čtvrtek 17. ledna 2019

Významnými hosty indické svatby - tentokrát oficiálně i s pozvánkou

Tentokrát jsme na svatbu byli opravdu pozvaní, a tak jsme si jí prožili se vší parádou. Do Solapuru přijíždíme nočním autobusem, v němž jsme prospali 90% cesty, na rozdíl od Saranshe, který chtěl jet klimatizovaným taxíkem. Asi nepočítal s tím, že si pozval domů lowcosťáky, a tak 4500 rupií za cestu pro nás bylo víc než dost, a rozhodně se spokojíme s neklimatizovaným busem za 200. Ráno je trochu hektičtější. Nejprve odpočíváme v jednom z pokojů pro indické hosty, zatuchlém malém kutlochu s nepřevlečenými postelemi. Jakmile odbyla devátá, šli jsme se přivítat s ženichem. Několik minut zbývá na to, abychom se převlékli do našich nejlepších outfitů. Siddhant vypadá jako perský princ. Vyrušili jsme ho od snídaně, abychom se osprchovali v našem novém hotelovém pokoji. Černá sukně, černá košile, červená tečka mezi oči – myslím, že víc se vyparádit nedokážu. Předáváme svatební dar a běžíme do průvodu. Jirka je na tom s oblečením o trochu lépe, vyfasoval oranžovou kurtu a slavnostní turban, jež nosí ti nejbližší z ženichovy strany. Látka má na sobě speciální motiv, který se používá jen při této slavnostní příležitosti.


Před hotelem čeká povoz jak z pouťových atrakcí osmdesátých let. Kočár, hrající všemi barvami a zvuky. Siddhantovi je uvázán turban ze zlaté látky, veškeré osazenstvo z ženichovy strany se sejde před kočárem a začíná průvod. Seznamujeme se mimo jiné i s ženichovými rodiči, sestrou a širším příbuzenstvem. Začínají první žádosti o focení. ,,Možná jste první bílí lidé v Solapuru, tak se nedivte, že všichni tak čumí,´´ vysvětluje nám Saransh. Dav lidí, tři Indové nesoucí tyče na ovívání perského prince a barevný povoz, to je průvod, jenž si dorazil pro nevěstu.

Hala, kde se svatba koná je obrovská. Aby ne, když se má zúčastnit 700 lidí. Snídani jsme prošvihli, a tak se posadíme na plastové židle před stage, a vyčkáváme příchodu nevěsty. Pamatujete si na pohádky s Aladinem? Jedna princezna z těchto pohádek se právě nese. Čtyři muži, jedno nosítko, a v něm budoucí manželka našeho kamaráda – Ruchira. Elegantně vystoupila ze svého příbytku, oblečená do saree, s vlasy zahalenými pod šátky a začala tančit.

Na úvod je krátká ceremonie, během níž ženich s nevěstou sedí na krásně připravených postelích, na pódiu. Přidává se k nim nejbližší rodina a něco se povídá v jejich rodném jazyce. Nacházíme se ve státě Maharasthra, a každý indický stát má vlastní jazyk, vlastní kulturu, vlastní tradice apod., tudíž né všechny svatby vypadají stejně. Dá se však říct, že každý Ind rozumí i hindi, i angličtině.


Následuje oběd, na který si vzorně stoupáme do fronty, mezi ostatní. Omyl. My nejsme jako ostatní, protože jsme bílí a jsme hosté zdaleka. A tak nás usazují k připravené tabuli pro nejbližší příbuzné a jídlo nám nosí. Wow, jaká pocta. Sedíme na zemi, na připravených poduškách, cpeme se slavnostním jídlem, které nám neustále přidávají na talíř, a fotíme se.. s každým. Jak se jedlo na svatbě? Placka podobná chapati, která byla ale sladká, k tomu klasicky nějaké kari se zeleninou, rýže, pakoda (smažená zelenina v těstíčku), polévka a dezerty. Nezřízeně se kombinuje sladké, pálivé, kyselé a slané, a ve výsledku je z toho perfektní chuť. Místnost obchází ženy s vědrem či tácy s jídlem, a jakmile vám něco z talíře zmizí, doplní, dokud neřeknete dost.

Odpoledne pokračuje kurkumovým rituálem. Uprostřed haly se nyní tyčí jakýsi svatostánek, vyzdobený polštářky a květinami. Ženich s nevěstou klečí, zatímco maminky míchají v mističkách směs kurkumy, kterou jim poté natíráme na obličej, ruce, nohy a všechna volná místa na kůži. Na oplátku ženich i nevěsta mázli kurkumu každému hostovi po tváři, a tak jsme po dvou hodinách všichni vypadali jako v seriálu Simpsonovi. Čím víc se snažíte kurkumu z kůže umýt, tím víc se vmazává do kůže,  a tak měl Jirka žluté vousy ještě několik dní…


Kurkuma vůbec hraje nějakou specifickou roli během sňatku, protože Siddhant měl na ruce náramek, na němž viselo žluté dřívko. Ptali jsme se, proč má tu šňůrku s dřívkem, a on nám vysvětlil, že je to nějaká tradice, a že po sňatku se to kurkumové dřívko přetrhne během ,,první´´ manželské noci. Záměrně dávám slovíčko první do uvozovek, protože všichni víme, že sex až po svatbě je jen motto, jímž mladí oblbují své tradiční rodiče.

Večer byl plný tance, zábavy, krásných šatů a muziky. Na pódiu se vystřídalo široké příbuzenstvo ženicha a nevěsty, z nichž si každý připravil krátkou taneční variaci. Od moderních tanců až po tradiční, od starších babiček a maminek, po mladší sourozence. Potom tančila nevěsta, která tancem znázorňovala svoji lásku k Siddhantovi. Tančili také společně, tanec, který vyjadřoval, jak se poznali. Celý ten taneční večer byl moc hezký. Okolo deváté se podávala večeře, okolo desáté potom zmrzlina. V deset hodin bylo po všem. Na svatbách, kde se nepije alkohol, se netančí až do rána, a tak jsme se po náročné cestě autobusem a dlouhém svatebním dni, dostali do postele.

Druhý den vstáváme časně, aby se nám tentokrát snídaně nevyhnula. Káva sice nemá s kávou nic společného, je to v podstatě teplé mléko s cukrem, ale chilli nás docela probralo. Dnes oblékám saree i já, abych lépe zapadla mezi místní ženy. Ženich má dnes opět nový outfit (už asi čtvrtý), a tak se jdu na něj podívat do jeho pokoje. Tentokrát vypadá zase jako nějaký princ, dnes už ale více indický. Zrovna se dolaďují poslední detaily, jako třpytivý kamínek ve tvaru slzy mezi oči, a je připraven. Dnes je den D, okolo druhé odpoledne z něj bude ženatý muž. Mě čeká ještě makeup od jeho sestřenice a šperky od jeho sestry. Náušnice jsou tak těžké, že se bojím, abych neměla ucho až na rameno, ale vypadá to hezky. Makeup dostávám stejný jako všechny indické ženy. Nevadí, že jsem bílá jako stěna. Dostanu bílý pudr. A je to. Saree se mi motá mezi nohy, a jak se s tím čůrá, to je mi záhadou, ale všichni to moc obdivují a říkají mi, že jsem beautiful. A já po dvou měsících na cestě, v propocených ponožkách, ráda slyším, jak jsem beautiful.


Všichni se hrnou ven před dům. Hrneme se tedy s nimi. Na zápraží jsou dva osedlaní bělouši, jež zdobí barevné pentličky, kytičky a třásně. Na jednoho tedy nasedá ženich, na druhého nevěsta, a začíná hrát hlasitá hudba. Tady svatební průvod upgradoval na vyšší level. V Nepálu jsme šli za traktorem obloženým reprobednami, teď před sebou tlačíme malé barevné vozítko ve tvaru páva, v němž sedí hubený Ind, hrající na piano. Z reproduktorů se line šíleně hlasitá hudba, není slyšet vlastního slova. Desítky, možná stovky lidí se pohybují po silnici, na které běžně jezdí auta. Doprava se skoro zastavuje. Svatba má přednost. A tak se pomalu suneme po dvouproudové silnici, vpředu muzika, vzadu koně. Tančíme, zastavujeme se, skáčeme, veselíme se a občas popojdeme o nějaký ten metr. Na chvilku se přidává i ženich s nevěstou. Tančím s maminkou nevěsty, Jirka zase v kolečku s mladými kluky, kteří ho učí hadí tanec. Já se točím dokolečka s jedním chlapíkem, s druhým chlapíkem, se strejdou, tetou.. Už ani nevím, čí jsem. Neustále nás to nutí usmívat se. Je krásné počasí, jsme najezení, hudba hraje veselá, a náš kamarád prožívá jeden z nezapomenutelných dní jeho života, a my toho můžeme být součástí. To je úžasný.


Po obědě, který se vlastně docela podobá tomu včerejšímu, se chystá sňatek. Hinduistický kněz, oheň, kokosové ořechy, květiny, rýže, barvičky.. vše se hází do ohně, něco po něm opakují, a asi si tím u bohů zajišťují přízeň nejen pro sebe, ale i pro celou svoji rodinu.

Jedna z babiček do mikrofonu zpívá nějakou mantru, nerozumíme ani slovo, ale všem stékají slzy po tvářích.

Svatby v Indii nespojují jen muže a ženu, spojují rodinu, spojují dvě příbuzenstva v jedno nové. Nevěsta se automaticky stává novou dcerou ženichova rodičů, ženich se stává novým synem nevěstiných rodičů. Její bratr, už je teď i jeho bratr. Po obřadu přichází na pódium postupně všichni hosté s gratulacemi, případně s dary. S každým ještě fotka na památku a nakonec pár dalších nezbytných rituálů, u nichž už kromě rodičů, není nikdo přítomen. Všichni se totiž seběhnou na právě přichystané jídlo.

Po obřadu je Ruchira předána do rukou Siddhanta, a to nejen symbolicky, jako je to v naší kultuře, ale se vším všudy. Nevěsta má během svatebního dne sbalené veškeré své věci, a ženich si ji ještě ten večer odváží k sobě domů. Očka její maminky jsou zalitá slzami, a odpoledne probíhá dojemné loučení plné slz a požehnání, zatímco dcera vyjadřuje rodičům hlubokou úctu a díky, za život, který s nimi prožila.

Úcta starším se v Indii vyjadřuje tak, že se dotknete nohou nebo alespoň palce u nohy vážené osoby, zatímco ona se dotkne vás na temeni hlavy. Vítali jsme se takhle například se Saranshovou babičkou.

Překvapilo mě, že novomanželé dary nejen přijímají, ale i dávají, a tak jsme s Jirkou dostali stříbrné mističky a truhlu na sušené ovoce. Dary si také předávají rodiny mezi sebou a ženich s nevěstou, a tak nevěsta dostala stůl plný šperků, saree, kosmetiky a všeho, co si indická žena může přát. Krásný zvyk.

Večer nevěsta oficiálně odjíždí se ženichem domů. Začíná pro ni zcela nový život, v rodině jejího manžela, a ačkoliv Siddhant pracuje v Německu, kam se po svatbě opět vrátí, Ruchira bude žít v jeho domě s jeho rodiči, dokud nedostane víza a nebude se moct přestěhovat za ním. To je šílené ne? Dokážete si představit, že byste se nastěhovali ke své tchýni domů a ještě tam žili bez svého muže? Tady to ale tak nějak funguje po staletí a rozvodů je tady i přes domluvené sňatky méně než u nás. Jak říkal náš indický tatínek: ,,My v Indii vztahy nezahazujeme, my je opravujeme.´´


Svatby v Indii musí být hlavně hodně barevné, plné tance, dobrého jídla a rodiny. Rodina je tady opravdu základ všeho a není to ledajaký pojem. Na svatbě byla stovka hostů, z čehož kamarádů bylo tak maximálně patnáct. Zve se však příbuzenstvo ze všech kolen, sousedé, kolegové a významní lidé z okolí. Svatba se pořádá honosně proto, aby se o ní lidé ještě dlouho bavili a chválili ji. Indům totiž hodně záleží na tom, co si myslí ostatní.

Je poslední prosincový den, autobusem se klepeme opět do Pune, a Siddhant se svojí novou ženou odlétá do Thajska na líbánky. Děkujeme, že jsme mohli být součástí něčeho tak tradičního a významného jako je svatba.  




středa 16. ledna 2019

Ind hledá ženu..jak domluvit domluvený sňatek?! 👩‍❤‍💋‍👩

Dnes má Saransh rande. Není to jen tak ledajaké a nezávazné rande, jaká známe z Česka. Nejde s obyčejnou dívkou do kina, na večeři nebo do ZOO. Možná se setká se svojí budoucí ženou, úplně poprvé.

Ráno se na rande připravuje celá rodina. Maminka, tatínek i syn jsou pečlivě upravení, připraveni na návštěvu. Mimo primární rodinný okruh přijíždí i strýček, teta a sestřenice, kteří jsou až z Mumbaje. Všichni jsou srdečně zváni na rodinné rande. Saransh si předem připravil čtyřicet otázek, týkajících se koníčků, rodiny, kariéry i hodnot. Cestou v autě, která trvá opět skoro tři hodiny (protože jedeme na opačný konec města), trénujeme odpovědi.

My do rodiny nepatříme a mimo jiné by konzervativnější rodinu mohlo děsit, že má Saransh bílé přátele, a tak nás vysazují v obchodním domě na okraji Pune, kde se snad nějak zabavíme. Nesnáším obchoďáky. Někdy jsou fajn, třeba když se vám chce čůrat, potřebujete Wi-Fi nebo se v zimě ohřát - v obchoďáku vše zdarma. Avšak procházet předražené butiky, zkoušet si boty, vysedávat v kině a cpát se fastfoodem mě přestalo bavit asi v šestnácti. První dvě hodiny si užíváme pocit ,,zpět v Evropě.¨ Nákupní střediska jsou totiž všude na světě stejná. Procházíme si Decathlon, vychutnáváme si Oreo Milk shake v McDonalds, poprvé platíme kartou, paráda. Po třech hodinách už se dost nudíme. Čas v obchoďáku nám připadá nevyužitý, a tak si pouštíme podcast a trpělivě čekáme, jak dopadlo rande.



Po setmění jsme udiveni, že se Saransh ještě nevrátil, a začínáme si myslet, že na nás zapomněl. Žal zajídáme pizzou, a padají nám víčka. Konečně jsou tady. ,,My ještě půjdeme na večeři, probrat s rodinou, jak to šlo,´´ oznamují nám vesele. Mě trefí šlak. Aby toho nebylo málo, dostala jsem to, a svíjím se na lavičce v křečích. S díky odmítáme druhou večeři a válíme se před obchoďákem na kousku trávy, aby na nás vzápětí přiběhl sekuriťák, že tohle ne. Okolo desáté jsem nepříčetná. Celý den strávený v obchoďáku. Kdyby nám bývali řekli, že to rande zabere celý den, mohli jsme jít někam ven, jet na výlet, počkat doma. Svíjím se v bolestech, proti nimž ani ibalgin nepomáhá, a během čekání u auta se mi spouští slzy z očí. Hodina v autě. ,,Zastavte, rychle, hned.¨ Přebíhám čtyřproudovou silnici a vtírám se nenápadně na záchody v nějaké luxusní restauraci. Zvedá se mi žaludek, nevím jestli se mi chce na velkou, zvracet nebo se mi motá hlava. Po několika minutách koukání do prázdna se vracím do auta. Přeju si víc než kdy jindy mít soukromí a být sama..

Po příjezdu domů ulehám brzy do postele a s poučením od naší indické maminky, že nemám vložky zahazovat do záchodu, usínám. Achjo, Indové, sto let za opicemi. Vložku bych si vážně nevzala, a nevím, kde přišli na to, že je v Evropě vyhazujeme do záchodů. Na cesty jsem si mimochodem pořídila menstruační kalíšek a můžu víc než doporučit. Kromě toho, že vám to značně ušetří peníze, tím právě šetříte životní prostředí - netvoříte odpad. Je to pohodlné, nemusí se měnit tak často.. No, něco si o tom přečtěte a zkuste si ho nejprve doma.

A jak dopadlo rande? Saransh a slečna šli do dětského pokoje, kde jí pokládal své otázky. Prý nestihli všechny, ale alespoň polovinu ano. Pro něj i pro ni to bylo první domluvené rande, a tak byli trochu nervózní a nevěděli, co od toho očekávat. Ona žádné otázky připravené neměla, ptala se ho jen: ,,a co ty?¨ A tak asi nebude příliš kreativní. Jelikož Saransh žije několik let v Evropě, kde má skvělou práci, má podmínku, aby jeho budoucí choť do Evropy odcestovala po svatbě s ním. Minimálně na pět až deset let během kterých něco vydělají. Nejlépe však na vždy. Plánuje si totiž v Rakousku otevřít restauraci - a až to udělá, tak tam fakt jeďte, on vaří skvěle! :-)

Domluvené sňatky nejsou v Indii nic výjimečného. Většina mladých mužů se žení na základě domluveného sňatku, a to proto, že si v Indii nemůžete vzít leckoho. Kromě stejného náboženství se očekává, že bude žena splňovat řadu podmínek. A pozor, nejde zdaleka jen o ženu, ale o celou rodinu. Svatba nespojuje jen muže a ženu ve svazek manželský, svatba spojuje dvě rodiny. (Na jedné dvoudenní svatbě jsme byli, a tak o ní napíšu..)

Domluvený sňatek:
Nejprve si na internetu založíte profil, v podstatě podobný jako je Linkedln. Podobá se to spíše životopisu, než jakémukoliv profilu na sociální síti. Kromě jedné fotografie naleznete v profilu vzdělání, bydliště předchozí i současné, stejně tak i povolání, nějaké koníčky a detailní informace o rodině, jména, bydliště, povolání apod. Schůzky domlouvají většinou rodiče, a tak si Saransh několik dívek vybral, jeho tatínek Sanjay zavolal jejím rodičům a dohodli se na vzájemně vyhovujícím termínu schůzky. Často se však spojí i dva mladí mezi sebou, a tak je možné, že si před setkáním ještě vymění několik zpráv či fotek na facebooku či whatsappu, aby věděli , koho na rande očekávat. Schůzka probíhá u dívky doma, či na neutrální půdě restaurace. Chlapec si pak s dívkou promluví a seznámí se, zatímco rodiče se baví o záležitostech týkajících se spojení dvou rodin.

Dívka číslo jedna byla pro rodinu vyhovující, a tak čekají, zda byl i on pro jejich dceru dost vhodný. Mezitím se poohlíží po dalších dívkách, s nimiž by chtěl mít schůzku. Za několik dní otec dívky číslo jedna volal, že to nepůjde. Jeho dcera v Evropě ještě nikdy nebyla, má ráda Indii a ráda by tu tedy zůstala, a tak Saransh a jeho rodina hledají dál...

Mimochodem se rodiče dívky ptají chlapce, zda kouří, pije alkohol, či jaké má povolání a kolik vydělává. Zkrátka rovnou na férovku zjišťují, zda by mu svoji dcerušku svěřili či ne. 

Jen bych ráda podotkla, že to tak nemusí být vždy. Spousta rodičů je dnes otevřená všemu, a tak si může syn či dcera najít koho chce. Saranshovo rodiče i jeho bratr se brali z lásky, a to si jeho bratr dokonce našel hinduistku, zatímco jejich rodina jsou džinisté, i tak však dokázali spojit dvě rodiny, díky lásce. Někteří rodiče tak schvalují i evropanky apod., avšak Indové jsou dost stydliví a zdrženliví, a tak stejně většina čeká, až jim rodiče nějakou tu ženu ,,přidělí.´

úterý 15. ledna 2019

Život s indickými rodiči aneb jdi si umýt ruce 🙄

V indické rodině jsme strávili asi deset dní, během niž jsme oslavili nebo spíš neoslavili Vánoce i Nový rok, zúčastnili se dvou svateb, dozvěděli se o domluvených sňatcích, zakusili indický styl pobavení se a snědli nespočet indického jídla. 


Saranshova rodina není hinduistická, jsou to džinisté. Džinismus je v podstatě životní filosofie, která vznikla v reakci na hinduismus. Základní myšlenkou džinismu je nenásilí a respektování života, proto jsou všichni džinisté vegetariáni. S masem jsme se tedy během našeho pobytu nesetkali, což nám, nově přesvědčeným vegetariánům, ani nevadí. Na hlavu padlý je však fakt, že nekonzumují cibuli, česnek, brambory, mrkev a ostatní potraviny, jež rostou pod zemí. Víte proč? Když chcete tyhle potraviny získat, tak musíte rostlinku nahoře zabít, což se s myšlenkami tohoto náboženství příliš neslučuje. Naštěstí je tahle rodina trochu více openminded a bramborami se cpeme denně.

První dny trávíme poklidně a rodinně. Každé ráno společně posnídáme, projíždíme městem (pěšky nikdo nikam nechodí), jíme, jíme a jíme. Jedno odpoledne trávíme u bazénu a hrajeme tradiční indickou hru carrom. Než jsem se naučila do žetonů správně cvrnkat, byla hra skoro u konce, a tak si dáváme ještě druhou partičku. Hra je to skoro až nekonečná, ale zábavná. Překvapuje nás, co jsou Indové ochotni udělat pro dobré jídlo, a žasneme, jak vlastně rodina tráví svůj volný čas. Ráno vstáváme kolem osmé a všichni se sprchují. V Indii je zvykem mýt se ráno po probuzení, nikoliv večer před spaním, jak jsem zvyklá. Snídaně se podává okolo desáté, a tvoří ji obsah všech plechových mističek, skrytých pod stolem. Různé slané i sladké keksy, placky, ladu, rýžový koláč, ovoce, kokosová voda a čaj s mlékem. (chai neboli masala neboli milktea – mě to teda vůbec nechutná a preferuji čaj s vodou.)


Po snídani vyrážíme do města na oběd, když už sedíme v autě víc jak hodinu, ptám se, kam jedeme. Jedeme na rajastanskou specialitu Dal Bati, do jedné restaurace. Ok. Po dvou hodinách v zácpách hledáme místo na parkování. Marně. Několikrát objíždíme blok, abychom se po dalších třiceti minutách usadili v restauraci. Čumim jako puk. Dvě a půl hodiny v autě, kvůli obědu. To je jako kdychom jezdili běžně na kávu nebo oběd z Prahy do Chemnitz, nebo jen tak do Karlových Varů. Achjo. 

,,Raději si dejte jen jednu porci, je toho opravdu hodně,´´radí Smita, Saranshova máma. Nu dobrá tedy. Moc nevíme, co je pro Indy velká porce, ale aby zase neřekli, že jsme nenažraní, dáváme si jedny Dalbati. Přinesli nám hliněnou nádobu s rozpáleným Ghee (přepuštěné máslo) a v něm čtyři kuličky. Kuličku si prsty rozdrobíte na talíř (pravou rukou! Na jídlo saháme jen a jen pravou rukou a na levé sedím, aby mě to nepokoušelo), zalijeme oranžovou omáčkou a podáváme. Zatímco ostatní se zdají přecpáni po první kuličce, já se cítím jako otesánek. Člověk sem jede půl dne, aby si dal jednu kouličku s omáčkou? To teda ne. Cpeme do sebe všechno, co na stole zbylo a doufáme, že donesou ještě dezert. Nevíme, zda si jídlo budeme platit sami, či nás rodinka zve, nechceme tedy vypadat nenažraně a objednávat  si další porci, tváříme se proto spokojeně a specialitku pochvalujeme. 

Po ,,vydatném´´ obědě opět vjíždíme na ucpanou silnici plnou troubících motorek, aut a rikš. Ve všem tom zmatku se prochází pár krav, které prostě objedeme a nikdo z toho nedělá vědu. Tetička by si v centru ráda koupila knihu, a tak se celá rodinka souká džunglí aut až k vlakovému nádraží. Mimo jiné popíjíme patnáct minut čaj, než si tetička knihu vybere..načež jí Saransh řekne, že by jí stejnou objednal z internetu za polovinu, a ať ji nekupuje a znovu popojíždíme z parkovišť směrem k domovu. Do Megapolis přijíždíme za tmy a nemůžeme uvěřit tomu, že jsme celý krásný slunečný den strávili v autě, abychom si snědli mastnou kuličku. 

Většina dní tady vypadá jako honba za dobrým jídlem. Indická kuchyně je jako magie, tisíce vůní a chutí. Masala koření existuje snad na všechno. V supermarketu jsou tři plné regály. Masala na omáčky, masala na ryby, masala na ovoce, masala na čaj.. atd. Jídlo se v Indii vždycky sdílí. Nedostanete talíř s vlastní porcí, ale prázdný talíř, na který si nandáte od každého jídla trochu. To platí jak doma, tak v restauraci. Nikoho nezajímá, že jste si objednali to a to, je vás tam pět, a tak vám přinesou pět příborů. Pro nás Čechy je často jídlo jen něco teplého do žaludku, hlavně se zaplácnout a nasytit. Pro Indy je jídlo rituál. Porce jsou malé, všechno je šíleně pracné, kreativní, ochucené. Pro nás to však často znamená rozdrážďěné chuťové buňky a prázdný pupek..



pondělí 14. ledna 2019

Z chladného Nepálu do exotické Indie..

Přistáli jsme v Mumbaji 23.12. Z chladného Káthmándú jsme se přesunuli do Indie, abychom navštívili Saranshe, se kterým jsem v Chemnitz bydlela, a společně druhému kamarádovi přijeli na svatbu, na kterou nás pozval loni, ještě dřív, než měl nevěstu (o domluvených sňatcích bude extra článek). Po přistání v Mumbaji se děsíme další byrokracie, kvůli vízům, avšak obavy byly zbytečné. Před příjezdem do Indie si jednoduše obstaráte víza online, k čemuž na webu ministerstva zahraničí najdete podrobný návod. Víza jsou platná na dva měsíce od vstupu do země a stojí 80 $, a tak už po příletu víme, že se tady asi chvíli zdržíme, abychom je náležitě využili. Na letišti se pak jen člověk zařadí do fronty e-visa, usměje se na kameru, obtiskne všech deset prstů, a je s razítkem vpuštěn do země. Saransh na nás mává na terminálu s cedulí ,,Dobrý den, Kozy ven´´, a tak je uvítání do Indie plné smíchu. Na letišti se snažím vybrat z bankomatu, ale jsem celá nervózní a než se rozkoukám, jestli chci vybrat s konverzí měny či bez, bankomat přestal fungovat. (Vždy dávejte BEZ!)



Setkání se Saranshem podstatně změnilo dosavadní styl naší cesty, ihned z letiště si najímáme tuktuk, a poté pokračujeme autobusem. Brzy pochopíme proč – doprava je na evropské poměry hrozně levná a město má asi 19 mil. obyvatel, a tak bychom se pěšky asi těžko dostávali k bytu jeho babičky, která pro nás chystá čaj.



První večer jsme strávili s jeho přáteli prakticky zavření v klimatizovaném autě, kterým jsme popojížděli zácpou po městě. Občas jsme vylezli, abychom si vyfotili nějaký kostel, snědli zmrzlinu nebo se přesunuli do klimatizovaného baru. Sami bychom do podniků, jako jsou tyhle, nikdy nevlezli. Dokonce nám po příjezdu poslíček zaparkoval auto. Nejsme si jistí, jestli naši indičtí přátelé žijí stejně, i když tu nejsme a nebo nám jen chtějí ukázat to nejlepší, co město nabízí. Možná oboje. Každopádně, je to příjemná změna.



Ráno se taxíkem opět přesouváme k pár zajímavých místům. Bollywood nás ničím extra nezaujal. Věděli jste, že Mumbaj a Bombaj je to samé město? Já jsem to zjistila až tak před půl rokem :D. Pokud Indové vypráví o Bombaji, mají na mysli staré dobré časy, zatímco Mumbaj označuje město jako takové. Spousta restaurací, hotelů, obchodů, troubících aut a motorek, nic pro pěší. Na břehu stojí brána do Indie postavená pro britskou královnu, a u ní spousta nadšených Indů, kteří se s námi chtějí vyfotit. Nakonec se procházíme po pláži a parkem, a neřešíme, kam půjdeme nebo co uvidíme, roli průvodce převzal Saransh, a tak jdeme tam, kam jsme vedeni.
Večer trávíme s jeho rodinou, kde se mi jeho strýček snaží prodat sárí na míru, jeho babička připravuje čaj a překvapuje nás, jak Indové jí. Miska brambor s cizrnou, miska křupínek, miska pálivé omáčky a pytel nafouklých brambůrek Puri. Brambůrku vezmete, uděláte do ní dírku, nasypete trošku směsi a křupínek, zalijete pálivou vodou a do pusy. Nestačím žasnout, že se z jedné misky brambor a pytlíku křupek nají celá osmičlenná rodina, a když mám sedmou kuličku a dochází brambory, přestávám se cpát. Je Štědrý večer, a já sedím v malém bytě na okraji Mumbaje s třemi generacemi Indů. Někdy si říkám: ,,Co já tady vlastně dělám,´´ a přemýšlím, proč cestuju.. jak jsem se sem vlastně dostala a proč. Ono má asi všechno svůj důvod, a po návratu z cest si člověk bude mnohem víc vážit všech maličkostí, které má doma. 

Okolo osmé se přesouváme na svatbu. Těžko vysvětlit, kdo se vlastně vdává, ale jen pro představu, jak velké jsou indické svatby: náš kamarád Saransh má tátu, ten má v práci kolegu, a ten má dceru, a ta dcera se vdává. Nakonec se z toho vyklubal hezký Štědrý večer plný jídla. Po příjezdu nám poslíček zaparkoval auto, po červeném koberci jsme prošli do sálu, kde číšníci roznášeli koktejly (samozřejmě, že nealkoholické) a kde bylo tolik jídla (samozřejmě, že vegetariánského), že jsme se přecpali k prasknutí. No, vypadá to, že jsme se sem přijeli jen najíst. Nevěstu ani ženicha jsme pomalu ani neviděli, a ihned po večeři odjíždíme domů do Pune. 

Na okraji Pune je vystavěna obří komunita. Vysoké bílé věže se čtrnácti patry a devatenáct tisíc obyvatel, město ve městě, to je Megapolis. Oplocený areál, z nějž nemusíte nikdy ven. Najdete tu polikliniku, sportovní areál se všemi druhy hřišť, školu i školku, obchody, trh, bazén, park – vše uměle vybudované a pečlivě střežené ochrankou. Pro místní obyvatele ráj na zemi, pro cestovatele jako jsme my utrpení. Najednou se ztrácí svoboda nabitá cestováním a v přítomnosti rodičů se cítíme opět jako malé zlobivé děti, ačkoliv jsou to naši indičtí rodiče, nic to nemění na tom, že nám organizují dny, připomínají mytí rukou či rozmlouvají cestování lowcost. 

pátek 28. prosince 2018

Namísto chrámů hromady cihel a kamení – následky zemětřesení z roku 2015

Druhý den se probouzíme opět vymrzlí, s vidinou teplé sprchy, již nám recepční slibuje už dva dny. ,,Pořád ledová,´´ hulákám z koupelny, načež se Jiřík vypravuje znovu na recepci, zeptat se, kde je ta slibovaná teplá. Recepční se vyhýbá odpovědi a diví se, že solární panel vodu dost neohřál, když je venku devět stupňů. Začínáme vyhrožovat, že se odstěhujeme, a Nepálec přichází s řešením – můžeme se osprchovat ve vedlejší budově. Sprchu s plynovou karmou nám doteď tajil, asi si jí za 800 rupií nezasloužíme, i přesto, že jsem naštvaná, touha po zahřátí je silnější. ,,Everything good?´´ptá se, když vylezu ze sprchy naježená jako dikobraz, husí kůži ke stropu a vlasy stále mastný. ,,Not good, change hotel.´´ Zabaleno máme během deseti minut, a během dalších deseti už jsme přestěhovaní ve vedlejším hotelu, ve kterém, kromě pokoje, kontrolujeme funkčnost Wi-Fi i horké sprchy.


Další den se vypravujeme do historického města Pátan, ležícího nedaleko Káthmándú. Autobus stojí asi čtyři koruny, a tak tentokrát šetříme nohy. Město je plné hinduistických i buddhistických chrámů, klášterů i historických budov. Centrum je rozhodně čistější než v hlavním městě, a tak si užíváme zametených chodníčků, kamenných uliček a hezkých obchůdků. Za celý den jsme potkali jen další dva turisty, což je fajn, ale trochu nám to kazí plány proklouznout na Durbar square bez placení. Některé chrámy jsou hodně podobné jako ty v Káthmándú, jiné jsou dřevěné nebo cihlové, ale z těch po zemětřesení příliš nezbylo. Většina budov je obestavěna lešením, z některých chrámů zbyla jen hromádka cihel, ačkoliv od katastrofy uplynuly už tři roky.



V Pátanu navštěvujeme Golden temple, který vyhodnocuji jako nejhezčí navštívený klášter vůbec. Malé útulné nádvoří skrývá spoustu pokladů, zatímco v podkroví odříkává desítka mnichů své mantry.  Bloumáme městem v úzkých uličkách, objevujeme výborné smažené MoMo, připravené ze směsi zeleniny a paneeru, a navštěvujeme jeden chrám za druhým. Další významnou památkou města je terakotový buddhistický klášter zdobený tisíci sošek Buddhy, stejně jako památník Mother of Buddha, k němuž se buddhisté s řetízky v ruce modlí. 

Večer sedáme na místní autobus, a odjíždíme zpět do Thamelu, káthmándské čtvrti cizinců. Přes den vám je nabízen taxi, rikša a suvenýry, po setmění se mění na drogové doupě. ,,Smoke haššš, maybe?´´, přitočí se nenápadně během cesty několik hlasů k mému uchu. Koupila jsem si však akorát rýžové lupínky, a zatímco většina Evropanů využívá místních klubů, my usínáme se slepicema, protože se ráno chystáme do Bhaktapuru.


V Bhaktapuru je mi do pláče. Úzké uličky, červené cihlové chodníky, ve stejné barvě vystavěné chrámy, ozdobené vyřezávanými dřevěnými trámy. Celé městečko je jako vystřižené z pohádky. Jedna budova vedle druhé k sobě ladí a historie dýchá ze všech koutů. Žádné motorky, žádná auta, jen klid, usměvaví lidé, vykonávající před domy svá řemesla a rodinné obchůdky. Úplná idylka, dokud ji nezkazilo ničivé zemětřesení o síle 7,8 v roce 2015. Některé chrámy se již povedlo opravit, a na většině rodinných domků se stále pracuje. Je vidět, že se místní snaží, dát město opět do kupy, ale vzhledem k nedostatku strojů budou zbytky katastrofy odklízet ještě pár let. Na stavbách pracují i ženy, které často dělají docela těžkou práci. 

Pokud nejste lowcosťáci jako my, můžete přispět na opravu některých chrámů nebo si jen zaplatit vstup do města, za 1500rupií. V budoucnu, až budeme vydělávat spoustu peněz, rádi přispějeme na všechna krásná místa, která jsme navštívili, ale vzhledem k tomu, že teď je jedna kapsa prázdná, a druhá vysypaná, dostali jsme se do centra zdarma.


Na zpáteční cestu opět stačí dojít k hlavní silnici, zeptat se prvního autobusu, zda jede do Káthmándú, a je to. Nevím, jak je to možný, ale nikdy jsme na autobus nečekali víc jak pět minut. Autobusy stojí většinou připravené kolem silnice, štiplístek okolo pokřikuje, a během chvilky se autobus naplní a odjíždí (možná jediná výhoda místního přelidnění). Doprava v Nepálu je vážně levná, a čím dál jedete, tím je na počet kilometrů levnější. 

Sobota je naším posledním dnem v Nepálu, a tak si dáváme odpočinkový den na terase hotelu, abychom si naposledy vychutnali místní znečištěný vzduch. Himaláje jsme viděli jen v Gaunshahar, a z okénka letadla, jakmile vylétlo nad mraky smogu, tvořící se nad městem. Roušku jsme použili jen párkrát. Když ji mám na puse a dýchám, mlží se mi brýle, a tak jsem střídavě buď neviděla a nebo vdechovala tuny prachu, které jsme potom oba kašlali a smrkali ještě týden.



Poslední point, který bych na Nepálu vypíchla je, že nejlepší věci, jsou ty nejlevnější. Před odletem do Indie jsme si na letišti za poslední rupie objednali náš oblíbený nepálský čaj a milk tea, zatímco jinde stojí okolo 20,- , na letišti byl za 80,-. Čaj v Nepálu je pohádka pro chuťové buňky, nejen spousta cukru, ale i koření, mňam. Zatímco na letišti nám naservírovali čajový pytlík s horkou vodou. 

Pokud se sem někdy vrátíme, tak pravděpodobně jako typičtí turisté. Zaplatíme si z letiště taxi do Pokhary, koupíme si v místní cestovce permit k vysokohorským trekům, strávíme pár týdnů v horách a poté opět odletíme. Jsme však rádi, že jsme zažili Nepál takový, jaký doopravdy je, a že jsme mohli nějakým způsobem, i když jen malinko, přispět k rozvoji této země. 



středa 26. prosince 2018

Dokážeš vyžít za 10 000,- měsíčně?

Pokud je tvojí odpovědí ano, mám pro tebe skvělou zprávu - můžeš začít cestovat stejně jako já. Jak? Životní standard

Žít stejně skromně doma i na cestách může být pro většinu lidí nepředstavitelné. Tak nějak máme zažitý model, že odjet ze země je něco výjimečného, a tudíž i naše chování musí být výjimečné. Chodíme do drahých restaurací nebo si rovnou zaplatíme all inclusive a jíme tedy alespoň osmkrát denně. U každého stánku na ulici se zastavíme, nakupujeme suvenýry, zmrzlinu, kafíčko, smoothie a ještě nějakou tu vafli. Chcete ochutnat úplně všechno a nejlépe několikrát. Člověk chce popíjet piňa coladu pod slaměným deštníkem, vysedávat ve Starbucks a to všechno pravděpodobně proto, aby si dokázal, že je na dovolený. Možná i proto, aby se pochlubil ostatním na sociálních sítích. 

Moje první dovolená stála 11 000 s polopenzí, plus pár drobností na místě, a bum, jeden týden na Djerbě mě stál se vším všudy 17 000. Válela jsem se tenkrát celé dny na pláži, četla knihy, popíjela koktejly a myslela si, jak to ještě cenově vychází skvěle. Ehm. Teď už vím, že za stejné peníze můžu cestovat několik týdnů – stačí jen správně zvolit destinaci a udržovat životní standard.

Dovolte mi otázku: ,,Rozhazujete takhle i doma, když nejste na ´´dovolený´´?. Často se totiž jeden týden v roce chováme tak, jak si běžně nemůžeme dovolit, a právě proto je dovolená jen jednou v roce. Pokud si zvládnete udržet životní standard nízko jak doma, tak na dovolené, můžete cestovat mnohem déle. Bez ohledu na to, že ty nejlepší věci jsou stejně zadarmo. Těžko si někde koupíte pozvání na nepálskou svatbu nebo prohlídku buddhistického kláštera, který veřejnosti není přístupný.

Každopádně úplně chápu, že můj styl cestování není pro každého, a tak jen informativně pro ty, kteří hlásají: ,,ta musí mít peněz.´´ Máte je totiž taky, jenže s nimi platíte nájem, provoz auta, tarif v mobilu, jídla a kávy v restauraci nebo třeba nové šaty.



My osobně rádi šetříme peníze i životní prostředí, ať jsme kdekoliv. Každá maličkost je maličkostí, dokud si nespočítáte, kolik vás to stojí za měsíc nebo za rok…. O tom, jak šetřím na cesty, jsem psala nedávno, teď trochu o tom, jak žijeme na cestách. 

Voda – nikdy ji nekupujeme. Doma pijeme vodu z kohoutku, na cestách vodu dezinfikujeme nebo převařujeme. Naučila jsem se vozit s sebou spirálu, čaj, kávu a cukr. (Jsem na tom totiž závislá, a kupovat si pětkrát denně čaj nebo kávu do kelímku by mě stálo majlant.)

kromě čaje vám spirála udělá i vejde natvrdo
Jídlo – vždy jíme to, co místní. Drahé a turistické podniky navštěvujeme jen výjimečně. V restauraci si neobjednáváme pití. Jíme pravidelně, zdravě a levně. Většinou snídáme ovesné vločky, obědváme teplé jídlo a k večeři jak kdy, někdy pečivo, někdy teplá večeře. Zkrátka jako doma. Žádné rozmazlování se anglickou snídaní a švédskými stoly. 



Ubytování – to nejlevnější, co se dá. Pokud to počasí a zvěř dovolí, spíme venku pod širákem. Snažíme se hledat ubytování na couchsurfingu nebo airbnb, abychom se tím zároveň dostali co nejblíž místním lidem. Někdy se stane, že člověk potřebuje soukromí, nemá náladu se s nikým bavit apod. V tomhle případě se na CS a airbnb rovnou vyprdněte, stejně jako na stopování. Není nic horšího než se nutit ke konverzaci a poznávání lidí, když chcete být sami. Volíme potom nejlevnější hostel, kemp nebo penzion. 



Oblečení, šperky, suvenýry – Myslím si, že všichni máme věcí dost, až příliš. Nejlépe planetě i svojí peněžence pomůžete tak, že jednoduše nebudete nic kupovat. Pokud si myslíte, že něco potřebujete, dejte si peníze stranou a dva týdny o tom popřemýšlejte (nepotřebovali jste to do teď, tak dva týdny vydržíte..). Jednoduše řečeno, minimalizujte. Na cestách se to dá praktikovat celkem snadno. Mám 52l krosnu, která je plná k prasknutí. Tak nějak vím, že si nemůžu koupit nic většího než magnet na lednici, a protože tu krosnu nosím na zádech, mám chuť spíš věci vyhazovat, než je kupovat.
Ačkoliv v Asii je všechno třikrát levnější než u nás a vracet se z Nepálu ihned domů koupila bych si kufr a naplnila ho k prasknutí kašmírovými svetry. 

Doprava – jezdit vlastním autem je asi ten největší luxus, za který tedy právem zaplatíte. Nejlevnější, nejekologičtější a nejzdravější je samozřejmě pěší chůze a nebo jízda na kole. Minimálně po městě a mezi památkami (do vzdáleností 6km) nikdy nepoužíváme taxi, tuk tuk, rikšu, autobus, metro ani jiné dopravní prostředky. Zejména po evropských městech je MHD hodně drahé. Další možností je stopování, a pokud na to nemáte koule, zkuste alespoň blablacar. Jestli nedáte dopustit na autobus a vlak, výborná je stránka GoEuro, která vám vyhodí nejlevnější spoj na vaší vybrané trase. V Nepálu nefungují jízdní řády, a turistické autobusy jsou mnohem dražší než ty lokální, proto většinou stojíme u silnice a za jízdy naskakujeme do autobusů, z kterých štiplístek povykuje ´´naše´´ město.


Zážitky – Pokud si mám vybrat mezi materiální věcí a zážitkem, volím rozhodně zážitek, a to i přesto, že není vždy lowcost. Věřím, že si na smrtelné posteli vzpomenu spíš na skok padákem a cestu na kánoi mezi krokodýli, než na kabelku nebo nové šaty. Pokud tedy na cestě za něco utrácím, pak jsou to zážitky, ať adrenalinové nebo gastronomické.

Samozřejmě jsou na světě, i v Čechách, experti, kteří dokáží náklady minimalizovat na úplné prd. Třeba takový Slávek Král. Mě vyhovuje se občas rozmazlit teplou sprchou, dobrým jídlem a třeba procházkou džunglí. Za co nejvíc utrácíte na cestách vy? :)

K cestování mě nejvíc inspirovala kniha Travel bible, spousta cestovatelských přednášek a blogů ostatních cestovatelů a možná i přihláška na Low cost race. Tak třeba vám moje zážitky dodají odvahu vyrazit taky do světa.



Náklady na osobu, 6 týdnů v Nepálu:
letenka 7000,-
víza 2200,- (víza jsou na 3 měsíce, a proto jsou tak drahá, je možnost koupit na 15 dní za 25$ nebo 30 dní za 40$)
jídlo, ubytování, strava 8700,-
NP Chitwan 1200,-

Nejlevnější ubytování jsme sehnali za 60Kč os/noc, nejlevnější teplé jídlo za 15 Kč.
Občas jsme se rozmazlili cappucinem či pečivem, pokud bylo nutné zaplatit vstupné do některých památek, tak jsme se o zážitek také nenechali ochudit. :)

Podtrženo sečteno, pokud bychom byli opravdu šetřílci, tolik necestovali a nenavštívili NP Chitwan, dá se vyžít s 6-10 000 na měsíc a to je rozhodně méně, než co jsme utráceli v běžném životě v Čechách či Německu, kde jsme poslední dva roky žili.

sobota 22. prosince 2018

Mrtvoly a odpadky v řece, pro hinduisty náboženský rituál, pro Evropany odporný zážitek, to je Pashupatinath

Po příjezdu do Kathmandu se snažíme na internetu vyhledat nejlépe hodnocený a cenově přijatelný hotel. Po negativní zkušenosti se zarezervovaným ubytováním v Pokhaře využíváme booking pouze jako informační portál a na místo se jdeme podívat osobně, v naději, že usmlouváme lepší cenu, než-li booking nabízí. Váháme mezi dvěma podobně hodnocenými hotely, a vybíráme Zen B&B. Za 800 rupií nás náctiletý hoch ubytovává v zapadlém pokoji v prvním patře. 



Po chladné noci a dvou dnech bez sprchy se ráno vydáváme k chrámu Pashupatinath, místa, jež je pro hinduisty stejně důležité jako Mekka pro muslimy nebo Vatikán pro křesťany. Do hlavního chrámu je vstup turistům zakázán (vstup je pouze pro hinduisty, jimiž se nemůžete stát, ale pouze narodit..). Z druhé strany se dostáváme ke komplexu chrámů, za nimiž stoupá oheň. ,,Jděte se podívat k řece, uvidíte mrtvá těla hořet,´´ radí nám otravný průvodce. Pere se ve mně zhnusení, které to vidět nechce a zvědavost, která samozřejmě vítězí. Na blogu jedné cestovatelky jsme si přečetli, že cestování není jen o hezkých věcech, je i o těch špatných, protože jsou zkrátka součástí kultury, kterou se snažíme poznat, a tak poté, co jsme viděli nepálskou svatbu, měli bychom vidět i nepálský pohřeb.



Před námi je most. Dáváme SE vpravo, abychom z balkonku nad řekou zahlédli první stoupající dým. Dva kamenné podstavce před námi jsou prázdné, na třetím hoří oheň, ve čtvrtém je připravena hranice. Pohled do řeky není nic hezkého. Není to asi tak hrozné, jak si většina lidí představuje. Nikde neplavou kusy lidských těl, kosti ani hlavy, ale spíš odpadky, opálené kusy dřeva, zbytky hliněných nádob..
V hinduismu smrtí život nekončí. Hinduisté věří v reinkarnaci, a koncem života je tzv. mókša (osvícení). Člověk je složen z pěti živlů (oheň, vzduch, voda, země a prostor), a tento rituál je vykonáván proto, aby všem živlům byl opět navrácen. 



Mrtvá těla do chrámu přiveze speciální jeep, zabalená v bílých pytlích. Tělo se na nosítkách přenese na břeh řeky, kde jej obalí do kusu látky (bílé a oranžové). Tělo je omyto vodou z řeky, zejména chodidla a obličej, zbytek těla je potřísněn vodou z řeky, ale jen přes látku. Poté je dlouhý proces loučení, kdy jednotliví příbuzní přichází tělo polít vodou, posypat květinami, rýží a dalšími věcmi, které jsem na dálku bohužel nebyla schopná identifikovat. Tělo je z řeky přeneseno o kousek výš, kde ženy zahalené v bílé šátky vykonávají další rituál a hlasitě pláčou. (Všechnu ´´špinavou´´ práci dělají muži, kteří taktéž ženy podpírají.) Po rozloučení je tělo naloženo na bambusová nosítka, přeneseno o kus dál na kamenný podstavec, kde je připravena hranice. Před zapálením muži obcházejí tělo, a poté jej jeden obloží dřevem a zapálí. Kamenné podstavce jsou rozdělené podle kast. Nejdražší pohřeb, pro bohaté a vážené lidi stojí okolo 20.000 NPR, pro obyčejné lidi 10.000 NPR a nejlevnější pohřeb pořídíte za 4.000 NPR. Tělo na hranici hoří 3-4 hodiny, čím déle hoří, tím více hříchů dotyčný měl. Poté je popel smeten do řeky, a na kamenném podstavci se připravuje další hranice. 

Člověk bez hříchu, tedy malé děti, jsou pohřbívány do země, nepálí se. 

Upřímně jsem čekala, že budu zhnusená z pachu řeky a pohledu do tváře mrtvému člověku, ale nebylo to tak hrozné. Tento rituál patří k hinduistické kultuře a respektuji jej, zároveň se mi líbí, s jakou úctou a respektem se všichni příbuzní s nebožtíkem loučí, a že smrt zde není nic skrytého ani tajného, tak jako u nás. Často mi připadá, že se v Evropě tváříme, že nám se to stát nemůže, a pokud nezemře někdo opravdu blízký, se smrtí se nesetkáme. Často na ni tedy nejsme připraveni, ačkoliv je součástí života, stejně jako narození nebo svatba. Jediné, co nedokážu pochopit, je ten všudypřítomný bordel a špína. Na jednu stranu posvátná řeka, na druhou stranu plná odpadků. Myslela bych si, že vodu ve které si všichni myjí obličej, nohy a zároveň své mrtvé příbuzné, ať to zní sebehůř, budou udržovat čistou. Omyl. Jakmile Nepálci dojí, okamžitě zahazují obal, jedno kam. Permanentně smrkají na zedníka, flusají hleny, děti vylučují přímo na ulici, všude kolem běhají potulní psi, krávy, kozy a slepice. To není jen Pashupatinath, ale většina Káthmándu, ba i většina Nepálu, která nespadá do národních parků a chráněných rezervací.

PS: vstup do Pashupatinath je 1000NPR, a zahrnuje celý komplex chrámů v okolí.

https://youtu.be/VPx3t0MD3Z4