pátek 11. října 2019

Motivace ,,nakopávač´´ života

Před třemi lety jsem navštěvovala semináře s nejrůznější psychologickou tématikou, a samozřejmě jsme se na nich dotkli i tématu motivace. Nebylo tak těžké si zapamatovat, že existuje motivace vnější a vnitřní, a také pozitivní a negativní. Jenže jak s tím naložit v praxi? Motivace je jakýsi ,,nakopávač´´, nutící nás k výkonu. Představte si motivaci jako dlouhou a silnou ruku, která Vás strká životem dál - k vyššímu vzdělání, k lepší práci, do cizích zemí ..

K tomu, abyste něco dělali. potřebujete motivaci, nebo-li nějaký důvod. Člověk potřebuje cítit, že to, co dělá, dává nějaký smysl.

Není-li výšlapu, nedočkáš se výhledu. :P 

Proč chodím do práce? Potřebuji peníze, nechci umřít hlady.
(vnější motivace - negativní)
Proč chodím do fitka? Chci vypadat sexy, dělá mi to radost.
(vnitřní motivace - pozitivní)

Proč se učím na test? Dostanu lepší známku a táta mi koupí I-phone 8.
 (vnější motivace - pozitivní)
Proč vařím večeři? Manžel by se naštval, kdyby nebylo teplé jídlo.
 (vnější motivace - negativní)

Všichni máme různé důvody. proč děláme různé věci. Některé činnosti nás vyloženě těší a jsme silně vnitřně motivovaní je dělat dál, či je dokončit. U některých poslouží motivace vnější, která může být velmi pozitivně silná (odměna) a nebo negativně silná (trest).

Jenže stalo se Vám někdy, že jste motivaci úplně ztratili? 

Sedím v křesle, dívám se z okna do upršeného rána. Diář zeje prázdnotou a stejně tak i moje chuť, cokoliv dělat. Na nástěnce se mi vysmívají seznamy úkolů, které je potřeba dokončit. V hlavě si přemítám argumenty, proč je neudělat, až dospěji k nihilistickému závěru - ,,Nic nemá smysl a vše je marnotratné.´´

,,Je podzim, možná je to normální reakce lidského mozku na teplotní pokles,´´ začnu uvažovat vědecky. ,,No a nebo je to taky pěkná blbost, prostě jsem jenom kůže líná´´, odpoví si mozek sám. ,,O tom vlastně přece psal Ludwig, je to jenom prokrastinace´´, ozve se vědecká Kika, aby jí ta nihilistická mohla spláchnout slzami: ,,Nic nemá smysl,´´ ti říkám. ,,Tenhle článek je k ničemu, protože si ho přečte maximálně tvoje babička a tvoje tři nejlepší kamarádky, vařit je k ničemu, protože se to stejně hned sní, nebo hůř, vyhodí, uklízení je k ničemu, zase tady za dva dny bude bordel, a proč se vlastně oblékat, když dnes nikam nejdu a večer bych si znovu brala pyžamo?´´

Někdy trvá den, někdy dva, než v sobě nebo v okolí ztracenou motivaci znovu objevím. Někdy mě nakopnou přátelé na sociálních sítích (ještě, že je máme). Když si někdo opravdu přečte můj článek, podívá se na video-recept nebo se naučí nová slovíčka německy. Někdy jsou to ti nejbližší, kteří pochválí večeři nebo uklizené prádlo do skříně. Občas na mě také vykoukne strašák v podobě trestů - tzv. negativní motivace. Když to neuděláš, tak tě vyhodí z práce, a budeš bez peněz a bez domova. Když to neuděláš, tvoje kamarádky se na tebe naštvou atd. Jenže mám pocit, že vnější motivace nikdy není dostatečná a začínám to pozorovat i ve své práci.

Jsem lektorkou němčiny a češtiny pro cizince. Učím studenty různého věku, povolání a i s různým druhem motivace. Některým studentům, hlavně těm mladším, to zaplatili rodiče, někomu firma, jiný se nudil, a tak si dal lekce němčiny a ostatní mají v rodině či blízkém okolí Němce, dostali lepší pracovní nabídku, chtějí se do Německa odstěhovat či studovat na tamní univerzitě.

Je známkou dobrého učitele to, že naučí všechny studenty všechno? Pak denně selhávám.

Jak se druhy motivace liší v tomhle případě, a jak mě jako lektorku ovlivňují? 

Myslela jsem, že učit v mimoškolní vzdělávací instituci bude skvělé. Lidi si to přece sami platí, a není to málo, takže budou určitě motivovaní a nadšení a nebudou se tvářit tak, jako já na střední, kde byla jakákoliv výuka v podstatě za trest a už jsme se těšili, až zazvoní. ,,Ach, jak jsem byla naivní.´´

Zejména u firemních kurzů se to od té nudy na střední moc neliší, a podle informací od ostatních lektorů je to všude stejné, ať jste lektor sebelepší a sebe-zkušenější. Manažeři se doma neučí, úkoly nedělají a lekce si přijdou odsedět s myšlenkami na horkou kávu a měkký gauč.

U dětí je kupodivu motivace vyšší, než-li u manažerů firem. Proč? Pravděpodobně na ně působí vnější motivace ze strany rodičů, a to buď ta pozitivní - za dobré vysvědčení bude odměna a nebo ta negativní - dostanu na zadek, zákaz počítače apod., a tak si tu lekci vesměs i užívají. Děti mají navíc jednu velkou výhodu - jsou přirozeně zvídavé a nestydí se zeptat.

Jak je to ale s motivací u studentů, kteří se na lekce přihlásili sami a sami si je platí? Pokud jsou silně vnitřně motivovaní, tak pravidelně dochází na lekce. Pokud onemocní, snaží se zajistit si náhradní termín, píší úkoly, ptají se, učí se a potom se mnou probírají, co kde viděli, co kde četli, jak se řekne to, a jak zase tamto - ví, že se německy opravdu naučit chtějí. Né pro svého šéfa, né kvůli škole, ani zkoušce - zkrátka pro sebe. A upřímně řečeno, s takovými pracovat je jen radost, zábava a čiré štěstí. Během pár měsíců dosahují neskutečných výsledků a jejich jazyková úroveň se posouvá každých 5-7 měsíců o level výš.

Pro srovnání - Úrovní je 6. Na střední školu přicházíme zpravidla minimálně se znalostmi základními A1-A2, a maturita je B1. (dosažení úrovně B1 trvá min.6 let času, které při individuálních kurzech s vysokou vnitřní motivací dosáhnete za rok a půl). Úroveň rodilého mluvčího je C2.

Proč by si ale někdo platil kurzy a potom je nechal propadnout? Tuto otázku jsem si kladla docela dlouho, až jsem si na ní dnes sama odpověděla. Nemají dostatek vnitřní motivace.

Utracené peníze, domluvená lekce v diáři, blížící se zkouška ve škole, pracovní pohovor... to jsou všechno sice velké, silné a mocné ,,buzer´´nástroje, ale pokud motivace nepřichází z nás samotných, je to všechno úplně k ničemu. Možná si doma popláčou, že jim zase propadla lekce, že zase zklamali lektorku, že se to zase nenaučí a že nikdy tu zkoušku neudělají. Možná jim to bude i líto. Jenže nic kromě vnitřní motivace je nepřiměje ke změně. 

2017, Miniwelt, napodobenina Taj Mahal v Indii

Často kvůli tomuto faktoru ztrácím i vlastní motivaci. Nebaví mě vytvářet další cvičení a pracovní listy, přestávám se těšit na lekce, kde budu zase po desáté opakovat to samé a ptát se studentů, zda se už na ta slovesa podívali. Zmocňují se mě myšlenky, že nejsem dobrá lektorka, a že jejich kurz němčiny se mnou dopadne přesně tak, jako všechny ty předchozí. Na rodinných oslavách, u stolu pokrytého chlebíčky se šunkou a bramborovým salátem, budou vykládat, jak už měli x-krát kurz němčiny a pořád se nic nenaučili. ,,Nemá to cenu,´´ ,,je to moc těžký,´´ ,,já na to nemam čas,´´. 

Jenže je to moje chyba? Snažím se ze všech sil, abych toho předala studentům co nejvíc, v co nejkratším čase. Přeci si za to platí, tak s nimi nebudu čtyřicet minut pročítat tabulku s gramatikou, no ne? Jenže mě nenapadlo, že jsou tací, kteří si jí doma prostě sami neotevřou.. A naopak chválím všechny ty, se kterými to jde samo a můžeme si během našich lekcí jen povídat, opravovat, upravovat, bavit se a řešit zajímavé a zábavné věci. 

Chcete mít lekci také zábavnou? Napište úkol, vytiskněte si materiály, pročtěte si slovíčka. Uvidíte, jak se vám změní pohled na celý jazyk, lektorku i lekce a začnete se na ně těšit, ať už jde o němčinu a nebo vlastně o jakýkoliv jazyk / sport / kurz. 

PS: Znám to. Svojí španělštinářku jsem první dva měsíce nenáviděla. Pak jsem se začala učit (3 - 4 hodiny týdně) a najednou jsem zjistila, že je to nejlepší učitelka, jakou jsem kdy měla. Do španělštiny jsem se úplně zbláznila, složila certifikát A2 a stále s ní pokračuji (jako student). Ten pocit, když jsem ve Španělsku při stopování uměla dokola opakovat kdo jsem, co dělám, kam jedu a kolik mi je, byl nezapomenutelný a poskytl mi přesně tu správnou vnitřní motivaci. ,,Uč se, budeš rozumět lidem. Dalším tisícům a milionům lidí po celém světě!´´

2019, Taj Mahal, opravdová Indie

Když už jsme u Taj Mahalu, tak jsem přemýšlela i nad jazykovým kurzem hindí, ale asi mi zatím chybí ta správná vnitřní motivace, a tak ji nechám ještě pár měsíců uzrát. 

Jak najít motivaci uvnitř sebe?

Já jsem zpravidla motivovaná něco dělat, když mi to přináší hezký pocit. V podstatě mám motivaci dělat činnosti, které mi přinesou pozitivní pocity štěstí a radosti. Jenže ono to není tak jednoduché. U některých věcí/činností to totiž nepoznáme hned, jestli nám dělají nebo nedělají dobře. Někdy musíme vytrvat a právě ona vytrvalost přinese ty libé pocity. 

Co tedy má cenu a na co se mám raději vykašlat?

Mít cíl - Je důležité si stanovit cíle nebo alespoň jeden cíl. Zamyslete se nad tím, co byste chtěli a kde se vidíte za pár měsíců/let. Nedávejte si těch cílů příliš mnoho. To je moje častá chyba. Sestavím si žebříček cílů, rozdělám osm věcí najednou a potom upadnu do depresí, že to stejně nestíhám, nic nemá cenu a tak. Zkuste si nejprve stanovit jeden cíl. Např. naučím se vařit - choďte do kurzu, koukejte se na videa, čtěte recepty, zkoušejte a experimentujte v kuchyni. 

Pomalé dávkování - Jak říkám, nesmíte to s těmi úkoly přehnat. Často kladu vysoké nároky jak na sebe, tak na svoje studenty, a pak se stresuju. Je lepší si všechno rozdělit do malých krůčků, být trpělivý a vytrvalý. Když začnete chodit do fitka, bude pár měsíců trvat, než uvidíte břišáky. Pokud jste se začali učit anglicky, asi chvilku potrvá, než si přečtete Shakespeara v originále a kdo se včera přihlásil na kurz vaření, také nepřipraví zítra svíčkovou s domácím knedlíkem. Chce to čas. Všechno je proces. Stejně tak je třeba si uvědomit, že nemůžu během jednoho měsíce naučit své studenty všechno - kdo chce, vytrvá, kdo nechce, dřív nebo později by stejně odešel.

Inspirace - Poslouchám podcasty, čtu knihy, dívám se na videa o zajímavých lidech, kteří něco dokázali a díky rozhovorům zjišťuji, že jsou to taky obyčejné lidé. Taky mají někdy strach, depky, pochybnosti o sobě i o světě kolem. Nechávám se inspirovat tím, co je všechno možné dokázat. A naopak předávám ostatním to, co jsem se naučila, co jsem zjistila a co umím. Každý z nás je jedinečný a umí něco, co může ostatním předat. Ať už je to něco, co se později dá přetvořit v ,,byznys´´ všeho druhu, dobrovolnou činnost nebo jen koníček. 

Přátelé, rodina, láska - Pohlazení od partnera nebo vypovídání se kamarádce vždycky uleví, když chcete všechno vzdát. Seskupte kolem sebe lidi, kteří ve Vás věří, znají Vaše cíle a motivaci, a když ji sami zapomenete, tak Vám připomenout kdo jste, co chcete a kudy za tím máte jít.

Optimismus - Tohle je oblast, do které se zatím pracně probojovávám, protože jsem od přírody velký pesimista a pokud ne, tak alespoň realista. Je ale fakt, že pozitivní myšlení, vynechávání záporek ,,ne´´ a negativismu má docela zajímavý vliv na dění kolem mě i v mé hlavě.

Můžeš být takový, jaký chceš být.. ale musíš to opravdu chtít !



Jak bojujete s podzimní, případně celoroční, ztrátou motivace? 










neděle 15. září 2019

VařímbezMasa - Dal

A ty jsi NOMÁD?

Jsem lektorka němčiny na volné noze.
Dnes jsem se rozhodla přiblížit všem čtenářům blogu svůj pracovní život. Co dělám, když nejsem na cestách a nevařím? Jak na cestování vydělávám? Odpovědi, včetně toho, jak na to, najdete v článku. 


tlumočím a překládám pro firmu Peter Seppele G.m.b.H.

Je sedm, ostatní spěchají do práce, ale mě se nechce z postele. Uvařím si čaj, vlezu pod deku s notebookem a začínám překládat nějaká obchodní sdělení. Připadám si jako když jsem psala bakalářku, mám otevřený slovník synonym, tentokrát německých, abych se co větu neopakovala a vím, že mám deadline do zítra, toť vše.

Na volné noze si připadám stále napůl jako studentka. Svůj čas si organizuji sama, sem tam mám volná dopoledne, jindy volné večery, někdy pracuji o víkendu, většinou v týdnu. Diář je nedílnou součástí mého života, ale ten jsem měla vždycky. No a protože jsem stále trochu oldschool a neumím používat moderní technologie, vedu si diář papírový.

Jak na volnou nohu? 

Nejlepší by prý bylo začít ještě během studia, nemusíte platit žádné odvody na sociální a zdravotní, a můžete si podnikání tedy jen ,,zkusit´´. Já jsem s tím začala, až když mi tak trochu teklo do bot, měla jsem na výběr, buď se nechám někde zaměstnat na 40 hodin týdně jako kancelářská myš, s tím, že se nechám o třetinu platu připravit státem a nebo to risknu a budu doufat, že našetřené peníze vydrží do chvíle, než přijde úspěch (první prodané kurzy).

První kroky vedly na živnostenský úřad, kde každému za tisíc korun vystaví živnostenský list. Druhý krok vedl na úřad práce, kde jsem oznámila ukončení o evidenci, a po třech měsících se konečně nemusela cítit jako parazit, který neví, co se životem.

Nakonec to vůbec nebylo tak těžké a složité, jak jsem se obávala. Investice do podnikání byla v podstatě nulová, protože počítač vlastním už několik let, stejně tak telefon, a připojení na internet je asi samozřejmostí v každé domácnosti i kavárně. Na co jsem si musela dát pozor je přihlášení na zdravotní pojišťovně, SSZP a FÚ. Vlastně jsem se ani přihlašovat nemusela, dostali ohlášeno, že jsem si založila živnost jako hlavní pracovní činnost a poslali mi dopis s informací, kolik mám měsíčně platit. Nastavila jsem si trvalé příkazy a od té doby to neřeším. Je to tak jednoduché, až mám podezření, že jsem něco udělala špatně.

Jak hledám klienty?

Rozhodla jsem se pro začátek učit němčinu. Je to jedna z věcí, kterou umím nejlíp, a tak proč nepředat zkušenosti dál. Samozřejmě, mohla bych si otevřít kurzy vaření, rozhodnout se psát knihy nebo žonglovat v cirkuse, ale přeci jen s tou němčinou i vyučováním mám nějaké zkušenosti.

První studenty jsem našla mezi svými přáteli a přáteli přátel, kde jinde než na facebooku. Kdo chce v dnešní době získat lepší pozici v práci nebo se vydat za hranice, né moc daleko od domova, bude němčinu potřebovat. Na internetu najdete skupiny sdružující příznivce snad čehokoliv, a tak jsem v rámci marketingu sdílela své nabídky do několika skupin plných studentů, lektorů i obyčejných lidí a během čtyř měsíců jsem si kolem sebe vytvořila takové množství studentů, že je za chvíli budu muset odmítat, nechci-li pracovat i o víkendech.

Učím všechny věkové kategorie. Od nejmladších žáčků (11 let), přes středoškoláky, vysokoškoláky, mladé podnikatele i zaměstnance, matky na mateřské, až po manažery ve Škodovce a zkušené padesátníky na vrcholu kariéry.


Spolupráce s jazykovou školou 

Pokud si ze začátku nejste jistí, zda najdete dostatečný počet klientů/studentů, začněte spolupracovat s nějakou rozjetou firmou. Pro mě to byly a jsou jazykové školy. Jazykovka Vám sežene klienta, často poskytne i materiály k výuce, případně prostory. Tahle pohodlnost je vykoupena tím, že přijdete až o polovinu svého zisku. Na druhou stranu máte alespoň nějaké finanční jistoty, protože studenti z jazykových škol si předplácejí lekce na dlouho dopředu a často chodí pravidelně, zejména pokud se jedná o kurzy hrazené firmou. Pokud máte zájem o překlady, můžete překládat pro nějakou z překladatelských agentur, případně později přímo pro jednu konkrétní firmu, která bude zadávat zakázky jen Vám.

Asi jste pochopili, že investice za marketing byla také nulová.

Jak se sebevzdělávám?

absolvovaný kurz B2 na univerzitě v Chemnitz (2016)

Učený z nebe nespadl. (Kein Meister ist vom Himmel gefallen)

Německy umím relativně dobře, a to především proto, že jsem tam skoro dva roky žila. Člověk si jazyk hodně na-poslouchá. Někdy se mi dokonce stane, že přesně nevím, co znamená to slovíčko v češtině, ale vím, kdy se používá. Jedná se zejména o taková ta parazitní slova, kterými vyplňujete větu (a sice, dokonce i, přece apod.), jenže studenti, naučení ze středních i základních škol překládat slovo od slova, to přece musí vědět, a tak pátrám ve slovníku a pídím se po přesném překladu.

Naopak jsou slova, která mají významů vícero. Student může znát jeden význam a nedává mu to smysl, dokud mu nevysvětlím i ty další, a ano, může se stát, že ty další významy ani já neznám, a pak mě znění nějakého textu docela překvapí.

Snažím se vzdělávat pomocí videí na internetu, které nejenom obohacují moji slovní zásobu, ale dávají mi inspiraci, jak učit. Každý lektor má své metody, někdo učí z učebnice, někdo používá pracovní listy, někdo pouze konverzuje, jiný píše na tabuli či hraje hry – v ideálním případě je to kombinace všech dostupných prostředků, a to tak, aby vyhovovali konkrétnímu studentovi.

Individuální kurzy jsou individuální proto, že každému jedinci vyhovuje něco jiného. Jako lektorka mám za úkol přijít na to, jak se student nejlépe učí, tak aby ho to bavilo, a tak aby si z toho něco odnesl, což se pozná až po pár společně strávených hodinách.

(Motivace je stejně vždy nejdůležitější faktor, ať se snažím sebevíc.)

Slovíčka se tedy učím z knih, článků, časopisů, videí a filmů. I v českém jazyce mám stále mezery, čehož si všímám zejména při hraní aktivit, či brouzdání v oboru, jež mi je cizí. V němčině se sice domluvím, textům porozumím, ale stále je, co se učit.

Důležité moudro č. 1 – V jazyce se nedá překládat slovo od slova. S jazykem si musíte hrát, musíte mít představivost a propojovat jej s dalšími jazyky.

na univerzitě v Německu - kurz C1

Důležité moudro č. 2: Nezáleží na tom, jak dobře umíš jazyk, důležité je to, jak ho umíš předat dál.

Platí to asi všeobecně, ať učíte kohokoliv, cokoliv. Je hezké, že sama umím dobře německy, ale musím vymyslet způsob, jak vysvětlit ostatním, proč, co a jak, a to je mnohdy těžké. Právě proto se říká, že ti, kteří mají němčinu jako svůj rodný jazyk, jsou ti nejhorší učitelé. Nikdy si totiž neprošli tím učením, a mají jazykové znalosti přirozeně, mohou s Vámi tedy konverzovat a opravit Vám chyby, pokud však chcete gramaticky vysvětlit co je co a proč to tak je, většina z nich neví. Představte si nějakého strejdu v hospodě, jak by Vám vysvětloval, proč je ve slově mlýn tvrdé y, ale ve slově mlít měkké i. Hmm? Proč se občas za podstatnými jmény píše tvrdé a občas měkké i? Né každý Čech Vám dá uspokojivou odpověď, stejně tak né každý Němec ví, co je Konjunktiv II.

Jaké mám jako OSVČ povinnosti? 

Jak už jsem říkala, musím každý měsíc platit ZP a SP, a na konci roku udělat daňové přiznání. Vzhledem k tomu, že mám fóbii z čísel, nechám to na odbornících. Ve svém okolí máte určitě spousty účetních, kteří to rádi a správně udělají. Každého totiž baví něco jiného.

Abych měla těm účetním co předat, musím vystavovat faktury. Zní to hrozně vznešeně, ale není to nic jiného než stažený vzor z internetu, který si uložíte na plochu, a po každé přijaté ,,zakázce" přepíšete číslo faktury (tvoříte číselnou řadu, jdoucí za sebou), jméno klienta, částku, variabilní symbol (stejné číslo jako číslo faktury) a odešlete.

Faktury si potom ukládám do jednotlivých složek s názvy měsíců a do jiného souboru si zapisuji čísla faktur a datum splatnosti, abych viděla, zda všichni zaplatili včas. A když ne, tak dělám do emailu ,,bububu".

Bála jsem se toho a musím uznat, že to není nic těžkého, během pár týdnů se do toho dostanete a časem si vše vylepšíte podle sebe, abyste měli minimum práce a maximální přehled.

A jak se mi daří?

Dnes jsou to čtyři měsíce, co podnikám, nebo-li co jsem na volné noze a pracuji jako lektorka němčiny. Nezmínila jsem možná jednu důležitou věc – učím němčinu přes Skype, občas překládám a provádím korekturu textů, to v praxi znamená, že nemusím opustit dveře bytu.

Má to svoje výhody i nevýhody, a taková práce není pro každého, mě však s mojí povahou úplně maximálně vyhovuje. Nemám žádné kolegy, kolegyně, ani šéfa, mám maximálně facebookové skupiny, kde se nachází podobně pracující ženy, se kterými si mohu vyměňovat názory, zkušenosti a rady. Nemám nikoho, kdo by mi určil pracovní dobu, a tak je to vše o mé disciplíně, potažmo lenosti. Každý týden jsem v kontaktu s desítkami lidí, žijících po celém světě, povídám si s nimi o jejich životě, práci i rodině, a přitom jsme se nikdy nesetkali tváří v tvář. Večery, které většina lidí tráví chozením do kina a na večeře, trávím před obrazovkou svého počítače. Volno mívám vesměs dopoledne, kdy je většina lidí, kromě důchodců a matek na mateřské, v práci.

potvrzení o lektorování českého jazyka v Německu

Co je největším benefitem mé práce a proč Skype?

Vždy jsem toužila najít práci, díky které budu moct cestovat. Chtěla jsem být taková ta klasická manažerka v kostýmku, s kufříkem v ruce, která bude třikrát do měsíce lítat na konference, porady a meetingy. Bylo mi jedno, co budu prodávat, nabízet, koordinovat nebo kvůli čemu bych vlastně létala, chtěla jsem se podívat do světa a mít to zadarmo. Naštěstí mi včas došlo, že letět do Paříže na konferenci neznamená procházet se pod Eiffelovkou, užívat si piknik v trávě a plavit se po Seině, ale že to znamená vstát v šest ráno v nějakém hotýlku, od rána do večera pracovat a večer zase letět zpátky, a takhle, takhle si to teda nepředstavuji.

A tak zpět ke spojení cestování a práce.

V roce 2017 jsem se dozvěděla o digitálním nomádství. Myslím, že jsem nejprve přečetla Travel Bibli, kde jsem tuhle kapitolu dokonce přeskočila. Jenže na přednášce Matouše Vinše, jsem se tomu nevyhnula, a jsem ráda. Dozvěděla jsem se, že digitální nomád je člověk, kterému k výkonu povolání stačí jenom počítač a mobilní telefon. Tehdy jsem si říkala: ,,Co já bych asi tak mohla dělat." O IT nevím vůbec nic, jsem ráda, že si zapnu počítač, otevřu internet a zase ho vypnu. O marketingu vím leda to, že se snaží vnutit lidem něco, co nechtějí. Grafika? Focení? ,,Jéžiš marja", nejsem technický typ, takže digitální nomádství pro mě asi nebude, škoda.

No uznejte, pro někoho, kdo chce cestovat a být každou chvilku (několikrát za měsíc) nebo i každou chvíli (párkrát do roka) na jiném místě, je to ideální.

A nakonec mi osud přeci jen přihrál něco, co umím, a dá se to dělat online. Místo abych dojížděla do jazykové školy nebo ke studentovi domů a učila ho jazyk, tak si oba zapneme počítač a scházíme se v pohodlí našich domovů.

Ušetříme oba. Ušetříme peníze za cestu a čas na ní strávený, student ušetří peníze za učebnici a já si ušetřím nervy s šíleně nesmyslnými, ošklivě napsanými učebnicemi. Nemusím se převlékat ze svých pohodlných domácích kalhot, nemusím se malovat, nemusím si připravovat svačinu. Jsem pánem svého času a lekce si plánuji podle svých časových možností. Nikdo mě nenutí začínat pracovat ráno v sedm, a naopak mě nikdo nevyhání, když pracuji do pozdních nočních hodin. Nikdo mi neříká, co a jak mám dělat, na všechno si musím přijít sama. Vše co dělám, dělám sama pro sebe a pro své studenty, a tak pokud někdo potřebuje lekci ráno v sedm, vstanu, dává mi to smysl, pokud někdo nemá čas jindy, než v osm večer, jsem tu pro něj. Dělám věci proto, že mě osobně dávají smysl a někomu tím pomáhám, né proto, že to řekl šéf.

učím přes Skype


Co je mým dalším cílem?

Učit němčinu je skvělé a učit přes Skype je ještě lepší, stala jsem se nezávislou na místě. Mým dalším cílem do budoucna je, stát se nezávislou na čase. Momentálně je jedno, jestli jsem celý den v Praze, Mladé Boleslavi nebo v Plzni, dokonce je jedno jestli jsem v Německu, Anglii či ve Španělsku, stále však musím být ve smluvený čas připojená k internetu a odučit přesně čtyřicetpět či šedesát minut, několikrát denně.

Mým cílem je objevit takový projekt/práci/poslání, kde nebudu závislá na čase ani místě, ale pouze na úkolu.

Napadá někoho proč?

Mrkněte se na hodinky. U nás je 8.10 a právě se probouzíme do nového dne. V Nepálu máme poledne a chystáme se usednout ke stolu s Dalbhátem. V Sydney je pozdní odpoledne, čas na kávičku a dort s výhledem na operu, a v Torontu je hluboká noc.



čtvrtek 22. srpna 2019

stopem kolem Baltského moře - část třetí


Stockholm
Na trajektu jsme strávili celé pondělí, abychom se nejlevnějším způsobem dostali na protější břehy do Stockholmu. Za trojnásobnou cenu jsme si sice mohli pořídit lístky na noční trajekt a užít si teplo kajuty, to bychom však nebyli my. Navíc přes den Vám tato cesta nabídne krásné výhledy na ostrůvky kolem. Některé jsou úplně opuštěné, na některých stojí jen jedna chaloupka jako z pohádka a na jiných si místní vytvořili doslova vlastní kolonie. 

Na trajektu si můžete vybrat jakékoliv místo chcete. Je tam spousta obchodů, restaurací, kaváren a barů, my jsme si však vybrali venkovní gauče, na kterých jsme měli nejen pohodlí, ale i krásný výhled.

skoro jako doma v obýváku..
Do Stockholmu jsme dorazili pozdě večer a naštěstí jsme měli domluvený couchsurfing. Fredrik sice bydlel na opačném konci města a museli jsme si zaplatit metro, které podotýkám stojí 150 Kč za jednu jízdu, ale těšili jsme se na teplou sprchu po několika dnech. 

Z Finska jsme přivezli nějaká česká piva a v místním supermarketu jsme nakoupili zeleninu, tofu a rýži, abychom pro couchsurfera, i pro sebe, uvařili. Nečekali jsme však, že na návštěvu pozval ještě další lidi, a tak jsme byli překvapeni, když jsme ve dveřích zahlédli holku, se kterou se potkáváme už od včerejšího večera - byla to ta, která v parku vedle nás hledala místo na přespání, poté s námi jela trajektem a nyní bydlí u Fredrika s námi. Jmenuje se Sarah a je z Francie, stopuje kolem Baltského moře, stejně jako my.

Byt je malý, relativně moderní a útulný. Odhazujeme batohy v obýváku ke gauči, na kterém budeme spát a vrháme se do kuchyně. Vařím, povídám se s Fredrikem a nemůžu se dočkat, až to sníme a budu moct použít koupelnu. 

Okolo jedné uleháme a ráno vyrážíme do města. Ke snídani jsme dojedli poslední ovesné kaše, Fredrik nám zatím nic nenabídl, a tak budeme muset zásoby dokoupit. Původně jsme chtěli do centra dojet stopem, abychom nemuseli znovu platit lístek na metro, Fredrik a Sarah však naše nadšení nesdílejí, a tak nechceme trhat partu. V centru se procházíme úzkými uličkami, kolem řeky a všech jejích kanálů, procházíme od hlavního náměstí do místního muzea historie a poté do radnice, ve které se předávají Nobelovy ceny. Za vstupné neplatíme, a tak si alespoň budovu prohlédneme zvenčí. 

Poté pokračujeme do městské knihovny, která je kulatá, a tak vevnitř vypadá zajímavě. Bohužel však ani toalety nejsou zdarma, musíte zaplatit kartou. Zkoušela jsem to obejít tak, že jsem si chytila dveře po někom, bohužel se mi však nerozsvítila světla a netekla voda, a tak jsem se vrátila ven, zaplatila a poté toaletu použila - shit. 

já, Jirka, Fredrik, Sarah a Slava


Odpoledne se k nám přidala další couchsurferka, tentokrát z Ukrajiny. Tak nějak mi hlava nebere, proč Fredrik přijímá další a další couchsurfery. Za prvné nám předem neřekl, že nás bude víc a za druhé se tam ani nevejdeme, ale dobře, jen mě pěkně štve, že většina couchsurferů nikdy nic nekoupí, ani neuvaří a my potom musíme vařit místo pro tři lidi, pro pět lidí, což zrovna ve Švédsku nevyjde nejlevněji.


stanice metra jsou malované a každá je jiná

Po pikniku v parku jsme se rozdělili. Sarah si na noc našla nového couchsurfera, a tak se od nás odděluje. Já si chci ještě prohlédnout nějaké další stanice metra, když už jsme za ten lístek zaplatili, a tak se na zpáteční cestě zdržujeme ve městě, zatímco ostatní jedou domů. Jsem unavená, potřebuji kafe a sotva lezu, při představě, že budu ještě pro tři lidi vařit indické jídlo i s indickými plackami mi na náladě nepřidává. Někdy si říkám, že se na to taky vykašlu a budu ten špatný couchsurfer, který prostě vyžere ledničku a zmizí, jenže to bych nebyla já... 

ceny potravin v Lidlu jsou stejné jako v ČR x 3 !!

Po večeři mi padají víčka únavou, a doufám, že ostatním taky. Fredrik si sice kafe uvařil, nám však nenabídl, a tak je mi blbé si nalít. Vytahuje společenskou hru. Vzhledem k tomu, že se blíží jedenáctá večer, a Sláva ve čtyři ráno vstává, očekávám maximálně prší. Jenže, tohle je Švédsko, národ chytrých, mlčenlivých lidí, se skvělou angličtinou, zálibou ve složitostech a tak..prostě Švédsko. Hráli jsme deskovku, která měla asi osm druhů kartiček, malá srdíčka, malé penízky, malé modré bodíky, figurky, kostku, postavy, místnosti.. a dřív než jsme pochopili, o co jde a než jsme rozdali a použili všechny kartičky, byla jedna a už jsem opravdu chtěla spát. Nehledě na to, že hra byla v angličtina, a nepochopila jsem skoro nic. Navždy si ale budu pamatovat ,,raining dogs and cats (prší kočky a psi)´´. Naštvaně jsem házela pidikartičky do sáčku a proklínala Švédsko - všechno je tu drahý jako kráva, všichni mlčí, všichni jsou zalezlí doma, je tu zima, a tak vůůbec.. a to jsem ještě nevěděla, jak na prd se tam stopuje.

 The most common one says that in olden times, homes had thatched roofs in which domestic animals such as cats and dogs would like to hide. In heavy rain, the animals would either be washed out of the thatch, or rapidly abandon it for better shelter, so it would seem to be raining cats and dogs.

Ráno jsme si sice stopli první auto asi po pěti minutách, jenže to nebyl Švéd, ale Kurd, a Kurdové, ti vždycky staví. Dostali nás k centru města, kde jsme stopli Švédku  s malou dcerkou, které nás sice odvezly za město, ale jenom na okraj a k málo používané silnice, a tak jsme tam strávili docela dost času. Nakonec nás jeden chlapík přeci jen nabral a odvezl k lepší benzínce, kde jsme si stopli Maďara, žijícího ve Švédsku dvacet let. Odvezl nás alespoň osmdesát kilometrů a nabídl nám coca-colu.

Na zastávce autobusu jsme si uvařili oběd a pokračovali ve stopování s cedulí Malmö. Myslím, že tam dneska nedojedeme, ale kdoví. Zastavili nám další Kurdové, kteří nás vezli asi padesát kilometrů. Lepší něco než nic. A navíc, dali nám jablko. 

stopování ve Švédsku vyžaduje hodně optimismu

Začíná se stmívat a máme poslední šanci chytit dobrý stop, jenže stojíme na silnici, kde projede jedno auto za pět minut. Nakonec však zastavuje asi čtyřicetiletá paní s mladým klukem. Kluk otvírá kufr, vhazujeme batohy, a to, že mají na zadním sedadle psa, neřeším.

Životní příběhy lidí, které stopneme, jsou většinou dost podobné. Někdo se vdává, někdo se rozvádí, mají děti, mají různá povolání, jedou na dovolenou, na chatu a nebo do práce.. jenže Amirovo příběh byl vážně hustej. 

Je to jeden z uprchlíků z roku 2015. Původem pochází z Afgánistánu, s rodiči žil v Sýrii. Pořád ho unášeli z domu a poté chtěli po rodině výkupné. Rodina za něj vždy zaplatila strašný peníze a zadlužila se. Amir se cítil provinile, a tak v patnácti letech utekl z domova. Rozhodl se prchnout do Evropy, a tak to udělal. V kamionech, na lodi i v autech - dostal se přes Řecko, až do Německa a potom do Švédska. Ztratil kontakt s rodinou na rok a půl. S touhle paní přišel do kontaktu tak, že chodil do školy s jejím synem. Její syn byl s Amirem kamarád, a tak se rozhodla, že si jej vezmou domů a postarají se o něj, protože u svojí stávající ,,adoptivní´ rodiny nebyl spokojený. Chovala se k němu moc hezky, naučila ho švédsky a teď ho učí anglicky, učí ho řídit auto a další věci, jakoby byl její vlastní syn. Zkrátka - ta paní byla úplný optimistický anděl.

hledáme místo na stan
Okolo deváté večer jsme však z jejího auta, plni dojmů, vysedli, a ona pokračovala v cestě za svými rodiči. Narazili jsme sice na hezkou benzínku, s odpočívadlem, restaurací a chatkami, stanování je tu však zakázané a benzínka v deset stejně zavírá. Chodíme se ptát lidí, zda nemají cestu do Malmö a naposledy zkoušíme štěstí. Nikdo tam nejede a nebo mají plné auto. Achjo.

Když benzínka zavírá a auta přestávají přijíždět, jdeme směrem k lesu, abychom se utábořili. Ušli jsme asi dva kilometry a nikde se nám to nelíbí, nejprve Jirka nechce stavět stan na mechu, potom nechceme stavět na soukromém pozemku, a tak hledáme dál. Nakonec se schováváme mezi soukromý pozemek a les, na mýtinu. Z domů na nás nebude vidět a od silnice snad také ne, hlavně tu jezdí tři auta denně, takže snad ráno žádné nepojede moc brzy.

K večeři si připravujeme kuskus se zeleninou a usínáme za zvuků lesa. Dokonce jsme slyšeli štěkat jelena. Já jsem byla po... až za ušima, ale Jirka říká, že byl daleko.

První projíždějící auto po ránu bylo naše, byl to kamion se švédskou spzkou, ale českým řidičem. Povyprávěli jsme mu náš příběh a zavezl nás na frekventovanější benzínku. Tam mě odchytila další Češka - ,,Páni, kde se tady berou´´, pomyslela jsem si, a už jsem se těšila, že mi jde nabídnout svezení, ona nám však chtěla pronajmout svoji chalupu, a tak jsem s díky odmítla a zkoušeli jsme štěstí dál. 

Ptaní na benzínce nezafungovalo a už jsme měli chuť to vzdát. Šli jsme k silnici, a tam jsme si povídali, koukali do telefonu, a doufali v zázrak. Najednou vedle nás zastavilo auto. Překvapeně jsme se na něj podívali, a ještě víc překvapení jsme byli, když řekl, že je Švéd. 

Byl to Švédský kouzelník a dělal zábavné show pro dospělé v různých firmách a na večírcích. Asi potřeboval inspiraci pro další srandičky, jinak by nás určitě nenabral. Odvezl nás na benzínku, koupil nám kafe a kdybyste někdo chtěl vtipnou švédskou show - máme jeho vizitku. Na benzínce jsme si uvařili oběd, nakoupili zásoby a pokračovali s hezkým fešáckým Švédem až do Malmö, autem s koženými sedačkami.

Tam jsme sice stopli auto do Kodaně na první pokus, chtěl po nás ale peníze za průjezd mostem a to nestydatých deset euro za každého, musela jsem se smát. Počkali jsme si na pána původem z Palestiny, který nás odvezl až k bytu našeho couchsurfera a zadarmo. Dozvěděli jsme se, že nemá žádné doklady a tím, že Palestina v podstatě už neexistuje a byla zabrána Izraelí, není občanem nikoho. Byl to zajímavý příběh a věřím, že stopovat ve Švédsku a Dánsku dýl, nasbíráme takových příběhů stovky.. Skandinávie přijímá uprchlíky a více než dvacet procent obyvatel jsou jiných národností. 

malá mořská víla v Kodani
Po příjezdu ke Kumarovi na nás čekala večeře. Těšila jsem se na indické jídlo do chvíle, než jsem zahlédla kuřecí pařátky, čouhající z hrnce. Achjo. Né všichni Indové jsou vegetariáni. A tak si nabíráme rýži s omáčkou, ačkoliv je z ní cítit maso, ujídáme salát a povídáme si. Kumar žije v Kodani se svojí ženou, která je Češka a mají spolu dvě děti. Má rád českou kulturu a chce poznat víc Čechů, aby lépe rozuměl své ženě a dětem - tak přeci jen mají nějakou kulturní bariéru. Aha. Vždycky se těmhle multikulturním manželstvím divím.

Večer nás autem vzal k malé mořské víle a královskému paláci. Pivo nepije, a tak uleháme střízliví. Couchsurfing u Kumara je úplně perfektním zážitkem. Druhý den ráno nám připravil královskou snídani, půjčil nám kola a my jsme si mohli zbytek Kodaně prohlédnout jako místní. Všude jsou značené cyklostezky, semafory a další stovky cyklistů.

cyklistika je v Dánsku populární

Kodaň se mi ze všech navštívených měst líbila nejvíc. Do centra k barevným domkům jsme vyrazili brzo ráno, dřív než většina turistů, a tak jsme si užili prázdné uličky se zavřenými kavárnami v probouzejícím se městě. Na kole zvládnete projet všechna zajímavá místa během jednoho dne. Nezapomeňte na čtvrť Christiania, ve které budete zírat. Je to čtvrť místních umělců a kreativců, pěstuje se tam tráva na ulicích, vše je vyzdobeno graffity, malbami, soškami a obrazy. Dokonce se považují za samostatnou republiku, na kterou se nevztahují pravidla EU. Byla založena členy Hippies. Vše je tam o polovinu levnější než ve zbytku města a žijí tam docela zajímavý a cool lidi. 

zahrádka

Odpoledne jsme se museli s Kumarem rozloučit a vydali jsme se za město na stop. Byl tak hodný, že nás autem odvezl až k dálnici a ušetřili jsme si tak zbytečné kroky po městě. U dálnice jsme nečekali dlouho a zastavil nám chlapík, který nás odvezl na benzínku doporučovanou hitchwiki. Stojí na ní desítky aut i kamionů všech možných spz, aproto čekáme na nějaký dlouhý stop. Řekli jsme si, že vezmeme auto jen do Německa, protože se musíme dostat s někým na trajekt. Čekali jsme asi dvě hodiny a odmítli asi 12 řidičů, až jsem se nakonec seznámila s paní Zuzanou, se kterou jsme jeli až do Hamburku. Cesta trajektem proběhla hladce. Platí se pouze za vozidlo, né za počet osob, a tak jsme se svezli zdarma. 

Zuzana na trajektu do Německa

Po výjezdu z trajektu začala svítit kontrolka, volající po natankování. Dřív než jsme narazili na benzínku, vypovědělo auto službu, a tak jsme zastavili u krajnice, mávali rukama na projíždějící auta a doufali, že někdo veze kanystr s benzínem navíc. Stopli jsme hasiče, kteří odvezli Jirku s dvacetieurovkou v kapse pro kanystr s benzínem a čekali jsme u auta. Po několika minutách přijíždí k našemu autu červený autobus, ze kterého jako hrdina vystupuje Jirka i s modrým kanystrem. Autobus troubí a mává na pozdrav a hrdina lije do nádrže potřebný benzín. Startujeee. Můžeme vyrazit znovu na cesty. Na benzínce tankuje Zuzana plnou nádrž, a my slibujeme, že na tuhle historku ze stopu jentak nezapomeneme. Nakonec nás za tmy vyhazuje před Hamburkem na benzínce u dálnice. Ustlali jsme si vedle kamionu na karimatce, v McDonaldu jsme si vyčistili zuby a se špunty v uších usnuli jako miminka.


spaní na benzínce u dálnice

Sobotní ráno jsem začala kávou zdarma, i když tak úplně zdarma nebyla. Za každé vyčůrání zaplatíte 75 centů a dostanete poukaz na 50 centrů. Káva stála euro, a tak jsem nemohla nechat své dva poukazy přece propadnout. Po snídani jsme si stopli mladou Němku Nikol v bílém bavoráku, která nás zavezla na křižovatku, ze které jsme se vůbec nemohli vymotat.

Další dvě hodiny jsme jí proklínali a pak už jsme brali všechna auta, která zastavila, Začínám se vzdávat naděje, že dneska dojedeme domů. Odpoledne jsme stopli pána, který nás popovezl asi dvě stě kilometrů, a tak jsme se konečně trochu hnuli z místa, pak už se chodíme ptát raději lidí, a tak jsme si stopli kluka k Berlínu, slovenskou maminku do Lipska a polského kamioňáka do Drážďan. Když už se stmívalo a ztráceli jsme naději, ukusavala jsem z darovaného jablka od kamioňáka, šla vyhodit ohryzek a během toho - auto. 

Praha

Dva velký a jeden malej  - jedou do Bratislavy. Sice se mačkám na prostředním sedadle, stojí to však za to. Kluci nás odvezli až do Prahy, dali nám ledové kafe, pytel jablek a čerstvý závin z Edeky. Dokonce jedou z Hamburku až do Bratislavy, to kdybychom si počkali, tak bychom se svezli pěkně na jeden zátah. No co. Nakonec stojíme kolem půlnoci na Černém mostu. Jirka se chce utábořit a postavit někde za Čerňákem stan, já jsem pro stopování. Sice jsme za tmy a v noci ještě nestopovali, když nepočítám Lowcostrace, ale chci domů, chci do své postele a nechce se mi padesát kilometrů od domova čekat na autobus další noc. Vyšlo to, během půl hodiny nám zastavil pán, který nás odvezl do Mladé Boleslavi, přímo před dům. Zlatý člověk. A to ani do Boleslavi neměl namířeno, jel do Liberce a nemusel by vůbec sjíždět z dálnice. 

Víte co je nejvtipnější? Ty lidi, kterých se nejvíc bojím, jsou vždycky ty nejhodnější. Musím se odnaučit soudit lidi podle vzhledu. Většinou se bojím tmavších lidí, mužů, vousáčů a hromotluků - a proč? protože nám televize a internet často podsouvá, že jsou to vrazi a zloději.. no a vždycky v těch filmech tak vypadají, nikdy není zločinec nějaký fešák s blonďatýma vlasama a modrýma očima, jenže v reálu je to trochu jinak. Mám z někoho strach a přitom mi ten člověk pomůže nejvíc jak může, dá mi jídlo, kolikrát i peníze a nebo se mě snaží ochránit, abych nestopovala a neunesl mě někdo, tak mě radši odveze on. Sranda. Takže prostě soudit lidi podle vzhledu se fakt nedá. Zapamatuju si to konečně?



středa 14. srpna 2019

stopem kolem Baltského moře - část druhá

Přespali jsme u jezera Männiku před Tallinnen. Než se setmělo, radovali jsme se, jaké skvělé místo na přenocování jsme našli - čistá vody, písčitá pláž, stromy a nikde nikdo. Po setmění se kolem jezera začalo procházet čím dál tím víc lidí, neměli ani psa, ani děti, většinou to byli mladí kluci, kteří se přímo mezi rákosím procházeli s baterkou. ,,Tak asi chytá ryby,´´ říkáme si. Nojo, ale neměl ani prut, ani síť, jen holé ruce a baterku. ,,Asi hledají zlato,´´ byla druhá varianta, a pomalu jsme se chystali do spacáku. Při čištění zubů se ve vodě něco pohnulo - rak. Obrovský živý rak. Tak už víme, co kluci s baterkou asi lovili. V pískovně je hodně čistá voda a žijí v ní raci - naposledy jsem jednoho viděla na škole v přírodě, když mi bylo asi devět. 


Helsinki/27.7.2019
Stmívalo se až kolem jedné a nemohla jsem vůbec usnout. Slyšela jsem venku pořád nějaké kroky, funění, šustění a občas Filipa, který vylezl z dodávky, aby si zapálil. Když jsem kroky slyšela daleko, věděla jsem, že jsou to lovci raků, ale kroky se blížili ke stanu, a já jsem se bála. ,,Jirko, vstávej, někdo tu je,´´ snažila jsem se skuhráním, přerušit chrápání. Najednou nám baterkou někdo posvítil na stan, přímo do obličejů, a já jsem se tak vyděsila, že jsem úplně zkameněla. Jednou se nám to už stalo, v Polsku, jenže to byli majitelé pozemku, na kterém jsme spali a alespoň mluvili, když rozsvítili baterku. Zůstala jsem ležet. Slyším hlasy. Někdo se baví anglicky a baterka přestala směřovat na stan. 

Aha, Filip. Byla to estonská policie a přišla se zeptat na to, jestli tu rybaříme nebo lovíme raky. Filip jim vysvětlit, že jsme cestovatelé a utábořili jsme se tu jen na jednu noc, ale že jsme lovce raků viděli. Policistům to asi stačilo a já jsem kolem třetí ráno konečně usnula. 

Od jezera jsme se svezli MHD až do centra města. Tallinn je krásné historické město s kamennými hradbami, věžičkami a branami. Je to v takovém středověkém duchu, čemuž napomáhají místní průvodci, číšníci a prodavači, odění do středověkých hábitů s kapucí. 

městská brána
Hledali jsme nějakou restauraci, ve které bychom ochutnali místní jídlo. Problém hlavních měst je, že místní jídlo většinou nenabízí. Na hlavní třídě jsme našli McDonald, pizzerii, kebab, sushi i thajskou kuchyni, estonská restaurace se ale neukázala, a tak jsme zamířili do infocentra, aby nám nějakou doporučili. Nejlevnější restaurace, kam chodí místní, je prý ve čtvrti Telliskivi, vydali jsme se tedy z centra za hlavní nádraží, kde jsme objevili staré depo, garáže a sklady, které kreativci přestavěli na moderní alternativní restaurace, kavárny a obchody.Neměli jsme na nákupy chuť, protože jsme byli hladoví, a tak jsme hledali místní jídlo. Estonská restaurace byla hned po pravé straně, ale poté, co jsme si prohlídli čistě masový jídelníček, a jako veg. jídlo nám byla nabídnuta ryba, jsme šli zase do indické.

Jídlo bylo dobré, ale pokud se chcete levně najíst, nebyla to ta nejlevnější možnost, v obchodním centru jsme totiž viděli teplé obědy od 5-6 EUR, zatímco naše porce v Telliskivi stála 10 EUR. 

Telliskivi - přes den na jídlo, v noci na párty
Po obědě jsme se šli projít do centra. Ve velkých městech je nejlepší se ztratit a jít rovnou za nosem, pokud chcete mapu nejzajímavějších míst, najdete jí v íčku nebo prostě googlíte. My jsme si prošli asi tři vyhlídky, abychom měli výhled na město shora. Šli jsme do katedrály, kde se zrovna konala pravoslavná svatba (Alexander Nevsky Katedral) a potkali tam Čechy. Těšili jsme se, že se pobavíme, ale nebyli zrovna slušní, jen prstem ukazovali na náš batoh a hulákali ,,Heleee, Češi,´´ toť vše. 

Toompea

Centrum města je relativně malé, všude jsou parčíky, lavičky a úzké kamenné ulice. Tallinn nám trochu připomínal Prahu. Odpoledne jsme si vylezli na betonové monstrum, starou komunistickou budovu na pobřeží, kde jsme na schodech leželi a odpočívali a pozorovali trajekty, kterým zítra pojedeme do Finska.Tuhle budovu se mi na mapách nepodařilo najít, ale určitě jí nikdo nepřehlédne. Je to obrovská budova, která vypadá, jakože je k ničemu. Schody a střechy, a schody a střechy. Celá se rozpadá a místní tam chodí v létě chlastat. Prý dříve, za komunismu, sloužila k sportovním účelům, vypadá ale spíš jako vězení.

relax v přístavu
K večeru jsme si koupili v supermarketu chleba a rozbalili si piknik přímo na hlavním náměstí, u radnice. Na ní je zvláštní to, že věž nemá hodiny. Tím víc středověce náměstí působí. Po večeři na lavičce jsme šli na couchsurfing-meeting, tentokrát u nikoho sice nepřespáváme, ale chtěli bychom poznat nějaké místní lidi a nasbírat inspiraci od jiných cestovatelů. Večer mě trochu zklamal, sice přišlo hodně lidí, ale většina z nich o couchsurfingu a ubytování zatím jen snila doma v posteli, než aby povyprávěli nějaké zážitky. Vypili jsme si tedy alespoň estonské pivo a kolem půlnoci jsme hledali místo na přespání. 

radnice - prý gotická
Postavili jsme si stan na parkovišti v přístavu. Náš trajekt odjížděl v šest ráno z terminálu A, a vzhledem k tomu, že stan postavíme za tmy a za tmy zase zmizíme, nemá cenu řešit lepší místo. U přístavu je v noci celkem hluk, na trajektech se pořádají diskotéky, místní tam chodí hrát automaty a Finové přijíždí za levnějším pitím - doporučuji špunty do uší.

Ranní probuzení mezi kamiony nebylo nejslavnější, na trajektu jsme se ale ještě dvě hodiny dospali a provedli základní hygienu. Už jste se někdy holili v restauraci nebo čistili zuby v kavárně? My využíváme každého umyvadla, kde se dá, abychom nebyli čuňátka, a tak se někdy musím smát té představě, že jsem asi první, kdo si u nich na záchodě nandavá čočky, převléká kalhotky a holí nohy. Ještěže za zamčenými dveřmi není nic vidět. 

Po příjezdu do Helsinek jsme i tady vzdali hledání couchsurfingu, na jednu noc to asi postrádá smysl a ve Finsku se dá stanovat všude, tak proč teplá postel, že? Město se teprve probouzelo, zatímco jsme si v místním parku vařili čaj a ovesnou kaši. Místní vůbec nečuměli blbě, tak jak by čuměli Češi, buď si nás absolutně nevšímali a nebo slušně pozdravili a usmáli se. První bod pro Finsko. Ceny v obchodech sice stále stoupají, ale vezeme si vlastní zásoby pytlíkové stravy. 

v ČR babičky obývák, ve Finsku muzeum
32 stupňů. Kdo by to byl řekl, že se budu ve Finsku potit. Mažeme se opalovacím krémem o sto šest a snažíme se utéct někam ke klimatizaci. V katedrále je sice trochu chládek, ale davy turistů nás vyhnali. Naproti náměstí, v rohové budově, je muzeum města - bylo zdarma, a tak jsme si do něj zašli. Rozhodně nelitujeme, byla to jedna z nejhezčích expozic, co jsem viděla. Je to takové to muzeum, kde můžete na všechno sahat, všechno si vyzkoušet, všude si sednout - zkrátka opak klasického muzea, a to mám ráda. 

Aby vedro bylo snesitelnější, odložili jsme si krosny do úschovny zavazadel na hlavním nádraží a obuli si žabky, i přesto, že jsme nachodili třináct kilometrů, byli příjemnější, než pohorky.  

Café Regata

Helsinki se rozkládají na ostrůvcích, ale většinou jsou spojené mosty a lávkami, takže si toho ani nevšimnete. Navštívili jsme pár protestantských kostelů, prošli se po nábřeží (kde je plovárna - wow) a zakotvili v přístavu. Ve městě jsme našli pítko, a tak o pitnou vodu není nouze, a základní potraviny jako chleba, nejsou zase tak šíleně drahé, jak jsem se bála - je to takové dražší Německo. 

Mám narozeniny, a tak jsme si dopřáli i kafíčko a narozeninový dort na břehu moře. Café Regata tu stojí už před sto let a ačkoliv je turisty hojně navštěvovaná, pořád má své kouzlo a chodí sem i spousta místních. Uprostřed zahrady mají rozdělaný oheň, kde si můžeme opéct párky nebo sýr, uvnitř si můžete dát typické místní pečivo - skořicový šnek s cukrem, a kávu. Víte, že Fini a Švédové pijí nejvíce kávy na světě? Asi 13 kg kávy na osobu / rok. 

Odpoledne jsme se prošli k Olympijskému stadionu, kde jsme vlastně skoro nic neviděli, protože se rekonstruuje, ale objevili jsme pod ním krásnou botanickou zahradu a výhled na jezero. Podél jezera Töölö bay jsme se prošli zpátky do centra, k hlavnímu nádraží. Kolem jezera jsou krásné obrovské vily jako z filmu, v jedné z nich měl dokonce prezident své letní sídlo. U každé vily se nachází malinký zahradní domeček - se saunou. 

botanická zahrada v Helsinkách
Letní atmosféra by se u jezera dala krájet, půjčovna lodí, paddleboardů, nafukovacích plameňáků i šlapadel v plném proudu. V parku zase pikniky s jahodami i sektem, a u nápisu Helsinki spousta mladých skejťáků a longboardistů. Všude ve městě je hodně prostorno. Všechno je obrovské, a zároveň je tu málo lidí. 

Večer jsme si vyzvedli krosny, ,,osprchovali se´´ v obchoďáku malými sprškami na zadek, převlékli do čistého a nasedli do vlaku za město. Ujeli jsme asi deset kilometrů a vystoupili jsme ve vesnici plné lesů. Potřebovali jsme si najít místo na spaní a v lese se smí stanovat všude. Kolem deváté jsme si uvařili večeři a pozorovali běžce a cyklisty, zda na nás budou divně koukat. Nikdo se nepohoršoval, a tak jsme rozbalili stan, usušili prádlo a spali v tichosti až do rána. 

Dopoledne bylo strašné vedro, od samého probuzení, a tak jsme se rozhodli strávit den u jezera. Bylo načase vyprat prádlo, dobře se najíst, umýt se a odpočinout si. V Decathlonu jsme si koupili přírodní mýdlo, které se dá použít na mytí nádobí, praní prádla i na tělo. Na první pohled se zdá, že je jezero opuštěné, ale v lese jsou ukryté domky i chalupy. Fini asi mají rádi své soukromí, a tak jsou mezi jednotlivými domky hodně velké rozestupy a zpravidla stromy. Kolem jezera každou chvíli někdo běhal, jezdil na kole, procházel se s kočárem, a my jsme prali. 

seznam: 3xponožky,4xkalhotky,3xtriko,1xšortky,1xkalhoty
Odpoledne jsme si snědli zmrzlinu v McDonaldu u benzínky a začali stopovat do Turku. Zastavil nám holanďan, který si vzal za ženu Finku a mají tři děti. Poznali se na erasmu a jsou spolu už dvacet let, páni. Chtěli nás vyhodit před městem, ale nakonec jsme s nimi jeli až do jejich cílové destinace, vesnice Naantali. Pro ty, co mají rádi pohádky, najdete tu svět Mumínků, no a spoustu starých dřevěných domků, přístav a kamenný kostel.

první stop ve Finsku
K večeru jsme dostopovali do Turku a ustlali si v místním parku. V přístavu to sice přes den vypadá jako na letišti, ale přes noc je terminál zavřený, a tak nebyla jiná možnost. V parku byla veřejná toaleta, kde jsme si vyčistili zuby a po setmění, se špunty v uších, usnuli. Nebyli jsme jediní baťůžkáři, kteří tam nocovali. Potkali jsme jednu holku s krosnou a kluka s naloženým kolem, kteří ráno mířili s námi k přístavu. Čeká nás jedenáct hodin na trajektu. 

Naantali - vesnice 12 km od Turku








































čtvrtek 8. srpna 2019

stopem kolem Baltského moře - část první

Co je co? Lithuania a Latvija. Tato otázka mě trápila už od Polska a trápí vlastně doteď, když potkáme kamiony s SPZkou LT a LV. Vážně bych totiž řekla, že slovu Litva se více podobá slovo Latvija, ale nechme to být a pojďme se podívat, co jsme na cestě do Pobaltí zažili.

břehy Baltského moře u města Jürmala
Vyrazili jsme v pátek odpoledne z Mladé Boleslavi stopem na Varšavu. Ujeli jsme asi 500 km a začalo se stmívat, a tak jsme se před Varšavou utábořili, abychom se zbytečně nezamotali do velkého města. Pokud v Polsku nesjedete z dálnice, stopuje se tam jako v pohádce. Na velkých benzínkách jsme se ani nemuseli snažit stopovat, lidé nás do aut nabírali sami od sebe. Kolikrát jsme neměli čas se ani najíst nebo si dojít na záchod, a už na nás volali, jestli se s nimi nechceme někam svézt. 

První noc nás překvapil majitel pole, na němž jsme nocovali. ,,Przeprasam, przeprasam,´´ ozvalo se za stanem a světlo baterek pronikalo až do našeho spacáku. ,,A do prdele,´´ mumlám si a natahuji kalhoty, abych nešokovala místní ještě víc. ,,My podruzujemy po Europie, spiemy v namiotu,´´ vysvětluji situaci a když vidím, že Jirka nechápe, co se děje, v duchu děkuji za lekce polštiny na vysoký. Během dvaceti minut se situace uklidnila, bylo nám povoleno zůstat do rána a noc jsme přečkali ve zdraví, když nepočítám desítky štípanců od komárů.

Manželé byli nakonec docela milí lidé, kteří se nás báli stejně, jako my jich. Prý jsme se měli nejprve zeptat a určitě by nám nějaké místo na stan našli. 

Ráno jsme zjistili, že máme špatnou bombu k vařiči, a tak jsme snídali na benzínce. Stopli jsme si auto během chvilky a v pozdním odpoledni dojeli do Vilniusu, hlavního města Litvy. ,,Litvy, viď Jirko?´´ ujišťuji se opět.

V Litvě jsme si domluvili couchsurfing u Tomase.

Tomas a jeho rodina
Zajímavost č. 1 - pivo si po osmé večer nikde nekoupíte, v neděli dokonce ani po třetí odpolední ne. Místní moc chlastali, a když se k vládě dostal abstinent, tak jim chlastání pěkně skrouhl. Tak jsem si dělala srandu z toho, že až místní zvolí do vlády vegetariána, zakážou prodej masa. Ha.

Zajímavost č. 2 - v obchodě narazíte na spoustu druhů chleba, například jogurtový nebo švestkový. 

U Tomase jsme se zabydleli celkem rychle. K večeři nám přichystal tmavý hutný chléb a sýr. Byl docela v šoku, že nejíme maso, protože on jí naopak jenom maso. Má nějakou zvláštní dietu, při které nejí ovoce, zeleninu, luštěniny, přílohy, v podstatě jí jenom maso, chipsy a chleba. Zajímavá strava. 

V neděli ráno jsme společně vyrazili do kostela. V Indii jsme se účastnili náboženských rituálů běžně, a tak bychom měli nahlédnout pod pokličku i ostatním náboženstvím. Ono je to vlastně všude na světě stejné. I křesťané zpívají, modlí se, líbají obrazy a přispívají penězi chlapům v hábitu, jen je ta móda trošku stylovější a písně melancholičtější. UŽ pár let mi trvá, zapamatovat si rozdíl mezi katolíky a protestanty. Myslím, že teď už to chápu. Katolíci dostávají sušenku /hostie/ a ti druzí ne. Tečka.

Ačkoliv je Litva téměř placatá, v hlavním městě jsou dva kopce. Na prvním stojí hrad a na druhém tři kříže. Mám ráda vyhlídky, a tak jsme si prošli oba. Centrum je malé, ale útulné a všechno je hodně prostorné a zároveň je tam málo lidí, vzniknou tedy hezké fotky.

centrum města
Mým nejoblíbenějším místem ve Vilniusu je republika Už. Je to část města, která si vytvořila vlastní pravidla, na zdi si je tam můžete přečíst v několika jazycích. Jedno, které si pamatuji zní: ,,Každý má právo slavit či neslavit své narozeniny.´´ Je to alternativní čtvrť umělců a kreativců, která určitě stojí za návštěvu. Mají dokonce vlastní vlajku, na které je vyobrazená ruka s dírou uprostřed. Znamená to, že můžete sahat, ale nesmíte brát. (touch, don't take)

Knihu?..

Město je plné parků, lesů a luk. Můžete si v obchodě koupit pečivo, salát nebo jiné občerstvení a udělat si piknik v podstatě kdekoliv. My jsme si k obědu koupili salát s falafelem a od cedule s pravidly republiky Už šli stále rovně, došli jsme do malého parku a svačili.


park s rybníčkem - pozor na stovky komárů
Litevci jsou velcí vlastenci. Všude visí buď stará vlajka ( červená, s koněm) a nebo nová vlajka. Hodně lidí nosí tento znak (kůň s rytířem) i na oblečení či batohu. Moc pěkná je litevská hudba, která se dokonce zapsala i na seznam UNESCO. Večer jsme poslouchali litevský metal i folk v Tomasově bytě. Ukazoval nám videa z festivalu, kde všichni obyvatelé zpívají. Tomasův otec nám zase povídal hodně o historii země, o strachu z Ruska a o místní kultuře.

Tomas - patriot a vlastenec
K večeři jsem jim připravila bramboráky, ale moc jsem je s nimi neohromila. Místní kuchyně je dost podobná té české, něco podobného jako bramboráky vaří také, jenom do nich nedávají česnek a navrch se dává kysaná smetana. Jídlo se skládá hodně z brambor, masa, chleba a kořenové zeleniny. V létě jsou dny delší, a tak o půlnoci bylo ještě světlo, zatímco v zimě jsou dny mnohem kratší než u nás. V Litvě jsme si dokonce museli přeřídit čas, o hodinu, a tak pozor na to. 

Vyspali jsme se krásně do růžova. Tomas nám dokonce nabídl povlečení, ale spali jsme ve spacáku, abychom jej zbytečně nešpinili. Byli jsme rádi za sprchu a teplý čaj. 

V pondělí jsme si šli do outdoorového obchodu pro správnou bombu k vařiči, abychom mohli kempovat. Povedlo se. Odpoledne jsme se stopem dostali k hoře křížů, dojeli jsme asi na tři auta přímo k ní. Je to magické místo. Sice to není žádná hora, ale spíš pole obložené tisícovkou křížů, ale i tak to stojí za návštěvu. Poprvé jsme zmokli. Cestou k silnici se spustil liják, a tak jsme navlíkli pláštěnky a schovali se pod strom. Po pár minutách déšť ustal a my jsme začali stopovat. Zastavil nám pár z Litvy, kteří jeli do Rigy na dovolenou. Neuměli ani slovo žádným jazykem, a tak jsme si překládali na google translator. Stal se nám trochu trapas. Její překladač byl litevsko-anglický, a my jsme pochopili, že její dcera odjela na kola (she is on bike). Tak normálka, dcera asi odjela na školu v přírodě nebo něco a oni mají společný víkend. Řekla jsem, že je to super, a oni se tvářili dost divně a pak řekli, že je to very sad (velmi smutné), načež nám docvaklo, že to asi nebylo kolo, ale vozíček, a že jejich dcera bude nejspíš na vozíku a oni se o ní starají. No, od té doby bylo v autě ticho, i přesto nás odvezli až do centra Rigy. Zkrátka jazyková bariéra.

Hora křížů - Litva
Štěstí nám tentokrát přálo a ozval se mi další couchsurfer, potvrzující naší žádost o nocleh. Karlis a Lilien byli vážně zajímavý pár. Chodili spolu dva roky a přitom měli devítiměsíčního chlapečka, tak nějak jsme si spočítali, že spolu moc dlouho před svatbou a početím asi nerandili, ale vypadali celkem spokojeně. Dostali jsme vlastní pokoj, rozkládací gauč, voňavé povlečení z Ikei a dokonce jsme si mohli i vyprat - hlavně díky tomu, že jsme večer brutálně zmokli. U těchto lidí jsme se cítili jako na návštěvě u starých známých. Večer jsme hráli společenské hry (krycí jména), dokonce to vymyslel Čech, oni to věděli a my ne, hrála jsem to poprvé v životě. I v Lotyšsku jsou lidé ulítlí na chleba a to možná ještě víc, než v Litvě. Z chleba dokonce vaří dezert, je to takový horký hnědý puding/kaše a podává se se zmrzlinou. Dokonce se prý vyrábí i zmrzlina s příchutí žitného chleba, tu jsme ale nezkoušeli. To, co nám chutnalo úplně nejvíc, se jmenuje Karums. Je to čerstvý sýr v čokoládové nebo karamelové nebo jakékoliv krustě. Je to výborný. Trochu na způsob kinder pinquin, ale lepší.


Jejich byt byl zvláštně zařízený. V té největší místnosti neměli v podstatě nic a vypadalo to, že ji ani nepoužívají. Byly tam skříně, rozkládací gauč a kupa bordelu, stůl a nějaké knihy. Nejpoužívanější místnost byla kuchyňka, ve které byl jen malý konferenční stůl a čtyři nízké stoličky bez opěradla - na celodenní sezení to úplně není. V ložnici měli jen matrace hozené na zemi a pár tašek. Možná, že tu nebydlí dlouho. Karlis působil jako cestovatel, který se úplně náhodou po čtyřicítce usadil a Lilien zase jako hodná holka, která už prostě chtěla dítě. Někdy to ten život tak spojí dohromady, že ani nevíte jak. 

Ráno jsme posnídali ovesné vločky s ovocem a vyrazili do města. V hlavních městech většinou jezdíme MHD, než bychom do centra došli, tak bychom většinu volného času nic neviděli, atak ochotně platíme euro, někdy dvě a šetříme nohy jen na ta zajímavá místa (to jsem se už naštěstí naučila, poté co jsem běžně nachodila 20 - 30 km denně). Čas začíná být cennější než peníze.

výhled se Skybaru - z výtahu
Riga má malé, ale pěkné centrum. Zašli jsme si na kávu a dezert do útulné kavárny, dort se řekne Kuka, což je skoro jako Kika, a tak to bylo jasné znamení pro mlsání. Vydali jsme se i do místního muzea historie(zdarma), do kostelů i chrámů. Až budete chtít nějaký viewpoint, zapomeňte na předraženou věž kostela, stojí to asi 10 euro a budete se tam mačkat s desítkami lidí. Doporučuji si najít hotel s vyhlídkou, do kterého jsme jeli my. Je tam prosklený výtah a krásně uvidíte celé město, zdarma. Ve Skybaru si buď můžete objednat koktejl a užívat si výhled déle a nebo se jen projedete sem a tam, zdarma. 

Večer jsme se vrátili k našim hostitelům, uvařili večeři a hráli hry.Vařit české jídlo se mi nechtělo, většina českých pokrmů je z masa a trvá to dlouho, vzhledem k tomu že jsme byli 3 ze 4 vegetariáni, uvařila jsem indický Aloo Palak.

Ráno nám Karlis půjčil kola a jeli jsme se koupat do jezera. Asi polovinu území Lotyšska zabírají lesy. Je to hodně rovná země, bez kopců a hor. Všude jsou stromy. I v hlavním městě najdete hodně parků a zalesněných ploch. Žije tam hodně Rusů, a tak jsme u jezera slyšeli skoro jenom ruštinu. To je možná důvod, proč Lotyši nesnáší Rusy. Žije jich tam docela dost velké procento, asi 20 nebo 30 % obyvatel. Snaží se posazovat svoje práva, chtějí ruštinu jako úřední jazyk a jako jazyk ve školách, proto mají místní strach, aby si je Rusi zase nepodmanili. Složitá situace. Chápu obě strany, většina Rusů se tam narodila a žijí tam celý život, nevidí důvod, proč zemi opouštět.

stezky v národním parku

Z Rigy jsme stopovali do národního parku Kemeru, ale dlouho nám nikdo nezastavoval, ačkoliv jsme autobusem dojeli až za město. Za Rigou nebylo žádné stopovací místo. Benzínka úplně mrtvá, na silnici zákaz zastavení a na dálnici není kde zastavit. U nájezdu byla kolona. Hrůza. Stoupli jsme si na nejlepší vhodné místo a doufali, že se někdo chytí. Zastavil nám lotyšský zpěvák. Tím, že Lotyšsko nemá moc obyvatel, tak je dost možné, že je i slavný. Je to kytarista, hudbou se živí na plný úvazek a byl dokonce v TedX. Svezl nás asi deset kilometrů k městu Jurmala a dal nám jako dárek svoje nové CD. Bylo to od něj milé, že nás odvezl, ačkoliv tam vůbec neměl namířeno. Dřív prý taky hodně stopoval a tady na tom místě by nám jinak nikdo nezastavil. Poprosil nás o sledování na youtube - a tak si alespoň poslechněte, jak hraje:

https://www.youtube.com/watch?v=iv1cHuNSKhw
Dojet přímo na místo nám zabralo půl dne. Stopovat v odlehlých vesnicích, kde jsou tři domky, totiž není nic snadného. Odpoledne jsme dorazili na místo, kde začíná trek. Místní nám ukázali prstem - ,,trek, tu.´´ Začali jsme tedy pochodovat až k velkému jezeru, kde jsme si udělali přestávku. Karlis chtěl abychom se na noc vrátili znovu k nim, ale chtěli jsme konečně kempovat, a tak jsme si po setmění postavili stan na břehu jezera. Za celou noc kolem neprošel ani živáček, což je dobře, protože jsme až ráno zjistili, že se v národním parku kempovat nesmí.

Ráno jsme si natrhali čerstvé borůvky, uvařili ovesnou kaši a po snídani se vydali projít zbytek treku. Levá půlka zadku se mi tak zvětšila, že už jí ani nenacpu do kalhot  - komáři. Je zajímavý, že mám na pravé půlce jenom tři štípance a na levé asi sto osmdesát. Achjo.

lowcost snídaně v lese
Po dvou hodinách jsme přišli na pláž, omývanou Baltským mořem. I přes studený vítr se pár místních dětí koupalo, a tak jsme si ve stínu pod stromem dojedli své zásoby paštiky a pokračovali k silnici, abychom stopli první auto. Během pár minut nám zastavil chytač ptáků. Neuměl moc anglicky, ale alespoň nám dobil telefon a odvezl nás na lepší stopovací místo.

Zas tak dobré místo to nebylo. Odbočka na Tallinn byla úplně jinde, než ukazovala mapa a celá silnice byla rozkopaná. V prachu stavby jsme zběsile máchali palci, až nám zastavil kabriolet. Juhuuu. Já jsem chtěla stopnout kabriolet už od loňského léta, a tak mi bylo úplně jedno, kam ten pán jede. Prostě jsem si nasedla a udělala si selfie. Po pěti kilometrech jsme zjistili, že jede úplně jinam, než potřebujeme. Byl to Gruzínec, byl hrozně fajn a uměl dobře anglicky, ale museli jsme vystoupit.

Naše další auto byla audi Q7.

Zajímavost č, 3 - Díky stopování se začínám docela vyznávat v autech. Minimálně poznám ta lepší auta, která jsme stopli, protože je z toho Jirka vždy nadšenej a několikrát opakuje, co to bylo za auto.

Pán byl asi docela pracháč, vlastnil většinu pozemků (pole) v kraji. Svoje zaměstnání představil tak, jakože je zemědělec. Každý si však zemědělce představíme jinak, že?

Vyhodil nás u silnice o 60 km dál a my jsme doufali, že už se konečně někam dostaneme. Blíží se večer a motáme se pořád kolem Rigy.

Litva je Lithuannia
Lotyšsko je Latvija

Zastavila bílá dodávka s německou SPZ, běžela jsem nadšeně dovnitř a spustila jsem: ,,Hallo, fahren Sie... ´´ a úplně jsem se lekla. Za volantem ošuntělý tlustý děda, který měl pneumatiky na břiše, že ani volant nebyl vidět. Jedno oko koukalo na mě a druhé kontrolovalo místo v kufru. Pomalu jsem couvala a chtěla stop odmítnout. Možná mám stále předsudky a stydím se za ně, ale všichni radí, že když se necítíte OK, neměli byste do toho auta nastupovat. Jirkovi se ten pán líbil, a tak jsem si sedla dozadu a ani nedutala. Naštěstí byl fajn, byl to zase jen předsudek - achjo, omlouvám se.

Vysadil nás na benzínce, kde jsme strávili asi dvě hodiny. Ptali jsme se pár řidičů na svezení do Tallinnu, ale buď měli plno a nebo nás nechtěli. Jenže, všechno špatný je pro něco dobrý. My jsme totiž čekali na náš vysněný stop - na Phillipa.

kempování s Fildou, u Tallinnu

Phillip je němec, který si koupil campervan, přestěhoval se do Švýcarska a teď cestuje sám Evropou. Odvezl nás až do Tallinnu, večer nám našel místo na přenocování, vyřídil noční návštěvu estonské policie, ráno nám uvařil capuccino a vejce, a ještě mi popřál k narozeninám. Úžasný.