neděle 26. srpna 2018

Stopem do zemí bývalé Jugoslávie - LowCostRace 2018




V pátek 3.8 jsme se probudili v Praze na Náplavce, na lodi tajemství. Ostatní cestovatelé spali poskládaní po celé lodi a i přesto, že jsme šli spát mezi posledními, zbylo na nás místo v posteli. Spacáky byly krásně vyhřáté, do oken kajuty už svítilo sluníčko a během několik hodin by měl odstartovat Lowcostrace, na který jsme se těšili několik dlouhých měsíců. Vše začalo v únoru, kdy jsme se rozhodli na Lowcostrace přihlásit společně, ačkoliv jsme ani nevěděli, jak dlouho spolu vůbec budeme chodit. Natáčeli jsme několik videí, ze kterých jsme stvořili promovideo a dalších několik měsíců čekali na jeho zveřejnění. Naši přátelé a rodina poté hlasovali a vybírali nejlepší týmy, které závod budou reprezentovat v kategorii Racepackers. Pomocí internetového hlasování jsme skončili na třetím místě a umožnilo nám to, spolu s dalšími sedmnácti týmy, navštívit Slávkovo kemp v Plzni, kde jsme během víkendu plnili výzvy, hráli hry, seznamovali se s pořadateli závodu a jeho hlavní myšlenkou. Během čtyř hodin jsme splnili čtrnáct výzev a ukázalo nám to, že se nemusíme ničeho bát, že během 10ti denní cesty rozhodně zmákneme vše, co nám přijde pod ruce. Asi si to myslel i Miky a ostatní, protože nás do Racepackerů vybrali.


Včera jsme byli u Jirky doma a balili si nejúsporněji vše, co bychom mohli potřebovat. Rozhodli jsme se vzít jen jednu krosnu, 10,5 kg pro dva lidi. Krosna je lehká proto, že nebereme žádné zásoby. Pro každého jeden zimní a jeden letní out-fit, pláštěnku, spacák, ručník a plavky. Vše ostatní seženeme po cestě, pokud budeme něco vůbec potřebovat.   Jiřík se probouzí, utrácíme poslední peníze za snídani a do batohu přihazujeme GPS, která bude po dobu našeho cestování sledovat polohu.

               Na ceduli píšeme nápis Alpy. Stopovat v centru Prahy, to bude pěkně náročné, pomyslím si, zatímco hledáme nějakou větší silnici v okolí Karlova náměstí. Třetí auto jsou policajti. „Achjo, stahuje okénko, to nám asi jde vynadat,” pomyslím si. Myslela jsem si to špatně, policajti nás nabírají do auta a odváží někam k dálnici. Avšak, to by nebyli policajti, aby něco nezpackali, takže nás odvezli na úplně jinou dálnici, než jsme chtěli. Přesouváme se tak načerno metrem na Zličín, kde stopujeme na Plzeň. Spolu s námi stopuje kolem metropole další vlna lowcosťáků. Nakonec jsme chytli pána, který nás odvezl za Plzeň a ještě jsme během cesty na benzínce nabrali Happy team, které jsme alespoň kousek popovezli na lepší stopovací místo. Ve třetím stopnutém autě byla mladá, čerstvě vdaná učitelka, která má také ráda cestování. Odvezla nás na hranice s Německem. Na hranicích Jirka chytá auto ještě dřív, než se vrátím se záchodu. Dva chlapíci, kteří jedou někam za Mnichov, střílet z luku. Jedeme s nimi až na benzínku před Mnichov, kde vyndáváme svačinu. 

                Plníme první výzvu – stopni si luxusní auto. Jedeme cca 100km porsche Cayenne S, které jsme stopli během několika vteřin – jednoduše jsme se pána zeptali, jestli by nás přibral na cestu s sebou. Byl to zajímavý šéf firmy, které vyrábí sladkosti (Trolli).

                Už jsme v Alpách. Na benzínce vybíráme peníze na Zipline – 55 EUR, a snažíme se dostat k prvnímu checkpointu – Krimml vodopád. Stopli jsme si Itala, který se vrací zpět domů. Jé, do Itálie bychom mohli jet, někam k Milánu, avšak – máme své plány, musíme plnit checkpointy a výzvy, abychom měli nějaké body, né se jenom tak zajet podívat třeba do Milána. :-D Pán nás odvezl do vesnice Wiesling. Vystupujeme z auta a je 20.30. Denní výzva zní – uspořádej párty s místními. Vytahujeme z batohu lahev Metaxy a snažíme se v malé horské vesničce najít někoho, kdo by měl chuť na párty. Zvoníme na první dům – paní nepije a manžel není doma. Jdeme dál, na zahradě sedí několik lidí, asi celá rodina, zveme se tak dál a nabízíme panáka, vysvětlujeme, kdo jsme a co děláme. Paní Margit a mladík Roman si s námi připíjí. Vysvětlujeme, jak a proč cestujeme a oni nás zvou dál. Paní Margit nám dává večeři – pečivo, salám, sýr, máslo, pivo a mangový likér, dokonce i kremrole, které si cpu do batohu, protože už v břiše nemám místo. Na zahradě seděla ještě jejich neteř Shannin  a babička, které bylo asi 95, a i přesto nás hezky přivítala. Najedli jsme se, popili, nahráli report do aplikace a rozhodli se ještě takhle večer pokračovat ve stopování dál. Margit nám nabízí nějakou pomoc, nebo přespání. Přespání odmítáme, protože chceme dojet na Krimml. Autem nás tedy odváží na nejbližší frekventovanou benzínku, dává nám lahev domácího šnapsu a my během pár vteřin chytáme další stop. Švýcar, původem z Ruska, který jede lyžovat někam do Rakouských Alp nás odváží do vesnice Zell am Ziller. V kufru měl basu piv a tak nám dvě dal. A jéje, odmítat něco, co vám lidé dají, se nemá, a tak začínám zase pomalu pít alkohol…

Ve vesnici stopujeme asi další dvě hodiny, občas nám někdo zastaví, ale daleko nejede.. max. 20 km. Je lepší zůstat v civilizaci a přespat do rána, než skončit o půlnoci někde na silnici, kde se nedá přespat. Okolo půlnoci to tedy vzdáváme a jdeme hledat místo na spaní. Vydáváme se směrem za vesnici, do lesa. Hledám nějaké pěkné stromy, za které bychom přivázali hamaku. A hle, v dálce vidím světýlko. Pomaličku se šourám tím směrem, a kdyby na mě někdo promluvil, tak si asi káknu do bot, ale v budově nikdo není. Je to nějaká kavárna, která je v noci zavřená, z boku jsou záchody a asi tam někdo zapomněl zhasnout a zamknout, protože, kdo by přece v noci chodil do lesa do kavárny, hm? A tak hned první noc máme teplou vodu, elektřinu, toaletní papír a ustlali jsme si na verandě. Budíka nařídíme na pátou.
Druhý den jsme samozřejmě zaspali. Když má na starost budík Jirka, tak zaspíme vždy. Jiříkovo budík je totiž tak potichoučku, že ho já, se svojí hluchotou vůbec neslyším, a on, protože je Koala (pořád spí a moc rád), tak jej zamáčkne a spinká dál. I přesto jsme první auto odchytli kolem osmé ranní. Sympatický starší pár jel na vandr, a tak nás vyhodili na křižovatce, ze které to bylo pouhých 10km na vodopád. Bylo by to super, kdyby k nim nevedla placená silnice Alpenstraße, jejíž průjezd stojí asi 11 EUR. Kdokoliv projel, měl buď plné auto, anebo zahýbal doleva. Na silnici jsme stopovali asi 2-3 hodiny. Kolem chodily kravičky, projížděli cyklisti i motorkáři, a tak jsme všem mávali. Zachránil nás až dědeček amerického looku, který v mládí procestoval snad celý svět. Vyprávěl nám o Indii, Nepálu a všem možném. V mapě nám ukázal, kudy potom pokračovat na Slovinsko a zavezl nás až k vodopádu, ve kterém jsme se kolem poledne vykoupali. (Koupali jsme se pouze v mlze z vodopádů, protože proud vody byl tak silný, že jít blíž se nedalo). Voda byla i tak pekelně studená. Dojedli jsme zásob z domova, to znamená pytlík ořechů, dvě proteinové tyčinky a sýr. Seznámili jsme se s kluky z dalšího týmu (Ještě ne), a pokračovali jsme ve stopování směrem na Slovinsko. 

Na ceduli jsme napsali Villach. Hned na konci vesnice jsme stopli dodávku dělníků (17-30 let), díky kterým jsme se naučili další stopařovo pravidlo – kromě pravidla: Nikdy nedávej jako první do auta krosnu, protože by ti mohli odjet, platí i: Nikdy nedávej do auta jako první svojí holku, protože by ti mohli odjet. :D Kluci si samozřejmě udělali z Jirky jenom srandu a nechali ho nastoupit taky, ale strach jsem chvíli měla. Ve vesnici, do které nás odvezli, přecházíme k větší a frekventovanější silnici. Cestou bychom rádi splnili nějakou výzvu, a tak se ptáme lidí, kteří pokládají zámkovou dlažbu, jestli nechtějí pomoct. Nechtějí. Ok. Stopneme další auto a vezeme se na benzínku. Jsme stále v Alpách. Rádi bychom se dostali někam blíž ke Slovinsku. Než se Jirka vrátil z WC, všimli si mě dva pánové a prohlíželi si ceduli. „Jedete na Villach?” ptám se jen tak ze srandy. He, oni tam fakt jedou a dokonce jedou až do Itálie k moři, a tak volám na Jirku, že máme stopa. Nabízí nám pivo, jägra, klimatizaci i dobití telefonů. Skvělý. Také je načase plnit nějaké výzvy, a tak jim říkáme o tom, co vlastně máme dělat a jak. Zajímá je, jaké výzvy tam máme, a chtějí nám s něčím pomoct. Řidič mi nabízí, abych šla šoférovat. No, z piva jsem zatím měla jenom tři loky, to je tak akorát na to, abych sebrala odvahu. Sedám za volant, chci řídit jenom kousek /video a fotky/ a auto vrátím. Řidič mě však nechává a dostáváme se až k alpským serpentinám, kde cítím problém. Nevím, jestli se do zatáčky plyn přidává anebo ubírá, jestli před nebo za. Jsem z toho nervózní a potím se a kola úplně pískají. Jednou mi to chcíplo a bojím se, že až mi to chcípne v kopci, tak už se nerozjedu. Přidala jsem tolik plynu, že jsem vlítla na obrubník. Panebože. Na dalších odstavňáku stavíme a kontrolujeme stav auta. Naštěstí se nic nestalo. Už řídit nechci. Vracím auto a sedám si dozadu. Huuu. Výzva jenom za 200 bodů? Chci tak 2000.



Chlapíci (jeden Slovák a druhý Maďar) nás nechávají v italském městě Amaro, na jednom velkém kruháči. My potřebujeme směrem na východ a oni jedou na jih. Jdeme na benzínku na záchod, a protože jsme hladoví a už nemáme žádné zásoby, zkusíme si poprvé sehnat jídlo. Jirka se seznamuje s obsluhující babčou a snaží se jí italsky (se slovníkem) vysvětlit, jestli by mohl umýt nádobí, aby dostal nějaké jídlo zdarma. Babča po něm žádnou práci nechce, vyfotí se s ním, poslechne si náš příběh a udělá nám dva toasty se šunkou a sýrem, a na cestu dostáváme ještě nějaký karbanátek (název jsem zapomněla, ale začínalo to na P). Stopli jsme si mladou Italku, která poprvé ve svém životě vzala stopaře. Viděla naší krosnu a přimělo jí to zastavit. Má ráda cestování a lezení, stejně jako já. Jede za kamarádem do Sella Nevea, odkud zítra brzy vyráží na skály a do hor. Motivujeme jí k tomu, aby stopovala a cestovala, vyprávíme zážitky a ukazujeme, že to není nebezpečné. Od druhého checkpointu jsme díky ní asi 30 km. Vidíme létat helikoptéru přes obrovskou horu, přes kterou se potřebujeme dostat a tak se pokoušíme ji stopnout. Pán nás tam ale nechce pustit. Nerada někoho přemlouvám a vnucuju se, a tak chápavě odcházíme. Stopujeme dál směrem na Bovec, před devátou v lese na pařeze vypisujeme report a zapovídáme se s českým cyklistou Jirkou, který jede nějaký závod na kolech – z Bruselu až do Řecka. Má po cestě 4 checkpointy a jezdí strašně moc kilometrů na kole denně. Hustý. Ptal se nás, jestli nemáme mapu. Neměli jsme. Jirka našel cestu a jel přes horu dál, my jsme si stopli během chviličky dvě Němky, které jedou na dovolenou. Povídali jsme si kupodivu anglicky a odvezli nás až do Bovce. V Bovci potkáváme další lowcosťáky, kteří přijeli splnit druhý checkpoint. Chvíli si povídáme s holkami z Moravy a potom jdeme hledat nějakou sprchu. Ptáme se ve stánku s jídlem, a před hotelem narážíme na stopaře ze severu (už si nevzpomínám, z jaké země byli, ale možná Švédsko nebo Estonsko, už nevím). Povídáme si s nimi o tom, kam jedou, jak dlouho jsou na cestě a nabízíme panáka metaxy. Zajímá je téma lowcostrace a dělí se s námi o jídlo, které mají, výměnou za metaxu.
V nedalekém kempu by nás vysprchovat zdarma nechali, ale až zítra dopoledne… A tak jdeme do centra. V centru se připravuje nějaký koncert. Doplňujeme vodu, dojídáme karbanátky z benzínky a tyčinky od seveřanů a přemýšlíme, kde budeme spát. Pódium nabízí možnost splnění další výzvy – Zapař s kapelou na podiu. Jako první začínáme tančit, tleskat a skandovat místní zpěvačce a po pár písních se k nám přidávají známé tváře, holky z týmu LÁSKY a Slováci z týmu Ride-y jsou také v Bovci. Sjeli sice Zipline už dnes odpoledne, ale zůstávají tady přes noc. Paříme společně a snažíme se dostat na podium, bohužel to nevyšlo, během koncertu nás na podium nepustili a když skončil, kapela se nenechala přemluvit dlouhým skandováním – „Ještě jednu, ještě jednu” asi od 8mi lidí. Pořadatelé uklidili aparaturu. Výzvu jsme sice nesplnili, ale našli jsme si místo ke spaní. Holky se seznámili s partou Slováků, kteří mají pronajatý celý dům a nechají nám horní patro. Je nás 6 a postele jsou 4. Kromě Dee jsme se všichni zmáčkli a vešli na postele ještě s jedním Slovákem. Dee ležela chudák na zemi, asi se nechtěla tulit. Ještě před tím, než jsme šli spát, jsme plnili výzvu – válej sudy s alespoň šesti lidmi a zpívej u toho českou písničku. Před hospodou jsme sebrali partu cizinců, naučili jsme je zpívat Pec nám spadla a váleli jsme sudy po silnici. Ještě, že jsme se měli kde vysprchovat, protože jsme byli od asfaltu úplně černý. Holky šly psát report okolo půlnoci a my jsme si v kuchyni povídali s kluky. Jeden víno vyrábí a druhý prodává, to je ale hezká práce.. a my ho pijeme :D. Spát jsme šli okolo jedné a vstávali jsme asi v půl 7, abychom ráno v 8 vyrazili džípem na kopec, sjet nejdelší Zipline v Evropě.



Třetí den – v půl osmé vyrážíme z bytu, kde jsme posnídali kus uheráku, sýr a coca colu. A to vše, zdarma. Na cestu jsme ještě dostali broskev, papriku a rajče. Schovávám to na horší časy a utrácíme své první peníze za Zipline. Dostáváme sedák, helmu a rukavice a vyrážíme auty na dvacetiminutovou cestu terénem. V autě se seznamujeme s dalšími Čechy, kteří si přijeli užít adrenalinový víkend. Nejprve nás čeká instruktáž a Jiřík odvážně jako první sjíždí dráhu. Nejprve jsem měla trochu strach, jako vždy, když se do něčeho takového pouštím, ale nakonec to bylo úplně skvělé. Jednou jsme jeli společně a asi čtyřikrát zvlášť. Užili jsme si to. Na Zipline byl další Lowcost tým a to holky z Plzně (Joypackers), se kterými jsme se dali do řeči, poté, co nás vyfotily. Měli jsme úplně skvělou náladu a byli namotivováni splnit co nejvíce výzev a přesunout se za hranice, do Chorvatska. Denní výzvou byl Oldtimes – nepoužívat internet, online mapy, online překladač apod.. zkrátka tak, jako za starých časů, a protože jsme chtěli 1000 bodů, tak jsme telefon používali pouze na fotky a videa. 
Vysvlékáme se ze sedáku, vracíme helmu a od Češky ze Zipline dostáváme jablko. Chystáme se sehnat ještě nějaké jídlo, buskovat a plnit nějaké výzvy, ještě než odjedeme dál. Máme našlápnuto na splnění dvou výzev, holky jsme přemluvili, aby skončili padákem, protože jsme to sami v červenci zkoušeli. Dvě výzvy v jednom – přemluv někoho, aby za tebe splnil výzvu a adrenalinový sport. Áha. V tom nám holky z Joypackerů, které se na denní výzvy vykašlaly, řekly, co se stalo. Podávají nám telefon, kde Lowcostrace stránka oznamuje úmrtí jedné členky. Ani jeden jí neznáme, googlíme, co se stalo, a přemýšlíme, co budeme dělat. Chvíli nám trvá, než zpracujeme, co se vlastně děje. Tragicky zemřela Iva H., jsme v šoku.
(Pro mojí babičku – Babi, busker, je pouliční umělec, který se tím hraním na ulici živí.)
               
Začal foukat silný vítr a blýsklo se, poprchává. Rychle balíme věci, navlékáme krosnu do šprcky a lovíme pláštěnky. Pod stříškou před pizzerií se schováváme. Prší jenom krátce. Po hodině stopování nám zastavil mladý Ital, 24, Sebastiano. Odváží nás pár kilometrů za město, na benzínku. Benzínka je slovinská, i přesto, že jsme ještě před pěti minutami byli v Itálii. No, tyhle hranice, kolem města Trieste, nám byl čert dlužnej. Brzy pochopíte proč.              
Stopli jsme si obytňák plný Italů. Obytňák pro 5, jede jich tam 7 a tak nabrali ještě dva stopaře. Jedou do Srbska na Guču, kde je festival trumpet. Popíjíme s nimi pivo, na které nás pozvali a posloucháme balkánskou hudbu. V autě je jedna holka Pauline, a dalších 6 kluků. Jeden z nich pochází z Rakouska a jmenuje se Fabio, zbytek jsou Italové z různých koutů Itálie a Marco, který hraje na violu, je ze Sicílie. Kluci během cesty hrají na klarinet, tubu, violu, kytaru, tamburínu, a postupně ze všech skříněk vyndávají další a další hudební nástroje. I přesto, že jsme obrovský přeplněný karavan, hrající živou muziku na všechny strany, skrz hraniční kontrolu do Srbska jsme prošli. Vzhledem k tomu, že jedeme rychlostní 60km/h, tak do Bělehradu dnes asi nedojedeme. Nám to ale vůbec nevadí, je s nimi sranda.
Do centra se dostáváme i tak, hodný pán, který jede do nemocnice s bolavým okem, nám zastavuje po chvíli. Hned jsem od něj dostala broskev, kterou chtěl pravděpodobně sám sníst, a nenechal se odbýt. Pracoval jako číšník v nějaké restauraci na druhé straně města a odváží nás přímo do centra. Na telefonu nám ukazoval fotky svojí rodiny. Asi se to V Srbsku tak dělá, že si lidé ukazují fotky rodiny, protože i na předešlém stopu jsme si prohlíželi – dokonce papírové – fotky dětí.




Sháníme jídlo. Od pána prodávajícího ovoce a zeleninu jsme dostali bednu plnou banánů. Sedíme na schodech v centru, scházíme se s dalšími týmy, a probíráme naše možnosti. První reakcí je – odstoupit? Ježiši marja, to ani náhodou. Vždyť to byla nějaká nešťastná náhoda, to přece neznamená, že je celý LCR nebezpečný. Nevzdáme to, a prostě jedeme dál.
Odpoledne jsme už neměli chuť plnit výzvy, ale na další stop jsme šli. Dojeli jsme na benzínku, ze které jsme chtěli pokračovat k moři. Na ceduli jsme si napsali SEA a odchytli skvělého Slováka, profesionálního buskera, který měl sice mrňavé auto, ale stálo to za to, protože si s námi udělal výlet a odvezl nás až do Trieste k moři. Na pláži jsme rozdělali hamaku, vykoupali se a povídali si. Začalo na nás doléhat to, co se stalo a čím dál tím víc jsme přemýšleli o tom, co bude dál se závodem, co asi prožívají organizátoři, a jak bychom se měli nejlépe zachovat. Měli jsme strašný hlad. Koupili jsme si pizzu. 



Na benzínce jsme si rezignovaně sedli a rozhodli se po dlouhém dni zapnout telefony. Víte, co znamená slovo „průser?”, věřte, že nevíte, dokud vám nepřijde zpráva od Jirkovo rodičů, že ve zprávách viděli, co se stalo. Ono když jsou vaši rodiče celou dobu proti Lowcostrace a potom se stane takováhle tragédie, je to přilévání vody na jejich mlýn, nebo jak se to říká. A tak rezignovaně sedíme na benzínce OMV, na hranicích Slovinska a Itálie, a přemýšlíme, co se to vlastně stalo, a jak s tím naložit. Volám si o radu mojí babičce a voláme našemu takzvanému křenovi, třetí části našeho páru, Štefince. Dáváme si každý chvilku pro sebe, abychom si v hlavě urovnali myšlenky, a sepisujeme si, co by bylo nejlepší udělat. Jirka napsal jeden odstavec, zatímco já jsem jich napsala asi deset, i přesto se hlavní myšlenka nás dvou shoduje – ze závodu chceme odstoupit. Divíte se, jak se mohl náš názor během pár hodin takhle změnit? Důvod je úplně jednoduchý. Přestali jsme přemýšlet pouze sobecky, a začali na věc nahlížet očima ostatních. Za prvé jsme přestali mít náladu a chuť na veselení se – na buskování, na zpěv, na plnění výzev. Za druhé – i když tuhle chuť po pár hodinách nebo dnech znovu získáme, kam budeme videa a fotky nahrávat? Ihned za černobílé příspěvky oznamující úmrtí? Za třetí – přemýšlíme, jak to asi vidí pořadatelé závodu a snažíme se vžít do jejich role. Pokud bychom my byli na místě pořadatelů, závod bychom pravděpodobně zrušili, nebo odložili. Avšak nevidíme do organizace závodu do hloubky. Závod má spoustu partnerů a sponzorů a možná proto, to bude komplikované. Řekli jsme si: „Co myslíš, že by od nás chtěl Miky?” – buď by chtěl, abychom závod dojeli na 100% a ukázali, že v tu myšlenku stále věříme a byla to jen ošklivá náhoda, anebo abychom odstoupili a ukázali, že jsme jedna velká komunita lidí. Třeba nechce nikomu nic přikazovat, ale chce, aby nás to napadlo samotné. Tyto dvě myšlenky se v nás praly. Nakonec jsme se rozhodli nebýt stádo ovcí a být ti první, kteří otevřeně, upřímně a nahlas vyjádří svůj názor k této situaci. Rozhodli jsme se prolomit ledy a veřejně odstoupit ze závodu, a to z morálních důvodů, a věřili jsme, že tím inspirujeme i ostatní týmy, aby udělali to samé. Pořadatelé nemohou nikoho nutit, aby závod ukončil, a asi ani nechtěli, proto nám dali na výběr a my jsme si vybrali. Na FB jsme napsali důvody, kvůli kterým si přejeme ze závodu odstoupit, a čekali jsme, jak se vyjádří ostatní (minimálně Racepackers).
 Z úcty k rodině pozůstalé nám bylo blbé dělat, jakože nic, a nadále se honit za body. Domů se nám však nechtělo, a tak jsme rodinu a přátele informovali o tom, že jsme v pořádku a rozhodli se, udělat si vlastní dovolenou, bez veřejného sdílení.
Sepsat na FB tenhle příspěvek a vyrovnat se s tím, že můj sen, pro který jsem poslední půl rok žila – vyhrát Lowcostrace 2018 – je v čudu, dalo psychicky zabrat. Z posledních sil jsme stopli asi poslední auto, na této benzínce. Je 21.55 a ve 22.00 zavírají. Řidič nás odváží zpět směrem na Trieste, a tak jsme zase v Itálii. Tak nějak už vlastně nikam nespěcháme, takže je to fuk. Motáme se ze Slovinska do Itálie dva dny. Odvoz jsme měli přímo před kemp, ze kterého jsme se však otočili na patě a šli směrem do vesnice – cestujeme totiž stále lowcost, tak si přece nebudeme platit kemp.

Noc v hamace byla chladná. Ráno mě probudí první sluneční paprsky, mimoto taky budík a Jirkovo chrápání. Utábořili jsme se na fotbalovém hřišti, mezi sloupy jedné z pergol. Buď nám narostly zadky (spíš mě) anebo jsme na Lowcostweekendu byli vážně opilí, ale nechápu, jak jsme mohli spát v hamace pro jednoho, ve dvou, a vyspat se. Tentokrát jsem zmuchlaná jak papír od sekaný a mám pocit, že kdybych si lehla na zem, udělám líp.
A jéje, zatímco skládáme do krosny poslední věci, přijíždí auto. Pravděpodobně budeme muset správci hřiště vysvětlovat, proč jsme sem vlezli dírou v plotě a co tady v 7 ráno děláme. Konverzace se však omezila na nechápavý pohled a dvě věty: „Hey, we are really sorry – do you speak english?”, „No”. A tak jsme odešli a začali stopovat s cedulí HR. Od včerejška se snažíme přejet hranice do Chorvatska, točíme se v začarovaném kruhu Itálie a Slovinska.


                Když jsme se dostali po dvou hodinách alespoň do nějaké vesnice, tak si kupujeme kávu a croissant a plánujeme trasu. Chtěli bychom jet do Chorvatska, koupat se v moři, opalovat se a nic neřešit. Stopování v Itálii ale opravdu není snadné. Ve Slovinsku je to lepší. A v Chorvatsku je to zase špatné. Další pravidlo stopaře – Čím víc turistů, tím je to horší pro cestovatele.
                Dnešní den se nese ve znamení vtipných nápadů na ceduli, dnes zabrala nejlépe cedule coffee, lunch a tak pro změnu píšu HOLIDAY. Nudný nápis HR asi nikoho moc nezaujal, zatímco teď nám zastavuje pán takřka okamžitě a veze nás až do Chorvatska do Zadaru. V klimatizovaném autě pouštíme písničky z naší flashky, odpočíváme a dobíjíme telefony i energii. Konečně nějaký dobrý a dlouhý stop. Pán je taxikář a řidič uberu, i přesto nás vzal zdarma.


                Á, málem bych zapomněla na vtipnou historku z benzínky. Čistila jsem si brýle, jelikož jsem trpěla nudou během stopování, a v tom, jak tak mým zvykem bývá, mi upadly na zem, ostatně, tak jako většina věcí, které vezmu do ruky. Brýle jsem sebrala a pokračovala ve stopování. „Asi mi něco spadlo do oka,” pomyslela jsem si a mnula jsem si neustále pravé oko. To je fakt divný, nic mě tam nebolí a stejně vidím rozmazaně. Dám si kapičky. Strkám si prst pod brýle a mnu si oko podruhé. Důvod rozmazaného obrazu je jasný, z pravého oka mi vypadlo sklíčko. Achjo. Klekám na zem a provizorně spravuji brýle, abych našla Jirku. Relativně to na chvíli drží.
                V Zadaru přijíždíme přímo až před kemp Bořík. Pán nám dává svoji vizitku, prý až budeme potřebovat někam zase odvést, máme se ozvat. Přemýšlíme nad tím, že si zaplatíme kemp, ale 7 eur na noc za to, že si natáhneme hamaku mezi stromy? To si ji mohu natáhnout kdekoliv zdarma, pomyslím si. Dojídáme zbytky svačiny, kterou jsme si koupili na Slovinsku v supermarketu (houska, paštika a salám) a zvažujeme, kde se ubytujeme zdarma. Přes rušné turistické resorty procházíme na pláž. Zatímco ostatní lidé ji opouštějí a balí své lehátka, ručníky a nafukovací plameňáky, my si rozbalujeme cestovatelské osušky a skáčeme do moře. Slunce zapadlo, tak využíváme sprchy na pláži zdarma. Procházíme se po pláži, povídáme si a hledáme vhodné stromy na hamaku. Po půlnoci usínáme. Jirka v hamace a já na nafukovacím lehátku, které si na pláži někdo zapomněl. Je tropická noc, nepotřebujeme ani spacák. Spí se mi krásně, až do páté hodiny ranní, kdy kolem začnou chodit první turisté, nově příchozí návštěvníci hotelových resortů, pejskaři a běžci. Opouštím nafukovačku, balím naše věci a sprchujeme se. Tentokrát důkladněji. Holím si i nohy.
Po ranní hygieně na pláži jsme se rozhodli poprvé vyprat prádlo. Přelézáme zídku do kempu a na toaletách v kempu pereme. Dvoje ponožky, dvoje kalhotky, dvě trička. Zatímco se budeme opalovat na pláži, prádlo uschne.
                Nakupujeme v supermarketu ovoce, sušenky, ledový čaj a housky a vydáváme se hledat ten nejhezčí a nejodlehlejší kousek pláže. „Haha.” V Chorvatsku takový snad ani neexistuje. Prádlo se suší, my skáčeme do vody, plaveme, opalujeme se, spinkáme, povídáme si – klasický český pár na letní dovolené. Chybí tomu jen ty řízky a to, že my nebydlíme v hotelovém komplexu, ale v krosně na pláži.Po našem relaxačním dni jsem ještě víc rozlámaná než po celodenní stopování. Z horka mě bolí hlava, kůži mám spálenou, jsem líná a nic se mi nechce. Okolo páté zjišťujeme, že to vážně asi není nic pro nás a začínáme nesnášet všechny lidi okolo nás, ať už Čechy, Slováky anebo Němce – zkrátka všechny zabedněnce, jejichž konverzace musíme na přeplněné pláži poslouchat.


Vydáváme se na stop. U silnice kousek za kempem jsme chytili auto během půl minuty. Odváží nás na benzínku na město. Na benzínce strávíme asi 2 hodiny. Zatím možná nejdelší čekání. Stopujeme s cedulí SPLIT, a tak prohlížíme neustále všechny spzky aut. Po dlouhých hodinách, když už se pomalu stmívá, nás vyzvedne Chorvat, který je lodním inženýrem. Opravuje lodě. Veze nás dobrých 3O km na dálnici, na frekventovanější cestu směrem na Split. Tam se ani nemusíme moc snažit a během chvilky nás samotné oslovuje pár. Menší bruneta s krátkými vlasy (učitelka) a třicetiletý týpek. Kluk se snaží zapůsobit angličtinou. Povídáme si. Jedou až do Černé hory a tak zvažujeme, že bychom jeli také. Oni se však na noc zastavují ve Splitu, kde ve stanu přespí do rána. Doporučují nám kemp na přespání, ve kterém budou spát, a my se rozhodneme, ubytovat se v něm také. Věříme, že s nimi dnes vypijeme nějaké pivo a že nás zítra ráno vezmou s sebou do Montenegro. Po příjezdu do kempu svačíme, vybalujeme spacáky do pronajatého stanu a povídáme si. Máme se dnes večer sejít s dalším týmem (holky, které známe ze Zipline).
Naši stopnutí kamarádi se s námi příliš bavit nechtějí. Slečna zalezla ihned do stanu, a tak se snažíme odchytit alespoň kluka a zeptat se, v kolik ráno vstávají a jestli bychom se mohli přidat. Vlastně jsme si s nimi docela dobře rozuměli, byli nám věkově blízcí a tak věřím, že by si zpříjemnili cestu a my vlastně také. Jirka na ně číhá. Vlastně jsem nečekala ani nic jiného než: „Ano, jasně, že se můžete přidat.. stejně tam máme cestu.”  Ale bohužel. Viděli v nás pravděpodobně nějaký zdroj příjmu, a tak se snažili vycouvat z toho, že stopaře brát nechtějí, protože dali jízdu na blablacar, ale že se stejně asi nikdo neozve, takže by nás vzali, když jim to zaplatíme tak, jako blablacar. Nechtěli moc, chtěli asi 50 KUN za osobu. Avšak – máme další zásadu. Autostop je zdarma. Pokud za to někdy někomu dáme peníze, už nemůžeme říct, že jsme jeli stopem, přestane to být to, co to je. Na stopu se nemá platit penězi, oni by nás měli vzít pro to, že jim máme co povídat a co předat, že si chtějí zpříjemnit dlouhou cestu a poznat nové lidi, a né vydělat nějakou to stovku… Achjo. Zklamali nás, a tak s díky odmítáme. Myslíme si, že se jim na blablacar nikdo nepřihlásil, a že potom měli černé svědomí, že vzali tak fajn dva stopaře a potom najednou po nich chtěli peníze. Škoda. Avšak, jak vždycky říká Jirka – Nejlepší je neočekávat vůbec nic.

V kempu to ještě žije. Okolo jedenácté večer dorazil holky Elfky, které nás zvou na pivo. Pivo nás nic nestálo, protože nám ho majitel kempu dal zdarma. Sice jsme se ve čtyřech dělili o dvě piva, ale byly zdarma, a to je skvělé, ne? Povídáme si. Sdílíme zážitky. A uleháme do našich pronajatých stanů.

Ráno využíváme provizorní koupelny sestavené z palet a všeho možného, abychom ze sebe udělali člověka na další cestu. U moře nás to nebaví, a tak se rozhodujeme pokračovat v cestování. Ráda bych na svůj seznam navštívených zemí přidala něco nového, a tak se rozhodujeme pro Bosnu a Hercegovinu, Srbsko anebo Černou horu. Holky nás varují, abychom do Bosny nejezdili, prý se tam vůbec necítily dobře. No, zkusíme to, přece jenom jsme holka a kluk, tak na nás snad nikdo pískat ani pokřikovat nebude. Ze Splitu se dostáváme zase velmi těžko, je šílené vedro, potíme se a schováváme se u silnice do stínů od značek, v tom na nás zavolá řidič pizzy, a ptá se, kam potřebujeme odvést. Má sice Smarta, ale když se tam nějak poskládáme, odveze nás alespoň za město na dálniční benzínku. Souhlas. Poutáme se na přední sedačku ve dvou a krosna zabere zbytek auta. Ještě, že nemáme dvě. Na benzínce si kupujeme toast a coca colu. Páni, je to bezva, když si člověk může koupit studené pití, a nemusí chlemtat teplou vodu z kohoutku. Zkoušíme oslovovat Němce a Rakušany, jež tak trochu považujeme za své krajany, a tak jakmile se objeví spzka DE nebo A, jeden z nás startuje a zkouší, kam lidé jedou a jestli náhodou nemají dvě místa volná. Zajímavé je, že se nám většinou podaří chytit stopa, když se zrovna vůbec nesnažíme. Seděli jsme oba zády u skla benzinky, o krosnu opřenou ceduli s nápisem BIH. Nějaký kluk si toho všiml a sám nám nabídl odvoz na dálnici k hranicím s Bosnou. Byl to sympatický pár. Oba milovali auta a tuning. Jirka si s nimi pokecal, a já jsem sledovala krajinu za okýnkem. Vyhodili nás u nájezdu na dálnici, kde se opravdu začali objevovat ukazatele na Bosnu. Paráda. Během několika minut projelo jen jedno auto, a je naše. Úplně úžasný stop, na který se vyplatilo počkat. Pán jede až do Bosny, domů, kam se vrací z práce. Je to stavební inženýr, mluví skvěle anglicky a dokonce i trochu německy, protože byl v Německu za prací. Má doma tři děti, nejmladšímu synovi je 10 dní. Je to úžasný, otevřený, milý chlapík, se kterým si povídáme celou cestu, smějeme se a je to přesně takový ten stop, který vás dostane zpátky do komfortní zóny, takže se cítíte úplně jako s rodinou na výletě. Povídáte nenuceně a všechno funguje, jako běžně. Pán se nás ptá, jestli máme hlad. Vždycky jsem byla skromná a bylo mi blbý, upřímně si říct o to, co chci. Styděla jsem se vždycky nabídnout si chlebíček na rodinné oslavě, nechat se od někoho na něco pozvat, zeptat se, kde jsou toalety apod. Cestování bez peněz mě ale naučilo jednu důležitou věc – Nebát se říct si, to, co chci a co si myslím. Pokud odpovím, že hlad mám, a pán se rozhodne, dát mi něco k jídlu, není to přece vnucování ani škemrání. Já jsem si o nic neřekla. Jenom jsem odpovídala upřímně na otázky, které mi pokládal, nebo? Odpovídám tedy, že jsme ráno snídali, ale hlad máme. Jakmile řeknete v Bosně, že máte hlad, dostane hned něco k jídlu. Neexistuje, abyste byli na návštěvě v Bosně a měli hlad. Pán zastavuje u první pekárny a kupuje nám místní typické jídlo – Burek. Je to v podstatě teplé listové těsto, do kterého je zabalený sýr anebo mleté maso. K tomu ještě dva jogurtové nápoje. Vybrala jsem si ten menší a levnější, ale to mi neprošlo. Pán chce, abych si vzala ten větší a abych si vzala dva. Jakmile to dojíme, dostáváme ještě další porci. Páni. Jsem přejedená a bylo to skvělý. Nasedáme zpátky do auta a pokračujeme v cestě. Pomalu přijíždíme do Posušje. Pán se zajímá o náš způsob cestování, vyprávíme mu svoje příhody. Asi je mu líto, že by nás už měl vysazovat, a tak nás ve svém rodném městě ještě zve na kafe. Podotýkám, že se on ptal nás, jestli máme čas, jít s ním a kávu. No, my času máme spoustu. Objednáváme si dvě vanilkové ledové kávy. Mňam. A aby toho nebylo málo, pán nás odváží na úplně luxusní stopovací místo směrem na Mostar a ještě nám s sebou dává tašku plnou pečiva, abychom neměli cestou do Sarajeva hlad. Na tento stop a setkání budeme ještě dlouho vzpomínat. Úžasný člověk a úžasné přivítání do Bosny.

                Směrem na Mostar zvedáme palec a zastavuje nám autobus plný turistů. „Private bus for you guys”, směje se řidič. Wow, to jsem fakt nečekala. Sedáme si na přední sedačky, všechny zdravíme a děláme hromadné selfie. V Mostaru doplňujeme vodu na autobusovém nádraží a děsíme prodavače jízdenek tím, že stopujeme po Bosně. 


Prý máme být opatrní. Oukej. Během pár minut se nám naskytne před očima vtipná scénka. Babča (cca 65), která sedí ve starém zaprášeném mercedesu, stažená okýnka, kouří jednu za druhou a volá: „Dony, Dony”, a neustále popojíždí metr po metru, zatímco se Dony, její pes, né a né vrátit do auta. Chvíli stojíme na protějším chodníku a smějeme se. Pak Jirka rozhodne, že babče toho psa do auta naženeme. Já zleva, ty zprava. Otevíráme zadní dveře auta a voláme: „No šup Dony, do auta Dony.” A tak nás babča odváží alespoň za Mostar, na jedinou silnici směrem na hlavní město. Na benzínce se k nám nachomýtl místní opilec, původem z Ukrajiny, který se chtěl seznámit, a tak nám dává cenné rady, ale naštěstí během pár minut mizí. Stopli jsme si kamion. Jedeme z Mostaru přímo do Sarajeva. Řidič nám nabízí další jídlo, veze krabici nějakých sladkých perníčků, a tak si každý alespoň čtyři dáváme. Cesta Mostar-Sarajevo je nádherná. Opravdu překrásná cesta plná skal, blankytně modrých jezer a stromů. Úžasná příroda a atmosféra. Po příjezdu na okraj Sarajeva máme chuť si trochu odpočinout a po dlouhých dnech s lidmi mít nějaké vlastní soukromí. Cestovat jako pár a nikdy nemít ani chviličku sami pro sebe je trochu frustrující. Rozhodli jsme se, že si zaplatíme airbnb. Bosna je úplně super levná. Celý apartmán (ložnice, vlastní koupelna, kuchyňka), s klimatizací, ledničkou, lahví vína, i fénem stála 500,- na noc. Dojídáme pečivo, pijeme víno, sprchujeme se, holíme, pereme oblečení a spíme asi 8 hodin, konečně. Ráno nám trvá všechno hrozně dlouho. Sprchujeme se ještě jednou, snídáme – máme totiž čaj a kávu, a tak si dáváme obojí, balíme a sušíme prádlo.
                Po procházce Sarajevem si vyzvedáváme krosnu opět u Nedima doma. Krásný rodinný dům na kopci, hned vedle centra Sarajeva. Ze zahrádky jsme dostali hrušky, švestky a hroznové víno a ještě nám na cestu natočil ledovou vodu.

V Sarajevu se nám líbilo moc. Historické centrum je nabité atmosférou věřících, a to jak muslimů, tak křesťanů. V úzkých uličkách posedávají místní, a turisté si prohlížejí všemožné zboží. Jídlo je cítit na míle daleko a je výborné a levné. Oběd pro dva, ze kterého nám praskali pupíky, stál v přepočtu asi 5 EUR. Bohužel je v Sarajevu také stále živá poválečná atmosféra, většina domů ještě není opravená a jsou prostřílené fasády většiny domů. Stavby, které se během války nepovedlo dokončit, chátrají dál. Avšak, tohle město má potenciál. Ještě pár let a věřím, že se mu povede lépe a lépe. Stačí, aby se turisté nebáli dojet dál, než na Makarskou.


Stopování do Bělehradu přes Bosnu a Srbsko, bez dálnice, to bude dlouhý boj. Přesouváme se pěšky několik kilometrů na hlavní silnici. Zastavuje nám auto asi během hodiny. Mladý kluk, který neumí moc anglicky. Nejede moc daleko, jenom za město, ale nám to hodně pomůže. Vyhodil nás na nejlepším místě, na kterém mohl. Ještě jsme ani nezvedli palec, a už nám staví další auto – prostě Bosna, skvělý. Manželský pár, pracující na americké ambasádě v Sarajevu. Právě jedou navštívit přátele, asi 30 km daleko, a tak nás přibírají na cestu. Po cestě se začínají objevovat ukazatelé na Bělehrad, a tak už asi můžeme říct, kam jedeme. Nebyli jsme si úplně jistí vztahy mezi Srbskem a Bosnou, a tak jsme si nechtěli hned v Sarajevu psát na ceduli Srbsko. Pár nás vyhazuje na odstavném plácku před cedulí Bělehrad, a tak měníme taktiku, a na ceduli píšeme SRB. V Bosně je autostop populární. V okruhu sto metrů jsou další dva stopaři. Za války nejezdily autobusy ani vlaky, a tak se lidé do školy a do práce dostávali jedině stopem. Tak nějak to tady zůstalo populární.

Hudebníci jeli vlastně stejnou trasu jako my, a ve všech větších městech si na ulici vydělávali hraním. Peníze, které si vydělali, použijí na festival. Kolem desáté večer přijíždíme na křižovatku do města, ve kterém nás kluci mají vysadit. Potřebujeme pokračovat směrem na sever, na město Čačak, zatímco oni jedou na jih, na Guču. Karavan staví v jedné vesničce, u benzínky, a vybalujeme kempingovou výbavu. Z karavanu vytáhnou kluci stůl, lehátko a osm židliček. Zvou nás ještě na večeři. Vaří těstoviny s omáčkou, salát a mají víno i pivo. To se neodmítá. Italská večeře uprostřed Srbska.
Kolem se motá nějaký děda v tepláčcích a prohlíží si nás, zatímco telefonuje. Máme trochu strach, že na nás chce zavolat policii, a tak ho zveme ke stolu a nabízíme mu pivo. Děda na nás mluví srbsky. My s Jirkou mu docela rozumíme, ale Italové ani Rakušan fakt ne. Děda odbíhá poprvé a přinese nám chipsy a pivo. Představil se jako Lazo a pořád nás zve na nějakou zítřejší párty na bazéně. Taky nám vypráví, jak hraje fotbal a celkově pořád něco vypráví a směje se. Kluci hrajou, vytahují z obytňáku další nástroje a dělají ve vesnici půlnoční koncert živé hudby. Každé projíždějící auto mává, směje se a dokonce i policajti si přijeli poslechnout přídavek. Když šel někdo okolo, tak se zastavil a poslechl si hudbu. Další místní chlapíci, jdoucí z hospody, přinesli domácí slivovici, a tak legrace pokračovala do čtvrté ranní. Kolem třetí jsem tak unavená, že už nemůžu udržet oči. Ujeli jsme s nimi asi 100 km a přitom jsme s nimi strávili půl dne. To je sranda. Ulehám na jednu postel v karavanu a doufám, že budou hrát a zpívat až do rána, a nebudou postel potřebovat, ono vlastně, kdo by řídil, kdyby chtěli odjet, když všichni pili.
Ve čtyři nás někdo budí a vyhazuje z karavanu, prý pokračují zase na Guču. Jsem úplně rozespalá, vyndala jsem si čočky, a tak nic nevidím. Během chvilky mají zabalené všechny židličky i nádobí, a tak je objímám, některé i dvakrát, protože když měli dva lidi modré tričko, nevěděla jsem, kdo je kdo, a jdeme hledat místo na spaní. Lehla bych si naprosto kdekoliv, protože jsou Srbové přátelští a místní policie také, ale horší to bylo se psy. Kolem náměstí pobíhalo asi deset divokých psů, ze kterých mám strach, a tak by bylo nejlepší se vyspat někde, kam nemůžou. Hledáme park a stromy. Našli jsme bar, ve kterém se sice svítí, ale nikdo tam není. Chceme se vyspat na terase baru. Odněkud však slyšíme zakašlání a bojíme se, že majitel spí nahoře, a tak jdeme hledat dál. Nakonec složíme hlavu ve starém obchodním centru, které vypadá nepoužívané nebo je v rekonstrukci. Všude je vrstva prachu. Zavíráme vchodové dveře a uleháme na nejvzdálenější lavičky. Z patra nad námi se ozývají ťapičky, vrtění ocásky a zrychlený dech. I přesto, že se psů bojím, tak jsem usnula během minuty. Spala jsem asi dvě hodiny, které Jirka sotva zamhouřil oko, a pokračovali jsme v cestě dál.

Ráno je konečně benzínka, u které jsme strávili noc, otevřená. Snídáme croissant a cappuccino, a s cedulí Čačak (v azbuce), se vydáváme na stop. Zastavil nám mladý Srb, který jezdí pracovat na zaoceánské lodě. Teď jede zrovna na víkend za svojí přítelkyní. Mluvil docela dobře anglicky a měl zajímavou práci, během které hodně cestuje, a tak nám dost vyprávěl, zatímco nás odvezl do Čačaku. Konečně nadepisujeme na ceduli Bělehrad a pokračujeme ve stopování. Jsem rozespalá a mrznutá, ráda bych si někde lehla do trávy a spala. Zkoušíme, jestli nám někdo zastaví. Pán, který jede na letiště před Bělehrad, nás nabírá. V krámku za městem nám kupuje chlazenou minerálku a sobě cigarety. Pouštíme písničky, sedám si dozadu a během chvilky usínám. Spinkala jsem asi půl hodiny, ale bylo to příjemný. Cesta mimo dálnice trvá dlouho, a tak i přes krátké vzdálenosti, trávíme v autě spoustu hodin. Pán nás vyhazuje na benzínce pár kilometrů před Bělehradem, kde dojídáme poslední zbytky svačiny.
                Do Bělehradu nás veze blonďatá paní, která jako malá holka jezdila stopem se sestrou do školy. Vyhodila nás na úplném začátku města, na první zastávce autobusu. My však MHD použít nechceme, a tak stopujeme s cedulí – CENTAR. Mám první negativní zkušenost se stopováním. Ačkoliv stopujeme jako pár, s cedulí, s batohem, vlajkou a v sportovním oblečení, zastavil u krajnice nějaký hnusný, tlustý cikán, který si mě spletl s děvkou. Naštvaně jsem od okénka poodešla a vytvořila další pravidlo – Když to bude chlap, tak se jdeš ptát ty, Jirko. Cikán na mě ještě troubil, kdybych si to třeba náhodou rozmyslela, a tak jsem ho musela vyfakovat, aby mu došlo, že nemám zájem.

                První dojem z Bělehradu nám kazí všudypřítomná špína, smrad a to, že se nám chce na záchod. Snažíme se najít nějaký McDonald, kde trochu načerpáme síly na prohlídku města. Kolem řeky není nikdo, všude probíhají nějaké stavební práce a rekonstrukce. V parku v centru jsou samí muži, jsem široko daleko jediná holka, kromě jedné babči. Na lavičkách je rozvěšené prádlo. Buď tady žijí bezdomovci, imigranti anebo nějaký vyhnanci, ale nelíbí se mi tady. To, co jsme na první pohled viděli, vypadá jako město duchů. Konečně jsme našli Mekáč, ten je všude stejný. Převlékám se, piju ledovou coca colu a hledáme na internetu, co by mohlo být v Bělehradu hezkého. Problémem v Bosně a Srbsku je internet, můj tarif funguje pouze v zemích EU, a tak musím po několika dlouhých letech hledat zase wifi, když potřebuji na internet.

                Na druhý pohled je Bělehrad pěkné, klidné město, které je hodně zelené. Vyšlápli jsme si na hrad, ze kterého je na řeku i přilehlé parky hezký výhled. Hradby jsou fotogenické, a kdy se vám povede mít hlavní město na fotkách bez turistů?! Málokdy. Procházíme se po areálu a směřujeme do centra, kde si chceme zajít na nějakou večeři. V první restauraci, kde si objednáváme pizzu, nefunguje platební terminál, a tak odcházíme. Abychom vysvětlili, jak cestujeme. Máme s sebou 2,500 CZK, které jsme si nevyměnili na žádnou měnu. Poté, co jsme se závodu odstoupili, jsme začali používat platební kartu, a tak jsme vázáni na restaurace a obchody, ve kterých se dá platit kartou, abychom nemuseli vybírat místní měnu. Při platbě kartou je stejně vždy nejlepší kurz a vzhledem k tomu, jakou rychlostí měníme navštívené země, v nichž jsou různé měny od marek po dináry, je to nejlepší varianta. Nakonec jsme si objednali asijské kuře s rýží a zeleninou. Po večeři chceme stopovat dál. Směrem na Maďarsko.

                Stopovat ve městě je fakt nejhorší, a tak, pokud chcete dojet stopem opravdu daleko, snažte se velkým městům vyhýbat a nikdy nezajíždějte do centra. Držte se benzínek, dálnic a hlavních tahů. My jsme pospíchat přestali a já mám města moc ráda, a tak je to už druhé hlavní město, které jsme navštívili a už podruhé se nemůžeme dostat ven. Jdeme několik kilometrů podél hlavní silnice směrem na dálnici, vzdálenou 17 km, zkoušíme za centrem stopovat. Nefunguje to. Na silnici jsou tři pruhy, a ten nejbližší k nám je určen pro taxíky a autobusy. Snažíme se před taxíky schovávat, ale jezdí jich tady tolik, že to nejde, atak jakmile nějaký začne přibržďovat, kroutíme, že ne a ukazujeme ceduli HU. Nakonec jeden z taxikářů zastavuje. Máváme na něj, že svést nechceme, aby odjel. On však zaparkuje a vystupuje z auta. „To bude zase nějakej mamlas,” říká Jirka a jde mu vysvětlit, že jsme stopaři. Taxikář nás chce kupodivu odvést zdarma, protože pochopil, že potřebujeme na nějakou benzínku k dálnici, a tak nás nabírá a my se několikrát ujišťujeme, jestli opravdu „No money.” Má cestu na letiště a jezdí tuhle trasu několikrát denně, teď je zrovna prázdný, a tak proč by nás nevzal. Jmenuje se Mejiko. Má dvě dcery. Vysazuje nás na rušné OMV, kde nám zastavuje Broňa.



 S Bronislavem se svezeme pěkný kus cesty, skoro k maďarským hranicím. Jede na víkend domů z práce. Chce nás odvést co nejdál, na co nejlepší benzínku, a tak míjí svůj sjezd a zajede si dalších 15 kilometrů, abychom to měli blíž. Nojo, jenže Broňa zapomněl, že další benzínka je v opačném směru a on už bohužel musí opravdu sjíždět. No nic. Tma jako v pr – deli, a on nás vyhodil na dálnici, kde jezdí auta minimálně 130 km/h. To je blázen, opravdu věří tomu, že nám tady někdo zastaví anebo se nás prostě chtěl jenom zbavit? Protože jsou nám naše životy drahé, přesouváme se z dálnice pryč, směrem k nájezdu a jsme odkázáni na auta, která budou z nejbližších vesnic na dálnici najíždět. Je asi deset večer, takže je na nájezdu jenom jeden celník vybírající poplatky za průjezd dálnicí, dva toulaví psi a my dva. Nemáme žádné jídlo, nemáme vodu. No, tak si buď stopneme nějaké auto, které tady zázrakem projede, ukecáme celníka, aby nás v budce nechal přespat, anebo půjdeme pěšky do nějaké vesnice. V okolí deseti kilometrů není vůbec nic, jenom dálnice. 


Skáču pod kola prvnímu projíždějícímu auto, po 40 minutách vysedávání u svodidel. Auto nezastavilo. Další projíždí bílá dodávka, má dvě místa, atak buď teď, nebo nikdy. Stojím za závorou, přímo na silnici. Řidič stahuje okýnko. Mluvím srbsky, Němce tu nemá nikdo rád, a Američany vlastně taky ne, takže je nejlepší vždycky ukazovat, že jsem Češka. Český holky a český pivo má rád každej. Na pánovi je vidět, že stopaře normálně nebere. Možná z nás měl strach. Chvílí váhá, a potom nás nabírá do auta. Prosíme ho, aby nás odvezl alespoň na nejbližší benzínku. Nejprve se diví tomu, že cestujeme stopem. Ptá se, proč to vlastně děláme a jaký to má smysl. Pána obdivuju. Někdo, kdo poprvé v životě vzal stopaře, a kdo se vlastně setkává s druhem lidí, jako jsme my, udělal velký krok. Pán jede vyzvednout dodávkou nějaké zboží až do Rakouska. Převáží nás tak přes Srbsko-maďarské hranice, kde jsou kolony jako blázen. Zdržení minimálně hodinu. Aaaa. Já už chci vystoupit, chci si kdekoliv, kde mě nesežerou psi, natáhnout spacák a spinkat. Po probdělé noci máme vážnou spací krizi. Pán moc nemluví. Občas odpoví na dotaz, který mu položím, ale jinak se tváří, jakože v autě ani není. Blbý co? Na hranicích se začínají objevovat romské rodiny, které si „vydělávají” peníze od řidičů, stojících v kolonách. Mezi stojícími auty pobíhají muži, čistící čelní skla. Na krajnicích čekají děti i ženy s batolaty. Všude okolo jsou kočárky, jízdní kola a bordel. Je jich tam několik desítek. Ušmudlají okno, vezmou si peníze a pobíhají od jedné řady aut k druhé. Pokud někdo nemá zájem o vyčištění okýnka, tak vzbuzují soucit hladovými dětmi, které tahají s sebou v náručí jako pytel brambor. Náš řidič je nejen introvertní, ale také velmi netrpělivý, po pěti minutách čekání přejíždí do pruhu vpravo, který je určen pro náklaďáky. Ačkoliv se vezeme v dodávce, nějak mu to prochází. Každých pět minut usínám. Musíme vylézt z auta, ukázat se celníkovi a dostaneme razítko do pasu. Srbsky se dohaduje s řidičem o tom, proč nabral stopaře. Oba se bojí, že pašujeme drogy, prý je podezřelé, že máme jenom jeden batoh, pro dva lidi. Auto projíždí nejprve váhou a poté i rentgenem, a protože bohužel žádné drogy nemáme (kdybychom měli, tak je dávno sním, abych pořád neusínala), tak jedeme dál. Řidič jede docela rychle, ale i přesto je každá minuta, kdy bych neměla usnout, nekonečná. Jirka má podobnou krizi jako já, a tak se nemůžeme dohodnout, kdo z nás bude vzhůru. Vzájemně se štípeme a snažíme se udržet konverzaci. Pán staví asi 60 km před Budapeští na benzínce, už ho také bolí oči. Rozhodneme se vystoupit z auta, poděkovat a ustlat si někde na zemi. Zítra ráno budeme v cestě pokračovat. Na benzínce je spousta aut a na trávě spí několik dalších lidí, někdo pod dekou, někdo dokonce ve stanu, a tak usuzujeme, že také dlouho čekali na hranicích a posunulo to jejich plány na příjezd do plánované destinace. Cenné věci máme v ledvince a tu si necháváme na sobě. Vlezeme do spacáku, který jednoduše hodíme na alumatku a pod hlavu si dáme krosnu. Zouváme si akorát boty a svazuji je ke krosně, snad mi je nikdo neukradne. Usínáme během minuty a je nám úplně jedno, že kolem projíždění kolony aut, i že na jedné louce spí další hromada pochybných existencí, pro které jsme pochybnými existencemi zase my.

                Vyspali jsme se krásně. Ráno vstrkuji hlavu ze spacáku a divím se, jak jsem mohla usnout na takovém místě, hranice mé komfortní zóny zdají se býti posunuté o pěkný kus cesty než předešlé roky. No, každou cestou se měním. Balíme spacáky, hážeme věci do krosny a hledáme záchod. Doufáme, že by na benzínce mohla být sprcha. Sprcha tam sice je, ale nepoužívaná, jsou v ní naházené nějaké zásoby. Pravděpodobně jsme vstali zrovna ve stejný čas, jako třicet dalších lidí na této benzínce, a tak se toalety Shellky na chvíli mění na letní festival, všude jsou davy lidí, které si chtějí vyčistit zuby, učesat vlasy a umýt alespoň ruce. Povedlo se mi omýt se vlhčenými ubrousky, nasadit čočky a udělat ze sebe člověka. Jiřík zatím objednává cappuccino a croissant. Ptáte se, jestli to snídám i doma? Ne, ale ráda bych. A navíc, na benzínce vločky s mlékem nemají. Maďarsko je stále levnější než Německo, a možná i než Česko, atak se nechceme upejpat úplně na lowcost zero. Upejpáme se na lowcost střední třídy.

                Po snídani chytáme z benzínky stop až do centra Budapešti, přímo před náš objednaný hostel, který jsem cestou v autě našla. Už se nemůžeme dočkat nějaké sprchy. Pán pracuje jako řidič, a tak soudíme, že kamioňáci a řidiči to prostě mají v povaze, brát stopaře. V hostelu se vyskytl problém, naší rezervaci na dnešní den nemají a mají plno. Jirka se ptá, jestli se můžeme alespoň vysprchovat, a tak z toho těžíme aspoň sprchu zdarma. Po sprše s námi řeší majitel hostelu, jestli by se nenašlo přece jenom nějaké volné místo. V Budapešti je zrovna nějaký festival a všechny ostatní hostely i airbnb jsou úplně plné nebo stojí desetinásobek toho, co normálně. Nevím jak, ale bydlíme. Sice nemáme soukromý pokoj pro dva, ale dvě postele v noclehárně pro 6 lidí. Nevadí. Uzamykáme krosnu do skříňky a jdeme do centra města pěšky. Budapešť je nádherná. Tento rok už jsem tady podruhé.
Procházíme kolem řeky, od velké tržnice, až k hradu. Od hradu jdeme k parlamentu. V zimě tady nebylo tolik turistů a vše bylo suché a šedivé, dnes před parlamentem kvete levandule a tak se na chvíli zastavujeme, čicháme vůni levandulí a povídáme si. K večeru pokračujeme městem zase zpátky k hostelu a stavíme se na gyros. Stál asi 400 HUF, což je strašně levný. Víme proč. Nebylo to dobrý. Snědli jsme to, koupili jsme si v supermarketu cider a za poslední drobné nakoupili snídani. Výjimečně jsme v Maďarsku disponovali hotovostí, a to proto, že v hostelu chtěli platbu pouze hotově. Za 10 000 HUFŮ jsme měli noc pro dva, večeři, snídani a pití.

Mám hrozně ráda, když s Jiříkem něco společně tvoříme. Ať už jde o úplné maličkosti nebo o nějakou společnou práci, cokoliv děláme společně, je mnohem zábavnější a lepší. Na hostelu jsme společně povlékali postel. Tak jsme se u toho nasmáli, že ani nevím, co je na tom tak vtipného. Možná je to vážně ta společná radost z maličkostí. Ty drobný chvilky, kdy si uvědomíte, že jste šťastní, protože jste na všechno dva. Já držím povlečení a hrabu se na druhý konec, Jiřík má v ruce peřinu a chceme ji společně nacpat dovnitř povlečení. „No, tak si připrav chňapíky.” Strkám prsty do rohů a chňapíkama přebírám peřinu. Směju se nahlas výrazu chňapíky a třesu deku dolů do povlaku. Kéž by nás ten společný humor nikdy nepřešel a smáli jsme se ještě alespoň sto let tak, jako u chňapíků.

Pravděpodobně byli všichni návštěvníci na festivalu, protože hostel zel prázdnotou. Šli jsme spát okolo desáté a společnost nám dělal jen jeden postarší Ind, který pořád svítil. „Jirkoo, řekni mu něco,” a spala jsem dál.

Předposlední ráno naší cesty jsme se rozhodli mířit zpět do České republiky. Na hostelu posnídáme okolo sedmé ranní vycházíme k dálnici. V centru nám stopování příliš nejde. Po půl hodině měníme místo. Po další hodině strávené na mostě to vzdáváme, jdeme kus pěšky. Podotýkám, že se tam dalo zastavit úplně v pohodě, už třikrát tam zastavilo auto, aby někoho nabralo, a nebo vyhodilo, bohužel né nás. Jdeme asi 5 kilometrů až k nájezdu na dálnici, kde je McDonald, benzinka a tříproudová silnice. Tak tady to musí jít. Jedna věc je, že v brzkých ranních hodinách to jde vždycky špatně – a tak další pravidlo stopaře by mohlo být – Stopujte radši večer, až do půlnoci, a ráno si přispěte, než jít spát hned, jak se setmí a ráno brzo vstávat. Lidé jsou ráno rozespalí, jedou do práce, nekoukají kolem sebe a nemají chuť se s někým bavit. Další věc je, že je neděle. V neděli se nic nedělá. V neděli se chodí všude do kostela, na setkání s blízkými a neberou se cizí lidi do auta – je čas na rodinu. Na benzínce za Budapeští jsme strávili další dvě nebo tři hodiny, které jsme se snažili aktivně stopovat, oslovovat řidiče na benzínce, mávat vlajkou, zpívat, křičet, nadávat, povídat si, opalovat se, až se nakonec Jirka schoval, pár aut na mě zatroubilo a zapískalo a za pět minut jsem měla stopnuté auto. Maďar, který nám zastavil, jede směrem na hranice se Slovenskem. Vyhazuje nás na benzínce, kde vytahujeme ceduli CZ. Českou vlajku si věsím kolem pasu, sledujeme spzky a věříme, že dojedeme co nejdřív do Brna, kde se máme sejít s přáteli z Erasmu. Na benzínce nám trvá stopování dobrých 20 minut, které se vyplatili. Stopli jsme si německou dodávku, předělanou na obytňák s koly do terénu. Měl jenom jednu sedačku, a tak Jirka sedí vzadu mezi ložnicí, kuchyní a záchodem a z repráků mu duní hudba přímo do uší. Týpek si dodávku přestavěl sám, jezdí s ní na festivaly a různě po světě. Cestuje sám, a má tam všechno, co potřebuje. Bavíme se německy, atak si můžeme povídat o všem možném. O cestování, studiu, životu v Česku a Německu, o hudbě. Pracuje v nějaké firmě, která vyrábí a staví tyhle obrovské reproduktory. Jede také z Budapeště až do Stuttgartu, a tak nás vyhazuje v Brně, na první zastávce autobusu. Během cesty nám nabídl chlazenou fantu.

Přijíždíme do centra města. Máme sraz u hlavního nádraží s mojí spolubydlící z Německa, s Kiki. Tak nějak cítím, že jsem zpět v komfortní zóně. Jdeme na frappé, na smoothie, na pizzu a povídáme si o všem možném, co jsme zažili za těch 14 dní, co už spolu nebydlíme. Večer se přesouváme k Jiříkovu spolužákovi Martinovi, který nám připravil luxusní českou večeři a spaní na rozkládacím gauči, kam bychom se vešli třikrát. Dokonce nám půjčil i čistá spací trička, a tak se cítíme, jako doma.


Po probuzení nás čeká snídaně do postele, káva, ranní pokec a vyrážíme na poslední stop. 
Brno-Praha. Dneska budeme mluvit asi už jenom česky. Zrovna jsme si na sebe vzali trička Lowcostrace, a to proto, že jsou ještě čistá. Tak věříme, že stopneme fajn lidi, kteří se nás nebudou na nic vyptávat. Po poprasku v pražském metru se Lowcostrace stal docela oblíbených tématem v médiích, a tak už ten výraz znají i naše babičky. První stop je luxusní oranžové auto s chlapíkem jedoucím z fitka, zaveze nás na dálnici, kde nás nabírá obchodní manager, který prodává stavební materiál, zejména okna a dveře. Má právě teď dovolenou, a tak byl v Brně něco vyřídit a jede zpět domů, do Meziříčí. Před sjezdem nás vyhazuje na benzínce, kde chytáme další stop. Asi jeden z nejlepších stopů vůbec. Majitel IT firmy, který jede do Prahy na nějaké vyšetření. Vzhledem ke kolonám na D1 jsme s ním strávili docela dost času. Vzal stopaře asi po deseti letech, prý ho tak nějak něco osvítilo, a i přesto, že spěchá, chce nám pomoct. Vyprávíme mu o tom, co děláme, a hned nám nabízí svoje hranolky z McDonald. Sním mu je. Má krásného dvouletého syna Matiase, ukazuje nám fotky, povídá nám o své práci, rodině, snech. Dobrý stop se pozná tak, že nemusíme vést hovor neustále my. Pán kladl spoustu zajímavých otázek, protože mu bylo jasné, že na to, kde spíme a kde jsme byli, se nás ptá každý. Zajímal se o Lowcostrace, o stopování, o minimalismus a o to, proč cestovat bez peněz. Byl to zajímavý rozhovor, ze kterého si Mirek určitě něco odnesl, a tak věřím, že nelituje toho, že vzal stopaře. Třeba si příště na dovolenou do Chorvatska vezme o pár věcí méně, až mu bude praskat auto ve švech a vzpomene si na nás a naší jednu krosnu pro dva lidi.

Moc se mi líbí motivovat a inspirovat ostatní k tomu, aby žili víc minimalisticky, aby neutráceli za hlouposti, aby neničili planetu. Sama jsem se inspirovala a naučila od cestovatelů, nomádů a bloggerů z internetu, vyzkoušela si to, a teď mohu doporučit zase dál lidem, kteří si ode mě něco přečtou nebo se mě na cestování zeptají. A tak na závěr chvilka konverzace s Mirkem.

„Čím třeba člověk má začít doma, čeho se zbavit?” Úplně skvělá je brožurka o minimalismu od Krkavčí matky (Veronika Hurdová), kde jsem se nechala inspirovat já. Nejlepší je začít u věcí, které opravdu, ale opravdu nepoužíváme. Každý si nejprve řekne: Jo, jenže já používám všechno. Ok. Kolikrát denně? Týdně? Měsíčně? Začněte ve skříni. To, co jste neměli víc jak tři měsíce na sobě, vyhodit. To co vám nesedí, nesluší, není, to, co se vám nelíbí – všechno darovat, vyhodit. Dále šperky, kabelky, boty. Nechte si od všeho maximálně dvoje nebo troje. Pokračujeme dál. Jak často používáte lyže, snowboard, kolečkové brusle, lední brusle, … vážně na jedno použití ročně potřebujete vlastní? Co si to od někoho půjčit anebo sdílet? Knihy, filmy, CD – vážně to nenajdete na internetu? Vážně čtete jednu knihu dvakrát? Nebo kolikrát za život? Domácí spotřebiče jako kuchyňský robot, tyčový mixér, odšťavňovač.. koupili jste to někde v akci, vyhráli v tombole a nebo jste to strašně moc chtěli, pak jste to třikrát použili a zabírá to místo v kuchyni, a lapá prach anebo ještě lépe, dali jste to do krabice, a jednou se to bude hodit, že?

Čím méně věcí, tím více lidí, lásky, radosti a peněz, které můžete dát do zážitků. Ty se totiž nezkazí, ani nerozbijí, ani neopotřebují, ty zůstanou na věky věků.

Jsme zpátky v Praze. Naše cesta je u konce. Ujeli jsme víc než 3000km stopem. Potkali jsme hodně nových a zajímavých lidí různých profesí, koníčků a zemí. Mluvili jsme anglicky, německy, česky a ´´slovansky´´. Zase jsme posunuli hranice naší komfortní zóny a zbavili se některých strachů a předsudků. Poznali jsme další kousek Evropy a další kousek sami ze sebe.



pondělí 20. srpna 2018

Skrz Pyrenejský poloostrov od západu na východ



Život začíná tam, kde končí strach



Náš výlet začíná v Německu, ve městě, kde žijeme posledních šest měsíců. První den se vydáváme vlakem do Görlitz, malého města na hranicích Německa a Polska, do kterého máme vlakovou dopravu zdarma. Do krosny balím zhruba 13kg. Je zima. Původní plán byl vyrazit nalehko, abychom netahaly zbytečně těžké věci s sebou na zádech, protože v Portugalsku bude určitě teplo. Tomuto naivnímu výroku se s odstupem času musím upřímně smát. Kdyby nebylo bývalo v Polsku -12 stupňů, tak bychom si v Portugalsku musely oblečení dokupovat.. Takto však jedeme dokonale připravené.

Doufám však, že se bude oteplovat a oteplovat..Plán je takový, že skoro žádný není. Nemáme zajištěné ubytování, nemáme letenku zpět, nemáme nastudované průvodce, nemáme vlastně ani moc peněz. Cestou si nastudujeme, co chceme navštívit a za běhu vymyslíme, jak se tam dostat. 
Jenom to počasí trochu nepřeje spaní venku. Na spacáku je sice napsáno do -11, nehodláme to však riskovat. Oblékáme termoprádlo, jarní bundu a pro jistotu ještě bundu podzimní. Navrch pláštěnku a šálu a je nám akorát. Hranice Polska a Německa. Mrzneme. Po hodinové procházce jsme zamrzlé asi jako naše iPhony. Ohříváme se v infocentru, v galerii, v pekárně.. K obědu houska a máslo a marmeláda, 91 centů. Výhodou je, že nikde nikdo není. Kdo by taky cestoval, když zamrzaj lidem i nudle v nose. 
Naštěstí jsme splašily super airbnb. Slečna nám uvařila vývar.. prý je kosa..nakoupila takovou snídani, že se pro nás stává i večeří.. a jsme nadšený. Sedíme u topení a modlíme se, abychom zítra rychle chytly stop dál.. nebo u silnice budou dvě ledové sochy.



Wroclaw
Včera večer se k nám připojil Jiřík, aby nám pomohl svým krásným úsměvem dostopovat do Wroclawi. Povedlo se to kupodivu rychle.. i přesto, že jsme tři. Zima jako prase, ale -4 nás nerozhodí. Město je super. Nachodili jsme asi 12 km, vylezli na věž a z tepla pokoje hostelu, který sdílíme s dalšími sedmi lidmi, jsme konečne onliiine. Wroclav je krásná. Nejvíc se mi líbili všudypřítomní malý trpaslíčci všech možných profesí a koníčků. Na hostelu si dáme nějaké víno. A jdem spinkat. Přemluvili jsme Jirku, ať s námi jede ještě zítra do Krakowa. Takže .. wohoo.

Nedělní ráno začalo mrazivě. Stejně jako předchozí dny. V tichosti jsme už potřetí balili krosny a šepotem se domlouvali na další cestě. Na kus kartonu z včerejšího nákupu píšeme Krakow, z druhé strany Katowice. Uvidíme, co se chytne. Ostatní spolunocležníky rozmístěné na čtyřech dalších palandách budíme smíchy. Přes noc se orosilo okno, na jehož parapet jsme odložili večer věci a ihned zamrzlo. Štefky šála je přimrznutá k oknu, a tak zatímco se snaží neodnést s sebou polovinu pokoje či nevysklít starodávné okenice, svíjím se na zemi smíchy.
Najít dobré místo na stop je polovina úspěchu a být hezká blondýna s fešákem z Lalalandu a sexy brunetou, ukazující zadek, ta druhá. Tím chci jen říct, že jsme první auto stopli během patnácti minut.. a taky to, že jsme pěkní.
Audi A5 nás svezlo cca 40km před Katowice, kde u Mcdonaldu, zvesela, za zpěvu českých lidovek, chytáme další auto. Týpek je asi trochu zhulenej, dejme tomu, že jenom přepracovanej. Pouští nám polský rap, taky despacino, a perfect.. a tak jedem docela bomby. Schytala jsem zase přední sedadlo, procvičiji polštinu.
“My ichame do Krakówa, y studuję v Niemcich, a nema penezi.” Ostatní vzadu hýkají smíchy, já jsem však zachránila situaci. Týpek po nás chtěl totiž prachy na benzín. My ale žádný neměli.. a ani jsme nemuseli lhát. A tak jsem stočila konverzaci a chválila mu jeho styl hudby, auto, život, během nějž nevystrčil nos z Polska a asi jsme ve finále všichni spokojení.

Krakow

Odpoledne procházíme Krakow. Hrajeme si na dětském hřišti a soudíme, poté, co jsem za střízliva vypadla z dětského kolotoče, že jsou pěkně nebezpečné.. a děti jsou blázni. K večeru se zahříváme horkou čokoládou v nákupním centru a řešíme, kde budeme spát. Venku v -12 totiž rozhodně neee.
Spaní jsme sehnali přes couchsurfing u sympatického ukrajince, který se do Polska nastěhoval v září, kvůli práci. Schválně si pořídil byt se dvěma ložnicemi, aby mohl ubytovávat couchsurfery. Je v Krakowě sám a tak si takhle zajistí společnost alespoň párkrát do měsíce.
Rozhodli jsme se snížit hmotnost krosny ještě víc, i přesto, že jsme skromně zabalené už byly.
Jirka zítra odjíždí do Prahy, a tak vezme to, co nutně nepotřebujeme, s sebou. Nechávám si jen jedny legíny, termo vrstvy, troje ponožky a dvě tílka. Prostě někde cestou vypereme nebo nakoupíme v sekáči.. Pod 7kg to bohužel stále není, ale dostala jsem se na 10kg.
Zvažuju, zda nevyhodit i jídlo, plecháček, příbor a spirálu.. ale za ty dva týdny bych přeci jen hlad dostat mohla. Lékárnička, čelovka, hamaka a spacák se stávájí nepostradatelným základem.. a pláštěnka se tentokrát bude asi taky hodit.
Tak uvidíme ..... ✈️✈️✈️

Lisabon
V pondělí jsme vyměnily Polsko za Portugalsko, a tím si o 20stupňů polepšily. Teploměr hlásí +15 a já mám pocit, jako bych ze zimy spadla rovnou do jara. Barevné domečky, úzké ulice, zelená tráva, parky a vůně moře. Miluju. K večeři nás čeká cotfish, typické portugalské jídlo, které pro nás vaří náš couchsurfer Vitor. Bydlíme u něj, v klidné čtvrti, 8km od centra.. v bytě s dvěma koupelnama..zdarma. Je to neskutečný, prožívat něco, o čem jste do nedávna jen četli na internetu, na vlastní kůži.


Vitor je super. Vypráví nám u vína o studentském životě tady a my na chvilku litujeme, že jsme na erasmus nejely do Portugalska. Město jsme prochodily křížem krážem a můj dojem je takový, že je to skoro jako v Liberci.. buď prší a nebo je to do kopce... pak je to ale zase z kopce .. a tak výsledný dojem vlastně docela fajn.
Nejkrásnější místo je samozřejmě na tom nejvyšším kopci u hradu sv. Jiří. Strávily jsme tam celé odpoledne, a to proto, že jsme zaplatily za vstup celých 5EUR. Nemůžeme se dočkat teplé sprchy a čaje. Dnes jsme na řadě s vařením.. Ale nakonec dojídáme jídlo ze včera, a tak k tomu alespoň kupujeme pivo.Ráno v Lisabonu začalo neslavně. A to tak, že rozbitým talířem.. 
Snažila jsem se umýt nádobí, ale vzhledem k tomu, že mě celým životem provází nešikovnost ve stylu Pata a Mata, upadl mi hrnek.. který se, pozoor, nerozbil. Jenomže spadl na talíř, a rozbil ten. Zpanikařila jsem a místo toho, abych se přiznala, jsem se rozhodla zatloukat. Schovala jsem tudíž rozbitý talíř do krosny a vyhodila ho po cestě z domu. Já vím. Karma mě nemine. Avšak Stefi říká, že mi střepy přinesou štěstí.


Píšeme ceduli, jdeme na stop a jedeme s Franciskem kamiónem. Co na tom, že má jen jednu sedačku. Sedím na posteli, nohy na ledničce, dostáváme chlazenou cocacolu a povídáme španělsko-anglicky, občas to však proložíme německým “scheiße”. Chlapík je to veselej, skládá mi komplimentů, že bych se v nich mohla koupat. Miluje moje vlasy. Asi proto, že jsem si je včera umyla. Bohužel jede dost pomalu, staví na benzínce pro noviny, pak chce na kafe, pak na oběd a já začínám mít pocit, že do Porta nikdy nedojedeme. Když musí cestou ještě naložit zboží, tak se loučíme. Vybaví nás dalším kilem pomerančů a pusou na tvář. A my stojíme u silnice v úplném prdelákově.
Stoply jsme týpka, který sice neumí ani slovo anglicky, ale mojí lámanou španělštinou a translatorem se domluvíme. Muziku poslouchá pěknou, a tak nás veze skoro 200km do města Aveiro. Vyskakujeme v centru.
Obrigada. Obrigada.
Jde se jíst. Na jídlo jsme si zašly do obchoďáku, přímo v centru. U kanálů, díky nimž se městu přezdívá portugalské Benátky. Za 5EUR si objednávám menu s kuřecí polévkou, rybou, vínem a kávou. Polévka byla studená, smažená ryba také. Jako přílohu jsem dostala červené fazole a k tomu chipsy. No zajímavá kombinace. Avšak co jsem si zaplatila, to také sním.

Aveiro
Probouzím se několikrát za noc. Třesu se zimou, vlhnou mi vlasy a zvažuju, zda je lepší mrznout a dýchat čerstvý vzduch a nebo v teple zatuchlý spacák. Koukám na hodiny. Je 5:40. Dlouho jsem se takhle nemodlila, aby už bylo ráno.
Přemítám v hlavě včerejší večer. Myslím, že ten ranní rozbitý talíř musel přinést štěstí.

7.3 - 17:00
Po jídle jsme procházely městem a hledaly barevné domečky, které nám vyhodil google jako nejlépe hodnocenou památku. Poté, co je člověk v hlavě projede photoshopem, vypadají jako ty, co hledáme. Jinak ne. Blíží se večer, do Porta už asi nedojedeme a venku prší. Platíme nejlevnější hostel a já zjišťuji, že nemám peněženku. Vyhazuji obsah krosny a třikrát ji přehrabuji. Asi omdlím. Naštěstí mám pas, ten nosím v kapse a v Lisabonu jsem si do něj prozíravě strčila českou kreditku. Na té mám sice hovno, ale na cestu domů by to bylo...Na dně krosny objevuju váček s hotovostí. Nikdy si totiž nedávám do peněženky vše, co mam. To znamená, že jsem přišla o nějakou část hotovosti, studentské karty, řidičák, VZP kartičku a kreditku. Fuck.
Blokuju kartu u Sparkasse a vydáváme se na pátrací akci po Aveiru. Naposledy jsem platila za jídlo v obchoďáku. Jdeme tam. Po cestě kouřím, protože jsem na nervy. Do toho prší, a mam chuť stopnout první auto domů. Náš hostel je malej, špinavej a smradlavej. Je tam větší zima než venku a já jsem uprostřed Portugalska asi se 100€.. Miluju.
V obchoďáku portugalsky vysvětluju, co se stalo. Kde jsem seděla. Že mi to asi někdo vzal z batohu, nebo mi upadla na zem. Těžko říct. Všichni z obchodu se mi snaží pomoct. I přesto, že se normálně na kamerový záznam nemohou dívat, sekuriťák zavolá pár známým a pátrání se rozjíždí. Ani nečekám, že by se našla.. Volá portugalsky na ztráty a nálezy a na policii. Netrvalo to ani půl hodiny a moje peněženka je na světě. Málem jsem sekuriťákovi dala pusu, ale udržela jsem se. Policisté mi jí přivezou na nejbližší stanici. Wow. Je tam všechno. Peníze i doklady. Policista mi přeje pěkné prázdniny a já nemůžu uvěřit, jaké mam štěstí. Portugalci jsou fakt mega hodný. Sekuriťák dostal bonboniéru. A my jsme zalezly do hostelu.

Teď se tady třesu. V termoprádle a spacáku. Modlím se, abych nechytla blechy. A aby už bylo ráno.
Díky karmo. Díky štěstí.Cestujeme dál..

Porto
Sedím na gauči v tureckém sedu, vedle mě holka z Německa balí jointa, k poslechu hrají dvě kytary a piano portugalské songy. Tvoříme kruh pohody, která by se dala krájet a jíst po kilech. Lidi z jižní Ameriky jsou fakt skvělý. Jednou se tam vypravím. Dokážou navodit takovou atmosféru, že se u nich po chvilce cítíte jako doma a nebo minimálně jako u starých známých.

8.3.dopoledne
Jsme v Portu. Konečne jsme sem dostaly. Dnes jsme měly znovu štěstí na hodné portugalce.. nebo že by všichni byli hodní?! A nebo že by ve své podstatě byli všichni lidé hodní?!
Cestou z hostelu hrůzy v Aveiru jsme narazily na dva lowcosťáky. Srazily jsme se na ulici a nevěnovaly jsme jim pozornost. Jdeme k nájezdu na dálnici, stopovat. Kluci nás zdraví francouzsky, ale nereagujeme a tak nás dobíhají a chtějí se kamarádit. Rádi by se k nám přidaly na stop. Prý s holkama to jde líp. Tak to už víme. Moje vlasy stopují samy. Hahaha. No namítám, že stopovat ve čtyřech je blbost a rozdělovat se taky nechci.. Jihoameričan jde na vlak, asi spěchá. Němec se nás chytil a nehodlá se pustit. Jmenuje se Anton, jede z Brazílie, kde byl 4 měsíce a teď stopuje zpět domů. Je to docela punkáč, větší než my. Spí venku, pod mostem, u bankomatů.. a asi se moc nemyje, říká mi kromě intuice i vypálená nosní sliznice. Přibraly jsme ho však do party a hltáme jeho story z cest.
 Stopování skoro ve městě, ve třech, ve všední den.. chvíli trvá, ale pak přece jen chytáme auto. Mamka s dcerou, a jedou asi 20km před Porto. Začíná pršet, takže jedem. Kecáme trochu anglicky s dcerou, španělsky s mamkou .. a žijeme v domnění, že nás vyhodí někde na benzíně předtím než sjedou. Nakonec zajíždíme až k nim do vesnice. Ukazují nám svůj dům a staví u obchoďáku.. domluvily nám odvoz až do Porta, abychom v dešti nemusely znovu stopovat. Dcera nám vysvětluje, že nás její bratr odveze až do Porta. Wow. U obchoďáku přelejzáme z jednoho auta do druhého, líbáme obě ženy na tvář a hurá na cestu. Anton se s námi dělí o svačinu. Je docela fajn. Za jídlo si nás získá kdekdo. Asi jako kamioňák Fransisko, který nám na cesty nabalil kilo pomerančů.
Moje paměť mě opět zrazuje a jméno řidiče nevím už po pěti minutách. S krosnou na klíně sedím vepředu a udržuju konverzaci i tak. Ladím mu do rádia Nirvanu, poté, co ze mě udělal DJe jízdy, a povídáme o všem možném. Cestou nám ukazuje fabriku na portské víno a vyhodí nás na nejlepším místě. U mostu přes řeku do centra Porta. Vyhazujeme ceduli, nandaváme pláštěnky a hurá do města. Antona jsme bohužel(bohudík?!)ztratily hned u první památky. Vlakové nádraží v Portu je asi nejkrásnější vlakové nádraží, jaké jsem kdy viděla. V obchoďáku tradičně obědváme housky a salám, dáváme si nezbytné kafe a vyrážíme hledat dnešní domov. Máme zajištěný couchsurfing...
K bytu Ariela Lopeze, kterého hned překřtíme na “malou mořskou vílu”, se dostaneme po pěti kilometrech. Je to klidná čtvrť za univerzitou. Bydlí v baráčku, který poznáme podle brazilské vlajky v okně. Ariel nám nabízí pokoj svého spolubydlícího. Pochopily jsme to tak, že je na prázdninách někde pryč a tak se zabydlujeme.

Procházíme si centrum. Po dvaceti kilometrech v nohách máme dost. Nakupujeme na večeři, vařím a stihly jsme ještě desetkrát vyhodit pojistky a tadá.. Konečně pohoda. Večeře je na stole. Počítala jsem s tím, že budeme tři, čtyři.. a je nás sedm.
V kruhu sedí dva brazilci, dva portugalci, němka a my dvě. Dohromady se bavíme anglicky, nebo se dělíme na holky(němčina) a kluky(portugalština).
Zjistily jsme, že druhý brazilec obývá pokoj, který obýváme my. A jejda. Tady asi došlo k nějakému nedorozumění a než se chudák vrátil z práce, tak se mu dvě češky nakýblovaly do postele a rozvěsily si svoje vypraný spoďáry po pokoji. Prý vypadáme unaveně a tak si máme jeho pokoj nechat. Stěhuje se se spacákem do kuchyně a žal zapíjí do čtyř do rána. Jak jinak než za doprovodu zpěvu. Achjo.
Ve čtyři ráno obracím mokré spoďáry, ucpávám si uši brazilskou vlajkou, která mi z okna spadla na hlavu, a usínám. Je mi v podstatě fajn. Až na déšť bubnující do parapetu. 

Porto je další město, které vede neustále do kopce. Město je krásné, ale dojem trochu zkazilo počasí. Památkou, jež se mi líbila nejvíc, se stává asi kostel, celý tvořený kachličkami. Modrobílé dlaždičky září na dálku a tuším, že se kostel jmenuje kostel sv. Kateřiny. Město je krásné i v noci. Všude je spousta studentů v tradičních hábitech. Dokonce jsme se na MDŽ přimotaly na nějaký koncert. Moc pěkné. Květinu jsme ale nedostaly. Ty tradiční hábity s kapucí prý inspirovaly J.K.Rowling, která stejné hábity oblékla i Harrymu Potterovi a jeho přátelům. A já miluju Harryho Pottera, a tak teda miluju i Porto.

Ráno se mi vůbec nechce ze spacáku. Jsem rozlámaná. Jedinou radost mám z toho, že nám díky elektrickému přímotopu uschnulo vyprané spodní prádlo. Jupí. Jdem do čistého. Akorát Ariel asi nebude rád, až dostane účet za elektřinu.
Kluci mají dohromady dva hrnky, jednu lžíci a kastról. Když chce člověk něco použít musí si to umýt. Avšak na snídani to stačí. Plecháčky si vezeme vlastní.
Je nám tam tak fajn, a venku tak prší, že se k silnici dostaneme až kolem jedné. V pláštěnkách odchytáváme lidi na benzínce a snažíme se jim vecpat do auta. Marně. Pak zkoušíme stop s cedulí Espanha. Nó, asi jsem moc optimistická, když jsem doufala, že se dnes dostanu do Salamancy - 300km. 
Tak zkoušíme stopovat bez cedule a za cíl si dáváme město Mirandela. Tam už se snad cedulechytne. Zastavujeme karavan. Sranda. Aktivní manželský pár a pes se jménem Princezna. Poprvé jedu obytňákem. Paní Anně je 65, malinko anglicky mluví, ale raději používáme ruce. Občas mluví prostě portugalsky. Když nerozumíme, tak nám to napíše. Bohužel ani psané portugalštině moc nerozumím, ale z neverbální komunikace většinou pochopím alespoň téma.



Dělí se s námi o svačinu. Snědly jsme jim čtyři hrušky a ještě vyfasovaly jogurt. Ňam. Prohlížíme si obrázky v časopise, koukáme z okýnka a pozooor , pak José dělá selfiiičko. Škoda jen, že jedeme jako šneci a do 100km vzdáleného města se dostáváme pomalu k večeru. Na benzínce automaticky hned oslovuji lidi. Šíleně prší, je zima a jsme někde uprostřed ničeho. Kolem dokola jsou hory, mlha, mokro. Odchytnu slečnu, která si šla koupit cigarety. Společně hledáme řešení, kam vlastně máme jet. Nabízí nám, abychom jely společně na sever, směr Braganca.. my však chceme pokračovat na východ, směrem Madrid a tak odmítáme. Googlíme v okolí ubytování, googlíme vlaky a autobusy.. Nevíme kam jet, kde spát...
Slečna nás nakonec odváží až do Mirandely na autobusové nádraží. Zkouší i volat kamarádovi, jestli bychom u něj nemohly přespat. Ten však nebere mobil. Achjo. Svitne naděje, že se ještě dnes dostaneme do Španělska. Pokud obětujeme nějaké peníze za lístek. Naděje však brzo pozhasíná. Autobusové nádraží vypadá asi jako Berounský vlakáč. Spoje jsou buď do Porta a nebo do Lisabonu. Super no. Odtud přece jedeme, my chceme na druhou stranu. Paní v okýnku nemluví anglicky, nemluví ani španělsky a asi nemluví vůbec.. Kouká do mobilu a seru jí. Zkouším další okýnko. Mladík mluví anglicky a snaží se mi pomoct. Potom co mi oznámí, že ani do jednoho, mnou vybraného města, nic nejede, propadám panice. Jsme na konci světa. Mirandela. Údolí mezi horama.
Kluk mě zve do svojí kukaňě, abych viděla na monitor a ukazuje mi mapu Portugalska. Nevychází z toho nic jiného, než že jsme v háji. Do hraničního města jede bus v neděli. Tzn. za dva dny. Do Španělska nejede vůbec nic. Vrátit se na jih nechci zase já. Na severu se zase odchýlíme od směru na Madrid. Nojo, jenomže na východ, směr Salamanca, prostě odsud nic nejede. Stopovat v 7 večer považuju za blbost. Kort když leje jako z konve a dálnice je za hory a za doly.

Tak my tady asi zůstaneme no. Asi už navždy. Pak si kluk vzpomene, že nějaký bus přes hranice jezdí. Je to sice konkurenční společnost, na kterou neprodává lístky... avšak..naděje pro nás. Ehm. Bus jezdí v úterý, čtvrtek a neděli. Tak jó no. Tak si nás kluk asi vezme do kukaně až do tej neděle.
Jsme nucené sáhnout hluboko do kapsy a zaplatit guest house. Ten nejlevnější, samozřejmě. Poprvé máme soukromí. Vlastní koupelnu. Topení .. ( oh bože, Portugalsko.. a topení ) Je tady teplo, a hromada dek a krb a super majitelka, která mluví výborně anglicky. Hotýlek je rodinný.. o všechno se tu stará paní Dona společně s dcerou. V kuchyňce je mísa s ovocem, čaj, káva, dort a spousta dobrůtek - máme si nabídnout cokoliv chceme, zdarma. V kuchyni vidím pračku, a tak se ptám na možnost praní.. I se sušičkou je to za 5€. Hmm. Tak nic. Vypereme si v ruce a využijeme konečně topení. Do rána to uschne.

V supermercadu naproti kupujeme paštiku a housky a paní Dona nám nabízí vyprání zdarma. Asi smrdíme a nebo pochopila, že jsme fakt socky. Svlékáme se do naha a necháme si vyprat skoro vše, co už týden nosíme. Za ochotu jí kupujeme čokoládové bonbony a drhneme do čista i sebe.
Pod hromadou dek usrkávám horký čaj a myslím na čokoládový dort pod průhledným deklem. I přesto, že je deset večer, zvažuju jeden malý kousek. Cítím se poprvé jako na dovolené a né jako v boji o přežití. Otázkou stále zůstává, jak se tady odsud dostaneme.. to ale až ráno. Ten dort jsem si samozřejmě dala a byl nejvííic mňam.

Ráno vyrážíme brzo. Musíme vymyslet způsob, jak se dostat z Mirandely do Španělska. Do města Zamora a nebo Salamanca, abychom mohly dál pokračovat na východ, do Madridu. V Mirandele se šplháme na kopec, vedoucí k dálnici. Stopujeme už po cestě do kopce. Asi není moc možností, kam by auta jela. Minimálně by nám nějaký dobrák mohl ušetřit ten kopec. A ejhle. Zastavil nám hezký mladý muž. No dobře. Bylo mu asi 40, ale hezký byl. A vlastně, pro někoho i mladý. Má sice namířeno na druhou stranu, do města Villa real, kterým jsme včera projížděly, ale do kopce, k nájezdu na dálnici, by nás odvést mohl. Nasedáme. Neodmítáme žádná auta, která nám zastaví. Chlapík ale neumí anglicky. Snažím se španělsky. Taky se na to moc netváří. Vypadá, že nechce mluvit vůbec. A tak mlčím. Je mi však podezřelé, že najel na dálnici a veze nás směrem na západ. Pozoruju mapu. Ježišmarjá, ten chlap nás snad veze směrem na Porto zase, nebo co. Říkám mu, ať nás vyhodí na benzínce a pořád opakuji, do jakého hraničního města chceme dojet. Mirando de Dourro chlape, haló. To je na druhou stranu. No, Stefi říká, že když dojedem zpět, tak aspoň můžeme zvolit jinou cestu do Španělska. Já jsem ale proti. Nikdy se nechci vracet, chci jít stále kupředu, ať je ta cesta složitá, jak chce. Věřím, že nás na ní čeká dobrodružství, a že jsem si jí nevybrala náhodou. Zkrátka chci postupovat stále na východ, ať to trvá, jak dlouho chce.

Chlapík mi píše číslo silnice a ukazuje palec nahoru. Pochopila jsem, že nás chce odvést k silnici, která do Mirandy vede. Asi se tady vyzná. Budeme mu důvěřovat. Možná jsme stály blbě a nikdy bychom se nedostaly tam, kam chceme. Páni a opravdu. Za chvilku vidíme cedule s nápisem Miranda de Dourro a číslo silnice. Najíždíme na ní. Na překladači hledám, jak bych mu poděkovala. Jmenuje se Louis. Vysvětluji mu, aby zastavil někde u nájezdu a nebo na benzínce. Na dálnici totiž nemůžeme stopovat. On si pokyny pročte. Kývne. A jedeme dál. Mám pocit, že jedeme už hrozně dlouho. Kilometry neustále ubývají. Mapa hlásí správně vybranou trasu a já mám radost, že se blížíme k hranicím blíž a blíž. Avšak. němel Louis v plánu jet na druhou stranu? Do města Villa real? Stefi se vzadu směje:
Nojo, když tady nejsou žádný benzínky, po cestě je jedna za 100km. To nás ten chudák buď někde vykopne a nebo nás odveze až tam. A tak už zbývalo pouhých 50km na hranice, do Mirandy. No, on nás tam asi fakt odveze. Nakonec říká, že nás hodí až tam. Radujeme se. Bohužel, naděje vzápětí pohasla. Viděl ukazatel na benzínku a tak nás vyhazuje asi 50 km od hranic se Španělskem. Jak ten den šťastně začal, tak pokračování tak slavné nebylo. Uvízly jsme v malé vesnici, kde nikde nikdo nebyl. Vydaly jsme se pěšky zpátky k nájezdu na dálnici a doufaly, že nějaké auto do toho 50 km vzdáleného městečka, pojede.

   Abychom si zkrátily cestu a nasbíraly nějaké nové zážitky, stoply jsme si dědka s koňem. Nasedly jsme na povoz, Štefka vzala do ruky klacek a za rytmu koňského klusání jsme se blížily k dálnici. Dědeček, ani kůň však nereagovali na moje: Stooop. Aquí. Estoy aquí. Jeli dál. Dovezli si nás až před svůj statek do vesničky Santiago a my jsme sice byly v Santiagu, ale taky pěkně v prdeli. Nájezd na dálnici tady nemají, sice tu dálnice vede, ale je oplocená, a stejně, stopovat na dálnici, auta jedoucí víc než 100 km/h, to je nesmysl. Jdeme tedy ze Santiaga pěšky. A kam? No, to těžko říct. Prostě jdeme směrem na Španělsko a jakmile projede auto, pokusíme se ho stopnout.  Poté co jsme šly pěšky za větru i za deště a střídavě stopovaly několik aut, podařilo se nám překročit hranice. Nebylo to ale vůbec jednoduché. Stoply jsme si bezzubého dědka, který kvůli nám málem naboural do svodidel. Sympatického dědka, který uměl anglicky. Mladého tatínka se synem. Holčinu, která neuměla anglicky nic, ale kryt na jejím telefonu měl anglický nápis, zvláštní. Kousek před hraničním městem jsme si stoply chlapíka, o kterém jsme si samozřejmě myslely, že nás chce zabít a nebo znásilnit.. ale pršelo, takže jsme nasedly a chtěly svést pár kilometrů. Docela obstojně mluvil anglicky, a tak jsme si povídaly. A ejhle. Má cestu do Salamanky. Tak to se svezeme, ne?

Když dostaneme strach, tak si nahlas opakujeme: “Budovat důvěru k lidem!“ Za poslední dobu nám média a okolí neustále vnucují, jak jsou všichni špatní a zlí. Tak tenhle chlapík byl přesný opak.  Během pár kilometrů jsem přestala mít špatný pocit.. cedule ukazovaly směr Salamanca, a kdyby nás chtěl zabít, už by to udělal v těch vesnicích, kde projde noha jednou za rok. Nakonec nás zve na kafíčko, vyptává se na naše cesty, obdivuje, že jezdíme stopem a nic neutratíme .. a asi vypadáme tak bídně, že nás doveze až do centra a dostáváme 20€. Wow. Sice jsme odmítaly, ale prý si máme koupit nějaké jídlo. Vzhledem k tomu, že mám od Aveira zablokovanou kartu a zbývá mi už asi jen 90€ v hotovosti, tak se to hodí. Lidi jsou hodný. Chce to jen důvěřovat.

Salamanka je jedno z nejkrásnějších měst, co jsem viděla. Užíváme si skleničku vína v restauraci a objednáváme si tapas (krokety). Spaly jsme přes airbnb u černošky jménem Patricie. Byt v pohodě, ale ona k nám příliš vstřícná nebyla. Naopak. Měla jsem pocit, že jí nejsme sympatické, a tak ještě že jsme ráno hned odjely.



Madrid
Ze Salamanky jsme dorazily do Madridu během 2-3 hodin. Na to, jak všichni stopování v Portugalsku a Španělsku kritizovali nám to jde docela dobře. Stoply jsme si sympatický manželský pár ve věku našich rodičů, vlastně možná prarodičů, těžko říct. Chlap byl učitelem angličtiny a paní psycholožka. Krásně jsme si povídali celou cestu, o všem možném. Poznali se na vysoké škole, na univerzitě v Salamance, kde se také vzali. Jsou spolu asi 40 let. Mají jednoho syna. A přestěhovali se do Madridu. S couchsurfingem je to horší, vyčerpaly jsme si týdenní limit zpráv, a tak si musíme hledat airbnb.. náš byt je 5 km od centra, pohoda. Zdržely jsme se dva dny, nachodily asi 40 km, některé památky viděly už i dvakrát a můžeme jet dál..
V Madridu se mi nejvíc líbil Crystal palác, a celkově park, ve kterém byl umístěn. Je tam veliké jezero, na kterém jezdí lodičky, spousta zeleně, soch, stromků. Mám ráda, když je ve velkém městě kus přírody. Druhý den se v Madridu scházíme s Franciskem, mladíkem z Kalifornie. Chtěl se sejít a kamarádit se. Asi jsme mu nebyly moc sympatické, protože se po půl hodině a pár fotkách vytratil. Na můj vkus moc aut, moc lidí, moc všeho.. a tak se přesuneme do trošku menšího města. Pokračujeme na východ.



V Madridu jsme použily metro, abychom se dostaly na okraj města, k nájezdu na dálnici směrem Zaragoza. Stouply jsme si teda pěkně blbě. Stojíme za zatáčkou, před se stát nedalo, protože po krajnicích parkují auta a dál už je zase dálnice. Stojíme těsně u cedule, hlásící 60. Snad se někdo smiluje. Zatím kolem jezdí jenom taxikáři, před kterými ruku se zdviženým palcem schovávám za záda. Udiveně pokukují. Po čtvrt hodině stopování nám zastavuje auto. Nasedáme. Typický taťka na cestě do práce, do průmyslové zóny, asi 50 km za Madridem. Vyhazuje nás na benzínce a my máme zase pocit, že jsme se ocitly na konci světa. Projíždí tady jedno auto za čtvrt hodiny. Tak snad to nedopadne jako v Portugalsku. Zastaví nám umolousaný chlap, kterému div neskočíme pod kola, protože prostě čekat nechceme. Sice nemá cestu do Zaragozy, ale odveze nás na větší a živější benzínku, prej. Cestou nám nabízí olivy a cigaretu. Otevírá si pivo a vypráví o dceři. Žije sám, rozvedl se, a ženský asi už nechce nikdy vidět. Oukej. Nevadí. Hlavně že nás odvezl tam, kam měl a zkoušíme štěstí. Zaragoza je ještě asi 240 km. Zkusíme nějaký kamion nebo někoho, kdo pojede delší trasu. Už mě tohle šourání se nebaví. Když už člověk s někým naváže kontakt a uvelebí se v sedadle, tak by tam chtěl alespoň hodinku zůstat..

Na benzínce zastavil kamioňák, nechal kamión nastartovaný a utíkal na záchod. Unést ve Španělsku kamion, ještě když ani jedna neumíme řídit ani osobák, to si teda netroufneme, a tak čekáme dál a usilovně máváme cedulí s nápisem Zaragoza. Zastavuje nám starší tlusťoučký Španěl. Štefka jde dopředu a já jednou odpočívám a přenechávám roli mluvčího na ní. Pán se na mě stejně pořád otáčí, a tak stihnu akorát zarezervovat ubytování v Zaragoze, a jsem zapojena do konverzace. Naštěstí jede až přímo tam. Povídat si chce celou cestu, a to španělsky. Máme celkem legraci. Skládáme slovíčka za sebe, spojujeme je pár slovesy, které známe a nejlepší jsou číslovky, ty známe dobře, a tak se ptáme na věk celé jeho rodiny, na vzdálenosti různých měst apod. Na to, že se španělsky učíme teprve čtyři měsíce, jsme si skvěle pokecali. Dovezl nás až do centra města, kde nám ještě předal své telefonní číslo, kdybychom v Zaragoze měly nějaký problém, nemáme se bát ozvat, olíbal nás na obě tvářičky a my jsme se vydaly hledat Miguela, u kterého dneska spíme. Nejlevnější pokojíček v Zaragoze, asi 13eur pro obě.




Cestou jsem si zvrtla nohu, sedám si na zem a skuhrám, asi jsem jenom špatně došlápla, zrovna jsme šly po prašné cestě a z prudkého kopce. Kotník zavazuju a pokračujeme dál, když to nenateče, tak to nic není. Zaragoza se řadí krásou hned k Salamance a možná ještě před ni, protože výjimečně neprší. Je docela teplý letní večer, procházíme se kolem řeky a obdivujeme všechny historické stavby. Město je podle mě naprosto skvělé na život. Asi jako Písek v Česku. Jestli jste ještě v Písku nebyli, tak se tam někdy v neděli zajeďte projít. Všude samé parky, fontány, kavárny, skoro žádní turisté.. ideální, klidné a útulné. Ceny v barech jsou super a tak si dáváme točené pivo za euro a k tomu tapas. Jedna větší jednohubka, obložená vším možný, také za euro. Dneska jsme se rozšouply, ale rozhodně to stálo za to. Né jako v Madridu. 
Zapomněla jsem totiž zmínit, jak jsme se v Madridu rozhodly rozšoupnout. Druhý den jsme bloumaly hlavním městem, že si někde dáme typickou španělskou kuchyni, když jsme to v Portugalsku neudělaly. Našly jsme si menší restauraci za centrem, ceny okolo 10euro za porci. Objednávám si Paellu, ta není, tak nakonec volím Patatastortilla, tortillu z brambor, a Stefi kuřecí plátek s hranolkama, aby moc neexperimentovala a najedla se. No, nenajedla se ani jedna z nás. Moje tortilla byla syrová a bez chuti. Štefky kuře zkažené, hranolky nacucané olejem a po třech soustech se nám tak zvedal žaludek, že jsme snědly jen chléb a odešly. Bohužel jsme jídlo zaplatily, i přesto, že jsme nesnědly skoro nic. Číšník neuměl anglicky a naší lámanou španělštinou se tam dohadovat, to jsme nechtěly. Holt doma bude zase chleba s paštikou. Nevadí.
V Zaragoze jsme si tapas užily mnohem víc, a o polovinu levněji. Noční procházkou jsme došly k Miguelovi, do našeho nového domova. Kdyby nám tam nebyla taková zima, tak by to bylo skvělé, takhle to hodnotím jako ucházející… Ráno se vydáváme na stop do Barcelony, čeká nás dalších 300km a musíme se tam stihnout dostat před večeří. Můj kamarád Marek nám slíbil, že nás vezme s sebou na večeři zdarma, když přijedeme včas. A kdo by si nechal ujít jídlo zdarma..

Místo na stopování jsem vybrala včera večer, je to nájezd na dálnici, vzdálený 5 km. Jdeme pěšky. Dostáváme se tam asi kolem desáté a stopujeme víc jak hodinu. Nejen, že nám nikdo nezastavil, ale mám pocit, že si nás lidi ani nevšímají. Možná jsme už moc unavené, možná máme špatnou náladu, těžko říct, ale dala bych cokoliv, abych si už mohla odpočinout, jentak se válet s telefonem v ruce, jentak si třeba číst a s nikým se nemuset bavit. Ono se to nezdá, ale stopování je hrozně náročná činnost, kort při takhle rychlém cestování, kdy se každý den přesouváte z místa na místo. Pořád navazujete kontakty s novými lidmi, každému opakujete pořád to samé – kdo jste, odkud jste, co děláte, kam jedete…za pochodu hledáte ubytování a zase vše nanovo. Dnes se nám nechce mluvit ani jedné. Štefka chce spát. Já chci aktivně odpočívat s telefonem nebo knihou v ruce. Na to je jediné řešení, jedeme autobusem. Sice nás čeká dalších 6 km pěšky na autobusovou zastávku, ale autobus jede za hodinu. Jdeme. Nestíháme doběhnout na autobusák, a tak jedeme MHD. Jsme zpocené jak myši, obě naštvané. Vyčerpaně usedáme do autobusu za 16euro a Stefi usíná. Je to fajn, nemuset se s nikým bavit. V klidu svačíme, koukáme z okýnka, píšeme všem přátelům a známým, že žijeme a zase trochu zpomalujeme, ačkoliv jedeme. Jsme na cestě 12 dní, nastopovaly jsme přes 1600 km a nachodily asi 180 km pěšky. 

Na delší dobu jsme to zakempily v Barceloně. Jsme tak unavené, že už nemáme ani sílu stopovat. Každý smalltalk nám připadá jako ztráta času. Pořád dokola opakujeme to samé, ať v angličtině a nebo ve španělšině. Mám pocit, že se přesouváme příliš rychle. Každé ráno zabalit krosnu, nasnídat se, napsat ceduli a vyrazit. Polovinu dne strávit na cestě, obědvat ve čtyři, nachodit 15km po městě a večeřet pozdě. Moc se nevyspat a ráno zase vyrazit. Je na čase si trochu odpočinout, a tak využíváme Barcelony. Né jenom proto, že je to krásné město, nabízející spoustu možností, ale také proto, že tady máme kamaráda, ne jehož gauči a v jehož posteli, můžeme nocovat. Nemluvě o luxusu, jakým je koupelna, pračka či kuchyně. Rozhodneme se zůstat v Barceloně tři dny.

Marek je kluk, kterého jsem poznala v roce 2016 na Buddy víkendu. Strávili jsme tři dny v Nebílovech na zámku, kde jsme měli různé aktivity, workshopy, táborák apod. Marek odjel na letní semestr do Barcelony na Erasmus, a protože čte můj blog, ví, že hodně cestuju, a že nemám moc peněz. Když se dozvěděl, že jedeme do Barcelony, nabídl nám střechu nad hlavou a my ho se Stefi rády, po možná roce, uvidíme. První večer vyrážíme do baru, kde je všechno zdarma. Mám pocit, že se mi to snad jenom zdálo. A vy si budete myslet, že jsem asi hodně pila.. což nepopírám.. ale opravdu.. všechno zdarma! Stačilo se zaregistrovat na internetu a dostaly jsme zdarma večeři (dvakrát jsme si šly přidat), víno, dezert a ještě čisté tričko navrch.Ta Barcelona má něco do sebe. Samozřejmě, že se jedná o marketingový tah. Večeří zdarma nalákají spoustu lidí, vínem zdarma je trochu opijí a po půlnoci doufají, že si dají spoustu drinků, jež jeden stojí cca 11euro. To však nepočítali s tím, že my přesně o půlnoci půjdeme domů. Děkujeme za večeři, pití i tričko. Adios.

Ranní výhled z okna je asi nejlepším výhledem z okna za poslední týdny, a to je paradoxně zadarmo..
Posnídáme zbytek zásob, jež se v krosně ukrývaly a vydáváme se objevovat další nové město. Vzhledem k tomu, že jsme 10 dní žily v dešti a větru a v Polsku vlastně i mrazu... táhne nás naše srdce směrem k pláži. V Barceloně se nikam neženeme. Dojdeme k hlavní památce a dominantě města, Sagrada Familia a užíváme si sluníčka v přilehlém parku. Dnes jsme si místo housky a sýra koupily předpřipravené saláty caesar, kterými se cpeme. Vytáhla jsem z krosny čisté černé elegantní tričko a džíny, které jsem si šetřila na výjimečnou příležitost. Škoda, že se mi v Zaragoze lehce natrhly a ranním tureckým sedem jsem v nich udělala díru až do pr***. No nevadí. Prohledávám krosnu a zjišťuji, že outfit mohu doplnit termolegínama na spaní a nebo smradlavýma oboustrannýma legínama, které jsem nosila dva týdny. Štefka má také dvoje gatě. Na sebe si vzala legíny a tak je tak hodná, že mi půjčuje svoje džíny. Během cest po těch houskách trochu přibrala, a tak se v nich stejně necítí pohodlně. Poté co si nasadím sluneční brýle a vyčešu culík se cítím fajn. U Sagrada Familia tak děláme spoustu fotek. Zepředu, zezadu, z boku.. spolu a bez sebe.. zhora a zdola.. No možná by to už i stačilo.

Procházíme městem, sedáme na každou lavičku, na kterou dopadají sluneční paprky a odpočíváme. Na stromech zrají mandarinky a pomeranče, okolo jezdí Katalánci na kolech, venčí pejsky a nebo popíjejí kávu. Ve všech oknech visí vlajky. Většinou jsou to vlajky katalánské, v některých oknech španělské a na některých větších visí dokonce oboje. V ulicích v poslední době pučí čím dál častěji demonstrace za osamostatnění Katalánska, které se chce od zbytku Španělska odtrhnout. Rivalita mezi Madridem a Barcelonou je všeobecně známá, a nejen ve fotbale.. Tak uvidíme, jak to dopadne. Mezi lidmi je cítit napětí, ale pokud se vyhnete tématu politiky a fotbalu, tak je vše v naprostém pořádku.

Došly jsme na pláž, kde si zouváme boty a propocené ponožky. Máchám si nohy v moři. Je pěkných 18 stupňů, a tak se poprvé svlékáme do tílka a na zbytek oblečení si leháme. Zavřu oči a cítím se jako na letní dovolené. Kolem pobíhají černoši a ze všech stran slyším: Coco, bella, coco.. beer, water, coca cola… mojito, sangria, mojito, sangria… masage, masage… . Já se ani nenamáhám říkat ne, prostě jenom ležím a dělám, že neslyším, ono je to nejlepší. Až poté, co vám neodbytná thajka začne masírovat nohy, tak jí jasně vysvětlete, že nemáte peníze a že jste si ty nohy dlouho nemyli. Ona potom uteče.

V pozdním odpoledni jsme procházeli podél pláže a jako vždy hledaly vhodné místo na čůrání. Ono vlastně když cestujete, tak je to takový věčný koloběh základních lidských potřeb, neboli spodní příčky Maslowovi pyramidy. Hledat záchod, pití, jídlo.. vymyslet, kde budete spát, a jak se tam dostanete.. a tak pořád dokola. Výborným místem na uspokojení vícero potřeb najednou je McDonald. Zdarma se tam vyčůráte, pořídíte tam dobrý a levný a ozkoušený jídlo, a občas si můžete i dopřát nějakou mňamku. My jsme si koupily ledové Moca se šlehačkou a čokoládou a šly si to vypít do lehátek na pláž. To je vážně dovolená.




Okolo páté jsem zavolala Markovi, jestli se s námi chce sejít a podívat se na západ slunce. Já mám moc ráda západy slunce a ještě u moře? S výhledem na Barcelonu? To musím. Chtěla jsem se původně vyšplhat na horu Tibidabo, ale Marek ví prý o lepším místě, kam nechodí skoro žádní lidé a je to ještě větší dobrodružství. Abychom západ slunce stihli, musíme docela hnát. Sešli jsme se v centru, na Plaza de Catalunya, a jeli společně vlakem. Potom jsme šli lesem, po skále, po kořenech, po kamenech.. do prudkého kopce. Štefka nadávala, funěla a hekala. Já jsem po celém dni měla taky dost, ale moc dobře vím, že za nejkrásnějším výhledem, vede ta nejstrmější cesta. Tak jsme si povídali s Markem vpředu a hnali, abychom západ slunce stihli. Štefku jsme nechávali za námi. Ona se vynadává a potom bude za výlet ráda. Trošku mám pocit, že je ta cesta nekonečná. Slunce zapadá za deset minut, už jsme poměrně vysoko, výhled je nádhernej a Marek jde pořád dál. Proč?! Těsně než slunce zapadlo jsme dorazili na výběžek skal na nejvyšším místě na kopci. Páni. Slunce zapadlo a my jsme se kochali nádherným výhledem. Nahoře strašně foukalo, a tak jsme nafotily se Štefkou pár krásných fotek a poté nandaly šátky na uši a cupitaly zase dolů. Setmělo se. Domů je to ještě kus cesty. Z hory jsme slezly během hodiny a potom jely autobusem. Ta Barcelona je na MHD náročná… použily jsme zatím nejvíc MHD za celou naší dovolenou..ale máme hlad. Musíme nakoupit, než v 9 zavřou obchody a taky uvařit. Udělali jsme si kuřecí plátek, brambory a majonézu (tatarka holt není no), popili víno.. a já jsem potom psala seminárku do dvou do rána, abych využila toho, že mám přístup na nějaký počítač. (Děkuji Marku).

Ráno jsme vstali všichni najednou, společně posnídali a poseděli na balkoně a vlastně Marka přemluvily, aby nešel do školy, ale vydal se s námi za krásami Barcelony. To přemlouvání nebylo zas tak těžké. Šli jsme pěšky do Güell parku, k domu Gaudího (domu, ve kterém žil, abych byla přesná). Na hlavní vyhlídkové terasy, s kachličkami, které jsou v BRC tak známé, jsme se nedostali. Vstupné stojí asi 9eur. To nedáme. Stejně tak jsme nešli ani do jednoho z jeho jím navržených domů, ani do muzeí… Zkrátka nám to stačí zvenku. Prošli jsme spoustu parků, zahrad, náměstí. Poprvé jsem viděla papouška ve volné přírodě. Lítali nám v parku nad hlavami a hnízdili vysoko v palmách. Parky doplňovaly živé sochy, hudebníci, prodejci náramků a všeho možného.. asi jako v každém větším městě. Já to mám ráda. Prostě to k tomu patří.

Na facebooku jsme našli, že by mělo dnes v jednom baru být tapas zdarma. To zní jako super akce, pro někoho, kdo nemá večeři a ani peníze. Vydali jsme se ten bar hledat, dali jsme si tam skleničku vína za 3 eura a jediné, co jsme dostali, byla miska popcornu. Áchjo. Já vážně věřím asi všemu. Takže nakonec utíkáme do krámu, nakoupit těstoviny a musím uvařit já. Je na čase začít si pomalu balit, loučit se s pohodlím a s krásou Barcelony, protože Marek zítra odjíždí do Valencie a my do Andorry a Toulouse. Rozhodly jsme se ukončit naší cestu po Pyrenejském poloostrově právě tím, že přejedeme hory v Andoře a našly jsme levnou letenku z Francie, na pondělí. Letenka stála 20euro a přiletíme do Berlína, ze kterého je dobré spojení až k nám do Chemnitz. Jediný problém je, že letenka je bez zavazadla, a tak přebytečné věci, zbraně, bomby a nože, musíme cestou vyhodit. Škoda. :D

Barcelonu opouštíme v sobotu ráno. Bylo nám tady dobře, ale je načase ještě něco zažít a v pondělí odletět. Na konec města jdeme pěšky. Na stopování je to tady teda pěkně blbý. Nejprve je kruhový objezd, pak je přechod, pak kousíček silnice, která vede z kopce a potom začíná tunel. 
No skvělý. To mi teda řekni, kam si stoupneme, nadávám. Nemáme ani ceduli, protože jsme cestou nenašly žádný karton. Dívaly jsme se asi do pěti kontejnerů, ale všechny byly čerstvě vyvezené. Achjo. Napadá mě, jestli nemáme alespoň kus papíru, na který bychom napsaly směr. Stefi vytahuje kopii pasu, která je z druhé strany čistá. Píšu na ni do kroužku F, jako Francie a stoupáme si těsně před tunel, kde je malý odstavný pruh s telefonem SOS. Tady má auto možnost skvěle zastavit, a snad nějaké zastaví dřív, než policie. Zastavil nám Miguel, fešák, který se vrací z Indonésie. Ukazuje nám svůj pas i letenky, prý abychom mu věřily, že nás nechce zabít ani unést. Haha. Chvíli si děláme srandu a tuhle jízdu si vážně užíváme. Mluví skvěle anglicky, je moc hezkej, a má zajímavý život. Možná jsme prostě dobře naladěné po odpočinku v Barceloně, a tak se nám ani nechce moc loučit. Odvezl nás na benzínku, kde je velká šance, že stopneme někoho do Andorry. 

Vysoké hory se zasněženými vrcholky už jsou na dohled, a tak si na benzínce dáváme kafe a croissant. Paní nám věnovala krabici, kterou rozřezáváme a vytváříme cedule Andorra a Toulose. Ať jsme připravené. Na benzínce se nás hned chytl místní pobuda, který si chce povídat. Anglicky sice mluví dobře, zhulenej je ale už tak týden, a kdoví jestli jenom zhulenej. Trochu se ho bojim, ale čím větší má člověk strach, tím většího drsňáka musí hrát. Tak mu vyprávím kam jedeme, kde jsme byly a potom s díky odmítám nabídku, že nás sveze. I kdyby jel až do tý Andorry, kam on teda rozhodně nejede, tak bych s ním do auta nesedla. Jdeme na výjezd z benzínky a zvedáme ceduli. Pobuda stojí metr za mnou a čumí. Achjo. My se ho snad nezbavíme a ještě nám nikdo nezastaví, protože si budou myslet, že patří k nám. No naštěstí po několika minutách čumění zmizel. Máme štěstí a přibržďuje vedle nás dodávka. Je to v podstatě obytňák a dodávka v jednom, jediné co vím, je, že to byl VW, protože ta značka byla namalovaná na volantu. Nad našima hlavama byla postel, která se dala vyklopit a prý je tam i lednička a tak. Jaká to náhoda, tenhle kluk se jmenuje taky Miguel. Je to přesně člověk, naladěný na mojí vlnu, a tak mám radost, že jsem si tentokrát sedla dopředu.

  Za prvé je vzadu v kufru obrovský pes, který Stefi očuchává a za druhé, s Miguelem si celou cestu máme co říct. Jede až do Andorry, na lyže a domů k rodině. Páni, perfektní stop. Povedlo se stopnout kluka, se kterým je sranda a povídáme celou cestu a je místní, koho lepšího potkat. Je mu 28, cestuje, jezdí na motorce, žil v Kanadě a Austrálii, má byt v Barceloně, kde pracuje v turismu, pochází z Andory a jezdí tam, protože miluje lyže. Rád čte, má rád psychologii a filozofii.. a tak se asi ani jemu nechce v Andoře na benzínce jen tak loučit.



Řešíme, kam nás doveze. Chceme si vyfotit nějaké hory v Andoře, abychom si odškrtly další navštívenou zemi, a pokračovat do Francie, do Toulose, kde máme domluvený couchsurfing.
Miguel nám nabízí okružní jízdu po Andoře. Ona teda zase tak velká není, haha. Ukazuje mi na volantu, na znaku VW (díky tomu, si to pamatuju), že je Andorra jako véčko. Přijedeme zespoda, vlevo nahoře má rodinu, a tam si potřebuje vyzvednout lyže a vpravo je středisko, kam jede lyžovat a je tam i výjezd směrem na Francii. Tak souhlasíme, že se s ním svezeme k jeho rodičům. Třeba nás tam nechá i vyčůrat. Je to třeba. Miguel nám však najednou nabízí, jestli bychom nechtěly zůstat v Andoře přes noc. Protože je to sympaťák a Andora se nám líbí, tak souhlasíme. Kdy se vám to poštěstí, dostat se do rodiny místních a přespat někde zdarma? Myslím, že taková nabídka se neodmítá a jsme moc rády, že jsme ji neodmítly.
Přijíždíme do vesnice Canillo, kde se procházíme, pijeme kávu a čekáme, až Miguel dolyžuje a vyzvedne nás tady. Všechny věci jsme nechaly u něj, v jeho domě. Nefunguje mi telefon, protože Andora není v EU. Konečně má člověk chvíli čas psát blog nebo se hrabat ve fotkách a zrovna stojí 1KB internetu asi 300,- a našly jsme si kavárnu bez wifi. Mě trefí.

Včera v Barceloně svítilo sluníčko a bylo krásných 18 stupňů. Dnes padá sníh, a jsou asi 2 stupně. Místo lidí v šortkách potkáváme lidi v lyžařském oblečení a kuklách. Je to tady dost podobné jako v Alpách, ve vesnici, do které jezdíme lyžovat. Všichni na ulicích jsou v oteplovákách, všechny obchody nabízejí lyžařské vybavení, všechny kavárny lákají na teplé nápoje. Naštěstí na nás Miguel nezapomněl a na smluveném místě nás v 5 vyzvedl. Odvezl nás k sobě domů. Nevím, jestli se tomu dá říkat dům. Je to obrovské sídlo, s výhledem na vrcholky hor. V domě je výtah (3 patra), dole v přízemí je obrovský pokoj, který teď patří nám.. Jsou tam dvě postele, stoly, bicí, kytara, plátno, paleta a štětce, různé míče a sportovní náčiní.. a místnosti zkrátka říkají herna. K herně patří i vlastní záchod, a tak se tetelíme blahem, že konečně můžeme jít v klidu kakat. Škoda, že nám milionáři nedali i toaleťák…

První patro tvoří obrovský obývací pokoj s francouzskými okny a krbem, a romantickou atmosféru dotváří výhled na zasněžené hory. Venku sněží a my se hřejeme u krbu. To je jako z pohádky. Kuchyně, jídelna, dva velké stoly, vybavení jako z filmu. Tak nějak nemůžu uvěřit tomu, že jsme tady a jak jsme se sem vlastně dostaly. To, že další dvě patra tvoří ložnice a v každé je vlastní koupelna, to je samozřejmost, ne? Miguelovo taťka, taky Miguel, (haha, taky máte pocit, že se každý jmenuje Miguel?!), byl moc milý pán. Vyprávěl nám o cestování, o rodině, k níž patří ještě tři dcery a dva psi, a o práci. Zajímá mě, jak se na takovéhle bydlení a rodinné dovolené v jižní Americe vydělává. Prý stačí mít supermarket a hotel v Andoře.

Odjeli jsme do města, do hipsterské kavárny na pivo, potom nám jeho taťka uvařil večeři (pečený kanec v krbu a grilovaná zelenina), mňam. K večeři jsme vypili tři piva, u krbu sledovali španělské zprávy a popíjeli ještě společně víno. No, myslím, že si půjdeme lehnout. Stefi se zvedá a jde se vysprchovat, asi by ráda šla spát. Je kolem půlnoci, a myslím, že je to fajn nápad. Avšak Miguel s námi má jiné plány. Navíc je sobota večer. Navrhuje, že pojedeme do hlavního města na pivo. Moc se mi nechce, ale říkám si: Kdy se ti tohle povede, jít v Andoře na párty. A tak řeknu, že pojedu. Vím, že nemá ani cenu, Štefku přemlouvat. Je to trochu babča, a tak chodí spát kolem desáté.. Dnes už přetahuje. My se s Miguelem přesouváme do hlavního města Andorra la Vella, kde mě vzal do baru na živou hudbu. Pijeme gin s tonikem, na který mě pozval a postáváme u baru. Moc si nepovídáme, protože je hudba dost nahlas. Ptá se mě, jestli mám přítele. A jéje. Tak odpovídám, že ano a předpokládám, že jestli si od toho něco sliboval, tak pojedeme za chvíli domů. Miguel se však baví dál a po koncertě navrhuje, že mě vezme ještě do jednoho svého oblíbeného baru, a pak půjdeme spát. Vůbec nevím kam, a jak dlouho jsme jeli. Jsem hrozně unavená a už docela opilá. Věřím však, že on ví, kde jsme. V baru bylo tolik lidí, že tu snad byla polovina tohohle malého státu. Slaví se St.Patrick´s day. Pivo teče proudem, lidé poskakují se zelenými klobouky a čapkami, a tak vypijeme asi dvě velká piva a poskakujeme taky. Hrajeme fotbálek, šipky a typickou hospodskou hru, kdy se zatlouká hřebík do špalku, takovým křivým kladivem. Každý má jenom jeden úder a kladivo se střídá. Kdo zatluče hřebík jako první, tak vyhraje. No, nešikovná jsem, i když jsem střízlivá. Divím se, že jsem nikoho tím kladivem nezabila. Byla to docela zábava. Jakmile jsem ale dopila třetí velké pivo, měla jsem pocit, že se vznáším. Tancovala jsem na stole. Na špalku s hřebíkama. Skákala do vzduchu. Zpívala. No, myslím, že je na čase odjet domů. V baru nebylo moc holek, a blonďatá holka jsem byla opravdu jediná.. takže se na mě neustále lepily davy kluků, aby se mě zeptaly, jestli mám přítele. Začínám si říkat, že to nebyl tak dobrý nápad, vyrazit na párty bez Štefky. Naštěstí Miguel pochopil, že je načase, odjet domů. Jeli jsme pomalu a dlouho. Myslím si, že byl taky pěkně opilý, ale v Andoře evidentně alkohol za volantem vůbec nevadí. Každý se tu beztak zná s každým. Dorazili jsme domů a já jsem byla šťastná, že můžu jít do postele. Byla jsem tak opilá, že si skoro nic nepamatuju. Probudila jsem Štefku, mluvila jsem na ní anglicky a chtěla vodu. Pak jsem hned usnula. Nepamatuju si nic, co se během noci stalo. Ráno nade mnou stojí Štefka. Je 9. Přišla jsem ve 4. Je mi hrozná zima, bolí mě žaludek, bolí mě hlava a bolí mě každý pohyb. V puse mám jak v polepšovně. Mám hlad a žízeň, ale na cokoliv pomyslím, zvedá se mi žaludek. Štefka mi říká, ať vstanu a jdu si uklidit, co jsem tady udělala. Nechápu, o co jde.

Ze Štefky vyprávění: Prostě jsi přišla, vypadala jsi docela v pohodě. Četla jsi mi smsku od Miguela. Psal něco v tom smyslu, že víš, kde je jeho pokoj. To že tě balí, jsem ti říkala už v autě. Jsi fakt naivní, ještě že na tebe nic nezkoušel. Potom si říkala, že máš žízeň, tak jsem ti dala svojí vodu a usnula jsi. Najednou mě v noci probudilo, jak štracháš v krosně, asi si hledala vodu. A začala si blejt. Mluvila si anglicky a pak už si jenom opakovala: Štefi, prosím. Štefi, prosím. A blila a blila. Potom, co jsi si nablila do krosny, si zvládla jít na záchod. Nakonec sis lehla do postele, byla ti hrozná zima, a tak jsem ti dala i svojí peřinu a lehla si do spacáku.
Ano, prosimvás, takže já jsem si nablila do krosny. Jako správný cestovatel jsem pokřtila svoji krosnu. Výborný. Zvedá se mi žaludek. Je mi ze sebe samotné špatně. Fuj. Půjčeným ručníkem uklízím co se dá. Naštěstí mám oblečení zabalené v pytli. Pytel oplachuju. Krosnu otírám vlhkým ručníkem. Nejvíc to naštěstí schytal ručník.. ale protože jsem měla krosnu otevřenou, tak sbírám kousky grilovaného kance a cukety skoro odevšud.

Sprcha, záchod, voňavka, deodorant.. Zamaskovat poblité povlečení. Umýt koupelnu. Půjčený ručník bych nejradši vyhodila  a nebo si ho odnesla s sebou a cestou ho vyhodila.. avšak, moje krosna smrdí dost, nemusím s sebou nosit ještě ručník plný blitek. Tak jsem ho zmuchlala do koupelny do rohu. Stejně mají uklízečku, která jim zítra přijde uklidit, tak snad to nějak zvládne. Je mi trapně. Je mi špatně. Chce se mi spát. Takovou kocovinu jsem neměla snad v životě. Už nikdy nebudu pít.

Nemůžu se ani napít vody, aniž by se mi nezvedal žaludek a tak zatímco Štefka třikrát snídá, já sedím na barové židli, ve vile milionářů, a čekám na smrt. Čekáme vlastně na Miguela, až se probudí, a někam nás odveze. Jsme ve vesnici, kde nic není, vysoko v horách. Potřebujeme, aby nás odvezl na silnici, na hranice Andorry a Francie. Dnes se musíme dostat do Toulose.
V půl 12 jsme se dočkaly. Odmítám džus i snídani, a soukáme se do auta. Už chci vážně být někde jinde. Přejezdy v 2000 m.n.m mi nedělají dobře. Svítí sluníčko. Sjezdovky a lyžařská střediska vypadají krásně, ale mě je fakt špatně. Na hranicích se to trochu zlepšuje. Nadýchaly jsme se čerstvého horského vzduchu, nakoupily zásoby a vyrážíme na stop. Během pěti minut máme auto do Toulouse. Přímý spoj. Mladý pár s dítětem. Sjíždíme serpentiny, v autě je 27 stupňů a do toho si řidič zapálil.. Štefka nadává, že smrdím pivem, ať nedýchám. Přestávám mluvit a soustředím se jenom na to, abych nezvracela. Usnula jsem a povedlo se mi dokonce přežít i procházku po Toulouse.
V Toulouse jsme se sešly s naším couchsurferem Gabrielem. Je to naše poslední noc, na téhle cestě. Gabriel je starší (cca 40), ale moc milý chlapík. Trochu mi připomíná Leonarda, z Teorie velkého třesku, kdyby se nikdy neoženil s Penny. Rád jezdí na Comicscon, hraje deskové hry, online hry apod. Je to IT technik. Avšak, ukázal nám město, udělal nám domácí pizzu, a to, že jsme si s ním musely zahrát deskovou hru a umýt nádobí, to je za přespání to nejmenší. Vysprchovaly jsme se a v deset jsme si ustlaly na rozkládacím gauči. Byly jsme tak unavené, že jsme spaly asi 11 hodin.
Dopoledne jsme se zabalily. Karimatky, které jsou zbytečně velké a né moc drahé, jsme nechaly Gabrielovi pro příští couchsurfery, a vydaly jsme se na letiště.

Letiště v Toulose není moc velké. Snadno jsme se tam tramvají dostaly a spadl nám kámen ze srdce, že náš let do Berlína stíháme. Posledním problémem je nůž, který má Štefka v kapse. Do letadla jí s ním nepustí, a vyhodit ho nemůže. Půjčila si ho totiž od mého Jiříka, když jsme byli v Polsku. A tak nůž strčila nějaké Němce, která stála ve frontě na odbavení. Vyřešeno. Cestou na prohlídku vyhazujeme obě lahve s pitím  a svlékáme svršky. A do háje. Já mam v kapse od kabátu pepřový sprej. No, to jsem dobrá teda. Štefi říká, abych ho vyhodila. Já ho vyhodit nechci. Tak ho v kapse nechávám a postupuji dál. Až ho najdou, budu se tvářit, že jsem na to zapomněla a ať ho nějak zlikvidují sami. Myslím, že bude lepší a rozumnější, když s tím něco udělají oni, než kdybych ho tady volně vyhodila do koše.. Ale ejhle, nikdo si ho nevšiml.
Jsem na druhé straně letiště, s pepřákem v kapse. Jsem v letadle, a mám u sebe na palubě pepřák. Nebyl by to docela průser? Člověk nesmí mít ani deodorant, a pepřák projde. Jsem z toho v šoku, ale nehodlala jsem ho použít, a tak jsme po dvou hodinách klidně přistály v Berlíně na letišti Schönefeld.

V Berlíně jsme se nechtěly zdržovat. Jsme unavené, nemáme další čisté kalhotky, nesehnaly jsme couchsurfing, a tak bychom musely platit ubytování. Stopovat se nám už taky víc nechce. Je pozdě. Kupujeme si lístky na autobus do Chemnitz. Blablacar žádný totiž nejel.V Berlíně nás kromě nákupů v Primarku a bratwurstu čekalo ještě další překvapení. Náš kamarád z Prahy, Vašek. Přijel nás na letiště přivítat a na ruce si napsal – Kika a Štefík. Je to blázen, ten kluk. Škoda však, že mu překvapení úplně nevyšlo. Vašek pravděpodobně čekal u jiného východu, než kterým jsme vystupovaly, a protože jsme ho absolutně na letišti nečekaly, tak jsme odjely do centra. V 6 mi volal, a ptal se, kde jsem. Odpověď, že v Berlíně, ho moc neuspokojila, protože čekal v Berlíně na letišti už několik hodin. Naštěstí jsme se těsně před odjezdem autobusu setkali, a jeli i s Vaškem do Chemnitz.
Flixbus jede přes Drážďany, asi 5 hodin. Povídáme si, vyprávíme zážitky a těšíme se na sprchu a praní.



A tak od března opravdu nepiju alkohol a vy konečně víte proč.