pátek 12. července 2019

Sníh v červenci - Rakousko/Alpy

Nemusíte se vydávat zrovna do Himalájí, o kterých jsem psala v minulých měsících, abyste si užili překrásné výhledy na zasněžené vrcholky hor.


Letos jsem se poprvé vydala do Alp v letní sezóně a byla jsem překvapená, že se na vršcích stále nerozpustil sníh, a že i takové nesportovní stvoření může pokořit vrcholek, na kterém široko daleko nikoho nepotká.

Totesgebirge - Tauplitz

Tento druh cestování, tzv. hike, jsem zatím neměla možnost vyzkoušet. Ať jsem byla v jakékoliv zemi, vždy byla civilizace na dosah ruky, a tím myslím dostatek pitné vody, hostely, hotely, a mohla jsem si vybrat, zda do něj půjdu nebo zda zůstanu na ulici nebo v přilehlém parku. V horách je to jiné - jak jsem kupodivu zjistila. 

Před cestou

Rozhodli jsme se s přáteli, že by byla škoda nevyužít prodlouženého víkendu. Stopovat ve více než dvou lidech je už hodně náročná záležitost a kodrcat se vlakem vyjde mnohdy dráž, než se složit na cestu.
 Loni jsem se touto dobou připravovali na závod Lowcostrace a během víkendových zábav jsme poznali desítky nových lidí, naladěných na stejnou vlnu, se stejným zájmem o cestování a dobrodružství. 

https://www.youtube.com/watch?v=GXmoCP8rt4I

Proč něco podobného nevyzkoušet i letos? Napsala jsem tedy na seznamku pro cestovatele, zda se někdo nechce přidat a rozhodila sítě po kamarádech a známých - jeden z mých studentů němčiny se pro nápad nadchl i se svým pejsem Aškou a další tři slečny asi zaujaly fotky našeho kamaráda Honzy.

No je to tak, jelo nás 7 a pes. 

sobota 6.7,2019

Čtvrtek

Od první chvíle panovala v autě příjemná atmosféra. Domácí buchty, taštičky s povidly, plechovkové pivo - to je jedna z výhod cestování autem, člověk si může zabalit půlku kuchyně a nemusí si dělat hlavu s těžkým batohem. 

Kolem půlnoci jsme přijeli na místo. Pár kilometrů za vesnicí Tauplitz se nachází hluboký les, čistý horský potůček a odlehlé parkoviště. Obdivuji, že se holky nebály. Ve mě by se krve nedořezal, kdyby mě v noci odvezli čtyři cizí lidi doprostřed lesa na parkoviště, ale držely se všechny statečně. 

Abychom se řádně, jako správní Češi, seznámili, kopla jsem do sebe plechovkové pivo, chlazené vodou z ledovce. První noc svítily hvězdy nad lesem a v dálce šuměl potok, jinak ticho a tma. Rozložili jsme si karimatky a spacáky přímo na parkoviště, poté co jsme největší šutry odmetali stranou. Zatímco všichni spokojeně chrupkali, já jsem každou hodinu chodila do lesa na záchod - nepijte před spaním pivo!

první noc - všichni pod širákem 700 m.n.m


Pátek

Ráda bych napsala, že jsem radostí nemohla dospat, ale já jsem pořádně ani neusnula, a tak se kolem sedmé vyhrabu ze spacáku úplně, opřu se o auto a pozoruji, jak ostatní spí, dokud někdo neotevře oči. Znáte to, ne? Když se na vás dostatečně dlouho někdo dívá, tak to podvědomě ucítíte a probudíte se. Tak ono to funguje. Honza se probouzí. 

Vyrážíme autem k Alpenstraße, která nám ušetří převýšení 700 metrů. Nejdřív jsem se hlásila k tomu, že bychom to klidně ušli, ne? Přeci jen, 14 euro je 14 euro. No, když si na to zpětně vzpomenu, zaplatila bych i dvacet. 

6 Seen Wanderung - Tauplitz

Vystupujeme na parkovišti, kterým silnice pomalu končí. Nejprve procházíme po cestičce a jakmile skončí poslední chatičky s občerstvením a ubytováním, dostáváme se k prvnímu jezeru. Tak nějak si myslím, že už jsme alespoň v polovině výletu, ale on ještě ani pořádně nezačal. Čekají nás tři hodiny stoupání do kopce. Cože? Do tohohle kopce? Podívám se nahoru a odevzdaně šlapu. 

Já mám hlad. Bolí mě nohy. Já nemůžu dýchat. Podívám se, kde jsou ostatní. Oni mají snad v zadku vrtuli nebo co? Přála bych si mít foťák a dělat, že něco fotím, abych se mohla častěji zastavovat a nedostala jsem z toho výšlapu infarkt. No, mám jenom telefon, takže nic. Chodím alespoň jednou za hodinu na záchod, abych se pokochala výhledem a ulevila bolavým zádům. Těsně pod vrcholkem je strmý kopec pokrytý sněhem. Naštěstí mi nějaký osud poslal do cesty ztracenou hůlku, je sice rozlomená a krátká, na výšlap kopce ale jako podpěra stačí. Lituji, že jsem ráno nepřijala nabízené hůlky od Honzy, asi věděl, proč mi je nabízí, na rozdíl ode mě. 

fotím fotografku a odpočívám (polovina trasy)
Wohoo. 13.27, konečně jsme vystoupali na vrchol. Dokonce jsme se od snídaně i najedli, už jsem umírala hlady. Na vrcholu neskutečně fouká. Chtěla jsem si za ten výšlap dopřát odměnu v podobě ,,instafriendly´´ fotky, ale nebylo mi to dopřáno. Vlasy mi lítaly na všechny strany, a tak jsme alespoň do vrcholového deníku zapsali čas našeho vyvrcholení a začali opět lézt dolů do údolí. Víte co je nejhorší? Člověk má vždycky takovou radost, že došel na vrchol, jen do chvíle, než si uvědomí, že tím ta cesta nekončí, že musí dojít ještě zpátky k autu. Au. 

Jakmile jsme došli zpět k jezeru, věděla jsem, že je vyhráno, ještě kousek a budeme u auta, konečně si sednu, těšila jsem se. ,,Tak obejdeme ještě to jezero, ne?´´ ozve se a mě polívá pot. Já už nemůžu, sotva se držím na nohách a nechci dát ostatním nic najevo, ale sotva jdu. Nakonec jsem se rozhodla, že si zajdu na kafe a koláč, a naivně si myslela, že budu na ostatní minimálně dvě hodiny čekat. Než jsem se svým šnečím tempem doloudala do kavárny a dopila capuccino, ostatní mě dohnali. Ještě, že jsem s nimi nešla, to bychom se vrátili k autu o půlnoci. 

Apfelkuchen und Capuccino - Tauplitz

Na parkovišti se zatím usadily rodiny v obytných autech, rozkládající gril. Ačkoliv jsme 1500 m.n.m ostatní se chtějí utábořit, protestuji, že umrznu. Uvařili jsme si ,,ešusové´´ těstoviny, zajedli je chipsy a nastal čas jít do postele. Postel - kéž by. Jsem tak unavená, že je mi ještě dvojnásobná zima, ačkoliv mám na sobě všechno oblečení, které jsem si sbalila a spacák do nuly. Chci se trochu zahřát, a tak usínám v autě na přední sedačce. Vyspala jsem se královsky. Tma, ticho a pocit bezpečí zajistili, že jsem se v noci ani jednou neprobudila, ačkoliv se mi nohy na sedadlo nevešly a visely mi přes ruční brzdu až k pedálům. 

Sobota

Po vydatné snídani v podobě čokoládové kaše jsme usedli do auta a přemístili se k výhledu na Dachstein. Dnešní den slibuje nejen lepší počasí, ale i mírnější terén, více zeleně a častější pauzy, jupí. K lanovce vyjíždíme autem, abychom se před začátkem výletu posilnili překapávanou kávou, mm Arabica, zalitá 92 stupňovou vodou, jak říkám, cestovat vlastním vozem je luxus.


příprava kávy

Po kávě se společně s důchodci a dětmi šplháme k prvnímu jezeru, nesmím se nechat zahanbit a musím to zvládnout, říkám si v duchu, ačkoliv jsem si dneska už hůlky vzala - z naší skupinky jsem jediná, o to víc jsem však sympatická pánům nad šedesát, kteří si s nimi do kopce taktéž pomáhají. U prvního průzračně čistého jezera většina svátečních turistů končí svoji pouť, zatímco my se škrábeme na nejvyšší a nejvzdálenější kopec - samozřejmě. Tentokrát je to docela rychle za námi a dřív než dostanu hlad, sedíme pod vrcholovým křížem a cpeme se vegetariánskou paštikou z Kauflandu. Aška asi vycítila, že nemám psy zrovna v lásce a tak se mi snaží dokázat, žé né všichni psi jsou otravní a zlí - docela se jí to daří, nechávám jí tedy ležet v mém stínu. Úplně chápu, že je po tom výšlapu KO. 

vrcholová svačina - Rippeteck 2126 m.n.m

V pozdním odpoledni nás čeká hygiena. Naposledy jsem se sprchovala ve čtvrtek ráno. Možná by to chtělo trošku vody, ale když se dívám na to horské jezero, přechází mě chuť. ,,Jdeme do vody ne?´´
No dobře, nebudu kazit partu. Zase taková zima není. Nečekala jsem. že svoje nové plavky za 25 euro ozkouším prvně zrovna v zabláceném jezeře plném pulců, ale osvěžení to bylo skvělé. Jediná jsem si nemyla vlasy, a to proto, že než by mi v té zimě uschly, byla by neděle. Jeden den to ještě zvládnou. 

Na dece krájíme předražený rakouský meloun, určitě bio, bez pecek, bez chemických konzervantů, barviv, sladidel a tak.. prostě meloun, popíjíme rádlera a povídáme si o životě. Dneska je to fajn. Jsem víc na to mluvení, než na chození. Cestování je pro mě hlavně o lidech. Ráda poslouchám životní příběhy a nechávám se inspirovat. Je úžasný, jak má každý člověk úplně jiný pohled na život a na svět.

hůlky - po rovině k ničemu, do kopce úžasný!

Kolem deváté se navečeříme a začíná pršet, naštěstí právě když jsme dojedli a dopili čaj. Zavírám se v autě. Dnes jsme zase o něco výš než včera - 1800 m.n.m a ještě k tomu prší. Ostatní plánují spát pod širákem, ale já jsem asi rozmazlená. Možná, že to dělá to auto. Když nemusím ven, tak prostě nejdu. V autě je teplo. pohodlně a útulno. Proč zůstávat venku na dešti? A tak si na volant rozvěsím mokré plavky, na přední sedačku připravím bundu a pití, dozadu složím šátek místo polštářku a do uší si strkám sluchátka - jako doma. Za okny se blýská, dešťové kapky bubnují do kapoty, a abych neměla strach, nechávám si sluchátka až do rána.

Neděle 

Ráno je sice všude mokro, déšť však ustal a my se můžeme v klidu nasnídat. Popíjíme čaj a přemýšlíme, zda pojedeme rovnou domů, případně si zajedeme někam na výlet. Vzhledem k tomu, že vypadám jako strašidlo do zelí a venku je deštivo, chce se mi domů. v Salzburgu jsem už stejně byla předloni. Jakmile ale uslyším návrh Hallstatt, jsem pro. O téhle vesničce jsem už hodně slyšela. Je to asi nejznámnější alpská vesnička, ačkoliv má jen 900 obyvatel. Možná je to proto, že v Číně prý postavili její kopii, a tak je teď vesnička celoročně plná asijských turistů. Z komerční zábavy jsem ještě nevyrostla, a tak si chci fotku z Hallstattu také pořídit. Sice nemám instagram, ale to je jedno, budu moct říkat, že jsem tam byla. 

Hallstatt / Austria

Uuuf. Hledáme místo na parkování dobrou půl hodinu, až to kluci chtějí vzdát. Nakonec se nám podaří zaparkovat na odstavném parkovišti u silnice, kde můžeme nechat auto 90 minut. Řekla bych, že víc nebude na focení jezera s kostelem potřeba. Někteří si i přes to, jaká je zima, kupují zmrzlinu. Já se spokojím s magnetkou a můžeme pokračovat. Za městem je úžasná louka a pláž s výhledem na okolí. a tak se na ní usazujeme, vytahujeme vařič, ešus a poslední zásoby, abychom dvě hodiny jedli, pili a povídali si.

Když zjišťujeme, že je půl čtvrté, nasedáme do aut, loučíme se s osazenstvem druhého auta a popojíždíme kolonami až domů.

Zítra ráno vstávat. Pracovní týden zase začíná. 


čtvrtek 4. července 2019

6 důvodů proč stopovat

Zábava extrovertů

Na stopu potkáte zajímavé lidi. Dost možná osobnosti, se kterými byste se v běžném životě nesetkali. Zastavují nám totiž řidiči každého věku, povolání i koníčků, a tak se toho můžete opravdu hodně dozvědět. V Portugalsku jsme stopli kamioňáka, který nám dal nahlédnout do své běžné pracovní rutiny, ve Španělsku zase manželský pár, který se seznámil na univerzitě v Salamance, na jejíž půdě se nechali i oddat, v Německu zase šéfa továrny na gumové medvídky, v Bosně stavebního inženýra, v Čechách malíře, v Itálii horolezkyni. Každý jednotlivý člověk v nás něco zanechal a něco nám předal. Dozvěděli jsme se o povoláních, o kterých jsme ani nevěděli, že existují, poučili jsme se o jejich zemích a tradicích, získali jsme tipy a rady, co navštívit. No a mnohdy jsme získali mnohem víc, třeba pozvání na oběd nebo hrstku domácích pomerančů.

Na Balkáně je autostop běžná doprava místních.

Ráj pro milovníky aut

Pokud nejste milionář, tak se těžko svezete každý den jiným autem. Ačkoliv mě auta moc neberou, naučila jsem se jich pár rozpoznat i jinak, než-li podle barvy. Ve Frankfurtu nás nabralo dokonce Porsche Panamera, asi nejdražší auto, jakým jsem se svezla. Mimoto jsme stopli i Porsche Cayenne, s nímž jsme urazili pěkných pár stovek kilometrů. Někdy si stopneme malá oprýskaná autíčka, do kterých se musíme vtěsnat i se psy, někdy si stopneme luxusní klimatizované auto s koženými sedačkami. Každé stopovací léto však toužím po větru ve vlasech, a tak až stopneme cabrio, napíšu o tom článek.V Praze jsme si loni dokonce stopli policejní auto a na portugalském venkově povoz s koňmi.

Od stopování v Portugalsku nás všichni odrazovali. Máme však skvělé zkušenosti.


Dobrodružství

Dostanete se i na místa, o kterých jste nikdy neslyšeli a dostane se Vám zážitků, které jste neplánovali a ani se naplánovat nedají. Před rokem jsme stopli skvělou rodinku, se kterými jsme zpívali v autě a poté nám dali 10 euro na jídlo, přidali jsme se na facebooku a posílali jsme jim fotky z naší cesty. Ve stopnutém obytňáku jsme dostali jogurty i se lžičkou, mísu hrušek a skvělý pokec se španělskými důchodci. Několikrát se nám stalo, že si s námi řidič zajel, aby nás nevyhodil na špatném místě na stopování a naopak se nám stalo i to, že nás řidič vyhodil uprostřed dálnice nebo v zapomenuté vesnici, kde za den projela tři auta. Vždycky to dopadlo dobře. Párkrát nám někdo nabídl svačinu a jednou nás dokonce řidič pozval k sobě domů, uvařil nám večeři, vzal nás do kavárny, na koncert, na drink a nechal nás přespat ve své luxusní vile v Andoře. Nejlepší je stopnout turisty, vracející se domů, nastrkají Vám vše, co během dovolené nestihli sníst.

Musíte si z toho udělat zábavu, i když zrovna nic nejede...


Čas

Čekali jsme už půl hodiny na zpožděný autobus, nervózně jsem poklepávala nohou, přijel a byl stejně plný, a tak nás řidič nechtěl pustit dovnitř. ,,Achjo, to nestíháme.´´ Další jede za dvacet minut. ,,Proč to neuděláme tak jako v létě?´´ A tak si sebereme batohy ze zastávky a míříme k silnici se zdviženým palcem, nakonec jsme během čtyřiceti minut v Praze, přímo u zastávky metra.
Když se dobře daří, tak to časově vyjde lépe než autobusy či vlaky, a i když se daří trošku méně, vyjde to s nimi nastejno. Řidiči jsou většinou milí a ochotní, nikdy toho nezneužíváme a když nás chtějí odvést přímo tam, kam máme namířeno, tak protestujeme a je nám trapně, oni to však stejně občas udělají, jsou to pro ně čtyři minuty v autě, zatímco pro nás hodina pěšky. Musíte se s řidičem už po nástupu do auta dobře domluvit na tom, kam jedete, kam chcete odvést, kam vás odvést může a případně kde vás vyhodí. Není nic horšího, než když to někdo zpacká a odveze vás úplně mimo dálnici, po které jste plánovali pokračovat. Uznávám, to potom může zabrat i celý den, dostat se zpět na dobré stopovací místo a chytit navazující spoj do cílové destinace. Na přestup jsou nejlepší benzínky.

Dovolená v Chorvatsku - snadno a rychle.

Cena
Ušetříte. Na stopu se neplatí. Rozhodně ne za cestu. Za ušetřené peníze můžete řidiče třeba pozvat na kafe, užít si za to nějaké skvělé místní jídlo nebo se pro jednou vyspat v kempu a dát si sprchu. Věřte, že během cestování je doprava jednou z nejdražších položek.
Jak říká cestovatel Slávek Král - ,,nejdivnější lidi jsem potkal vždycky ve vlaku.´´

 
Ekologie

Čím dál víc se o tom mluví, méně se opravdu dělá. Auto má dneska skoro každý, někdy dokonce dvě na osobu. Proč? Tvrdíme, že auto potřebujeme, že se bez něj nedá žít. Jasně, někdy mě to pěkně štve, že nemůžu dojet do cílové stanice během pár minut nebo že nemůžu naložit kufr plný tašek, ale musím nakupovat jen tak, abych to unesla. Zejména když jsem se za posledních pět let asi desetkrát stěhovala bych auto ocenila, ale jinak vlastně ani ne. No a zpět k věci.

Kolikrát jste autem jeli sami, případně ve dvou? Dělají to tisíce lidí, den co den. Ze společnosti se totiž vytrácí komunikace a sdružování se, nikdo nechce jezdit autobusem nebo vlakem, co kdyby si náhodou přisedl někdo cizí? Nikdo nechce čuchat pach zpocených těl v metru, poslouchat naštvaného řidiče nebo čekat na poplivaném nádraží. Na co? Vždyť mají auto.

A tak denně vyjíždějí do ulic poloprázdná, někdy skoro prázdná auta. No a aby jsme ušetřili nějaké ty emise, tak se k těm lidem přidáme. Zlepšíme jim den. Rozesmějeme je. A ukážeme jim,  že sdružování se není tak špatné. 

Z Budapešti do Prahy za 5 hodin se třemi řidiči.


Né vždy je to růžové. Někdy mě to pěkně štve. Čekání. Slunce. Divný lidi. – To k tomu patří, aby si člověk potom uměl vážit toho dobrého.


čtvrtek 27. června 2019

Suď a budeš souzen

Děláme to všichni. Odsuzujeme ostatní a myslíme si, že to, jak se chováme my, je to jediné správné. K tomu, abychom našli, co je a není správné, potřebujeme jen jednu věc – momentální pocit. Dělá ti to, co právě děláš, dobře? Pak je to správné. Neustále se učím, jak být lepším člověkem. Občas si myslím, že už mi to docela jde, a že jsem přečetla už hodně knih a změnila hodně svých návyků, a pak si uvědomím, že je to běh na dlouhou trať - na celý život, a den co den se bude něco měnit.

Za poslední rok se některé moje postoje a názory změnily natolik, že by se mnou moje tři roky staré já, asi ani nekamarádilo. Jak tedy potom vyjít s ostatními lidmi?!

Porozumět sám sobě a vést se sebou dialog je někdy dost těžké...
Odsoudit někoho na základě vlastních myšlenek je strašně jednoduché a vede to jen k hádkám, když se ten druhý brání. Někdy je lepší věci přijmou, aniž bychom sáhodlouze vysvětlovali, proč to tak je. Pokud se někdo zajímat chce, zeptá se konkrétně. Pokud chce někdo rýpat, nepomůže ani hodinový příběh.

Maso-pust
,,Dáš si řízek?´´ ,,Ne díky,´´ směju se. ,,No jo, to já bych nemohla, nejíst maso. Mě to chutná, a proč bych si to nemohla dopřát, jsou i horší věci na světě. Já bych to bez toho nedala,´´ slyším a vzpomínám si na to, že jsem přesně tohle říkala taky.
Jenže vážně mám začít vysvětlovat, že jsem byla v Indii, že jsem viděla na vlastní oči, jak se se zvířaty zachází než se dostanou na talíř, že jsem viděla dokument o nedostatku potravin, že to maso stejně není kvalitní ... a tak dále? Ne. Vím, že já jsem měla před dvěma lety svojí pravdu, kterou změnila až osobní zkušenost, a tak přikyvuji, a říkám si, že si tím musí projít všichni, každý vlastní cestou. No a možná na ten řízek dostanu někdy znovu takovou chuť, že mi přestane vadit, že je to kus mrtvého zvířete.

Vždycky jsem říkala, já jím všechno... s tím je teď konec. Ale fakt nejím jen mrkve a okurky! :D

Panáka na žal, panáka na oslavu...pa - ná - ka
Vyrážím v pět z domu, s krosnou na zádech a úsměvem na rtech. Na zastávce už čeká pár lidí, nevypadají ale zrovna, že by se taky chystali na výšlap do hor. No jasně, je neděle. Roztržené silonky, rozmazaná rtěnka, poslední flaška vína a prázdná krabička od cigaret - smutná rána opilcova. Je to víc jak rok, co jsem se neožrala, a jsem na to náležitě hrdá. Dlouho mi trvalo, abych k alkoholu zvládala vůbec čichnout, teď už se i občas napiju vína nebo piva, ale to se s těmi protančenými nocemi nedá srovnávat.

,,Dělej, zvu tě na pánaka,´´ šťouchá do mě. ,,Já už jsem ti řekla, že nepiju,´´ odpovídám znuděně, načež mi ho stejně koupí a já ho potom nechám na baru nebo ho vylívám, když se nedívá. Vzdala jsem se zdlouhavého vysvětlování, proč jsem přestala pít. Nemá to cenu. Ti, kteří nepijí, to docela dobře chápou. Ti, kteří pijí, to stejně nepochopí. Nebaví mě se schovávat a předstírat, že piji. Ulívat z plné sklenice a předstírat, že se bavím. Když je sranda, tak se bavím, když není, nepomůže mi to. Nelíbí se mi, když se mě někdo snaží opít a záměrně se vyhýbám akcím, které jsem v předchozích letech milovala. To si snad myslí, že jsem se v životě neopila? To si snad myslí, že nevím, jak to chutná?

Naopak! Přestala jsem pít, protože jsem se tak vožrala, že mi ze sebe samotný bylo špatně. Navíc opilý holky nejsou hezký, stojí to kotel peněz, stejně je to hnusný a ranní blití si znovu užiji,  až budu těhotná.

Alkohol je dobrý sluha, ale špatný pán.

Pomohl mi dopsat bakalářku, seznámil mě se spoustou lidí...způsobil ale také mnohdy ostudu, bolehlav, žaludeční problémy a vyprázdnil peněženku.

Kila nad povolený limit?
,,Panebože, ta je tlustá. No fuj.´´ S váhou jsem nikdy větší problémy neměla, ale čím dál tím víc si uvědomuji, že promlouvat někomu do svědomí, aby zlepšil jídelníček nebo začal sportovat, prostě nemá cenu. Natož někoho pomlouvat úplně bez záměru mu pomoci. Je každého věc, jak vypadá. Buď je se sebou ten člověk spokojený a nemá cenu mu nic říkat a nebo to moc dobře ví, že je buřt, a pravděpodobně z toho má depky, a to že mu to budeme připomínat, to nezlepší. Když by se sebou chtěl něco dělat, tak se prostě zeptá na radu nebo nějak začne, když se neptá, nechce nic slyšet. 

Titul, značka úspěchu
V naší společnosti je nějak zakořeněn fakt, že kdo má vysokoškolský titul, ten je úspěšnější, bohatší a lepší. Taky jsem si to myslela a byla v tom vychovaná. Všechno se ale změnilo, když jsem poznala pár ,,otitulovaných´´ lidí, a zjistila, že dělají někde v kanceláři za pár šupů a naopak jsem poznala lidi s maturitou, kteří si založili vlastní byznys a jsou platově pětkrát výš. Uvědomila jsem si, kolik máme možností, a že to, jak člověk peníze vydělává, nemusí vůbec souviset s jeho povoláním. To, co děláme, a to, čím si vyděláváme peníze, jsou dvě různé věci.Nakonec je to stejně všechno o tom CHTÍT.

Mohla jsem 5 let studovat VŠ na pedagogické fakultě a být učitelkou na ZŠ za 22 000 hrubého na měsíc - nástupní plat.
Díky, nechci.
Nakonec je nejdůležitější, jestli to, co děláte, přinese radost Vám a Vašemu okolí. Chcete každý den trávit v práci od rána do večera a pořád nadávat? Nebo si raději snížíte životní standart a najdete si práci, která Vás bude bavit a budete šťastný? Štěstí se totiž koupit nedá. Stejně jako se nedá koupit přátelství, úcta, láska nebo vděk.

Oslíčku, otřes se
Když  jsem byla mladší a neměla jsem skoro žádné peníze, natož abych měla peníze vlastní, utrácela jsem mnohem víc, než teď. Kupovala jsem kabelky, boty, džíny a trička. Někdy jsem strávila v obchoďáku celý den, Nosila jsem tašky sem a tam, chodila do kina, do kaváren, do restaurací a měla jsem takovou představu, že bohatí lidé tohle dělají každý den. Chtěla jsem být bohatá. Chtěla jsem vydělávat hodně peněz, kupovat si oblečení, chodit do restaurace na jídlo každý den, koupit si to nejlepší a nejdražší, co existuje. Myslela jsem si, že být bohatá, znamená hodně utrácet. Nakupovat, nakupovat a nakupovat. Neřešit ceny věcí.

Omyl.

Další omyl.

Paradoxně nejvíc za konzumní zboží utrácejí ti, kteří mají peněz nejméně. Ti, kteří si to vlastně ani nemůžou dovolit, a tak si berou půjčky a úvěry. Ti si kupují auta, oblečení, elektroniku, luxusní dovolené. Kupují si pocit, že jsou bohatí. A možná.. opravte mě, pokud se mýlím, to nějak souvisí s tím, že pořád bohatí nejsou.

Za poslední roky jsem se x-krát stěhovala, vyházela spoustu věcí a nakonec skončila s jedním batohem na tříměsíční cestě, a ještě z něj spoustu věcí ani nepoužila. Časté stěhování a setkání s pár zajímavými lidmi, kteří vyznávají minimalismus, mi pomohlo si uvědomit, že nic nepotřebuji, a co potřebuji, si můžu během chviličky koupit v každém obchoďáku nebo přes internet. Člověk vlastně nepotřebuje skoro nic. Já osobně si vystačím s telefonem, počítačem, batohem, kvalitním oblečením, knihami, dobrým jídlem a střechou nad hlavou (někdy ani to ne).

Věci nás nikdy neudělají šťastnějšími, činí nás šťastnějšími jenom radost, z jejich používání. 

Děkuji všem moudrým knihám a všem moudrým lidem, že si tohle uvědomuji. Pro někoho je to samozřejmost, pro mě je to zase další krok k tomu, jak být lepším já.

Máte v životě také nějakou významnou změnu, díky které jste se naučili chápat lépe názory ostatních?



pondělí 10. června 2019

Jak cestování prověří vztah?

Setkání s přáteli po příjezdu začínalo většinou slovy: ,,tak co vy dva?´´ Všichni si totiž mysleli, že za naším nečekaným návratem, stojí vztahová krize. Ta na nás ale teprve čekala v Čechách a nemohla se dočkat, jak náš dvouletý vztah prověří.

Zamilovaní samotáři
Jsme ten typ páru, který je spolu strašně rád sám. Máme si pořád co povídat, společně jsme si vytvořili vtipy a řeč, které rozumíme jen my dva a přizpůsobovat se ostatním nás někdy vyloženě štve. Je to také důvod, proč při společném cestování plně nedoceníme couchsurfing.
Když jsem cestovala s přáteli, milovala jsem setkání s dalšími lidmi, dlouhé večerní party, toulky po barech a seznamování se s ostatními. Né že bychom zavrhli lidi a chtěli žít jen na opuštěné planetě pro nás dva, ale trávit 24/7 po boku ostatních, né uplně blízkých přátel, nás po několika dnech vždy přivádí k útěku do našeho vlastního světa.

Během letních cest po Evropě rádi spíme venku a nebo ve stanu. Mám ráda ty večery, kdy se ustrašeně zaposlouchávám do venkovních zvuků a Jirka může jako hrdina kontrolovat okolí, zda na nás neútočí prase, pes nebo úchyl. Občas jsme si ustali jen tak na karimatce a nebo v hamace, a protože je to hamaka určená pro jednoho člověka do 120 kg, tulili jsme se k sobě víc než jindy.

--> Cestování sbližuje.

stopování z rodného města
Čas
Na cestách plyne úplně jiným tempem, a to ať jsme v kterémkoliv časovém pásmu. Nikam nemusíme, nic nemusíme, prostě jen tak jsme. Máme na sebe moře času. Některé dny dlouho snídáme a povídáme si u teplého čaje klidně až do dvanácti, jiné dny vyrážíme za ranních červánků, aby nás slunce nespálilo. Dostali jsme se společně do chladných hor, na rozpálené oceánské pobřeží, i do opuštěných starověkých chrámů. V Nepálu jsme chodili do postele se setměním a s východem slunce vstávali, v Indii jsme strávili celou noc ve vlaku a v létě jsme uvízli v Srbsku na prázdné dálnici a schrupli si na trávě za benzínkou.

Protože jsme na cestách většinou jen my dva, máme všechen volný čas buď sami pro sebe a nebo pro druhého. Nikdo nám nemluví do toho, co bychom měli dělat a kam bychom měli jet. Všichni ví, že jsme daleko, že jsme na cestách, a tak nás nikdo nikam nezve, nikdo neorganizuje naše volné víkendy a my nemusíme vlastnit diář. Těch pár volných víkendů, které pracující má, se nejen uvolní do naprosté svobody, ale přibudou k nim celá volná dopoledne a odpoledne, den co den.

Ten rozdíl mezi světem na cestách a světem doma mohu konečně porovnat. Dohadujeme se už měsíc, kdy pojedeme na víkend do Německa. Je to za humny, dvě hodiny cesty. Najednou nejsme schopní se prostě sebrat a jet. Jsme dospělí, pracujeme, máme diář  -  musí se to naplánovat. ,,Tenhle víkend má táta oslavu, to nejde.´´ ,,Další víkend musím jet k babičce na chalupu´´, říká Jirka. ,,Nojo, jenže tenhle víkend mám pracovní sobotu.´´,,A já v pátek jedu na schůzku do Brna.´´

Během měsíce na cestách má člověk třicet volných dní, třicet večerů plných zážitků a neví, jestli je sobota, úterý nebo pátek, v Česku na tom ale záleží.

Mimo jiné jsme se na cestách krásně vyhnuli tomu, čemu říkám ,,dospělácké starosti´´, patří tam všechny smlouvy, složenky, pojistky a další pojmy, ze kterých dospělí šílí. My jsme se odhlásili z VZP, zařídili si cestovní pojištění (pokud je na dobu delší než 6 měsíců a pokud se během těch 6ti měsíců vážně nevrátíte do ČR, nemusíte žádné zdravotní pojištění VZP doplácet), sbalili si svých pět švestek, vážících zhruba 10 kg, pořídili letenky a bylo to. Jediným papírem nám byl pas.

sladěné outfity na cestu Evropou
Možná by si někdo mohl myslet, že se náš vztah vyhne na cestách stereotypu. Není to tak. V každém vztahu se časem vytváří určitý stereotyp, a to i přesto, že se každé ráno probouzíte v jiné posteli, s jiným výhledem a novými zážitky. My jsme třeba závislý na čaji, a tak vím, že ráno nikdy neopustíme naše ubytování, aniž bychom si udělali pořádný hrnek čaje, kdekoliv. Večer, když nemůžu usnout, čte mi Jirka nahlas z knihy, a ano, přiznávám, většinou jsou to pohádky, děláme to také kdekoliv. Každý den si dáváme chvilku sami pro sebe, Jirka se dívá na videa o autech a technice, a já si telefonuji s kamarádkami. A to mě přivádí na myšlenku:

Hádky na cestě
Rozhodně jsme se občasné ponorce nevyhnuli. Důvodů, proč se spolu nepohodneme, jsou desítky. Když nad tím tak přemýšlím, je to asi normální v každém vztahu. Jsme dva rozdílní lidé, kteří byli jinak vychováni a vstoupili jsme do dospělosti s rozdílnými očekáváními a přáními.
Když jsme žili v ,,normálním´´ světě, vytvořili jsme si metodu dopisů - když jsme se společně na něčem nepohodli, vypsali jsme to ze sebe do dopisu, který jsme si potom poslali. Bylo to jednoduché. Každý jsme bydleli jinde a mohli jsme se tak na pár dní zavřít se svými dopisy a přemýšlet, kde jsme udělali chybu a po zvážení všech chyb a důsledků také odpovědět. Na cestách jsme neměli dva počítače, tiskárnu, internet a ani dopisní papír s tužkou. Museli jsme se naučit řešit problémy hned, abychom mohli v cestě pokračovat.

Pokud šlo ,,jen´´ o ponorku, potřebovali jsme každý pár hodin sami se sebou. Někdy jsem se šla projít, jindy jsem celé hodiny volala kamarádkám, psala na blog nebo četla. Mým způsobem odreagování se je většinou kontakt s okolím, vydržím někdy i čtyři hodiny za sebou mluvit do telefonu, aniž bych se zasekla. Jirka to má naopak. Za prvé je to kluk, a kluci si přece nevolají, když se zrovna nechtějí pozvat na pivo, a za druhé je introvert. Náladu mu tedy zlepšoval youtube a všemožná videa o technice, autech, virtuální realitě a věcech, které neumím pojmenovat.

Hádky během cesty jsou ve většině případů úplně jiné než doma v klidu. Představte si, že jste tři dny pořádně nespali, horkem se potíte až na kost a na kůži vám vyskakují bolavé puchýře, všude kolem je prach a špína, lidé jsou otravní a máte neustálý strach, že vás někdo okrade. Nikde není bankomat, chcete si koupit vodu a napít se, pořád hledáte záchod, ale oni nikde nejsou, a venku se vyčůrat nemůžete, protože jsou všude lidi. Hlad. Na zádech nesete těžký batoh a ještě nemáte tušení, kde budete v noci spát. Po deseti kilometrech se začíná stmívat a situace se zatím nijak nezlepšila. Z příkopu na vás vyběhne pes. Konečně najdete hotel, ale neteče jim voda a v posteli jsou blechy, přesto chtějí spoustu peněz a nerozumí anglicky.
To se pak prostě pohádáte s kýmkoliv a kvůli čemukoliv, jen abyste si vybili zlost.. a když zrovna není přítomný nikdo, kdo by se uměl pohádat hezky česky, schytá to partner.

Když nám naši přátelé nedávno řekli, že se k sobě nastěhují, aby prověřili sílu svého vztahu, odpověděl jim Jirka: ,,prověřit vztah?´´ ,,To musíte jet do Nepálu.´´ A tak jsem z toho pochopila, že jsem prověrkou asi prošla.

Po návratu
Ta pravá zkouška vztahu na nás podle mě teprve čekala. Najít si práci, najít si bydlení, začlenit se do systému, některé své sny zahodit, na některé čekat ..... a dělat hodně hodně kompromisů. To je mnohem důležitější než vyhovět si na cestách. Na cestách můžeme být šťastní a spokojení klidně celé roky, ale jednou by tohle začlenění do systému stejně přišlo. Je potřeba vydělat peníze, zajistit si příjmy a to jednou, až budeme mít děti, a že je mít chceme, bude nutné. Možná je tedy lepší začít s tím hned a potom se na cesty vrátit s jasnou vizí a pasivním příjmem v ruce.

najít v sobě vzájemně oporu byl těžký úkol
Tolik stresu, pláče a odloučení jako po návratu z cest jsme v našem vztahu ještě neměli. Byli jsme zvyklí spolu bydlet. Na cestách jsme spolu byli den co den. Bylo těžké spolu po tolika měsících neusínat, nemít na sebe čas, nevídat se. Každý jsme se vrátil do svého vlastního života, k rodině a přátelům, k práci. Museli jsme si v sobě vyřešit spoustu věcí. Jak chceme do budoucna žít, kde a jak chceme pracovat, zda budeme cestovat, podnikat nebo se necháme zaměstnat, zda Česko, Německo nebo úplně jiná země? Byly to dlouhé týdny plné nerozhodnosti, zoufalství a čekání. Čekání na to, co s námi bude. Nakonec jsme se rozhodli nějaké osobní cíle a touhy na čas obětovat a začali se učit kompromisu.

Jsme mladí. Jednou můžeme ještě procestovat celý svět, můžeme mít kupu dětí, pracovat na spoustě zajímavých projektech, kdekoliv na světě.. ale to pouze tehdy, když se teď vzdáme svých sobeckých přání a toho, že to chceme mít hned a půjdeme společně tou pomalejší cestou.

Pronajali jsme si krásný byt v Mladé Boleslavi, kde jsem před tím nikdy nebyla. Myslela jsem si, že si nejprve město vybereme my, podle toho, jak se nám líbí a teprve potom, si v něm najdeme práci. Ve světě dospělých to ale chodí jinak. A ve světe inženýrů je Mladá Boleslav rájem. Pomalu ale jistě buduji od 1.6 své malé podnikání, starám se o svoji první domácnost, konečně vařím a experimentuji v kuchyni tak, jak se mi o tom vždy snilo, po večerech si užíváme klid vlastního bydlení, televizi, knihy a to, že můžeme po bytě běhat nahatí. No není to zas tak špatné. Vlastně i tohle je pro nás výstup z komfortní zóny. Báli jsme se života dospělých a tak jsme hned po studiu utekli na cesty, teď se tomu už nevyhneme a uvidíme, co následující měsíce přinesou. Naštěstí i v Jiříkově práci dávají dovolenou, a tak se těšte na srpen a na zážitky z dvoutýdenní cesty stopem.

Kam?

Uvidíte. :-P
Bude nám stačit ročně 5 týdnů dovolené ?

pondělí 20. května 2019

V dálce se blýská na lepší časy...

Dnes mám za sebou poslední návštěvu úřadu práce. Venku lije jako z konve a mě se vybavují nadpisy článků na Seznam.cz: ,,V Česku je sucho´´, ,,Vůbec nezaprší´´, ,,Je hrozně málo vody´´. No já nevím, od návratu mám pocit, že jenom prší a i když neprší, tak se nebe stáhne do jednoho obrovského šedého mraku, vyvolávajícího ve mně ještě depresivnější stavy než obvykle. Občas z toho mraku vysvitne světlý paprsek, ale dřív než se pod ním stihnu ohřát, tak jej vystřídají provazy deště a ledový vítr, šlehajíc mě do vybledlých tváří, které se ještě před pár měsíci hřály v Indii. 


Dlouhé tři měsíce po návratu do Česka byly z větší části temné. Bylo potřeba vyřešit, co se životem. Člověk může dělat cokoliv. Nikdy v historii lidstva neměli lidé takovou svobodu a možnosti jako dnes. I ty nejobyčejnější lidé z naší republiky mají dostupné vzdělání, které otevírá bránu ke všem možným povoláním, ty zase otevírají dveře k vydělávání peněz a peníze nám umožňují žít tak, jak jsme si vysnili, ať už je to cestování, velký dům či rychlé auto. Problém není v nedostatku možností či v nedostatku peněz, problém je tady – klepu si ukazováčkem na levý spánek. Problém je v tom, že nám naše hlava neustále předhazuje: ,,To nezvládneš,´´ ,,Na to nemáš,´´ ,,To nevyjde,´´ a my jí posloucháme. Kdybych mohla sama sobě poradit, co se životem, asi bych s tím byla hotová v cuku letu. Sama sobě bych pravděpodobně řekla: ,,Kristýno, neblázni, máš ještě celý život před sebou. Můžeš stihnout všechny scénáře, které tě napadnou. Dělej, co tě baví. Bez ohledu na ostatní, bez ohledu na budoucnost.´´
Jenže...

Přiblížím Vám, co se mi honí hlavou většinu dní. Je to takový vnitřní rozhovor mezi odvážnou vyrovnanou Kikou a mezi ustrašenou Kikou. Občas mi připadá, že se ve mně pere ta malá holčička, kterou znám od jak-živa s tou dospělou paní, kterou ukazuje odraz zrcadla.

- Neměla bys jít prostě zpátky do školy, studovat, potom se nechat zaměstnat a po roce mít dítě? Prostě žít normálně, tak jako většina lidí.
Jenomže škola je k ničemu, podívej se na úspěšné lidi, kteří něco dokázali a podívej se na PhDr., a PaeDr., učící na základce za dvacet tisíc. Ty chceš přece něco víc, Kiko.
- Nojo, ale zaměstnání nabízí jistotu a tak.
- Tak se prostě seber a někam odjeď. Sama, jen tak. Víš, jako v tom filmu, Útěk do divočiny, prostě si vypni mobil a jdi třeba pěšky do Číny nebo něco podobně šíleného.
Jenže já nemůžu jet nikam sama. Já mám strach. Někdo mě přepadne. A co Jirka, co peníze...
- Už je ti skoro dvacet čtyři, v tvém věku měla máma už dvě děti, co kdyby ses někde nechala zaměstnat, odpracovala rok a potom měla děti? Vždyť stárneš.. přece nechceš mít první dítě ve třiceti?
- Jestli chceš být svým pánem, měla bys podnikat.
Jenže já to nedokážu, nevím jak, a co, a asi to pro mě není a já vlastně nic neumím, a co když to nebude vydělávat, a dostanu vůbec nějakou mateřskou a budu mít ve stáří na důchod?

Když se mi všechny tyhle myšlenky začnou honit hlavou, mám pocit, že z téhle situace není východisko. Mám chuť si vytrhnout hlavu z krku a hodit jí do rozblácené cesty, přes kterou se právě prodírám, zmoklá na kost. Chce to plán, jak se z téhle situace vymotat.

Sepsala jsem si jednoduché schéma, co musím udělat, aby se mi zlepšil život:
- dostat se z ÚP
- najít si bydlení

Vypadá to jako dva zdánlivě jednoduché úkoly, ale jen u bodu číslo jedna se zkuste zamyslet, kolik existuje případů, které Vás dostanou z úřadu práce.

- studium, podnikání, cesta delší než 6 měsíců, zaměstnání..
A ať si vyberu jakýkoliv z těchto bodů, tak vyskakují další a další otázky.

Co studovat? Kde studovat? V čem podnikat? Zvládnu to? Kam cestovat? Dobrovolničit, stopovat nebo odjet na stáž? Nechat se zaměstnat v malé firmě nebo v korporátu? 


Protože se tento úkol zdál těžký, a já jsem potřebovala řešení rychle, začala jsem nejprve bodem číslo dvě. Začátkem března jsem si sbalila krosnu nanovo, vyměnila spacák za slušné džíny a svetr, přihodila počítač a pár knih a přestěhovala jsem se do Prahy. Vždycky jsem chtěla žít v Praze a nikdy by mě nenapadlo, jak se věci občas sami vyřeší. Seděla jsem po nedělním obědě v kavárně, když mi zavolala kamarádka Blanka. Poznaly jsme se jak jinak, než na cestách, a to už před pěti lety, když jsem poprvé opustila pevninu a odletěla na Jerbu, ostrov u Tunisu, kde Blanka byla jako doma. Díky facebooku četla moje povídání z Indie a když si přečetla článek o našem neplánovaném a rychlém návratu, nabídla mi pokoj ve svém bytě. S nadšením jsem přijala a na pár týdnů se ze mě stala Pražanda.

V Praze jsem měla dostatek času na zorganizování cestovatelských přednášek, na rozesílání desítek životopisů, na pár pohovorů a do konce i na třítýdenní práci v kanceláři, abych si vyzkoušela, jestli je to něco, co bych chtěla denně dělat. Toužila jsem se vrátit do Německa, ale zároveň jsem byla šťastná, že jsem doma. To, co se mi na Česku líbí, nedokážu žádnému cizinci popsat. Není to Karlův most, ani Pražský hrad, jsou to třeba takové typické cukrárny, jako ty, ve které právě sedím. V policích jsou vystaveny bonboniéry, vaječný koňak, káva a lahvové víno. Za pultem voní čerstvě napečené koláče, buchty, karásky a kremrole. Na druhé straně se smějí barevné marcipánové figurky, společně s lízátky a dětskými pitíčky. Lidé se na sebe nebojí mluvit a i přesto, že jsou ostatní stoly volné, zeptají se, zda si mohou přisednout a zahájí konverzaci. Popíjí turka, diskutují o lidech z města a probírají televizní pořady. Dokonce tu není připojení na Wi-Fi, a tak buď mohu pozorovat kapky deště za krajkovou záclonkou a nebo do Wordu vypsat, jak se momentálně cítím.

Život v Praze se mi líbil. Mělo to však háček. Pořád jsem byla v evidenci ÚP, pořád nemám dlouhodobě kde bydlet, pořád mě to táhne k cestování, jenže pořád nemám zajištěný žádný příjem, který by financoval mé cesty. Lámala jsem si hlavu tak dlouho, až jsem začala dělat věci, které jsem ani dělat nechtěla. V jednom týdnu jsem oběhla asi čtyři pracovní pohovory, i když běh se tomu říkat nedá, lodičky jsem obula asi po dvou letech, takže jsem se spíš šourala. Přijali mě v jedné rakouské firmě, kde mi nabídli jistotu, dobrý plat, přátelské prostředí a všechny ty další věci, které Vás většinou přitáhnout na pohovor nebo Vás donutí poslat Cvčko. Do dvacátého devátého dubna jsem se měla rozhodnout, zda pracovní nabídku přijmu a pokud ano, prvního května nastupuji do práce. Celý den jsem se modlila, abych se nedočkala odpoledne, abych nemusela rozhodovat, jestli budu žít v Praze, jestli budu zaměstnaná, jestli se vzdám šance na podnikání a cestování. Zároveň jsem věděla, že podepsáním pracovní smlouvy se vše vyřeší. Budu přesně vědět, co budu každý den dělat. Budu přesně vědět, kolik si měsíčně vydělám. Budu přesně vědět, kolik si šetřím na důchod a jakou bych mohla dostat mateřskou. Celý den jsem v hlavě sčítala plusy a mínusy, pro a proti, a doufala, že personální třeba zapomene, že mě přijala a vůbec nezavolá.

,,Trrrrrr´´, ,,Trrrrr´´.

,,Nezlobte se, ale přijala jsem jinou pracovní nabídku,´´ vypadlo ze mě, dřív než jsem si stihla promyslet, co řeknu. Bylo jasno. Rozhodla jsem se, že si konečně zažádám o živnostenský list.

.........

Nastupuji do tramvaje a neomaleně se snažím navléknout do kabátu, protože mi začíná být zima. Zezadu cítím něčí ruku. Vylekaně se otočím a za mnou se usmívá paní, ve věku mé babičky: ,,já Vám pomůžu, strčte tam ruku,´´ přidržujíc mi rukáv od kabátu, zatímco se s díky a stydlivým úsměvem soukám dovnitř.

Na cestách vždycky vyzdvihuji, jak jsou lidé všude na světě hodní a zapomínám zmiňovat, že v Česku stejně tak. Díky svým přátelům, rodině a lidem, kteří mi pomohli, když jsem to potřebovala, jsem si mohla dobře rozmyslet, jak naložím s následujícími měsíci svého života.

Nic není nemožné a nic není složité, věci dělají složitými naše hlavy. Mozky si připouštějí obavy, strach a pochybnosti. Jakmile odstraníme z hlavy strach, můžeme dělat cokoliv. Během pár hodin můžete být na druhé straně zeměkoule, držet v ruce výpis z živnostenského rejstříku, podepisovat pracovní smlouvu nebo si koupit štěně. Jakmile víte, co chcete, můžete to mít během pár hodin nebo dní. Horší je, když nevíte.

- jeden týden jsem žila v domnění, že zůstanu v Praze
- další týden jsem vymyslela, že se přestěhuji do Německa
- za dva týdny jsem se rozhodla, že budu podnikat
- a nakonec jsem opět rozeslala životopisy do několika firem v Česku
- zvažovala jsem, že se vrátím do Plzně, do ,,staré´´ práce a na univerzitu
- proklikávala jsem nejlevnější letenky po světě a počítala každý cent na účtech
- zvažovala jsem, že se budu živit psaním knih a začala jednu psát

,,Bum.´´ Prober se. Nejsi na to rozhodování sama. Je sice důležité, rozhodnout se, co bys v budoucnu ráda dělala, ale chceš to dělat sama a nebo chceš, aby po tvém boku byl tvůj nejbližší člověk? 


Nevědět, co bude zítra, natož co bude za týden nebo za půl roku, je pro některé lidi životní styl. Pro mě je to utrpení. Pořád se ptám, co bude. Jestli se zase, za posledních pět let už po desáté, budu stěhovat, či jestli se vrátím na cesty.

Říká se, že láska vyřeší všechny trable, a tak mi s rozhodováním pomohl fakt, že chci zůstat s Jirkou. Za pár dní se odstěhuji do Mladé Boleslavi. Do města, ve kterém jsem před týdnem byla poprvé. Zároveň jsem se zapsala do živnostenského rejstříku, a začnu podnikat. V Německu sice ještě pár měsíců žít nebudeme, němčina mi ale trochu chybí, a tak budu učit němčinu. Zkusím přestat chvíli myslet na to, co bude za rok a co bude za pět let. Zkusím se sžít s faktem, že se všechno dá změnit. Během pár týdnů můžete dát výpověď nebo naopak začít pracovat, během pár měsíců se můžete odstěhovat nebo naopak najít jiný byt, během pár měsíců můžete našetřit na další měsíce dobrodružného cestování a nebo kdoví.

Držte mi palce, ať mi tohle rozhodnutí alespoň pár dní vydrží.

Oba body splněny: Už nejsem na ÚP a našla jsem si byt. Od 1.6 mě čeká další dobrodružství. Cesta do světa ,,normálních´´ lidí. Cestování se asi omezí na pěti týdenní dovolenou, ale alespoň dokážeme všem, kteří tvrdí, že nemůžou cestovat, že to jde i tak. V létě totiž zase někam vyrazíme.

No a třeba přibude více článků, až se z oblohy ztratí ten černý mrak…




úterý 30. dubna 2019

Temné časy, začleňuji se mezi ,,normální´´ lidi

Všichni je máme, ale nikdo o nich nepíše, ani o nich nemluví. 

Instagram jsem si smazala už v loňském roce, ale když si vzpomenu na fotky, které jsem tam dávala, asi jsem nikdy nepřispěla chlebem s máslem, roztrženou sukní, posmrkaným kapesníkem, rty, plnými oparů nebo neúspěšnou zkouškou. A to, že se tyhle věci dějí v mém životě pětkrát častěji, než koktejl u Eiffelovky, to vem čert.

Rádi sdílíme úspěchy, šťastné okamžiky a radosti. Pokud se našim přátelům také zrovna daří, tak nám to přejí. Ti, kterým se zrovna tak dobře nevede, pukají závistí a raději si vás odeberou z přátel či ze sledování. Tak já jdu prolomit tyhle ledy, jdu napsat o temných časech. 

Tahle fotka ve mě evokuje představu, jak tenká je hranice mezi přítomností a minulostí.... stačily by dva kroky...
Poslední dva měsíce jsem na blog nenapsala ani čárku. Pokud něco píšu, pak o minulosti. Píšu o tom, jak jsme projeli Itálii od jihu na sever, jak jsme stopovali přes Pyreneje, jaké to bylo v Nepálu a co obnáší Indická svatba. Občas o cestování mluvím. Rozhodla jsem se splnit si sen, objeli jsme s Jirkou ČR s pár cestovatelskými přednáškami o Indii a Nepálu. Sem tam koukám na mapu na zdi a plánuji, kam bych se chtěla podívat. ,,Řecko, Albánie, to by šlo..´´ brblám si pro sebe.
Není ale na čase začít žít přítomností? Permanentně se dívám na to, co bylo a nebo plánuji, jaké by to mohlo být. Jenže ono už je ... je to teď. 

Je potřeba vymyslet, co se životem. Všichni hledáme nějaké jistoty, plány. Chceme být perspektivní, užiteční, produktivní.. a hlavně - šťastní!

Po návratu z cest na mě skočila nepopsatelná úzkost. Mým snem bylo a je cestovat. Najednou sedím po pár měsících zase doma a mám pocit, jakože jsem nikde nebyla a nic nezažila, všechno je zase zpět a v mnohem horší podobě. Víte, jaký je rozdíl mezi strachem a úzkostí? Strach máte třeba z pavouků nebo ze svojí mámy, zatímco úzkost se nedá definovat, je to nepopsatelný strach z .. něčeho.

Před odjezdem jsme žili v Německu, v hezkém velkém bytě, který jme si sami zařídili. Měla jsem docela dobrou práci, kam jsem chodila jen na pár hodin týdně a přesto stačila na poplacení všeho potřebného. Ve volném čase jsem studovala cizí jazyky, jezdila na kole, chodila lézt na stěnu, vařila. Měla jsem skříň plnou oblečení, botník plný bot a police plné knih. Rozhodla jsem se ale, žít jinak. Rozhodla jsem se zvolit takovou cestu, kterou většina lidí přehlíží. Nechtěla jsem být jednou z oveček velkého stáda, a tak jsem všechno prodala, rozdala a všeho se vzdala, abych si šla za svým snem.

Zminimalizovat věci, zmaximalizovat zážitky. 



Na cestách jsem zjistila, že se dá cestovat opravdu hodně levně, a možná i zadarmo, ale není to pro mě. Vždycky jsem se trochu styděla, říct si, co chci, a když se mě někdo zeptá, jestli nemám hlad, raději ze slušnosti říkám, že ne. Vnucovat se k někomu na přespání tedy není pro mě, a přespat venku, když prší, je zima nebo se kolem potulují divocí psi, to se mi také úplně nechce. Cestování tedy něco stojí, a je potřeba mít příjem, ačkoliv bych v Asii ještě pár měsíců z přehledem přežila. 

Jsou dvě možnosti, jak mít na cestách peníze. Buď vždy pár měsíců hodně pracovat, nejlépe ve státě s vysokou hodinovou mzdou, našetřit a z těch peněz žít a nebo mít kontinuální příjem každý měsíc. O tom, jak se dá vydělávat na cestách jsem slyšela a četla už mnohé, a tak jsem si vymyslela plán, jak by se to dalo udělat.

O digitálních nomádech jste už zajisté slyšeli. Jsou to lidé, kteří k výkonu svého povolání potřebují jen počítač, telefon a připojení na internet. Hodně markeťáků a ajťáků žije v zahraničí, a vydělává v Čechách. A tak jsem spřádala plány, jak spojit své znalosti a dovednosti s výdělkem, protože já a IT? To by nešlo.

Návrat do Česka mi však veškeré sebevědomí a optimismus sebral. Asi ze strachu nebo z pohodlnosti jsem se snažila začlenit do stáda. Po dvou měsících, těsně před podpisem pracovní smlouvy, jsem si uvědomila: ,,Vážně tohle chceš dělat? Vážně zahodíš všechny svoje sny, představy, možnosti?´´ a tak jsem ji nepodepsala, vrátila se domů a rozbrečela se. 

Co vlastně chceš? Budeš podnikat, necháš se zaměstnat, budeš se válet na ÚP, dokud ti nedojdou našetřené peníze, odstěhuješ se, začneš znovu cestovat? Tyhle myšlenky se mi denně honí hlavou a já se denně rozhoduji pro něco jiného. Strach ze selhání, okolí, strach z neznáma .. mi říkají: ,,to nezvládneš, začni žít NORMÁLNĚ.´´

,,Jenže já to takhle nechci,´´ pípne malá Kika, schovaná uvnitř mě. 

,,Vždycky si měla strach. Měla si strach jít na vysokou, a nakonec jsi odstátnicovala v řádném termínu, měla jsi strach učit češtinu, a nakonec jsi během pár týdnů i překládala a tlumočila, měla jsi strach odstěhovat se do Německa, a nakonec sis tam během pár týdnů vždycky našla brigádu a ještě se naučila další cizí jazyky, měla jsi strach cestovat, a nakonec to vždycky všechno dobře dopadlo a viděla jsi kousíček světa, měla jsi strach začít psát blog, že ho nikdo nebude číst, a i přesto, že ho čte jen pár lidí, tak ho čtou rádi a dělá jim radost, měla jsi strach z cestovatelských přednášek a nakonec tě cizí lidi chválí a vzhlíží k tobě...´´ odpovídá dospělá Kika, plná sebevědomí. 

 ,,TAK SE KURVA SEBER, A JDI DO TOHO,´´ zařve hlasitě, zatímco se choulím pod dekou.

Na jedné straně stojí ustrašená malá holka, která říká: ,,a co když mi dojdou peníze, co když se mi tam nebude líbit, co když to nezvládnu, co když ....´´

_____________________________________________________________________________
,,Vždycky se dá všechno zvládnout, vždycky se dá všechno změnit, vždycky má všechno svoje řešení.´´

,,Kiko, ty nejsi taková, abys dělala v kanclu, seber se jeď někam sbírat kiwi.´´

,,Jsi jedna z nejodvážnějších holek, co znam.´´

,,Proč bys chtěla žít normálně? Vždyť ti 90% lidí takovýhle život závidí.´´
____________________________________________________________________________

Děkuji, kamarádi, že vás mám. Na světě je totiž jedna věc důležitější než peníze - VZTAHY. Díky lidem, kteří vás mají rádi, můžete udělat velké věci, mnohem větší, než za miliony korun, dolarů či eur. 

Od té doby, co jsem zpět v Praze, si denně uvědomuji, jak důležité jsou dobré vztahy mezi lidmi. Nejhorší je, zůstat na všechno sám. Ale ať se vám stane cokoliv nejhoršího na světě, pokud máte kolem sebe hodné lidi, kteří vás mají rádi, tak máte vyhráno. Tím neříkám, že se o vás vždycky někdo postará nebo vaše problémy někdo vyřeší za vás, to ne, ale bude se vám to příjemněji řešit, když budete mít kde bydlet, co jíst, s kým si povídat.. když vás někdo potěší kytkou, čokoládou, když vám někdo zavolá a když vám nabídne práci.. 

Hledat si byt nebo práci sám.. a nebo přes známý .. to je sakra rozdíl.
Můžete mít statisíce, ale na některá místa, k některým lidem se dostanete jenom přes úsměv a přátelství.. a to platí jak při cestování, tak v běžném životě.

Jsem vděčná za všechny hodný lidi a za své přátele a rodinu, které mám.

Tohle období je těžký. Sama nevím, co chci dělat. Jestli mám zase studovat, ačkoliv vidím, že je vysokoškolský titul většině lidí úplně k prdu, jestli mám začít podnikat a riskovat, že se to nemusí povést, jestli se mám nechat zaměstnat a to co vydělám, utratit za život nebo se mám sebrat a jezdit po světě s batohem, dokud nebudu chtít být normální? Tyhle otázky se mi honí hlavou několik týdnů a s odpovědí váhám.

Možná je to proto, že máme mnoho možností. Česká republika a západní svět nabízí nekonečně mnoho možností kým být, co dělat, jak a kde žít ... Můžete se svobodně pohybovat na více než 100 zemích, můžete pracovat či podnikat v jakémkoliv oboru, můžete studovat.. Partnera si můžete vybrat jakéhokoliv, bez ohledu na věk, pohlaví, národnost, povolání...

Čím víc možností, tím je těžší si jednu vybrat. V Indii se narodíte do rodiny právníků - budete právník, v Nepálu se narodíte farmáři - bude z vás farmář. Partnera vybere rodina.. a je to. Neříkám, že je svoboda na škodu, to ne. Nesmírně si té možnosti volby vážím, ale možná z nás roste generace, která je vším a zároveň ničím.... Lidi nevydrží v jednom zaměstnání celý život, čím dál tím víc lidí žije single, odkládají děti, cestují.. Svět přeje těm, kteří ví, co chtějí .. :-)

Jak to máte vy? Rozhodujete se spontánně nebo zvažujete všechna PRO A PROTI? Rozhodujete se city a nebo rozumem? 

Čím dál víc si uvědomuji, že jsem všechno dělala pro to, abych měla hezké CV, abych se zalíbila a zavděčila ostatním.. a nakonec třeba to CV ani nebudu nikdy potřebovat .. stačí se jen postavit na vlastní nohy, sebrat odvahu, zahodit strach, mít na to koule..



















čtvrtek 4. dubna 2019

Rozmanitá Indie - mezi hinduisty, buddhisty, džinisty, muslimy i ateisty

Během dvouměsíčního dobrodružství jsme projeli Indii od severu až na jih, byli pozváni na svatbu, jezdili na motorce, zpívali mantry, zakládali hinduistický chrám v horách, sjeli se speciálním marihuanovým lassi, smažili bramboráky s couchsurferama, nechali se potrkat od pouliční krávy, relaxovali u moře nebo zkoušeli různá jídla.
Z chladného Nepálu, který před Štědrým dnem začali všichni hojně opouštět a vracet se domů na Vánoce, jsme se přesunuli do rozpálené Mumbaje. Poprvé jsme pocítili tu atmosféru dovolené, i přes to, že šortky a tílka museli zůstat na dně krosny.
Mumbaj je neskutečně obrovské město, plné aut, tuk tuků, motorek a lidí, i přesto občas ulici blokuje kráva, stádo ovcí nebo jezdec na koni. Těchto kontrastů je Indie plná, a učarovaly nás natolik, že jsme v ní strávili dva měsíce.
Štědrý den jsme sice strávili slavnostně, avšak úplně jinak, než-li u stromečku a koled. Dostali jsme pozvání na předsvatební večírek. Procházeli jsme se tedy po červeném koberci, popíjeli ovocné koktejly, sledovali pěvecká a taneční vystoupení, a když jsme se dosyta najedli, přesunuli jsme se v noci do Pune.

Pune - město dobrého jídla, průmyslu a obchodu

Jedno z nejlepších měst na život. Oproti jiným indickým městům je tu celkem čisto, najdete tu hromadu moderních kaváren, nákupních domů a restaurací. Naším největším zážitkem však nebyli památky, ale rodina, u které jsme žili. Zjistili jsme, že běžná indická rodina obsahuje stovky členů. A ti příbuzní, které my považujeme za vzdálené, jsou stále těmi nejbližšími, a jejich vzdálené příbuzné, my často ani neznáme. Se třemi generacemi jsme si tak pochutnávali na Pani puri, Paneer Butter Masala, Lady Fingers curry a dalších pochoutkách skoro dva týdny. Byli jsme zasvěceni i do procesu vybírání nevěsty našemu kamarádovi, a dozvěděli jsme se tak, co je v Indii pro výběr partnera nejdůležitější. Na rande potom přijela půlka rodiny, čítající asi osm členů, a vyjednávalo se o majetkovém vyrovnání po svatbě. Domluvené sňatky jsou v Indii běžnou věcí.

jezero v Pune

Indická svatba - barvy, tanec, 700 lidí a spousta jídla

Před rokem se mi jeden kamarád chlubil, že se bude v prosinci příštího roku ženit. ,,Vážně? Vždyť ani nemáš přítelkyni,´´ smála jsem se tehdy, a netušila, že mu ji do té doby rodiče najdou. Nakonec se nám povedlo dostat se do Indie právě na termín jeho svatby, a rozhodli jsme se, že ho navštívíme. Svatba trvala tři dny, byla neskutečně barevná, veselá, plná jídla, dobrých lidí, tance a tradic. Pozváno bylo skoro sedm set lidí. Poprvé jsem na sebe oblékla indické sárí, ale zapadnout mezi ostatní se nám stejně nepodařilo. Pro vesničany jsme byli možná první běloši, které kdy viděli, a tak mi pořád chválili vlasy a chtěli se s námi fotit.

svatba

Aurangabad - mešity, jeskyně a dech beroucí příroda

Zvláštní město s magickým okolím. Všude okolo jsou historické stavby, zříceniny, jeskyně a hory. Nejlepší je, půjčit si motorku, a projet si okolí. Ačkoliv vstupné nebylo zadarmo, návštěva Ellora caves se určitě vyplatila. Komplex asi třiceti jeskynních chrámů, které vás okamžitě přenesou do trpasličích pevností z pána prstenů. V Aurangabadu je obrovská muslimská komunita, spousta mešit a není snadné najít hotel, mrkněte ale na couchsurfing, díky Deoremu, který se nás na tři dny ujal, máme nezapomenutelné zážitky do teď.

podzemní chodby, jeskynní chrámy - Ellora

Udaipur - město paláců a jezer

Architektonicky jedno z nejhezčích indických měst. Poměrně čisté, moderní a útulné město, které je plné paláců, hotelů a restaurací. Právem se mu přezdívá město jezer. Okolní příroda také stojí za to. Doporučuji se autem či na motorce dostat do hor nad městem. Naleznete tam další jezera a pěkné západy slunce. V Rajastanu určitě ochutnejte Dalbhati Churma.

západ slunce v Udaipuru

Pushkar - Pooja, Bhang a krávy, kam se podíváš

Malá vesnička, jenž je jedním z nejposvátnějších náboženských míst na světě. Bůh Bráhma vložit svoji sílu do jezera uprostřed města, do kterého se denně jezdí koupat stovky věřících. Kolem celého jezera je vystavěn komplex chrámů, po ulicích se promenádují desítky krav a do města nemůžete vstoupit, aniž byste vykonali obřadnou Pooju na břehu jezera, při které se pomodlíte za své rodiče i přátele. Hinduisté popíjejí během svátků, jakými jsou Diwali či Holi, nápoj zvaný Bhang, obsahující marihuanu. Během roku si jej můžete ochutnat v kavárnách pod názvem Special Lassi, ale pozor, dejte si radši slabší. 

místní lidé se v jezeře koupají či se k němu modlí

Jaipur - růžové město plné zvířátek.

V centru města jsou desítky zahrad i paláců, mile nás překvapila hromadná vstupenka a snížené studentské vstupné. Díky tomu jsme si město řádně užili, navštívili astronomický park, plný zábavných historických pomůcek na určování času či data, prohlíželi si architektonické skvosty paláců a odpočívali v zelených parcích. Okolo města jsou vysoké hradby a pevnosti, do kterých je potřeba dojet autem. Měli jsme štěstí, že nás tam rodinka, u které jsme bydleli, vzala na výlet. Pokud jste v Jaipuru jen na jeden den, raději se na prohlídku centra vyprdněte a dojeďte do Amber fort. Východ slunce za opevněnými kopci, opičky na nádvoří a krásná architektura, to bylo moc hezké. Dvoukilometrovým tunelem pak můžete projít do další pevnosti.
Díky cestopisu od Jana Macháčka, jsme se vydali i na Monkey temple, a užili jsme si super podívanou na opice, prasata, krávy i psy, kteří před chrámem společně dováděli.

Amber fort

Agra - perla paláce alias Taj Mahal

Kdo neviděl Taj Mahal, jakoby v Indii nebyl, že? I my jsme se tedy vydali za nejvyhlášenější památkou, protože je to stavba opravdu unikátní. Počítejte však s tím, že vstupné do Taj Mahal stojí jako dvanáct teplých jídel, či tři noci ve slušném pokoji. Zkrátka to s rozpočtem trochu zamíchá. Ve městě není potřeba se nijak zvlášť zdržovat. Lákadel pro turisty je tam spousta, ale všechno je dost drahé, a uvidíte to v Indii ještě několikrát, za míň. K paláci se vydejte brzy ráno, před východem slunce, dokud není ve frontách tolik lidí.

ráno, 8:30

Dillí - hlavní město je plné kontrastů

V hlavním městě jsou rozdíly mezi obyvateli asi nejmarkantnější. Někteří lidé žijí v obrovských vilách, v některých domech je spousta nevyužitého prostoru, některé byty by stačilo zrenovovat, a přesto jsou rodiny, které žijí na ulici, ve slumech, ve stanech v ghettech. Znečištěné ovzduší a špína zabije každoročně deset tisíc lidí, a přesto mají ti bohatí několik aut, která to způsobují a továrny nepřestávají vyrábět, protože je kupují. Některá místa jsou skvostná, a přímo z nich dýchá historie města. Některá místa jsou moderní a čistá, jako například Lotus temple a zahrady kolem, stačí však popojít o pár set metrů dál, a zůstanete šokovaně zírat.
V Dillí je však asi jedna z nejlepších a nejbezpečnějších podzemních drah na světě, a to i přesto, že jeden lístek na metro stojí asi 9 Kč. Nenechte se tedy zlákat otravnými tuktukáři, které po pár dnech budete chtít zabít, a využívejte metro.
Na trhu nezapomínejte ostře smlouvat, a to i víc, než o polovinu původní ceny. Pokud v tom nejste moc dobří, raději si jděte nakoupit do nějakého supermarketu s pevně danými cenami.

Nainital - zakládání hinduistického chrámu v horách

Nainital je horská vesnička v předhůří Himaláje, kam nás pozvala rodina z Dillí, na náboženskou slavnost. Koupili před lety pozemek, na kterém chtějí vybudovat turistický resort, včetně ubytování s wellness, avšak nejprve musí vystavět klášter, aby jim bohové pomáhali a lidi z vesnice se měli kam chodit modlit. Třídenní rituál plný zpěvu manter, obětování jídla, tance a modliteb jsme zakončili otevřením kláštera a slavnostní večeří, na kterou zavítali i místní politici. Na konec jsme si nechali věštit budoucnost od hinduistické guru, pomodlili se za naše rodiny i manželský život a spřátelili se s hinduistickými kněžími, kteří nás začlenili do své party, ačkoliv jsme celý život ateisté.

příroda v horách


probouzení soch bohů k životu

Goa - pláže, slunce, písek, divoké párty, běloši a evropské jídlo

Odletěli jsme na dva týdny k moři, abychom si odpočinuli a prohřáli kosti zmrzlé z Himaláje. Ubytovali jsme se na Palolem beach, dvě minuty od pláže, asi za sto šedesát korun na noc. Ačkoliv jsme byli v turisticky navštěvovaném místě, objevili jsme si svoji restauraci, kam chodí místní, a denně jedli teplé jídlo za dvacet korun. Občas mi ukápne slina, když na to Thali zpětně myslím. Leželi jsme na pláži, opalovali se, četli knížky, procházeli se a jediný rozdíl, mezi plážemi na GOA a třeba Itálií, byl ten, že byli poloprázdné. Krásné písečné pláže, modré moře, a nikde nikdo. Občas pár tlustých Rusáků, sem tam nějaký starý Němec a my dva. Tak nějak chápu, že se někdo rád válí u moře, jednou za čas, to vůbec není na škodu.

západ slunce nad Palolem beach

Hampi - starověké chrámy, jízda na motorce a panenská příroda

Jedno z nejzajímavějších míst, co jsem kdy viděla. Okolní hory, kameny a řeky vypadali jako z westernových filmů či jako z nějakého trháku o dinosaurech. Půjčili jsme si motorku, abychom si krajinu vychutnali co nejvíc, a byl to opravdu zážitek. Poprvé na motorce, liduprázdné silnice, opičky poskakující ve větvích a kolem čajové plantáže, rýžová pole, skály a kamení.
Navštívili jsme chrám, v jedné menší vesnici, a znovu se utvrdili v tom, jak moc je pro hinduisty náboženství důležité. Před chrámem byla obrovská fronta lidí, točící se kolem dokola. V halách čekaly desítky, možná stovky věřících na to, až na ně přijde řada s požehnáním. Za chrámem byla řeka, ve které se koupali děti i dospělí a na březích řeky trhovci prodávali mýdla, šampóny a jiní zase dřevo, zápalky a hliněné nádoby. Na jednom břehu pohřeb, na druhém břehu obřadní koupel. Některé ženy putují z řeky, v mokrých šatech, přímo do chrámu. Zpívají mantry, lehají si do prašné země. Na nádvoří se válí rozbité kokosové ořechy, rýže, banány či jiné ovoce, obětované bohům.
Ačkoliv Hampi kdysi bývalo jedno z nejosídlenějších měst celé Asie, dnes tu žijí jen prodejci a pár rodin. Starobylé chrámy zůstaly opuštěné, nikdo po nás nechtěl vstupné a příliš turistů sem také nejezdí. Vyrazte, než jej objeví cestovní agentury, ačkoliv je to daleko na jihu, rozhodně to stojí za to.

koupel u řeky

Čenaj - jihovýchodní pobřeží Indie a místo odpočinku jednoho z apoštolů

Městečko na východním pobřeží indického oceánu. Najdete zde dlouhou promenádu, trh s rybami, mořskými plody a živočichy všeho druhu, sochu Gándhího, několik meditačních center a jeden z nejvýznamnějších křesťanských kostelů, který byl vystaven po smrti apoštola Tomáše.

Indické jídlo

Jídlo v Indii je prostě skvělé, levné a zdravé. Není ani tolik o rýži, jako hlavně o koření. Mám pocit, že Indové dokáží vykouzlit zázraky z jedné cibule, rajčete a hrstky koření. Nejčastěji jsme jedli nějaké curry (omáčka se zeleninou či masem) a k tomu placky. V restauraci jsme si pak dávali Thali, což byl talíř s miskou rýže, polévkou, omáčkou, zeleninou, plackami a různě se to měnilo podle kraje či města. Mým favoritem je rozhodně Poha (rýžové vločky se semínky a zeleninou), Paneer butter masala s plackami a nebo Dalbhati Churma. Nejchutnější jídlo bylo rozhodně v Rajastanu a ve státě Maharasthra.

Indové

Couchsurfing i Airbnb fungují v Indii úplně skvěle. Všechny rodiny, i všichni přátelé, u kterých jsme v Indii žili, nás skvěle pohostili. Indové jsou nadšení, když se s vámi mohou vyfotit nebo ukázat někde na veřejnosti, protože se většina z nich do zahraničí nedostane a od mala se na školách říkalo, že v Evropě se máme dobře, jsme bohatí a zkrátka ti lepší. Má to ale i svoje nevýhody. Vstupy do památek jsou pro bělochy mnohonásobně dražší, stejně jako ceny na trhu nebo jízdy tuk tukem. Od mala slýchají, že máme dostatek peněz, takže nechápou, proč si od nich nechceme něco koupit, když oni peníze nemají. Indové jsou většinou usměvavý, na všechno mají času dost, milují dobré jídlo, moc nepijí alkohol a rádi se všude vozí autem.

ženy v MHD

Doprava

Přesouvali jsme se po Indii autobusy, vlaky, taxíky, uberem, letadlem i pěšky. Co se týká MHD, tak budete pravděpodobně ztraceni stejně jako my. Metro fungovalo akorát v Dillí, jinak jsme museli ve velkých městech chytat autobusy, které pomalu ani nezastavují. Většinou staví úplně jinde, než je zastávka, naskakuje se do něj za jízdy nebo se domlouváte s řidičem, kde vám má zastavit. Občas jsme tak využili Uber, který je hodně levný. Autobusy nemají záchod, často vymetají šílené díry na silnicích a o spánku nemůže být ani řeč. Co je však kupodivu docela dobré, jsou vlaky. Stačí se zaregistrovat na stránkách indických drah, a můžete kupovat jízdenky online. Sleeper třída je levná, a pokud si koupíte horní postel, krásně se vyspíte beze strachu, že by vás někdo okradl nebo přepadl (nahoru nikdo nepoleze). Vlakem prochází poslíčci s jídlem, pitím a dalšími vymoženostmi, a tak je to docela pohodlné i na několikahodinové přesuny. V každém větším městě je ale letiště, takže i trochu dražší varianta přesunů, je možná.

vlak, třída Sleeper (nejlevnější)

Ubytování

Nikdy si nerezervujte ubytování online. V Indii je v každém městě dost penzionů, hotelů i hostelů, a sami ubytovatelé vás většinou budou nahánět na ulici, abyste se u nich ubytovali. Nejprve si zkontrolujte, jak nabízený pokoj vypadá. Zda teče teplá voda, funguje Wi-Fi, jaké je tam soukromí apod., až když budete s pokojem spokojeni, začněte smlouvat cenu. Hezký obyčejný dvoulůžkový pokoj se dá sehnat za 400-800 rupií. Nejdražší ubytování bylo v Mumbaji, nejlevnější asi na Goa (mimo hlavní sezonu). Záleží, jak dlouho chcete zůstat na jednom místě, a na koho narazíte.

Přednáška

Ráda bych Vás pozvala na první přednášku o putování Indií. Koná se 2.4 v Praze, v budově Skautského institutu na Staroměstském náměstí, v 19.00. Povyprávíme Vám daleko více a ukážeme hromady fotek, i videí.

Na co si v Indii dát pozor?

Zahalovat nohy (minimálně pod kolena) a nejlépe i ramena

Jíst a sahat na věci jen pravou rukou
Na záchodě většinou není toaleťák, Indové si myjí prdku vodou a nosí v kapse malý ručníček
Příliš neděkovat – kazí se jim tím karma
V některých státech se nesmí pít alkohol na veřejnosti
Nelíbat se, nedržet se za ruce, neobjímat se
Nemluvit sprostě před rodiči
Pokud nemáte skleničku, nikdy nepijte z lahve tak, že se jí dotknete (lijte si to do pusy z výšky)
Dojídat vždy všechno jídlo, co vám hostitelka nandá, a raději si nepřidávat, protože ona ještě nejedla a smí se najíst až tehdy, když budou ostatní sytí ( a Indové toho vaří fakt málo …)

Rozpočet: 17 000 Kč/ 2 měsíce

teplé jídlo v restauraci 100-200 rupií
voda 20 rupií (většina domácností má filtr na vodu, řekněte si o ní)
čaj, káva 20 rupií
ubytování 400 – 800 rupií
lístek v metru 20-40 rupií