středa 12. září 2018

Edinburgh a Glasgow


Můj poslední let roku 2017 byl do Skotska. Během cesty do Bruselu se mi zalíbilo cestovat po boku Štefky, a tak jsme se rozhodly využít levných podzimních letenek a dát si další společné poprvé.



Abychom se sami dvě nenudily, vzaly jsme s sebou ještě naše nové přátele z Erasmu - Láďu a Jessiku. Rezervovali jsme si rodinný dům na okraji města, který byl ještě větší a lepší, než jsme očekávali. Na airbnb najdete opravdu všechno možné, od sdíleného pokoje, přes byty, domy až po netypické bydlení na stromě. A cena? 80€ na noc. Spali jsme tam čtyři, a tak cena byla 20€os/noc, ale za celé čtyři dny nás nikdo nekontroloval, s majiteli domu jsme se ani nepotkali. Dům byl tak velký, že by nás tam mohlo bydlet klidně minimálně 6.  Airbnb má také výhodu v tom, že většina bytů disponuje plně vybavenou kuchyní, a dost často i pračkou. Nejenže ušetříte za jídlo v restauracích, ale můžete si po dlouhém treku i vyprat.

vyhlídka na město
V přízemí byl obývací pokoj, kuchyně, jídelna a koupelna. V poschodí dvě krásné, klidné ložnice. Vybraly jsme si se Štefkou tu s oddělenými postelemi, a radovaly se, že jsme si s sebou vzaly alespoň jednoho muže. Kdyby s námi totiž Láďa nejel, tak bychom v domě zmrzly – neuměly jsme si zapnout topení. Zabalení v dekách jsme sledovali televizi a nechali si doručit indické jídlo. Zítra ráno začne objevování krás okolí.

Naši hostitelé nám v kuchyni nechali kávu, čaj, marmeládu a další základní potraviny, které vystačily k přípravě snídaně. Nasadili jsme pláštěnky a vydali se do zelených kopců. Čtvrť, ve které jsme bydleli, byla klidná, plná rodinných domků a obklopená zelení, stejně jako celé město. Vydali jsme se zkrátka směrem nahoru, bez mapy. Procházeli jsme kolem jezera, a po pěšince jsme došli až ke zbytkům starého kláštera – St. Anthony´s Chapel. Pokračovali jsme směrem na nejvyšší bod, kde byl překrásný výhled na město i na okolní přírodu.



Pršelo. Chvíli pršelo hodně, chvíli pršelo málo, stručně řečeno – pršelo vytrvale. Vzhledem k ročnímu období se nebylo čemu divit, teploměr ukazuje kolem jednoho stupně Celsia. Chůzí do kopce jsme se sice zahřáli, ale scházením z kopce jsme zase vychladli, a tak hledáme nějaký teplý nápoj. První den jsme ze Skotska nadšení a chceme ochutnat úplně všechno, a tak neodoláme nabídce Scottish breakfast za 10 liber. „Mňam.” Investice se vyplatila, tahle snídaně byla alespoň za tři denní chody, jsem plná až do večera. 

(Na první pohled vypadá stejně jako English breakfast, ale kdo vidí rozdíl?)


Procházíme se od parlamentu, kolem paláce Holyrood, směrem do centra. Všímáme si oranžových deštníků s nápisem Freetour a na jednu se hlásíme i my. Mladá studentka, původem z Německa, nás provedla velkou částí centra a povyprávěla nám nejrůznější historky, příběhy i zajímavosti o městě. Věděli jste například, že národním zvířetem Skotska je jednorožec? (Díky této informaci zvažuji, že bych se do Skotska odstěhovala a splnila si sen - stala se princeznou jednorožců.) 



Další věcí, kterou jsem si na Edinburgu zamilovala, jsou budovy. Všude to tady vypadá jako z Harryho Pottera. A víte proč? Z velké části J.K.Rowling knihu napsala v tomto městě, v kavárně The Elephant House. Až v té kavárně budete, podívejte se z okna. Uvidíte hřbitov. Projděte se tady trochu, a jistě se pozastavíte nad jmény jako P.Pettigrew, McGonagall či Thomas Riddell.
Pokud nejste fanoušky Harryho Pottera, zajděte se podívat alespoň na hrobeček věrného pejska Bobbyho, který má ve městě i svoji sošku a stal se modelem pro spoustu kýčovitých suvenýrů. 





Po večerní procházce hřbitovem jsme měli sladké sny a ráno ještě sladší snídani. Vyšlápli jsme si na Calton Hill. Vlevo moře, vpravo kopce, za mnou historické centrum. Znáte jiné takhle úžasné město? Dokonce přestalo i na chvilku pršet. Kocháme se výhledem a odpoledne se procházíme zpět do centra.

Dominantou města je rozhodně hrad. Začínám mít pocit, že má Liberec dvojníka, v Edinburgu totiž také buď prší, anebo je to do kopce.



Vyšlápli jsme tedy kopec na hrad a tentokrát se nabízí výhled na protější Calton Hill, na kterém jsme před chvilkou byli. V centru se začínají rozsvěcovat vánoční trhy. Je konec listopadu, dny jsou krátké. Kolem páté hodiny se stmívá a je pěkné zima. Když prší, krátíme si čas v obchodech se suvenýry – ty H.P. věci jsou vážně boží. Štefka mě musí odtrhávat, abych si nekoupila Pobertův plánek, zlatonku nebo přesýpací hodiny Horacia Křiklana. Ono totiž všechno nutně potřebuju, víte? 

Další skvělá možnost, jak se schovat před deštěm, jsou muzea. Stejně jako v Londýně, jsou i v Edinburgu muzea zdarma. Věřte, že opravdu stojí za návštěvu. Strávili jsme v muzeích celkem asi pět hodin a vyhráli jsme si jako "zamlada."

Třetí den vyrážíme vlakem do Glasgow. Podívejte se předem na internet a jízdenku si zakupte, vyjde potom na pár liber. Jelikož jsme si ve Skotsku oblíbili návštěvu hřbitovů, a věřte, že si je oblíbíte také, zajděte se podívat do Necropolis. Obrovské kamenné hrobky, v kombinaci s deštivým počasím, vytvářejí tajemnou atmosféru. Je to strašidelně nádherné a nádherně strašidelné.


Freetour jsme si chtěli dopřát i v tomto městě, a tak jsem jednu takovou na internetu našla. Sraz byl u Glasgow Chambers, ve 14.30. Na místě srazu postávali i jiní lidé, a tak jsme vyčkávali na průvodkyni. Teploměr hlásá dva stupně, kolem poledne dokonce sněžilo, a paní průvodkyně k nám nakráčela v lodičkách a sukňovém kostýmu. „Ty Skoti jsou ale otužilý, viď?” smáli jsme se. Paní nás však převezla. Neodvedla nás ven na prohlídku města, ale na prohlídku Chambers of Glasgow. Během hodinové prohlídky jsme nerozuměli ani slovo, a tak jsme si alespoň prohlédli fotografie všech starostů a starostek města a zdarma se ohřáli.


 
Výlet do Glasgow jsme zakončili večerní procházkou kolem řeky, k mostu Clyde Arc, který je v noci krásně osvícený. Ačkoliv je město krásné, jeden den nám na návštěvu stačil, a vrátili jsme se zpět do našeho vyhřátého domečku.




Se Skotskem se loučíme na březích severního moře. Pláže jsou úplně opuštěné, což není divu, ale my si je užíváme i v bundách a čepicích. Procházíme podél pobřeží, snažíme se zbavit Stefi kufru.
K večeru míříme na letiště. 



Pokud se chystáte na Eurovíkend do Edinburghu, nezapomeňte přibalit dobrou pláštěnku (s deštníkem se chodí opravdu špatně), čepici nebo čelenku a pevné nepromokavé boty. Také by se mohlo hodit, vědět, že na MHD potřebujete mít opravdu přesně (drobné mince), tak si vždy někde rozměňte a mince si schovávejte.


Při psaní tohohle článku jsem si vzpomněla, jak moc mě to město kouzlilo, a rozhodně se tam ještě někdy vrátím. Tentokrát stopem.



neděle 9. září 2018

Co udělat před cestou? Omezit se a šetřit.


Posledních několik měsíců mého života bych nazvala fází šetření. Od doby, co jsem začala cestovat a zjistila, že cestovat se dá opravdu levně, usadila se v mé mysli představa o dlouhé cestě za hranice Evropy. O tom, jak cestovat levně, a vlastně dokonce i o tom, jak si na cesty ušetřit se dočtete v Travel bibli. Vím, že je možné sehnat opravdu levné letenky, jezdit stopem, vodu a jídlo si obstarat prací a žít velmi skromně, i přesto jsem si řekla: „Nikam nepojedu, dokud nebudu mít na účtu alespoň na letenku zpět a pár zážitků.” A tak jsem začala šetřit.

https://travelbible.cz/16-tipu-jak-usetrit-na-cesty/

Šetření není jen o tom, házet peníze, které zbydou, do kasičky. Ono s tím, kolik peněz zbyde, souvisí strašně moc věcí. Jak často chodíte do kavárny, restaurace, kina? Kouříte? Pijete alkohol a chodíte na party? Rádi nakupujete a děláte si radost kosmetikou, novou kabelkou a botkami? Věřte, že já ano.
Často jsem obědvala v Crosscafe, s kamarádkami se scházela v Costě, procházela obchoďákem, zašla do kina a o víkendu do baru na koktejl, do klubu nebo na festival. Však co, jednou za čas… 

Spočítali jste si někdy, kolik peněz vás "jednou za čas" stojí? 
Zkuste si třeba po dobu jednoho týdne/měsíce zapisovat úplně každý výdaj (jakékoliv sáhnutí do peněženky nebo na kartu, jó, i to jedno blbý kafe, frisco v baru a pět rohlíků ;-)
Jednou jsem si počítala, kolik jsem měsíčně utratila a částka mě naprosto šokovala, myslím, že to bylo něco kolem 13 000 Kč. Mám pocit, že tolik měsíčně na brigádách ani nevydělám, a tak s tím musím něco udělat – Vypsala jsem všechny zbytečné výdaje, a přestala jsem používat platební kartu.
Doporučuju to i Vám pro lepší kontrolu výdajů a přehled.. ;-) !

A tak nešetřím způsobem – co zbyde, ale týdenním přídělem. Žiju tak, že si dopřávám 30€ na týden (pro někoho hodně, pro někoho málo), ze kterých platím stravu, zábavu, dopravu a zkrátka všechny výdaje od pondělí do neděle. Pokud ve středu zjistím, že už nic nemám, nejím. Pokud si chci koupit krásné tričko za 10e, mohu si ho koupit až o víkendu, pokud mi na něj zbyde. (Během těch pár dní většinou zjistím, že ho vlastně nepotřebuju) Chci si zajít na kafe? Fajn, v tom případě už nemůžu jít ve čtvrtek na stěnu, protože mi na to nezbyde. Chci se najíst jednou v restauraci, anebo pětkrát doma?

Pokud chcete opravdu ušetřit velkou částku peněz, budete se muset omezit. Omezit teď, během života doma, ale podívat se na místa, která zatím znáte jen z instagramu.
Pokud žijete u rodičů, je to snadné, ušetřit se dá téměř 100% vašich výdajů. Pokud žijete sami, je to trochu těžší a nájem za vás nikdo nezaplatí, i přesto, jde to! Všechno jde ;-)!

Snažíme se žít levně a zdravě (teda, když přimhouřím oči nad "montíkem" a Kinder mléčný řez – to je moje závislost). Ke snídani jíme vločky s mlékem (cena asi 25 centů/porce), k obědu jíme nějaké těstoviny, brambory, a většinou i maso, kdy vás jedna porce vyjde asi na 1€, k večeři jsou zbytky od oběda, housky, toasty, sýr a ke svačinám stačí banán nebo sušenka za 50centů. Jídlo jsme si tedy vyjasnili. A proč tak podrobně? Pokud chci, strava na celý den stojí pár euro, věřím, že v České republice se vejdete do 100-150Kč. A kolik stojí jedna návštěva Crosscafe nebo Starbucks? Rozhodně víc než 100 Kč. (Ehm, vážně je vám ta káva dražší než cestování? Stojí její chuť za to?) – Pokud ano, je to naprosto v pořádku, protože každý člověk má jiný žebříček hodnot. Avšak nestěžujte si, že vy byste zrovna tak moc chtěli cestovat, ale nemáte na to peníze.
A co oblečení? „Otrhaná ani špinavá nechodí, tak ať neříká, že nenakupuje.” No víte, ono je nakupování a nakupování. Už ani nepamatuju, kdy jsem si koupila něco nového, co by stálo víc jak 300 Kč. Nechte mě přemýšlet. Možná nějaké boty nebo kabát, což jsou věci, které dlouho vydrží a vyplatí se do nich investovat. A jinak? Vinted.cz, Sekáče, Primark, zděděné oblečení, darované oblečení, oblečení od kamarádek, od ségry, od mámy… Mám pokračovat? Vybírám si oblečení tak, aby bylo hezké, pohodlné a levné (nejlépe úplně zadarmo). V poslední době jsem trochu přilnula k minimalismu, a tak mám oblečení stále míň a míň, a kupodivu začíná převažovat outdoor-výbava nad městskými outfity. Nejlepší fígl na oblečení je mít málo kousků, které se dají hodně kombinovat.

Pokud se zajímáte o kult materialismu, ve kterém žijeme: https://www.youtube.com/watch?v=pfwB0Nl56ho, třeba vás to nakopne k tomu, něco s tím udělat.

Pokud vás to nakoplo a hledáte inspiraci k minimalismu: http://www.krkavcimatka.cz/2018/02/moje-cesta-k-minimalismu.html

A tak zkrátka nekupuji vůbec nic, co není nezbytně nutné. Nakupujeme pouze potraviny, a to většinou takové, které během pár dní spotřebujeme. Nekupujeme nic do zásoby, aby se to nezkazilo a nemuseli jsme jídlo vyhazovat. Občas máme nějaké výdaje za dopravu, na které se dá ale hodně ušetřit. Pokud nejste fanoušky stopování, které je zadarmo, vyzkoušejte blablacar.com a nebo portál GoEuro, který vám vždy vyhodí tu nejlevnější variantu cesty.

A jak na nájem? Pokud se můžete přestěhovat do menšího bytu vzdálenějšího od centra, tak to udělejte. Zvažte spolubydlení, anebo pronájem zbytečných prostor třeba přes airbnb. Trochu se omezit a ukrojit ze svého životního standardu se na vašich financích znatelně projeví. J

A tak jako tak si budete muset začít zvykat žít na malém prostoru s málo věcmi, pokud plánujete cestovat a vydat se tak za hranice komfortní zóny.

Až mě tedy budete lákat do kina nebo do kavárny, pravděpodobně odmítnu, a to proto, že bych po zbytek týdne neměla z čeho žít. Proč to dělám? Nedělám to proto, že očekávám, že mě ostatní pozvou. Nedělám to pro to, abych se prezentovala jako „lowcosťák„ a ukazovala tak všem, že nemám peníze. To se mýlíte. Já to dělám proto, že ty věci ve svém životě opravdu nepotřebuji. Nemusím se stravovat v restauraci, protože se spokojím s houskou a sýrem, tak jako když jsem na cestách a není možnost si uvařit. Nepotřebuji popíjet kávu v kavárně, když si spolu můžeme posedět v parku na čerstvém vzduchu, a ani nepotřebuji každý měsíc kupovat nové oblečení, když jsem šaty, které jsem koupila na Vánoce, měla jednou na sobě. Oblečení, které mám, opravdu nosím. Nosím to, co je mi pohodlné, co mi sluší, v čem se cítím dobře, a co mi dělá radost.


Ze všech věcí, které si koupíme, se automaticky stává odpad, jejž dělá cenným pouze naše radost z jeho používání.

Přemýšleli jste někdy nad tím, kam jdou všechny ty staré televize, telefony, rádia, mp3ky, ledničky, pračky, vysavače a mixéry, které vyhazujeme? Proč se pořád dokola vyrábí nové a nové, i když už máme plně vybavené domácnosti? Proč vyhazujeme a odkládáme věci, které fungují?
Za prvé se vytváří odpad, který neumíme zlikvidovat, a za druhé se spotřebovává energie všeho druhu na výrobu nových věcí…. To je vážně crazy. A všechno to děláme jenom pro image.
Nebo existuje nějaké jiné vysvětlení, proč hned běžet pro nový I-phone a lepší auto?

Zvažte nejprve, za co utrácíte a jak velké částky to jsou. Pokud chcete opravdu začít šetřit, zjistíte, že se v běžném životě obejdete bez spousty věcí, a vaše obálka s nápisem CESTOVÁNÍ bude plnější a plnější.


středa 5. září 2018

Kde jsi, velká změno mého života?


Projíždím na kole městem a přemýšlím, proč jsem tu kdysi chtěla žít a teď už nechci. Poslední tři dny mi hučí v hlavě jako v úlu. Co se to sakra děje. Možná je to tím, že začalo září. Září pro mě vždycky bylo měsícem velkých změn, nových začátků a nutno podotknout, že i plné stresu. 

Tak třeba rok 2010, kdy mě rodiče poprvé odvezli na intr. A také každé další září během střední školy, kdy mě rodiče vždy po dvou měsících nočních toulek, výletů, válení u bazénu a sedánků v pergole odvezli na intr. 
Zvyknout si, že se Wi-fi vypíná v 9 hodin (jó, to jsem ještě neměla internet v mobilu), zhasíná se v půl desáté a záchod sdílíte s celým patrem, plným holek, no, to byl oříšek. 

A co teprve září, kdy jsem poprvé odešla na vysokou. Rodiče mi přestali všechno platit, a začali mi posílat nějakou částku rovnou na účet, abych si s nimi hospodařila sama. Najednou jsem bydlela na bytě, mohla si sama vařit ve vlastní kuchyni, a stala se tak oficiálně dospělou. Tadá. 
A tak jsem chodila na párty, ale nechodila do školy. Když jsem poprvé z nějaké kabelky, polité zbytkem vína, vytáhla zmačkaný rozvrh, zapomněla jsem se podívat, jestli je aktuální. A tak jsme po pár dnech do školy sice přišly, ale do špatné budovy a do špatné třídy, a tak moje první přednáška na vysoké škole vlastně vůbec nepatřila do mého oboru, ale už jsem se styděla ze třídy odejít.

Ve druháku jsem odjela na ERASMUS. Nejenže jsem si musela znovu zvykat na novou školu, nové spolužáky a nové město, ale musela jsem si zvyknout i na novou zemi.

Ve třeťáku mě čekalo docela poklidné září, během nějž jsem změnila jen několik koníčků, přátel a práci. 

A před rokem?
Poté co jsem (v řádném termínu) odstátnicovala, (Heh, zas tak špatnej student nejsem, co?), jsem měla nastoupit na navazující magisterské studium. Avšak hrozně jsem toužila vrátit se zpět do svého erasmus-města, ve kterém se mi moc líbilo, a tak jsem si podala přihlášky na Erasmus, který mi i napodruhé vyšel. Do Chemnitz jsem tentokrát přijela nejen se svými dvěma kamarádkami z prvního Erasmu, které se rozhodly na magisterské studium nastoupit rovnou na TU Chemnitz, ale i s kamarádkou Štefkou.

Rok snů – bydlení se třemi nejlepšími kamarádkami a skvělým Indem, který vaří nejlépe na světě. (Saransh thank you for everything what I could eat from you J) Avšak tenhle krásný rok skončil odevzdáním klíčů od bytu a rozdělením pěti životních cest, které se na tento rok spojily. Jako každé září mám sbalené všechny své věci do krabic (od té doby, co jsem si přečetla o minimalismu, jich je tentokrát o dost míň) a jsem připravená na změnu.

Roste ve mně strach, že na mě zase nějaká změna číhá nebo naopak netrpělivě očekávám, kde ta změna je? Já vlastně sama nevím, a možná proto to hučení v hlavě. Na odpověď si budu muset počkat ještě 25 dní….. potom září odejde a ta správná cesta se ukáže.

Jak prožíváte září vy? Bývá pro vás také startovací etapou, novým začátkem nebo jen příchodem chladného počasí?




úterý 4. září 2018

Brussel

Páni, letenky za tři stovky? Wow. „Štefko, letíš se mnou do Bruselu?”
„Oukej, kdy?”
A tak jsme koupily dvě letenky, aniž bychom nad tím příliš přemýšlely. Pokud totiž narazíte na FB na nějaký příspěvek, ohlašující akční letenky, nesmíte váhat příliš dlouho. Ty minuty, kdy obvoláváte známé, jestli s vámi někdo poletí, dohadujete termín a zvažujete, co a jak, vás mohou přijít na dvojnásobnou až trojnásobnou cenu, a někdy může být vyprodáno úplně. A tak mám v e-mailu dvě zpáteční letenky do Bruselu Charleroi na pátek třináctého.
Cestu z Chemnitz do Prahy vyřešíme celkem snadno žlutým autobusem, a cena za dopravu tak opět naskakuje o nějakou tu stovku.


Po příletu do Bruselu nás přivítá chladné deštivé počasí, asi takové, jako když se právě teď podíváte z okna. Nic pěkného. Nasazujeme kapuci, procházíme všemi možnými protidrogovými a protibombovými kontrolami, a zvažujeme, jak se dostat do centra města. Koukám do mapy. „Kámo, vždyť jsme uplně někde v prdeli. Asi padesát kilometrů od města. Wtf.” No dobře, v Miláně bylo letiště taky dál od města, a jeli jsme autobusem, vzpomínám si, „tak se pojď podívat na ty zastávky.”

Cena za autobus nás příliš nepotěšila – 17€. Hledáme na internetu nějakou levnější variantu, ale bohužel, měly jsme si jízdenky zakoupit předem, pak by byla nejnižší cena cca 5€. No, tak přece nebudeme tři dny čekat na letišti. Pořizujeme nejlevnější dostupnou jízdenku za 14€ a usedáme do tepla autobusu. Jaké z toho plyne ponaučení? Letenka sice může stát pár korun, ale autobus z letiště do města bude dražší než ta letenka. Pokud chcete ušetřit, kupte si jízdenku předem. A co bych udělala dnes? V kontejneru našla kus starého kartonu, fixem na něj napsala CITY CENTRE a šla stopovat k výjezdu z letištního parkoviště. Cena za dopravu se tedy opravdu pohybuje od nuly, až po šílené částky. ;-)


            Ubytování jsme si zajistily předem, tak jak to na plánované euro víkendy dělám vždy. Vím totiž přesně, kdy přijedu a kdy odjedu a tak není tak těžké najít nějaké levné ubytování a ještě být trochu vybíravá. Například, aby to bylo v docházkové vzdálenosti k centru (nenechte se zmást, moje docházková vzdálenost je 5 km), aby tam byl přístup do kuchyně, aby to hezky a romanticky vypadalo, a aby tam byl fén na vlasy. (Chceme mít totiž hezké fotky, žejo)
Ubytování hledám na airbnb, a pokud to ještě neznáte a nepoužíváte, dostanete ode mě slevu na první ubytování:
www.airbnb.cz/c/kikas60
Ubytovali jsme se v několikapatrovém úzkém domečku a bydlely v nejvyšší komnatě. Domeček vypadal podobně jako dům Weasleyových, a jelikož miluju HP, tak jsem si ho docela oblíbila. Teda až na tu tlustou kočku, která žila v domě s námi.



První den jsme se vydaly do centra města a prošly se kolem královského paláce přes Coudenbergpaleis, skrz park Mont des Arts (kde je krásný výhled na město a skvělá terasa na fotky), až na hlavní náměstí. Po cestě si můžete dopřát typické vafle (ale pozor, cedule hlásají vafle od 1€, 1€ zaplatíte, pokud si dáte vafli tak, jak ji jedí místní, pouze s cukrem, pokud na ni chcete zmrzlinu, čokoládu, šlehačku, ovoce a lentilky, připlatíte si až do výše 7-8€). My jsme si dopřály belgické hranolky a vydaly se zkoumat uličky kolem náměstí.



Pokud se vydáte za největším davem turistů, snadno dojdete až k Manneken Pis, po Atomiu možná nejslavnější památce. Dejte si pozor, abyste sošku nepřehlédli, je tak malinká, že čůrajícího minipindíka sotva uvidíte. Pokud byste v čůrajících sochách nalezli zálibu, Brusel má i nadále co nabídnout, v ulici Rue des Chartreux najdete čůrající sochu psa a v blízkosti slavného baru Delírium je copatá čůrající holčička – Jaenneke Pis. Pokud vás pohled na močící holčičku nenalákal, i přesto doporučuji do této uličky zajít a mrknout do několikapatrového baru s největším počtem točených piv, co jsem ve svém životě viděla. Během naší návštěvy jsme stihly ochutnat asi 5-7 druhů piva, a tímto tempem se budeme muset do baru ještě alespoň čtyřistakrát vrátit, pokud chceme ochutnat všechny. http://www.deliriumcafe.be/

Belgie je považována za pivní velmoc a vaří se tam více než 700 druhů piva ve 130 pivovarech. Doporučuji ochutnat Delirium Tremens, které bylo světově oceněno (ale nepijte ho moc, má asi 8%), nebo pivo třešňové či čokoládové.



Po návštěvě tohohle baru jsme se potřebovaly probrat, a tak jsme se rozhodly pěšky vydat k bazilice Sacre coure, která je dál od centra. Bylo zvláštní, že kolem baziliky, patřící mezi pět nejrozlehlejších v Evropě, nebyla žádná auta, ani žádní lidé. Myslely jsme si, že je zavřeno, ale přesto jsme zkusily dveře. Vstup do baziliky je zdarma a za 5€ můžete vyjet výtahem na panorama view, kde je za pěkného počasí krásně vidět celé město. Dokonce jsme poprvé zahlédli Atomium, ke kterému se odpoledne chceme vydat. Vstupné je možné zaplatit bezkontaktní platební kartou.

Procházka k symbolu města byla dlouhá necelých 7 kilometrů, během kterých jsme si povídaly. Když cestujete s kamarádkou, vůbec vám nepřipadá, že jdete tolik kilometrů. Zkrátka mluvíte, a mluvíte a mluvíte a najednou se před vámi objeví obrovské koule. Kolem Atomia se nachází park miniatur, kde můžete vidět mrňavé modely světových budov, my jsme však jeden takový navštívily nedávno v Německu (Lichtenstein), tak si to necháme ujít. 
Vstupné do těch koulí stálo 15€, pro studenty 8€.(s průkazem)


Poslední den jsme nechaly pro návštěvu Parc du Cinquantenaire, který nás okouzlil svým klidem. Seděly tam celé rodiny s dětmi, zamilované páry, přátelé i kolegové. Lidi si přišli posedět, sníst svačinu nebo na chvíli vypadnout z kanceláře. Nakoupily jsme si jídlo a poobědvaly jsme, abychom se mohly naposledy vydat do centra k radnici.



 Radnice a celé náměstí je bezesporu tím nejkrásnějším místem v Bruselu. Obzvlášť večer, když odpadnou průvodci s deštníky, svolávající svojí skupinku turistů. Uprostřed náměstí posedávají lidé na zemi, pijí pivo, poslouchají hudbu, povídají si a vstřebávají atmosféru historických budov, které jsou po setmění krásně nasvícené.



Co dalšího?
  • ·         ochutnejte belgické pralinky
  • ·         milujete komiksy? Navštivte třípatrové muzeum komiksů a užívejte si překrásné malby na budovách. Znáte postavu Tintina? ;-)
  • ·         nezapomeňte na budovu Evropského parlamentu

Moc ráda bych vám doporučila zajímavá místa a památky, ale nejsem zrovna přeborník v plánování. Jakou radu vám ale můžu dát, abyste toho viděli a prožili z Bruselu co nejvíc? Taková rada se vlastně vztahuje na všechna města – CHOĎTE PĚŠKY. 
Vím, že je občas MHD docela levné, pohodlné a účinné, ale chodit po městě pěšky v sobě skrývá spoustu +. Například můžete ihned zapadnout do každého kostelíku, který cestou potkáte. Můžete si koupit kafíčko, vafli nebo hranolky u toho nejlepšího stánku, můžete se zastavit u každého domu, přečíst si o něm nebo se kolemjdoucích zeptat. Často zabrouzdáte do čtvrtí, kam běžný turista nedojde, a tak uvidíte, jak se lidem ve městě reálně žije – jak vypadají jejich domy, zahrady a terasy. Většinou objevím nejkrásnější místa právě tehdy, když žádná nehledám.

A poslední rada na závěr – pokud máte strach, že se sami při bloumání městem ztratíte a v mapě hledat neumíte, pak vyzkoušejte Freetours. Ve většině velkoměst, která jsem navštívila, jsem viděla nabídku prohlídky města zdarma a několikrát ji dokonce využila. Průvodci jsou většinou studenti nebo cizinci, kteří v městě dlouhodobě žijí a zamilovali si ho. Ukáží vám nejen hlavní památky města, ale provedou vás uličkami, na které by běžný turista sám nepřišel, poví vám zajímavé příběhy a historky, které se k daným budovám a místům váží a nejenže vám doporučí, kam zajít na pivo, půjdou tam potom s vámi, a můžete se zeptat na cokoliv, co by vás zajímalo dále. Průvodcům pak můžete dát nějaké to euro, pokud se vám jejich služby líbily. Někteří lidé odcházejí předčasně, aby nemuseli platit nic, my jsme však vždy zaplatily cca 5€, protože to bylo skvělý.

- sraz je na náměstí (oranžové deštníky)

Podobných eurovíkendů jsem v posledních dvou letech pár absolvovala. Většinou mě k tomu přivedla levná letenka, kterou jsem zahlédla na FB. Levnými letenkami však náklady na takový víkend nekončí, je potřeba, s tím počítat. K nákladům na dopravu je potřeba připočítat cestu na/z letiště, případně MHD. + ubytování, protože v centru města je trochu obtížné vyspat se v hamace.
 + Zážitky. Pokud navštívíte Paříž, tak prostě musíte nahoru na Eiffelovku, pokud jedete do Berlína, chcete vidět televizní věž, a pokud jste v Bruselu, koule jsou jasná volba. Když jste na dovolené na 2-3 dny, víte, že se nemusíte upejpat, že to rychle skončí, a tak si ten čas chcete vynahradit tím, že toho stihnete ochutnat, vidět a poznat co nejvíc. Vafle? To chci. Hranolky? To chci. Poslat pohled. Koupit pralinky. Zajít na ochutnávku piv. Zajít do muzea.

- Čím kratší cesta, tím větší podnět k turistickému chování, atak nakonec během eurovíkendu utratím stejně peněz jako za třítýdenní cestu, během které vidím měst, i zemí několik. Návštěva města ve mně zároveň podnítí pocit, že musím vypadat dobře a reprezentativně, a tak odložím krosnu, legíny a umaštěnou čelenku, a oblékám se do šatů, džínsů a kabátků. Najednou se přistihnu, že procházím primarkem a sedím ve Starbucks, protože vlastně proč ne, jsem na dovolené…










neděle 2. září 2018

Jerba 2014 – Turistka vs. cestovatelka

Dnes jsou to čtyři roky, co jsem poprvé zažila pocit nezávislého cestování. Sama, bez rodičů, a za vlastní peníze jsem se vydala za hranice Evropy, a podruhé v životě seděla v letadle. Neměla jsem nejmenší tušení o cestování na vlastní pěst, a tak jsme si s kamarádkou po dvouměsíční letní brigádě zaplatily dovolenou s cestovní kanceláří. Dovolená to byla báječná, a ráda na ní vzpomínám, ale v mnohém se od cest, které prožívám nyní, liší. Chtěla bych tímto článkem ukázat, že i já jsem bývala jen" turistou" a jezdila na klasické letní dovolené, než jsem zjistila, že můžete mít dovolenou kdykoliv si přejete, stačí za ní převzít zodpovědnost.




Přes portál invia.cz jsme si koupily dovolenou, která vyšla jako vítěz v porovnání cena vs. kvalita a odletěly jsme na Djerbu. V Praze jsme nasedly do letadla, po přistání na letišti už nás čekala delegátka, která nás nahnala do autobusů a Jeepů a rozváželi nás do našich hotelových komplexů. Na hotelu nás pán v obleku zavedl do našeho pokoje, ukázal nám, kde najdeme toaletu, restauraci, i jak se zamyká skříň, abychom náhodou neměly ani sebemenší starosti a komplikace. Po probuzení na nás čekala připravená snídaně všech druhů, mapa, vyznačená stezka na pláž, seznam akcí v okolí…zkrátka vše bylo naservírované na zlatém podnose, a tak největším problémem, který nás mohl potkal, bylo příliš slané moře, málo sladký dezert, moc hluční sousedé a labutě z ručníků, zatímco jsme si zrovna přály slona a lachtana.



V pokoji s balkonem a vlastní koupelnou jsme vybalily své obrovské kufry (cca 13kg) na osobu, zvažovaly, co si vezmeme na sebe (jelikož jsme měli s sebou víc outfitů, než zaplacených dní dovolené) a i přesto, že jsme byly v hotelu plném jídla, dojídaly jsme zásoby sušenek, brambůrek a dobrůtek z domova (protože, co kdyby náhodou na Djerbě neměli obchod).

Na takové dovolené Vám vlastně nic nechybí, ale přemýšleli jste někdy nad tím, za co cestovní kanceláři platíte? Je ta cena opravdu za dopravu, jídlo a ubytování? Nebo platíte za to, že se prostě týden můžete válet u moře a cítit se jako páni? Tohle léto jsem se vykoupala v italském i chorvatském moři, a nezaplatila jsem za to ani korunu, a tak, proč lidé platí tisíce, někdy i desetitisíce za to, aby se mohli vykoupat v moři?

Podle mého názoru cestovní kanceláři platíme za to, že se na týden zbavíme jakékoliv zodpovědnosti. Turismus vzkvétá proto, že se lidé po náročných pracovních týdnech, během kterých mají spoustu stresu, snaží vypnout a starají se jen o to, které jídlo si vyberou, či jaké lehátko na pláži, bude nejlepší. Protože jsou po celý rok utlačováni svými zaměstnavateli, chtějí si zároveň dopřát luxusu, a tak si během dovolené maximálně zvyšují životní standart. Vzpomínáte, jak jste si na dovolené zašli do Starbucks, protože jste přece na dovolené? Vzpomínáte, jak jste utratili pětistovku v krámku se suvenýry, abyste se doma mohli pochlubit, že jste byli u moře? A co ta večeře v centru města, v restauraci s prostřenými stoly, zapálenými svíčkami a výhledem na moře? Vždyť jsme přece na dovolené, tak se nebudeme upejpat.

Tímto odstavcem se dostáváme k tomu, jaký je rozdíl mezi turistou a cestovatelem.

„My jsme letos taky byli u moře..”
„Jé, fakt? A kde?”
„Hele já ti ani nevim, ale hotel byl pěknej, dobře tam vařili a měli jsme tam dokonce i bazén. Na pláž to bylo kousek, akorát tam teda obsluhovali takový "přičmoudlíci" no.. a pivo.. pivo máme taky lepší.”

Aničku a Blanku jsme poznaly první den a bylo to super.

Byla jsem naprosto v šoku, když jsem zjistila, že lidi jezdí k moři, a je jim úplně jedno kam. Neřeší, do jaké země jedou, do jakého města a ani vlastně v kterém moři se koupou. Jediné, co je důležité, je čisté moře, dobré jídlo a ochotný personál. Nejlépe kompletně dosazený z rodné země.
Cestovatel naproti tomu nejede cílovou destinaci změnit a osídlit novým obyvatelstvem, ani konzumovat vlastní jídlo. Cestovatel přijíždí za místním obyvatelstvem, za místní kuchyní, za poznáním něčeho jemu cizího. Nejede to odsoudit, jede si to prohlédnout, inspirovat se a naučit se něco od jiné kultury.

Namítáte, že jste přece ochutnali místní jídlo a dokonce jste se i projeli na velbloudech a zašli do muzea, takže takoví barbaři zase nejste? Ehm, a za kolik?
Cestovatel získává zážitky zdarma. Díky dobrým lidem, které na cestě potká, díky tomu, že si vyslechne něčí příběh, nabídne svoji pomoc nebo se o místní kulturu ze srdce zajímá. Turista za zážitek zaplatí - zaplatí za fotku na velbloudech, za vstup do muzea, za drahé místní jídlo (v restauraci, do které by místní nikdy nešel, protože na to nemá). 
K turistům se místní chovají hezky proto, že mají peníze, které za zážitky rádi utratí, a tak se tak stávají zdrojem obživy. Také jsem si vyzkoušela svatební šat (dináry, dináry), ochutnala místní čaj i vodnici (dináry, dináry) a obědvala na pláži s drinkem v ruce. (dináry, dináry)



Nejde o to, co během cesty zažijete, ale o to, zda byste to dělali i v běžném životě.. Cestovatel se totiž na cestách chová stejně, jako doma. Nenavyšuje si životní standard o nic víc, než v běžném životě. 
A tak si tak prohlížím fotky s názvem dovolená 2014 a jsem moc ráda, že jsem narazila na cestovatele, kteří mě motivovali ke změně, a věřím, že se najde někdo, koho mohu motivovat já. 

Cestujte a zkuste cestovat na vlastní pěst - MÁTE NA TO !! ;-) 

 V čem se tedy zásadně změnilo mé cestování?
  • Místo 13 kg kufru plného sušenek, oblečení a make-upu vozím 6kg batoh, včetně karimatky, spacáku, hygieny a další výbavy, která by byla normálně k dostání v hotelu.
  • Namísto jednoho kliknutí na KOUPIT ZÁJEZD mě před cestou provází tisíce kliknutí během hledání nejlevnějších letenek, nejlevnějšího ubytování přes airbnb a couchsurfing, emailů a zpráv, hodiny čtení článků o dané destinaci a plánování cesty – a nebo – nebo mě to stojí O kliknutí, protože prostě vypnu internet a stoupnu si se zdviženým palcem k silnici, se spacákem v batohu, připravená na cokoliv.
  • V každé zemi se snažím poznat místní lidi, seznámit se s kulturou a kuchyní a nezanechat po sobě žádné fyzické, ani jiné (třeba morální) stopy po mé návštěvě.
(Přesně tomuto tématu se věnuje v poslední době tým Travelbible, který dělá přednášky o pomalém a zodpovědném cestování – protože jsou mojí velkou inspirací a většinu věcí, které jsem se dozvěděla o cestování mám z Travel bible – tak si jí kupte a přečtěte taky). www.travelbible.cz

  • Jo, a také jsem změnila trochu účes .. a tak.. ale to jste si asi všimli. :-D 



Nechci vás nutit, abyste běhali s batohem po světě a spali ve škarpě u silnice, ale během cestování se vždy zamyslete, proč vlastně cestujete. Mě tak nějak ty problémy na cestách baví, a bez nich by to už ani nebylo ono. Naučilo mě to hodně zodpovědnosti. Když si sbalím moc věcí, budu mít těžký batoh a budou mě bolet záda .. Když si zapomenu doplnit vodu, budu mít žízeň.. Když se nezeptám lidí na cestu, nenajdu jí. Všechny tyhle "starosti a problémy" odpadnou, pokud zaplatíte cestovní kanceláři, aby zodpovědnost převzala za vás. Odpadne ale i spousta zážitků, dobrodružství, nových přátelství a chutí, které zažije pouze cestovatel. Za těch 16 000, které mě tenkrát stál týden na Djerbě, jsem na jaře procestovala Portugalsko, Španělsko a Andorru a ještě mi polovina zbyla. Vše je jen o prioritách a o zodpovědnosti. Můžete se válet týden na pláži, na kterou se dostanete zdarma, za cenu, že nebudete mít jistotu, který kousek pláže budete obývat, u koho se ubytujete a kdy přesně tam dojedete..ale ušetříte spoustu peněz a možná potkáte spoustu zajímavých lidí a zažijete dobrodružství.