úterý 29. ledna 2019

Růžové město plné paláců, opic a slonů

Z Pushkaru jsme se autobusem vydali do Jaipuru, kde nás očekává Abhinav ve svém novém airbnb apartmánu. Ze všeho nepohodlí jsme už tak unavení, že jsme si poprvé pořídili luxusní bydlení. Na střeše rodinné vilky stojí jednopokojový apartmán s vlastní koupelnou, ve kterém před námi bydleli pouze dva hosté. Pokojíček je krásně uklizený, navoněný, moderní a dokonce má malé elektrické topení. Připadám si jako v pohádce. Paní domu pro nás upletla květinové věnce na krk, připravili nám varnou konvici, pytlíčky čaje i kávu, dokonce jsme dostali vyprané hebké ručníky a v ceně je i snídaně. Na jednu noc pro dvě osoby jsme platili osm euro, a vzhledem k tomu, kolik jsme vypili balené vody a snědli jídla, to bylo vlastně zadarmo. Abhinav se ženou se o nás starali moc hezky, a v apartmánu jsme si užili pohodu, zahřáli se a dokonce si i trochu odpočinuli. Na dva dny se z nás stali turisti. Jezdili jsme rikšou, měli pořád co jíst, musím říct, že to má něco do sebe. A vzhledem k tomu, že jsme v Indii, bylo to pořád levnější, než běžný den v Německu a jízdenka na MHD. (5 km taxíkem stojí asi 30 Kč)

První den jsme posnídali a vyrazili k paláci Hawa Mahal, poštěstilo se a využili jsme své stále platné ISIC průkazy, abychom ušetřili několik set rupií za vstup.  Jaipur je město pevností a paláců. Všude okolo jsou hory, na kterých uvidíte vysoké kamenné hradby. V centru jsou zase zahrady, okrasné paláce a růžová čtvrt. Domky jsou jeden jako druhý a v podloubí najdete obchůdky a tržnice. Všechny stavby byly natřené na růžovo kdysi před návštěvou britského prince. Procházet městem není nic snadného, buď se prodíráme mezi davy nakupujících lidí v průchodu a nebo se snažíme udržet na kraji silnice, kde na nás troubí tuktuky, motorky a hrozí srážka s pouliční krávou.

Jantar Mantar je astrologické centrum staré stovky let. Je to obrovský park, ve kterém jsou vybudované velké sluneční hodiny a nástroje na měření vzdálenosti slunce, planet i času. Strávili jsme tam několik hodin zkoumáním stínů na časové ose. 27 metrů vysoká budova měří čas s přesností na dvě vteřiny. Hinduismus je silně propojen s astrologií, hvězdami a vesmírnou energií. Hinduisté věří, že jsme všichni součástí mléčné dráhy, a existuje dalších tisíc sluncí. 

Dlouho jsme nemohli najít žádnou restauraci, která by odpovídala našim finančním možnostem, a tak jsme nakonec zapadli do pizzerie, kde jsme stejně platili evropskou cenu. Pizza ale byla dobrá, i přesto, že byla vegetariánská. V Indii máte na výběr asi z deseti druhů vegetariánských pizz, a tak si i vegetarián najde svoje.


K večeru se chystáme na opičí chrám. Cestou nás vítá několik městských divokých prasat, krav, opic i psů. Opice jsou na lidi tak zvyklé, že se nechávají krmit. Cestou zpátky mi dokonce jedna opička skočila na záda. Měla jsem strach, že mě kousne, a tak jsem zapištěla a ona mi utekla. Na kopci je temple of sun, kde můžete pozorovat západ slunce a okolní hory plné barevných draků, které dětem zřejmě uletěli při drakiádě.


Na závěr dne si voláme uber. Po západu slunce je zima, asi čtrnáct stupňů. V chrámech se navíc musíte zout, a tak jsme zmrzlí, poté co jsme bosky ťapkali na ledových dlaždicích. Abhinav a Rhina nás pozvali k sobě na čaj a konverzace s nimi byla tak fajn, že jsme u nich i večeřeli a odcházeli k sobě nahoru okolo desáté. K jídlu byla omáčka s kuřecím masem. Sama sebe jsem překvapila svojí reakcí: ,,děkuji, ale já maso nejím.´´ Udiveně se na mě podívali. ,,Jak někdo z Česka může nejíst maso?´´ nechápali. Snažili jsme se jim vysvětlit, že jsme v Česku maso vždy jedli, ale po příjezdu do Asie se stala spousta věcí, jež nás dovedla k zamyšlení se a maso jsme na nějaký čas omezili. I přesto Jirka po několika týdnech maso zkusil, já však zůstala pouze u rýže. ,,Návrat domů bude těžký,´´pomyslela jsem si.

Abhinav a Rhina mají vztah založený na lásce (love marriadge). Mají spolu šestiletou holčičku a žijí sice tradičně s jeho rodiči, ale každý obývá své patro, a tak mají soukromí, což je v Indii spíše vzácnost. Rádi by se někdy přestěhovali do Evropy, ale zatím na to nesebrali odvahu, a tak je přemlouváme alespoň k cestování. Jsme překvapeni kolik toho o Evropě ví.


Ráno společně s rodinkou vyrážíme na Amber fort, pevnost za městem, která je obrovská, přímo gigantická. Je sobota, a tak mají všichni volno. Moc jsme se však neprospali. Abychom viděli východ slunce, vstávali jsme okolo šesté ranní. Hradby nad pevností jsou rozsáhlé a táhnout se až daleko za město. Pevnost sama zabírá celou horu, která je tunelem propojena s další pevností. Po hradbách se vozí líní Evropani na slonech. Trhá nám to srdce, a líbí se nám, jak Rhina mluví se svojí dcerou: ,,Proč není dobré jezdit na těch slonech?´´,ptá se. ,,Protože se k nim nechovají hezky, bijou je a nedávají jim papat,´´ odpovídá malá, ale zároveň se jí v očích leskne zvědavost, která napovídá, že by to chtěla zkusit. My také nepodporujeme otrokářství, ať už lidí nebo zvířat, a tak si na jízdu necháváme zajít chuť. Stejně tak nikdy nepoužíváme rikši tažené lidmi. 


V pevnosti jsme byli mezi prvními, a tak jsme pozorovali východ slunce a užívali si desítky prázdných nádvoří. Zachovalé turecké lázně, fresky na zdech, slavnostní pokojíčky, vše ve skvělém stavu. Po návštěvě pevnosti se přesouváme k Naghar fort, která otevírá v deset hodin. Opět jsme tak první návštěvníci, a divíme se, kolik jsme toho stihli, když se ve dvanáct hodin blížíme k domovu, abychom si zabalili. Vstávat brzy ráno má vážně něco do sebe.

Obědváme společně s rodinkou, která nás pozvala k sobě dolů na Dal s rýží, loučíme se s naším apartmánem snů a litujeme, že jsme si už koupili lístky na autobus do Agry, nejraději bychom tady zůstali pár dní.

Města v Indii bývají mnohem větší než Praha a obydlená jsou stejně jako celá Česká republika. Náš oblíbený způsob dopravy, pěší chůze, tak není možný úplně všude. Nikdo není zvyklý chodit pěšky, a to jednak kvůli šílené dopravě a také špatnému stavu ovzduší, které je hodně znečištěné. Kolem cest tak často nejsou chodníky, a když ano, jsou zabarikádované prodejními stánky, zaparkovanými motorkami či auty, a tak jako tak je člověk nucen sdílet krajnici s divokými psi, krávami, motorkami, a parkujícími tuktukáři, kteří se vás za každou cenu snaží svést, i kdyby k vedlejšímu vchodu. 


středa 23. ledna 2019

Bhang v Pushkaru

Po několika týdnech návštěv potřebujeme trochu soukromí a odpočinku. Mezi velkými městy Udaipur a Jaipur, která jsou turisticky hojně navštěvovaná, leží Pushkar. Malá vesnice s velkým náboženským významem. Mezi mladými je však Pushkar známý ze zcela jiného důvodu, a to zejména kvůli snadné koupi kvalitní marihuany, hašiše a jiných drog. Kde se hulí, tam jsou milý lidi. Je paradoxem, jak se většina lidí bojí dredařů a huličů, přitom z našich zkušeností jsou to ti nejvíc fajn lidi, kteří nemají zapotřebí nikomu ubližovat, ani nikoho obírat, jsou totiž spokojení tak, jak jsou.


Do Pushkaru se přesouváme vlakem. Jízdenky na vlak si musíte zakoupit několik dní, možná i týdnů předem, protože bývají vyprodané. Dává to smysl. Vlak nenadskakuje po silnici metr vysoko, a dokonce má vlastní záchod v každém vagónu, oproti autobusu tedy nevídaný luxus, a ještě k tomu je asi třikrát levnější. Vlaky třídy Sleeper nám náš rozmazlený indický kamarád, zvyklý na luxus klimatizovaného auta, rozmlouval. Musíme však říct, že to není nic strašného. O tom, jak jezdit v Indii vlakem si počtěte na www.nacaj.cz, kde jsme se nechali inspirovat i my.
V Pushkaru jsme si na první noc rezervovali hostel Prachi. Po předchozích špatných zkušenostech s bookingem jsme si pokoj rezervovali pouze přes E-mail, a pokud se nám bude líbit, zůstaneme pět nocí. V pozdních nočních hodinách přijíždíme k ubytování. Na recepci sedí mladý kluk, tipuji, že je mladší než já, a s někým skypuje. Je mu zatěžko telefon odložit, a místo toho, aby nám ukázal náš pokoj, nás ukazuje kamarádům. ,,Room, private bathroom, one night, OK?´´ zakrývám mu rukou telefon a naznačuji, aby se nám věnoval. Pokoj je levný, usmlouvali jsme ho na pouhých 300 rupií za noc, avšak nemá okna, v koupelně není sprcha, ale jen kýbl na polévání a Wi-Fi připojení je silné asi jako u nás doma v pergole, která je od routeru vzdálená tři sta metrů. Už jsme z toho cestování tak unavení a vyčerpaní, že nemám sílu se s někým dohadovat, uleháme do postele a ráno se to vyřeší. V sedm nás probouzí mladíkův falešný zpěv. Stěny jsou tak tenké, že je z naší postele na recepci slyšet každý prd, a naopak. Kdybychom chtěli jen přespat, tak bychom to nechali být, my si však potřebujeme odpočinout a zůstat v Pushkaru několik dní. Chození po městech a bavení se s lidmi máme plné zuby, a chybí nám takový ten domácí stereotyp a nuda. ,,Dneska chci zůstat v posteli, dívat se na filmy, psát články, pít čaj,´´ skuhráme oba a začíná se nám stýskat po našem bytě.

Během pár minut máme zase zabaleno, platíme tři sta rupií a vydáváme se na průzkum hotelů. Tentokrát jsme chytřejší. Nejprve si hotel najdeme na internetu, přečteme si recenze ze všech portálů, poté se jdeme osobně podívat. Zkoušíme Wi-Fi, teplou vodu, čistotu povlečení a zámek ve dveřích. Pokud vše funguje tak, jak má, domlouváme se s hoteliérem na počtu nocí a ceně. Většinou se dá pokoj usmlouvat alespoň o sto rupií méně, obzvlášť když se chcete zdržet dýl nebo v hotelu i jíst.

Papu poskytuje přesně ty služby, které bychom od hoteliéra očekávali. Na okraji města má guest house s několika pokojíky. Vybíráme si ten nejlevnější v přízemí, a přímo před našima očima pokoj uklízí. V koupelně teče teplá voda, připojení na internet ustojí i pětihodinové hovory domů, a tak jsme nadšení. První den zůstáváme v posteli, a odpočíváme nejen spolu, ale i bez sebe. Jirka je introvert, a tak je jeho formou odpočinku sledování videí na internetu, čtení článků a zkrátka uzavření se do sebe. Já jsem přesný opak, abych si odpočinula, musím se vypovídat všem kamarádkám, a tak trávím čtyři a půl hodiny nahráváním hlasových zpráv, které završím telefonátem s taťkou a babičkou.
Pushkar je ideální městečko na odpočinek a nicnedělání. Celé ho projdete pěšky během jednoho dne, a zbylé uličky plné obchůdků a kaváren můžete zkoumat několik dní. Hned jsme si našli spřátelenou restauraci, do které chodíme dvakrát až třikrát denně. Ceny jsou indické, ale stravuje se tam spousta bílých lidí, a tak je zajištěná i kvalita. Plnohodnotný oběd stojí okolo třiceti korun, snídaně tak polovinu. S ubytováním i stravováním jsme si tentokrát poradili bravurně, a to hlavně díky předchozím zkušenostem, a tak si naivně myslíme, že nás už žádný Ind nenapálí. Chyba. Blížíme se k dominantě města, jezeru, do kterého bůh Bráhma vložil své síly. Kolem jezera je vystavěna stovka chrámů, a místní kněží se sjíždění na koupel. Jezero tak z Pushkaru dělá jedno z nejvýznamnějších náboženských míst světa.



K jezeru scházíme po schodech a ihned si všímáme cedulí s nápisy NO PHOTOGRAPHY, NO SHOES. Skláníme se tedy, abychom si vyzuli boty a šli se k jezeru  podívat blíž, nejlépe tedy, abychom jej obešli, včetně okolních chrámů. Začal na nás však pokřikovat nějaký Bráhman (kněz), abychom se otočili. Dostali jsme strach, že je tímto směrem k jezeru vstup zakázán, a tak jdeme tam, kam nám ukazuje. Mimo jiné nám do ruky podává mrňavý oranžový kvítek, abychom jej do jezera vhodili. ,,Ne díky,´´odmítáme pohotově. On však žádné peníze nevyžaduje a posílá nás druhým směrem. Poslechli jsme. Míříme tedy k jezeru z druhé strany. Netušili jsme však, že je to pouze pěkná bouda na turisty, a že nás vzápětí odchytne další Bráhman, toužící po příspěvku bohům. Také se nejprve tváří, že se nás ujímá proto, aby nám ukázal cestu. Ukazuje nám, kde si máme zout boty, a jakým směrem se máme vydat. Když se však i při scházení schodů drží u nás, a začíná nám vypravovat legendy o zdejším jezeře, začínám tušit, že to zadarmo nebude. ,,Jak z toho ven?´´, opakuji si dokola. Jirky se ujímá jiný kněz a odvádí nás k jezeru. Sedáme si na břeh, vhazujeme do něj oranžovou kytku, a čekáme, kolik nás tohle bude stát. Bráhman však začíná teprve vykonávat rituál. Nejprve omývá mé ruce vodou z jezera a vkládá mi do dlaní květinové lístky, rýži, nějaké koření a všechny ty barevné špinavé věci, které hinduisté uctívají a je od toho zašpiněná většina chrámů. ,,Opakuj po mě´´, dává mi instrukce. ,,Brahmá, Šivá, Višnů, blablabla, blabla, Šívááá,´´ huhlá Hinduista a já slepě opakuji po něm. ,,Name of your father, name of your mother,´´ vyjmenovávám tedy veškeré členy své rodiny a modlím se za jejich dlouhý život a zdraví. (No, stálo to jako jedna noc v hotelu, ale nemáte zač.. žijte blaze)

Jakmile jsme modlitbu odříkali, přišla otázka, které jsem se děsila během celých dvou minut. ,,Tak kolik přispěješ?´´, vzhledem k tomu, že jsem právě vyjmenovala všechny členy rodiny, nemůžu říct, že nic a odejít. Vydírání karmou a silou boha Bráhmy je silnější než můj ateistický rozum. ,,Dám 200,´´ říkám cenu za dva obědy v restauraci. ,,To je málo, na celou rodinu musíš dát aspoň 500,´´ mámí ze mě vydřiduch poslední naše peníze. Přislíbila jsem tedy příspěvek bohům, a doufám, že jej budeme vhazovat do kasiček okolo jezera, a tak nikdo neuvidí, že jsem vhodila třeba jen sto, ale sama sobě slibuji, že něco přihodím. ,,Your donation to me,´´ přichází další šášula v hábitu, aby nás obral a mě čeká vysvětlování Jirkovi, proč jsem jim něco dávala. Achjo.

Až tedy pojedete do Pushkaru nebo kamkoliv do Indie, platí stejné pravidlo: Dělat hluchého a slepého, i na tu nejvyšší kastu – kněží. Ačkoliv patří Bráhmani do nejvyšší kasty, budou vás chtít obrat tak jako tak, jste totiž bílí. O bílých tvářích si zbytek světa myslí, že ty peníze se**me. Aby ostatním podvodníkům ukázali, že nás už obrali, motají nám kolem ruky červený provázek, a je fakt, že už nás žádný další během dne neoslovil.


Nejznámějším chrámem je bez pochyby ten na počet boha Bráhmy. Leží od jezera trošku dál, a není ani tak o co stát. V Lumbiní jsme určitě viděli hezčí chrámy. Trávíme tak většinu času u jezera a pozorujeme město. Budovy kolem vytvářejí hezký dojem a jako celek je to moc krásné místo, když se však zaměříte na detaily, nadšení nebudete. Ve městě jsou desítky, možná stovky, volně žijících krav, a tak je všude neskutečně nasráno. Vzhledem k tomu, že je lidé na břehu jezera krmí, zdržují se tu i opice, holubi a divoký psi. Čtyřicet stop od břehu jezera je zakázáno nosit obuv, připravte se tedy, že budete mít hoven plná chodidla.

Nohy si můžete zajít omýt k největší místní mešitě Gurudwara Sahib  , kde to budete muset udělat, ať chcete či ne. Nezapomeňte si s sebou vzít něco na hlavu, a také dlouhé rukávy i nohavice, jinak vás dovnitř nepustí. Mešity se nám v něčem líbí. Většinou jsou postavené z bílého mramoru či kamene, jsou zářivě čisté a uklizené, zatímco o hinduistických chrámech se to říct nedá.
Třetí den si chceme od uliček Pushkaru oddechnout, a tak vylézáme na kopec na městem. Na vršku je jeden malý nepoužívaný chrám, a nikde nikdo. Je odtud krásný výhled na okolní hory. Věřte, že je to fajn, když vám výjimečně nikdo nenabízí tuktuk, směnárnu, drogy nebo suvenýry. Na protějších kopcích malí kluci pouští draky. V Indii se během ledna dokonce slaví festival draků. Kluci si na střechách domů pouští hudbu, a drakiáda trvá celý den.



Během svátků pijí Hinduisté bhang. Je to lassi (jogurtový nápoj) s marihuanou, které má stejné účinky jako koláčky v Amsterdamu. ,,Pijí to tady i děti, hlavně na jaře, během Holi festivalu,´´přemlouvá nás kamarád, abychom to zkusili. Najdete to na každém jídelníčku pod názvem SPECIAL LASSI. Tento nápoj je v zemi legální, a směs na jeho přípravu lze koupit ve státem podporovaném obchodě. Papu pro nás lassi připraví na dnešní večer, a tak uvidíme, co to s námi udělá.

Na couchsurfingu jsme našli událost Free Photoshooting, a protože se už začínáme nudit a chybí nám kontakt s lidmi, rozhodujeme se zúčastnit. Nakonec toho vůbec nelitujeme. Emilio a Meli jsou Argentinci, kteří cestují po světě už čtyři měsíce. Živili se předtím jako fotografové svateb, a tak jim jejich práce chybí. Kromě toho cestují skoro zdarma. Nabízí totiž hotelům své služby, a ti jim za to poskytují ubytování a stravu zdarma. Jejich fototechnika sice zabere polovinu zavazadla, ale věřím že s dronem, dvěma zrcadlovkami, Go-pro a kamerou poskytují hotelům skvělá promo videa na jejich web. Melina nám půjčila nějaké šaty z místního obchodu a následující dvě hodiny pózujeme na březích jezera či v rušných uličkách. K večeru se nám ještě nechce loučit, a tak je doprovázíme na sraz ´´BIOlidí´´, kde do západu slunce bubnujeme s místním Indem. Po večeři se však rozdělujeme. V našem hotelu na nás čeká Bhang.
Na střešní terase jsme úplně sami. Papu pro nás připravil zelené lassi, které zvědavě popíjíme. Objednali jsme si slabé, protože máme trochu strach. Chutná to jako banánový shake a chuť marihuany v něm není vůbec cítit. V přepočtu na koruny zaplatíte asi 30Kč, což vyjde levněji než jedno pivo. Po hodině začínáme cítit příjemné uvolnění a pohodu. Zabralo to. Odpočíváme, a užíváme si klidného večera na terase poté, co zbytek města dávno spí.



Je načase se rozloučit v místní restauraci, a tak si objednávám Dosu s nutelou, ananasový džus a výborné chutney. Nejlepší indická snídaně. Po zaplacení nám však dochází, že už nemáme ani na oběd, a tak hledáme bankomat. Po čtvrtém neúspěšném pokusu vybrat si, se cítíme jako v Káthmándú. Obešli jsme všechny bankomaty, a nic. Přepočítáváme tedy znovu hotovost, a zkoušíme alespoň najít podnik, kde berou karty. V místním supermarketu se nám podařilo zaplatit tousty a sušenky pomocí Visy, a tak se v klimatizovaném autobuse cpeme a nemůžeme se dočkat příjezdu do Jaipuru, kde si hodláme užít luxusní airbnb pobyt, včetně snídaně.

neděle 20. ledna 2019

Kostitřasem do Udajpuru, města paláců a jezer

Autobus je dvoupatrový. Zakoupili jsme si dvojpostel v horním patře, která se nachází v nejzadnější části autobusu. Nejprve jsme nadšení. Postel je sice dlouhá asi jen 170 cm, a tak si musíme pokrčit nohy, ale jinak je to docela pohodlný. No, to jsme si mysleli do té doby, než se autobus rozjel. Hlavou jsme málem prorazili strop, a tak zaujímáme bojové pozice vleže a doufáme, že v silnici nebude moc dalších děr. Doufali jsme marně. Dvanáct hodin neustálého skákání. Překřtili jsme autobus na kostitřas. Bylo to asi jako když by vás někdo strčil do krabičky od sirek a třepal s ní nahoru dolů. To, že jsme se v rakvi za dvanáct hodin příliš neprospali, asi ani nemusím zdůrazňovat. Mimoto nemají v autobuse záchod, a tak pokaždé, když se někomu chce, řekne řidiči, který přibrzdí u krajnice. Vzhledem k tomu, že mám extrémně hyperaktivní močový měchýř, zastavila jsem autobus třikrát během prvních dvou hodin. Za třicet minut mi tečou slzy a říkám si: ,,Já už to nevydržím.´´ Je mi trapně znovu zastavovat autobus, zároveň vím, že to nezvládnu vydržet ani několik minut, natož hodin, a tak nastává první životní pokus, vyčůrat se do lahve. 

Za tmy procházíme spícím městem, kde je všechno zavřené. Ve slumech podél silnice začínají lidé rozdělávat oheň na zahřátí. ,,Nechoďte nikam za tmy, a nechoďte do slumů,´´ říkali nám. No, pozdě. Klid nalézáme u chrámu, protože věříme, že by nám u chrámu nikdo neublížil. Sedáme si tedy na lavičku a čekáme, až se nad jezerem, ve kterém je asi třicetimetrová socha boha Šivy, rozední. Od půl osmé začínají otevírat první kavárny.

Udajpur, před západem slunce
Celé dopoledne jsme proseděli tam. Dvakrát jsme snídali, vypili dvě kávy a jeden džus, mimo jiné vymysleli, kam pojedeme příště. Během připojení na Wi-Fi zkoušíme domluvit další couchsurfing. Zatím jsme během tří týdnů v Indii platili jen jednu noc, a tak bychom u toho rádi zůstali. Odpoledne se procházíme po Barodě. Venku je krásné počasí, a tak se vydáváme směrem k paláci, u kterého jsou rozlehlé zahrady. Chceme si zaplatit vstupné a celý den odpočívat v zahradách, kde nás nebudou otravovat řidiči tuktuků, ani prodejci všeho možného. Do zahrad je bohužel vstup zakázán, protože se kolem paláce hraje golf, a o muzeum nestojíme. Snědli jsme si tak před vchodem svačinu a pokračovali v hledání nějaké lavičky, na které si schrupneme. Při představě, že jedeme dalším nočním autobusem, mě polévá horko.

K večeru hledáme další podnik, ve kterém bychom se najedli a na pár hodin usadili, než pojede náš autobus. Objednávám si tedy capuccino a sýrové samosy, které jsou tak malinké, že se tomu snad ani nedá říkat jídlo, nemluvě o pizze, kterou v Indii dělají o průměru deset centimetrů. ,,Zase mi někdo volá,´´ rozčiluju se. Koupili jsme si totiž indickou SIMkartu. Za málo peněz hodně muziky. Za 80 Kč měsíčně máme 1,4 GB dat/den a 300 volných minut denně. Nevýhodou je, že jsou Indové otravní všude. A tak mi neustále chodí nějaké SMS, někdo mi volá a moje SIM chce přehrát zvuk nebo co. Šílený. Tentokrát byl ale hovor oprávněný a od operátora nebyl. YOUR BUS CANCELED, přistálo ve zprávách. No, dohadovat se s indickými dopravními podniky, jak si to představují, zrušit autobus tři hodiny před odjezdem, to nemá cenu. Musíme však zjistit, jestli nám vrátí peníze, které jsme za jízdenky zaplatili, a sehnat si v Barodě buď hotel nebo další spojení do Udajpuru.

Hory nad městem Udajpur
Šílíme. Nejprve nemůžeme najít další stejně levný autobus, potom nám nefungují platby kartou, nakonec se nemůžeme spojit s dopravními podniky, a když po hodině úsilí máme jízdenky na náhradní autobus, volají nám, že se mění řidič a nástupní místo, a kdoví co, tak nás čeká po celodenním chození dalších pár kilometrů navrch. V Indii si lidi strašně rádi telefonují. Tím, že je tu volání levné a dostupné pro všechny, je to jejich největší hobby. Musíme tedy řidiči zavolat, aby nám sdělil nástupní místo. Achjo. Ještěže máme našeho indického kamaráda Saranshe, který to za nás vyřídil a přeložil nám konverzaci s řidičem do angličtiny. Věřte mi, že na tomhle místě byste zastávku nečekali. Jsme na konci města, pod dálničním mostem, kde se kromě pouličních krav schází tuktukáři, prodejci ze slumů a divnolidi. Autobus má zpoždění. Saransh kvůli nám nespí a je neustále v kontaktu s řidičem, kterému připomíná, aby pod mostem nabral dva cizince, kteří nemluví hindi. Okolo jedné ranní nám tuktukáři začínají nabízet přespání. ,,You sleep in my house.´´

Začínám mít trochu strach. Voláme Saranshovi, jak to s tím autobusem vypadá, a modlíme se, aby nás někdo vyzvedl. Ráno nás očekává další couchsurfer Rahul, který pro nás přijede až na autobusovou zastávku, a tak se snad tentokrát trochu vyspíme. 
Jízda autobusem byla lepší, než jsme očekávali. Tentokrát byla silnice kvalitnější, a vzhledem k mírné dehydrataci, způsobené přípravou na jízdu, jsem čůrala jen dvakrát.  

Rahul nás nabral do svého stříbrného Hyundai, aby nám ukázal svůj byt. V bytě je taková zima, že jsem nesvlékla ani jednu vrstvu, naopak oblékám další pár ponožek. Dva pokoje. Přímo za vchodovými dveřmi je koupelna, kde je sice evropský záchod, teplá voda však ne. Od vchodových dveří se vchází přímo do ´´obýváku´´, alias místnosti s několika sedacími pytli různých barev. V místnosti nejsou okna, žádné skříně, gauč ani televize, a tak to křtíme na huličskou místnost. V druhém pokoji jsou na zemi rozložené tři matrace, na krabicích od bot postavený monitor a skříň. Hodně staromládenecké bydlení. Teplou vodu si ohříváme spirálou v kýblu, kterým se následně poléváme. Rahul musí odejít do práce, a tak ve spacácích uleháme na jeho matračky a na několik hodin se musíme prospat.

Rahulův obývák a moje palačinky
Probouzíme se okolo čtvrté a Rahul nás zve na oběd. Restaurace nebyla taková, do kterých chodíme běžně, a tak nás obsluhovali Indové ve stejnokrojích, rozložili nám na kolena ubrousek a na závěr nám opláchli ruce vodou ze zlaté konvičky. Jídlo v Rajastanu je fajn. Ostatně jako jídlo v celé Indii. Typické pro Rajastan jsou Dal Bati Churma. Kuličky z těsta, které se rozdrobí najemno a polijí se omáčkou. Zní to divně, ale ono je to vážně chutný. (Jen nevím, kdo z Česka by se s jídlem takhle piplal.)

V Indii žijí rodiny pospolu. Většinou zůstávají děti se svými rodiči až do svatby. Po sňatku bydlí syn stále u svých rodičů, kam si přivede svojí ženu (i s tučným věnem), a zakládají spolu rodinu. Dcera naopak po sňatku od rodičů odchází. Není tedy moc zvykem, že by mladí Indové žili sami, tak jako Rahul. Ten si však v Udaipuru založil byznys, a tak jeho konzervativní rodiče souhlasili s tím, aby se přestěhoval, bez několika telefonátů s maminkou každý den, se to však neobejde. Rahulův byt se tak stává doupětem všech jeho přátel. Jakmile si chtějí vypít pivo, zahulit trávu nebo hrát hry na počítači, míří k němu. Není tedy divu, že nás hned první večer se všemi seznamuje. Kamarád Siddhart si půjčil od kolegů v práci otevřený jeep, do kterého nás nabírá. Sice mrzneme, ale za ten zážitek to stojí. Řídíme se po indických ulicích, ve stoje se držíme na korbě jeepu a míříme do baru Nirvana. Jirka popíjí s kluky rum, zatímco já horký čaj. ,,Jak můžou ty Indové sedět venku? Vždyť je osm stupňů,´´ huhlam si pod šálu a škoda, že nemůžu říct, že se těším do vyhřátého bytu. Ten je totiž stejně studený, jako venkovní lavičky. 

Rahul organizuje svatby, party a oslavy, a tak nás bere do své kanceláře, kde nám s kolegou ukazují videa z největší indické svatby všech dob. Dcera indického milionáře si vzala hollywoodského herce. Do Udajpuru tak přiletěla dokonce i Hillary Clinton. Wow. Takhle velkou, drahou a honosnou svatbu, to si snad ani nikdo z vás nedokáže představit. Ale zkusím to. Jedna pozvánka stála sto tisíc českých korun. Byla to velká krabička s pozvánkou, několika fotografiemi, příběhem, několik zlatých šperků, drahých kamenní atd., pro každého zvaného hosta… Zadejte si do googlu Priyanka´ s wedding a uvidíte, na čem se náš nový kamarád podílel. 

Akorát nechápu, proč žije tak, jak žije. Musí přece vydělávat hodně peněz. Vzápětí se však během konverzace na jiné téma dozvídáme, že lidé v Indii neradi mění bydlení a neradi si zvyšují životní standard. Bavili jsme se hodně o lidech z ulice. ,,Oni žijí ve slumech celý život, a jsou tak spokojení. Někdy už mají dokonce mobil, televizi nebo auto, ale prostě je nenapadne koupit si byt. Někdy dostanou byt od státu. Ježe oni ten byt pronajmou a dál žijí ve slumech.´´ Zajímavý. Tak možná ani Rahul nemá potřebu zajišťovat si v bytě teplou sprchu, postel nebo filtr na vodu.

snídaně - Masala Dosa
Udajpur je krásné město. První večer nás Rahul vzal do hor nad městem, abychom viděli západ slunce, další den nás odvezl do města, k jednomu z mnoha jezer, abychom si prošli centrum. Jenže mám zkaženou náladu, jsem unavená a vyčerpaná. Naštvaně si u jezera sedám a přemýšlíme, co dál. ,,Takhle to nejde, být pořád u někoho na návštěvě,´´ stěžuju si. Víte, on couchsurfing není pro každého. Je potřeba si uvědomit, že je to sice ubytování zdarma, ale vy těm lidem něčím platíte. Platíte jím svojí přítomností, svými zážitky, chtějí se s vámi pobavit, chtějí vás ukázat přátelům, očekávají, že jim něco uvaříte apod., a tak to pro cestovatele znamená, že ztrácí svobodu rozhodování, volný čas i soukromí. ,,Dneska to ještě zvládneme, a slibuju, že si potom najdeme nějaký pokoj jen pro sebe,´´utěšuje mě Jirka. A tak zvedáme zadek a jdeme se alespoň krátce projít do paláce, a kolem jezer. Zbytek odpoledne jsme proseděli v kavárně nad cappuccinem a diskutovali o tom, co budeme dělat dál. (Nechte se překvapit… )

bramboráky - být Čech a být vegetarián - to moc kreativity není. 
Rahul byl vcelku přátelský chlapík a ušetřil nám spoustu starostí i peněz, ale spaní v jedné posteli a party každý den, to není nic pro nás. Poslední den mu však jako díky chystáme české bramboráky a palačinky s ovocem. Nevím jak on, ale my jsme si pochutnali náramně. Večer jeho kamarádka slaví narozeniny, a tak kupujeme čokoládový dort a vyjíždíme do resortu, patřícího nějakým známým. Je to náš třetí večer, kdy ponocujeme proti své vůli, a tak se už ani nesnažíme přetvařovat. S díky odmítáme všechny posilovače dobré nálady, a s padajícími víčky vyčkáváme, až maminka zavolá všechny kluky domů a Rahul odveze i nás. Domů sice jedeme, avšak z celým osazenstvem. V restauraci na druhém konci města ještě nakupujeme jídlo a alkohol s sebou. Poté, co do sebe náš řidič začal lít rum rovnou za volantem, se rozhodujeme vystoupit. ,,To jsou fakt puberťáci, to není možný,´´ nadává Jirka a hledá nějaký uber. ,,Tak vystoupíme, Ok?´´,,Hele kluci, my bychom si rádi vystoupili a dojeli to třeba taxíkem, Ok?´´, sotva jsem to dořekla, rozmýšlím se. Přímo před námi stojí na silnici dvě auta, která blokují cestu. Jedno auto je otevřená dodávka, druhé auto jen stojí a bliká. Před auty muži v béžových uniformách mlátí bambusovými tyčemi další lidi. ,,Pouliční rvačka, loupež, krádež, vražda,¨proběhnou mi hlavou nejčernější scénáře a vystupovat se mi už zase tolik nechce. Jenže bitka byla oprávněná. Byla to indická policie, zatýkající naše další kamarády, kteří v jeepu překročili rychlost (a hádejte v jakém stavu.) Náš řidič nakonec naštěstí bezpečně dojel do bytu. Party skončila. A my ihned uleháme do spacáku. Ráno totiž odjíždíme. 

Fake Taj Mahal a jeskynní říše - to je Aurangabad

Třetího ledna se přesouváme nočním autobusem do městečka Aurangabad. Jak nás to napadlo? Já vlastně ani nevím. Tak nějak jsme googlili města v Indii a tvořili plán, až nás napadlo se podívat na zajímavá místa ve státě Maharasthra, abychom se případně nemuseli vracet. Zaujali nás z fotek Ellora caves, a i přesto, že vlaky byly vyprodané, rozhodli jsme se koupit bus a vyrazit se na ně podívat. Autobus smrdí jako indické nohy. Fuj. Sedadla jsou lehce poznamenaná používáním, ale našli jsme ho docela snadno a vzhledem k tomu, že je jedenáct večer, balím se do své tygrované deky a usínám. Ještě za tmy nás autobus vysazuje a čeká nás hledání hotelu, který jsme si přes booking zaplatili. Mimochodem, jsou to pěkní podvodníci. Všude lákají na bezplatnou rezervaci, kterou zaplatíte až na místě, a jakmile chcete rezervaci potvrdit, vyžadují údaje o kartě. Nápisu ,,kartu chceme jen jako záruku, ubytování zaplatíte na místě,´´ jsme věřili, a ,,bum´´, rezervace je dokončená i zaplacená. Naháněči se na nás seběhli jako vosy na med. ,,Tuktuk, rikšaa, you need guide?´´Konečně jsme se vymotali z hlavní silnice,  a hledáme náš hotel. V Indii není úplně snadné ptát se někoho na cestu. Indové totiž nikdy neřeknou, že neví, a tak vás raději s klidným svědomím pošlou úplně na druhou stranu. Zkrátka jsme nějakou tu hodinku chodili jako blbci dokola, a ptali se.


Ve městě je jedna mešita vedle druhé. Psi jsou výjimečně agresivní a štěkají na nás. Mám strach. Snažíme se dostat z jejich dosahu. Všechny ženy jsou kompletně zahalené, muži mají na hlavě háčkovanou čapku. Tolik muslimů? To je vážně divný. Hotel jsme konečně našli a nevyhnuli jsme se dohadám, že máme pokoj již zaplacený. Víte, co je nevýhodou platby předem? Nemůžete si pokoj prohlédnout reálně, a to je v Indii důležitý. Pokoje, které byli na fotografiích, byli samozřejmě ty nejlepší. My jsme však zaplatili asi 400 rupií za noc, což je asi 120 Kč, za oba. Náš pokoj je tedy malý kamrlík nahoře na střeše. Koupelna společná, voda studená, Wi-Fi žádná, povlečení staré a smradlavé. Místnost nemá ani okna, abychom vyvětrali, a tak pouštíme větrák naplno a opět usínáme. 

Odpoledne se jdeme podívat na kopii Taj Mahalu, Bibi ka Maqbara, kde sice platíme 300 rupií za osobu (pro místní je to asi za dvacku), ale stojí to za to. V zahradách je jen pár lidí, a tak strávíme spoustu času focením, povídáním, pozorováním čipmanků a malých pejsků. Venku je krásně. Teplota se vyšplhala asi na dvacet šest stupňů, a dokud nedostaneme hlad, trávíme čas u mešity. 

Biba ka Maqbara, Aurangabad
Večer jsme si zašli do restaurace na Chana masala a chapati (zatím jedno s našich nejoblíbenějších jídel) a řešili, co dál. V tomhle pokoji se nám zůstávat nechce, protože potřebujeme dobrou Wi-Fi, a tak zkoušíme couchsurfing. Dr. Eroe, asi největší couchsurfer z Aurangabadu, se stovkou referencí, nám nabídl, abychom přišli. Pokud budete mít někdy cestu přes Indii, určitě k němu zavítejte. V jeho bytě je všechno, co by si cestovatel mohl přát. Koupelna s teplou vodou, pračka, vybavená kuchyň a dokonce soukromý pokoj. Po týdnech naprosté abstinence dostáváme pivo. Byt je takové doupě mladého kluka, který si zpříjemňuje dny tím, že hostí couchsurfery z celého světa. Po obědě dorazil ještě Noam z Izraele, a tak máme k dispozici dvě motorky. Nasedám tedy s Noamem na Royal Enfield, zatímco Jirka s Deorem na vespu a frčíme nočním městem za dalšími přáteli. 

Jeden Ind si pronajal třípatrovou vilu, kde by rád otevřel hostel pro backpackery, chce proto znát náš názor na ceny a celkově, jak se nám líbí. Víte kolik stojí pronájem takhle obrovského domku, se zahradou? 300 EUR na měsíc. A tak až nebudeme mít v důchodu do čeho píchnout, budeme si užívat luxusní život v Indii. Hráli jsme šipky, pili pivo (dokonce i já), jedli dortíky a povídali si o některých kulturních rozdílech v našich zemích. Okolo půlnoci jsme zamířili domů, a jízda na motorce byla tentokrát už opravdu chladná.

Ellora
Ellora caves: Druhý den u Dr.Eroa nás čeká nabitý program. Po snídani vyrážíme k jeskyním, které jsou od roku 1983 právem na seznamu světového dědictví UNESCO. Je to víc jak třicet jeskynních chrámů. Nejkrásnější a nejznámější je číslo 16, které najdete přímo naproti hlavnímu vchodu. Vstupné nás stálo víc, než bychom si přáli, ale vzhledem k tomu, že ušetříme dost na ubytování, platíme 600 rupií za osobu a s nikým se nedohadujeme. Chrámy jsou vytesané do skály společně s tisícem soch, od největších po nejmenší, a takhle tady drží už několik staletí. Cítili jsme se jako trpaslíci z Pána prstenů. Magická místa. Do vzdálenějších jeskyní (tím myslím více než 500 metrů) už příliš turistů nedošlo, a tak si užíváme obrovské haly plné ozdobných sloupů zcela sami. I tady lezou po zdech čipmankové. Projít celý areál nám trvalo dobré tři hodiny a se západem slunce se konečně chystáme na pozdní oběd. Dr.Eroe nás dnes chce vzít kempovat, a tak na motorky připevňujeme svá zavazadla, včetně Noamovy kytary. Během jízdy sama sobě slibuji, že se naučím řídit motorku, je to úžasný. Mnohem pohodlnější než pěší chůze, zároveň však mnohem blíž lidem i přírodě než-li auto.


Resort, nabízející přespání ve stanech, je ohromný. Ideální místo na svatbu. ,,Lidi sem moc nejezdí, je to v horách, pro backpackery je to moc drahý a vzdálený, turisti zase nechtějí spát ve stanech, a tak sem často beru nějaké kamarády, děláme tu párty, grilujeme, a tak,´´ vysvětluje náš hostitel. Jsme překvapení, že tady můžeme kempovat zdarma, ale faktem je, že jsme jediní široko daleko. V areálu je restaurace, bazén, vířivka, louka plná stanů, v kterých je už připravená matrace i s dekami, ohniště, stoly, židle, dětské hřiště – zkrátka úplně všechno. Resortem navíc protéká potok, který si majitel upravil podle svých představ. Na stromech visí lampiony a světýlka. Každý z nás si vybírá jeden stan, uprostřed rozděláváme oheň a pouštíme se do netradičního grilování. Jsme vegetariáni, a tak krájíme cuketu, lilek, papriky a žampiony. Po večeři se jdeme projít k jezeru, kde pozorujeme hvězdy. To je úžasný. Cestování je někdy tak příšerný, že mám chuť se na všechno vykašlat a letět domů. Jenže pak přijde takovýhle okamžik, za který to stojí. Sedíme na břehu jezera v Indii, s klukem z Izraele a s Indem, díváme se na oblohu, užíváme si života. Je to takový pocit absolutní svobody. 

Ráno nám číšník přichystal jahodový shake, který nám naservíroval přímo k bazénu. Dr.Eroe má dnes narozeniny, a tak ani za ten nemusíme platit.

bazén v resortu
Odjíždíme zpět do Aurangabadu, kde si balíme své krosny a na rozloučenou dělám klukům palačinky s nutelou a ovocem. Dnes je čas posunout se zase o kousek dál a sbírat další a další zážitky. Chceme se přesunout do Rajastanu, konkrétně do Udaipuru. Vzhledem k tomu, že je to několik hodin jízdy, koupili jsme si nejprve jízdenku nočním spacím autobusem do města Baroda, kde se jeden den projdeme, a z nějž se dalším nočním autobusem přepravíme do Udajpuru. Snad nás to ponocování nezabije. 

Kluci nás ještě na motorkách odvážejí na autobus, a loučíme se. 

pátek 18. ledna 2019

Ztráta svobodného rozhodování .. po letech Silvestr bez alkoholu a výlet s rodiči

Příchod Nového roku jsme oslavili vcelku netradičně. Poprvé od dob puberty jsem nezapíjela půlnoc, ani neodpočítávala poslední vteřiny roku 2018. Společně jsme se Saranshem vařili mojí oblíbenou omáčku, a naučila jsem se ji. Přeci jen se pár vegetariánských receptů bude po návratu domů hodit. Uvařit večeři v Indii není jen tak. Vaření je jako magie, než se umíchá ta správná směs chutí, může uplynout i několik hodin, a tak trpělivě čekáme a nakonec se okolo deváté začínáme cpát. Nejprve máme předkrm, druhý předkrm, paneer a chapati, a když se sotva valíme z gauče, usuzujeme, že máme tentokrát dost. V areálu Megapolis hraje hudba, a tak se jdeme podívat ke vstupní bráně, kde místní provizorně postavili stage s repráky a osvětlení. Vypadá to jako taková venkovní diskotéka, na které jsme chodívali, když nám bylo patnáct. Je to legrační slavit Silvestra bez alkoholu, ale v této komunitě se alkohol nekonzumuje. Dokonce nám Sanjay zakázal i nealkoholické pivo, a proč? Protože ty lahve vypadají jako pivo a on to nebude lidem vysvětlovat. Nechceme být kaziči zábavy, a tak se na rytmech indické hudby řítíme do davu puberťáků, rodičů s dětmi i všelijakých tetiček. Naštěstí je indická hudba dostatečně rytmická, a tak nás nenechala chladnými, trsáme se Saranshem, jeho mamkou a tetičkou a užíváme si poslední chvilky v tomto roce. Jeho taťka zatím natáčí na kameru, ale k tancování se nepřidal. Nadšeně koukám na telefon hlásící 23:59 a očekávám, že hudba utichne a my budeme odpočítávat půlnoc, gratulovat si, šílet, pouštět petardy a tak.. Jenže nejsme v Česku. Naskočilo 00:00 a s nikým to ani nepohnulo, tancují dál. Během následujících deseti minut jsme si popřáli Šťastný Nový rok, objali se a nadšeně sledovali každé prásknutí ohňostroje. Doma jsme si připili ovocným sektem a šli do postele. V Čechách odbije půlnoc až za pár hodin, a tak nikomu ani nepíšeme, abychom nevypadali bláznivě.

Prvního ledna nás čeká výlet. Bydlíme v Pune týden, a zatím jsme kromě obchoďáku a restaurace nic moc neviděli. Vyrážíme tedy na ruiny kláštera. Samozřejmě jedeme autem. Páni, my tady snad zapomeneme chodit po svých.. Příjezd k turisticky nejznámějšímu místu Pune komplikuje doprava, a fakt, že je svátek, a pravděpodobně nejsme jediná rodina, která se chystá na výlet. Hledáme místo k parkování dobrou hodinu, a tak navrhujeme, abychom zaparkovali pár set metrů nebo kilometr dál, není to zase tak náročné dojít pěšky, ne? Ono to hlavně bude i rychlejší, když ze zadního sedadla sledujeme šrumec před námi. No. Na naše rady není brát zřetel, a tak znovu objíždíme přilehlé uličky a i přes upozornění, že parkoviště před vstupem je plné, zajíždíme dovnitř. To jsme ovšem neměli dělat. Auta za námi si myslí, že se nějaká místa uvolnila, a tak vjíždí vzápětí po nás, auta před námi se otáčí, či couvají a my jsme uvězněni uprostřed. Zatímco okolo projíždí motorky, kola, rikši, prochází těsně u auta lidi i děti, není snadné z parkoviště vycouvat zpět na silnici, a tak to zabere další půlhodinku, párkrát chcípne motor, a opět hledáme místo na parkování.


Okolo páté se konečně dostáváme do objektu. Velká zahrada, obestavěná vysokými zdmi, na kterých je promenáda. V zahradě se nachází pozůstatky chrámu, který shořel. V podstatě zbyly jen základy v zemi. Místo je to hezké a hlavně klidné. Nejezdí tady totiž auta, ani tady nejsou odpadky. Indové jsou ulítlí na fotky, a tak se fotí všude. Selfie u zdi, selfie se stromem, selfie na lavičce. My jsme se naučili fotit jen věci, které za to opravdu stojí. Po stovkách promazaných fotek už víme, kdy a co fotit, a tak tentokrát necháváme mobil v kapse a užíváme si místo spíše očima, nežli hledáčkem fotoaparátu. To se však nelíbí tetičce: ,,vy nemáte kameru nebo co?´´, ptá se. ,,Máme,´´ udiveně odpovídáme. ,,Tak jakto že si nic nefotíte, to se vám tady nelíbí nebo co, tak to řekněte rovnou, že se vám tu nelíbí,´´ spustila. No, je těžké jí vysvětlovat, že kdybychom fotili jako ona, máme za půl roku cest plné dva harddisky a stejně bychom neměli čas se na fotky kdy podívat. Domů přijíždíme opět za tmy, a nařizujeme si budíka na šestou ranní. Zítra nás totiž čeká další výlet. 

Ráno prý vyjíždíme v půl osmé, a tak máme být připravení. Věděli jste, že akademická čtvrthodinka, kterou mají Španělé, se v Indii protahuje až na půl hodinu? A tak zatímco jsme probraní, umytí, oblečení a popíjíme čaj, ostatní osazenstvo bytu teprve vstává. Snídaně dnes nebude, protože máme snídani v resortu all inklusive, hlásají. Vzhledem k tomu, že jsme zvyklí snídat, jakmile se probudíme, trpíme během dvouhodinové cesty do resortu jako psi. Při pohledu na hodinky kroutím očima. Vstávali jsme v šest, a kolik je? Je devět. My teprve vyjíždíme z města. Snad tu snídani stihneme, a né jako na svatbě. Achjo. Nejprve vyzvednout tetičku. Á, tetička si zapomněla telefon, a tak čekáme na tetičku podruhé. Natankovat. Á, tetička si zapomněla peněženku, a chce se vrátit domů. To už jí však všichni rozmlouváme a hladově upínáme zrak střídavě na tachometr a hodinky. 

Přijíždíme do zbídačené malé vesnice. Po silnici přebíhají krávy a kozy. Domky jsou jednoduché, často jen s jedním pokojem, do kterého se chodí spát, přes den jsou všichni venku. Venku nad škopkem umývají nádobí, na ulici perou prádlo, vyloupávají hrášek nebo prosívají pšenici. Za vesničkou, která nám připomněla týdny strávené v Nepálu, je vybudovaný rozlehlý resort. Vjíždíme auty do zcela jiného světa, platíme 800 rupií (asi 250 Kč) a můžeme v areálu strávit celý den. Náš kamarád nás nalákal hlavně na neomezené jídlo, šlapadla, motokáry, jízdu traktorem a klidné hezké místo v přírodě. No, a tak jsme se nechali zlákat, a utratili peníze, které bychom normálně měli na dvě noci v hotelu či na čtyři obědy. 

Snídaně se podává až do dvanácti patnácti, asi tak nějak počítají s tím, že Indové neradi vstávají, a tak se cpeme. Na talíř si nandavám pohu, toasty, nějakou pálivou polévku/omáčku a další pochutiny. (V Indii se jí dost jinak než u nás, u nás si dáte jednu věc, a dáte si jí hodně – hlavně se najíst, nacpat břicho. V Indii se jí spousta druhů jídel, a od každého trošku. Je to takové ochutnávání a dráždění chuťových buněk.) Káva je opět jen ohřáté mléko s cukrem. V resortu se všichni hromadně přesouvají dle stanoveného programu. Kromě naší rodinky je tu ještě pár lidí, možná tak dvacet, třicet, a tak po snídani míříme k dědečkovi, který nám ukazuje, jak se vyrábí džus z cukrové třtiny. V Indii to na ulici uvidíte dost často. Jsou to takové dlouhé a rovné bambusové tyče, které strkají do hlasitého přístroje. Zepředu do bandasky vyteče džus a zmačkané tyče se recyklují na výrobu papíru. Přidejte si do džusu trochu zázvoru a citronu, chutná to skvěle.


Chceme se s Jirkou trochu odtrhnout od ostatních a po dlouhé době si užít trochu soukromí. Hlavně nechceme kazit rodinný výlet. Nejprve si jdeme tedy prohlédnout areál. Vylezli jsme na rozhlednu, abychom se podívali, kde je bazén, kde jsou šlapadla apod. Chybí nám pohyb, a tak procházíme okolo polí, kde pěstují domácí cibuli, česnek, brambory i zeleninu, vidíme i několik domácích (pro nás domácích), pro Indy exotických zvířat, jako jsou krocani, a dostáváme se k prvnímu zklamání. Motokáry jsou malé plastové traktůrky s pedály, v ohraničeném areálu. Mě to zase tolik srdce netrhá, ale Jiřík smutní. ,,To nevadí, tak se vyblbneme na šlapadlech,´´ navrhuju. Šlapadla jsou všehovšudy tři, a tak si jedno vybíráme, nasedáme a vzápětí nám skáče na záď hubený otravný Ind, který neumí anglicky. ,,Slez ti říkám,´´ hudruju na něj. Pantomimickou konverzací nám naznačuje, že nás na šlapadle nemůže nechat samotné. Sebral tedy Jirkovi tyč na řízení šlapadla z ruky a strká hlavu mezi nás, a čumí. Všichni Indové čumí. Jsem úplně naštvaná. Jezdíme v padesátimetrovém kolečku, vody po kolena, s řidičem šlapadla. Po druhém kolečku, kdy se Inďák nedá přesvědčit, aby nám šlapadlo svěřil, si vyskakujeme. ,,Co budem dělat?´´. V resortu asi není moc prostoru pro kreativitu a organizování vlastního času, a tak se budeme muset zařadit do davu a dělat to, co ostatní. Na kobercích v zadní části areálu se právě podává snack – jogurt, vařená kukuřice, nějaké dobroty (já si ty názvy už nepamatuju..). Následuje kouzelnická show. Sanjay chce, abychom se šli podívat, my však máme za cíl bazén, a tak s díky odmítáme. ,,Vážně vypadáme na to, že bychom se chtěli dívat na kouzelníka?´´, kroutím hlavou, a moje dospělácké já je rozzuřené. Napadá mě, že indické děti asi nijak neprochází pubertou. Jak je možné, že nemají k rodičům žádný vzdor? Tak nějak jsem myslela, že je puberta geneticky daná.. ale tady to funguje tak, že dokud nejsi ženatý, jsi dítě, ať je ti pět a nebo třicet. U bazénu se nám líbí. Opalujeme se a koupeme se dobré dvě hodiny, během nichž nám asi šestkrát obsluha řekla, že se podává oběd, že je kouzelník a tak… a asi udiveně civěli, že se nezúčastňujeme připraveného programu. V bazénu bylo vody po pás, a stejně do něj nikdo nešel, asi neumí plavat, natož aby se opalovali. Haha.


Kolem třetí si převlékám bikini, a konečně jdeme na oběd, aby neměli Indové trauma, že už jsme dvě hodiny nic nejedli. K obědu jsou nějaké druhy placek, omáček i polévek. Nandaváme si od každého trochu, stejně jako všichni, a vychutnáváme si k tomu třtinový džus. 

Po obědě se přidáváme k jízdě traktorem. To že jsme od toho očekávali něco jiného, ani nemusím snad zmiňovat. Za traktorem je povoz s barevnými lavičkami, do kterého nás usazují. (Samozřejmě je ze všech stran pobitý prkny, abychom nevypadli a pro jistotu s námi jede i hlídač zadního vchodu, kdyby někoho napadlo vyskočit za jízdy.) Jízdu ke kilometr vzdálenému jezeru považujeme za plýtvání palivem, ale nechceme se už stranit rodiny, aby na nás nebyli naštvaní, a tak se necháváme odvést i zpět. To je tedy adrenalin. Nejlepším zážitkem bylo dvojkolo. Zkusili jsme si totiž, jak by se nám společně cestovalo na kole. No, moc dobře ne. A tak si do budoucna pořídíme raději každý svoje. 

Dokonce se nám vysvětlilo, proč jsou Indové tak opatrní. Asi čtyřicetiletá žena totiž před chvílí spadla z houpačky. Seběhly se k ní rodiny z celého resortu, podávají jí vodu a pomalu volají doktora. Tak to je masakr. Příští rok budou určitě mít i zaměstnance, který bude obsluhovat houpačku – aby se náhodou nikomu nic nestalo. Naštěstí je v Indii lidí dost. A tak si mohou dovolit zaměstnávat lidi i na takhle bizarní činnosti.


Odpoledne v resortu jsme zakončili čajem a sušenkami, a domů jsme se vraceli za tmy. Je na čase udělat plán na další cestu, a tak okolo půlnoci ještě strašíme a řešíme, kam se po Indii vydáme. Indie je tak obrovská, to je neuvěřitelný. Malý kousek na mapě a ono je to 500 kilometrů…

Hodně nám při plánování pomohl web www.nacaj.cz, kde je spousta užitečných informací o Indii. Založili jsme si tak například profil na indických drahách a poohlížíme se po spojích, které by nás zítra z Pune odvezli. Ráno moudřejší večera. 



čtvrtek 17. ledna 2019

Významnými hosty indické svatby - tentokrát oficiálně i s pozvánkou

Tentokrát jsme na svatbu byli opravdu pozvaní, a tak jsme si jí prožili se vší parádou. Do Solapuru přijíždíme nočním autobusem, v němž jsme prospali 90% cesty, na rozdíl od Saranshe, který chtěl jet klimatizovaným taxíkem. Asi nepočítal s tím, že si pozval domů lowcosťáky, a tak 4500 rupií za cestu pro nás bylo víc než dost, a rozhodně se spokojíme s neklimatizovaným busem za 200. Ráno je trochu hektičtější. Nejprve odpočíváme v jednom z pokojů pro indické hosty, zatuchlém malém kutlochu s nepřevlečenými postelemi. Jakmile odbyla devátá, šli jsme se přivítat s ženichem. Několik minut zbývá na to, abychom se převlékli do našich nejlepších outfitů. Siddhant vypadá jako perský princ. Vyrušili jsme ho od snídaně, abychom se osprchovali v našem novém hotelovém pokoji. Černá sukně, černá košile, červená tečka mezi oči – myslím, že víc se vyparádit nedokážu. Předáváme svatební dar a běžíme do průvodu. Jirka je na tom s oblečením o trochu lépe, vyfasoval oranžovou kurtu a slavnostní turban, jež nosí ti nejbližší z ženichovy strany. Látka má na sobě speciální motiv, který se používá jen při této slavnostní příležitosti.


Před hotelem čeká povoz jak z pouťových atrakcí osmdesátých let. Kočár, hrající všemi barvami a zvuky. Siddhantovi je uvázán turban ze zlaté látky, veškeré osazenstvo z ženichovy strany se sejde před kočárem a začíná průvod. Seznamujeme se mimo jiné i s ženichovými rodiči, sestrou a širším příbuzenstvem. Začínají první žádosti o focení. ,,Možná jste první bílí lidé v Solapuru, tak se nedivte, že všichni tak čumí,´´ vysvětluje nám Saransh. Dav lidí, tři Indové nesoucí tyče na ovívání perského prince a barevný povoz, to je průvod, jenž si dorazil pro nevěstu.

Hala, kde se svatba koná je obrovská. Aby ne, když se má zúčastnit 700 lidí. Snídani jsme prošvihli, a tak se posadíme na plastové židle před stage, a vyčkáváme příchodu nevěsty. Pamatujete si na pohádky s Aladinem? Jedna princezna z těchto pohádek se právě nese. Čtyři muži, jedno nosítko, a v něm budoucí manželka našeho kamaráda – Ruchira. Elegantně vystoupila ze svého příbytku, oblečená do saree, s vlasy zahalenými pod šátky a začala tančit.

Na úvod je krátká ceremonie, během níž ženich s nevěstou sedí na krásně připravených postelích, na pódiu. Přidává se k nim nejbližší rodina a něco se povídá v jejich rodném jazyce. Nacházíme se ve státě Maharasthra, a každý indický stát má vlastní jazyk, vlastní kulturu, vlastní tradice apod., tudíž né všechny svatby vypadají stejně. Dá se však říct, že každý Ind rozumí i hindi, i angličtině.


Následuje oběd, na který si vzorně stoupáme do fronty, mezi ostatní. Omyl. My nejsme jako ostatní, protože jsme bílí a jsme hosté zdaleka. A tak nás usazují k připravené tabuli pro nejbližší příbuzné a jídlo nám nosí. Wow, jaká pocta. Sedíme na zemi, na připravených poduškách, cpeme se slavnostním jídlem, které nám neustále přidávají na talíř, a fotíme se.. s každým. Jak se jedlo na svatbě? Placka podobná chapati, která byla ale sladká, k tomu klasicky nějaké kari se zeleninou, rýže, pakoda (smažená zelenina v těstíčku), polévka a dezerty. Nezřízeně se kombinuje sladké, pálivé, kyselé a slané, a ve výsledku je z toho perfektní chuť. Místnost obchází ženy s vědrem či tácy s jídlem, a jakmile vám něco z talíře zmizí, doplní, dokud neřeknete dost.

Odpoledne pokračuje kurkumovým rituálem. Uprostřed haly se nyní tyčí jakýsi svatostánek, vyzdobený polštářky a květinami. Ženich s nevěstou klečí, zatímco maminky míchají v mističkách směs kurkumy, kterou jim poté natíráme na obličej, ruce, nohy a všechna volná místa na kůži. Na oplátku ženich i nevěsta mázli kurkumu každému hostovi po tváři, a tak jsme po dvou hodinách všichni vypadali jako v seriálu Simpsonovi. Čím víc se snažíte kurkumu z kůže umýt, tím víc se vmazává do kůže,  a tak měl Jirka žluté vousy ještě několik dní…


Kurkuma vůbec hraje nějakou specifickou roli během sňatku, protože Siddhant měl na ruce náramek, na němž viselo žluté dřívko. Ptali jsme se, proč má tu šňůrku s dřívkem, a on nám vysvětlil, že je to nějaká tradice, a že po sňatku se to kurkumové dřívko přetrhne během ,,první´´ manželské noci. Záměrně dávám slovíčko první do uvozovek, protože všichni víme, že sex až po svatbě je jen motto, jímž mladí oblbují své tradiční rodiče.

Večer byl plný tance, zábavy, krásných šatů a muziky. Na pódiu se vystřídalo široké příbuzenstvo ženicha a nevěsty, z nichž si každý připravil krátkou taneční variaci. Od moderních tanců až po tradiční, od starších babiček a maminek, po mladší sourozence. Potom tančila nevěsta, která tancem znázorňovala svoji lásku k Siddhantovi. Tančili také společně, tanec, který vyjadřoval, jak se poznali. Celý ten taneční večer byl moc hezký. Okolo deváté se podávala večeře, okolo desáté potom zmrzlina. V deset hodin bylo po všem. Na svatbách, kde se nepije alkohol, se netančí až do rána, a tak jsme se po náročné cestě autobusem a dlouhém svatebním dni, dostali do postele.

Druhý den vstáváme časně, aby se nám tentokrát snídaně nevyhnula. Káva sice nemá s kávou nic společného, je to v podstatě teplé mléko s cukrem, ale chilli nás docela probralo. Dnes oblékám saree i já, abych lépe zapadla mezi místní ženy. Ženich má dnes opět nový outfit (už asi čtvrtý), a tak se jdu na něj podívat do jeho pokoje. Tentokrát vypadá zase jako nějaký princ, dnes už ale více indický. Zrovna se dolaďují poslední detaily, jako třpytivý kamínek ve tvaru slzy mezi oči, a je připraven. Dnes je den D, okolo druhé odpoledne z něj bude ženatý muž. Mě čeká ještě makeup od jeho sestřenice a šperky od jeho sestry. Náušnice jsou tak těžké, že se bojím, abych neměla ucho až na rameno, ale vypadá to hezky. Makeup dostávám stejný jako všechny indické ženy. Nevadí, že jsem bílá jako stěna. Dostanu bílý pudr. A je to. Saree se mi motá mezi nohy, a jak se s tím čůrá, to je mi záhadou, ale všichni to moc obdivují a říkají mi, že jsem beautiful. A já po dvou měsících na cestě, v propocených ponožkách, ráda slyším, jak jsem beautiful.


Všichni se hrnou ven před dům. Hrneme se tedy s nimi. Na zápraží jsou dva osedlaní bělouši, jež zdobí barevné pentličky, kytičky a třásně. Na jednoho tedy nasedá ženich, na druhého nevěsta, a začíná hrát hlasitá hudba. Tady svatební průvod upgradoval na vyšší level. V Nepálu jsme šli za traktorem obloženým reprobednami, teď před sebou tlačíme malé barevné vozítko ve tvaru páva, v němž sedí hubený Ind, hrající na piano. Z reproduktorů se line šíleně hlasitá hudba, není slyšet vlastního slova. Desítky, možná stovky lidí se pohybují po silnici, na které běžně jezdí auta. Doprava se skoro zastavuje. Svatba má přednost. A tak se pomalu suneme po dvouproudové silnici, vpředu muzika, vzadu koně. Tančíme, zastavujeme se, skáčeme, veselíme se a občas popojdeme o nějaký ten metr. Na chvilku se přidává i ženich s nevěstou. Tančím s maminkou nevěsty, Jirka zase v kolečku s mladými kluky, kteří ho učí hadí tanec. Já se točím dokolečka s jedním chlapíkem, s druhým chlapíkem, se strejdou, tetou.. Už ani nevím, čí jsem. Neustále nás to nutí usmívat se. Je krásné počasí, jsme najezení, hudba hraje veselá, a náš kamarád prožívá jeden z nezapomenutelných dní jeho života, a my toho můžeme být součástí. To je úžasný.


Po obědě, který se vlastně docela podobá tomu včerejšímu, se chystá sňatek. Hinduistický kněz, oheň, kokosové ořechy, květiny, rýže, barvičky.. vše se hází do ohně, něco po něm opakují, a asi si tím u bohů zajišťují přízeň nejen pro sebe, ale i pro celou svoji rodinu.

Jedna z babiček do mikrofonu zpívá nějakou mantru, nerozumíme ani slovo, ale všem stékají slzy po tvářích.

Svatby v Indii nespojují jen muže a ženu, spojují rodinu, spojují dvě příbuzenstva v jedno nové. Nevěsta se automaticky stává novou dcerou ženichova rodičů, ženich se stává novým synem nevěstiných rodičů. Její bratr, už je teď i jeho bratr. Po obřadu přichází na pódium postupně všichni hosté s gratulacemi, případně s dary. S každým ještě fotka na památku a nakonec pár dalších nezbytných rituálů, u nichž už kromě rodičů, není nikdo přítomen. Všichni se totiž seběhnou na právě přichystané jídlo.

Po obřadu je Ruchira předána do rukou Siddhanta, a to nejen symbolicky, jako je to v naší kultuře, ale se vším všudy. Nevěsta má během svatebního dne sbalené veškeré své věci, a ženich si ji ještě ten večer odváží k sobě domů. Očka její maminky jsou zalitá slzami, a odpoledne probíhá dojemné loučení plné slz a požehnání, zatímco dcera vyjadřuje rodičům hlubokou úctu a díky, za život, který s nimi prožila.

Úcta starším se v Indii vyjadřuje tak, že se dotknete nohou nebo alespoň palce u nohy vážené osoby, zatímco ona se dotkne vás na temeni hlavy. Vítali jsme se takhle například se Saranshovou babičkou.

Překvapilo mě, že novomanželé dary nejen přijímají, ale i dávají, a tak jsme s Jirkou dostali stříbrné mističky a truhlu na sušené ovoce. Dary si také předávají rodiny mezi sebou a ženich s nevěstou, a tak nevěsta dostala stůl plný šperků, saree, kosmetiky a všeho, co si indická žena může přát. Krásný zvyk.

Večer nevěsta oficiálně odjíždí se ženichem domů. Začíná pro ni zcela nový život, v rodině jejího manžela, a ačkoliv Siddhant pracuje v Německu, kam se po svatbě opět vrátí, Ruchira bude žít v jeho domě s jeho rodiči, dokud nedostane víza a nebude se moct přestěhovat za ním. To je šílené ne? Dokážete si představit, že byste se nastěhovali ke své tchýni domů a ještě tam žili bez svého muže? Tady to ale tak nějak funguje po staletí a rozvodů je tady i přes domluvené sňatky méně než u nás. Jak říkal náš indický tatínek: ,,My v Indii vztahy nezahazujeme, my je opravujeme.´´


Svatby v Indii musí být hlavně hodně barevné, plné tance, dobrého jídla a rodiny. Rodina je tady opravdu základ všeho a není to ledajaký pojem. Na svatbě byla stovka hostů, z čehož kamarádů bylo tak maximálně patnáct. Zve se však příbuzenstvo ze všech kolen, sousedé, kolegové a významní lidé z okolí. Svatba se pořádá honosně proto, aby se o ní lidé ještě dlouho bavili a chválili ji. Indům totiž hodně záleží na tom, co si myslí ostatní.

Je poslední prosincový den, autobusem se klepeme opět do Pune, a Siddhant se svojí novou ženou odlétá do Thajska na líbánky. Děkujeme, že jsme mohli být součástí něčeho tak tradičního a významného jako je svatba.  




středa 16. ledna 2019

Ind hledá ženu..jak domluvit domluvený sňatek?! 👩‍❤‍💋‍👩

Dnes má Saransh rande. Není to jen tak ledajaké a nezávazné rande, jaká známe z Česka. Nejde s obyčejnou dívkou do kina, na večeři nebo do ZOO. Možná se setká se svojí budoucí ženou, úplně poprvé.

Ráno se na rande připravuje celá rodina. Maminka, tatínek i syn jsou pečlivě upravení, připraveni na návštěvu. Mimo primární rodinný okruh přijíždí i strýček, teta a sestřenice, kteří jsou až z Mumbaje. Všichni jsou srdečně zváni na rodinné rande. Saransh si předem připravil čtyřicet otázek, týkajících se koníčků, rodiny, kariéry i hodnot. Cestou v autě, která trvá opět skoro tři hodiny (protože jedeme na opačný konec města), trénujeme odpovědi.

My do rodiny nepatříme a mimo jiné by konzervativnější rodinu mohlo děsit, že má Saransh bílé přátele, a tak nás vysazují v obchodním domě na okraji Pune, kde se snad nějak zabavíme. Nesnáším obchoďáky. Někdy jsou fajn, třeba když se vám chce čůrat, potřebujete Wi-Fi nebo se v zimě ohřát - v obchoďáku vše zdarma. Avšak procházet předražené butiky, zkoušet si boty, vysedávat v kině a cpát se fastfoodem mě přestalo bavit asi v šestnácti. První dvě hodiny si užíváme pocit ,,zpět v Evropě.¨ Nákupní střediska jsou totiž všude na světě stejná. Procházíme si Decathlon, vychutnáváme si Oreo Milk shake v McDonalds, poprvé platíme kartou, paráda. Po třech hodinách už se dost nudíme. Čas v obchoďáku nám připadá nevyužitý, a tak si pouštíme podcast a trpělivě čekáme, jak dopadlo rande.



Po setmění jsme udiveni, že se Saransh ještě nevrátil, a začínáme si myslet, že na nás zapomněl. Žal zajídáme pizzou, a padají nám víčka. Konečně jsou tady. ,,My ještě půjdeme na večeři, probrat s rodinou, jak to šlo,´´ oznamují nám vesele. Mě trefí šlak. Aby toho nebylo málo, dostala jsem to, a svíjím se na lavičce v křečích. S díky odmítáme druhou večeři a válíme se před obchoďákem na kousku trávy, aby na nás vzápětí přiběhl sekuriťák, že tohle ne. Okolo desáté jsem nepříčetná. Celý den strávený v obchoďáku. Kdyby nám bývali řekli, že to rande zabere celý den, mohli jsme jít někam ven, jet na výlet, počkat doma. Svíjím se v bolestech, proti nimž ani ibalgin nepomáhá, a během čekání u auta se mi spouští slzy z očí. Hodina v autě. ,,Zastavte, rychle, hned.¨ Přebíhám čtyřproudovou silnici a vtírám se nenápadně na záchody v nějaké luxusní restauraci. Zvedá se mi žaludek, nevím jestli se mi chce na velkou, zvracet nebo se mi motá hlava. Po několika minutách koukání do prázdna se vracím do auta. Přeju si víc než kdy jindy mít soukromí a být sama..

Po příjezdu domů ulehám brzy do postele a s poučením od naší indické maminky, že nemám vložky zahazovat do záchodu, usínám. Achjo, Indové, sto let za opicemi. Vložku bych si vážně nevzala, a nevím, kde přišli na to, že je v Evropě vyhazujeme do záchodů. Na cesty jsem si mimochodem pořídila menstruační kalíšek a můžu víc než doporučit. Kromě toho, že vám to značně ušetří peníze, tím právě šetříte životní prostředí - netvoříte odpad. Je to pohodlné, nemusí se měnit tak často.. No, něco si o tom přečtěte a zkuste si ho nejprve doma.

A jak dopadlo rande? Saransh a slečna šli do dětského pokoje, kde jí pokládal své otázky. Prý nestihli všechny, ale alespoň polovinu ano. Pro něj i pro ni to bylo první domluvené rande, a tak byli trochu nervózní a nevěděli, co od toho očekávat. Ona žádné otázky připravené neměla, ptala se ho jen: ,,a co ty?¨ A tak asi nebude příliš kreativní. Jelikož Saransh žije několik let v Evropě, kde má skvělou práci, má podmínku, aby jeho budoucí choť do Evropy odcestovala po svatbě s ním. Minimálně na pět až deset let během kterých něco vydělají. Nejlépe však na vždy. Plánuje si totiž v Rakousku otevřít restauraci - a až to udělá, tak tam fakt jeďte, on vaří skvěle! :-)

Domluvené sňatky nejsou v Indii nic výjimečného. Většina mladých mužů se žení na základě domluveného sňatku, a to proto, že si v Indii nemůžete vzít leckoho. Kromě stejného náboženství se očekává, že bude žena splňovat řadu podmínek. A pozor, nejde zdaleka jen o ženu, ale o celou rodinu. Svatba nespojuje jen muže a ženu ve svazek manželský, svatba spojuje dvě rodiny. (Na jedné dvoudenní svatbě jsme byli, a tak o ní napíšu..)

Domluvený sňatek:
Nejprve si na internetu založíte profil, v podstatě podobný jako je Linkedln. Podobá se to spíše životopisu, než jakémukoliv profilu na sociální síti. Kromě jedné fotografie naleznete v profilu vzdělání, bydliště předchozí i současné, stejně tak i povolání, nějaké koníčky a detailní informace o rodině, jména, bydliště, povolání apod. Schůzky domlouvají většinou rodiče, a tak si Saransh několik dívek vybral, jeho tatínek Sanjay zavolal jejím rodičům a dohodli se na vzájemně vyhovujícím termínu schůzky. Často se však spojí i dva mladí mezi sebou, a tak je možné, že si před setkáním ještě vymění několik zpráv či fotek na facebooku či whatsappu, aby věděli , koho na rande očekávat. Schůzka probíhá u dívky doma, či na neutrální půdě restaurace. Chlapec si pak s dívkou promluví a seznámí se, zatímco rodiče se baví o záležitostech týkajících se spojení dvou rodin.

Dívka číslo jedna byla pro rodinu vyhovující, a tak čekají, zda byl i on pro jejich dceru dost vhodný. Mezitím se poohlíží po dalších dívkách, s nimiž by chtěl mít schůzku. Za několik dní otec dívky číslo jedna volal, že to nepůjde. Jeho dcera v Evropě ještě nikdy nebyla, má ráda Indii a ráda by tu tedy zůstala, a tak Saransh a jeho rodina hledají dál...

Mimochodem se rodiče dívky ptají chlapce, zda kouří, pije alkohol, či jaké má povolání a kolik vydělává. Zkrátka rovnou na férovku zjišťují, zda by mu svoji dcerušku svěřili či ne. 

Jen bych ráda podotkla, že to tak nemusí být vždy. Spousta rodičů je dnes otevřená všemu, a tak si může syn či dcera najít koho chce. Saranshovo rodiče i jeho bratr se brali z lásky, a to si jeho bratr dokonce našel hinduistku, zatímco jejich rodina jsou džinisté, i tak však dokázali spojit dvě rodiny, díky lásce. Někteří rodiče tak schvalují i evropanky apod., avšak Indové jsou dost stydliví a zdrženliví, a tak stejně většina čeká, až jim rodiče nějakou tu ženu ,,přidělí.´

úterý 15. ledna 2019

Život s indickými rodiči aneb jdi si umýt ruce 🙄

V indické rodině jsme strávili asi deset dní, během niž jsme oslavili nebo spíš neoslavili Vánoce i Nový rok, zúčastnili se dvou svateb, dozvěděli se o domluvených sňatcích, zakusili indický styl pobavení se a snědli nespočet indického jídla. 


Saranshova rodina není hinduistická, jsou to džinisté. Džinismus je v podstatě životní filosofie, která vznikla v reakci na hinduismus. Základní myšlenkou džinismu je nenásilí a respektování života, proto jsou všichni džinisté vegetariáni. S masem jsme se tedy během našeho pobytu nesetkali, což nám, nově přesvědčeným vegetariánům, ani nevadí. Na hlavu padlý je však fakt, že nekonzumují cibuli, česnek, brambory, mrkev a ostatní potraviny, jež rostou pod zemí. Víte proč? Když chcete tyhle potraviny získat, tak musíte rostlinku nahoře zabít, což se s myšlenkami tohoto náboženství příliš neslučuje. Naštěstí je tahle rodina trochu více openminded a bramborami se cpeme denně.

První dny trávíme poklidně a rodinně. Každé ráno společně posnídáme, projíždíme městem (pěšky nikdo nikam nechodí), jíme, jíme a jíme. Jedno odpoledne trávíme u bazénu a hrajeme tradiční indickou hru carrom. Než jsem se naučila do žetonů správně cvrnkat, byla hra skoro u konce, a tak si dáváme ještě druhou partičku. Hra je to skoro až nekonečná, ale zábavná. Překvapuje nás, co jsou Indové ochotni udělat pro dobré jídlo, a žasneme, jak vlastně rodina tráví svůj volný čas. Ráno vstáváme kolem osmé a všichni se sprchují. V Indii je zvykem mýt se ráno po probuzení, nikoliv večer před spaním, jak jsem zvyklá. Snídaně se podává okolo desáté, a tvoří ji obsah všech plechových mističek, skrytých pod stolem. Různé slané i sladké keksy, placky, ladu, rýžový koláč, ovoce, kokosová voda a čaj s mlékem. (chai neboli masala neboli milktea – mě to teda vůbec nechutná a preferuji čaj s vodou.)


Po snídani vyrážíme do města na oběd, když už sedíme v autě víc jak hodinu, ptám se, kam jedeme. Jedeme na rajastanskou specialitu Dal Bati, do jedné restaurace. Ok. Po dvou hodinách v zácpách hledáme místo na parkování. Marně. Několikrát objíždíme blok, abychom se po dalších třiceti minutách usadili v restauraci. Čumim jako puk. Dvě a půl hodiny v autě, kvůli obědu. To je jako kdychom jezdili běžně na kávu nebo oběd z Prahy do Chemnitz, nebo jen tak do Karlových Varů. Achjo. 

,,Raději si dejte jen jednu porci, je toho opravdu hodně,´´radí Smita, Saranshova máma. Nu dobrá tedy. Moc nevíme, co je pro Indy velká porce, ale aby zase neřekli, že jsme nenažraní, dáváme si jedny Dalbati. Přinesli nám hliněnou nádobu s rozpáleným Ghee (přepuštěné máslo) a v něm čtyři kuličky. Kuličku si prsty rozdrobíte na talíř (pravou rukou! Na jídlo saháme jen a jen pravou rukou a na levé sedím, aby mě to nepokoušelo), zalijeme oranžovou omáčkou a podáváme. Zatímco ostatní se zdají přecpáni po první kuličce, já se cítím jako otesánek. Člověk sem jede půl dne, aby si dal jednu kouličku s omáčkou? To teda ne. Cpeme do sebe všechno, co na stole zbylo a doufáme, že donesou ještě dezert. Nevíme, zda si jídlo budeme platit sami, či nás rodinka zve, nechceme tedy vypadat nenažraně a objednávat  si další porci, tváříme se proto spokojeně a specialitku pochvalujeme. 

Po ,,vydatném´´ obědě opět vjíždíme na ucpanou silnici plnou troubících motorek, aut a rikš. Ve všem tom zmatku se prochází pár krav, které prostě objedeme a nikdo z toho nedělá vědu. Tetička by si v centru ráda koupila knihu, a tak se celá rodinka souká džunglí aut až k vlakovému nádraží. Mimo jiné popíjíme patnáct minut čaj, než si tetička knihu vybere..načež jí Saransh řekne, že by jí stejnou objednal z internetu za polovinu, a ať ji nekupuje a znovu popojíždíme z parkovišť směrem k domovu. Do Megapolis přijíždíme za tmy a nemůžeme uvěřit tomu, že jsme celý krásný slunečný den strávili v autě, abychom si snědli mastnou kuličku. 

Většina dní tady vypadá jako honba za dobrým jídlem. Indická kuchyně je jako magie, tisíce vůní a chutí. Masala koření existuje snad na všechno. V supermarketu jsou tři plné regály. Masala na omáčky, masala na ryby, masala na ovoce, masala na čaj.. atd. Jídlo se v Indii vždycky sdílí. Nedostanete talíř s vlastní porcí, ale prázdný talíř, na který si nandáte od každého jídla trochu. To platí jak doma, tak v restauraci. Nikoho nezajímá, že jste si objednali to a to, je vás tam pět, a tak vám přinesou pět příborů. Pro nás Čechy je často jídlo jen něco teplého do žaludku, hlavně se zaplácnout a nasytit. Pro Indy je jídlo rituál. Porce jsou malé, všechno je šíleně pracné, kreativní, ochucené. Pro nás to však často znamená rozdrážďěné chuťové buňky a prázdný pupek..



pondělí 14. ledna 2019

Z chladného Nepálu do exotické Indie..

Přistáli jsme v Mumbaji 23.12. Z chladného Káthmándú jsme se přesunuli do Indie, abychom navštívili Saranshe, se kterým jsem v Chemnitz bydlela, a společně druhému kamarádovi přijeli na svatbu, na kterou nás pozval loni, ještě dřív, než měl nevěstu (o domluvených sňatcích bude extra článek). Po přistání v Mumbaji se děsíme další byrokracie, kvůli vízům, avšak obavy byly zbytečné. Před příjezdem do Indie si jednoduše obstaráte víza online, k čemuž na webu ministerstva zahraničí najdete podrobný návod. Víza jsou platná na dva měsíce od vstupu do země a stojí 80 $, a tak už po příletu víme, že se tady asi chvíli zdržíme, abychom je náležitě využili. Na letišti se pak jen člověk zařadí do fronty e-visa, usměje se na kameru, obtiskne všech deset prstů, a je s razítkem vpuštěn do země. Saransh na nás mává na terminálu s cedulí ,,Dobrý den, Kozy ven´´, a tak je uvítání do Indie plné smíchu. Na letišti se snažím vybrat z bankomatu, ale jsem celá nervózní a než se rozkoukám, jestli chci vybrat s konverzí měny či bez, bankomat přestal fungovat. (Vždy dávejte BEZ!)



Setkání se Saranshem podstatně změnilo dosavadní styl naší cesty, ihned z letiště si najímáme tuktuk, a poté pokračujeme autobusem. Brzy pochopíme proč – doprava je na evropské poměry hrozně levná a město má asi 19 mil. obyvatel, a tak bychom se pěšky asi těžko dostávali k bytu jeho babičky, která pro nás chystá čaj.



První večer jsme strávili s jeho přáteli prakticky zavření v klimatizovaném autě, kterým jsme popojížděli zácpou po městě. Občas jsme vylezli, abychom si vyfotili nějaký kostel, snědli zmrzlinu nebo se přesunuli do klimatizovaného baru. Sami bychom do podniků, jako jsou tyhle, nikdy nevlezli. Dokonce nám po příjezdu poslíček zaparkoval auto. Nejsme si jistí, jestli naši indičtí přátelé žijí stejně, i když tu nejsme a nebo nám jen chtějí ukázat to nejlepší, co město nabízí. Možná oboje. Každopádně, je to příjemná změna.



Ráno se taxíkem opět přesouváme k pár zajímavých místům. Bollywood nás ničím extra nezaujal. Věděli jste, že Mumbaj a Bombaj je to samé město? Já jsem to zjistila až tak před půl rokem :D. Pokud Indové vypráví o Bombaji, mají na mysli staré dobré časy, zatímco Mumbaj označuje město jako takové. Spousta restaurací, hotelů, obchodů, troubících aut a motorek, nic pro pěší. Na břehu stojí brána do Indie postavená pro britskou královnu, a u ní spousta nadšených Indů, kteří se s námi chtějí vyfotit. Nakonec se procházíme po pláži a parkem, a neřešíme, kam půjdeme nebo co uvidíme, roli průvodce převzal Saransh, a tak jdeme tam, kam jsme vedeni.
Večer trávíme s jeho rodinou, kde se mi jeho strýček snaží prodat sárí na míru, jeho babička připravuje čaj a překvapuje nás, jak Indové jí. Miska brambor s cizrnou, miska křupínek, miska pálivé omáčky a pytel nafouklých brambůrek Puri. Brambůrku vezmete, uděláte do ní dírku, nasypete trošku směsi a křupínek, zalijete pálivou vodou a do pusy. Nestačím žasnout, že se z jedné misky brambor a pytlíku křupek nají celá osmičlenná rodina, a když mám sedmou kuličku a dochází brambory, přestávám se cpát. Je Štědrý večer, a já sedím v malém bytě na okraji Mumbaje s třemi generacemi Indů. Někdy si říkám: ,,Co já tady vlastně dělám,´´ a přemýšlím, proč cestuju.. jak jsem se sem vlastně dostala a proč. Ono má asi všechno svůj důvod, a po návratu z cest si člověk bude mnohem víc vážit všech maličkostí, které má doma. 

Okolo osmé se přesouváme na svatbu. Těžko vysvětlit, kdo se vlastně vdává, ale jen pro představu, jak velké jsou indické svatby: náš kamarád Saransh má tátu, ten má v práci kolegu, a ten má dceru, a ta dcera se vdává. Nakonec se z toho vyklubal hezký Štědrý večer plný jídla. Po příjezdu nám poslíček zaparkoval auto, po červeném koberci jsme prošli do sálu, kde číšníci roznášeli koktejly (samozřejmě, že nealkoholické) a kde bylo tolik jídla (samozřejmě, že vegetariánského), že jsme se přecpali k prasknutí. No, vypadá to, že jsme se sem přijeli jen najíst. Nevěstu ani ženicha jsme pomalu ani neviděli, a ihned po večeři odjíždíme domů do Pune. 

Na okraji Pune je vystavěna obří komunita. Vysoké bílé věže se čtrnácti patry a devatenáct tisíc obyvatel, město ve městě, to je Megapolis. Oplocený areál, z nějž nemusíte nikdy ven. Najdete tu polikliniku, sportovní areál se všemi druhy hřišť, školu i školku, obchody, trh, bazén, park – vše uměle vybudované a pečlivě střežené ochrankou. Pro místní obyvatele ráj na zemi, pro cestovatele jako jsme my utrpení. Najednou se ztrácí svoboda nabitá cestováním a v přítomnosti rodičů se cítíme opět jako malé zlobivé děti, ačkoliv jsou to naši indičtí rodiče, nic to nemění na tom, že nám organizují dny, připomínají mytí rukou či rozmlouvají cestování lowcost.