pátek 28. prosince 2018

Namísto chrámů hromady cihel a kamení – následky zemětřesení z roku 2015

Druhý den se probouzíme opět vymrzlí, s vidinou teplé sprchy, již nám recepční slibuje už dva dny. ,,Pořád ledová,´´ hulákám z koupelny, načež se Jiřík vypravuje znovu na recepci, zeptat se, kde je ta slibovaná teplá. Recepční se vyhýbá odpovědi a diví se, že solární panel vodu dost neohřál, když je venku devět stupňů. Začínáme vyhrožovat, že se odstěhujeme, a Nepálec přichází s řešením – můžeme se osprchovat ve vedlejší budově. Sprchu s plynovou karmou nám doteď tajil, asi si jí za 800 rupií nezasloužíme, i přesto, že jsem naštvaná, touha po zahřátí je silnější. ,,Everything good?´´ptá se, když vylezu ze sprchy naježená jako dikobraz, husí kůži ke stropu a vlasy stále mastný. ,,Not good, change hotel.´´ Zabaleno máme během deseti minut, a během dalších deseti už jsme přestěhovaní ve vedlejším hotelu, ve kterém, kromě pokoje, kontrolujeme funkčnost Wi-Fi i horké sprchy.


Další den se vypravujeme do historického města Pátan, ležícího nedaleko Káthmándú. Autobus stojí asi čtyři koruny, a tak tentokrát šetříme nohy. Město je plné hinduistických i buddhistických chrámů, klášterů i historických budov. Centrum je rozhodně čistější než v hlavním městě, a tak si užíváme zametených chodníčků, kamenných uliček a hezkých obchůdků. Za celý den jsme potkali jen další dva turisty, což je fajn, ale trochu nám to kazí plány proklouznout na Durbar square bez placení. Některé chrámy jsou hodně podobné jako ty v Káthmándú, jiné jsou dřevěné nebo cihlové, ale z těch po zemětřesení příliš nezbylo. Většina budov je obestavěna lešením, z některých chrámů zbyla jen hromádka cihel, ačkoliv od katastrofy uplynuly už tři roky.



V Pátanu navštěvujeme Golden temple, který vyhodnocuji jako nejhezčí navštívený klášter vůbec. Malé útulné nádvoří skrývá spoustu pokladů, zatímco v podkroví odříkává desítka mnichů své mantry.  Bloumáme městem v úzkých uličkách, objevujeme výborné smažené MoMo, připravené ze směsi zeleniny a paneeru, a navštěvujeme jeden chrám za druhým. Další významnou památkou města je terakotový buddhistický klášter zdobený tisíci sošek Buddhy, stejně jako památník Mother of Buddha, k němuž se buddhisté s řetízky v ruce modlí. 

Večer sedáme na místní autobus, a odjíždíme zpět do Thamelu, káthmándské čtvrti cizinců. Přes den vám je nabízen taxi, rikša a suvenýry, po setmění se mění na drogové doupě. ,,Smoke haššš, maybe?´´, přitočí se nenápadně během cesty několik hlasů k mému uchu. Koupila jsem si však akorát rýžové lupínky, a zatímco většina Evropanů využívá místních klubů, my usínáme se slepicema, protože se ráno chystáme do Bhaktapuru.


V Bhaktapuru je mi do pláče. Úzké uličky, červené cihlové chodníky, ve stejné barvě vystavěné chrámy, ozdobené vyřezávanými dřevěnými trámy. Celé městečko je jako vystřižené z pohádky. Jedna budova vedle druhé k sobě ladí a historie dýchá ze všech koutů. Žádné motorky, žádná auta, jen klid, usměvaví lidé, vykonávající před domy svá řemesla a rodinné obchůdky. Úplná idylka, dokud ji nezkazilo ničivé zemětřesení o síle 7,8 v roce 2015. Některé chrámy se již povedlo opravit, a na většině rodinných domků se stále pracuje. Je vidět, že se místní snaží, dát město opět do kupy, ale vzhledem k nedostatku strojů budou zbytky katastrofy odklízet ještě pár let. Na stavbách pracují i ženy, které často dělají docela těžkou práci. 

Pokud nejste lowcosťáci jako my, můžete přispět na opravu některých chrámů nebo si jen zaplatit vstup do města, za 1500rupií. V budoucnu, až budeme vydělávat spoustu peněz, rádi přispějeme na všechna krásná místa, která jsme navštívili, ale vzhledem k tomu, že teď je jedna kapsa prázdná, a druhá vysypaná, dostali jsme se do centra zdarma.


Na zpáteční cestu opět stačí dojít k hlavní silnici, zeptat se prvního autobusu, zda jede do Káthmándú, a je to. Nevím, jak je to možný, ale nikdy jsme na autobus nečekali víc jak pět minut. Autobusy stojí většinou připravené kolem silnice, štiplístek okolo pokřikuje, a během chvilky se autobus naplní a odjíždí (možná jediná výhoda místního přelidnění). Doprava v Nepálu je vážně levná, a čím dál jedete, tím je na počet kilometrů levnější. 

Sobota je naším posledním dnem v Nepálu, a tak si dáváme odpočinkový den na terase hotelu, abychom si naposledy vychutnali místní znečištěný vzduch. Himaláje jsme viděli jen v Gaunshahar, a z okénka letadla, jakmile vylétlo nad mraky smogu, tvořící se nad městem. Roušku jsme použili jen párkrát. Když ji mám na puse a dýchám, mlží se mi brýle, a tak jsem střídavě buď neviděla a nebo vdechovala tuny prachu, které jsme potom oba kašlali a smrkali ještě týden.



Poslední point, který bych na Nepálu vypíchla je, že nejlepší věci, jsou ty nejlevnější. Před odletem do Indie jsme si na letišti za poslední rupie objednali náš oblíbený nepálský čaj a milk tea, zatímco jinde stojí okolo 20,- , na letišti byl za 80,-. Čaj v Nepálu je pohádka pro chuťové buňky, nejen spousta cukru, ale i koření, mňam. Zatímco na letišti nám naservírovali čajový pytlík s horkou vodou. 

Pokud se sem někdy vrátíme, tak pravděpodobně jako typičtí turisté. Zaplatíme si z letiště taxi do Pokhary, koupíme si v místní cestovce permit k vysokohorským trekům, strávíme pár týdnů v horách a poté opět odletíme. Jsme však rádi, že jsme zažili Nepál takový, jaký doopravdy je, a že jsme mohli nějakým způsobem, i když jen malinko, přispět k rozvoji této země. 



středa 26. prosince 2018

Dokážeš vyžít za 10 000,- měsíčně?

Pokud je tvojí odpovědí ano, mám pro tebe skvělou zprávu - můžeš začít cestovat stejně jako já. Jak? Životní standard

Žít stejně skromně doma i na cestách může být pro většinu lidí nepředstavitelné. Tak nějak máme zažitý model, že odjet ze země je něco výjimečného, a tudíž i naše chování musí být výjimečné. Chodíme do drahých restaurací nebo si rovnou zaplatíme all inclusive a jíme tedy alespoň osmkrát denně. U každého stánku na ulici se zastavíme, nakupujeme suvenýry, zmrzlinu, kafíčko, smoothie a ještě nějakou tu vafli. Chcete ochutnat úplně všechno a nejlépe několikrát. Člověk chce popíjet piňa coladu pod slaměným deštníkem, vysedávat ve Starbucks a to všechno pravděpodobně proto, aby si dokázal, že je na dovolený. Možná i proto, aby se pochlubil ostatním na sociálních sítích. 

Moje první dovolená stála 11 000 s polopenzí, plus pár drobností na místě, a bum, jeden týden na Djerbě mě stál se vším všudy 17 000. Válela jsem se tenkrát celé dny na pláži, četla knihy, popíjela koktejly a myslela si, jak to ještě cenově vychází skvěle. Ehm. Teď už vím, že za stejné peníze můžu cestovat několik týdnů – stačí jen správně zvolit destinaci a udržovat životní standard.

Dovolte mi otázku: ,,Rozhazujete takhle i doma, když nejste na ´´dovolený´´?. Často se totiž jeden týden v roce chováme tak, jak si běžně nemůžeme dovolit, a právě proto je dovolená jen jednou v roce. Pokud si zvládnete udržet životní standard nízko jak doma, tak na dovolené, můžete cestovat mnohem déle. Bez ohledu na to, že ty nejlepší věci jsou stejně zadarmo. Těžko si někde koupíte pozvání na nepálskou svatbu nebo prohlídku buddhistického kláštera, který veřejnosti není přístupný.

Každopádně úplně chápu, že můj styl cestování není pro každého, a tak jen informativně pro ty, kteří hlásají: ,,ta musí mít peněz.´´ Máte je totiž taky, jenže s nimi platíte nájem, provoz auta, tarif v mobilu, jídla a kávy v restauraci nebo třeba nové šaty.



My osobně rádi šetříme peníze i životní prostředí, ať jsme kdekoliv. Každá maličkost je maličkostí, dokud si nespočítáte, kolik vás to stojí za měsíc nebo za rok…. O tom, jak šetřím na cesty, jsem psala nedávno, teď trochu o tom, jak žijeme na cestách. 

Voda – nikdy ji nekupujeme. Doma pijeme vodu z kohoutku, na cestách vodu dezinfikujeme nebo převařujeme. Naučila jsem se vozit s sebou spirálu, čaj, kávu a cukr. (Jsem na tom totiž závislá, a kupovat si pětkrát denně čaj nebo kávu do kelímku by mě stálo majlant.)

kromě čaje vám spirála udělá i vejde natvrdo
Jídlo – vždy jíme to, co místní. Drahé a turistické podniky navštěvujeme jen výjimečně. V restauraci si neobjednáváme pití. Jíme pravidelně, zdravě a levně. Většinou snídáme ovesné vločky, obědváme teplé jídlo a k večeři jak kdy, někdy pečivo, někdy teplá večeře. Zkrátka jako doma. Žádné rozmazlování se anglickou snídaní a švédskými stoly. 



Ubytování – to nejlevnější, co se dá. Pokud to počasí a zvěř dovolí, spíme venku pod širákem. Snažíme se hledat ubytování na couchsurfingu nebo airbnb, abychom se tím zároveň dostali co nejblíž místním lidem. Někdy se stane, že člověk potřebuje soukromí, nemá náladu se s nikým bavit apod. V tomhle případě se na CS a airbnb rovnou vyprdněte, stejně jako na stopování. Není nic horšího než se nutit ke konverzaci a poznávání lidí, když chcete být sami. Volíme potom nejlevnější hostel, kemp nebo penzion. 



Oblečení, šperky, suvenýry – Myslím si, že všichni máme věcí dost, až příliš. Nejlépe planetě i svojí peněžence pomůžete tak, že jednoduše nebudete nic kupovat. Pokud si myslíte, že něco potřebujete, dejte si peníze stranou a dva týdny o tom popřemýšlejte (nepotřebovali jste to do teď, tak dva týdny vydržíte..). Jednoduše řečeno, minimalizujte. Na cestách se to dá praktikovat celkem snadno. Mám 52l krosnu, která je plná k prasknutí. Tak nějak vím, že si nemůžu koupit nic většího než magnet na lednici, a protože tu krosnu nosím na zádech, mám chuť spíš věci vyhazovat, než je kupovat.
Ačkoliv v Asii je všechno třikrát levnější než u nás a vracet se z Nepálu ihned domů koupila bych si kufr a naplnila ho k prasknutí kašmírovými svetry. 

Doprava – jezdit vlastním autem je asi ten největší luxus, za který tedy právem zaplatíte. Nejlevnější, nejekologičtější a nejzdravější je samozřejmě pěší chůze a nebo jízda na kole. Minimálně po městě a mezi památkami (do vzdáleností 6km) nikdy nepoužíváme taxi, tuk tuk, rikšu, autobus, metro ani jiné dopravní prostředky. Zejména po evropských městech je MHD hodně drahé. Další možností je stopování, a pokud na to nemáte koule, zkuste alespoň blablacar. Jestli nedáte dopustit na autobus a vlak, výborná je stránka GoEuro, která vám vyhodí nejlevnější spoj na vaší vybrané trase. V Nepálu nefungují jízdní řády, a turistické autobusy jsou mnohem dražší než ty lokální, proto většinou stojíme u silnice a za jízdy naskakujeme do autobusů, z kterých štiplístek povykuje ´´naše´´ město.


Zážitky – Pokud si mám vybrat mezi materiální věcí a zážitkem, volím rozhodně zážitek, a to i přesto, že není vždy lowcost. Věřím, že si na smrtelné posteli vzpomenu spíš na skok padákem a cestu na kánoi mezi krokodýli, než na kabelku nebo nové šaty. Pokud tedy na cestě za něco utrácím, pak jsou to zážitky, ať adrenalinové nebo gastronomické.

Samozřejmě jsou na světě, i v Čechách, experti, kteří dokáží náklady minimalizovat na úplné prd. Třeba takový Slávek Král. Mě vyhovuje se občas rozmazlit teplou sprchou, dobrým jídlem a třeba procházkou džunglí. Za co nejvíc utrácíte na cestách vy? :)

K cestování mě nejvíc inspirovala kniha Travel bible, spousta cestovatelských přednášek a blogů ostatních cestovatelů a možná i přihláška na Low cost race. Tak třeba vám moje zážitky dodají odvahu vyrazit taky do světa.



Náklady na osobu, 6 týdnů v Nepálu:
letenka 7000,-
víza 2200,- (víza jsou na 3 měsíce, a proto jsou tak drahá, je možnost koupit na 15 dní za 25$ nebo 30 dní za 40$)
jídlo, ubytování, strava 8700,-
NP Chitwan 1200,-

Nejlevnější ubytování jsme sehnali za 60Kč os/noc, nejlevnější teplé jídlo za 15 Kč.
Občas jsme se rozmazlili cappucinem či pečivem, pokud bylo nutné zaplatit vstupné do některých památek, tak jsme se o zážitek také nenechali ochudit. :)

Podtrženo sečteno, pokud bychom byli opravdu šetřílci, tolik necestovali a nenavštívili NP Chitwan, dá se vyžít s 6-10 000 na měsíc a to je rozhodně méně, než co jsme utráceli v běžném životě v Čechách či Německu, kde jsme poslední dva roky žili.

sobota 22. prosince 2018

Mrtvoly a odpadky v řece, pro hinduisty náboženský rituál, pro Evropany odporný zážitek, to je Pashupatinath

Po příjezdu do Kathmandu se snažíme na internetu vyhledat nejlépe hodnocený a cenově přijatelný hotel. Po negativní zkušenosti se zarezervovaným ubytováním v Pokhaře využíváme booking pouze jako informační portál a na místo se jdeme podívat osobně, v naději, že usmlouváme lepší cenu, než-li booking nabízí. Váháme mezi dvěma podobně hodnocenými hotely, a vybíráme Zen B&B. Za 800 rupií nás náctiletý hoch ubytovává v zapadlém pokoji v prvním patře. 



Po chladné noci a dvou dnech bez sprchy se ráno vydáváme k chrámu Pashupatinath, místa, jež je pro hinduisty stejně důležité jako Mekka pro muslimy nebo Vatikán pro křesťany. Do hlavního chrámu je vstup turistům zakázán (vstup je pouze pro hinduisty, jimiž se nemůžete stát, ale pouze narodit..). Z druhé strany se dostáváme ke komplexu chrámů, za nimiž stoupá oheň. ,,Jděte se podívat k řece, uvidíte mrtvá těla hořet,´´ radí nám otravný průvodce. Pere se ve mně zhnusení, které to vidět nechce a zvědavost, která samozřejmě vítězí. Na blogu jedné cestovatelky jsme si přečetli, že cestování není jen o hezkých věcech, je i o těch špatných, protože jsou zkrátka součástí kultury, kterou se snažíme poznat, a tak poté, co jsme viděli nepálskou svatbu, měli bychom vidět i nepálský pohřeb.



Před námi je most. Dáváme SE vpravo, abychom z balkonku nad řekou zahlédli první stoupající dým. Dva kamenné podstavce před námi jsou prázdné, na třetím hoří oheň, ve čtvrtém je připravena hranice. Pohled do řeky není nic hezkého. Není to asi tak hrozné, jak si většina lidí představuje. Nikde neplavou kusy lidských těl, kosti ani hlavy, ale spíš odpadky, opálené kusy dřeva, zbytky hliněných nádob..
V hinduismu smrtí život nekončí. Hinduisté věří v reinkarnaci, a koncem života je tzv. mókša (osvícení). Člověk je složen z pěti živlů (oheň, vzduch, voda, země a prostor), a tento rituál je vykonáván proto, aby všem živlům byl opět navrácen. 



Mrtvá těla do chrámu přiveze speciální jeep, zabalená v bílých pytlích. Tělo se na nosítkách přenese na břeh řeky, kde jej obalí do kusu látky (bílé a oranžové). Tělo je omyto vodou z řeky, zejména chodidla a obličej, zbytek těla je potřísněn vodou z řeky, ale jen přes látku. Poté je dlouhý proces loučení, kdy jednotliví příbuzní přichází tělo polít vodou, posypat květinami, rýží a dalšími věcmi, které jsem na dálku bohužel nebyla schopná identifikovat. Tělo je z řeky přeneseno o kousek výš, kde ženy zahalené v bílé šátky vykonávají další rituál a hlasitě pláčou. (Všechnu ´´špinavou´´ práci dělají muži, kteří taktéž ženy podpírají.) Po rozloučení je tělo naloženo na bambusová nosítka, přeneseno o kus dál na kamenný podstavec, kde je připravena hranice. Před zapálením muži obcházejí tělo, a poté jej jeden obloží dřevem a zapálí. Kamenné podstavce jsou rozdělené podle kast. Nejdražší pohřeb, pro bohaté a vážené lidi stojí okolo 20.000 NPR, pro obyčejné lidi 10.000 NPR a nejlevnější pohřeb pořídíte za 4.000 NPR. Tělo na hranici hoří 3-4 hodiny, čím déle hoří, tím více hříchů dotyčný měl. Poté je popel smeten do řeky, a na kamenném podstavci se připravuje další hranice. 

Člověk bez hříchu, tedy malé děti, jsou pohřbívány do země, nepálí se. 

Upřímně jsem čekala, že budu zhnusená z pachu řeky a pohledu do tváře mrtvému člověku, ale nebylo to tak hrozné. Tento rituál patří k hinduistické kultuře a respektuji jej, zároveň se mi líbí, s jakou úctou a respektem se všichni příbuzní s nebožtíkem loučí, a že smrt zde není nic skrytého ani tajného, tak jako u nás. Často mi připadá, že se v Evropě tváříme, že nám se to stát nemůže, a pokud nezemře někdo opravdu blízký, se smrtí se nesetkáme. Často na ni tedy nejsme připraveni, ačkoliv je součástí života, stejně jako narození nebo svatba. Jediné, co nedokážu pochopit, je ten všudypřítomný bordel a špína. Na jednu stranu posvátná řeka, na druhou stranu plná odpadků. Myslela bych si, že vodu ve které si všichni myjí obličej, nohy a zároveň své mrtvé příbuzné, ať to zní sebehůř, budou udržovat čistou. Omyl. Jakmile Nepálci dojí, okamžitě zahazují obal, jedno kam. Permanentně smrkají na zedníka, flusají hleny, děti vylučují přímo na ulici, všude kolem běhají potulní psi, krávy, kozy a slepice. To není jen Pashupatinath, ale většina Káthmándu, ba i většina Nepálu, která nespadá do národních parků a chráněných rezervací.

PS: vstup do Pashupatinath je 1000NPR, a zahrnuje celý komplex chrámů v okolí.

https://youtu.be/VPx3t0MD3Z4



Jak negramotný hoteliér vede byznys

Obecně jsem spíš neklidné povahy, všechno musím mít hned a perfektně. Během pěti týdnů se Nepálcům daří moji povahu změnit. V Nepálu je na všechno času dost, nikdo nikam nepospíchá, nikdo nic neví a všechno nějak dopadne. A tak moje nervózní podupávání nohou, strkání do lidí ve frontě, odkašlávání a poklepávání na hodinky vůbec nikoho nezajímá. Nádech, výdech. ,,Vždyť už jsou z nás také Nepálci, nikam nepospícháme,´´ opakuji si dokola.

Vnutit všechno a za co nejvíc
Během ubytování v Chitwanském národním parku opět rapidně vylétává hladina rozčilení a agresivity nad nepálskou povahou. Nevím, zda už jsem to někde zmínila, ale Nepálci zkrátka nemají osobní zónu ani potřebu soukromí, zatímco my to vyloženě vyhledáváme. Po třetím zaklepání, našeho hoteliéra proklínám. ,, Co zase chce, pitomec jeden,´´ nadávám. ,,Just moment please!´´, klepání neustává. Otvírám dveře, na nepálské poměry neslušně oděná. ,,Nějaký program madam?´´, potřetí hoteliérovi vysvětluji, že žádný program nechceme, a ptám se ho, jak je to tu s půjčením kol, když už tu je. Bohužel, veškeré mé otázky zodpovídá tak, aby nahráli jeho byznysu. ,,Sure, bike – no problem. You want elephant? No problem. You want walking – no problem.´´ Podle něj není nic problém. Podle mě je problémem on.

Ráno nás budí, ptá se jakou chceme snídani. Když si ji objednáme, aby nám dal pokoj, tak nám přijde dvakrát říct, že už snídaně bude hotová. Když si objednáme kola, abychom ho tedy nějak zaměstnali, a ukázali mu, že nějaký program máme, přijde se dvakrát zeptat jaká kola, v kolik hodin, a poté nás přijde ráno probudit a dvakrát se ujistit, že o kola opravdu máme zájem, a ať už teda jdeme na nich jezdit. Šup.

,,Já ho zabiju, odstěhujeme se, napíšeme mu dopis..´´ vymýšlím řešení, jak se otravného mrňavého Nepálce zbavit. Třetí den zjišťujeme, že on zkrátka jen neumí anglicky. Chudák se naučil pár vět, které opakuje stále dokola, a když od něj ani třetí den nechceme guide tour, přestává s námi naštěstí komunikovat.

Negramot
Poslední den se chystáme zaplatit pobyt, načež nám došlo v čem je háček. Hoteliér je rád, že umí napočítat do pěti a hotel mu pravděpodobně svěřil na starost nějaký bohatý vlastník, výměnou za opravu jeho chýše. Účtenku si tedy vystavujeme sami, dokonce poctivě účtujeme 10% příplatek za servis, jenž byl psán v jídelním lístku. 5 nocí, dvě palačinky, čtvery nudle, Dhalbhat… dělá to 5900 rupií. Předávám účtenku i s obnosem a považujeme věc za vyřízenou. ,,Páni, tak ten nám asi věří,´´ pomyslím si, když spočte jen velké bankovky a zbytek nechá. Chudák kluk však běhá s balíčkem peněz od manželky k mamince, aby společně na kalkulačce přepočetli naše výdaje. Načež zjišťujeme, že umí počítat jen do pěti. Když mu znovu na kalkulačce ukazuji součet všech položek plus 10% navíc, nevěřícně kroutí hlavou. Jak přišel na to, že si dá do jídelního lístku procenta navíc, to nechápu. Docela bych chtěla vidět, nebo možná raději ani nechtěla, jak by nám to účtoval, kdybych účet nepřipravila já. Achjo. Po pátém přepočtení na kalkulačce vypadá spokojeně. Opět opakuje: ,,no problem, no problem,´´ a tak se s klidným svědomím chystáme na kutě.

,,Hey man, problem´´, tak přeci jen. Nepálec se opět blíží s balíčkem bankovek a knihou hostů. Nejenže po nás nechtěl žádné běžné údaje jako například číslo pasu, ale ani nevěděl, co je check-in a check-out, a jak vlastně hotel funguje. V knize prstem ukazuje, že jsme přijeli 26. srpna 2075, tedy 12. prosince. Souhlasně pokyvujeme a čekáme, co z něj vypadne. ,,No, vidíte, né 5 nocí, ale 6´´..prsí se Nepálec, jakoby nás nachytal při trestném činu. ,,Co blbne,´´ počítám znovu noci a ukazuji mu, že jsme v hotelu od dvanáctého do sedmnáctého. ,,This is 5 nights´´ artikuluji zřetelně a ukazuji na prstech pět. ,,12,13,14,15,16,17´´, ,,to je šest čísel, takže zaplatíte šest nocí,´´ tvrdí. ,,Já ho vážně přetrhnu,´´opakuji si už po několikáté i v méně slušné formě.
Ačkoliv je v Nepálu rok 2075, dosud se jim pravděpodobně žádná Marie Terezie ani Jan Ámos Komenský nenarodili. Snad se toho také jednou dočkají…

středa 19. prosince 2018

Mezi nosorožci a krokodýly, tygrovi na stopě

- aneb jak by vypadala ZOO kdyby neměla zdi


Sauraha a národní park Chitwan si nás doslova získali. Našla jsem přesně to, co jsem na severu Nepálu postrádala. Modrá obloha, slunce, přátelští lidé, klid a pohoda. Už nějaký čas vím, že má na mě počasí velký vliv, a tak tuším, že dřív jak v létě se domů nevrátíme.

Po příjezdu do Chitwanu se nás aktivně ujal kluk v teplákách, posedávajíc před prvním hotelem. Nejprve jsme nadšení, jak krásný a levný pokoj jsme sehnali, ale po třetím zaklepání na dveře proklínám chvíli, kdy jsme sem vstoupili. Pravděpodobně si myslí, že ubytoval minimálně dánskou princeznu. ,,Jakou si přejede snídani madam? Jaký byste ráčila mít zítra program, madam? Přejete si tohle a nebo tohle, madam?´´, vytahuje deníček a aktivně nám plánuje den. ,,Takže madam, vstanete v šest hodin, v šest třicet vás čeká snídaně…´´ Kdybych měla k dispozici kyj, tak ho pravděpodobně umlátím už po druhý větě. Naštěstí mu Jirka diplomaticky naznačí, že zítra nechceme mít žádný plán, ať se nezlobí. Hoteliér asi vůbec nechápe, co tu tedy děláme, ale naštěstí nás nechá spát. 

Sotva ráno otevřeme oči, klepe na dveře, aby se zeptal, co ráčíme snídat, a pak nám ještě dvakrát přijde oznámit, že už to má skoro hotový. ,,Já ho normálně zabiju..´´, říkám si v duchu, když znovu vytahuje svůj plánovací deníček, aby nám vnutil průvodcovské služby. Chudák asi netuší, že plánování je to, co mě na cestování baví nejvíc, a rozhodně mi nikdo nebude brát mojí ´´práci´´, takže ne, děkujeme, nic nechceme. Vypadáme snad jako německý turisti, co nejsou schopný chodit sami? No dobře, tak asi vypadáme..

První den jsme se vydali prozkoumat Saurahu a okolí národního parku. Na břehu řeky se sluní několik krokodýlů a na protějším břehu mlsá nosorožec suchou trávu. Podotýkám, že zatím jsme nezaplatili permit pro vstup do NP, jen se na břehu řeky zdarma díváme. Pětikilometrovou procházkou jsme došli i k chovné stanici slonů, ze které mám rozporuplné pocity. Sloni jsou zde chovaní jako atrakce pro turisty, a pokud jim zrovna nikdo nesedí na hřbetě, jsou okovy přivázáni ke kůlu. Zážitkem byl příchod divokého slona Rolanda, ze kterého mají respekt i všichni chovatelé. Okamžitě zalézáme do úkrytu. Nepálci na slona pokřikují a hází mu kameny mezi oči. Rolando nás zdržel v centru dobrou hodinu, a tak jdeme za tmy domů. (Takováhle outside prohlídka NP nám byla naším hoteliérem nabídnuta za 2500NPR, my jsme si ji zorganizovali sami za 50NPR, což byl poplatek do sloního centra.)

Druhý den jsme si půjčili kola. Abychom našeho hoteliéra nějak zaměstnali, nechali jsme jej, aby nám půjčení zprostředkoval. Samozřejmě nás chtěl natáhnout a řekl si za kolo 450NPR na den. ,,Kluku, ty jsi upadl ne? Vždyť je to normálně asi za 300..´´povídám mu. On nám však kola dovezl až k hotelu, a tak jsme mu dali 350, aby neřekl. Potom, co nám přišel třikrát oznámit, že kola jsou připravena a ať už na ně teda jdeme, u mě skončil. Řekli jsme mu, aby k nám do pokoje už nechodil, nic nám nenabízel a pokud budeme něco chtít, řekneme si.



Na kolech projíždíme okolní, turismem nedotčené, vesničky. Třeseme se po polních cestách plných kamenů a děr neznámo kam. ,,Hey man, where are you from?´´ zazní klasická otázka a Jiřík slézá z kola. Výjimečně se tedy zastavujeme a dáváme se do řeči s místním mladíkem. Po pár minutách mění své plány jet k holiči a zve nás na návštěvu k sobě domů. Nejvtipnější bylo setkání s jeho babičkou, která usoudila, že jsem na ženu příliš oděná v černém, a tak alespoň moje nehty musejí být červené. Sedá si ke mně a lakuje mi nehty na nohou i na rukou, mimoto lepí mezi mé oči červenou tečku. Cítím se jako na kosmetice, akorát kolem běhají buvoli, voní sláma a pod nohama se mi pletou slepice. Cyklo-výlet jsme zakončili u nepálské kremrole, kokosové rolády a teplého čaje. Celý náš odpolední dýchánek vyšel na 80NPR, což znamená, že se pán buď přepočítal nebo jsou vesničky, nedotčeném turismem, ještě dvakrát levnější než zbytek Nepálu.


Ačkoliv jsme při posedávání u řeky viděli už dva nosorožce, z toho jednoho opravdu zblízka, a několik krokodýlů, platíme si vstup do národního parku. Procházka džunglí je sice trochu dražším zážitkem, než by se nám líbilo, ale bude to náš vánoční dárek. 
Třetí den tedy za východu slunce přeplouváme řeku na kánoi, vykutané z jednoho kusu dřeva. Mlha, která by se dala krájet, dodává džungli ještě tajemnější atmosféru, když člověk ví, že je řeka plná krokodýlů. Nejprve nás čeká deštný prales, ve kterém se setkáváme tváří tvář s nosorožcem. Schováváme se mezi stromy a pozorujeme jej, kterak nezúčastněně požvykuje trávu. Přicházíme tedy blíž, abychom se s ním vyfotili. Pro fotografy nebude problém se zoomem vytvořit krásné fotky, s naším I-phonem je to horší. Nakonec po chvilce schovávám mobil do batohu. Jen si vychutnávám adrenalin - patnáct minut stará tygří stopa v bahně před námi. Volíme tedy jinou stezku, nad kterou v korunách stromů skáčou opice. S tygrem, ani medvědem jsme se bohužel (bohudík) nesetkali, zato jsme viděli tukana, jeleny, nosorožce, opice, gaviály, krokodýly, nejrůznější druhy ptáků i motýlů. Se západem slunce se po řece vracíme zpět do Saurahy. 



Po pěti týdnech na cestách přichází první ponorka. Zatím jsme bez sebe nebyli pomalu ani na záchodě (většinou totiž nejdou zavřít dveře a stěny jsou papírové), a tak si lezeme na nervy. Jiříkovo videa o autech asi nedokážu náležitě ocenit, stejně jako on by raději nebyl u mého dvouhodinového skypu s kamarádkami. Rozhodla jsem se tedy opustit hotel a udělat si day off. ,,Páni, já chci cappuccino, mrkvový dort, lososový sendvič, pizzu… hlavně hodně jídla a hodně internetu,´´ říkala jsem si v duchu, zatímco kolem mě projížděl slon a já si vzpomněla, že jsem v Nepálu a né v Plzni na náměstí. V baru, ve kterém fungoval internet, stál oběd třikrát tolik, než platím normálně, a tak se po hodinovém kafíčku a pár hlasových zprávách zvedám, abych zašla na Parathu za dvacku o pár ulic dál. Zrovna vypadla elektřina, klasika. Požvykuji svůj oběd ještě několik minut, a nakonec čekám dobrou hodinu, než Wi-Fi naskočí. Povedlo se. 

Poslední večer plánujeme návštěvu místního kulturního centra, kde se konají lidové tance obyvatel Tharu. Představení však začíná v sedm, a číšník teprve přinesl objednaný Dhalbhát. Dávám si tedy nášup, a nakonec trávíme poklidný večer v našem nejoblíbenějším pokoji. Víte, on sice měl nějaké mouchy, ale velký a čistý dvoulůžkový pokoj, horká sprcha a splachovací záchod, to není v Nepálu samozřejmostí… 

Vím, o čem mluvím. Právě sedím v Káthmándú v hotelu v zimní bundě a peřině. Venku jsou čtyři stupně a teplá voda je prý na solární panel, a tak mám počkat, až bude slunce. Čas vlhkých ubrousků tedy opět nastává….



x

neděle 16. prosince 2018

Momo,Paratha či Dhalbhat?

Mnozí by asi namítli, že se dá shrnout jedním slovem – Dhalbhat. Pravděpodobně bych tento článek vůbec nepsala, kdybychom zůstali jen u dobrovolničení, ale pokud se chystáte do Nepálu na delší čas, tak se vám rýže po pár týdnech omrzí, přichází tedy na řadu další jídla.

Dhalbhat pro chudé (domácí)
Ráda bych ještě napsala, že ceny uvedené na internetu, například na Numbeo.com, úplně neodpovídají realitě. Samozřejmě jsou restaurace dražší a restaurace levnější, zpravidla platí, že kam chodí místní, stojí teplé jídlo cca 90-200NPR. Většinou platíme okolo 300NPR za dvě teplá jídla bez pití. Nejlevnější čaj jsme pili za 10NPR. Nenechte se tedy zlákat turistickými místy, pokud jedete low budget.

Když cestuji po Evropě, je nejlevnější formou stravování pečivo, paštiky, sýry apod. V Nepálu NE! Mnohem lépe a levněji se najíte v restauraci, ačkoliv je to paradox. Toastový chleba vychází na 50-80NPR, 200g sýra asi 240NPR, burákové máslo 200NPR. Platí, že je vše asi dvakrát, možná třikrát levnější než u nás, něco je nastejno a alkohol vychází dráž než u nás – což je mě osobně úplně fuk. Všechno, co si koupíte, je pravděpodobně BIO. Před každým domem je malý krám, ve kterém ženy nabízí ovoce a zeleninu, jež vypěstovali. Pečivo, jogurt (dahí) i sýr bývá také domácí. Až se vám bude stýskat po nezdravé stravě, sušenky, chipsy a Coca-Colu, seženete úplně na každém rohu.

Dhalbhat (Thali set)
Porce rýže s luštěninami. Existuje v různých variantách, aneb co dům dal. Většinou tam nechyběla čočka, brambory a nějaká zelenina. Nejčastěji je to špenát, květák, cizrna. V restauracích to většinou vypadá takhle: porce rýže, miska s polévkou, hromádka špenátu, hromádka bramborové směsi s květákem (curry) a čerstvá zelenina. Jakmile některou z hromádek dojíte, obsluhující donese přídavek, dokud jej nestopnete.


Pro masožrouty: nejčastěji je k Dhalbátu kuřecí (s kostmi), buvolí, skopové či ryba.

Chawmein (vegg., egg., meat.,)
Smažené nudle s cibulkou, zeleninou (nejčastěji čínské zelí) a podle vaší volby s vejcem, masem. Nudle si můžete zalít sladkou omáčkou ze zeleniny (sladší a jemnější kečup).


Paratha
Plněná placka masem či zeleninou, opečená nasucho na pánvi.



MOMO
Plněné knedlíčky směsí zeleniny nebo masem, sýrem, bramborami. Většina restaurací nabízí vařené, smažené či pečené. Ty smažené, plněné zeleninou, chutnají podobně jako jarní rolka.

Curry a rýže (chapati)
Jakákoliv omáčka se jmenuje curry. Když si objednáte curry, může v tom plavat cokoliv – většinou jsou to brambory, květák, cizrna, případně maso. Jako přílohu můžete zvolit různé druhy rýže nebo placky. Chapati jsou placky pečené nasucho. S těmi plackami je to takové, že člověk nikdy neví, jaké budou. V Pokhaře byli tenké jako papír, a tak mi ani čtyři nestačily, jinde zase silné a mastné, a tak jsem snědla jen dvě..


Samosa
Směs brambor, hrášku, koření v těstíčku, které se zabalí do trojúhelníkového tvaru a osmaží. Je to skvělá svačinka s sebou na cesty a nebo i příloha k nějakému curry. Jeden kousek stojí 15-30NPR.


Pakauda
Hromádka zeleniny obalená v těstíčku a osmažená v oleji. Takové zdravější mlsání k pivu (nebo prostě jentak).


Fried rice
V podstatě naše rizoto, jen o dost mastnější, s většími kusy cibule.

Thukpa
Pálivá polévka s nudlemi nebo možná nudle zalité horkou vodou s česnekem, zázvorem a chilli. Pokud jste v horách chytli rýmu, spolehlivě vás Thukpa vyléčí.

Thenthuk
Zeleninový vývar, pravděpodobně z kedlubny nebo nějaké ředkve. S cibulí, česnekem, velkými kusy těstovin. Nezdá se to, ale opravdu to zasytí. Thenthuk je tibetské jídlo, které jsme ochutnali v Pokhaře, nedaleko Tibetian Refugee kempu.

Paneer
Je to v podstatě bílý sýr, který sám o sobě nemá žádnou chuť. Chutná jako 20% eidam nebo jako tofu. Avšak pokud jste vegetariáni nebo se z nějakého důvodu rozhodnete v Nepálu nejíst maso, stejně jako já, je to skvělá volba. Doporučuji Mutter Paneer s Chapati. Možná nejlepší jídlo, které jsem v Nepálu zatím jedla.


BBQ – Večer po setmění žhaví Nepálci gril a k vidění jsou marinovaná křidélka, špízy, plátky masa. Protože už měsíc nejím maso, neochutnala jsem.

Lassi – jogurtový nápoj, podobný kefíru. Moc mi chutnalo banánové lassi, ale v nabídce je i neochucené, čokoládové či mix ovoce.

Čaj – zamilovala jsem si nepálský čaj. Je v něm možná víc cukru, než vody, ale je tááák dobrý. Voní po hřebíčku a skořici a je slaďoučký. Naučila jsem se ho i chválit: ,,míto číja´´.

Nezapomeňte, že Nepálci mají rádi celkem dost pálivé jídlo, a tak vám běžně do všeho nakrájí pár papriček. Nebojte se říct, že nechcete ´´spicy´´ a stejně se připravte na to, že to ´´trochu´´ pálivé bude. Já jsem chilli nikdy předtím nejedla a pálil mě i pepř, ale postupně si zvykám a začíná mi pálivé jídlo chutnat. A kromě toho – bude to mít pozitivní vliv na vaše zažívání, někdy až moc. :-D

Z potravin, které jíme běžně doma, se dají koupit ovesné vločky, mléko (prodávané v sáčku O,5L), bílý jogurt, toastový chleba a sladké pečivo, med, marmeláda, sušenky, ovoce a zelenina, sýr. No vyjmenovala jsem jen to, co je dostupné skoro v každé vesnici, za přijatelnou nepálskou cenu. V Kathamandu či Pokhaře seženete úplně všechno. V některém supermarketu pro turisty nebo v German bakery. 

Rada na závěr: Nepřijeli jste do Nepálu jíst evropské jídlo, že ne? Pokud ano, tak se připravte, že vaše očekávání budou hodně silně zklamána. Nepálci naše jídlo zkrátka neumí připravit, a tak na pizzu, burger a lasagne raději zapomeňte, ačkoliv je některé jídelníčky nabízejí. 


čtvrtek 13. prosince 2018

Svatebčany v Nepálu

Nedávno jsem začala číst knihu o pozitivním myšlení, ve snaze odprostit se od mého věčného pesimistu. Hned v první kapitole byla řeč o osudu, a o tom, jak se v podstatě všechny události dají přijímat buď pozitivně a nebo negativně, je totiž jen na nás, jak se k tomu postavíme. ,,Hmm, určitě, to teda nevím, co je pozitivního na tomhle dni,´´ mumlala jsem si včera, jakmile se začalo stmívat a my stále nemohli najít žádné ubytování. 

Ráno jsme se totiž rozhodli, Lumbiní opustit. Vzhledem k tomu, že v Nepálu jízdní řád, ani ceník není nijak stanoven, stoupli jsme si k silnici a čekali na autobus, do nějž naskočíme. Přímý autobus do Chitwanu nám ujel, a protože nemáme chuť honit autobus rikšou, jak navrhuje její statečný řidič, volíme lokální autobus do městečka Bhairahawa, ve kterém přestupujeme na další autobus. Cesta autobusem je vážně legrace. Zastávka je vlastně kdekoliv podél silnice. Hubený Nepálec visí ven ze dveří autobusu a pokřikuje názvy měst, lidé naskakují a vyskakují, platí tak nějak ,,podle huby´´ a autobus není NIKDY plný. Pytle rýže, stroje, zvířata, kufry, tašky – jasně, že se nám to sem vejde, pokyvuje ´´štiplístek.´´ Ať jedete kamkoliv, vždycky to zabere celý den. Po několika hodinách stojíme u silnice v Bharatpuru, ačkoliv jsme si jízdenku zakoupili úplně někam jinam. Prý si máme vzít taxi, pokřikuje štiplístek ze dveří odjíždějícího autobusu. 

Bharatpur vypadá jako velké město. Plánujeme se tu na pár dní usadit, užít si dobrého jídla a rezervovat si nějaký klidný, levný pokojíček. V Pokhaře jsme sehnali pokoj za 600 rupií. Mohlo by to tu být ještě levnější. Procházíme tedy městem ve snaze ulovit nejlepší nabídku. 

Po třech hodinách, dvou odmítnutích, jedné nabídce za 3000 na noc a několika nachozených kilometrech je mi do breku. Minimálně se nám podařilo najít funkční bankomat a vybrat peníze, avšak vhodný hostel nemáme ani po setmění. Jdeme zpět na místo, kde nás odpoledne vyhodil autobus, když si všimneme nápisu HOTEL na vysoké budově. ,,Ok, poslední pokus´´, pomyslím si a vyjíždíme do třetího patra. Na recepci se nás ujme jeden z kluků, hovořících anglicky, a snaží se vystupovat velmi profesionálně. Používá odborné výrazy jako twin, double bed apod. Cena za pokoj typu standard je sice dvojnásobná než-li v Pokhaře , ale na jednu noc to berem…Po prohlídce pokoje mám stejný pocit jako tři veteráni – pokoj se štěnicemi, bez štěnic a nebo i s ramínkama? 
Pokoj je vnitřní buňka uprostřed hotelu. Z každé strany je obrovské okno do chodby, za nímž sedí banda Nepálců, čekajíc, co se bude dít. Nad dveřmi je ve zdi obrovská díra, vyplněná síťkou. V pokoji je nejen zima, hluk a průvan, ale ani neteče teplá voda a ručník jsme dostali jeden dohromady. Největším paradoxem je telefon, na který nám recepční v půl deváté večer zavolal, zda si přejeme nějaký hotelový servis, a nabízel nám výběr pochutin. Tak nějak mě přešla chuť, když jsme v naší ptačí voliéře, oblečeni do termoprádla, poslouchali mlaskání, chrchlání a kašlání deseti Nepálců, sedících přede dveřmi. Měla jsem neustále pocit jako když sedí přímo vedle mé postele, a tak ani špunty do uší nepomohly. No ramínka jsme dostali čtyři, štěnice jsem nepočítala…

Začínám věřit, že vše, co se má stát, se stane. Těžko říct, kdo vytváří náš osud. Zda je předem určeno, jak věci dopadnou a nebo se dějí nahodile. Jedno je však jisté – nakonec to všechno dobře dopadne, a jestli ne, tak ještě není konec. Kdybychom včera stihli přímý autobus, kdybychom našli hezké ubytování nebo kdybychom odjeli zpět do Káthmándú, nestalo by se nám nic z toho, co se dnes stalo. ,,Ono se asi všechno děje z nějakého důvodu,´´ pomyslím si, když se na nepálské svatbě cpu rýží.



Rozhodli jsme se navštívit národní park Chitwan, a i přesto , že tato turistická atrakce nebude zdarma, a možná ani lowcost, máme chuť vidět nosorožce, slony a s trochou štěstí i tygra. Vždyť vlastně budou vánoce. ,,Můžeme si tenhle výlet prostě koupit k vánocům, co myslíš?´´ A tak sedíme v autobuse do vesnice Sauraha, kterému se k vesnici zajíždět úplně nechce, vyhazuje nás tedy na hlavní. 
Jízda autobusem v Nepálu je vlastně docela podobná stopování. Stojíte u silnice, pokřikujete, kam chcete jet a nakonec dojedete někam jinam. Vyrážíme tedy pěšky směrem k vesničce, a odmítáme rikšu i tuktuk. Vždyť je to jen pět kilometrů. V dálce hraje hudba, a tak zvědavě přicházíme blíž.



Vypadá to na nějaký průvod. Z valníku traktoru se line hlasitá hudba a za ním tančí dav nepálských žen, oděných do sárí. ,,Jé, místní slavnost. Přidáme se?´´ Dřív než to dořeknu, holky už mě tahají do kola. A tak chvíli tančíme a poskakujeme za traktorem společně, načež zastavíme a tančíme před domem. ,,Páni, to bude asi svatba,´´ všimnu si plakátu nad vstupní branou. Ženy nás zvou na jídlo, a tak se seznamujeme s ženichem a nevěstou, zpucneme dva dhalbháty, jogurt s cukrem a rýžové čipsy, a poznáváme místní zvyklosti z první ruky. Konečně jsme narazili na ten pravý Nepál, který jsme hledali. Láďa Zibura psal o permanentních úsměvech místních a jejich pohostinnosti, zatímco nás se zatím každý snažil zamračeně oškubat, ošidit, něco nám vnutit nebo prodat. Dnes se vše v lepší obrátilo, usmívám se od ucha k uchu a radostně oslavujeme svatbu lidí, jejichž jména ani neumíme vyslovit. Pravděpodobně jsme pro ostatní atrakcí. Jsme z té dvoustovky hostů ti nejvyšší, nejsvětlejší a pozor – vegetariáni. Tvrdíme poté, co se k nám opět blíží kbelík s kozím vývarem. 



Nakonec jsme se pěkných pár hodin na svatbě zdrželi a dokonce během chvíle našli perfektní ubytování nedaleko vstupu do Národního parku. Novostavba uprostřed řepkových polí, s výhledem na les. Nikým nerušeni pijeme horký čaj, posloucháme večerní zvuky přírody a těšíme se, až nám nějaký nosorožec zavítá pod okna.  

úterý 11. prosince 2018

Ateistka v buddhistickém klášteře

Po klidném a pohodovém týdnu v Pokhaře je na čase posunout se zase za novým dobrodružstvím a za hranice svých komfortních zón, což přesně vystihuje nepálský autobus. Tentokrát se kodrcáme krásných devět hodin, během niž přemýšlíme, zda si tuhle vyhlídkovou jízdu, všemožnými oklikami, za 750 rupií vůbec zasloužíme. Pole, rýžová pole, buvol, staveniště, prach, rýžová pole.. a tak pořád dokola. Míříme do oázy klidu, Lumbiní, v němž se narodil Buddha. 



,,Rikšaaaa, tuktuk´´. ,,Madam, sir, hallo, rikšaaaaa´´, povykují na nás vychrtlí Nepálci hned po výstupu z autobusu. ,,Achjo, ani tady od toho není klid,´´ povzdychnu si, když odmítáme desátého naháněče turistů. Pomalu se stmívá, nemáme zajištěné žádné ubytování, ale věříme, že nás nechají přespat v korejském klášteře, o kterém jsem od některých cestovatelů slyšela. 


Po bezesné noci, rušené kanadsko-korejským chrápáním mých spolubydlících, vylézám aktivně ve 4:05 z dřevěné postele.  Celé údolí pohltila mlha, skrz níž jsou přímo přede mnou vidět jen obrysy budovy. Úplně sama procházím po nádvoří do velké síně. Za několik minut začíná ranní rituál. Tiše sedím na podložce v tureckém sedu, pozoruji mnicha, jenž obchází klášter a bubnuje, aby svolal ostatní k modlitbě. Zřejmě to funguje. Z postele vylezl konečně i Jirka. Stoupnout, kleknou, lehnout, ruce k sobě, ruce dlaněmi vzhůru. Pohyby nejsou tak těžké, se zpíváním v korejštině budeme možná chvíli bojovat. 



Po ranní modlitbě následuje snídaně, jež se dost podobá večeři z přechozího dne a vlastně i následujícímu obědu. Rýže, zelenina, brambory s květákem, cuketa, chilli a celerový vývar. Jídlo je překvapivě chutné, protože po třetím soustu necítíte, co jíte, ani kdyby to byla kaše z písku. Akorát čaj, který chutná jako slitá voda ze špaget, necháváme ostatním strávníkům. 

Vypravili jsme se tedy do obchodu, abychom si čaj nakoupili dle svého gusta. Vybíráme samozřejmě ten nejlevnější, aniž bychom si přeložili název. 

,,Jirko, já musím na záchod,´´ kroutím se už podruhé cestou k japonskému chrámu. ,,No, za dvacet minut tam budeme´´, zatímco já už zpoceně utíkám k nejbližším PUBLIC TOILET, protože kdyby se mi chtělo jen čůrat, nemusela bych mít strach, že tzv. ,,nasrávačky´´ budou brzy ,,posrávačky.´´ Pravděpodobně jsme jen špatně převařili vodu, a tak ji pro jistotu dezinfikuji, aby se to zítra neopakovalo. 

Ranní rituál je v plném proudu. Mnich v oranžovém hábitu zahajuje modlitbu, a zatímco se skláním k zemi, vzdávajíc Buddhovi hold, Jiří běží k východu. ,,Co je?´´, divím se u snídaně. ,,Asi jsme koupili projímavý čaj,´´ směje se. Tak už aspoň víme, proč byl tak levný.


Lumbini je v podstatě obrovský oplocený areál, připomínající zoologickou zahradu, s rozdílem, že se nechodíte dívat na zvířátka, ale na buddhistické chrámy ze všech koutů světa.  Na jižní straně areálu se nachází chrám, v němž se údajně narodil Buddha. Je to jediný objekt, do nějž se platí vstupné. Vstupné je rasově rozděleno, a protože jsme bílí, tak žádnou slevu prostě neukecáme, platíme ten nejdražší vstup, celých 500 rupií na osobu. U okénka musíme nahlásit národnost. ,,Merodeskonam Czech Republicho´´, nahlásíme. Bohužel, v počítači tahle země není. Volíme tedy Slovensko jako možnost číslo dvě. Nepálec se nevrle dívá, proč si vymýšlíme takové země, a vyfasujeme Neederlands. Souhlasně pokyvujeme, že zvolil dobrý kompromis, a bosky vstupujeme do areálu. 


Na severu areál končí bílou stavbou World Peace Pagoda, názvem i vzhledem dosti podobné té v Pokhaře, žeby se opičili? Nakonec zjišťujeme, že je stejných staveb po světe desítky, nejvíc v Japonsku. 

Všechny chrámy mají svoji specifickou atmosféru. První den jsem se zouvala tolikrát, že si tentokrát neberu boty vůbec. Nohy mám sice černé, ale zbytek těla ne, a tak se z nás stávají celebrity. Přemýšlím, zda je pro Indy a Nepálce větší atrakcí kámen, na němž se narodil Buddha, či bílý vysoký člověk, zatímco kolem nás pobíhají davy puberťáků se selfie tyčema a křičí: ,,Sir, Madam, picture.´´ 


Paradoxně nejkrásnějším chrámem v celém areálu byl ten německý. Nevíme, jak početná je komunita buddhistů v Německu, avšak jejich peněženka bude pravděpodobně nejnaditější. Barevný chrám obklopuje zelený trávník, květiny, fontány, sochy a vstup hlídá strážník. 


Na druhé místo jsme zařadili Kambodžu. Vnitřek chrámu je sice tmavý, avšak sedící Buddha je tentokrát obklopen stromy, světýlky a krásnými malbami. 

Třetí místo získává Korejský chrám, a to proto, že v něm bydlíme. V chrámu dostáváme tři teplá jídla denně, od pěti do sedmi teče horká voda, ve které se můžete rochnit – sedět v lavoru a polévat se, zúčastnit se buddhistických rituálů a celkově se sžít se životem místních mnichů, kteří zasvětili svůj život učení. 

Areálem protéká vodní kanál, po němž se můžete plavit lodičkou. Skoro jako v Benátkách, akorát že Nepálci jsou líní pádlovat, a tak loď pohání motůrkem o síle kuchyňského mixéru. Je docela sranda to pozorovat, a ačkoliv mezi chrámy opět nachodíme přes deset kilometrů, nevyužijeme žádného nabízeného způsobu dopravy. Asi už jen z principu a ohleduplnosti k místnímu ovzduší, jemuž by neuškodilo, kdyby pěšky chodilo více lidí. 


V Lumbini se nám líbí všudypřítomný klid. V areálu volně žijí opice, desítky druhů ptáků a papoušků, pár opuštěných psů, ale také jedovatých hadů, kaloňů a pavouků – ale psst, tvářím se, že neexistují, a když budu věřit, že neexistují, tak žádné určitě nepotkáme. Zůstáváme čtyři dny. Podle fotek by se mohlo zdát, že jde o nepálské vězení. Věřte nebo ne, nám je tady dobře. Je tu vše, co cestovatel potřebuje. Dobré a teplé jídlo, postel s peřinou a moskytiérou, horká voda, lavor, mýdlo a šňůra na prádlo, Wi-Fi, zásuvky a klid. Pokud se tedy do Nepálu chystáte, nezapomeňte kromě vysokohorských treků i na nějaké ty památky. 


neděle 9. prosince 2018

Relax a památky v Pokhaře

Pokhara je městem odpočinku a zábavy. Většina lidí tu začíná nebo končí vysokohorské treky, a tak se město pod náplavou turistů proměnilo do evropského stylu. Najdete tady kavárny, restaurace a bary, ve kterých jsou dostupné potraviny, které by vám mohli z Evropy scházet.


Phewa lake – pravděpodobně budete ubytování v blízkosti jezera, jež je největší atrakcí celého města. Ve čtvrti Lakeside je jeden hostel, hotel či guesthouse za druhým. Břeh jezera, společně s desítkami podniků, nabízí oázu klidu. Poprvé od příjezdu do Nepálu ustává troubení klaksonů a přibývá zvuků přírody. Na jezeře je malinký ostrůvek s Tal Barahi Temple, a dostanete se k němu lodičkou asi za 100 NPR. Pokud věříte svým pádlovacím schopnostem, můžete si na půl dne, či na celý den, půjčit loďku vlastní. (cca 1000 NPR)



Většina turistů se zdržuje pouze ve čtvrti Lakeside, kde jsou samozřejmě turistické podniky a také turistické ceny. Kolem jezera vede krásná stezka, na níž stále ubývá turistů, míjíme Basundhara park, ve kterém místní pořádají pikniky. A dojdeme až k hinduistickému chrámu (Shri Kedarnath Mahadev), ve kterém jsme jediní turisté. Po příchodu odkládáme boty, a procházíme mezi mnichy v oranžových hábitech. Na březích jezera je úplné ticho a klid. 

Je více možností, jak navštívit většinu turisticky zajímavých míst, která Pokhara nabízí. Záleží především na tom, jaký máte rozpočet, a jak rádi chodíte pěšky. Ve městě je možnost půjčení jízdních kol, motorek, aut či využití taxi. Cena je vlastně tak trochu na vás, a vašich schopnostech smlouvání. Ty naše jsou dost slabé, a budget dost omezený, a tak chodíme pěšky.


World peace pagoda (Stupa)
My jsme se rozhodli pro jízdu lodičkou od Lakeside na protější břeh a následné pěší tůře, asi 12 km. Brzy ráno jsme vyjeli lodí, jejíž cena nás příjemně překvapila (300NPR/osoba), na druhý břeh. Stezka k vysokému bílému chrámu je nádherná, procházíte lesem, po kamenitých schodech cca 45 minut. V ranních hodinách jsme byli opět jediní, kteří k chrámu vyrazili, a tak si užíváme štěbetání ptáků a ranní mlhu nad jezerem. Za dobrého počasí vás výstup odmění pokoukáním na Himaláje (Manaslu a Annapurnu), my jsme však takové štěstí neměli, a viděli jsme jen obrysy. Pokračovali jsme po stezce na druhou stranu hory, jež jsme cca 30 minut scházeli dolů.



Tashi Ling (Tibetan Refugee camp) – Pokud se chcete dozvědět něco o historii Tibetu, doporučuji zajít do této vesničky. Kromě chrámu Shree Namgyal Buddha Mandir, jejž obklopují mniši, uvidíte obydlí ostatních Tibeťanů, kteří před padesáti lety, po okupaci Tibetu Čínou, přes Himaláje utekli. Dnes je ve vesnici škola, několik tibetských restaurací, dílna na šití koberců a galerie s fotografiemi příběhů lidí. Strávili jsme tu možná několik hodin čtením jejich historie. Je tu klid, málo aut, přátelští lidé a dobré jídlo.



Pokud půjdete zpět k hlavní silnici, za pár minut dojdete k Davis Fall. Platí se zde vstupné 30 NPR, a čeká vás výhled na vodopád a řeku, s jejímž okolím si příroda hezky vyhrála. Nedaleko je ještě vstup do jeskyně, kterou jsme však vynechali a raději jsme mimo centrum zašli na dobrý oběd. 
Old Bazaar – čtvrť, do které se také pohodlně dostanete pěšky. Stačí jít podél hlavní cesty pořád na sever. Narazíte na Bindhyabasini temple, který je velmi posvátným hinduistickým místem. Potkali jsme většinou místní. Na protějším kopci se nachází ještě jeden chrám, buddhistický. Měli jsme štěstí, byli jsme tam totiž úplně sami, čímž se nám naskytla možnost dopodrobna prošmejdit interiéry kláštera, jehož atmosféra měla něco do sebe, přeci jen, nepovede se vám každý den posedět na terase posvátného místa jen tak.



Jestli hledáte klid i od ostatních turistů, udělejte si procházku kolem jezera na druhou stranu nežli první den. Kavárny a restaurace se postupně promění v rýžová pole plná krav a buvolů. Uvidíte místní prosévat pšenici, kravičky dupat slámu a nakoupíte si za nižší ceny než na Lakeside. Například pečivo je asi o 40% levnější než v centru, a tak jsme si dopřáli místní croissant. Na březích jezera můžete pozorovat stovky paraglidistů vznášejících se nad jezerem, jen pozor, ať vám některý nepřistane na hlavě.

V Pokhaře se dají denní náklady držet okolo 100-150 Kč/den, pokud budete žít skromně. My jsme po nevydařeném airbnb skončili v baru Chat and Chill, ve kterém jsme se i ubytovali. Majitel podniku má na zahradě za barem několik malých bungalovů (dvoulůžkový pokoj, vlastní koupelna s horkou sprchou, evropský záchod, Wi-Fi za 600NPR/noc). Jídlo: Záleží, co chcete jíst, a kde to chcete jíst. Ceny jídel v restauraci se pohybují od 80-600NPR/porci teplého jídla, a tak je opravdu na každém, jaký má životní standard. Občas nám stačí veggie MOMO za 90 rupií, a někdy si dopřejeme cappuccino s brownies za 200. Pokud seženete ubytování i s vlastní kuchyní, není problém v místním supermarketu, (ve kterém místní opravdu NEnakupují), sehnat vše potřebné.



V Nepálu nejsou Googlemaps nijak podrobné, názvy ulic a čísla domů chybí úplně, a tak nejlepší možností, jak prozkoumat město, je se zkrátka ztrácet a objevovat. Pokhara je oproti Káthmándú úplným rájem na zemi, a tak nakonec zůstáváme mnohem déle, než jsme plánovali.

Moje tipy
Nejkrásnějším zážitkem pro mě byla jízda na lodičce po jezeře, a tak pokud máte možnost, určitě alespoň na krátkou plavbu vyražte.
Nejlepší podnik: Krazy Gecko Bar. Je to přímo na břehu jezera, ale daleko od ostatních barů. Ceny jsou tu na Nepál podstatně vysoké, ale pořád poloviční než v ČR, a pokud si chcete dopřát hezké odpoledne v krásném prostředí, s výhledem na jezero, je to to pravé. (Je tu i možnost ubytování, ale netuším, jak draze…)




úterý 4. prosince 2018

Nepál - čtvrtý týden

Díky přístupu k internetu jsem si diagnostikovala zánět dutin. Třetí den s bolestmi hlavy, ucha a zubů odcházím ze školy hned po poledni a léčím se dostupnými metodami – nandáním čepice. Možná je na čase změnit prostředí. Ledová sprcha, chladné noci v chýši a neustálý kontakt s nemocnými dětmi mi nedělá moc dobře, od prvního dne jsem nachlazená. 


Cesta autobusem z Besisaharu do Pokhary nás příjemně překvapila svoji cenou, pětihodinové hopsání na klíně dalších Nepálců už tak příjemné nebylo. Bus byl opravdu lokální, byli jsme jediní bílí, a také jediní, kteří očekávali, že budou sedět. Do Pokhary jsem se moc těšila, všichni ji moc chválí, a tak jsem zvědavá, jak se od hlavního města, kde nás zatím všichni chtěli jen oškubat nebo přejet, liší. Navíc jsme si na dvě noci rezervovali private room s vlastní koupelnou v Nepalaya Eco hostel.

Po příjezdu jsme pravděpodobně vyčerpali zásoby horké vody, jelikož v dalších dnech již netekla. Doufali jsme, že si vypereme prádlo a dobře se najíme. První večer jsme společně s Rowanem zašli na pizzu. Nikdy si nedávejte v Nepálu evropské jídlo, pravděpodobně originál nikdy neviděli, a tím pádem ho ani neumějí připravit. Pizza stála 250 rupií, byla asi ohřátá v mikrovlnce a byla dost podobná té nejlevnější a nejhorší pizze z Lidlu, která stojí asi patnáct korun. Tak jako snědli jsme to.
(Článek o stravování a cenách v Nepálu napíšu zvlášť .. jídlo je mé oblíbené téma, a rádi se s vámi podělíme o tipy, jak se nejlépe a nejlevněji najíst ).

S praním jsme to také zrovna nevyhráli, v našem hostelu je všechno zpoplatněné, a co by si člověk mohl udělat sám, je zakázané. Zakázáno prát v ruce, zakázáno nosit do hostelu vlastní jídlo a pití apod. Zkrátka nic pro nás lowcosťáky, a tak se v neděli ráno poohlížíme po novém ubytování. Vzhledem k tomu, že jsme závislí na čaji, a to tak, že vypijeme asi 2 litry čaje denně, potřebujeme něco, kde bychom si mohli vařit. 
Přes couchsurfing se nám tentokrát nic najít nepovedlo, a tak zkoušíme airbnb. Dvoulůžkový pokoj za 5 eur/noc vypadá slibně a tak si rovnou rezervujeme čtyři noci a plánujeme se v Pokhaře trošku usadit. (AirBnB je ubytování u obyvatel měst, kteří vám poskytnou pokoj ve svém domě, většinou je velmi levné a nabízí možnost nahlédnout do života místních lidí). Pokud jste ještě nikdy nevyzkoušeli a plánujete někam odcestovat, zaregistrujte se zde: https://www.airbnb.cz/c/kikas60?currency=EUR, čeká vás sleva na první ubytování 28 euro. 

Jsme tu třetí den, ale zatím jsme z města moc neviděli. Vyhovuje nám pomalejší cestování. Posedáváme na břehu jezera, válíme se v posteli, nikam se neženeme, potřebujeme si odpočinou, vyprat, dobře se najíst, a až bude nejlepší počasí a konstelace hvězd, můžeme vyrazit prozkoumávat památky.



S dvanácti kily na zádech procházíme kolem Phewalake, hledajíc nové útočiště. Cesta vede podél silnice, kolem které jsou zprvu samé hotely, restaurace a kavárny, po pár kilometrech se okolí mění na rýžová pole plná krav či buvolů. Jsem zpocená, sotva popadám dech. GPS ukazuje, že jsme na místě. Ptáme se několika místních, kde je Gurungs family, ale všichni jsou zmatení a posílají nás sem a tam. Vylezeme na kopec, abychom zase slezli. Jsem zoufalá. Nakonec zjišťujeme, že jsme ve špatné čtvrti, asi tak o tři kilometry. Vracíme se s batohy zase zpět do centra, ze kterého jsme ráno vycházeli a bloudíme po čtvrti Bangladi. ,,Tenhle den nám byl čert dlužnej,´´ zlobím se, když po čtvrté prohledáváme uličky kolem hlavní cesty, abychom zjistili, že názvy ulic ani čísla domů v Pokhaře prostě nejsou. Hledáme tedy dům podle fotografie. 

Narazili jsme na bláznivou červenovlasou evropanku, původem z Dánska, která tu žije. Snaží se nám pomoct, a zároveň povyprávět svůj příběh. Před sedmi lety se v Nepálu, během dovolené, zamilovala do opuštěného psa, a rozhodla se tu zůstat. Nevím, čím ji jeden pes tak okouzlil, protože opuštěných psů jsou tu stovky, ale díky ní jsme dům konečně našli. Gurung´s family house.

Nevím proč, ale mám z hostitelky pocit, že nás nevidí moc ráda. Celý den nereagovala na zprávy ani volání, a stále vypadá překvapeně. ,,AirBnB?´´ ptáme se opatrně. Vypadá to, že jsme to opravdu našli, ale zatím se nás nikdo neujal, aby nás odvedl k vysněnému pokoji, a tak sedíme na terase domu a čekáme, co bude. Gita si s někým smsskuje, a tak konverzaci zahájím sama. Vysvětluji, že jsme přes airbnb, a jestli nás odvede do našeho pokoje, načež se mi dostane odpovědi, abych se zeptala v airbnb, proč jí ještě od září nezaplatili.  ,,What?´´ S Jirkou se na sebe vyděšeně díváme. Paní asi vůbec neví, jak ubytování přes airbnb funguje, že peníze chodí na účet, a těžko jí vysvětluji, že už jsme ubytování zaplatili, i přestože držím účet v ruce.  Pravděpodobně očekávala poslíčka s hotovostí. Když odmítáme ubytování platit znovu v hotovosti, nechá nás ještě pár minut sedět na terase a tváří se, že situaci s airbnb řeší. Záhy zjišťujeme, že se jen dívá na svůj facebook. Dochází mi trpělivost. Se slzami v očích se zvedám, nahazuji krosnu na záda a odcházím. Nejenže jsme ten dům hledali celý den, ona je ta paní ještě úplně vypatlaná. Dobře. Klid. Jsme v Nepálu. Věci tady asi fungují trochu jinak. Prostě lidi neplatí online, nic si nerezervují, nechápou to. Zapadneme do první kavárny s teráskou, abychom na Wi-Fi stornovali pokoj v Gurung´s family house a našli nové než se setmí. 

Podnik se jmenuje Chat and Chill bar. Je tu pouze pár pokuřujících Nepálců, popíjejících svůj odpolední čaj, a jedna hippie cestovatelka. Shazujeme batohy i pohorky a po celém dni usedáme do příjemných měkkých polštářků. Za poslechu americké hudby hledáme nějaké levné ubytování. Nakonec se vše v dobré obrací. ,,You need room?´´, číšník nám nabízí dvoulůžkový pokoj za 700 rupií. No, chceme ho nejprve vidět.  Na zahradě za barem je několik bungalovů, malá místnost se dvěma postelemi a vlastní koupelna. Páni. Evropský záchod, horká sprcha, zrcadlo. Okamžitě kýváme a ještě usmlouváme cenu na 600 rupií, pokud zůstaneme pět nocí. Postele srážíme k sobě, vyrobíme si stoleček ze šuplíků a dopřáváme si horkou sprchu. Paráda. Možná je všechno zlý pro něco dobrý…



Následující den jsme odpočívali, vyprali veškeré oblečení, (kdybychom se s sebou vezli špunt do umyvadla, tak jak někteří cestovatelé radí, mohlo to být i v teplé vodě) a ochutnávali místní kuchyni. Stále jsme však nevyřešili, jak si dát ráno dva litry horkého čaje, a nezaplatit za něj majlant. Všude jsou tu zásuvky. Možná by byla užitečnější spirála, než-li vařič, který s sebou vezeme. Achjo, na moment zalituji, že jsem ji s sebou nevzala. ,,Možná by se dala někde ve městě koupit,´´ napadne Jiříka. No vážně. Během pár hodin máme spirálu, v přepočtu asi za 65 kč a rázem se náš pokoj mění v ráj na zemi. Teplá sprcha, teplý čaj, peřina, záchod.. člověk si úplně jinak váží věcí, jež jsou v běžném životě úplně samozřejmé.