pondělí 20. května 2019

V dálce se blýská na lepší časy...

Dnes mám za sebou poslední návštěvu úřadu práce. Venku lije jako z konve a mě se vybavují nadpisy článků na Seznam.cz: ,,V Česku je sucho´´, ,,Vůbec nezaprší´´, ,,Je hrozně málo vody´´. No já nevím, od návratu mám pocit, že jenom prší a i když neprší, tak se nebe stáhne do jednoho obrovského šedého mraku, vyvolávajícího ve mně ještě depresivnější stavy než obvykle. Občas z toho mraku vysvitne světlý paprsek, ale dřív než se pod ním stihnu ohřát, tak jej vystřídají provazy deště a ledový vítr, šlehajíc mě do vybledlých tváří, které se ještě před pár měsíci hřály v Indii. 


Dlouhé tři měsíce po návratu do Česka byly z větší části temné. Bylo potřeba vyřešit, co se životem. Člověk může dělat cokoliv. Nikdy v historii lidstva neměli lidé takovou svobodu a možnosti jako dnes. I ty nejobyčejnější lidé z naší republiky mají dostupné vzdělání, které otevírá bránu ke všem možným povoláním, ty zase otevírají dveře k vydělávání peněz a peníze nám umožňují žít tak, jak jsme si vysnili, ať už je to cestování, velký dům či rychlé auto. Problém není v nedostatku možností či v nedostatku peněz, problém je tady – klepu si ukazováčkem na levý spánek. Problém je v tom, že nám naše hlava neustále předhazuje: ,,To nezvládneš,´´ ,,Na to nemáš,´´ ,,To nevyjde,´´ a my jí posloucháme. Kdybych mohla sama sobě poradit, co se životem, asi bych s tím byla hotová v cukuletu. Sama sobě bych pravděpodobně řekla: ,,Kristýno, neblázni, máš ještě celý život před sebou. Můžeš stihnout všechny scénáře, které tě napadnou. Dělej, co tě baví. Bez ohledu na ostatní, bez ohledu na budoucnost.´´
 

Jenže...

Přiblížím Vám, co se mi honí hlavou většinu dní. Je to takový vnitřní rozhovor mezi odvážnou vyrovnanou Kikou a mezi ustrašenou Kikou. Občas mi připadá, že se ve mně pere ta malá holčička, kterou znám od jak-živa s tou dospělou paní, kterou ukazuje odraz zrcadla.

- Neměla bys jít prostě zpátky do školy, studovat, potom se nechat zaměstnat a po roce mít dítě? Prostě žít normálně, tak jako většina lidí.
Jenomže škola je k ničemu, podívej se na úspěšné lidi, kteří něco dokázali a podívej se na PhDr., a PaeDr., učící na základce za dvacet tisíc. Ty chceš přece něco víc, Kiko.
- Nojo, ale zaměstnání nabízí jistotu a tak.
- Tak se prostě seber a někam odjeď. Sama, jen tak. Víš, jako v tom filmu, Útěk do divočiny, prostě si vypni mobil a jdi třeba pěšky do Číny nebo něco podobně šíleného.
Jenže já nemůžu jet nikam sama. Já mám strach. Někdo mě přepadne. A co Jirka, co peníze...
- Už je ti skoro dvacet čtyři, v tvém věku měla máma už dvě děti, co kdyby ses někde nechala zaměstnat, odpracovala rok a potom měla děti? Vždyť stárneš.. přece nechceš mít první dítě ve třiceti?
- Jestli chceš být svým pánem, měla bys podnikat.
Jenže já to nedokážu, nevím jak, a co, a asi to pro mě není a já vlastně nic neumím, a co když to nebude vydělávat, a dostanu vůbec nějakou mateřskou a budu mít ve stáří na důchod?

Když se mi všechny tyhle myšlenky začnou honit hlavou, mám pocit, že z téhle situace není východisko. Mám chuť si vytrhnout hlavu z krku a hodit jí do rozblácené cesty, přes kterou se právě prodírám, zmoklá na kost. Chce to plán, jak se z téhle situace vymotat.

Sepsala jsem si jednoduché schéma, co musím udělat, aby se mi zlepšil život:
- dostat se z ÚP
- najít si bydlení

Vypadá to jako dva zdánlivě jednoduché úkoly, ale jen u bodu číslo jedna se zkuste zamyslet, kolik existuje případů, které Vás dostanou z úřadu práce.

- studium, podnikání, cesta delší než 6 měsíců, zaměstnání..
A ať si vyberu jakýkoliv z těchto bodů, tak vyskakují další a další otázky.
Co studovat? Kde studovat? V čem podnikat? Zvládnu to? Kam cestovat? Dobrovolničit, stopovat nebo odjet na stáž? Nechat se zaměstnat v malé firmě nebo v korporátu? 


Protože se tento úkol zdál těžký, a já jsem potřebovala řešení rychle, začala jsem nejprve bodem číslo dvě. Začátkem března jsem si sbalila krosnu nanovo, vyměnila spacák za slušné džíny a svetr, přihodila počítač a pár knih a přestěhovala jsem se do Prahy. Vždycky jsem chtěla žít v Praze a nikdy by mě nenapadlo, jak se věci občas sami vyřeší. Seděla jsem po nedělním obědě v kavárně, když mi zavolala kamarádka Blanka. Poznaly jsme se jak jinak, než na cestách, a to už před pěti lety, když jsem poprvé opustila pevninu a odletěla na Jerbu, ostrov u Tunisu, kde Blanka byla jako doma. Díky facebooku četla moje povídání z Indie a když si přečetla článek o našem neplánovaném a rychlém návratu, nabídla mi pokoj ve svém bytě. S nadšením jsem přijala a na pár týdnů se ze mě stala Pražanda.

V Praze jsem měla dostatek času na zorganizování cestovatelských přednášek, na rozesílání desítek životopisů, na pár pohovorů a do konce i na třítýdenní práci v kanceláři, abych si vyzkoušela, jestli je to něco, co bych chtěla denně dělat. Toužila jsem se vrátit do Německa, ale zároveň jsem byla šťastná, že jsem doma. To, co se mi na Česku líbí, nedokážu žádnému cizinci popsat. Není to Karlův most, ani Pražský hrad, jsou to třeba takové typické cukrárny, jako ty, ve které právě sedím. V policích jsou vystaveny bonboniéry, vaječný koňak, káva a lahvové víno. Za pultem voní čerstvě napečené koláče, buchty, karásky a kremrole. Na druhé straně se smějí barevné marcipánové figurky, společně s lízátky a dětskými pitíčky. Lidé se na sebe nebojí mluvit a i přesto, že jsou ostatní stoly volné, zeptají se, zda si mohou přisednout a zahájí konverzaci. Popíjí turka, diskutují o lidech z města a probírají televizní pořady. Dokonce tu není připojení na Wi-Fi, a tak buď mohu pozorovat kapky deště za krajkovou záclonkou a nebo do Wordu vypsat, jak se momentálně cítím.

 Život v Praze se mi líbil. Mělo to však háček. Pořád jsem byla v evidenci ÚP, pořád nemám dlouhodobě kde bydlet, pořád mě to táhne k cestování, jenže pořád nemám zajištěný žádný příjem, který by financoval mé cesty. Lámala jsem si hlavu tak dlouho, až jsem začala dělat věci, které jsem ani dělat nechtěla. V jednom týdnu jsem oběhla asi čtyři pracovní pohovory, i když běh se tomu říkat nedá, lodičky jsem obula asi po dvou letech, takže jsem se spíš šourala. Přijali mě v jedné rakouské firmě, kde mi nabídli jistotu, dobrý plat, přátelské prostředí a všechny ty další věci, které Vás většinou přitáhnout na pohovor nebo Vás donutí poslat Cvčko. Do dvacátého devátého dubna jsem se měla rozhodnout, zda pracovní nabídku přijmu a pokud ano, prvního května nastupuji do práce. Celý den jsem se modlila, abych se nedočkala odpoledne, abych nemusela rozhodovat, jestli budu žít v Praze, jestli budu zaměstnaná, jestli se vzdám šance na podnikání a cestování. Zároveň jsem věděla, že podepsáním pracovní smlouvy se vše vyřeší. Budu přesně vědět, co budu každý den dělat. Budu přesně vědět, kolik si měsíčně vydělám. Budu přesně vědět, kolik si šetřím na důchod a jakou bych mohla dostat mateřskou. Celý den jsem v hlavě sčítala plusy a mínusy, pro a proti, a doufala, že personální třeba zapomene, že mě přijala a vůbec nezavolá.

,,Trrrrrr´´, ,,Trrrrr´´.

,,Nezlobte se, ale přijala jsem jinou pracovní nabídku,´´ vypadlo ze mě, dřív než jsem si stihla promyslet, co řeknu. Bylo jasno. Rozhodla jsem se, že si konečně zažádám o živnostenský list.


Nastupuji do tramvaje a neomaleně se snažím navléknout do kabátu, protože mi začíná být zima. Zezadu cítím něčí ruku. Vylekaně se otočím a za mnou se usmívá paní, ve věku mé babičky: ,,já Vám pomůžu, strčte tam ruku,´´ přidržujíc mi rukáv od kabátu, zatímco se s díky a stydlivým úsměvem soukám dovnitř.

Na cestách vždycky vyzdvihuji, jak jsou lidé všude na světě hodní a zapomínám zmiňovat, že v Česku stejně tak. Díky svým přátelům, rodině a lidem, kteří mi pomohli, když jsem to potřebovala, jsem si mohla dobře rozmyslet, jak naložím s následujícími měsíci svého života.

Nic není nemožné a nic není složité, věci dělají složitými naše hlavy. Mozky si připouštějí obavy, strach a pochybnosti. Jakmile odstraníme z hlavy strach, můžeme dělat cokoliv. Během pár hodin můžete být na druhé straně zeměkoule, držet v ruce výpis z živnostenského rejstříku, podepisovat pracovní smlouvu nebo si koupit štěně. Jakmile víte, co chcete, můžete to mít během pár hodin nebo dní. Horší je, když nevíte.

- jeden týden jsem žila v domnění, že zůstanu v Praze
- další týden jsem vymyslela, že se přestěhuji do Německa
- za dva týdny jsem se rozhodla, že budu podnikat
- a nakonec jsem opět rozeslala životopisy do několika firem v Česku
- zvažovala jsem, že se vrátím do Plzně, do ,,staré´´ práce a na univerzitu
- proklikávala jsem nejlevnější letenky po světě a počítala každý cent na účtech
- zvažovala jsem, že se budu živit psaním knih a začala jednu psát

,,Bum.´´ Prober se. Nejsi na to rozhodování sama. Je sice důležité, rozhodnout se, co bys v budoucnu ráda dělala, ale chceš to dělat sama a nebo chceš, aby po tvém boku byl tvůj nejbližší člověk? 


Nevědět, co bude zítra, natož co bude za týden nebo za půl roku, je pro některé lidi životní styl. Pro mě je to utrpení. Pořád se ptám, co bude. Jestli se zase, za posledních pět let už po desáté, budu stěhovat, či jestli se vrátím na cesty.

Říká se, že láska vyřeší všechny trable, a tak mi s rozhodováním pomohl fakt, že chci zůstat s Jirkou. Za pár dní se odstěhuji do Mladé Boleslavi. Do města, ve kterém jsem před týdnem byla poprvé. Zároveň jsem se zapsala do živnostenského rejstříku, a začnu podnikat. V Německu sice ještě pár měsíců žít nebudeme, němčina mi ale trochu chybí, a tak budu učit němčinu. Zkusím přestat chvíli myslet na to, co bude za rok a co bude za pět let. Zkusím se sžít s faktem, že se všechno dá změnit. Během pár týdnů můžete dát výpověď nebo naopak začít pracovat, během pár měsíců se můžete odstěhovat nebo naopak najít jiný byt, během pár měsíců můžete našetřit na další měsíce dobrodružného cestování a nebo kdoví.

Držte mi palce, ať mi tohle rozhodnutí alespoň pár dní vydrží.

Oba body splněny: Už nejsem na ÚP a našla jsem si byt. Od 1.6 mě čeká další dobrodružství. Cesta do světa ,,normálních´´ lidí. Cestování se asi omezí na pěti týdenní dovolenou, ale alespoň dokážeme všem, kteří tvrdí, že nemůžou cestovat, že to jde i tak. V létě totiž zase někam vyrazíme.

No a třeba přibude více článků, až se z oblohy ztratí ten černý mrak…



úterý 30. dubna 2019

Temné časy, začleňuji se mezi ,,normální´´ lidi

Všichni je máme, ale nikdo o nich nepíše, ani o nich nemluví. 

Instagram jsem si smazala už v loňském roce, ale když si vzpomenu na fotky, které jsem tam dávala, asi jsem nikdy nepřispěla chlebem s máslem, roztrženou sukní, posmrkaným kapesníkem, rty, plnými oparů nebo neúspěšnou zkouškou. A to, že se tyhle věci dějí v mém životě pětkrát častěji, než koktejl u Eiffelovky, to vem čert.

Rádi sdílíme úspěchy, šťastné okamžiky a radosti. Pokud se našim přátelům také zrovna daří, tak nám to přejí. Ti, kterým se zrovna tak dobře nevede, pukají závistí a raději si vás odeberou z přátel či ze sledování. Tak já jdu prolomit tyhle ledy, jdu napsat o temných časech. 

Tahle fotka ve mě evokuje představu, jak tenká je hranice mezi přítomností a minulostí.... stačily by dva kroky...
Poslední dva měsíce jsem na blog nenapsala ani čárku. Pokud něco píšu, pak o minulosti. Píšu o tom, jak jsme projeli Itálii od jihu na sever, jak jsme stopovali přes Pyreneje, jaké to bylo v Nepálu a co obnáší Indická svatba. Občas o cestování mluvím. Rozhodla jsem se splnit si sen, objeli jsme s Jirkou ČR s pár cestovatelskými přednáškami o Indii a Nepálu. Sem tam koukám na mapu na zdi a plánuji, kam bych se chtěla podívat. ,,Řecko, Albánie, to by šlo..´´ brblám si pro sebe.
Není ale na čase začít žít přítomností? Permanentně se dívám na to, co bylo a nebo plánuji, jaké by to mohlo být. Jenže ono už je ... je to teď. 

Je potřeba vymyslet, co se životem. Všichni hledáme nějaké jistoty, plány. Chceme být perspektivní, užiteční, produktivní.. a hlavně - šťastní!

Po návratu z cest na mě skočila nepopsatelná úzkost. Mým snem bylo a je cestovat. Najednou sedím po pár měsících zase doma a mám pocit, jakože jsem nikde nebyla a nic nezažila, všechno je zase zpět a v mnohem horší podobě. Víte, jaký je rozdíl mezi strachem a úzkostí? Strach máte třeba z pavouků nebo ze svojí mámy, zatímco úzkost se nedá definovat, je to nepopsatelný strach z .. něčeho.

Před odjezdem jsme žili v Německu, v hezkém velkém bytě, který jme si sami zařídili. Měla jsem docela dobrou práci, kam jsem chodila jen na pár hodin týdně a přesto stačila na poplacení všeho potřebného. Ve volném čase jsem studovala cizí jazyky, jezdila na kole, chodila lézt na stěnu, vařila. Měla jsem skříň plnou oblečení, botník plný bot a police plné knih. Rozhodla jsem se ale, žít jinak. Rozhodla jsem se zvolit takovou cestu, kterou většina lidí přehlíží. Nechtěla jsem být jednou z oveček velkého stáda, a tak jsem všechno prodala, rozdala a všeho se vzdala, abych si šla za svým snem.

Zminimalizovat věci, zmaximalizovat zážitky. 



Na cestách jsem zjistila, že se dá cestovat opravdu hodně levně, a možná i zadarmo, ale není to pro mě. Vždycky jsem se trochu styděla, říct si, co chci, a když se mě někdo zeptá, jestli nemám hlad, raději ze slušnosti říkám, že ne. Vnucovat se k někomu na přespání tedy není pro mě, a přespat venku, když prší, je zima nebo se kolem potulují divocí psi, to se mi také úplně nechce. Cestování tedy něco stojí, a je potřeba mít příjem, ačkoliv bych v Asii ještě pár měsíců z přehledem přežila. 

Jsou dvě možnosti, jak mít na cestách peníze. Buď vždy pár měsíců hodně pracovat, nejlépe ve státě s vysokou hodinovou mzdou, našetřit a z těch peněz žít a nebo mít kontinuální příjem každý měsíc. O tom, jak se dá vydělávat na cestách jsem slyšela a četla už mnohé, a tak jsem si vymyslela plán, jak by se to dalo udělat.

O digitálních nomádech jste už zajisté slyšeli. Jsou to lidé, kteří k výkonu svého povolání potřebují jen počítač, telefon a připojení na internet. Hodně markeťáků a ajťáků žije v zahraničí, a vydělává v Čechách. A tak jsem spřádala plány, jak spojit své znalosti a dovednosti s výdělkem, protože já a IT? To by nešlo.

Návrat do Česka mi však veškeré sebevědomí a optimismus sebral. Asi ze strachu nebo z pohodlnosti jsem se snažila začlenit do stáda. Po dvou měsících, těsně před podpisem pracovní smlouvy, jsem si uvědomila: ,,Vážně tohle chceš dělat? Vážně zahodíš všechny svoje sny, představy, možnosti?´´ a tak jsem ji nepodepsala, vrátila se domů a rozbrečela se. 

Co vlastně chceš? Budeš podnikat, necháš se zaměstnat, budeš se válet na ÚP, dokud ti nedojdou našetřené peníze, odstěhuješ se, začneš znovu cestovat? Tyhle myšlenky se mi denně honí hlavou a já se denně rozhoduji pro něco jiného. Strach ze selhání, okolí, strach z neznáma .. mi říkají: ,,to nezvládneš, začni žít NORMÁLNĚ.´´

,,Jenže já to takhle nechci,´´ pípne malá Kika, schovaná uvnitř mě. 

,,Vždycky si měla strach. Měla si strach jít na vysokou, a nakonec jsi odstátnicovala v řádném termínu, měla jsi strach učit češtinu, a nakonec jsi během pár týdnů i překládala a tlumočila, měla jsi strach odstěhovat se do Německa, a nakonec sis tam během pár týdnů vždycky našla brigádu a ještě se naučila další cizí jazyky, měla jsi strach cestovat, a nakonec to vždycky všechno dobře dopadlo a viděla jsi kousíček světa, měla jsi strach začít psát blog, že ho nikdo nebude číst, a i přesto, že ho čte jen pár lidí, tak ho čtou rádi a dělá jim radost, měla jsi strach z cestovatelských přednášek a nakonec tě cizí lidi chválí a vzhlíží k tobě...´´ odpovídá dospělá Kika, plná sebevědomí. 

 ,,TAK SE KURVA SEBER, A JDI DO TOHO,´´ zařve hlasitě, zatímco se choulím pod dekou.

Na jedné straně stojí ustrašená malá holka, která říká: ,,a co když mi dojdou peníze, co když se mi tam nebude líbit, co když to nezvládnu, co když ....´´

_____________________________________________________________________________
,,Vždycky se dá všechno zvládnout, vždycky se dá všechno změnit, vždycky má všechno svoje řešení.´´

,,Kiko, ty nejsi taková, abys dělala v kanclu, seber se jeď někam sbírat kiwi.´´

,,Jsi jedna z nejodvážnějších holek, co znam.´´

,,Proč bys chtěla žít normálně? Vždyť ti 90% lidí takovýhle život závidí.´´
____________________________________________________________________________

Děkuji, kamarádi, že vás mám. Na světě je totiž jedna věc důležitější než peníze - VZTAHY. Díky lidem, kteří vás mají rádi, můžete udělat velké věci, mnohem větší, než za miliony korun, dolarů či eur. 

Od té doby, co jsem zpět v Praze, si denně uvědomuji, jak důležité jsou dobré vztahy mezi lidmi. Nejhorší je, zůstat na všechno sám. Ale ať se vám stane cokoliv nejhoršího na světě, pokud máte kolem sebe hodné lidi, kteří vás mají rádi, tak máte vyhráno. Tím neříkám, že se o vás vždycky někdo postará nebo vaše problémy někdo vyřeší za vás, to ne, ale bude se vám to příjemněji řešit, když budete mít kde bydlet, co jíst, s kým si povídat.. když vás někdo potěší kytkou, čokoládou, když vám někdo zavolá a když vám nabídne práci.. 

Hledat si byt nebo práci sám.. a nebo přes známý .. to je sakra rozdíl.
Můžete mít statisíce, ale na některá místa, k některým lidem se dostanete jenom přes úsměv a přátelství.. a to platí jak při cestování, tak v běžném životě.

Jsem vděčná za všechny hodný lidi a za své přátele a rodinu, které mám.

Tohle období je těžký. Sama nevím, co chci dělat. Jestli mám zase studovat, ačkoliv vidím, že je vysokoškolský titul většině lidí úplně k prdu, jestli mám začít podnikat a riskovat, že se to nemusí povést, jestli se mám nechat zaměstnat a to co vydělám, utratit za život nebo se mám sebrat a jezdit po světě s batohem, dokud nebudu chtít být normální? Tyhle otázky se mi honí hlavou několik týdnů a s odpovědí váhám.

Možná je to proto, že máme mnoho možností. Česká republika a západní svět nabízí nekonečně mnoho možností kým být, co dělat, jak a kde žít ... Můžete se svobodně pohybovat na více než 100 zemích, můžete pracovat či podnikat v jakémkoliv oboru, můžete studovat.. Partnera si můžete vybrat jakéhokoliv, bez ohledu na věk, pohlaví, národnost, povolání...

Čím víc možností, tím je těžší si jednu vybrat. V Indii se narodíte do rodiny právníků - budete právník, v Nepálu se narodíte farmáři - bude z vás farmář. Partnera vybere rodina.. a je to. Neříkám, že je svoboda na škodu, to ne. Nesmírně si té možnosti volby vážím, ale možná z nás roste generace, která je vším a zároveň ničím.... Lidi nevydrží v jednom zaměstnání celý život, čím dál tím víc lidí žije single, odkládají děti, cestují.. Svět přeje těm, kteří ví, co chtějí .. :-)

Jak to máte vy? Rozhodujete se spontánně nebo zvažujete všechna PRO A PROTI? Rozhodujete se city a nebo rozumem? 

Čím dál víc si uvědomuji, že jsem všechno dělala pro to, abych měla hezké CV, abych se zalíbila a zavděčila ostatním.. a nakonec třeba to CV ani nebudu nikdy potřebovat .. stačí se jen postavit na vlastní nohy, sebrat odvahu, zahodit strach, mít na to koule..



















čtvrtek 4. dubna 2019

Rozmanitá Indie - mezi hinduisty, buddhisty, džinisty, muslimy i ateisty

Během dvouměsíčního dobrodružství jsme projeli Indii od severu až na jih, byli pozváni na svatbu, jezdili na motorce, zpívali mantry, zakládali hinduistický chrám v horách, sjeli se speciálním marihuanovým lassi, smažili bramboráky s couchsurferama, nechali se potrkat od pouliční krávy, relaxovali u moře nebo zkoušeli různá jídla.
Z chladného Nepálu, který před Štědrým dnem začali všichni hojně opouštět a vracet se domů na Vánoce, jsme se přesunuli do rozpálené Mumbaje. Poprvé jsme pocítili tu atmosféru dovolené, i přes to, že šortky a tílka museli zůstat na dně krosny.
Mumbaj je neskutečně obrovské město, plné aut, tuk tuků, motorek a lidí, i přesto občas ulici blokuje kráva, stádo ovcí nebo jezdec na koni. Těchto kontrastů je Indie plná, a učarovaly nás natolik, že jsme v ní strávili dva měsíce.
Štědrý den jsme sice strávili slavnostně, avšak úplně jinak, než-li u stromečku a koled. Dostali jsme pozvání na předsvatební večírek. Procházeli jsme se tedy po červeném koberci, popíjeli ovocné koktejly, sledovali pěvecká a taneční vystoupení, a když jsme se dosyta najedli, přesunuli jsme se v noci do Pune.

Pune - město dobrého jídla, průmyslu a obchodu

Jedno z nejlepších měst na život. Oproti jiným indickým městům je tu celkem čisto, najdete tu hromadu moderních kaváren, nákupních domů a restaurací. Naším největším zážitkem však nebyli památky, ale rodina, u které jsme žili. Zjistili jsme, že běžná indická rodina obsahuje stovky členů. A ti příbuzní, které my považujeme za vzdálené, jsou stále těmi nejbližšími, a jejich vzdálené příbuzné, my často ani neznáme. Se třemi generacemi jsme si tak pochutnávali na Pani puri, Paneer Butter Masala, Lady Fingers curry a dalších pochoutkách skoro dva týdny. Byli jsme zasvěceni i do procesu vybírání nevěsty našemu kamarádovi, a dozvěděli jsme se tak, co je v Indii pro výběr partnera nejdůležitější. Na rande potom přijela půlka rodiny, čítající asi osm členů, a vyjednávalo se o majetkovém vyrovnání po svatbě. Domluvené sňatky jsou v Indii běžnou věcí.

jezero v Pune

Indická svatba - barvy, tanec, 700 lidí a spousta jídla

Před rokem se mi jeden kamarád chlubil, že se bude v prosinci příštího roku ženit. ,,Vážně? Vždyť ani nemáš přítelkyni,´´ smála jsem se tehdy, a netušila, že mu ji do té doby rodiče najdou. Nakonec se nám povedlo dostat se do Indie právě na termín jeho svatby, a rozhodli jsme se, že ho navštívíme. Svatba trvala tři dny, byla neskutečně barevná, veselá, plná jídla, dobrých lidí, tance a tradic. Pozváno bylo skoro sedm set lidí. Poprvé jsem na sebe oblékla indické sárí, ale zapadnout mezi ostatní se nám stejně nepodařilo. Pro vesničany jsme byli možná první běloši, které kdy viděli, a tak mi pořád chválili vlasy a chtěli se s námi fotit.

svatba

Aurangabad - mešity, jeskyně a dech beroucí příroda

Zvláštní město s magickým okolím. Všude okolo jsou historické stavby, zříceniny, jeskyně a hory. Nejlepší je, půjčit si motorku, a projet si okolí. Ačkoliv vstupné nebylo zadarmo, návštěva Ellora caves se určitě vyplatila. Komplex asi třiceti jeskynních chrámů, které vás okamžitě přenesou do trpasličích pevností z pána prstenů. V Aurangabadu je obrovská muslimská komunita, spousta mešit a není snadné najít hotel, mrkněte ale na couchsurfing, díky Deoremu, který se nás na tři dny ujal, máme nezapomenutelné zážitky do teď.

podzemní chodby, jeskynní chrámy - Ellora

Udaipur - město paláců a jezer

Architektonicky jedno z nejhezčích indických měst. Poměrně čisté, moderní a útulné město, které je plné paláců, hotelů a restaurací. Právem se mu přezdívá město jezer. Okolní příroda také stojí za to. Doporučuji se autem či na motorce dostat do hor nad městem. Naleznete tam další jezera a pěkné západy slunce. V Rajastanu určitě ochutnejte Dalbhati Churma.

západ slunce v Udaipuru

Pushkar - Pooja, Bhang a krávy, kam se podíváš

Malá vesnička, jenž je jedním z nejposvátnějších náboženských míst na světě. Bůh Bráhma vložit svoji sílu do jezera uprostřed města, do kterého se denně jezdí koupat stovky věřících. Kolem celého jezera je vystavěn komplex chrámů, po ulicích se promenádují desítky krav a do města nemůžete vstoupit, aniž byste vykonali obřadnou Pooju na břehu jezera, při které se pomodlíte za své rodiče i přátele. Hinduisté popíjejí během svátků, jakými jsou Diwali či Holi, nápoj zvaný Bhang, obsahující marihuanu. Během roku si jej můžete ochutnat v kavárnách pod názvem Special Lassi, ale pozor, dejte si radši slabší. 

místní lidé se v jezeře koupají či se k němu modlí

Jaipur - růžové město plné zvířátek.

V centru města jsou desítky zahrad i paláců, mile nás překvapila hromadná vstupenka a snížené studentské vstupné. Díky tomu jsme si město řádně užili, navštívili astronomický park, plný zábavných historických pomůcek na určování času či data, prohlíželi si architektonické skvosty paláců a odpočívali v zelených parcích. Okolo města jsou vysoké hradby a pevnosti, do kterých je potřeba dojet autem. Měli jsme štěstí, že nás tam rodinka, u které jsme bydleli, vzala na výlet. Pokud jste v Jaipuru jen na jeden den, raději se na prohlídku centra vyprdněte a dojeďte do Amber fort. Východ slunce za opevněnými kopci, opičky na nádvoří a krásná architektura, to bylo moc hezké. Dvoukilometrovým tunelem pak můžete projít do další pevnosti.
Díky cestopisu od Jana Macháčka, jsme se vydali i na Monkey temple, a užili jsme si super podívanou na opice, prasata, krávy i psy, kteří před chrámem společně dováděli.

Amber fort

Agra - perla paláce alias Taj Mahal

Kdo neviděl Taj Mahal, jakoby v Indii nebyl, že? I my jsme se tedy vydali za nejvyhlášenější památkou, protože je to stavba opravdu unikátní. Počítejte však s tím, že vstupné do Taj Mahal stojí jako dvanáct teplých jídel, či tři noci ve slušném pokoji. Zkrátka to s rozpočtem trochu zamíchá. Ve městě není potřeba se nijak zvlášť zdržovat. Lákadel pro turisty je tam spousta, ale všechno je dost drahé, a uvidíte to v Indii ještě několikrát, za míň. K paláci se vydejte brzy ráno, před východem slunce, dokud není ve frontách tolik lidí.

ráno, 8:30

Dillí - hlavní město je plné kontrastů

V hlavním městě jsou rozdíly mezi obyvateli asi nejmarkantnější. Někteří lidé žijí v obrovských vilách, v některých domech je spousta nevyužitého prostoru, některé byty by stačilo zrenovovat, a přesto jsou rodiny, které žijí na ulici, ve slumech, ve stanech v ghettech. Znečištěné ovzduší a špína zabije každoročně deset tisíc lidí, a přesto mají ti bohatí několik aut, která to způsobují a továrny nepřestávají vyrábět, protože je kupují. Některá místa jsou skvostná, a přímo z nich dýchá historie města. Některá místa jsou moderní a čistá, jako například Lotus temple a zahrady kolem, stačí však popojít o pár set metrů dál, a zůstanete šokovaně zírat.
V Dillí je však asi jedna z nejlepších a nejbezpečnějších podzemních drah na světě, a to i přesto, že jeden lístek na metro stojí asi 9 Kč. Nenechte se tedy zlákat otravnými tuktukáři, které po pár dnech budete chtít zabít, a využívejte metro.
Na trhu nezapomínejte ostře smlouvat, a to i víc, než o polovinu původní ceny. Pokud v tom nejste moc dobří, raději si jděte nakoupit do nějakého supermarketu s pevně danými cenami.

Nainital - zakládání hinduistického chrámu v horách

Nainital je horská vesnička v předhůří Himaláje, kam nás pozvala rodina z Dillí, na náboženskou slavnost. Koupili před lety pozemek, na kterém chtějí vybudovat turistický resort, včetně ubytování s wellness, avšak nejprve musí vystavět klášter, aby jim bohové pomáhali a lidi z vesnice se měli kam chodit modlit. Třídenní rituál plný zpěvu manter, obětování jídla, tance a modliteb jsme zakončili otevřením kláštera a slavnostní večeří, na kterou zavítali i místní politici. Na konec jsme si nechali věštit budoucnost od hinduistické guru, pomodlili se za naše rodiny i manželský život a spřátelili se s hinduistickými kněžími, kteří nás začlenili do své party, ačkoliv jsme celý život ateisté.

příroda v horách


probouzení soch bohů k životu

Goa - pláže, slunce, písek, divoké párty, běloši a evropské jídlo

Odletěli jsme na dva týdny k moři, abychom si odpočinuli a prohřáli kosti zmrzlé z Himaláje. Ubytovali jsme se na Palolem beach, dvě minuty od pláže, asi za sto šedesát korun na noc. Ačkoliv jsme byli v turisticky navštěvovaném místě, objevili jsme si svoji restauraci, kam chodí místní, a denně jedli teplé jídlo za dvacet korun. Občas mi ukápne slina, když na to Thali zpětně myslím. Leželi jsme na pláži, opalovali se, četli knížky, procházeli se a jediný rozdíl, mezi plážemi na GOA a třeba Itálií, byl ten, že byli poloprázdné. Krásné písečné pláže, modré moře, a nikde nikdo. Občas pár tlustých Rusáků, sem tam nějaký starý Němec a my dva. Tak nějak chápu, že se někdo rád válí u moře, jednou za čas, to vůbec není na škodu.

západ slunce nad Palolem beach

Hampi - starověké chrámy, jízda na motorce a panenská příroda

Jedno z nejzajímavějších míst, co jsem kdy viděla. Okolní hory, kameny a řeky vypadali jako z westernových filmů či jako z nějakého trháku o dinosaurech. Půjčili jsme si motorku, abychom si krajinu vychutnali co nejvíc, a byl to opravdu zážitek. Poprvé na motorce, liduprázdné silnice, opičky poskakující ve větvích a kolem čajové plantáže, rýžová pole, skály a kamení.
Navštívili jsme chrám, v jedné menší vesnici, a znovu se utvrdili v tom, jak moc je pro hinduisty náboženství důležité. Před chrámem byla obrovská fronta lidí, točící se kolem dokola. V halách čekaly desítky, možná stovky věřících na to, až na ně přijde řada s požehnáním. Za chrámem byla řeka, ve které se koupali děti i dospělí a na březích řeky trhovci prodávali mýdla, šampóny a jiní zase dřevo, zápalky a hliněné nádoby. Na jednom břehu pohřeb, na druhém břehu obřadní koupel. Některé ženy putují z řeky, v mokrých šatech, přímo do chrámu. Zpívají mantry, lehají si do prašné země. Na nádvoří se válí rozbité kokosové ořechy, rýže, banány či jiné ovoce, obětované bohům.
Ačkoliv Hampi kdysi bývalo jedno z nejosídlenějších měst celé Asie, dnes tu žijí jen prodejci a pár rodin. Starobylé chrámy zůstaly opuštěné, nikdo po nás nechtěl vstupné a příliš turistů sem také nejezdí. Vyrazte, než jej objeví cestovní agentury, ačkoliv je to daleko na jihu, rozhodně to stojí za to.

koupel u řeky

Čenaj - jihovýchodní pobřeží Indie a místo odpočinku jednoho z apoštolů

Městečko na východním pobřeží indického oceánu. Najdete zde dlouhou promenádu, trh s rybami, mořskými plody a živočichy všeho druhu, sochu Gándhího, několik meditačních center a jeden z nejvýznamnějších křesťanských kostelů, který byl vystaven po smrti apoštola Tomáše.

Indické jídlo

Jídlo v Indii je prostě skvělé, levné a zdravé. Není ani tolik o rýži, jako hlavně o koření. Mám pocit, že Indové dokáží vykouzlit zázraky z jedné cibule, rajčete a hrstky koření. Nejčastěji jsme jedli nějaké curry (omáčka se zeleninou či masem) a k tomu placky. V restauraci jsme si pak dávali Thali, což byl talíř s miskou rýže, polévkou, omáčkou, zeleninou, plackami a různě se to měnilo podle kraje či města. Mým favoritem je rozhodně Poha (rýžové vločky se semínky a zeleninou), Paneer butter masala s plackami a nebo Dalbhati Churma. Nejchutnější jídlo bylo rozhodně v Rajastanu a ve státě Maharasthra.

Indové

Couchsurfing i Airbnb fungují v Indii úplně skvěle. Všechny rodiny, i všichni přátelé, u kterých jsme v Indii žili, nás skvěle pohostili. Indové jsou nadšení, když se s vámi mohou vyfotit nebo ukázat někde na veřejnosti, protože se většina z nich do zahraničí nedostane a od mala se na školách říkalo, že v Evropě se máme dobře, jsme bohatí a zkrátka ti lepší. Má to ale i svoje nevýhody. Vstupy do památek jsou pro bělochy mnohonásobně dražší, stejně jako ceny na trhu nebo jízdy tuk tukem. Od mala slýchají, že máme dostatek peněz, takže nechápou, proč si od nich nechceme něco koupit, když oni peníze nemají. Indové jsou většinou usměvavý, na všechno mají času dost, milují dobré jídlo, moc nepijí alkohol a rádi se všude vozí autem.

ženy v MHD

Doprava

Přesouvali jsme se po Indii autobusy, vlaky, taxíky, uberem, letadlem i pěšky. Co se týká MHD, tak budete pravděpodobně ztraceni stejně jako my. Metro fungovalo akorát v Dillí, jinak jsme museli ve velkých městech chytat autobusy, které pomalu ani nezastavují. Většinou staví úplně jinde, než je zastávka, naskakuje se do něj za jízdy nebo se domlouváte s řidičem, kde vám má zastavit. Občas jsme tak využili Uber, který je hodně levný. Autobusy nemají záchod, často vymetají šílené díry na silnicích a o spánku nemůže být ani řeč. Co je však kupodivu docela dobré, jsou vlaky. Stačí se zaregistrovat na stránkách indických drah, a můžete kupovat jízdenky online. Sleeper třída je levná, a pokud si koupíte horní postel, krásně se vyspíte beze strachu, že by vás někdo okradl nebo přepadl (nahoru nikdo nepoleze). Vlakem prochází poslíčci s jídlem, pitím a dalšími vymoženostmi, a tak je to docela pohodlné i na několikahodinové přesuny. V každém větším městě je ale letiště, takže i trochu dražší varianta přesunů, je možná.

vlak, třída Sleeper (nejlevnější)

Ubytování

Nikdy si nerezervujte ubytování online. V Indii je v každém městě dost penzionů, hotelů i hostelů, a sami ubytovatelé vás většinou budou nahánět na ulici, abyste se u nich ubytovali. Nejprve si zkontrolujte, jak nabízený pokoj vypadá. Zda teče teplá voda, funguje Wi-Fi, jaké je tam soukromí apod., až když budete s pokojem spokojeni, začněte smlouvat cenu. Hezký obyčejný dvoulůžkový pokoj se dá sehnat za 400-800 rupií. Nejdražší ubytování bylo v Mumbaji, nejlevnější asi na Goa (mimo hlavní sezonu). Záleží, jak dlouho chcete zůstat na jednom místě, a na koho narazíte.

Přednáška

Ráda bych Vás pozvala na první přednášku o putování Indií. Koná se 2.4 v Praze, v budově Skautského institutu na Staroměstském náměstí, v 19.00. Povyprávíme Vám daleko více a ukážeme hromady fotek, i videí.

Na co si v Indii dát pozor?

Zahalovat nohy (minimálně pod kolena) a nejlépe i ramena

Jíst a sahat na věci jen pravou rukou
Na záchodě většinou není toaleťák, Indové si myjí prdku vodou a nosí v kapse malý ručníček
Příliš neděkovat – kazí se jim tím karma
V některých státech se nesmí pít alkohol na veřejnosti
Nelíbat se, nedržet se za ruce, neobjímat se
Nemluvit sprostě před rodiči
Pokud nemáte skleničku, nikdy nepijte z lahve tak, že se jí dotknete (lijte si to do pusy z výšky)
Dojídat vždy všechno jídlo, co vám hostitelka nandá, a raději si nepřidávat, protože ona ještě nejedla a smí se najíst až tehdy, když budou ostatní sytí ( a Indové toho vaří fakt málo …)

Rozpočet: 17 000 Kč/ 2 měsíce

teplé jídlo v restauraci 100-200 rupií
voda 20 rupií (většina domácností má filtr na vodu, řekněte si o ní)
čaj, káva 20 rupií
ubytování 400 – 800 rupií
lístek v metru 20-40 rupií

středa 3. dubna 2019

Šest týdnů s výhledem na Himaláje

V listopadu jsme se s přítelem vydali do Nepálu, kde jsme měli domluvené dobrovolničení. Sbalili jsme se tedy do padesátilitrových batohů, koupili jednosměrnou letenku a poprvé opustili komfortní zónu Evropy. Dobrovolnický projekt však nenaplňoval naše očekávání na 100%, a tak jsme školu po dvou týdnech opustili, stopli u cesty místní autobus a začali poznávat nepálská města.

Culture shock

Po příletu na letiště jsme se rozhodli ignorovat všudypřítomné taxikáře, vydali jsme se tedy do centra hlavního města pěšky. Smog, prach, nepřítomnost chodníků a hlasité troubení motorek, smradlavé prodejny masa přímo na ulicích, potulní psi, špinavé děti u ohýnku z odpadků, podepřené budovy a spadaná elektrická vedení, to byl první dojem, který si pro nás Nepál připravil. Jakmile jsme se ubytovali přes couchsurfing ve čtvrti Sitapaila, trochu jsme si oddychli. Rodina bydlela v třípatrovém domě, ve kterém sice netekla teplá voda, avšak byl úkrytem před vším, co čekalo za dveřmi zatím neprobádaného světa.
dobrovolničení v nepálské škole

Káthmándú

Na absenci topení, teplé vody i soukromí jsme si zvykli rychle, stejně tak na všudypřítomný prach a dennodenně stejné jídlo. V hlavním městě jsme strávili celkem jedenáct dní, pět po příletu a šest před odletem. Pokud chcete netradiční zážitek, který dokáží nabídnout jen místní, doporučuji zkusit couchsurfing. Kontaktujte Nischal Shrestha, u kterého můžete za poplatek 6EUR denně přespat a jíst. Pokud preferujete evropský styl cestování, stačí dojet taxíkem do Thamelu, malé Evropy uprostřed Káthmándú. Náš tip je hostel Sweet dreams, ve kterém jsme se ubytovali, když jsme toužili po soukromí a horké sprše.
Durbar square
Památky v Káthmándú jsou celkem vzdálené od sebe, a tak je potřeba buď využívat rikšy a nenechat se natáhnout a nebo se obrnit trpělivostí a vydat se do džungle aut a motorek po svých.
Co nevynechat? Zajímavým zážitkem byl rozhodně Pashupatinath. Jedno z nejposvátnějších míst pro hinduisty, kde na březích řeky upalují mrtvá těla.
Swayambhunath neboli Monkey temple, hora na níž žijí stovky opiček a můžete si cvaknout první fotky s typickými barevnými vlajkami.
Boudhanath je velká bílá stupa, již budhističtí mniši obchází ve směru hodinových ručiček několikrát dokola. Krásná stavba na kulatém náměstí plném pěkných kaváren.
Od prachu a hluku velkoměsta si zajděte odpočinout do Garden of dreams, za malý poplatek si užijete zelené trávy i rozkvetlých květin.
Náš tajný tip je buddhistický chrám nad čtvrtí Sitapaila, jež je veřejnosti uzavřen, žije v něm několik mnichů, kteří jsou velmi milí a pohostinní. Zkuste štěstí, projděte se po hoře a třeba vás také pozvou dál na šálek čaje a Dalajlamovy pilulky. Pokud ne, budete mít alespoň pěknou procházku přírodou, bez troubících motorek.
buddhistický chrám za městem
Až vás začnou chrámy na Durbar square nudit, zajeďte se mrknout do nedalekého městečka Patan či Bhaktapur. Stavby jsou hodně podobné, ale uličky menších měst mají úplně jinou, kouzelnější atmosféru.

Pokhara

Útočiště hippies, BIO lidí a backpackerů. Ideální místo na odpočinek, a úplný protipól hlavního města. Na březích Phewa lake jsme strávili několik dní absolutní pohody. Najdete tu evropské podniky, obchody, bankomaty a restaurace ze všech koutů světa. Nejkrásnějším zážitkem pro nás byla plavba lodičkou po jezeře a pěší tůra k World peace pagoda, během níž jsme nepotkali ani živáčka. Z kopce jsme slezli na druhou stranu města k vodopádům Davis Falls a zašli jsme se podívat i do tibetské vesnice, kde jsme si v místním muzeu doplnili informace o tibetské kultuře.
Phewa lake

Lumbini

Malé, avšak velmi významné, městečko na hranicích Nepálu s Indií, kde se asi v pátém století př.n.l. narodil Buddha. Oplocený areál plný desítek buddhistických chrámů je učiněným rájem na zemi. Ubytujte se v korejském chrámu, v němž pocítíte spiritualitu na vlastní kůži. Dvakrát denně se můžete zúčastnit buddhistického rituálu, třikrát denně dostanete najíst a ve volném čase můžete navštěvovat přilehlé chrámy. Doporučuji se na cestu vydat rovnou bez bot, protože se před každým chrámem musíte zout.
nejkrásnější buddhistický chrám patří Německu

Chitwan

Zatímco v Káthmándú klesali noční teploty až ke třem stupňům, v národním parku Chitwan, ležícím jihovýchodně od hlavního města, svítilo slunce. Až se tedy budete chtít ohřát, vyrazte na výlet za nosorožci, slony a tygry. Při troše štěstí uvidíte tato pro nás exotická zvířata i bez předražené vstupenky. Stačí se procházet při západu slunce podél řeky. Kromě desítky krokodýlů jsme viděli slony i dva nosorožce, koupající se jen několik metrů od našeho pozorovacího místa. Za pár korun jsme si půjčili kola, a v okolních vesničkách nás místní, vykulení z bělochů, pozvali domů na čaj. Jedna babička mi dokonce nalakovala nehty a nalepila červenou tikku mezi oči, asi abych lépe zapadla mezi místní ženy.

Jídlo

Dhalbhat. Tradiční nepálský pokrm se skládá z vařené rýže, čočkové polévky, zeleninové směsi a výjimečně masa. Nepálci jej jedí dvakrát až třikrát denně, a i přesto jsme si Dhalbhat zamilovali. Je to jednoduché, ale dobré, výživné a lehce stravitelné jídlo, které si můžete v restauracích přidávat, dokud neprasknete. Většinou vám na talíř budou přidávat sami, dokud neřeknete stop. Také ochutnejte MOMO (plněné knedlíčky zeleninovou či masovou směsí), Chowmein, které se stali naším denním chlebem a Paranthu, (pečenou plněnou placku.)

Ubytování

V Nepálu se nevyplatí rezervovat ubytování předem. Airbnb z našich zkušeností příliš nefunguje, za couchsurfing i dobrovolničení po vás budou chtít peníze a booking nabízí předražené hotely pro zhýčkané turisty. Prakticky se stačí procházet po městě s batohem na zádech, nějaký otravný Nepálec se vás brzy ujme a odvede si Vás do nabízeného pokoje. Vždy si nejprve zkontrolujte čistotu pokoje, horkou vodu, Wi-Fi a přesně se domluvte na ceně a počtu nocí. Bohužel je většina Nepálců negramotná, a tak se nám dokonce stalo, že jsme hoteliérovi museli vysvětlovat, že 1-2.12 jsou sice dvě data, ale pouze jedna noc, a tak dvě opravdu platit nebudeme. Cenu za pokoj vždy asertivně smlouvejte, obzvlášť pokud plánujete zůstat více nocí. (dvoulůžkový pokoj s vlastní koupelnou – 500-1000 rupií/noc)

Doprava

Silnice jsou v příšerném stavu, stejně tak jako většina místních autobusů. Počítejte s tím, že ať jedete kamkoliv, bude to trvat celý den. Skoro nepřetržitě někdo nastupuje či vystupuje kdekoliv u cesty, Nepálci přepravují pytle s rýží, nábytek i domácí zvířata. Počet sedadel v autobuse nerozhoduje o tom, kolik lidí může přepravit a díry v silnici jsou někdy tak hluboké, že se praštíte o strop a ještě sousedovi vyrazíte horkou kukuřici z ruky. (Bacha na to!) Zase je nutné podotknout, že cestování je opravdu levné. Za pár korun se přepravíte i na větší vzdálenosti a rozhodně nikdy po cestě nebudete mít hlad, kromě pravidelných zastávek sem tam nastoupí do autobusu potulný prodavač kukuřic, paní, nesoucí na hlavě tác s plackami či nosiči vody.

Lidé

První milí Nepálci. Pozvali nás na svatbu a nic po nás nechtěli.
Je potřeba se připravit na kulturní šok, zejména pokud jedete do Asie poprvé, stejně jako my. Lidé jsou nevzdělaní, myslí si, že běloši nemusí pracovat a mají spoustu peněz, a proto se k nám chovají tak, jak se chovají. Bohužel jsme nenarazili na jediného Nepálce, který by se z nás nesnažil dostat peníze. Ačkoliv jsme potkali spoustu milých a přátelských lidí, vždy jsme si od nich něco koupili, či nám poskytovali nějakou službu. Je prakticky nemožné najít na workaway projekt, za který se neplatí nějaký příspěvek na jídlo (cca 5 $/den). (Vzhledem k tomu, jak je Nepál levná země, je to stejně jako za hostel a jídlo v restauraci)
Ceny (víc neplaťte, to už je turistická restaurace ;-))
Veg. Chowmein – 80-110
Veg. MOMO – 80 – 110
Parantha – 90-110
Dhalbhat (Thali) – 100-150
Chai – 5-20
Šest týdnů nás celkem vyšlo asi na dvanáct tisíc za osobu, včetně ubytování, stravování, vstupů do památek a dopravy. 

pondělí 4. března 2019

Střet s realitou.

Po návratu do Čech hledám smysl života a přemýšlím, do čeho se vrtnout. V pokoji, ve kterém jsem strávila dětství, aktualizuji životopis a přemýšlím, co jsem za poslední dva roky vlastně dělala. Mám pocit, že jsem toho dělala tolik a v životopise to vypadá, jako když jsem nedělala vůbec nic. Představuji si, jak se mě na pohovoru zeptá nějaký nažehlený frajírek: ,,Slečno, státnicovala jste v roce 2017 a pořád nemáte práci. To jako proč?´´ Nojo, ono se těžko vysvětluje, že nežijete podle představ většiny lidí. 

Studovala jsem rok v Německu, kde jsem si udělala čtyři jazykové certifikáty, z němčiny, z angličtiny a ze španělštiny a polštiny. Pracovala jsem v jazykové škole, kde jsem vyučovala češtinu, také jsem tlumočila na veletrhu a překládala pro jednu firmu. Dvakrát jsem se stěhovala, abych nakonec odletěla do Nepálu s pocitem, že je těm lidem potřeba pomoct a odlétala s pocitem, že jim není jak pomoct, protože jsou spokojení. No a pak jsem byla dva měsíce v Indii, ze které jsem před týdnem přiletěla. Tak nějak jsem vynechala to, že jsem prostopovala čtrnáct zemí Evropy a pracovala na desítkách společenských akcí.

Jaipur, India
Zapsat se na úřad práce je ponižující, ale vzhledem k tomu, že mi to nějaký ten tisíc ušetří, udělám to. Každá druhá kolonka mě rozesměje, a o to víc mě ujistí, že sem vážně nepatřím. Předkládám svůj životopis blondýně, která se vrstvou make-upu snažila zakrýt roky, zbývající do důchodu. Spíš si tím ublížila. Sleduju rýhy kolem jejích úst, zatímco se vyptává na mé představy o práci. Nějak mi nedocvaklo, že úřad práce zprostředkovává práci jen v okolí trvalého bydliště, a tak se naivně ptám na Prahu a práci v zahraničí. ,,Slečno, tady Na Sklenářce někoho hledají, jděte se tam zeptat.´´
,,Cože? Kdeže? Víte, já tady, já tady.....´´ To že tady oficiálně nežiju už několik let raději spolknu a nechám za sebou zabouchnout dveře. Alespoň s něčím mi pomohla. Vím jistě, že nechci pracovat Na Sklenářce, ani nikde v okolí. 

Před dvěma lety jsem si sepsala vizi vlastního života na rok 2020. Optimismus v žilách a pozitivní energie ve mě tenkrát úplně rezonovaly, a tak jsem si vysnila magisterský titul, procestování půlky světa, vydělání spousty peněz.. a zatím jsem nezvládla ani polovinu. Je na čase vytvořit novou vizi. Změnilo se toho za tu dobu hodně. Uvědomila jsem si, že vysokoškolský titul není zárukou chytrého, bohatého nebo úspěšného člověka, ačkoliv je určitě dobré ho mít. Uvědomila jsem si, že člověk nemusí těžce dřív od rána do noci, aby vydělal peníze. Někdy stačí mít jen dobrý nápad. Poznala jsem spoustu zajímavých lidí. Uvědomila jsem si, že někam vycestovat není vůbec těžké, ale také to, že to není tak růžové jako na instagramu. Konečně jsem našla životního partnera, se kterým na vztahu pracujeme. Přestala jsem snít o ideálním partnerovi, který bude přesně takový, jakého jsem si v hlavě vysnila, ale našla jsem si člověka, který ze mě denně dělá lepší verzi mého já. 

Ještě VZP. No dobře. ,,Dobrý den, přihlásit prosím.´´ No, není to tak složité, jak jsem si myslela. Před nějakou delší cestou se můžete z pojišťovny odhlásit, a pokud máte zajištěné cestovní pojištění a nevrátíte se dřív než za půl roku, nemusíte ZP doplácet. No, tak to byl původní plán. Nevrátit se dřív než za půl roku. Bohužel to nevyšlo, a tak teď musím doplatit to, co dlužím. Naštěstí mi pojišťovna nezapočítala žádné penále a paní na mě byla příjemná, na rozdíl od té z úřadu práce. 

Po aktualizování životopisu je potřeba vymyslet, kam jej vlastně poslat. Začínám vyjmenovávat tisíc věcí, které neumím. Nejsem šikovná, neumím z počítačem a tohle mi nejde a tohle mě nebaví... ,,Achjo.´´ Načež mi docvakne, že se vlastně stačí soustředit jen na to, co umím, co mi jde a co mě baví. Co na tom, že je to jen jedna jediná věc, možná dvě věci. Stejně bych nemohla dělat všechno. 

Projíždím inzeráty a jenom kroutím hlavou. Proč mám pocit, že člověk pracuje jen na to, aby mohl žít? Zaplatit sociální, zdravotní, daně, bydlení, jídlo, telefon... a zase od znova. ,,Tak to ne.´´ Můžu si však dovolit říct ne? Co jiného se dá dělat, než žít jako většina? 

Žít tak, jako Ki Ka. Tak mi držte palce. Peníze mi za pár týdnů možná dojdou, a tak snad do té doby vymyslím, kde a jak chci žít, co a jak chci dělat. Nedávno jsem někde četla: ,, To co dělám, a to, jak si na to vydělávám, jsou dvě rozdílné věci.´´ Nechte mě tedy ještě pár týdnů optimisticky věřit, že se dá dobře a šťastně žít, a potom možná budu muset nastoupit do fabriky k pásu, abych měla co jíst, ale věřit, že se jednou budu mít fajn, nepřestanu. 

Věřím, že je možné, najít práci, která mě bude bavit a naplňovat. Držte mi palce. Ono to všechno nějak dopadne.... Osud zkrátka asi chtěl, abychom už necestovali, a tak kdoví, co si pro nás připravil.

sobota 2. března 2019

Neplánovaný návrat do Česka


Proč jste se vrátili? Co se stalo? Vy jste se rozešli? Ne. ,,Tak co se děje?´´ ,,AM A PM se děje,´´ odsekávám v duchu a nechávám další zprávu nezodpovězenou.



V osm ráno nasedáme do auta, abychom na letišti byli včas. ,,Máš vodu?´´ ,,Mám.´´ ,,Máš všechno?´´ ,,Mám.´´ Sedíme v autě a v duchu každý přemítáme nad dvěma měsíci, které jsme v Indii strávili. Ta země je obrovská. Nedokážu ani popsat, jak moc obrovská. Ani většina Indů ale neviděla a neprožila z Indie tolik, jako my. Bydleli jsme u hinduistů, džinistů i křesťanů. Poznali jsme se s muslimy i ateisty. Vyzkoušeli couchsurfing, airbnb, hotely i hostely, spací autobus i vlak. Shodujeme se na tom, že to bylo hezký, ale už máme Indie plné zuby. Snad to na Srí Lance bude alespoň trochu jiné.

Posledními rupiemi platíme řidiči malého Maruti Suzuki, nahazujeme krosny na záda a jdeme ke vchodu do haly. Na ceduli, ohlašující lety, nevidíme naše letadlo. Trochu jsem se vyděsila, ale asi jsme jen na špatném terminálu. ,,Zase chtějí vidět letenku už tady, achjo, máš jí v mobilu?´´ Jirka ukazuje displej strážci vchodu, a já si připravuji pas, který by mohli chtít vidět. ,,This flight is over sir.´´ Koukáme se na sebe, zatímco nás od vchodu do haly odstrkují ostatní cestující. Co se děje? Prohlížíme si letenku. 12.10 AM. ,,Kurva.´´ Odevzdaně se hroutíme na železné lavice před letištěm. ,,Co budeme dělat?´´ To je otázka, která visí ve vzduchu, ale ani jeden si netroufáme odpovědět.

První, co nás napadlo, je koupit letenku novou. Už máme na Srí Lanku koupená víza. Letenka sice propadla. Přes sto euro v prdeli, ale alespoň ty víza bychom měli využít. Snažím se připojit na některou Wi-Fi. Bohužel. Data na indické SIMkartě včera vypršela, a jelikož dnes ze země odlétáme, nenapadlo nás si je dobíjet. ,,Vevnitř musí být Wi-Fi, ne? Každé letiště má Wi-Fi.´´ Nojo, jenže dovnitř na letiště se bez platné letenky nedostaneme a bez internetu si nepořídíme platnou letenku. Achjo. Je tady možnost, dostat se dovnitř do haly jako návštěvník. Vstupenka stojí sto rupií a zavazadla jsou zakázaná. Počítáme poslední kovové rupie. ,,90, 100, mám´´, vykřikne nadšeně Jirka, zatímco já zůstávám s krosnami venku před vchodem. ,,Na internetu zkus koupit novou letenku nebo najít informace o prodloužení víza v Indii. Kdyby nebyla letenka na Srí Lanku, tak asi letenku kamkoliv,´´ připomínám Jirkovi, aby na nic nezapomněl, až se dostane dovnitř. Nejenže nám totiž uletělo letadlo, ale nám končí během následujících čtrnácti hodin indická víza. Bylo by jednoduché vrátit se zpět do bytu, koupit nové letenky a pár dní si užít společně stráveného času s couchsurfery. To bych však nesměla být blbec, který nechává odlet ze země na poslední chvíli. 


Před letištěm jsou všechna okýnka leteckých společností úplně prázdná. Nojo, kdo by si kupoval letenku až na letišti, když se to dá koupit na internetu, že jo. V červené boudě za rohem však někdo sedí, a tak se ze zvědavosti jdu podívat, co se tam děje. ,,Flytickets?´´ Tak jo, letenky prý prodává. Ptám se, zda dneska ještě letí něco na Srí Lanku a za kolik. Mladý Ind něco počítá a potom mi ukazuje částku na displeji kalkulačky, asi abych se nepřeslechla – 30 000 rupií. Cože? Za tuhle částku doletíme domů do Česka, ty magore. Tak teda letenka kamkoliv. Třeba Thajsko. 26 000 rupií. Kroutím očima a úplně se mi zastavuje srdce. To snad ne. My budeme muset dát deset tisíc za letenku. Pane bože. To se ten lowcost rozpočet pěkně navýší a cesta pěkně zkrátí. ,,Thank you.´´

,,Hele tak prý tam můžeme dovnitř oba, i na tu prošlou letenku.´´
,,Kdo říká?´´ ptám se udiveně.
,,Támhle ten u čtvrtý brány nás tam pustí. Můžeme oběhnout všechna okýnka. Třeba je tam i ten Spicyjet, který nám uletěl. Určitě tam bude i internet. Podíváme se, kam se dá letět.´´

Plán vypadá takhle. Připojit se na internet a zjistit, jaké máme možnosti. Je jedenáct hodin. Naše víza končí o půlnoci. Potřebujeme najít letenku a do půlnoci zmizet ze země. Letenku kamkoliv, nejlépe na Srí Lanku, jelikož máme za třicet pět dolarů koupená víza. Pokud to nepůjde, koupíme nejlevnější letenku kamkoliv a potom vymyslíme, co budeme dělat dál. Další možností je, prodloužit indická víza a v Čenaji počkat na levnější let. Třetí možností je odjet z letiště na vlak, přejet vlakem celou Indii až na sever a potom překročit pěšky hranice do jiného státu, kterými jsou buď Pákistán nebo Nepál. Něco takového by určitě udělal náš kamarád Slávek. Ten by rozhodně nebyl ochotný platit desetitisíce za letenky, ten by v zemi prostě načerno zůstal.

Internet nefunguje. ,,Do you have Wi-Fi?´´ ptáme se všech pracovníků na letišti. Hm, tak nemají a nebo mají, ale dneska nefunguje. Do haly jsme se sice dostali, ale úplně zbytečně. Pokoušíme se tedy alespoň oběhnout všechna okýnka leteckých společností. Všichni na nás koukají jako na blázny. Jak jste se sem dostali, když nemáte platnou letenku? A kam vlastně chcete letět? ,,Kamkoliv. Chceme dnes letět kamkoliv. Nejlevnější let kamkoliv,´´opakujeme zoufale. Nikdo nám však letenky prodat nechce.


Jedinou možností, jak se podívat, které lety jsou volné, je internet. Když nefunguje Wi-Fi, tak musíme buď odjet někam jinam, kde funguje a nebo zprovoznit data. Zkouším si dobít telefon. ,,Nojo, jenže na dobití mobilu potřebujeme data.´´ Náš smích už je spíš úkazem zoufalství. V dnešní době má data snad každej, ne? Obcházíme tedy letiště a zkoušíme se ptát lidí. Myslím, že nevypadám zrovna důvěryhodně. Na letišti je strašná zima, a tak jsem kraťasy s tílkem vyměnila za potrhané legíny, tričko s dlouhým rukávem a pyžamo. Zkrátka za to, co jsem našla na vrchu krosny. Vypadám s těmi copánky jako kdybych přijela z fotbalu. ,,Můžete nám prosím udělat hotspot?´´ ,,Dobrý den, máte prosím internet? Mohl byste nám dobít kredit?´´ 
Starší, úhledně vypadající pár z Británie, se diví, proč jsme si letenku nekoupili před vchodem. ,,Je tam taková červená bouda, ten kluk je moc milý, a ani to nebylo drahý, jenom 70 000 rupií.´´ Ou, fuck, tak ty jsou s penězi hodně jinde. Mám chuť mu říct, že už dobíjení kreditu za dvě stě rupií je nám proti srsti, ale mlčím. Pán internet nemá a Wi-Fi jim taky nefunguje, a tak spokojeně popíjí kafíčko za stovku a čekají na svoji business třídu na Srí Lanku. Nejradši bych jim vlezla do těch fancy kufrů, které mají určitě plné oblečení od Diora a parfémů od Chanellu.


MAY I HELP YOU?, hlásá cedule uprostřed letištní haly. ,,Jo to teda můžeš pomoct, můžeš nám dobít kredit.´´ Prosíme mladého kluka, který evidentně nemá nic na práci, aby nám na svém telefonu udělal hotspot. Snažíme se mu vysvětlit naší zapeklitou situaci, a asi pochopil, jak moc zoufalí jsme. Vyťukávám na displeji naše indické číslo. Nejprve zkouším zaplatit naší společnou kartou od Revolutu, nefunguje. Vytahuji tedy svou Visu, nefunguje. ,,Na, zkus tuhle´´ podává mi Jirka MasterCard, nefunguje. To snad není možný, to se proti nám spikl celý svět? Jirka se ptá kluka, zda by nám nemohl kredit koupit ze svojí karty, když mu to zaplatíme. ,,OK´´. Bezva. ,,Jenže Jiříku, my žádný rupie už nemáme,´´ koukám na něj trochu zoufale. Na letišti je ale směnárna a v kapse se nám hřeje pár dolarových bankovek pro případ nouze. Případ nouze je dnes, a tak zatímco pracně dostávám internet do telefonu, Jirka běhá po letištních směnárnách.

Hurá. Máme internet. Usedáme na lavici a hledáme letenky. Dnes – Srí Lanka – 16.00, 400$/os. Dnes -Bangkok – 260$/os. Dnes – kamkoliv - $$$. Začínáme propadat zoufalství, ani po usilovném hledání na všech možných portálech, které běžně využíváme, nemůžeme najít letenku pod sto euro. Já vážně nechápu lidi, kteří tvrdí, že cestují bez plánu. Vždyť pokud člověk nemá miliony na účtu, tak to snad ani není možný, jen tak přijít na letiště a koupit si letenku. Nebo že by tohle letiště bylo jediné tak na prd? Já nevím. Letenky, které jsme kupovali asi před měsícem, stály kolem 50$/os. Prohrabuji se letenkami na Srí Lanku a objevuji nedělní let za 39$. ,,To je paráda. To bychom se tady prostě jen pár dní zdrželi dýl no,´´ konstatuji, aniž by mi docházel ten hlavní problém. VÍZA.

Přímo naproti našim lavičkám se s letenkou prochází na security check. Po levé straně sedí pár úředníků v modré košili, pod nimiž čtu nápis IMMIGRATION. My jsme v podstatě takoví imigranti, a za chvíli z nás budou nelegální imigranti. Jirka se tedy ujímá slova a jde se na imigrační zeptat, zda by nám za nějaký úplatek prodloužili víza. Přes internet si zatím zjišťuju, zda je to vůbec možné. Naše víza byla udělena přes internet, na dva měsíce. V pase je razítko do 20.2. Vidím Jirku, jak se s úředníky chvíli dohaduje, ukazuje pas, ukazuje letenku, něco si zapisuje.. To jsem zvědavá, jak tohle dopadne. Moc pozitivně to nevidím, protože na internetu se píše, že elektronická víza není možné prodloužit. Získání nových víz je možné jen na úřadě, a tam na nás nikdo není zvědavý. Kdoví, jestli tam vůbec jsou. A dojet do centra na úřad, něco tam vyřizovat a nevyřídit, by znamenalo, že by nám utekli poslední hodiny našeho platného víza. Nejlepší prostě bude, odletět. Kamkoliv pryč z Indie.

,,Nejde to. Za každý den, který v Indii zůstaneme navíc se platí 40 000 rupií,´´ oznamuje Jirka sklesle. Nojo, to už si za ty stejné peníze můžeme koupit letenku na Srí Lanku a vyjde to nastejno. Máme šílený hlad, celý den jsme nic nejedli, už jsme dávno měli sedět v letadle, a zatím sedíme na letišti, zabalení v dece. Ruce se mi třesou tak, že nedokážu na telefonu ani nic psát. Brečím. Tváře mám úplně červené, přes slzy ani nevidím a občas spustím hysterický pláč na celé kolo. Určitě budeme platit desetitisíce pokutu, zavřou nás, už se odsud nikdy nedostaneme, achjo. Já se vážně snažím, naučit se myslet pozitivně, ale dneska ne, dneska to nezvládnu. Na záchodě si odmotávám toaleťák, abych měla do čeho smrkat. Imigrační úředník nás sleduje, jako bychom v krosnách měli bombu. Asi čeká na to, až odbije půlnoc, a přijde si pro svůj úplatek. Přeju si lusknout a teleportovat se kamkoliv jinam.

No dobře, tak máme tři možnosti: 1. Koupíme si letenku na Srí Lanku, za 400$. Jenže se Srí Lanky se bude dostávat ještě hůř než z Indie, jestli nám dojdou peníze. Je to ostrov, a tak těžko budeme stopovat domů nebo do jiného státu. 2. Zůstaneme v Indii, pojedeme vlakem na černo do Nepálu, což trvá asi tři dny a tam budeme doufat, že nebudou kontrolovat indická víza, ale jen nám dají nepálská na pár dní, za pár dolarů a hotovo. 3. Koupíme si letenku na zítra nebo na pozítří, a zkusíme imigrační úředníky přemluvit, aby nás prostě nechali čekat na letišti den nebo dva navíc. Zkrátka nám uletělo letadlo a jsme v téhle blbé situaci, no.

,,Jdu se jich zeptat.´´ Jdu se zeptat těch úředníků, jestli je vážně takový problém zůstat v zemi o dvanáct hodin dýl. Našla jsem totiž letenku na zítra. Letí to asi v jedenáct dopoledne na Srí Lanku, a sice to není zadarmo, ale stojí to asi 120 euro na osobu, to je pořád o tři sta euro méně, než dneska, a to je super. Asi by to bylo nejlepší řešení. Klidně počkáme těch dvanáct hodin pod dohledem imigračního na letišti, pak prostě naskočíme do letadla a holt na tom proděláme jen těch sto euro za letenku no, co se dá dělat, vlastní blbost, je vlastní blbost. Asi si už navždy budeme pamatovat, že AM znamená v noci.

,,Už jsme to říkali Vašemu příteli. Ne, nejde to.´´ Nojo, ale, ale. Naštěstí se mě ujímá druhý, a ptá se, proč jsme si nechali uletět to letadlo. Ukazuji mu tedy letenku a říkám, že u nás v zemi znamená 12.10 v poledne, a půlnoc by byla 00.10, takže nás to ani nenapadlo, že by to mohlo letět v noci. Teď jsme tady vlastně včas, přijeli jsme tak, jak jsme si mysleli, že máme přijet. A začínám znovu brečet. Vím, že na imigrační úředníky slzy asi nezapůsobí, ale nějak si nemůžu pomoct. On si snad myslí, že jsme si to letadlo nechali uletět schválně nebo co. Prohlíží si můj pas pořád dokola a říká, že se musí někoho zeptat. Jen tak tam stojím, třesu se zimou, hlady i vyčerpáním, a doufám, že tohle už brzo skončí. Úředník mává mým pasem v ruce, a ukazuje, že mám zůstat tam, kde jsem. Mluví docela dost nahlas a napůl anglicky. Pochopila jsem, z úst té ženy, že by to asi nějak šlo. Indka v saree na mě mávla, ať jí jdu ukázat tu letenku. Ukazuji jí starou letenku, znovu vysvětluji situaci a potom jí ukazuju na SkyScanneru, že bychom tedy mohli odletět zítra v 11.50. Chvilku si mě ještě prohlíží, a prý by to šlo. Jejich podmínkám moc nerozumím, a pořádně anglicky mluví jenom jeden. ,,Když přijdete zítra ráno v 9 hodin na letiště, tak můžete odletět, ale né dýl.´´ Tak nějak nechápu, proč bychom nemohli čekat na letišti, proč tu nesmíme přečkat noc, ani proč máme přijít přesně v devět, ale dobře. ,,Budete tu ráno vy?´´ ujišťuju se ještě, protože jiný imigrační úředník by o naší dohodě nemusel vědět, a mohl by nám ráno napálit pěkně pokutu 40 000 rupií. ,,Nojo, někdo tady bude.´´ Áha. Jisté to není, ale letenku si koupíme a pak se s nimi půjdeme dohodnout pro jistotu ještě jednou.

NOT AVAILABLE. NOT AVAILABLE.

SkyScanner sice ukazuje letenky na zítra, přes stránku letecké společnosti ale koupit nejdou. Snažíme se vymyslet nějakou další alternativu, ale jiná už prostě není. Letenky na Srí Lanku jsou zdá se, beznadějně vyprodané. Já už na tohle nemam sílu. Co budeme dělat teda? Brečím znovu. Připadám si jako pětiletá holka, kterou rodiče zapomněli na letišti. Možná, že kdyby mi bylo pět, tak by mi to imigrační úředníci odpustili a pomohli by mi najít maminku. Jenže já už jsem dospělá. Oni to ví. Takže nás tady prostě klidně můžou zavřít. Nemohli by nás třeba deportovat? To by bylo aspoň zadarmo.

Plánování ...
Poslední šance je, koupit letenku kamkoliv. Nechce se nám dávat tak velké peníze, ale prostě vykoumáme, která letenka, z těch dostupných, je nejlevnější, a tam poletíme. Připadám si, jako v nějakém snu. Už asi ani nejednám rozumně a racionálně. Jdu se podívat na ceduli s odlety a zaujme mě Muscat. ,,No vidíš, mohli bychom letět do Ománu. To je aspoň směrem domů. Když už bychom za to dali ty peníze, tak to aspoň bude půlka cesty (no, skoro půlka) do Evropy. Googlím tedy letenky do Ománu a myslím na článek, který jsem nedávno četla na Cestoletu. Nojo, Omán. Prej se tam dobře stopuje, a lidi jsou tam hodný. Tam bychom mohli strávit nějaký ten týden, než se rozmyslíme, co dál. Letenka teda není úplně nejlevnější, natož aby byla zadarmo, ale co se dá dělat. Někam dneska odletět prostě musíme. A je rozumný, letět aspoň směrem, ze kterého jsme přiletěli, ne? Já vlastně nevím, co je rozumný. Nevíš? Jirka taky neví. Prostě na sebe zoufale koukáme, utírám si slzy a už chceme mít letenku někam. Chceme konečně projít tou branou na odbavení zavazadel a sedět v letadle směrem z Indie. Asi je nám vlastně jedno, kam dnes doletíme, hlavně né do Indie. ,,Smůla.´´ Letenka do Ománu bohužel přes Indii vede. Znamenalo by to doletět do města Kóčin, které je ještě víc na jihu Indie, ze kterého ve 23.05 odlétá letadlo do Muscatu. No, je to docela risk, opouštět Indii 55 minut před vypršením víz, ale co se dá dělat. ,,Tak je koupíme.´´ ,,Vážně?´´ ,,No, jo, co jiného.´´
Modlím se ke všem svatým, aby bylo tentokrát možné letenky zaplatit. Vyťukáváme číslo platební karty, vyčkejte na platební bránu.. tududum. Zaplaceno. Během pár minut nám přistáli v E-mailu dvě letenky do Ománu. Musíme se však přemístit z Terminálu pro mezinárodní lety na terminál s vnitrostátními lety, za pár hodin nás čeká hodinový let do Kóčinu.

,,Jak jste se sem dostali? Kam jdete jako?´´ diví se sekuriťák, když chceme z letiště odejít. Všichni tři se sešli a dívají se na nás, proč jsme neodletěli. ,,Pas, letenku.´´ Zkoumají naší letenku a ptají se, proč jsme neletěli. ,,Dejte nám už kurva pokoj,´´ brečím nanovo. To je prostě Indie. Ten samý sekuriťák, který nás na starou letenku pustil dovnitř, se teď diví, jak jsme se dostali dovnitř a proč chceme ven. Jestli dnes z té Indie neodletíme, tak já nějakého Inda brzo zabiju. Fakt. Tady neexistují pravidla. Všechno je podle huby, jak se to komu hodí. Jednou je to tak, podruhé tak. Ještě, že jsme si koupili letenky a do půlnoci zmizíme, protože si myslím, že by nás stejně zítra ráno nechtěli pustit ze země a kdoví, jak by to s prošlými vízy nakonec dopadlo.

Přesouváme se na Terminál pro vnitrostátní lety, tentokrát nás bez problému pouští do haly, s platným pasem i letenkou. V kavárně utrácíme směněné dolary za kávu. Jirka si konečně dává něco k obědu, zatímco já nejsem schopná nic sníst. Dělá se mi špatně od žaludku a ruce se mi třesou tak, že bych si ještě vidličkou propíchla jazyk. Po druhé černé kávě s cukrem přemýšlíme, co uděláme v Ománu. ,,Koukám se na Cestolet. Potřebujeme víza, ale prý se dají zařídit online. Můžeme se nejprve ubytovat někde přes Airbnb, dát se trochu dohromady, a pak si najdeme dobrovolničení. Mrknu ještě na Couchsurfing, jo? Koukni na ten článek, tohle je docela pěkný místo, to bych chtěla vidět. Nojo, ale je to celkem drahá země viď, oproti Indii, to asi bude dražší všude no.´´ Polemizujeme tedy nad tím, co v Ománu dělat a nedělat, a začínáme se těšit na nové zážitky. Muslimy máme docela rádi, možná i radši než hinduisty. Ono totiž v mešitě je vždycky hezky čisto, zatímco hinduisti všude hází rýži a barví všechno na červeno.

Žádost o víza odešlete, obdržíte rozhodnutí o jejich udělení do tří pracovních dnů. ,,What?´´ Tak to asi ne, my potřebujeme ta víza hned prosím. Asi tak do tří hodin. Děkuju. Za rychlovíza se platí 330$. Nemáme. Čteme tedy různé články na téma Ománská víza a spouští se mi slzy. Zdá se mi, že dnešní den ještě nekončí.

Tak to je super. Když nás nezavřou v Indii, tak nás zavřou v Ománu. Imigranti z Česka. Samozřejmě vidím v danou chvíli všechno úplně nejčerněji, jak to jde. Nenapadá mě žádné pozitivní řešení. Prostě jen brečím, usrkávám další černou kávu a nedokážu racionálně přemýšlet. Nikde nás nechtěj. Musíme prostě někam zase odletět.

Muscat – Kamkoliv. Dnes nebo zítra. Seřadit od à Cena.

,,No, tak se podrž. Nejlevnější letenky z Ománu jsou do Káhiry, do Ugandy, Bagdad, Kuvajt.. já ani nevim, kde to je ty města. Tam asi taky potřebujeme vízum, ne?´´ ,,Hlavně co budeme dělat v Ugandě prosimtě, v tomhle psychickým rozpoložení.´´ ,,No dobře, pak je tady Istanbul.´´ ,,To je dobrý, do Turecka jsem vždycky chtěla. Mam doma i průvodce Istanbulem. ,,Jaký je tam počasí?´´ ,,7 stupňů.´´ ,,Tyjo to je blbý, to je už pomalu stejný jak v Česku.´´  ,,Ale Turecko je dobrý. To bych brala. Tam bude levno, a dobrý jídlo, a ty letenky stojí jen asi 107 euro. To je v pohodě, ne?´´ přemlouvám Jiříka, protože mu moc nechci říkat, co je na další příčce nejlevnějších letenek. 


,,Hele nevim no, to se mi moc nechce, to už bych radši letěl domu.´´ No tak dobře, tak já mu to teda řeknu. ,,Na desátém místě je Česká republika.´´ Letenky stojí asi 300$. Je to drahý. Ta cesta domů by nás stála dvojnásob, než cesta do Nepálu. Jenže, co se dá čekat, když tady montujeme letenky na koleni, pár hodin před odletem. ,,Tak já bych letěl asi nejradši do Česka, ale jak chceš.´´


Znovu se mi spouští slzy. Z nosu se mi valí spoušť nudlí, jako malému děcku, kterému berou lízátko a řvu. ,,Já se nemůžu vrátit do Česka. To nejde.´´ Jirka mě objímá a přeju si, aby tenhle den už skončil. Připadám si jako ve špatném filmu. To jako vážně přijedeme na letiště s tím, že letíme do Colomba a přistaneme zítra v Praze? Co tam budeme dělat proboha? Nemám v Česku ani zdravotní pojištění, a nemůžu si ho přihlásit dřív, než půl roku po odletu ze země. Už nejsem ani student, nemám práci, nemáme kde bydlet. ,,Jiříku, to nejde, já do Česka prostě letět nemůžu,´´ odpovídám na nevyřčenou otázku. Jenomže jaká jiná možnost zbývá? Žít na letišti v Ománu? Odletět do nějaké země na blízkém východě? To mě táta zabije, až mu napíšu, že jsem v Bagdádu. Přesunout se do Istanbulu a tvrdit, že jsem na Srí Lance? Pokud se naše cesty rozdělí, a Jirka pojede do Česka, tak by na to stejně všichni přišli, že jsme se vrátili… Nechci, ale nakonec je to jediné rozumné řešení. Letět domů.

Z našich účtů tedy ubyly další těžce našetřené peníze a do E-mailu přibyly další letenky.

Čenaj – Kóčin – Muscat – Shahrajn – ČR. Čekají nás čtyři lety, dvě delší čekání na letišti, dva dny bez vody, jídla a jakékoliv podpory okolí, protože o tom zatím nechceme nikomu říkat.


Po přistání v Kóčinu se modlím, aby další letadlo nemělo zpoždění. Vážně se musíme dostat ze země do půlnoci. Úředník si sice razítko v pase prohlíží s velkými úšklebky, ale pouští nás dál. Nemám ani batoh, ani bundu, nemám v podstatě kromě letenky a telefonu v ruce nic, a tak security check proběhl celkem rychle. Na druhé straně letiště projíždím Whatsapp: ,,Babi měla mrtvici, je stabilizovaná, ale je to špatný.´´ Svalím se na zem a brečím nanovo. Co jsem komu udělala, že je dnešní den takhle na hovno? Já už jsem měla být na pláži, v malý bambusový chaloupce, měla jsem ráno jet vlakem z Kandy do Elly a obdivovat čajové plantáže. Místo toho se hladová, ubrečená, psychicky vyčerpaná válím na studené podlaze někde v Kóčinu a čekám, až úředníci dovolí Jirkovi projít. Prý má u sebe zapalovač. Prohledávají celý jeho batoh. Vyndavají všechny věci, promačkávají je a znovu posílají rentgenem na druhou stranu. Prázdný batoh. Teď kapsy. Prošacovat. Bezvadný fakt, ještě nám to uletí. Nakonec samozřejmě zjistili, že žádný zapalovač nemá. Jen jsou to Indové, a Indové mají potřebu, být důležití. Idioti. Nenávidim je. Nenávidim momentálně celej svět. Nenávidim i tenhle hnusnej vegetariánskej hamburger, kterej pálí a je v něm hrášek. Fuj. 


Letadlo do Muškátu jsme stihli. Aby toho pro dnešek nebylo málo, dostala jsem to. Samozřejmě nemám u sebe žádný prášek na bolest, ale naštěstí jsem si do kapsy včera přihodila tampon. Svojí krosnu neuvidím ještě pár hodin, a tak budu bolest muset nějak překonat. S maskou na očích se snažím spát, ale nedokážu to. Celý svět se mi točí. Připadám si jako ve snu. Časové posuny se mění. ,,Kolik je hodin?´´, ,,Co je za den?´´ Jednou jsme v Ománu, potom v Spojených arabských emirátech. Stále bez jídla a bez vody. Letiště nesmíme opustit, protože nemáme razítko v pase a bufety na letišti jsou drahé jako sviňa. Jednou jsme si dopřáli taštičku v McDonald a potom spali pět hodin na kožených lavicích, dokud nás ostraha nevzbudila. ,,Promiňte, ale tady nemůžete spát.´´ ,,Dobře, pardón.´´


Projíždím všechny mobilní aplikace, jak je mým zvykem a koukám, kolik ty letenky vlastně stály. Taky byl problém je zaplatit, ale nakonec se to nějak povedlo, asi na druhý, nebo na třetí pokus. ,,Hele, tak se to povedlo před tu Mastercard, jen pro jistotu ještě kouknu na Fio´´, říkám Jirkovi a přepočítáváme, kdo z nás zaplatil kolik. Málem mě trefil šlak. Na obou účtech zmizely peníze. No do háje. To si snad dělají srandu? Takže jsme ty samé letenky, na ta samá jména zaplatili dvakrát. Snažím se dovolat do společnosti AirArabia, aby problém během osmi hodin, než naše letadlo poletí, vyřešili a peníze na účet vrátili. To je den.

,,Hele ty vole to bylo hustý né, prostě oni spletli to moje číslo, uplně to zpackali.´´ ,,Kájo, dej tam ten batoh.´´ ,,Pepo, sundej si ten pásek, dyť ti to řikam pokaždý.´´ 


Češi. Čekáme na let společně se stovkou dalších Čechů. Vypadáme jako jedni z nich. Jako ti, kteří si jen zaletěli do Dubaje na nákupy. Už je mi všechno jedno. Zkrátka přistaneme v mrazivém Česku a uvidíme, co bude. Teď už není cesty zpět.

Kam to přestěhovat?