středa 13. listopadu 2019

Mých 138 hodin v Irsku

Poprvé jsem si vzala svojí práci s sebou do zahraničí, poprvé jsem neplánovala svoji cestu předem, a přitom jsem nakonec viděla úplně všechno, o čem jsem slyšela, že je hezký, a že bych měla navštívit. Zjistila jsem, že je moje práce skvělá, a že i když se mi v ní někdy nedaří a mám chuť se na to vykašlat, tak to neudělám. A jestli je tráva v Irsku vážně zelenější, ovce veselejší a pivo temnější? To je fakt ! 

Killarney - Ladies view
Homeoffice / digitální nomádství / práce na dálku

Moje první dovolená, aniž bych zrušila pracovní povinnosti. Dá se tomu říkat nomádství? Možná, že ano. Nomádím vlastně denně. K mé práci mi totiž stačí jen počítač, připojení k internetu a pohodlná židle, a i bez té se obejdu. Poprvé jsem se ale pohnula od svého pracovního stolu dál, dokonce dál než k rodičům nebo na chalupu - odletěla jsem do Irska. Začínám si plnit svůj sen.


Letenky po celé Evropě se dají sehnat levněji než autobus, a když se uskromníte jen na počítač, kartáček a pár nezbytností, tak jsou opravdu levné.

Do Irska jsem neletěla náhodou. Moje práce totiž není skvělá jen v tom, že si ji můžu vzít kamkoliv s sebou, a v tom, že mě opravdu baví, ale také díky ní poznávám spoustu zajímavých lidí - ačkoliv online. V létě jsem začala němčinu učit Marka, který žije v Irsku, a tak mě pozval, abych ho navštívila, a využila ubytování v Dublinu zdarma - tomu se říká cestovatelská solidárnost, je to vlastně takový couchsurfing.


Hned na první den jsem si dala velké sousto, několik lekcí za sebou, rozložených do dne tak, abych se zkrátka nemohla, kromě obchodu a nejbližšího okolí, nikde toulat. Jaké to asi bude, vědět, že mám Dublin a krásy Irska ihned za okny, a nemůžu se tam jít podívat? Naštěstí celý den pršelo a mně nemuselo být líto, že nevyužiji dne lépe. Celý den vlastně proběhl úplně normálně, jako bych snad byla doma - ráno jsem uklidila v kuchyni, nakoupila, pracovala, odpoledne jsem si uvařila oběd. S tím rozdílem, že jsem byla v Dublinu, v krámu platila eurem a prodavačkám říkala ,,Hi´´.

Irishpublife

The Templ bar
Večer, jakmile jsem zaklapla notebook, mě Marek vzal do centra. Prý je povinností všech turistů ochutnat točeného Guinesse, a tak jsem neprotestovala. V prvním, asi nejznámějším baru města, to vypadalo jako by zítra začínaly Vánoce. Na stěnách se třpytila jedna ozdoba vedle druhé, ze stropu viseli Santové i s dárečky. To, že je the Templ bar tím nejnavštěvovanějším v ulici, dokazovaly i desítky lidí, tlačících se ze všech stran. Chvíli jsme nepostáli na místě, natož abychom si sedli. Na pódium s muzikanty jsme skoro neviděli, a ačkoliv hráli pěkně, po chvíli se nám instrumentální irská hudba oposlouchala a měli jsme chuť na něco zpívaného. Venku sice pořád pršelo, stačilo ale přeběhnout ulici a byli jsme v dalším baru. Marek říká, že se v celé ulici, v každém baru, hraje živá hudba skoro denně. Vzhledem k tomu, že jsem se naposledy opila před dvěma lety a mám takové tušení, že irským pivem, stačilo mi jedno na celý večer. Ta atmosféra irského baru se mi líbila. Když si můžete jen tak sednout, poslouchat živou hudbu a není potřeba moc mluvit, a přesto se cítíte dobře. Hodně písniček jsem znala, o to víc se mi to líbilo. Zaujala mě Markova myšlenka, že v Čechách se sice každý se*e do Superstar, v barech ale nezpívá nikdo. Tak, tak, je to škoda. 

Bray – Greystones Cliffwalk

Pátek mívám většinou volný a nebo hodně variabilní, stejně tak i víkendy, a tak jsem se těšila na poznávání Irska. Poprvé jsem někde sama, zároveň vlastně tak úplně sama nejsem. Je to podobné, jako na erasmu, tak nějak víte, že máte povinnosti a musíte něco zařídit, zároveň je ale všechno kolem vás nové, a vy chcete poznávat. Poznávání já miluji, nejen zemí, ale i lidí, a tak jsem si po dlouhé době užívala tenhle pocit.

Vlakem jsem vyrazila do Bray, abych se prošla stezkou podél moře a pokochala se vlnobitím. Ušla jsem asi čtyři kilometry směrem na Greystones, občas jsem potkala nějakého pejskaře, běžce nebo turistu, všichni jsme se však věnovali focení poletujících racků či šumění moře. Po levé straně, těsně nad hladinou moře, vede trať. Většina trati je skrytá uvnitř hory, pomocí tunelů. V 19. století se tu totiž zřítil vlak do moře, a tak je to mnohem lépe propracované. Vpravo se tyčí hora s křížem na vrcholu, zatím se však neukázala žádná cesta, po které bych se k němu vyšplhala, a tak pokračuji rovně, dokud seshora neslyším hlasy německých turistů (poznáte je podle vysokých zelených podkolenek, natažených přes kalhoty). Právě scházeli po nějaké cestičce směrem ke mně, a tak jsem usoudila, že když oni mohli přijít dolů, já dojdu nahoru a vydala jsem se k oplocené farmě. Nikde nikdo. Jenom já, ptáci, příroda a moře. Občas jsem zahlédla, jak asi 800 metrů pode mnou nebo přede mnou někdo jde, ale jinak jsem tu byla sama. To by se v Indii nestalo.

bray greystones cliff walk



Po vrcholu jsem došla ke kříži, kde jsem se pokochala výhledem na městečko a vlakové nádraží, ke kterému mám namířeno. Je po turistické sezoně, a tak je většina plážových barů a restaurací zavřená. Raději bych sice byla na Maledivách, ale moře je moře, i když se v něm nemůžu koupat, vydržím pozorovat vlny klidně hodiny.

Na zpáteční cestě jsem si zašla do kavárny na capuccino. Je to taková moje tradice. Když ujdu nějakou trasu, musím se odměnit a posilnit na zpáteční cestu. V kavárně bylo teplo a útulno. Prohlídla jsem si nafocené fotky a zjistila, že se tentokrát mnohem raději kochám jen očima, než hledáčkem foťáku, a tak se skoro nemám o co podělit.

Abych si alespoň nějak potrénovala angličtinu, když tentokrát nebydlím tak úplně u místních, pustili jsme si film v originále, bez titulků. Ještě štěstí, že jsem pána prstenů už dvakrát viděla, jinak bych děj asi moc nepochopila.

Killarney / Dingle

Na víkend jsme měli volno oba, a protože je Irsko spíš o přírodě, než o velkoměstech, vydali jsme se autem na západ Irska, do národního parku Killarney. Výhod toho, že jste u někoho na návštěvě, je nespočet. Jednou z nich je to, že Vám každý hostitel chce ukázat jen to nejlepší, a tak nemusíte nic moc plánovat a přesto vidíte krásné věci. Sice jsme strávili celý den v autě, ale vůbec mi to nevadilo, protože jsme se na dálnici zabavili povídáním a v Killarney nás zabavily výhledy do okolí. Je to takové malé městečko, nad nímž se tyčí hory, včetně té nejvyšší hory Irska, a do údolí z něj stékájí všechny potůčky a vodopády, tvořící jezero.

Nejprve jsme se autem projeli k vyhlídce ladies view, kde jsme se kochali tak dlouho, až jsme zmokli. Naštěstí jsme parkovali u kavárny. Náhoda?! Než jsme dopili horkou čokoládu, tak se déšť přehnal, a já dokonce ovládla své chutě na mrkvový dort za čtyři eura. 


I na těch nejstrmějších kopcích a skalách žijí ovce. Každé stádo je jinak barevné. Nemyslím tím jen to, že jsou některé černé a jiné bílé, ale mají zezadu na krku a nebo na hřbetu nastříkanou barvu – modrou, červenou, oranžovou. Prý je to proto, že se ovečky rády toulají, a jejich majitelé by si ty své jinak nepoznali.


Z kopců jsme se projeli uzounkou silnicí dolů do údolí, abychom se otočili a jeli zase zpátky. Silnička nabízela hezké výhledy na okolní hory a pro Marka zase možnost ,,zajímavého´´ řízení. No. Já kdybych tudy jela, a jelo naproti auto, tak asi vystoupím a to auto tady nechám, takže chápu. Jo a nezapomeňte, že v Irsku se jezdí vlevo a řadí se levou rukou – rozhodně nic pro mě.

Cestou do města jsme se ještě zastavili u vodopádů. Poprvé jsme se vzdálili od auta víc než na padesát metrů a začalo silně pršet. Asi aby mi nebylo líto, že jsem v Irsku a ještě jsem nezmokla. I přesto jsme se pokochali výhledem a než jsme dojeli do hostelu, tak nás topení v autě usušilo.


Městečko na mě působilo vánoční atmosférou. Ono má asi všechno v Evropě, od listopadu do prosince, vánoční atmosféru, obzvlášť po setmění. Zašli jsme si na pizzu, prošli jsme si hlavní uličky a ubytovali se na hostelu, který byl nečekaně docela velký. Nechtělo se nám do chladného počasí, a tak jsme usoudili, že jsme na párty už starý, koupili si lahev vína a usadili se ve společenské místnosti. Byla tam taková ta černá křesla, jaká si koupil Joe a Chandler v přátelích. Samozřejmě, že jsem si pod sebe vystřelila ten podsedák na nohy, ale nebylo to vůbec tak cool, jako v televizi. No a co bylo ještě horší byl chlápek u televize. Sledoval chvíli fotbal, chvíli zprávy a neustále přepínal kanály, takže to vypadalo, že se ani na nic nedívá, jenže čím hlasitěji jsme mluvili, tím víc zvyšoval hlasitost na televizi. Když už jsme na sebe museli skoro křičet a fotbal nám lezl neskutečně na nervy, přesunuli jsme se k recepci, ke krbu. Markova závislost na wifi byla ukojena, a já jsem si četla časopis a trénovala angličtinu – asi bych se jí vážně měla začít víc věnovat..

Na našem smíšeném pokoji byli jen muži a já, takže mi bylo jasný, že se nevyspím. Kromě toho tam byli ubytovaní nějací Češi, asi s deseti dětmi (vypadalo to na nějakou taneční skupinu), které hulákali a my nemohli spát – není se čemu divit, šli jsme si lehnout v devět, v čase, ve kterém ostatní mladí cestovatelé teprve vyrážejí do víru, chtěla jsem napsat velkoměsta, ale spíše - miniměsta.

sobotní večer na hostelu v Killarney

Pustila jsem si podcast a snažila se nevnímat řev na chodbě, chrápání spolubydlících, ani nové příchozí, šlo to ale těžko. Navíc jsem měla po víně pořád žízeň a v koupelně tekla jen vařící voda. Vrtěla jsem se celou noc a zabrala pořádně až po půlnoci. Ráno jsme vstali brzy. Nemělo smysl se dál převalovat, a chtěli jsme být na snídani mezi prvními, abychom od osmi stihli nedělní mši v místní katedrále.

Jít v neděli ráno do kostela má něco do sebe. Sice nejsem věřící, ale už jen to, že vstanete brzo, upravíte se, abyste vypadali dobře a setkáte se s lidmi, kteří žijí kolem vás, je pěkná tradice. Prošli jsme se ještě k jezeru a k hradu, od nějž jsme měli krásný výhled na vrcholky hor, schované v mracích.

Ross castle - Killarney

Severské vlny

Dopoledne jsme se přesunuli do Dingle, dalšího městečka, které je známé výlety lodí na širé moře. Pozorovat delfíny jsme v plánu neměli, už je po sezóně, a je neděle brzy ráno, takže se chceme jen projít, nakoupit a pokochat se výhledy do okolí. Cestou míjíme velkou písečnou pláž. ,,To jsou vlny?´´ prohlásí Marek, načež parkuje auto přímo na pláži a než se rozkoukám, tak skáče do vody. Teplota vzduchu je asi sedm stupňů a teplotu vody si ani netroufám odhadovat, a tak se zabalená v šále dívám do dálky, zda tam neumrzne. Je to blázen. Zbytek dne potom jedeme s mokrými trenkami pověšenými v okně.

pláž - 5 stupňů / vítr

V Dinglu šel Marek nakupovat (asi nové trenky, haha) a já jsem si šla prohlédnout další kamenný kostelík, místní uličky plné barů a kaváren, parky a pláž. Byla zima, a tak jsem se těšila zpátky do Dublinu na teplý čaj a pořádné jídlo.

V autě jsme se zabavili slovním fotbalem v angličtině. Schválně, jaká slova, začínající na jednoduché k, vás napadají? Mám pocit, že jsem vyčerpala všechna, ale ráda se nechám inspirovat.

Dublin – centrum města

V pondělí jsem vstala brzy, abych si ráno odbyla Skype lekci a mohla konečně vyrazit do centra města, ze kterého jsem zatím neviděla nic víc než-li bar a dno své sklenice - docela slušný, na to, že normálně nepiju, ne?

Centrum města není tak velké a během dne se dá prochodit skrz naskrz. Nachodila jsem asi patnáct kilometrů a viděla jsem některé budovy dokonce i dvakrát, a to hlavně proto, že jsem podrobně zmapovala všechny veřejné záchody – tadáá, v Dublinu jsou zpravidla zdarma.

Nejprve jsem si prohlídla hrad, včetně přilehlé zahrady, potom Christ church, v jehož sklepě je i malé muzeum. Doporučuji, je to zdarma a mají tam moc hezké exponáty – oblečení, nádobí a dokonce tam promítají krátký film o historii. Od kostela je to už jen kousek ke katedrále svatého Patrika, do které se však platí vstupné – asi 8 euro. Vzhledem k tomu, že se mi nedělní bohoslužba líbila, rozhodla jsem se, že se do katedrály podívám, a to zdarma a se mší. Každý den se od půl šesté, po zavření katedrály návštěvníkům, koná večerní modlitba. Naprosto úžasný zážitek. Katedrála je krásná sama o sobě, natož za tmy, osvětlená svíčkami, včetně místního sboru, oblečeného do tradičních hábitů a zvučných tónů varhan. Netrvalo to ani moc dlouho, možná třicet nebo čtyřicet minut, a dostala jsem kartičku, na které bylo přesně napsáno, co se bude dít – sednout, stoupnout, kleknout, říct ámen, zpívat apod. , docela se mi to líbilo, a čím dál tím víc zjišťuji, jak jsou si všechna náboženství podobná – ono je jedno, jestli je to hinduista nebo křesťan, nakonec dělají všichni docela podobné věci.

Merrion square

Kromě náboženských památek jsem zavítala i na náměstí Merrion, na kterém najdete rodný dům Oscara Wilda, včetně jeho sochy, irskou galerii umění – nádherná budova s pěknými obrazy a sochami všeho druhu – nejvíc se mi líbilo moderní umění, kde bylo bohužel zakázáno fotit. Tahle čtvrť má ještě jednu zvláštnost, a důvod, proč se sem vydat – všechny domečky jsou skoro na chlup stejné, kromě dveří. Každý dům má jinak barevné dveře – modré, červené, žluté, zelené i růžové. Prý to začalo tím, že se nějaký chlapík vždy večer opil a omylem v noci lezl k sousedům, a tak mu soused natřel dveře načerveno a sobě na modro. A nějak to v té čtvrti zůstalo tradicí.

Podívala jsem se i do místního kampusu Triniti college. Celkem si dokážu představit, strávit v Dublinu Erasmus semestr. Škoda, že už jsem stará. Tak nějak bych brala Erasmus každý půl rok a pokaždé v jiné zemi – naučit se postupně všechny evropské jazyky, poznat všechny kraje a zvyky místních – no, třeba někdy.

Odpoledne mě čekaly další skype lekce, a abych se nemusela vracet domů, vzala jsem si počítač s sebou do města. Mám za sebou první ,,fail´´ práce na cestách. Našla jsem si kavárnu Starbucks, ve které jsem se přihlásila na wifi, objednala si předražené kafe, a začala pracovat, aniž bych si změřila rychlost internetu – po druhém výpadku jsem zjistila, že je wifi tak slabá, že sotva stačí na přečtení e-mailu. Achjo. Kromě toho v kavárně nebyl signál ani mobilní, atak se mi nepovedlo zprovoznit ani data, a dokonce ani běžný hovor. To jako vážně? V Indii fungoval signál i v lese, a v irském Starbucks ho nechytnu? Musela jsem se omluvit a kvůli technickým potížím lekci zrušit. Naštěstí jsem během půl hodiny vyřešila alespoň problém s mobilními daty, a další lekce proběhly v pořádku, ačkoliv z dat a hot-spotu do notebooku. Příště si tedy vždy nejprve změřím rychlost internetu, a pak si teprve dám latte za pět euro.

Mohl by mi někdo vysvětlit, proč je Starbucks tak populární? Dala jsem si v něm kafe asi pětkrát, a ani jednou nebylo dobrý… drahý, drahý je ale všude.

The Famine sculptures

K večeru jsem se prošla kolem řeky, až na most Milénium a zpět do centra, k hradu a ke katedrále. Na mši mě pustili úplně zdarma, a kromě ušetřených osmi euro jsem měla zpívaný zážitek navíc. Ještě dokoupit nějaké suvenýry – magnet, to je pro mě nutnost. Až jednou budu stará, budu mít obrovskou lednici, plnou dobrot, a budu vnoučatům vyprávět příhody z cest a péct buchty a koláče.

Před spaním jsme poseděli u společné večeře a můj pobyt zakončili filmem Hanební parchanti od Tarantina. Slyšela jsem o tom filmu už asi tisíckrát, ale viděla jsem ho poprvé. Bylo zajímavé vidět, jak já i Terka zavíráme oči při scénách, které se klukům líbí nejvíc, a naopak. Třeba vidět, jak někdo někomu skalpuje hlavu nebo vrtá prstem v otevřené ráně, to vidět nepotřebuji.

Wicklow - Lough Tay


Wicklow na rozloučenou

Poslední ráno v Irsku bylo krásné. Sice jsem měla odletět už v poledne, přesto jsem si přivstala a stihli jsme ještě zajet do národního parku Wicklow. Když má člověk auto, tak je všechno mnohem rychlejší, jistější a pohodlnější.

Zeleno-hnědé hory, žluto-černé pláně, ovce, potůčky a jezero. Krásné výhledy, hrozně silný vítr a naštěstí teplo auta. Rozhlížím se, co to jde, abych si krajinu uložila do paměti. Irsko se mi líbí moc. Možná bych si dokázala představit, strávit tu i pár měsíců. 


A tak se třeba s nomáděním ještě někdy vrátíme.



pátek 11. října 2019

Motivace ,,nakopávač´´ života

Před třemi lety jsem navštěvovala semináře s nejrůznější psychologickou tématikou, a samozřejmě jsme se na nich dotkli i tématu motivace. Nebylo tak těžké si zapamatovat, že existuje motivace vnější a vnitřní, a také pozitivní a negativní. Jenže jak s tím naložit v praxi? Motivace je jakýsi ,,nakopávač´´, nutící nás k výkonu. Představte si motivaci jako dlouhou a silnou ruku, která Vás strká životem dál - k vyššímu vzdělání, k lepší práci, do cizích zemí ..

K tomu, abyste něco dělali. potřebujete motivaci, nebo-li nějaký důvod. Člověk potřebuje cítit, že to, co dělá, dává nějaký smysl.

Není-li výšlapu, nedočkáš se výhledu. :P 

Proč chodím do práce? Potřebuji peníze, nechci umřít hlady.
(vnější motivace - negativní)
Proč chodím do fitka? Chci vypadat sexy, dělá mi to radost.
(vnitřní motivace - pozitivní)

Proč se učím na test? Dostanu lepší známku a táta mi koupí I-phone 8.
 (vnější motivace - pozitivní)
Proč vařím večeři? Manžel by se naštval, kdyby nebylo teplé jídlo.
 (vnější motivace - negativní)

Všichni máme různé důvody. proč děláme různé věci. Některé činnosti nás vyloženě těší a jsme silně vnitřně motivovaní je dělat dál, či je dokončit. U některých poslouží motivace vnější, která může být velmi pozitivně silná (odměna) a nebo negativně silná (trest).

Jenže stalo se Vám někdy, že jste motivaci úplně ztratili? 

Sedím v křesle, dívám se z okna do upršeného rána. Diář zeje prázdnotou a stejně tak i moje chuť, cokoliv dělat. Na nástěnce se mi vysmívají seznamy úkolů, které je potřeba dokončit. V hlavě si přemítám argumenty, proč je neudělat, až dospěji k nihilistickému závěru - ,,Nic nemá smysl a vše je marnotratné.´´

,,Je podzim, možná je to normální reakce lidského mozku na teplotní pokles,´´ začnu uvažovat vědecky. ,,No a nebo je to taky pěkná blbost, prostě jsem jenom kůže líná´´, odpoví si mozek sám. ,,O tom vlastně přece psal Ludwig, je to jenom prokrastinace´´, ozve se vědecká Kika, aby jí ta nihilistická mohla spláchnout slzami: ,,Nic nemá smysl,´´ ti říkám. ,,Tenhle článek je k ničemu, protože si ho přečte maximálně tvoje babička a tvoje tři nejlepší kamarádky, vařit je k ničemu, protože se to stejně hned sní, nebo hůř, vyhodí, uklízení je k ničemu, zase tady za dva dny bude bordel, a proč se vlastně oblékat, když dnes nikam nejdu a večer bych si znovu brala pyžamo?´´

Někdy trvá den, někdy dva, než v sobě nebo v okolí ztracenou motivaci znovu objevím. Někdy mě nakopnou přátelé na sociálních sítích (ještě, že je máme). Když si někdo opravdu přečte můj článek, podívá se na video-recept nebo se naučí nová slovíčka německy. Někdy jsou to ti nejbližší, kteří pochválí večeři nebo uklizené prádlo do skříně. Občas na mě také vykoukne strašák v podobě trestů - tzv. negativní motivace. Když to neuděláš, tak tě vyhodí z práce, a budeš bez peněz a bez domova. Když to neuděláš, tvoje kamarádky se na tebe naštvou atd. Jenže mám pocit, že vnější motivace nikdy není dostatečná a začínám to pozorovat i ve své práci.

Jsem lektorkou němčiny a češtiny pro cizince. Učím studenty různého věku, povolání a i s různým druhem motivace. Některým studentům, hlavně těm mladším, to zaplatili rodiče, někomu firma, jiný se nudil, a tak si dal lekce němčiny a ostatní mají v rodině či blízkém okolí Němce, dostali lepší pracovní nabídku, chtějí se do Německa odstěhovat či studovat na tamní univerzitě.

Je známkou dobrého učitele to, že naučí všechny studenty všechno? Pak denně selhávám.

Jak se druhy motivace liší v tomhle případě, a jak mě jako lektorku ovlivňují? 

Myslela jsem, že učit v mimoškolní vzdělávací instituci bude skvělé. Lidi si to přece sami platí, a není to málo, takže budou určitě motivovaní a nadšení a nebudou se tvářit tak, jako já na střední, kde byla jakákoliv výuka v podstatě za trest a už jsme se těšili, až zazvoní. ,,Ach, jak jsem byla naivní.´´

Zejména u firemních kurzů se to od té nudy na střední moc neliší, a podle informací od ostatních lektorů je to všude stejné, ať jste lektor sebelepší a sebe-zkušenější. Manažeři se doma neučí, úkoly nedělají a lekce si přijdou odsedět s myšlenkami na horkou kávu a měkký gauč.

U dětí je kupodivu motivace vyšší, než-li u manažerů firem. Proč? Pravděpodobně na ně působí vnější motivace ze strany rodičů, a to buď ta pozitivní - za dobré vysvědčení bude odměna a nebo ta negativní - dostanu na zadek, zákaz počítače apod., a tak si tu lekci vesměs i užívají. Děti mají navíc jednu velkou výhodu - jsou přirozeně zvídavé a nestydí se zeptat.

Jak je to ale s motivací u studentů, kteří se na lekce přihlásili sami a sami si je platí? Pokud jsou silně vnitřně motivovaní, tak pravidelně dochází na lekce. Pokud onemocní, snaží se zajistit si náhradní termín, píší úkoly, ptají se, učí se a potom se mnou probírají, co kde viděli, co kde četli, jak se řekne to, a jak zase tamto - ví, že se německy opravdu naučit chtějí. Né pro svého šéfa, né kvůli škole, ani zkoušce - zkrátka pro sebe. A upřímně řečeno, s takovými pracovat je jen radost, zábava a čiré štěstí. Během pár měsíců dosahují neskutečných výsledků a jejich jazyková úroveň se posouvá každých 5-7 měsíců o level výš.

Pro srovnání - Úrovní je 6. Na střední školu přicházíme zpravidla minimálně se znalostmi základními A1-A2, a maturita je B1. (dosažení úrovně B1 trvá min.6 let času, které při individuálních kurzech s vysokou vnitřní motivací dosáhnete za rok a půl). Úroveň rodilého mluvčího je C2.

Proč by si ale někdo platil kurzy a potom je nechal propadnout? Tuto otázku jsem si kladla docela dlouho, až jsem si na ní dnes sama odpověděla. Nemají dostatek vnitřní motivace.

Utracené peníze, domluvená lekce v diáři, blížící se zkouška ve škole, pracovní pohovor... to jsou všechno sice velké, silné a mocné ,,buzer´´nástroje, ale pokud motivace nepřichází z nás samotných, je to všechno úplně k ničemu. Možná si doma popláčou, že jim zase propadla lekce, že zase zklamali lektorku, že se to zase nenaučí a že nikdy tu zkoušku neudělají. Možná jim to bude i líto. Jenže nic kromě vnitřní motivace je nepřiměje ke změně. 

2017, Miniwelt, napodobenina Taj Mahal v Indii

Často kvůli tomuto faktoru ztrácím i vlastní motivaci. Nebaví mě vytvářet další cvičení a pracovní listy, přestávám se těšit na lekce, kde budu zase po desáté opakovat to samé a ptát se studentů, zda se už na ta slovesa podívali. Zmocňují se mě myšlenky, že nejsem dobrá lektorka, a že jejich kurz němčiny se mnou dopadne přesně tak, jako všechny ty předchozí. Na rodinných oslavách, u stolu pokrytého chlebíčky se šunkou a bramborovým salátem, budou vykládat, jak už měli x-krát kurz němčiny a pořád se nic nenaučili. ,,Nemá to cenu,´´ ,,je to moc těžký,´´ ,,já na to nemam čas,´´. 

Jenže je to moje chyba? Snažím se ze všech sil, abych toho předala studentům co nejvíc, v co nejkratším čase. Přeci si za to platí, tak s nimi nebudu čtyřicet minut pročítat tabulku s gramatikou, no ne? Jenže mě nenapadlo, že jsou tací, kteří si jí doma prostě sami neotevřou.. A naopak chválím všechny ty, se kterými to jde samo a můžeme si během našich lekcí jen povídat, opravovat, upravovat, bavit se a řešit zajímavé a zábavné věci. 

Chcete mít lekci také zábavnou? Napište úkol, vytiskněte si materiály, pročtěte si slovíčka. Uvidíte, jak se vám změní pohled na celý jazyk, lektorku i lekce a začnete se na ně těšit, ať už jde o němčinu a nebo vlastně o jakýkoliv jazyk / sport / kurz. 

PS: Znám to. Svojí španělštinářku jsem první dva měsíce nenáviděla. Pak jsem se začala učit (3 - 4 hodiny týdně) a najednou jsem zjistila, že je to nejlepší učitelka, jakou jsem kdy měla. Do španělštiny jsem se úplně zbláznila, složila certifikát A2 a stále s ní pokračuji (jako student). Ten pocit, když jsem ve Španělsku při stopování uměla dokola opakovat kdo jsem, co dělám, kam jedu a kolik mi je, byl nezapomenutelný a poskytl mi přesně tu správnou vnitřní motivaci. ,,Uč se, budeš rozumět lidem. Dalším tisícům a milionům lidí po celém světě!´´

2019, Taj Mahal, opravdová Indie

Když už jsme u Taj Mahalu, tak jsem přemýšlela i nad jazykovým kurzem hindí, ale asi mi zatím chybí ta správná vnitřní motivace, a tak ji nechám ještě pár měsíců uzrát. 

Jak najít motivaci uvnitř sebe?

Já jsem zpravidla motivovaná něco dělat, když mi to přináší hezký pocit. V podstatě mám motivaci dělat činnosti, které mi přinesou pozitivní pocity štěstí a radosti. Jenže ono to není tak jednoduché. U některých věcí/činností to totiž nepoznáme hned, jestli nám dělají nebo nedělají dobře. Někdy musíme vytrvat a právě ona vytrvalost přinese ty libé pocity. 

Co tedy má cenu a na co se mám raději vykašlat?

Mít cíl - Je důležité si stanovit cíle nebo alespoň jeden cíl. Zamyslete se nad tím, co byste chtěli a kde se vidíte za pár měsíců/let. Nedávejte si těch cílů příliš mnoho. To je moje častá chyba. Sestavím si žebříček cílů, rozdělám osm věcí najednou a potom upadnu do depresí, že to stejně nestíhám, nic nemá cenu a tak. Zkuste si nejprve stanovit jeden cíl. Např. naučím se vařit - choďte do kurzu, koukejte se na videa, čtěte recepty, zkoušejte a experimentujte v kuchyni. 

Pomalé dávkování - Jak říkám, nesmíte to s těmi úkoly přehnat. Často kladu vysoké nároky jak na sebe, tak na svoje studenty, a pak se stresuju. Je lepší si všechno rozdělit do malých krůčků, být trpělivý a vytrvalý. Když začnete chodit do fitka, bude pár měsíců trvat, než uvidíte břišáky. Pokud jste se začali učit anglicky, asi chvilku potrvá, než si přečtete Shakespeara v originále a kdo se včera přihlásil na kurz vaření, také nepřipraví zítra svíčkovou s domácím knedlíkem. Chce to čas. Všechno je proces. Stejně tak je třeba si uvědomit, že nemůžu během jednoho měsíce naučit své studenty všechno - kdo chce, vytrvá, kdo nechce, dřív nebo později by stejně odešel.

Inspirace - Poslouchám podcasty, čtu knihy, dívám se na videa o zajímavých lidech, kteří něco dokázali a díky rozhovorům zjišťuji, že jsou to taky obyčejné lidé. Taky mají někdy strach, depky, pochybnosti o sobě i o světě kolem. Nechávám se inspirovat tím, co je všechno možné dokázat. A naopak předávám ostatním to, co jsem se naučila, co jsem zjistila a co umím. Každý z nás je jedinečný a umí něco, co může ostatním předat. Ať už je to něco, co se později dá přetvořit v ,,byznys´´ všeho druhu, dobrovolnou činnost nebo jen koníček. 

Přátelé, rodina, láska - Pohlazení od partnera nebo vypovídání se kamarádce vždycky uleví, když chcete všechno vzdát. Seskupte kolem sebe lidi, kteří ve Vás věří, znají Vaše cíle a motivaci, a když ji sami zapomenete, tak Vám připomenout kdo jste, co chcete a kudy za tím máte jít.

Optimismus - Tohle je oblast, do které se zatím pracně probojovávám, protože jsem od přírody velký pesimista a pokud ne, tak alespoň realista. Je ale fakt, že pozitivní myšlení, vynechávání záporek ,,ne´´ a negativismu má docela zajímavý vliv na dění kolem mě i v mé hlavě.

Můžeš být takový, jaký chceš být.. ale musíš to opravdu chtít !



Jak bojujete s podzimní, případně celoroční, ztrátou motivace? 










neděle 15. září 2019

VařímbezMasa - Dal

A ty jsi NOMÁD?

Jsem lektorka němčiny na volné noze.
Dnes jsem se rozhodla přiblížit všem čtenářům blogu svůj pracovní život. Co dělám, když nejsem na cestách a nevařím? Jak na cestování vydělávám? Odpovědi, včetně toho, jak na to, najdete v článku. 


tlumočím a překládám pro firmu Peter Seppele G.m.b.H.

Je sedm, ostatní spěchají do práce, ale mě se nechce z postele. Uvařím si čaj, vlezu pod deku s notebookem a začínám překládat nějaká obchodní sdělení. Připadám si jako když jsem psala bakalářku, mám otevřený slovník synonym, tentokrát německých, abych se co větu neopakovala a vím, že mám deadline do zítra, toť vše.

Na volné noze si připadám stále napůl jako studentka. Svůj čas si organizuji sama, sem tam mám volná dopoledne, jindy volné večery, někdy pracuji o víkendu, většinou v týdnu. Diář je nedílnou součástí mého života, ale ten jsem měla vždycky. No a protože jsem stále trochu oldschool a neumím používat moderní technologie, vedu si diář papírový.

Jak na volnou nohu? 

Nejlepší by prý bylo začít ještě během studia, nemusíte platit žádné odvody na sociální a zdravotní, a můžete si podnikání tedy jen ,,zkusit´´. Já jsem s tím začala, až když mi tak trochu teklo do bot, měla jsem na výběr, buď se nechám někde zaměstnat na 40 hodin týdně jako kancelářská myš, s tím, že se nechám o třetinu platu připravit státem a nebo to risknu a budu doufat, že našetřené peníze vydrží do chvíle, než přijde úspěch (první prodané kurzy).

První kroky vedly na živnostenský úřad, kde každému za tisíc korun vystaví živnostenský list. Druhý krok vedl na úřad práce, kde jsem oznámila ukončení o evidenci, a po třech měsících se konečně nemusela cítit jako parazit, který neví, co se životem.

Nakonec to vůbec nebylo tak těžké a složité, jak jsem se obávala. Investice do podnikání byla v podstatě nulová, protože počítač vlastním už několik let, stejně tak telefon, a připojení na internet je asi samozřejmostí v každé domácnosti i kavárně. Na co jsem si musela dát pozor je přihlášení na zdravotní pojišťovně, SSZP a FÚ. Vlastně jsem se ani přihlašovat nemusela, dostali ohlášeno, že jsem si založila živnost jako hlavní pracovní činnost a poslali mi dopis s informací, kolik mám měsíčně platit. Nastavila jsem si trvalé příkazy a od té doby to neřeším. Je to tak jednoduché, až mám podezření, že jsem něco udělala špatně.

Jak hledám klienty?

Rozhodla jsem se pro začátek učit němčinu. Je to jedna z věcí, kterou umím nejlíp, a tak proč nepředat zkušenosti dál. Samozřejmě, mohla bych si otevřít kurzy vaření, rozhodnout se psát knihy nebo žonglovat v cirkuse, ale přeci jen s tou němčinou i vyučováním mám nějaké zkušenosti.

První studenty jsem našla mezi svými přáteli a přáteli přátel, kde jinde než na facebooku. Kdo chce v dnešní době získat lepší pozici v práci nebo se vydat za hranice, né moc daleko od domova, bude němčinu potřebovat. Na internetu najdete skupiny sdružující příznivce snad čehokoliv, a tak jsem v rámci marketingu sdílela své nabídky do několika skupin plných studentů, lektorů i obyčejných lidí a během čtyř měsíců jsem si kolem sebe vytvořila takové množství studentů, že je za chvíli budu muset odmítat, nechci-li pracovat i o víkendech.

Učím všechny věkové kategorie. Od nejmladších žáčků (11 let), přes středoškoláky, vysokoškoláky, mladé podnikatele i zaměstnance, matky na mateřské, až po manažery ve Škodovce a zkušené padesátníky na vrcholu kariéry.


Spolupráce s jazykovou školou 

Pokud si ze začátku nejste jistí, zda najdete dostatečný počet klientů/studentů, začněte spolupracovat s nějakou rozjetou firmou. Pro mě to byly a jsou jazykové školy. Jazykovka Vám sežene klienta, často poskytne i materiály k výuce, případně prostory. Tahle pohodlnost je vykoupena tím, že přijdete až o polovinu svého zisku. Na druhou stranu máte alespoň nějaké finanční jistoty, protože studenti z jazykových škol si předplácejí lekce na dlouho dopředu a často chodí pravidelně, zejména pokud se jedná o kurzy hrazené firmou. Pokud máte zájem o překlady, můžete překládat pro nějakou z překladatelských agentur, případně později přímo pro jednu konkrétní firmu, která bude zadávat zakázky jen Vám.

Asi jste pochopili, že investice za marketing byla také nulová.

Jak se sebevzdělávám?

absolvovaný kurz B2 na univerzitě v Chemnitz (2016)

Učený z nebe nespadl. (Kein Meister ist vom Himmel gefallen)

Německy umím relativně dobře, a to především proto, že jsem tam skoro dva roky žila. Člověk si jazyk hodně na-poslouchá. Někdy se mi dokonce stane, že přesně nevím, co znamená to slovíčko v češtině, ale vím, kdy se používá. Jedná se zejména o taková ta parazitní slova, kterými vyplňujete větu (a sice, dokonce i, přece apod.), jenže studenti, naučení ze středních i základních škol překládat slovo od slova, to přece musí vědět, a tak pátrám ve slovníku a pídím se po přesném překladu.

Naopak jsou slova, která mají významů vícero. Student může znát jeden význam a nedává mu to smysl, dokud mu nevysvětlím i ty další, a ano, může se stát, že ty další významy ani já neznám, a pak mě znění nějakého textu docela překvapí.

Snažím se vzdělávat pomocí videí na internetu, které nejenom obohacují moji slovní zásobu, ale dávají mi inspiraci, jak učit. Každý lektor má své metody, někdo učí z učebnice, někdo používá pracovní listy, někdo pouze konverzuje, jiný píše na tabuli či hraje hry – v ideálním případě je to kombinace všech dostupných prostředků, a to tak, aby vyhovovali konkrétnímu studentovi.

Individuální kurzy jsou individuální proto, že každému jedinci vyhovuje něco jiného. Jako lektorka mám za úkol přijít na to, jak se student nejlépe učí, tak aby ho to bavilo, a tak aby si z toho něco odnesl, což se pozná až po pár společně strávených hodinách.

(Motivace je stejně vždy nejdůležitější faktor, ať se snažím sebevíc.)

Slovíčka se tedy učím z knih, článků, časopisů, videí a filmů. I v českém jazyce mám stále mezery, čehož si všímám zejména při hraní aktivit, či brouzdání v oboru, jež mi je cizí. V němčině se sice domluvím, textům porozumím, ale stále je, co se učit.

Důležité moudro č. 1 – V jazyce se nedá překládat slovo od slova. S jazykem si musíte hrát, musíte mít představivost a propojovat jej s dalšími jazyky.

na univerzitě v Německu - kurz C1

Důležité moudro č. 2: Nezáleží na tom, jak dobře umíš jazyk, důležité je to, jak ho umíš předat dál.

Platí to asi všeobecně, ať učíte kohokoliv, cokoliv. Je hezké, že sama umím dobře německy, ale musím vymyslet způsob, jak vysvětlit ostatním, proč, co a jak, a to je mnohdy těžké. Právě proto se říká, že ti, kteří mají němčinu jako svůj rodný jazyk, jsou ti nejhorší učitelé. Nikdy si totiž neprošli tím učením, a mají jazykové znalosti přirozeně, mohou s Vámi tedy konverzovat a opravit Vám chyby, pokud však chcete gramaticky vysvětlit co je co a proč to tak je, většina z nich neví. Představte si nějakého strejdu v hospodě, jak by Vám vysvětloval, proč je ve slově mlýn tvrdé y, ale ve slově mlít měkké i. Hmm? Proč se občas za podstatnými jmény píše tvrdé a občas měkké i? Né každý Čech Vám dá uspokojivou odpověď, stejně tak né každý Němec ví, co je Konjunktiv II.

Jaké mám jako OSVČ povinnosti? 

Jak už jsem říkala, musím každý měsíc platit ZP a SP, a na konci roku udělat daňové přiznání. Vzhledem k tomu, že mám fóbii z čísel, nechám to na odbornících. Ve svém okolí máte určitě spousty účetních, kteří to rádi a správně udělají. Každého totiž baví něco jiného.

Abych měla těm účetním co předat, musím vystavovat faktury. Zní to hrozně vznešeně, ale není to nic jiného než stažený vzor z internetu, který si uložíte na plochu, a po každé přijaté ,,zakázce" přepíšete číslo faktury (tvoříte číselnou řadu, jdoucí za sebou), jméno klienta, částku, variabilní symbol (stejné číslo jako číslo faktury) a odešlete.

Faktury si potom ukládám do jednotlivých složek s názvy měsíců a do jiného souboru si zapisuji čísla faktur a datum splatnosti, abych viděla, zda všichni zaplatili včas. A když ne, tak dělám do emailu ,,bububu".

Bála jsem se toho a musím uznat, že to není nic těžkého, během pár týdnů se do toho dostanete a časem si vše vylepšíte podle sebe, abyste měli minimum práce a maximální přehled.

A jak se mi daří?

Dnes jsou to čtyři měsíce, co podnikám, nebo-li co jsem na volné noze a pracuji jako lektorka němčiny. Nezmínila jsem možná jednu důležitou věc – učím němčinu přes Skype, občas překládám a provádím korekturu textů, to v praxi znamená, že nemusím opustit dveře bytu.

Má to svoje výhody i nevýhody, a taková práce není pro každého, mě však s mojí povahou úplně maximálně vyhovuje. Nemám žádné kolegy, kolegyně, ani šéfa, mám maximálně facebookové skupiny, kde se nachází podobně pracující ženy, se kterými si mohu vyměňovat názory, zkušenosti a rady. Nemám nikoho, kdo by mi určil pracovní dobu, a tak je to vše o mé disciplíně, potažmo lenosti. Každý týden jsem v kontaktu s desítkami lidí, žijících po celém světě, povídám si s nimi o jejich životě, práci i rodině, a přitom jsme se nikdy nesetkali tváří v tvář. Večery, které většina lidí tráví chozením do kina a na večeře, trávím před obrazovkou svého počítače. Volno mívám vesměs dopoledne, kdy je většina lidí, kromě důchodců a matek na mateřské, v práci.

potvrzení o lektorování českého jazyka v Německu

Co je největším benefitem mé práce a proč Skype?

Vždy jsem toužila najít práci, díky které budu moct cestovat. Chtěla jsem být taková ta klasická manažerka v kostýmku, s kufříkem v ruce, která bude třikrát do měsíce lítat na konference, porady a meetingy. Bylo mi jedno, co budu prodávat, nabízet, koordinovat nebo kvůli čemu bych vlastně létala, chtěla jsem se podívat do světa a mít to zadarmo. Naštěstí mi včas došlo, že letět do Paříže na konferenci neznamená procházet se pod Eiffelovkou, užívat si piknik v trávě a plavit se po Seině, ale že to znamená vstát v šest ráno v nějakém hotýlku, od rána do večera pracovat a večer zase letět zpátky, a takhle, takhle si to teda nepředstavuji.

A tak zpět ke spojení cestování a práce.

V roce 2017 jsem se dozvěděla o digitálním nomádství. Myslím, že jsem nejprve přečetla Travel Bibli, kde jsem tuhle kapitolu dokonce přeskočila. Jenže na přednášce Matouše Vinše, jsem se tomu nevyhnula, a jsem ráda. Dozvěděla jsem se, že digitální nomád je člověk, kterému k výkonu povolání stačí jenom počítač a mobilní telefon. Tehdy jsem si říkala: ,,Co já bych asi tak mohla dělat." O IT nevím vůbec nic, jsem ráda, že si zapnu počítač, otevřu internet a zase ho vypnu. O marketingu vím leda to, že se snaží vnutit lidem něco, co nechtějí. Grafika? Focení? ,,Jéžiš marja", nejsem technický typ, takže digitální nomádství pro mě asi nebude, škoda.

No uznejte, pro někoho, kdo chce cestovat a být každou chvilku (několikrát za měsíc) nebo i každou chvíli (párkrát do roka) na jiném místě, je to ideální.

A nakonec mi osud přeci jen přihrál něco, co umím, a dá se to dělat online. Místo abych dojížděla do jazykové školy nebo ke studentovi domů a učila ho jazyk, tak si oba zapneme počítač a scházíme se v pohodlí našich domovů.

Ušetříme oba. Ušetříme peníze za cestu a čas na ní strávený, student ušetří peníze za učebnici a já si ušetřím nervy s šíleně nesmyslnými, ošklivě napsanými učebnicemi. Nemusím se převlékat ze svých pohodlných domácích kalhot, nemusím se malovat, nemusím si připravovat svačinu. Jsem pánem svého času a lekce si plánuji podle svých časových možností. Nikdo mě nenutí začínat pracovat ráno v sedm, a naopak mě nikdo nevyhání, když pracuji do pozdních nočních hodin. Nikdo mi neříká, co a jak mám dělat, na všechno si musím přijít sama. Vše co dělám, dělám sama pro sebe a pro své studenty, a tak pokud někdo potřebuje lekci ráno v sedm, vstanu, dává mi to smysl, pokud někdo nemá čas jindy, než v osm večer, jsem tu pro něj. Dělám věci proto, že mě osobně dávají smysl a někomu tím pomáhám, né proto, že to řekl šéf.

učím přes Skype


Co je mým dalším cílem?

Učit němčinu je skvělé a učit přes Skype je ještě lepší, stala jsem se nezávislou na místě. Mým dalším cílem do budoucna je, stát se nezávislou na čase. Momentálně je jedno, jestli jsem celý den v Praze, Mladé Boleslavi nebo v Plzni, dokonce je jedno jestli jsem v Německu, Anglii či ve Španělsku, stále však musím být ve smluvený čas připojená k internetu a odučit přesně čtyřicetpět či šedesát minut, několikrát denně.

Mým cílem je objevit takový projekt/práci/poslání, kde nebudu závislá na čase ani místě, ale pouze na úkolu.

Napadá někoho proč?

Mrkněte se na hodinky. U nás je 8.10 a právě se probouzíme do nového dne. V Nepálu máme poledne a chystáme se usednout ke stolu s Dalbhátem. V Sydney je pozdní odpoledne, čas na kávičku a dort s výhledem na operu, a v Torontu je hluboká noc.