pátek 30. listopadu 2018

Dobrovolničení v nepálské škole – Heaven Hill Academy

První noc byla chladná. Nohy mi úplně mrzly. Z Česka jsem si dovezla zánět močáku. Během noci vylézám ze spacáku čtyřikrát, abych s čelovkou odběhla do vedlejšího kamenného domku na toaletu. Vůbec nemůžu spát. Nemá to cenu, protože za chvíli půjdu znovu na záchod. Tak jen tak ležím a zvykám si na přítomnost dalších osmi lidí v naší chýši. Už je to dlouho, co jsem byla na táboře nebo sdílela s někým pokoj. S tolika lidmi asi nikdy v životě. V sedm už jsou všichni venku z postelí. Vaříme si čaj a čekáme na ranní Dhalbhát. Snídaně se podává v osm. Mám co dělat, abych rýži s omáčkou do staženého žaludku nacpala, ale vím, že po zbytek dne nic k jídlu nebude, a tak se snažím. V noci jsem ze zimy nastydla, smrkám a mám teplotu. Připadám si jako hypochondr. Hned v prvních dnech začínám s močákem, a jakmile se to trochu zlepší, musím sáhnout po horkém nápoji a nosním spreji. Možná je to nějaké zkouška, jestli to tu zvládnu…



Všechny dny začínají stejně. Ráno vstáváme v sedm, omýváme si obličej v ledové vodě, vyměňujeme termo prádlo za venkovní outfit a po snídani jdeme do vzdálenější vesnice Gandana vyzvednout čtyři děti – Dineshe, Ranzhanu, Ramilu a Antimu. Po procházce míříme rovnou do školy. Vyučování začíná v 10 hodin.
Po příchodu do školy společně s dětmi tancujeme makarenu, head and shoulders, kneeskand toes.. připravujeme se na vyučování. Každá hodina má 40 minut a všechny děti mají 8 vyučovacích hodin, šest dní v týdnu. Tenhle ranní rituál je mou nejoblíbenější částí dne, děti tancují, zpívají nepálskou hymnu, dávají si různé kvízové otázky, a na to, že dnes stráví ve škole dalších několik hodin, vypadají šťastně.

Největší paradox je, že děti stojí vyrovnané v řadě, a ukazují učitelům své nehty. Mám pocit, že nic nemůže být špinavější než nepálské dítě. Nohy mají černé jako uhel, pokud je z části nezakrývají úplně protrhanými ponožkami, oblečení zaprášené, potrhané a smradlavé, u nosu zelenou nudli, dlouhou jako cikán šálu a na hlavě zpravidla naraženého kulicha, i když je dvacet stupňů, to asi aby nechytili vši. No, tak alespoň, že ty nehty jim kontrolují.



Po prvních dvou dnech máme pocit, že jsme spíš na škodu, než k užitku, což je pro nás jako dobrovolníky velmi demotivující. Před každým vyučováním vyzvedáváme děti od místní učitelky, při jejíchž hodinách tiše sedí, píšou a chovají se slušně. Jakmile se otevřou dveře, zavoláme si naší skupinku dětí a strhne se davové šílenství. Děti pobíhají sem a tam, skáčou, chytají nás za ruce, věší se na nás, perou se o to, kdo bude první ze dveří a promění se v bandu dravé zvěře. Získat si u nich respekt, když neumíme nepálsky, je nadlidský výkon. Když po třetí křičím ,,Bí kváájet plííís!´´, tak si vzpomenu na střední školu a na svoji učitelku Velinskou, která na nás křičela pořád a bylo to úplně k ničemu. Nevím, jestli je mezi námi jazyková či kulturní bariéra nebo jestli děti na základce dělají takový bordel normálně, ale je opravdu těžké udržet jejich pozornost. Po pár dnech, když už známe jejich jména, se situace trochu lepší. Pravděpodobně jim dochází, že už bychom je mohli nepálské učitelce napráskat, a tak po okřiknutí jménem zavládne ticho. ,,Co to bylo za nápad, jít dobrovolničit do školy,´´ chytám se za hlavu. 

Když se nám podaří děti něčím zaujmout, máme radost, že jsme je naučili něco užitečného.  Většinou je učíme, jak pracovat s počítačem. Většina dětí chce stejně hrát hry nebo se dívat na videa, takže je to úplně stejné jako na informatice u nás. Udržet jejich pozornost déle než deset minut, to je zázrak. Také rádi děláme library class, kde s dětmi čteme knihy, malujeme obrázky, zpíváme nebo si hrajeme. Je to taková forma družiny mezi jednotlivými hodinami, aby se děti trochu rozptýlili.



Myslela jsem, že ty nejmenší děti, budou nejlepší a nejroztomilejší, a tak jsme si aktivně vzali na starosti jesle. Po prvním dni děti nesnáším. Představte si, že sedíte na třech metrech čtverečních společně s dalšími patnácti dětmi, kteří po vás lezou, skákajíc vás tahají za vlasy, a když si zrovna nevšímají vás, tak se mezi sebou perou, a potom brečí. Většině dětí je kolem 3-5 let, a tak anglicky umí jen pár písniček, čísel a barev, jinak mluví nepálsky. Nikomu nerozumíme, a snažíme se s nimi zpívat. Jakmile udržíme jejich pozornost na pár vteřin, jeden z nich se snaží strhnout ji zpět na sebe. Mezi dětmi je navíc malý Unesh, který má Downův syndrom, ostatní děti bije, krade jim věci, a utíká ze třídy. Nemáme zrovna čas vygooglit, jak zacházet s postiženými dětmi, a tak se snažíme alespoň žádné dítě neztratit a žádné nezabít. Nakonec mi Unesh strhává brýle z obličeje a než mu je stihnu vytrhnout na zpět, tak je odře o kamennou zeď. Přes celé levé sklo jsou silné rýhy… Chce se mi brečet.

Jakmile ze třídy odejdeme, děti se utiší a nepálská učitelka okamžitě získává jejich pozornost. Přemýšlíme, jak to udělat také, ale bez znalosti nepálštiny to asi nezvládneme. Děti se učí pořád dokola to samé, většinou odříkat abecedu, číslovky a barvičky. Dobrovolníci mají za úkol, zejména v knihovně a v jeslích, děti rozptýlit, pohrát si s nimi, kreativně něco vytvářet a procvičovat znalosti aktivně.  Naučila jsem se malovat nějaká zvířata, která děti vybarvovala. Většinou s nimi kreslíme, čteme jim knihy, nebo hrajeme karty. Na počítači se naučili odesílat E-mail, vyhledávat na google maps nebo pracovat s wordem. Snad si alespoň něco z toho budou pamatovat.



Po dopolední směně ve škole nás čeká oběd. Naše sousedka Bimala pro nás vaří za 100 NPR na osobu. Většinou se střídají dvě nepálská jídla, Chowmein s vejcem nebo bramborové placky se zeleninovou směsí, obojí je výborné, a je to něco jiného než Dhalbhat, takže si oběd dáváme s chutí každý den. 

Na jednu stranu je Shamserova myšlenka založit tuto akademii silně revoluční, možná i na Českou republiku, natož na Nepál. Jedná se vlastně o soukromou školu, kde je úplně jiná forma vzdělávání, než na státní škole. Tahle myšlenka se nám oběma líbí, a to je možná důvod, který nás sem přivedl. Otázka, jak správně vychovávat a vzdělávat děti, nás zatím nutně netrápí, ale je tak důležitá a zároveň rozsáhlá, že budeme odpověď sbírat spoustu let. 

Heaven Hill Academy x ZŠ v ČR – Tím, že do školy přijíždí spousta dobrovolníků, ze všech koutů světa, rozumí děti od tří let docela dobře mluvené angličtině a děti od šesti let plynule mluví. Dokáží odpovídat na základní otázky a udržovat konverzaci, zejména proto, že jazyk denně používají v praxi. Zároveň to vede i k dalším benefitům, které by ani v české škole nebyly na škodu. Děti si zvyknou na různé barvy pleti, dozví se informace o cizích zemích z první ruky a naučí se vycházet s lidmi jiných kultur. Během vyučování se mi líbí koncepce málo žáků, více učitelů. V počítačové učebně je zpravidla 5-6 žáků a dva učitelé, a tak je možný individuální přístup a pomoc všem žákům. Navíc se děti učí anglicky už od tří let, a od šesti let se učí práci s počítačem. Žáci, kteří jsou ve vyučování slabší a pomalejší dostanou automaticky hodiny doučování, které si některý z učitelů vezme na starost. Líbí se mi individuální přístup ke každému jednotlivému studentovi. Učitelé si všímají i problémů, které děti mají doma, a pokud jim něco chybí, či nemají peníze, směřuje ředitel školy příspěvky od dobrovolníků přímo do jejich rodin.
Děti mají jen několik předmětů, a to takových, které považuji za nejdůležitější. Marně si vzpomínám, co jsme na základce dělali v přírodovědě, vlastivědě, občance apod. Děti se učí matematiku, jazyky, počítače a předmět nazvaný věda, který shrnuje nejdůležitější fakta. 

Nepál: Mezi touto školou a klasickou školou, podporovanou státem, je rozdíl ještě větší. Do Heaven Hill Academy může chodit naprosto každý student, všech kast, rodin i náboženství. Do školy chodí dokonce tři děti s Downovým syndromem, a několik dětí, které přestoupili ze státní školy (jsou to zpravidla ti, kteří potom potřebují doučování). Ve státní škole učitelé stále používají tělesné tresty, zastaralé učebnice a žádnou praktickou výuku, vše probíhá formou drilu, a jelikož nedávno proběhly srovnávací zkoušky obou škol, je potvrzené, že Shamserovo škola má mnohem lepší výsledky. Navíc děti vyučování docela baví, což je důležité, pokud ve škole tráví šest dní v týdnu, od rána do večera.



Škola končí ve čtyři, stejnými písničkovými rituály, jakými začala ráno. Občas chodíme vyprovázet děti zpět domů, jejich maminka nám potom uvaří sladký čaj, a tak ta procházka stojí za to, ačkoliv děti musíme nést, zpravidla malou Ranzhanu, protože je po celém dni unavená. Večerní Dhalbhát je kolem sedmé, sdílíme po něm své zážitky s ostatními dobrovolníky a rozdělujeme si práci na další den, kolem osmé odcházíme do chýše.

Večerní rituál probíhá velmi rychle. Navlékneme si termoprádlo, vyčistíme zuby, zhasneme čelovky a zalezeme do spacáku. Někdo z dalších osmi obyvatel chýše v noci chrápe, a tak se občas vzbudím a mlaskám. Když to nepomůže, tak jdu na záchod, vrzání dveří a světlo z čelovky zpravidla ostatní na chvíli probudí, přestanou chrápat a já mám čas znovu usnout. Kolem čtvrté ranní dělají krysy, ptáci a pavouci diskotéku, a tak se celá plechová střecha otřásá, a v teple spacáku čekáme na východ slunce. Ráno tiše vylézáme ze spacáků, čichajíc další porci Dhalbhátu….

úterý 27. listopadu 2018

Život v nepálské vesnici

Dny jsou tu úplně jiné než u nás doma. O dost kratší. Nepálci vstávají brzo, okolo páté ranní. Protože nejsem Nepálec, vylezu ze spacáku nejdřív kolem sedmé, i tak je to pro mě docela brzké vstávání. V Nepálu jsou však rána mnohem cennější než večery, po setmění není vidět na krok a je strašná zima. 

Snídaně se podává v osm, každé ráno sním o croissantu, cappuccinu, míchaných vejcích, sklenici pomerančového džusu nebo alespoň o chlebu. Moje fantazie je velmi bohatá, co se gastronomie týče, avšak Nepál je gastronomicky celkem chudý, zejména naše vesnička. Ke snídaně je Dhalbhát, každý den, přesně v osm hodin. Porce rýže, směs brambor, fazolí, čočky a dýně. Občas se nějaká ingredience změní, či přibyde. Stejné jídlo na nás čeká i večer před spaním. Přesně v sedm hodin. Hospodyňka vaří buď venku nad ohněm, nebo v kuchyni, která je často zcela oddělená od zbytku domu. Není kuchyň jako kuchyň. Podlaha je hliněná, zdi kamenné, nádobí kovové a sporák je buď plynový nebo klasické ohniště. O nějaké hygieně při vaření nemůže být řeč. Nejlepší je, se na přípravu jídla vůbec nedívat, a prostě sníst to, co vám přijde na talíř. Jíme tady už dva týdny a neměli jsme sebemenší zažívací potíže, ačkoliv při prvním pohledu do kuchyně nás zachvátila panika.



Ubytování je stejně prosté jako strava. Většina domácností se skládá z kuchyně a jedné místnosti, ve které spí celá rodina. Domy často nemají žádné topení, prostě se zahřejete večer u ohně a ulehnete do peřin. Naše rodina má celkem velký dům s několika místnostmi, avšak je tu současně tolik dobrovolníků, že museli přistavět další dům. Stavba je kamenná, rotundového tvaru, kameny slepené bahnem, pár dřevěných prken a plechová střecha. Uvnitř jsou kolem dokola dřevěné postele se slabou matrací. Připadám si po letech jako na táboře. Předevčírem jsme v chýši měli obrovského pavouka. Vzpomněla jsem si, jak mi jednou na táboře vlezl do spacáku slimák. Každý večer s hrůzou prohlížím postel. Jakmile nespatřím žádné pavouky, ani slimáky, zalézám hluboko do spacáku, a snažím se nevystrčit ani vlásek, jenž by mohl být napaden pavoukem.



Uprostřed noci se ozývá křik. ,,Are you OK?´´ Všichni jsou vzhůru, rozsvěcí se osm čelovek. Na Griet něco skočilo. Všichni jsme slyšeli v noci nějaké zvuky na plechové střeše, asi opice nebo krysa. Žádné zvíře jsme nenašli, a tak zase usínáme. Připadá mi, že se znovu učíme splynout s přírodou. Když vám totiž doma leze pavouk po stěně, můžete ho jednoduše zaplácnout, vysát vysavačem nebo jenom stát a ječet, aby někdo přiběhl.. jenže tady je těch pavouků tolik, a tak málo možností, že zkrátka jen doufáme, že není jedovatý, a že nám nevleze přes noc do pusy. A co se týká nočních návštěv zvířat? Schovávám se pod peřinu, a doufám, že mě nenajdou.


Daří se nám udržovat hygienu, ačkoliv nemáme vykachlíčkovanou koupelnu, teplou vodu ani toaletní papír. Vedle naší chýše je druhý kamenný domeček, sloužící jako koupelna. Je v ní evropský splachovací záchod, umyvadlo s mýdlem, a místo toaletního papíru malá sprška (pro holky: taková jako na gyndě ;-)). Ve vedlejší místnosti je sprcha. Ačkoliv je podlaha hliněná, voda studená a místo dveří je šátek, zvládám si občas holit i nohy a mýt vlasy. (Pokud tedy denní teploty vystoupají alespoň na dvacet stupňů..) Jedinou nevýhodou, teda, vlastně možná i výhodou zároveň, je, že koupelna nemá zrcadlo. Naučila jsem se tedy nasazovat kontaktní čočky i bez něj, a taky už jsem si dva týdny neňoupala obličej.



V Nepálu často vypadává elektřina, možná proto se na elektřině nevaří. Ani domácnosti nedisponují příliš mnoho spotřebiči, ani těmi, jenž jsou u nás naprostým základem domácnosti, jako třeba pračka. Prádlo se pere v řece, nebo v lavóru s mýdlovou vodou. Tak nějak si říkám, jak jsem si mohla doma stěžovat, že něco nestíhám, jakmile po hodině vyndávám ruce z ledové vody, a věsím patery ponožky a pár triček.

Život v Gaunshahar na první pohled připomíná staré časy. Muži na zádech nosí slámu, listí a dřevo, ženy nad ohněm připravují Dhalbhat či sladký masala čaj. Přes den pracují na polích, či posedávají před domem, u kterého běhají slepice, kozy či krávy. Ráno je zaženou na pastvu, večer do chlívku. Pokud zrovna nepracují na poli, posedávají před svými domy. V každém domě je malý obchod, restaurace či kavárna. Těžko říct, zda v těchto končinách opravdu očekávají nějaké turisty, či jen tak obchodují mezi sebou. Možná se jedná jen o rodinné zásoby potravy, ale věřte, že sklenici Coca-coly seženete v každé vesnici. Jakmile si najdete chvilku i na pohled druhý, zjistíte, že i do zapadlých koutů Nepálu pronikl moderní svět. Neprosadila se tu automatická pračka, elektrická trouba ani plynové topení, avšak chytrý telefon drží v ruce většina obyvatel, všech věkových kategorií. Na plechových či slaměných střechách jednoduchých stavení se tyčí satelitní talíř, a ženy během práce na poli vytahují telefony, aby si popovídaly přes whatsapp. Zpravidla všichni milují ,,picture. Je to paradox, jak si sociální sítě a internetová komunikace získala během pár let doslova celý svět.




Po večerním Dhalbhatu přichází noc. Vhledem k tomu, že jsem noční sova, úplně se vytrácí moje produktivní část dne. Okolo osmé, nejpozději deváté, celá vesnice spí. Dřív než si stihnu vyčistit zuby, je v naší chýši ticho. Signál wi-fi do ní nedosahne, a tak nezbývá nic jiného, než usnout také.


sobota 24. listopadu 2018

Vegetariánem snadno a rychle

...nebo alespoň v Asii
Už když jsme viděli prodejny masa v Káthmándú, přecházela nás na maso chuť, ale až včera jsme si uvědomili, že by bylo lepší s masem na nějakou dobu přestat.



Je páteční ráno. Snídáme v osm hodin Dhalbhat a sledujeme nezvyklý šrumec v Shamserovo domě. Všechny ženy se připravují na slavnost. Češou si vlasy, oblékají si sárí všech barev, zdobí se šperky i make-upem. Muži, v košilích, oblecích či tradičních krojích, nosí dřevo a hrnce. Shamserova rodina pořádá tenhle Thapafestival každých pět let. Dnes se sejdou všichni jeho příbuzní, aby společně obětovali kozu. Asi nějaká hindu tradice. 
Kolem deváté utvoří průvod skrz vesnici. Děti nesou dlouhé větve, ověšené barevnými pentličkami. Muži vedou na provázku kozu. Vlastně jich je víc. Jedna malá a asi tři větší. Ostatní zvoní zvonky, či buší na plechové nádobí. Ženy jsou krásně oblečené, všechno je barevné. Na louce u potoka je postavený stan, ve kterém muži zapalují oheň. Dovnitř smí jen muži, a jen někteří. Vchází se tam bez bot. Venku hoří další ohně, nad kterými se začíná vařit voda v obrovských hrncích. Opodál je vytvořen čtvereček, ohraničený květinami, do kterého nějaká babička barvami vysypává květinové obrazce, potom tam pokládají ovoce, rýži, peníze, a další pro ně cenné věci. Pravděpodobně nějaká náboženská tradice, to čeho chtějí mít v budoucnu hojnost, obětují. Jediné, co se od evropských slavností a svátků vůbec neliší jsou smartphony. Všichni mají v ruce telefon a dělají si selfie. Chtějí vyfotit ze všech stran, se všemi příbuznými, pak chtějí fotky poslat nebo rovnou sdílet.




Přichází obětování kozy. Rozhodli jsme se, že se na to podíváme. Většina lidí v Evropě si moc neuvědomuje, odkud maso pochází, a jak jím plýtváme. V supermarketu je maso krásně očištěné, umyté, nakrájené, zabalené.. je to úplně ideální (asi jako fotky na instagramu), jaká je ale realita zpracování masa? To už je otázka druhá. Nikdy jsem ještě smrt zvířete neviděla, ale masem se cpu celý život. Mám vůbec právo, jíst maso, když bych nedokázala žádné zvíře zabít? To je trochu filosofická otázka, nad kterou si popřemýšlíme, až se vrátíme zpět do Evropy, teď ale zpátky ke koze. Tu přivedli na provázku, chytili za zadní nohy, a bum meč setnul koze hlavu. Tentokrát koza nezůstala celá. Hlava se pleskala na dvorku, ze zbytku těla stříkala krev. Asi mi to stačilo. Kozí hlavu hodili do ohně, tělo se musí oholit do hladka…



,,Guys, help please..´´Kolem jedenácté nás volá Bimala na pomoc s krájením zeleniny. Sedíme na zemi před domem. Je potřeba nakrájet obrovský lavór plný brambor, pytle česneku i cibule, zázvor, květák a další zeleninu, kterou ani nevím, jak se jmenuje, ale jím jí tu každý den. Sluníčko šíleně pálilo, bolely mě záda, porce zeleniny byla nekonečná a měla jsem hlad.



Kolem čtvrté bylo hotové jídlo. Po obětování je rodina spolu, všichni společně vaří a potom jí. Obrovské hrnce plné jídla? Paráda. Běžíme si s talíři na dvůr. Velká porce rýže, pickles, zelenina, chilli sos, chipsy, maso a všechno zalité kozím vývarem. ,,Co tě nezabije, to tě posílí´´, opakuji si, když mi nepálský děda zalívá celé jídlo třetí naběračkou smradlavé mastné tekutiny.



První sousto pěkně z kraje, jen suchá rýže, druhým soustem začnu vyjídat zeleninu, ochutnávám kousek masa a zvedá se mi žaludek, samotné maso by nebylo tak špatné, ale je tam kompletně všechno – kosti, chrupavky, šlachy, nějaký špek. Začíná se mi dělat špatně. Celé jídlo specificky smrdí. Ráda bych snědla jen rýži se zeleninou, ale vývarem z kozy je polité úplně všechno, jídlo v tom doslova plave. Nepálská babička vidí, že masu moc nedám. Chytila mojí lžíci, začala nabírat maso a strkat mi ho do pusy. Já se asi pobleju, probleskne mi hlavou. Pak si uvědomím, že by to asi bylo nejlepší, když si vzpomenu na ten dvorek, na němž jídlo připravovali. ,,Hlavně si dávejte pozor, co jíte a pijete´´, říká Jirkovo máma v každé zprávě. Nepálská babička mi jídlo vysypala do klína, zbytek jsem vysypala já do koše. Australan Rowen začne jídlo házet psovi. Přidáváme se a zbytek oběda vyhazujeme. Zvedá se mi žaludek. Ačkoliv jsem abstinent, dáváme si panáka slivovice, a doufáme, že tu kozu v nás neutralizuje. Chce se mi blejt podruhý. 

Prodejny masa v Nepálu vypadají jako jatka. Maso krájí na dřevěném špalku, prodává se přímo na ulici a v nejlepším případě hozené na nějakém ubruse za skleněným výklenkem. Maso nemá žádný obal, ani není chlazené. Většinou po něm létá spousta much. Strašně to smrdí. Tak nějak je z toho ta smrt cítit mnohem víc, než z těch hezky zabalených Puttenschnitzel v Lidlu. 

U nás je masa strašná spousta. Zabíjíme zvířat stovky, možná tisíce denně, a tak si můžete koupit třeba jen kilo prsíček, nebo kilo stehen. Tady ale zabijete jedno kuře týdně, možná ani to ne. Maso je svátek, nemají žádné injekce, aby jim kuře vyrostlo za týden, takže se na to pěkně dlouho čeká. Musíte ho celé zužitkovat, a tak se prostě naseká, i s kostma, a přidá se do Dhalbhatu. Žádná kuřecí prsíčka, nakrájená na úhledné kostičky. A kdoví jak to zvíře zabili a skladovali. Ble. Asi se tu maso nemá jak skladovat. Prostě zabijou v jedenáct kozu a do večera se sní..
Výhodou je, že se tu moc masa nejí. Každý Nepálec sní denně aspoň dva Dhalbháty, kde maso většinou není. Je ro rýže, čočková polévka a nějaká omáčka se zeleninou, brambory, fazole a tak. Ve škole jíme nějaké nudle, vejce, zeleninové směsi, placky nebo vegetariánské momo knedlíčky. Veškerá jídla existují i ve vegetariánské variantě, takže si dáváme bezmasovou výzvu, než se naše tělo naučí zpracovávat přípravu nepálského masa a naše mysl to, jak maso získáváme..

A co nějaké salámy, párečky, šunka? Zatím jsme to nikde neviděli. Možná bychom si housku se salámem a sýrem i dali, ale to až jinde. V obchodech většinou není chlaďák. Dá se tady koupit spousta trvanlivých potravin. Luštěniny, brambory, sušenky, chleba..spousta těstovin, nudlí, ořechy nebo rýže. Nic moc výběr pro zmlsané Evropany. Marně jsem hledala jogurty, máslo nebo sýr.. Doufejme, že z nás nebudou i vegani. Pro Čechy je tahle strava asi nepředstavitelná, protože v českém jídelníčku se maso vyřazuje jen ze sladkých jídel, a živočišné produkty snad z ničeho. V Nepálu ale vaří opravdu dobře. Jídlo je chutné i bez masa, a tak hlady netrpíme. Po včerejším zážitku s kozou budeme hrdě tvrdit – Sorry guys, we are veggetarians – a užijeme si velkou porci voňavého Dhalbhatu.

středa 21. listopadu 2018

Gaunshahar – první dojem

Po čtyřech dnech v Káthmándú nás čeká brzké ranní vstávání. Budíček máme na 4.45, abychom se stihli nasnídat, sbalit, rozloučit s naší nepálskou rodinou a ujít 5 kilometrů na zastávku Gongabu, ze které v 7 hodin vyjíždí mikrobus do města Besisahar. Jsme tak zvyklý chodit pěšky, že nás ani nízké ceny za taxi nepřesvědčí, ho využít. Pěšky máme jistotu, že tam dojdeme, a ještě je to bez výdajů. Jízdenku na autobus pořídíme za 500 rupií(100 Kč). Je legrační, že je na všech autobusech, i těch nejhorších, vylepené logo free wifi, toalet, sprch atd., ačkoliv samozřejmě disponují jen sedadly a volantem. :D Cesta trvala asi 6 hodin, a byli jsme tak unavení, že jsme ji skoro celou prospali, když zrovna autobus zuřivě netroubil, nepadal ze silnice nebo neprojel metr hlubokou dírou. I kdybychom si připlatili za turistický autobus, který stojí kolem 20 dolarů, nebude to o nic lepší, silnice je totiž stejná..




V Besisaharu nás hned nahánějí průvodci, ve snaze vytáhnout z nás nějaké dolary za své služby. Nevypadat jako turista jde docela těžko, když jste běloch s krosnou na zádech. Zalezli jsme do první neturistické kavárny, kde bylo úplně prázdno. Nechtěli jsme pít latté nebo capuccino, zeptali jsme se prostě v první ,,hospodě´´, jestli mají kafe a spokojili se s černou rozpustnou kávou za 60 rupií. 

Další kroky nás vedli k hotelu Tukuche, před kterým nás měl ve čtyři vyzvednout jeep. Vybrali jsme si jízdu na korbě jeepu, s pytli rýže. Stála totiž o 100 rupií méně, než sedadlo uvnitř, tak proč ne. Byl to po horských prašných cestách, v převýšení 600 metrů, docela zážitek. V jeepu jsme poznali Rowena z Austrálie, máme společnou cestu, jede také do Heaven Hill Academy.

Cesta jeepem trvala necelou hodinu. Po cestě jsme vysazovali pytle s rýží, místo kterých naskakovali na korbu místní děti. Shamserův syn nás odvedl na terasu jejich domu. Byli jsme šokovaní, kromě nás tří je tu spousta dalších lidí. Dobrovolníci z Belgie, Německa, USA, Řecka, Francie, Hongkongu, Tajwanu a dalších zemí. Dokonce jsou tu další dvě Češky, Linda a Kateřina. Musíme se smát. Člověk letí přes půlku světa, jede autobusem a jeepem přes hory a doly, a potká další Čechy. No zatím není místo, kde bych žádné nepotkala. Jsme tak malá země, a přitom plná vášnivých cestovatelů.

Uvařili jsme si čaj, a pokusili se seznámit. Jack z USA, Olga z Řecka, další pár. Ukazují nám místo, kde budeme spát. Vyděšeně se na sebe díváme, když se otevřou dveře do zahradního domku, kde je asi 10 postelí kolem dokola. Postel je vlastně dřevěná deska s nožičkama, na které je matrace (podobně tlustá jako podsedáky na židle). Zažíváme culture shock číslo dvě. Srážíme dvě postele k sobě, pokrýváme matraci ještě naší karimatkou a vybalujeme spacáky. Je to všechno o zvyku, opakujeme si. Záchod se sprchou jsou v menším kamenném domku, vedle toho našeho. Záchod je sice evropský, ale nemá dveře, jen látkový závěs. Sprcha je ledová, a tak se nám do ní zatím nechce. 

Dhalbhat číslo 7 – poprvé v Gaunshahar. Uvědomujeme si, jak bylo jídlo u Nischala luxusní. Čočková polévka v mističce, rýže, čtyři nebo pět hromádek s různou zeleninou, kuřecí maso, vejce či ryba. Také jsme dostali jogurt, sušenky nebo ovoce. V Gaunshahar i o tom můžeme nechat leda tak zdát, Dhalbhat je rýže s bramborami, cizrnou, hrachem, zalitá nepálskou UHO. Navíc rýže je většinou o dost víc, než omáčky. Všichni první porci zhltnout během chvíle. Přidáváme se do fronty na přídavek. Po setmění je v horách zima, a tak si dochucujeme rýži lžící chilli na zahřátí. Naštěstí je jídlo vždy čerstvé a teplé, docela i chutné, jinak bychom tu nepřežili. 

Po večeři sedíme v kruhu. Představujeme se, popisujeme svůj den, a řeč zakončíme poděkováním (komu, nebo za co, jsme dnes vděční). Po Shamserovo proslovu se připravujeme na zítřejší školní den. Eddiee hlásí úkoly, které je třeba udělat a dobrovolníci diktují svá jména. Zatím nevíme, o co jde, a tak se držíme trochu zpátky. Dostali jsme každý jednu library class a potom se půjdeme podívat na hodiny ostatních dobrovolníků, abychom si školu prohlédli a zjistili, co a jak.

Po večeři jsme se šli trochu projít, hlavně abychom si česky sdělili své první dojmy a uklidnili se, že to určitě bude fajn. Je to trochu jako druhý erasmus, před kterým jsme utekli z Německa. Tolik nových lidí, seznamování a angličtiny. No, uvidíme ráno. V 9 hodin je už všude tma. Všichni spí. Potichu se vkrádáme do spacáků. Od pusy mi stoupá párá, když šeptám: ,,Tak teda dobrou noc.´´

                                       

pondělí 19. listopadu 2018

Káthmándú

Asi jsme vzali Kathamandu za špatný konec. Nechceme nikoho vystrašit. Další dny totiž napravily jeho reputaci. Kdybychom následovali většinu turistů, kteří sem přijíždění, pravděpodobně bychom se ubytovali ve čtvrti Thamel, do které bychom se nechali převést taxíkem. Thamel je rájem turistů. Jsou tu obchody, pekárny, kavárny, hotely a restaurace v evropském stylu. Free wifi, suvenýry nebo koktejly lákají turisty utratit své našetřené úspory, a také proč ne, je to tak dvakrát až třikrát levnější než u nás. Silnice jsou asfaltové, chodníky dostatečně široké a místy dokonce obehnané zábradlím. Zaplatili jsme 400 rupií za vstup do Garden of dreams a užívali si prvního klidného místa v hlavním městě. Rostliny byly zelené, po prachu a špíně ani památky. K obědu dojídáme svačinu z Čech, čítající sušené brusinky a keksy. Po klidné chvíli mezi květinami procházíme ulice Thamelu a podléháme turistické horečce. U horké kávy píšeme pohledy rodině a přátelům. U stánku kupujeme toustový chléb, sýry a croissanty na zítřejší cestu autobusem a po cestě zpět do toho pravého Kathamandu kupuji růžovou pašmínu. Možná bude po přesunu do hor potřeba.



Procházíme přes centrum. Musíme ho obejít, protože se za vstup do města přes den platí. Nechceme platit každý průchod městem, a tak procházíme úzké uličky a vnímáme rozdíly mezi tržnicí v Thamelu a tržnicí pro místní. Evropské obchody se postupně proměňují na malé sklepní výklenky s různým zbožím. Největší šok pro nás byla prodejna s masem. Maso se porcuje sekáčkem na dřevěném špalku a prodává nechlazené a neumyté přímo na ulici. Fuj. Pravděpodobně budeme na nějaký čas raději vegetariány. Z ulic postupně mizí chodníky, přibývá motorek, troubení a prachu. Moje nové navoskované pohorky jsou obalené několika vrstvami prachu. Achjo. Nasazujeme si roušky a vydáváme se na další procházku městem. 

Nejkrásnějším místem jsou bezpochyby the Monkey temple a Durbar square - turistická místa, na která se vybírá vstupné. Kromě všudypřítomných bezdomovců je tam hezky.  Nejprve jsme navštívili Buddhapark, který byl nedaleko našeho domova ve čtvrti Sitapaila. Od parku se tahne oplocený areál, kolem kterého jsme došli až ke stromům s opičkami. ,,Opiceeee´´, volala jsem a rozběhla jsem se po schodech nahoru. ,,Myslíš, že je tohle vážně vstup?´´, divila jsem se, když jsme procházeli kolem dvou staveb s dělníky. My jsme ale přišli na opice, a tak následuju opice směrem nahoru, až dokud nedojdeme k chrámu. Zcela neplánovaně jsme se vyhli placení vstupného, protože jsme přišli z druhé strany než 90% turistů. Pozorováním opiček všech velikostí bychom mohli strávit celý den, ale chtěli jsme projít ještě zbytek města, zejména chrámy v centru. Po setmění je vstup na náměstí a do středu města bez poplatku, takže pokud vám nevadí noční návštěva města (což je kdykoliv po páté večerní), ušetříte asi 1000 rupií.


V Kathamandu zkrátka seženete úplně všechno. Záleží jen na vás kolik chcete utratit, a jak moc chcete vidět město očima místních. Nachodili jsme asi 30 kilometrů po prašných cestách, proplétali se mezi troubením tři dny a chtěli konečně trochu klidu. Nebyli jsme proti, když nám náš nepálský taťka nabídl ranní výlet do kláštera. Proč ne. Ráno jsme vstávali okolo šesté, společně posnídali a došli do hinduistického chrámu. V téhle čtvrti jsme jediní bílí obyvatelé, a tak si nás všichni prohlížejí jako zvířata v ZOO. V chrámu jsme opakovali vše, co dělal Sundar. Zuli jsme si boty, poklekli, dostali pomazání na čelo, nastavili pravou dlaň, vysrkli kapku mléka z cukrem (asi mléko..) a poděkovali. Namasté. Můžeme pokračovat na vrcholek kopce, kde je ukrytý buddhistický klášter s mnichy. Klášter normálně není turistům přístupný a je uzavřený, Sundar se ale dohodl se svým kamarádem, že nás tam provede. Byl to skvělý zážitek. Jakmile máte na čele namalovanou tu tečku, tak se prostě nemůžete mračit, nechcete si jí přece zničit, a tak se usmíváte na všechny strany. Po příchodu do kláštera jsme se usadili v malém pokojíčku, ve kterém nám mnich, jež jej obývá, uvařil čaj. Dostali jsme Dalajlámovo pilulky, sušenky a prohlédli si kompletně celý klášter. Všechny malby na stěnách maloval on sám. Úžasný. Všude bylo čisto a chodili jsme bez bot. Příjemné. (Až na záchody.. vlastně až uvidím v Nepálu čistý čistý záchod, na který se nebudu štítit jít, to bude zázrak.) Dopolední procházku jsme prodloužili o další hodinku, aby nám Sundar ukázal svá pole, kancelář i obecní úřad. Vypili jsme si další čaj se starostou města, a představili se nepálsky. Zní to asi takhle: ,,Meronam Kikaoo, merodeskonam czech republichoo.´´ Starosta měl radost. 
Tenhle den jsme se nedostali dál než místní, a byl to nakonec ten nejlepší den z celého Kathamandu. Měli jsme klid. Žádná auta, motorky, ani prach, spousta dobrého čaje a jídla, milí a přátelští lidé, a nechtěli po nás nikde peníze za to, že jsme bílí. 
Pokud se chystáte navštívit Kathamandu, doporučuji, abyste se ubytovali přes couchsurfing. Ještě víc než kde jinde na světě poznáte kulturu a jídlo místních. Nischal si od nás vzal 12euro/noc a dostávali jsme třikrát denně plnohodnotné jídlo. Celá rodina se nám věnovala, koukali jsme na indické filmy, povídali si apod. Za nejlevnější hotel v Thamel čtvrti zaplatíte minimálně 7 euro/noc a jídlo si budete muset obstarat z místních restaurací. 
(Kromě couchsurfingu má tahle skvělá rodina i farmu, kterou inzerují na workaway a nebo vás provedou po horách. Nischal je zkušený průvodce) – Kdybyste chtěli kontakt, stačí říct.  


Výběr peněz z bankomatu je trochu složitější, ale nakonec je přeci jen nějak dostanete. Zkusili jsme asi 13 bakomatů, které hlásili chybu, ale bakomat číslo čtrnáct a trpělivost přinesly ovoce. Vybrali jsme 10 000 rupií, z čehož jsme utratili peníze jen za plynovou bombu, mojí pašmínu, čtyři kafe a nějaké jídlo. Uvidíme, jak dlouho nám ty 2000 Kč vydrží. :-D 


sobota 17. listopadu 2018

Culture shock

Přistáli jsme v Káthmandu. Poprvé za hranicemi Evropy. Rodiče nás strašili, že tam určitě umřeme, že tam nebude nic k jídlu, že se tam nedá nic koupit. Báli se, jak si dobijeme telefony i jak zůstaneme v kontaktu. My jsme tu třetí den a na kulturní šok, který na nás po příletu dolehl, si začínáme pomalu zvykat.

Když se na nějakou událost díváme zpětně, mluvíme většinou o těch pozitivních zážitcích. Nikdy nikomu nevyprávíme o tom, jak se nám zrovna chtělo strašně na záchod, museli jsme vypisovat šíleně papírů, stát dlouhé fronty, ani o tom, že jsme měli strach, pochybnosti apod. Ono zkrátka pozitivní zážitky přebijí ty špatné. Jakmile se vám stane něco krásného, brzy zapomenete na všechny strasti, a řeknete si - ono to za to prostě stojí a patří to k tomu. Včera jsme viděli opice, dnes buddhistický klášter... a tak všem vyprávíme o tomhle. Jaká je ale kompletní realita? 

Po příletu jsme museli hned na letišti obstarat víza. Šlo to docela rychle. Pozorovali jsme ostatní, a zjistili, že musíme vyplnit dva papíry, jeden malej, jeden velkej. Potom, co jsme vystáli dlouhou frontu na zaplacení, přesunuli jsme se do fronty druhé, za jejímiž branami na nás čekalo Káthamandu. Budeme tu sice jen 40 dní, museli jsme ale zaplatit víza na 100 dní.
Batohy jsme našli, počasí je hezké. Jdeme hledat čtvrť Sitapaila, ve které bydlí náš couchsurfer Nischal.
Zásadně jsme odmítali nechat se vozit taxíkem, a tak jsme i s našimi čtrnáctikilovými krosnami putovali skrz centrum města až do cíle. Cesta nebyla nijak složitá, co se navigace týká, zkrátka pořád rovně, avšak co navigace neukáže, jsou davy lidí, motorek, aut, obchodníků, kteří se na vás všichni lepí tak, že cesta trvá dvojnásobně. Auto mě srazilo jenom jednou, když mě lehce z boku popostrkovalo, abych uhnula. Po hodině putování se setmělo, ale nevzdali jsme to a došli jsme až na místo. 

Nejen, že je centrum přeplněné a hlučné, ale je tu strašná špína. Cesty jsou vesměs prašné, a díky velkému množství dopravních prostředků se vzduch nedá dýchat. Nasazujeme si roušky a pokračujeme v cestě. Chodníky podél cesty jsou obsazené stánky, zaparkovanými skůtry a postávajícími lidmi. Na zemi se válí odpadky. Pořád na nás někdo troubí, a tak uhybáme sem a tam. Na osmém kilometru zjišťujeme, že netroubí na nás, troubí jen tak a úplně pořád. Tú,tútú,túúúúú.


Kilometr před Nischalovým domem nás odchytl místní vydřiduch Siam, dovedl nás k našemu domu a samozřejmě to nedělal jen pro dobrý pocit. Natahoval ruku, jenže my jsme neměli opravdu žádné rupie. Věřili jsme v dobrotu místních, ale v hlavním městě se to asi nedá.. je zkažené turisty.

Z balkonu na nás už z dálky mává Nischal. Má dneska narozeniny, a tak je dům plný lidí. Popřáli jsme mu se studentskou pečetí a plzeňským pivem na ochutnání. Na oplátku jsme dostali náš první Dhalbhát. Po náročné cestě bychom si nejradši dali horkou sprchu, kakao a pomazlili se pod huňatou peřinou, ale nejsme tady doma, a nejsme tady ani na dovolený, takže...
Koupelna je vykachličkovaná místnost s dírou v zemi (turecký záchod), na stěně, neodděleně, je sprcha. Voda teče jen studená. Umyvadlo nefunguje. Toaletní papír se tu nepoužívá, vedle záchodu je kohout a nádoba. Napustíte si do nádoby vodu, a omýváte se. Všude v koupelně je samozřejmě mokro, a když si potřetí vyměním ponožky, zjišťuji, proč chodí všichni naboso, asi mají pochcaný nohy. No a že se nesmí ukazovat podrážky? Asi se nikdo na spodek vašeho chodidla dívat nechce, ví totiž, kde bylo předtím..

Pod kohoutem si čistíme zuby, myjeme si nohy a snažíme se vstřebat náš nový domov. Nischal rozdělává na střeše oheň. Je to jediný zdroj tepla, protože v celém domě není topení a je asi 8 stupňů, přidáme se. S jeho přáteli popíjíme pivo, díváme se do ohně a zkoušíme nepálské sušenky, zatímco on českou čokoládu. Je hrozná zima. Ostatní jsou naboso, ale já jsem zase navlíkla ponožky. Dokonce jsem vytáhla i kulicha a bundu. Kolem půlnoci zalézáme do spacáku a usínáme. Vzduch je krásně chladný a svěží, postel je tvrdá a ve spacáku je teplo, a tak se nám spí krásně. Tentokrát nedbáme na režim. V Nepálu se vstává okolo páté ranní. My spíme až do půl deváté. Nespali jsme skoro dva dny a z časového posunu jsme pořád zmatení.

Druhý den se snažíme v koupelně lépe zorientovat a zorganizovat činnosti, které v ní budeme provádět. Sundaváme si ponožky před každým čůráním. Už se neptáme, co bude k jídlu. Tak nějak jsme zjistili, že je pořád to samé - Dhalbhát. Avšak snídaně mě mile překvapila, dostali jsme ovoce, chléb, burákové máslo, sušenky, sladké pečivo i čaj. 

Třetí den si na tento dům už začínáme zvykat. Poprvé jsem se sprchovala. Nejlepší je vstát brzy ráno, vyrazit na nějaký kratší výlet a po obědě se umýt. Odpoledne slunce krásně hřeje a vlasy uschnou. Dhalbát nám docela chutná, a tak sníme i studený. Zatím se nám nechce jíst pravou rukou, tak jak to dělají místní, a tak dostáváme lžíci. Jíst kuřecí paličky lžící, to je docela umění, a tak ve snaze otrhnout maso od kosti si vysypávám Dhalbhát do klína. Nešikovná jsem pořád stejně, to se asi na žádném kontinetu nezmění. Vodu desinfikujeme a ještě ji pijeme filtračním brčkem, bojíme se, abychom se nepo.... Je půl sedmé věčer, sníme si večeři a v osm ulehneme. Naučíme se stejnému dennímu režimu, jaký mají místní. Vstávat v pět a chodit spát v osm. Možná se i naučíme používat jejich koupelnu. 
No a s čím tedy máme největší problém, když to není jídlo ani hygiena? S projevováním lásky na veřejnosti.. V Nepálu není vhodné, aby se muž a žena drželi z ruku, natož aby se pusinkovali nebo líbali před lidmi. A tak na sebe jenom zamilovaně koukáme, a těšíme se na místo, kde nás nikdy neuvidí, abychom si jako dva puberťáci, dali pusu. No, takovéhle cestování prověří vztah. 


neděle 11. listopadu 2018

Cestovní horečka aneb přípravy na cestu


Poslední týdny se připravuji na to, až se mé sny stanou skutečností. Obnáší to spousty seznamů. Jsem milovníkem seznamů. Sepíšu si, co všechno musím udělat, zařídit a nakoupit a postupně ze seznamu položky odškrtávám. Někdy zajdu až tak daleko, že si na něj píšu věci typu: ostříhat nehty, vyprat prádlo, napsat *** k narozeninám atd., ale seznamy mi pomáhají udržet pocit, že jsem produktivní a něco dělám. Také jsou dobrým pomocníkem při prokrastinaci, ale přiznávám, někdy mě ta hromada položek docela stresuje. A jaké položky jsou před dlouhou cestou nejzásadnější?


Nastřádat peníze
Cestovat se dá i bez peněz, to jsme si v létě během závodu Lowcostrace ověřili, avšak pokud chcete vycestovat na delší dobu či do vzdálenějších krajin, je dobré, mít něco našetřeného, už jen pro případ, že se něco stane, a budete se potřebovat rychle vrátit zpět. Také budete potřebovat peníze na letenky, vízum, cestovní pojištění apod. Minimálně 20-30 000 byste tedy měli mít. Jak je ušetřit? Nejlépe tak, že snížíte svůj životní standard a budete sledovat, za co své peníze utrácíte. Zkuste třeba aplikaci Spendee. Ukáže vám, kolik utrácíte za bydlení, dopravu, jídlo, ale třeba i za alkohol, cigarety, kávu a sladkosti.




Vymyslet CO, KDE a JAK
Na jaře jsme s přítelem Jirkou přemýšleli, jakým směrem se bude ubírat náš život dál. Chceme ještě studovat nebo už pracovat? Chceme zůstat v Německu nebo jít zpět do Česka? A co takhle zkusit něco úplně nového? Rozhodli jsme se pro spojení cestování, dobrovolničení a žití na cestách. Ze všech zemí světa jsme vybrali Nepál, od kterého si slibujeme krásnou přírodu, hodné lidi, dobré jídlo a hlavně klid. Abychom neutratili našetřené peníze hned v prvních týdnech, zvolili jsme pomalé cestování. Na jednom místě se zdržíme vždy minimálně pár týdnů a budeme pracovat za poskytnuté jídlo a ubytování. Začínáme ve vesničce Gaunshahar v Nepálu, kde budeme učit angličtinu na Heaven Hill Academy. Během výletů přenocujeme pod širákem  nebo přes couchsurfing u místních.

Zaregistrovali jsme se  na workaway.com, kde vyplníte profil, zaplatíte pár euro za registraci a můžete kontaktovat stovky projektů, které shánějí dobrovolníky po celém světě.                                   


Říct to rodičům
Bod, o kterém se ani v Travelbibli nic nepíše, a přitom pro nás natolik podstatný. Jak říct rodičům, že jste se rozhodli odcestovat do rozvojové země na "nevím jak dlouho" a "nevím úplně přesně kam". Jak objasnit rodině, proč chci vyměnit teplou postel, dobře placenou práci, univerzitu, na které se mi úspěšně daří, za spacák, karimatku a misku rýže? Jak jim to říct, aby Vás pochválili, na to jsme zatím nepřišli, jedno je ale jasné, říct jim to musíte. Nejlepší bude, když si připravíte přesný seznam míst, do kterých cestujete, i se seznamem všech nemocnic a lékáren. Avšak každý rodič, i sebevíc zcestovalý, o vás bude mít strach. Ujistěte je, že je tam internet, že si koupíte místní SIMkartu, a že zůstanete v kontaktu. Nezapomeňte si zařídit kvalitní cestovní pojištění a ukázat jej rodičům. Řekněte jim o Vašich plánech raději předem, ať mají čas se s tím vyrovnat. 


Cestovní pojištění
Je to absolutní základ, bez kterého bychom do jiné země nevyjeli. Na internetu najdete spoustu srovnávacích tabulek, doporučení, zkušeností apod. Nechali jsme se inspirovat a vybírali jsme mezi několika pojišťovnami. Porovnávali jsme poměr cena-výkon. Za pojištění chceme samozřejmě zaplatit co nejméně, zároveň však chceme, aby mělo co nejvyšší krytí. Pojištění od ISIC jsme nevyužili. Je sice levné, a oba jsme studenti, ale krytí je velmi nízké. Pojištění od Truetraveller je sice super, nicméně komunikovat v angličtině s asistenční službou, až budu někde polomrtvá, to bych asi nezvládla. Volíme nakonec pojištění Cestovatel od České pojišťovny. Na internetu je 10%sleva pro studenty, což jsme, 10% sleva za sjednání online, proč ne. Přihlašujeme se a pojištění vychází opravdu levně s krytím do 100 mil. Spodní kolonka hlásá: vložte slevový kód, a tak mě napadá pátrat pár minut po internetu, jestli někde nějaký neobjevím. Objevila. Slevový kód na 20%, tadá, funguje. Máme tedy pojištění na 1 rok, s výborným krytím, a se 40% slevou. Náš rozpočet na cestovní pojištění jásá, protože v něm  ještě neplánovaně zbylo. Opět jsme zaplatili méně, než jsme očekávali.
Před cestou je nutné odhlásit se z pojišťovny VZP. Vrátíte na pobočce modrou kartičku, podepíšete formulář, že cestujete do zahraničí a pokud se nevrátíte dříve než za 6 měsíců, nejste povinni platit zdravotní pojištění. Po návratu stačí doložit, že jste měli sjednané cestovní pojištění. Informujte se na to ve VZP nebo mrkněte na internetu na zkušenosti jiných cestovatelů.


Výpověď/studium
Oba jsme studovali. Jirka před dvěma dny univerzitu dokončil, a protože ho od titulu dělilo jen obhájení diplomové práce, s nákupem letenek jsme čekali. U mě je to složitější, jsem o rok mladší a navíc jsem první ročník strávila na erasmu. K dokončení univerzity mi zbývá více jak polovina předmětů i diplomka. Návrat do Česka ke studentskému životu mě příliš nenalákal, a tak volím odklad magisterského titulu na později. 
Skončit na brigádě není nic složitého. Zkrátka jsem pracovala, dokud jsem mohla. Kurz češtiny jsem odučila do konce září a k překladům i tlumočení jsem k dispozici prakticky do odletu. Výhodou takovéhle práce je, že mohu překládat i na cestách, a plánuji učit online lekce přes skype (kdybyste měli zájem, tak mě kontaktujte.) Zároveň se snažíme vymyslet, jak bychom si přivydělali peníze i na cestách, tak uvidíme, jak to vyjde a jestli si někde najdeme placenou práci.


Nákup letenek/víza
Letenky vyhledávám na všemožných portálech jako je Skyscanner, Kiwi, Pelikan.. atd. Dívám se na letenky nejen z Prahy, ale i z různých evropských měst, zejména sousedních států. Nezadávám konkrétní datum, protože nám je úplně fuk, jestli poletíme v týdnu nebo o víkendu. Také nás nijak neomezují přestupy nebo dlouhé čekání, jsme dva, a tak se vždycky nějak zabavíme. Důležitá je cena. Jakmile vhodnou letenku najdu, vyhledám si ji znovu přímo na stránkách aerolinky, kde je ještě o pár korun levnější. Na letenky vždy používejte anonymní okno. V Travelbibli je o letenkách celá kapitola, takže jestli vás to zajímá a chcete si přečíst, jak ušetřit i za různé poplatky, z nichž se cena letenky skládá, směle do toho. S cenou letenky jsme víc než spokojení, očekávali jsme totiž mnohem vyšší cenu. Víza zatím neřešíme. Oba jsme si nechali udělat nový pas, s aktuální fotografií, a víza se kupují až na letišti, po příletu do Kathamandu. Během prosince se chystáme přeletět do Indie a budeme žádat o e-viza, uvidíme, zda budou schválena. Kdy letenku koupit?  S tím zatím nemám tolik zkušeností. Moc se ale nestresujte, bála jsem se, že bude letenka stále dražší a dražší a nakonec se nám podařilo sehnat letenku za skvělou cenu necelý měsíc před odletem. 

Další:
Očkování - Do Nepálu, ani do Indie nejsou očkování povinná, avšak očkovat jsme se nechali. Žloutenka A,B a břišní tyfus. Je na každém, aby zvážil, na co se nechá očkovat. V očkovacím centru Vám docela dobře poradí a informují o výskytech nákazy v oblasti, do které cestujete. Je fajn, že VZP přispívá na každé očkování 500,-. 

Mezinárodní řidičský průkaz - jsou dva druhy a každý stojí 50 Kč,-. Zatím neplánujeme nic řídit, ale člověk nikdy neví. 

Karty, účty, hotovost -  v hotovosti vezeme vesměs dolary. Platební karty mám celkem 4, v kombinaci mastercard i visa. Zařídili jsme si kartu Revolut, která slibuje výběry z bankomatů po celém světě bez poplatku. Máme více účtů, i karet, internetové i mobilní bankovnictví, a tak s přístupem k penězům snad nebude problém. Stále však doufáme, že kromě počátečních výdajů na pojištění a dopravu nebudeme hotovost potřebovat.     

                                                                                                    

Sbalit si
Jedna věc je, že odjíždím pryč na půl roku, možná i na delší dobu, druhá věc je můj růžový batoh s obsahem 52l. Nakonec si balím to stejné jako na dva týdny, prostě budu prát, a co mi bude chybět, to si koupím. Seznam, podle kterého balím, jsem zveřejnila na blogu. Nejdůležitější jsou teď asi tampony a kondomy, mám strach, že tam nebudou k dostání. Mimo Evropu balím navíc desinfekci na vodu i ruce, filtrační brčko, repelent a roušku. Pro slepce je důležitá zásoba jednodenních kontaktních čoček. Pro mé nostalgické já přibaluji pár papírových fotek. 

oblečení a výbava na cesty


veškerá drogerie na cesty


Okopírovat doklady
Nafotit doklady a nahrát na disk
Vyfotit se a udělat kopie pasových fotografií (10ks)
Stáhnout si do telefonu potřebné aplikace
.....
....
..

Máte tip, co udělat ještě před cestou? Odlétáme za necelých 40 hodin.