásí strážník důležitě, zatímco se popadám za břicho abych mu nenablila na naleštěné lakýrky. ,,Idioti posraný, panebože, tady si člověk ani na hajzl nedojde bez kontroly, achjo,´´ nadávám, zatímco se snažím udr…

Třikrát denně Pooja - život s hinduisty

Obrázek
Abychom se vyhnuli oslavám dne republiky, odjíždíme s rodinou na pár dní na chalupu. Vážně by mě zajímalo, jestli by si někdo z Čechů koupil chalupu, kam cesta autem trvá osm hodin. V autě jsme jeli napraní jak sardinky, a to hlavně proto, že jsme s sebou vezli i sluhu. To abychom si třeba nemuseli vařit čaj sami nebo tak. 
Cestou jsme se zastavili na zmrzlinku. Lžičkou jsem vydlabala poslední kousky kandovaného ovoce s mraženou vanilkou a spořádaně uklidila obal do batohu, zatímco ostatní otevřeli okýnko a mrskli obalem na zem. ,,No, No, No,´´ křičím a chytám se za hlavu. Rishabhova mamka tvrdí, že je tu rekonstrukce a stavaři to určitě uklidí. ,,Kdyby to někdo uklízel, není celá Indie taková skládka,´´ myslím si v duchu, ale raději neodmlouvám, jen se toho svého obalu prostě nechci vzdát, a tak ho vezu až do cíle. 

Do Nainitalu přijíždíme v noci po vystoupání serpentin. Je tu chladno. Čerstvý horský vzduch. Docela příjemná změna klimatu, myslíme si, než jsme zjistili, že je vevnitř…

Život v New Dillí

Obrázek
Do Dillí přijíždíme za tmy a řidič autobusu nás vyhazuje někde uprostřed křižovatek. Silnice vypadají úplně jinak než ve zbytku Indie. Namalované pruhy, osvícené krajnice, svodidla, avšak připomínka, že jsme stále v Indii, stojí hned za námi: ,,Rikšaaa, sir, good price.´´ Už nemám sílu mu vymlouvat, že čekáme na kamaráda, který nás vyzvedne, a tak se zmůžu jen na ,,Čalo´´, což slušně znamená ,,vypadni´´.
Rishabh pro nás přijel i se svým bráchou parádním nablýskaným autem, tuším, že to byla Honda, bylo černý a mělo kožené sedačky. Kolem půlnoci jsme se dostali k nim do bytu, kde nám zavazadla do pokoje odnesl mladý kluk. ,,Kdo to je? Že by další brácha?´´ přemýšlela jsem. Byt zabírá celé spodní patro činžovního domu, a náš pokoj je hned naproti kuchyni. To je bezva. Rishabh má jen jednoho bráchu, a tak ti dva mladíci, kteří nám odnášeli batohy, uvařili čaj a donesli večeři, jsou sluhové. Zní to hrozně. Je to jako z nějaké pohádky či filmu pro pamětníky, ale v Indii je docela normální …

Cesta k sobě samé aneb jak mě cestování mění

Obrázek
Ani bych neřekla, že už je to víc jak rok, co jsem začala aktivně cestovat. Před třemi měsíci jsem se rozhodla vycestovat úplně,  na neznámo dlouhou dobu, přesně tak, jako to udělaly stovky dobrodruhů přede mnou, na jejichž přednášky jsem vždy s chutí chodívala. Několikrát jsem tak z jejich úst slyšela: ,,Cestuji, abych poznal sám sebe.’’ Donedávna to pro mě bylo obrovské klišé, a jakýsi abstraktní pojem, pod nějž jsem nedokázala nic konkrétnějšího přiřadit. Dokud jsem si neuvědomila, jak moc mě cestování změnilo. Můj pohled na svět, i mě osobně. Samozřejmě to není jen cestování jako takové. Tím, že člověk cestuje, shromažďuje kolem sebe další dobrodruhy, naladěné na stejnou vlnu, i  poznává desítky zajímavých a inspirativních lidí během cest.  No a za poslední rok jsem přečetla mnoho knih o seberealizaci, komunikaci, partnerství, přátelství a jiných vztazích, což jistě také udělalo své. Moje cesta za poznáním sama sebe stále probíhá.. Vlastně pořád nevím, co bych do budoucna chtěla …