středa 14. srpna 2019

stopem kolem Baltského moře - část druhá

Přespali jsme u jezera Männiku před Tallinnen. Než se setmělo, radovali jsme se, jaké skvělé místo na přenocování jsme našli - čistá vody, písčitá pláž, stromy a nikde nikdo. Po setmění se kolem jezera začalo procházet čím dál tím víc lidí, neměli ani psa, ani děti, většinou to byli mladí kluci, kteří se přímo mezi rákosím procházeli s baterkou. ,,Tak asi chytá ryby,´´ říkáme si. Nojo, ale neměl ani prut, ani síť, jen holé ruce a baterku. ,,Asi hledají zlato,´´ byla druhá varianta, a pomalu jsme se chystali do spacáku. Při čištění zubů se ve vodě něco pohnulo - rak. Obrovský živý rak. Tak už víme, co kluci s baterkou asi lovili. V pískovně je hodně čistá voda a žijí v ní raci - naposledy jsem jednoho viděla na škole v přírodě, když mi bylo asi devět. 


Helsinki/27.7.2019
Stmívalo se až kolem jedné a nemohla jsem vůbec usnout. Slyšela jsem venku pořád nějaké kroky, funění, šustění a občas Filipa, který vylezl z dodávky, aby si zapálil. Když jsem kroky slyšela daleko, věděla jsem, že jsou to lovci raků, ale kroky se blížili ke stanu, a já jsem se bála. ,,Jirko, vstávej, někdo tu je,´´ snažila jsem se skuhráním, přerušit chrápání. Najednou nám baterkou někdo posvítil na stan, přímo do obličejů, a já jsem se tak vyděsila, že jsem úplně zkameněla. Jednou se nám to už stalo, v Polsku, jenže to byli majitelé pozemku, na kterém jsme spali a alespoň mluvili, když rozsvítili baterku. Zůstala jsem ležet. Slyším hlasy. Někdo se baví anglicky a baterka přestala směřovat na stan. 

Aha, Filip. Byla to estonská policie a přišla se zeptat na to, jestli tu rybaříme nebo lovíme raky. Filip jim vysvětlit, že jsme cestovatelé a utábořili jsme se tu jen na jednu noc, ale že jsme lovce raků viděli. Policistům to asi stačilo a já jsem kolem třetí ráno konečně usnula. 

Od jezera jsme se svezli MHD až do centra města. Tallinn je krásné historické město s kamennými hradbami, věžičkami a branami. Je to v takovém středověkém duchu, čemuž napomáhají místní průvodci, číšníci a prodavači, odění do středověkých hábitů s kapucí. 

městská brána
Hledali jsme nějakou restauraci, ve které bychom ochutnali místní jídlo. Problém hlavních měst je, že místní jídlo většinou nenabízí. Na hlavní třídě jsme našli McDonald, pizzerii, kebab, sushi i thajskou kuchyni, estonská restaurace se ale neukázala, a tak jsme zamířili do infocentra, aby nám nějakou doporučili. Nejlevnější restaurace, kam chodí místní, je prý ve čtvrti Telliskivi, vydali jsme se tedy z centra za hlavní nádraží, kde jsme objevili staré depo, garáže a sklady, které kreativci přestavěli na moderní alternativní restaurace, kavárny a obchody.Neměli jsme na nákupy chuť, protože jsme byli hladoví, a tak jsme hledali místní jídlo. Estonská restaurace byla hned po pravé straně, ale poté, co jsme si prohlídli čistě masový jídelníček, a jako veg. jídlo nám byla nabídnuta ryba, jsme šli zase do indické.

Jídlo bylo dobré, ale pokud se chcete levně najíst, nebyla to ta nejlevnější možnost, v obchodním centru jsme totiž viděli teplé obědy od 5-6 EUR, zatímco naše porce v Telliskivi stála 10 EUR. 

Telliskivi - přes den na jídlo, v noci na párty
Po obědě jsme se šli projít do centra. Ve velkých městech je nejlepší se ztratit a jít rovnou za nosem, pokud chcete mapu nejzajímavějších míst, najdete jí v íčku nebo prostě googlíte. My jsme si prošli asi tři vyhlídky, abychom měli výhled na město shora. Šli jsme do katedrály, kde se zrovna konala pravoslavná svatba (Alexander Nevsky Katedral) a potkali tam Čechy. Těšili jsme se, že se pobavíme, ale nebyli zrovna slušní, jen prstem ukazovali na náš batoh a hulákali ,,Heleee, Češi,´´ toť vše. 

Toompea

Centrum města je relativně malé, všude jsou parčíky, lavičky a úzké kamenné ulice. Tallinn nám trochu připomínal Prahu. Odpoledne jsme si vylezli na betonové monstrum, starou komunistickou budovu na pobřeží, kde jsme na schodech leželi a odpočívali a pozorovali trajekty, kterým zítra pojedeme do Finska.Tuhle budovu se mi na mapách nepodařilo najít, ale určitě jí nikdo nepřehlédne. Je to obrovská budova, která vypadá, jakože je k ničemu. Schody a střechy, a schody a střechy. Celá se rozpadá a místní tam chodí v létě chlastat. Prý dříve, za komunismu, sloužila k sportovním účelům, vypadá ale spíš jako vězení.

relax v přístavu
K večeru jsme si koupili v supermarketu chleba a rozbalili si piknik přímo na hlavním náměstí, u radnice. Na ní je zvláštní to, že věž nemá hodiny. Tím víc středověce náměstí působí. Po večeři na lavičce jsme šli na couchsurfing-meeting, tentokrát u nikoho sice nepřespáváme, ale chtěli bychom poznat nějaké místní lidi a nasbírat inspiraci od jiných cestovatelů. Večer mě trochu zklamal, sice přišlo hodně lidí, ale většina z nich o couchsurfingu a ubytování zatím jen snila doma v posteli, než aby povyprávěli nějaké zážitky. Vypili jsme si tedy alespoň estonské pivo a kolem půlnoci jsme hledali místo na přespání. 

radnice - prý gotická
Postavili jsme si stan na parkovišti v přístavu. Náš trajekt odjížděl v šest ráno z terminálu A, a vzhledem k tomu, že stan postavíme za tmy a za tmy zase zmizíme, nemá cenu řešit lepší místo. U přístavu je v noci celkem hluk, na trajektech se pořádají diskotéky, místní tam chodí hrát automaty a Finové přijíždí za levnějším pitím - doporučuji špunty do uší.

Ranní probuzení mezi kamiony nebylo nejslavnější, na trajektu jsme se ale ještě dvě hodiny dospali a provedli základní hygienu. Už jste se někdy holili v restauraci nebo čistili zuby v kavárně? My využíváme každého umyvadla, kde se dá, abychom nebyli čuňátka, a tak se někdy musím smát té představě, že jsem asi první, kdo si u nich na záchodě nandavá čočky, převléká kalhotky a holí nohy. Ještěže za zamčenými dveřmi není nic vidět. 

Po příjezdu do Helsinek jsme i tady vzdali hledání couchsurfingu, na jednu noc to asi postrádá smysl a ve Finsku se dá stanovat všude, tak proč teplá postel, že? Město se teprve probouzelo, zatímco jsme si v místním parku vařili čaj a ovesnou kaši. Místní vůbec nečuměli blbě, tak jak by čuměli Češi, buď si nás absolutně nevšímali a nebo slušně pozdravili a usmáli se. První bod pro Finsko. Ceny v obchodech sice stále stoupají, ale vezeme si vlastní zásoby pytlíkové stravy. 

v ČR babičky obývák, ve Finsku muzeum
32 stupňů. Kdo by to byl řekl, že se budu ve Finsku potit. Mažeme se opalovacím krémem o sto šest a snažíme se utéct někam ke klimatizaci. V katedrále je sice trochu chládek, ale davy turistů nás vyhnali. Naproti náměstí, v rohové budově, je muzeum města - bylo zdarma, a tak jsme si do něj zašli. Rozhodně nelitujeme, byla to jedna z nejhezčích expozic, co jsem viděla. Je to takové to muzeum, kde můžete na všechno sahat, všechno si vyzkoušet, všude si sednout - zkrátka opak klasického muzea, a to mám ráda. 

Aby vedro bylo snesitelnější, odložili jsme si krosny do úschovny zavazadel na hlavním nádraží a obuli si žabky, i přesto, že jsme nachodili třináct kilometrů, byli příjemnější, než pohorky.  

Café Regata

Helsinki se rozkládají na ostrůvcích, ale většinou jsou spojené mosty a lávkami, takže si toho ani nevšimnete. Navštívili jsme pár protestantských kostelů, prošli se po nábřeží (kde je plovárna - wow) a zakotvili v přístavu. Ve městě jsme našli pítko, a tak o pitnou vodu není nouze, a základní potraviny jako chleba, nejsou zase tak šíleně drahé, jak jsem se bála - je to takové dražší Německo. 

Mám narozeniny, a tak jsme si dopřáli i kafíčko a narozeninový dort na břehu moře. Café Regata tu stojí už před sto let a ačkoliv je turisty hojně navštěvovaná, pořád má své kouzlo a chodí sem i spousta místních. Uprostřed zahrady mají rozdělaný oheň, kde si můžeme opéct párky nebo sýr, uvnitř si můžete dát typické místní pečivo - skořicový šnek s cukrem, a kávu. Víte, že Fini a Švédové pijí nejvíce kávy na světě? Asi 13 kg kávy na osobu / rok. 

Odpoledne jsme se prošli k Olympijskému stadionu, kde jsme vlastně skoro nic neviděli, protože se rekonstruuje, ale objevili jsme pod ním krásnou botanickou zahradu a výhled na jezero. Podél jezera Töölö bay jsme se prošli zpátky do centra, k hlavnímu nádraží. Kolem jezera jsou krásné obrovské vily jako z filmu, v jedné z nich měl dokonce prezident své letní sídlo. U každé vily se nachází malinký zahradní domeček - se saunou. 

botanická zahrada v Helsinkách
Letní atmosféra by se u jezera dala krájet, půjčovna lodí, paddleboardů, nafukovacích plameňáků i šlapadel v plném proudu. V parku zase pikniky s jahodami i sektem, a u nápisu Helsinki spousta mladých skejťáků a longboardistů. Všude ve městě je hodně prostorno. Všechno je obrovské, a zároveň je tu málo lidí. 

Večer jsme si vyzvedli krosny, ,,osprchovali se´´ v obchoďáku malými sprškami na zadek, převlékli do čistého a nasedli do vlaku za město. Ujeli jsme asi deset kilometrů a vystoupili jsme ve vesnici plné lesů. Potřebovali jsme si najít místo na spaní a v lese se smí stanovat všude. Kolem deváté jsme si uvařili večeři a pozorovali běžce a cyklisty, zda na nás budou divně koukat. Nikdo se nepohoršoval, a tak jsme rozbalili stan, usušili prádlo a spali v tichosti až do rána. 

Dopoledne bylo strašné vedro, od samého probuzení, a tak jsme se rozhodli strávit den u jezera. Bylo načase vyprat prádlo, dobře se najíst, umýt se a odpočinout si. V Decathlonu jsme si koupili přírodní mýdlo, které se dá použít na mytí nádobí, praní prádla i na tělo. Na první pohled se zdá, že je jezero opuštěné, ale v lese jsou ukryté domky i chalupy. Fini asi mají rádi své soukromí, a tak jsou mezi jednotlivými domky hodně velké rozestupy a zpravidla stromy. Kolem jezera každou chvíli někdo běhal, jezdil na kole, procházel se s kočárem, a my jsme prali. 

seznam: 3xponožky,4xkalhotky,3xtriko,1xšortky,1xkalhoty
Odpoledne jsme si snědli zmrzlinu v McDonaldu u benzínky a začali stopovat do Turku. Zastavil nám holanďan, který si vzal za ženu Finku a mají tři děti. Poznali se na erasmu a jsou spolu už dvacet let, páni. Chtěli nás vyhodit před městem, ale nakonec jsme s nimi jeli až do jejich cílové destinace, vesnice Naantali. Pro ty, co mají rádi pohádky, najdete tu svět Mumínků, no a spoustu starých dřevěných domků, přístav a kamenný kostel.

první stop ve Finsku
K večeru jsme dostopovali do Turku a ustlali si v místním parku. V přístavu to sice přes den vypadá jako na letišti, ale přes noc je terminál zavřený, a tak nebyla jiná možnost. V parku byla veřejná toaleta, kde jsme si vyčistili zuby a po setmění, se špunty v uších, usnuli. Nebyli jsme jediní baťůžkáři, kteří tam nocovali. Potkali jsme jednu holku s krosnou a kluka s naloženým kolem, kteří ráno mířili s námi k přístavu. Čeká nás jedenáct hodin na trajektu. 

Naantali - vesnice 12 km od Turku








































čtvrtek 8. srpna 2019

stopem kolem Baltského moře - část první

Co je co? Lithuania a Latvija. Tato otázka mě trápila už od Polska a trápí vlastně doteď, když potkáme kamiony s SPZkou LT a LV. Vážně bych totiž řekla, že slovu Litva se více podobá slovo Latvija, ale nechme to být a pojďme se podívat, co jsme na cestě do Pobaltí zažili.

břehy Baltského moře u města Jürmala
Vyrazili jsme v pátek odpoledne z Mladé Boleslavi stopem na Varšavu. Ujeli jsme asi 500 km a začalo se stmívat, a tak jsme se před Varšavou utábořili, abychom se zbytečně nezamotali do velkého města. Pokud v Polsku nesjedete z dálnice, stopuje se tam jako v pohádce. Na velkých benzínkách jsme se ani nemuseli snažit stopovat, lidé nás do aut nabírali sami od sebe. Kolikrát jsme neměli čas se ani najíst nebo si dojít na záchod, a už na nás volali, jestli se s nimi nechceme někam svézt. 

První noc nás překvapil majitel pole, na němž jsme nocovali. ,,Przeprasam, przeprasam,´´ ozvalo se za stanem a světlo baterek pronikalo až do našeho spacáku. ,,A do prdele,´´ mumlám si a natahuji kalhoty, abych nešokovala místní ještě víc. ,,My podruzujemy po Europie, spiemy v namiotu,´´ vysvětluji situaci a když vidím, že Jirka nechápe, co se děje, v duchu děkuji za lekce polštiny na vysoký. Během dvaceti minut se situace uklidnila, bylo nám povoleno zůstat do rána a noc jsme přečkali ve zdraví, když nepočítám desítky štípanců od komárů.

Manželé byli nakonec docela milí lidé, kteří se nás báli stejně, jako my jich. Prý jsme se měli nejprve zeptat a určitě by nám nějaké místo na stan našli. 

Ráno jsme zjistili, že máme špatnou bombu k vařiči, a tak jsme snídali na benzínce. Stopli jsme si auto během chvilky a v pozdním odpoledni dojeli do Vilniusu, hlavního města Litvy. ,,Litvy, viď Jirko?´´ ujišťuji se opět.

V Litvě jsme si domluvili couchsurfing u Tomase.

Tomas a jeho rodina
Zajímavost č. 1 - pivo si po osmé večer nikde nekoupíte, v neděli dokonce ani po třetí odpolední ne. Místní moc chlastali, a když se k vládě dostal abstinent, tak jim chlastání pěkně skrouhl. Tak jsem si dělala srandu z toho, že až místní zvolí do vlády vegetariána, zakážou prodej masa. Ha.

Zajímavost č. 2 - v obchodě narazíte na spoustu druhů chleba, například jogurtový nebo švestkový. 

U Tomase jsme se zabydleli celkem rychle. K večeři nám přichystal tmavý hutný chléb a sýr. Byl docela v šoku, že nejíme maso, protože on jí naopak jenom maso. Má nějakou zvláštní dietu, při které nejí ovoce, zeleninu, luštěniny, přílohy, v podstatě jí jenom maso, chipsy a chleba. Zajímavá strava. 

V neděli ráno jsme společně vyrazili do kostela. V Indii jsme se účastnili náboženských rituálů běžně, a tak bychom měli nahlédnout pod pokličku i ostatním náboženstvím. Ono je to vlastně všude na světě stejné. I křesťané zpívají, modlí se, líbají obrazy a přispívají penězi chlapům v hábitu, jen je ta móda trošku stylovější a písně melancholičtější. UŽ pár let mi trvá, zapamatovat si rozdíl mezi katolíky a protestanty. Myslím, že teď už to chápu. Katolíci dostávají sušenku /hostie/ a ti druzí ne. Tečka.

Ačkoliv je Litva téměř placatá, v hlavním městě jsou dva kopce. Na prvním stojí hrad a na druhém tři kříže. Mám ráda vyhlídky, a tak jsme si prošli oba. Centrum je malé, ale útulné a všechno je hodně prostorné a zároveň je tam málo lidí, vzniknou tedy hezké fotky.

centrum města
Mým nejoblíbenějším místem ve Vilniusu je republika Už. Je to část města, která si vytvořila vlastní pravidla, na zdi si je tam můžete přečíst v několika jazycích. Jedno, které si pamatuji zní: ,,Každý má právo slavit či neslavit své narozeniny.´´ Je to alternativní čtvrť umělců a kreativců, která určitě stojí za návštěvu. Mají dokonce vlastní vlajku, na které je vyobrazená ruka s dírou uprostřed. Znamená to, že můžete sahat, ale nesmíte brát. (touch, don't take)

Knihu?..

Město je plné parků, lesů a luk. Můžete si v obchodě koupit pečivo, salát nebo jiné občerstvení a udělat si piknik v podstatě kdekoliv. My jsme si k obědu koupili salát s falafelem a od cedule s pravidly republiky Už šli stále rovně, došli jsme do malého parku a svačili.


park s rybníčkem - pozor na stovky komárů
Litevci jsou velcí vlastenci. Všude visí buď stará vlajka ( červená, s koněm) a nebo nová vlajka. Hodně lidí nosí tento znak (kůň s rytířem) i na oblečení či batohu. Moc pěkná je litevská hudba, která se dokonce zapsala i na seznam UNESCO. Večer jsme poslouchali litevský metal i folk v Tomasově bytě. Ukazoval nám videa z festivalu, kde všichni obyvatelé zpívají. Tomasův otec nám zase povídal hodně o historii země, o strachu z Ruska a o místní kultuře.

Tomas - patriot a vlastenec
K večeři jsem jim připravila bramboráky, ale moc jsem je s nimi neohromila. Místní kuchyně je dost podobná té české, něco podobného jako bramboráky vaří také, jenom do nich nedávají česnek a navrch se dává kysaná smetana. Jídlo se skládá hodně z brambor, masa, chleba a kořenové zeleniny. V létě jsou dny delší, a tak o půlnoci bylo ještě světlo, zatímco v zimě jsou dny mnohem kratší než u nás. V Litvě jsme si dokonce museli přeřídit čas, o hodinu, a tak pozor na to. 

Vyspali jsme se krásně do růžova. Tomas nám dokonce nabídl povlečení, ale spali jsme ve spacáku, abychom jej zbytečně nešpinili. Byli jsme rádi za sprchu a teplý čaj. 

V pondělí jsme si šli do outdoorového obchodu pro správnou bombu k vařiči, abychom mohli kempovat. Povedlo se. Odpoledne jsme se stopem dostali k hoře křížů, dojeli jsme asi na tři auta přímo k ní. Je to magické místo. Sice to není žádná hora, ale spíš pole obložené tisícovkou křížů, ale i tak to stojí za návštěvu. Poprvé jsme zmokli. Cestou k silnici se spustil liják, a tak jsme navlíkli pláštěnky a schovali se pod strom. Po pár minutách déšť ustal a my jsme začali stopovat. Zastavil nám pár z Litvy, kteří jeli do Rigy na dovolenou. Neuměli ani slovo žádným jazykem, a tak jsme si překládali na google translator. Stal se nám trochu trapas. Její překladač byl litevsko-anglický, a my jsme pochopili, že její dcera odjela na kola (she is on bike). Tak normálka, dcera asi odjela na školu v přírodě nebo něco a oni mají společný víkend. Řekla jsem, že je to super, a oni se tvářili dost divně a pak řekli, že je to very sad (velmi smutné), načež nám docvaklo, že to asi nebylo kolo, ale vozíček, a že jejich dcera bude nejspíš na vozíku a oni se o ní starají. No, od té doby bylo v autě ticho, i přesto nás odvezli až do centra Rigy. Zkrátka jazyková bariéra.

Hora křížů - Litva
Štěstí nám tentokrát přálo a ozval se mi další couchsurfer, potvrzující naší žádost o nocleh. Karlis a Lilien byli vážně zajímavý pár. Chodili spolu dva roky a přitom měli devítiměsíčního chlapečka, tak nějak jsme si spočítali, že spolu moc dlouho před svatbou a početím asi nerandili, ale vypadali celkem spokojeně. Dostali jsme vlastní pokoj, rozkládací gauč, voňavé povlečení z Ikei a dokonce jsme si mohli i vyprat - hlavně díky tomu, že jsme večer brutálně zmokli. U těchto lidí jsme se cítili jako na návštěvě u starých známých. Večer jsme hráli společenské hry (krycí jména), dokonce to vymyslel Čech, oni to věděli a my ne, hrála jsem to poprvé v životě. I v Lotyšsku jsou lidé ulítlí na chleba a to možná ještě víc, než v Litvě. Z chleba dokonce vaří dezert, je to takový horký hnědý puding/kaše a podává se se zmrzlinou. Dokonce se prý vyrábí i zmrzlina s příchutí žitného chleba, tu jsme ale nezkoušeli. To, co nám chutnalo úplně nejvíc, se jmenuje Karums. Je to čerstvý sýr v čokoládové nebo karamelové nebo jakékoliv krustě. Je to výborný. Trochu na způsob kinder pinquin, ale lepší.


Jejich byt byl zvláštně zařízený. V té největší místnosti neměli v podstatě nic a vypadalo to, že ji ani nepoužívají. Byly tam skříně, rozkládací gauč a kupa bordelu, stůl a nějaké knihy. Nejpoužívanější místnost byla kuchyňka, ve které byl jen malý konferenční stůl a čtyři nízké stoličky bez opěradla - na celodenní sezení to úplně není. V ložnici měli jen matrace hozené na zemi a pár tašek. Možná, že tu nebydlí dlouho. Karlis působil jako cestovatel, který se úplně náhodou po čtyřicítce usadil a Lilien zase jako hodná holka, která už prostě chtěla dítě. Někdy to ten život tak spojí dohromady, že ani nevíte jak. 

Ráno jsme posnídali ovesné vločky s ovocem a vyrazili do města. V hlavních městech většinou jezdíme MHD, než bychom do centra došli, tak bychom většinu volného času nic neviděli, atak ochotně platíme euro, někdy dvě a šetříme nohy jen na ta zajímavá místa (to jsem se už naštěstí naučila, poté co jsem běžně nachodila 20 - 30 km denně). Čas začíná být cennější než peníze.

výhled se Skybaru - z výtahu
Riga má malé, ale pěkné centrum. Zašli jsme si na kávu a dezert do útulné kavárny, dort se řekne Kuka, což je skoro jako Kika, a tak to bylo jasné znamení pro mlsání. Vydali jsme se i do místního muzea historie(zdarma), do kostelů i chrámů. Až budete chtít nějaký viewpoint, zapomeňte na předraženou věž kostela, stojí to asi 10 euro a budete se tam mačkat s desítkami lidí. Doporučuji si najít hotel s vyhlídkou, do kterého jsme jeli my. Je tam prosklený výtah a krásně uvidíte celé město, zdarma. Ve Skybaru si buď můžete objednat koktejl a užívat si výhled déle a nebo se jen projedete sem a tam, zdarma. 

Večer jsme se vrátili k našim hostitelům, uvařili večeři a hráli hry.Vařit české jídlo se mi nechtělo, většina českých pokrmů je z masa a trvá to dlouho, vzhledem k tomu že jsme byli 3 ze 4 vegetariáni, uvařila jsem indický Aloo Palak.

Ráno nám Karlis půjčil kola a jeli jsme se koupat do jezera. Asi polovinu území Lotyšska zabírají lesy. Je to hodně rovná země, bez kopců a hor. Všude jsou stromy. I v hlavním městě najdete hodně parků a zalesněných ploch. Žije tam hodně Rusů, a tak jsme u jezera slyšeli skoro jenom ruštinu. To je možná důvod, proč Lotyši nesnáší Rusy. Žije jich tam docela dost velké procento, asi 20 nebo 30 % obyvatel. Snaží se posazovat svoje práva, chtějí ruštinu jako úřední jazyk a jako jazyk ve školách, proto mají místní strach, aby si je Rusi zase nepodmanili. Složitá situace. Chápu obě strany, většina Rusů se tam narodila a žijí tam celý život, nevidí důvod, proč zemi opouštět.

stezky v národním parku

Z Rigy jsme stopovali do národního parku Kemeru, ale dlouho nám nikdo nezastavoval, ačkoliv jsme autobusem dojeli až za město. Za Rigou nebylo žádné stopovací místo. Benzínka úplně mrtvá, na silnici zákaz zastavení a na dálnici není kde zastavit. U nájezdu byla kolona. Hrůza. Stoupli jsme si na nejlepší vhodné místo a doufali, že se někdo chytí. Zastavil nám lotyšský zpěvák. Tím, že Lotyšsko nemá moc obyvatel, tak je dost možné, že je i slavný. Je to kytarista, hudbou se živí na plný úvazek a byl dokonce v TedX. Svezl nás asi deset kilometrů k městu Jurmala a dal nám jako dárek svoje nové CD. Bylo to od něj milé, že nás odvezl, ačkoliv tam vůbec neměl namířeno. Dřív prý taky hodně stopoval a tady na tom místě by nám jinak nikdo nezastavil. Poprosil nás o sledování na youtube - a tak si alespoň poslechněte, jak hraje:

https://www.youtube.com/watch?v=iv1cHuNSKhw
Dojet přímo na místo nám zabralo půl dne. Stopovat v odlehlých vesnicích, kde jsou tři domky, totiž není nic snadného. Odpoledne jsme dorazili na místo, kde začíná trek. Místní nám ukázali prstem - ,,trek, tu.´´ Začali jsme tedy pochodovat až k velkému jezeru, kde jsme si udělali přestávku. Karlis chtěl abychom se na noc vrátili znovu k nim, ale chtěli jsme konečně kempovat, a tak jsme si po setmění postavili stan na břehu jezera. Za celou noc kolem neprošel ani živáček, což je dobře, protože jsme až ráno zjistili, že se v národním parku kempovat nesmí.

Ráno jsme si natrhali čerstvé borůvky, uvařili ovesnou kaši a po snídani se vydali projít zbytek treku. Levá půlka zadku se mi tak zvětšila, že už jí ani nenacpu do kalhot  - komáři. Je zajímavý, že mám na pravé půlce jenom tři štípance a na levé asi sto osmdesát. Achjo.

lowcost snídaně v lese
Po dvou hodinách jsme přišli na pláž, omývanou Baltským mořem. I přes studený vítr se pár místních dětí koupalo, a tak jsme si ve stínu pod stromem dojedli své zásoby paštiky a pokračovali k silnici, abychom stopli první auto. Během pár minut nám zastavil chytač ptáků. Neuměl moc anglicky, ale alespoň nám dobil telefon a odvezl nás na lepší stopovací místo.

Zas tak dobré místo to nebylo. Odbočka na Tallinn byla úplně jinde, než ukazovala mapa a celá silnice byla rozkopaná. V prachu stavby jsme zběsile máchali palci, až nám zastavil kabriolet. Juhuuu. Já jsem chtěla stopnout kabriolet už od loňského léta, a tak mi bylo úplně jedno, kam ten pán jede. Prostě jsem si nasedla a udělala si selfie. Po pěti kilometrech jsme zjistili, že jede úplně jinam, než potřebujeme. Byl to Gruzínec, byl hrozně fajn a uměl dobře anglicky, ale museli jsme vystoupit.

Naše další auto byla audi Q7.

Zajímavost č, 3 - Díky stopování se začínám docela vyznávat v autech. Minimálně poznám ta lepší auta, která jsme stopli, protože je z toho Jirka vždy nadšenej a několikrát opakuje, co to bylo za auto.

Pán byl asi docela pracháč, vlastnil většinu pozemků (pole) v kraji. Svoje zaměstnání představil tak, jakože je zemědělec. Každý si však zemědělce představíme jinak, že?

Vyhodil nás u silnice o 60 km dál a my jsme doufali, že už se konečně někam dostaneme. Blíží se večer a motáme se pořád kolem Rigy.

Litva je Lithuannia
Lotyšsko je Latvija

Zastavila bílá dodávka s německou SPZ, běžela jsem nadšeně dovnitř a spustila jsem: ,,Hallo, fahren Sie... ´´ a úplně jsem se lekla. Za volantem ošuntělý tlustý děda, který měl pneumatiky na břiše, že ani volant nebyl vidět. Jedno oko koukalo na mě a druhé kontrolovalo místo v kufru. Pomalu jsem couvala a chtěla stop odmítnout. Možná mám stále předsudky a stydím se za ně, ale všichni radí, že když se necítíte OK, neměli byste do toho auta nastupovat. Jirkovi se ten pán líbil, a tak jsem si sedla dozadu a ani nedutala. Naštěstí byl fajn, byl to zase jen předsudek - achjo, omlouvám se.

Vysadil nás na benzínce, kde jsme strávili asi dvě hodiny. Ptali jsme se pár řidičů na svezení do Tallinnu, ale buď měli plno a nebo nás nechtěli. Jenže, všechno špatný je pro něco dobrý. My jsme totiž čekali na náš vysněný stop - na Phillipa.

kempování s Fildou, u Tallinnu

Phillip je němec, který si koupil campervan, přestěhoval se do Švýcarska a teď cestuje sám Evropou. Odvezl nás až do Tallinnu, večer nám našel místo na přenocování, vyřídil noční návštěvu estonské policie, ráno nám uvařil capuccino a vejce, a ještě mi popřál k narozeninám. Úžasný.







úterý 6. srpna 2019

3 způsoby, jak na cestách nocovat zdarma

Ptáte se, jak nocovat zdarma na cestách? Chce to opustit svoji komfortní zónu, koupit si špunty do uší a mít rád lidi. Splňujete to? Tak čtěte dál.

Německo, Hamburg


Itálie 2017

Couchsurfing

O tomhle projektu mi před dvěma lety řekl cestovatel Slávek Král. Základní myšlenkou couchsurfingu je spojovat lidi. Naprosto bez předsudků, beze strachu a bez očekávání. Prvním krokem k ubytování přes couchsurfing je správně vyplněný profil  https://www.couchsurfing.com/people/kika.sredlova , základem jsou nějaké fotografie, popis Vaší osoby a reference. Každý profil na couchsurfingu má v podstatě dvě různé osobnosti - za prvé jste host a za druhé jste hostitel. Pokud jste na cestách, můžete využít svého profilu k získání gauče/pokoje či místa na zahradě u někoho doma, pokud zrovna necestujete a máte doma volný gauč/pokoj/kus podlahy či zahrady, můžete nabídnout přespání cestovatelům, přijíždějícím do ČR.

Své první reference jsem získala od přátel, kteří mě dobře znají a objevili se v sekci - osobní reference.

Pokud někam cestujete, vyhledejte si hostitele v daném místě a poté si dobře přečtěte jejich profil. Lidé často odesílají žádosti o přespání, která nedávají ani hlavu, ani patu. Pokud si nejste jistí svými psacími dovednostmi, mrkněte na internet, jak správně napsat CS request. Měli byste napsat něco o sobě a ukázat, že jste četli couchsurferův profil, a napsat, proč chcete přespat právě u něj - třeba vás něco spojuje, máte stejné zájmy, posloucháte stejnou hudbu... Napište to.


připravuji pro couchsurfera palačinky s nutelou

Nejde jenom o místo, kde přespat zdarma, musíte si s tím člověkem sednout, strávíte sním následujících pár hodin, možná i dní, tak je fajn, udělat si to hezký ne? 

Pokud cestujeme přímo z domova, vozíme pro našeho hostitele malé dárky (magnety, pivo, čokoládu..), občas někdo něco sbírá a má vyloženě napsáno v profilu, co by ocenil. Pokud jsme na cestách dlouhodobě, snažíme se alespoň přinést pivko, chipsy nebo nakoupit a uvařit večeři. Většina couchsurferů jsou strašně hodní a pohostinní lidé, nabídnou vám všechno od ranní kávy až po svačinu, protože jste jejich host - nikdy toho ale nezneužívejte!
Nebuďte vyžírky a dělejte Česku dobré jméno ve světě. 

Kromě dárečků nebo uvařené večeře se očekává pokora. Jste na návštěvě. Vždy nabízím, že umyju nádobí, že pomůžu v domácnosti a vždy se snažíme strávit s couchsurferem náš volný čas, aby z naší přítomnosti něco měl. Někdy je to něco za něco. Občas se prostě přizpůsobíme plánům našeho hostitele, ale věřte, že všichni chtějí, abyste si z jeho země odvezli pěkné zážitky, takže Vám často ukáží to nejlepší, co město nabízí. 

Stan

V některých zemích je povolené stanovat mimo kempy. Je to zdarma a zároveň máte střechu nad hlavou. Na internetu jsem našla tento web a řídila se jím http://vespaevropou.triptips.cz/stanovani-evrope-divocaka/
stanování ve Finsku - dá se všude
Stan má obrovskou výhodu v tom, že máte kus domova s sebou. Můžete se v něm nerušeně převléknout, sednout si, relaxovat, ať už je jakékoliv počasí. Při výběru stanu doporučuji se s někým poradit. Já jsem vybírala stan asi měsíc a stejně nejsem s výběrem na 100% spokojená. Pokud totiž cestujete s batohem na zádech, potřebujete stan, který váží co nejmíň kg, takových je však málo a jsou pěkně drahé a mrňavé. Zároveň je dobré, aby stan byl kvalitní a vydržel i silný déšť a vítr.Doporučuji stan s předsíňkou - budete si určitě někam chtít dát smradlavé boty. My máme stan pro tři, pro dvě osoby a dvě krosny. Mohli bychom asi mít i menší stan a krosny nechávám v pytli venku, nám to ale takhle vyhovuje, a když si ho rozdělíme napůl, pohodlně se vejde do krosen. 


Hamaka

Nápad je to dobrý, ale né všude jsou stromy a né vždy je hezké počasí. Když jsem s hamakou cestovala do Portugalska, tak nám skoro celý týden pršelo, ve Španělsku zase nebyly stromy. Využili jsme jí párkrát v Itálii nebo v ČR, ale ve velkých městech je lepší být nenápadný, a tak jsme si raději lehli na zem, mimo města je zase složité hledat stromy, mezi které by se hamaka tak akorát vešla - zkrátka nic pro mě, ale každému vyhovuje něco jiného.

hamaka zavěšená na pergole na fotbalovém hřišti
Stojí v Decathlonu asi 300,- , tak zkuste a uvidíte. 

Karimatka

Nejlepší způsob, jak se někde nouzově vyspat, je kvalitní karimatka a spacák. Pokud máte teplý spacák, ve kterém vám není zima a karimatku, která dobře izoluje a je měkká, pak budete spát naprosto všude. Spala jsem na pláži, v městském parku, na benzínce u dálnice i na parkovišti v Alpách. Pokud jste citlivý na světlo a hluk, stejně jako já, pak doporučuji špunty do uší a masku přes oči. Ze začátku mi to dělalo problém a špunty jsem nesnesla, po čase jsem se naučila a nosím je, i když to není potřeba. Naprosto vás to izoluje od okolního světa a už se nebudete bát každého šustnutí v trávě.

za tmy si ustelete a ráno okolo šesté zmizíte

Pozvání

Když stopujete nebo se hodně bavíte s místními lidmi, může se Vám stát, že vás někdo pozve k sobě domů nebo vám nabídne místo na zahradě, kde si můžete postavit stan. Nikdy nic takového neočekávejte, ale stát se to může. Případně pokud někoho ve vesnici nebo na zahradě uvidíte, zeptejte se, kde byste v okolí mohli přespat, že máte stan. Hodní lidé se zahradou vás tam nechají. 





















pátek 12. července 2019

Sníh v červenci - Rakousko/Alpy

Nemusíte se vydávat zrovna do Himalájí, o kterých jsem psala v minulých měsících, abyste si užili překrásné výhledy na zasněžené vrcholky hor.


Letos jsem se poprvé vydala do Alp v letní sezóně a byla jsem překvapená, že se na vršcích stále nerozpustil sníh, a že i takové nesportovní stvoření může pokořit vrcholek, na kterém široko daleko nikoho nepotká.

Totesgebirge - Tauplitz

Tento druh cestování, tzv. hike, jsem zatím neměla možnost vyzkoušet. Ať jsem byla v jakékoliv zemi, vždy byla civilizace na dosah ruky, a tím myslím dostatek pitné vody, hostely, hotely, a mohla jsem si vybrat, zda do něj půjdu nebo zda zůstanu na ulici nebo v přilehlém parku. V horách je to jiné - jak jsem kupodivu zjistila. 

Před cestou

Rozhodli jsme se s přáteli, že by byla škoda nevyužít prodlouženého víkendu. Stopovat ve více než dvou lidech je už hodně náročná záležitost a kodrcat se vlakem vyjde mnohdy dráž, než se složit na cestu.
 Loni jsem se touto dobou připravovali na závod Lowcostrace a během víkendových zábav jsme poznali desítky nových lidí, naladěných na stejnou vlnu, se stejným zájmem o cestování a dobrodružství. 

https://www.youtube.com/watch?v=GXmoCP8rt4I

Proč něco podobného nevyzkoušet i letos? Napsala jsem tedy na seznamku pro cestovatele, zda se někdo nechce přidat a rozhodila sítě po kamarádech a známých - jeden z mých studentů němčiny se pro nápad nadchl i se svým pejsem Aškou a další tři slečny asi zaujaly fotky našeho kamaráda Honzy.

No je to tak, jelo nás 7 a pes. 

sobota 6.7,2019

Čtvrtek

Od první chvíle panovala v autě příjemná atmosféra. Domácí buchty, taštičky s povidly, plechovkové pivo - to je jedna z výhod cestování autem, člověk si může zabalit půlku kuchyně a nemusí si dělat hlavu s těžkým batohem. 

Kolem půlnoci jsme přijeli na místo. Pár kilometrů za vesnicí Tauplitz se nachází hluboký les, čistý horský potůček a odlehlé parkoviště. Obdivuji, že se holky nebály. Ve mě by se krve nedořezal, kdyby mě v noci odvezli čtyři cizí lidi doprostřed lesa na parkoviště, ale držely se všechny statečně. 

Abychom se řádně, jako správní Češi, seznámili, kopla jsem do sebe plechovkové pivo, chlazené vodou z ledovce. První noc svítily hvězdy nad lesem a v dálce šuměl potok, jinak ticho a tma. Rozložili jsme si karimatky a spacáky přímo na parkoviště, poté co jsme největší šutry odmetali stranou. Zatímco všichni spokojeně chrupkali, já jsem každou hodinu chodila do lesa na záchod - nepijte před spaním pivo!

první noc - všichni pod širákem 700 m.n.m


Pátek

Ráda bych napsala, že jsem radostí nemohla dospat, ale já jsem pořádně ani neusnula, a tak se kolem sedmé vyhrabu ze spacáku úplně, opřu se o auto a pozoruji, jak ostatní spí, dokud někdo neotevře oči. Znáte to, ne? Když se na vás dostatečně dlouho někdo dívá, tak to podvědomě ucítíte a probudíte se. Tak ono to funguje. Honza se probouzí. 

Vyrážíme autem k Alpenstraße, která nám ušetří převýšení 700 metrů. Nejdřív jsem se hlásila k tomu, že bychom to klidně ušli, ne? Přeci jen, 14 euro je 14 euro. No, když si na to zpětně vzpomenu, zaplatila bych i dvacet. 

6 Seen Wanderung - Tauplitz

Vystupujeme na parkovišti, kterým silnice pomalu končí. Nejprve procházíme po cestičce a jakmile skončí poslední chatičky s občerstvením a ubytováním, dostáváme se k prvnímu jezeru. Tak nějak si myslím, že už jsme alespoň v polovině výletu, ale on ještě ani pořádně nezačal. Čekají nás tři hodiny stoupání do kopce. Cože? Do tohohle kopce? Podívám se nahoru a odevzdaně šlapu. 

Já mám hlad. Bolí mě nohy. Já nemůžu dýchat. Podívám se, kde jsou ostatní. Oni mají snad v zadku vrtuli nebo co? Přála bych si mít foťák a dělat, že něco fotím, abych se mohla častěji zastavovat a nedostala jsem z toho výšlapu infarkt. No, mám jenom telefon, takže nic. Chodím alespoň jednou za hodinu na záchod, abych se pokochala výhledem a ulevila bolavým zádům. Těsně pod vrcholkem je strmý kopec pokrytý sněhem. Naštěstí mi nějaký osud poslal do cesty ztracenou hůlku, je sice rozlomená a krátká, na výšlap kopce ale jako podpěra stačí. Lituji, že jsem ráno nepřijala nabízené hůlky od Honzy, asi věděl, proč mi je nabízí, na rozdíl ode mě. 

fotím fotografku a odpočívám (polovina trasy)
Wohoo. 13.27, konečně jsme vystoupali na vrchol. Dokonce jsme se od snídaně i najedli, už jsem umírala hlady. Na vrcholu neskutečně fouká. Chtěla jsem si za ten výšlap dopřát odměnu v podobě ,,instafriendly´´ fotky, ale nebylo mi to dopřáno. Vlasy mi lítaly na všechny strany, a tak jsme alespoň do vrcholového deníku zapsali čas našeho vyvrcholení a začali opět lézt dolů do údolí. Víte co je nejhorší? Člověk má vždycky takovou radost, že došel na vrchol, jen do chvíle, než si uvědomí, že tím ta cesta nekončí, že musí dojít ještě zpátky k autu. Au. 

Jakmile jsme došli zpět k jezeru, věděla jsem, že je vyhráno, ještě kousek a budeme u auta, konečně si sednu, těšila jsem se. ,,Tak obejdeme ještě to jezero, ne?´´ ozve se a mě polívá pot. Já už nemůžu, sotva se držím na nohách a nechci dát ostatním nic najevo, ale sotva jdu. Nakonec jsem se rozhodla, že si zajdu na kafe a koláč, a naivně si myslela, že budu na ostatní minimálně dvě hodiny čekat. Než jsem se svým šnečím tempem doloudala do kavárny a dopila capuccino, ostatní mě dohnali. Ještě, že jsem s nimi nešla, to bychom se vrátili k autu o půlnoci. 

Apfelkuchen und Capuccino - Tauplitz

Na parkovišti se zatím usadily rodiny v obytných autech, rozkládající gril. Ačkoliv jsme 1500 m.n.m ostatní se chtějí utábořit, protestuji, že umrznu. Uvařili jsme si ,,ešusové´´ těstoviny, zajedli je chipsy a nastal čas jít do postele. Postel - kéž by. Jsem tak unavená, že je mi ještě dvojnásobná zima, ačkoliv mám na sobě všechno oblečení, které jsem si sbalila a spacák do nuly. Chci se trochu zahřát, a tak usínám v autě na přední sedačce. Vyspala jsem se královsky. Tma, ticho a pocit bezpečí zajistili, že jsem se v noci ani jednou neprobudila, ačkoliv se mi nohy na sedadlo nevešly a visely mi přes ruční brzdu až k pedálům. 

Sobota

Po vydatné snídani v podobě čokoládové kaše jsme usedli do auta a přemístili se k výhledu na Dachstein. Dnešní den slibuje nejen lepší počasí, ale i mírnější terén, více zeleně a častější pauzy, jupí. K lanovce vyjíždíme autem, abychom se před začátkem výletu posilnili překapávanou kávou, mm Arabica, zalitá 92 stupňovou vodou, jak říkám, cestovat vlastním vozem je luxus.


příprava kávy

Po kávě se společně s důchodci a dětmi šplháme k prvnímu jezeru, nesmím se nechat zahanbit a musím to zvládnout, říkám si v duchu, ačkoliv jsem si dneska už hůlky vzala - z naší skupinky jsem jediná, o to víc jsem však sympatická pánům nad šedesát, kteří si s nimi do kopce taktéž pomáhají. U prvního průzračně čistého jezera většina svátečních turistů končí svoji pouť, zatímco my se škrábeme na nejvyšší a nejvzdálenější kopec - samozřejmě. Tentokrát je to docela rychle za námi a dřív než dostanu hlad, sedíme pod vrcholovým křížem a cpeme se vegetariánskou paštikou z Kauflandu. Aška asi vycítila, že nemám psy zrovna v lásce a tak se mi snaží dokázat, žé né všichni psi jsou otravní a zlí - docela se jí to daří, nechávám jí tedy ležet v mém stínu. Úplně chápu, že je po tom výšlapu KO. 

vrcholová svačina - Rippeteck 2126 m.n.m

V pozdním odpoledni nás čeká hygiena. Naposledy jsem se sprchovala ve čtvrtek ráno. Možná by to chtělo trošku vody, ale když se dívám na to horské jezero, přechází mě chuť. ,,Jdeme do vody ne?´´
No dobře, nebudu kazit partu. Zase taková zima není. Nečekala jsem. že svoje nové plavky za 25 euro ozkouším prvně zrovna v zabláceném jezeře plném pulců, ale osvěžení to bylo skvělé. Jediná jsem si nemyla vlasy, a to proto, že než by mi v té zimě uschly, byla by neděle. Jeden den to ještě zvládnou. 

Na dece krájíme předražený rakouský meloun, určitě bio, bez pecek, bez chemických konzervantů, barviv, sladidel a tak.. prostě meloun, popíjíme rádlera a povídáme si o životě. Dneska je to fajn. Jsem víc na to mluvení, než na chození. Cestování je pro mě hlavně o lidech. Ráda poslouchám životní příběhy a nechávám se inspirovat. Je úžasný, jak má každý člověk úplně jiný pohled na život a na svět.

hůlky - po rovině k ničemu, do kopce úžasný!

Kolem deváté se navečeříme a začíná pršet, naštěstí právě když jsme dojedli a dopili čaj. Zavírám se v autě. Dnes jsme zase o něco výš než včera - 1800 m.n.m a ještě k tomu prší. Ostatní plánují spát pod širákem, ale já jsem asi rozmazlená. Možná, že to dělá to auto. Když nemusím ven, tak prostě nejdu. V autě je teplo. pohodlně a útulno. Proč zůstávat venku na dešti? A tak si na volant rozvěsím mokré plavky, na přední sedačku připravím bundu a pití, dozadu složím šátek místo polštářku a do uší si strkám sluchátka - jako doma. Za okny se blýská, dešťové kapky bubnují do kapoty, a abych neměla strach, nechávám si sluchátka až do rána.

Neděle 

Ráno je sice všude mokro, déšť však ustal a my se můžeme v klidu nasnídat. Popíjíme čaj a přemýšlíme, zda pojedeme rovnou domů, případně si zajedeme někam na výlet. Vzhledem k tomu, že vypadám jako strašidlo do zelí a venku je deštivo, chce se mi domů. v Salzburgu jsem už stejně byla předloni. Jakmile ale uslyším návrh Hallstatt, jsem pro. O téhle vesničce jsem už hodně slyšela. Je to asi nejznámnější alpská vesnička, ačkoliv má jen 900 obyvatel. Možná je to proto, že v Číně prý postavili její kopii, a tak je teď vesnička celoročně plná asijských turistů. Z komerční zábavy jsem ještě nevyrostla, a tak si chci fotku z Hallstattu také pořídit. Sice nemám instagram, ale to je jedno, budu moct říkat, že jsem tam byla. 

Hallstatt / Austria

Uuuf. Hledáme místo na parkování dobrou půl hodinu, až to kluci chtějí vzdát. Nakonec se nám podaří zaparkovat na odstavném parkovišti u silnice, kde můžeme nechat auto 90 minut. Řekla bych, že víc nebude na focení jezera s kostelem potřeba. Někteří si i přes to, jaká je zima, kupují zmrzlinu. Já se spokojím s magnetkou a můžeme pokračovat. Za městem je úžasná louka a pláž s výhledem na okolí. a tak se na ní usazujeme, vytahujeme vařič, ešus a poslední zásoby, abychom dvě hodiny jedli, pili a povídali si.

Když zjišťujeme, že je půl čtvrté, nasedáme do aut, loučíme se s osazenstvem druhého auta a popojíždíme kolonami až domů.

Zítra ráno vstávat. Pracovní týden zase začíná. 


čtvrtek 4. července 2019

6 důvodů proč stopovat

Zábava extrovertů

Na stopu potkáte zajímavé lidi. Dost možná osobnosti, se kterými byste se v běžném životě nesetkali. Zastavují nám totiž řidiči každého věku, povolání i koníčků, a tak se toho můžete opravdu hodně dozvědět. V Portugalsku jsme stopli kamioňáka, který nám dal nahlédnout do své běžné pracovní rutiny, ve Španělsku zase manželský pár, který se seznámil na univerzitě v Salamance, na jejíž půdě se nechali i oddat, v Německu zase šéfa továrny na gumové medvídky, v Bosně stavebního inženýra, v Čechách malíře, v Itálii horolezkyni. Každý jednotlivý člověk v nás něco zanechal a něco nám předal. Dozvěděli jsme se o povoláních, o kterých jsme ani nevěděli, že existují, poučili jsme se o jejich zemích a tradicích, získali jsme tipy a rady, co navštívit. No a mnohdy jsme získali mnohem víc, třeba pozvání na oběd nebo hrstku domácích pomerančů.

Na Balkáně je autostop běžná doprava místních.

Ráj pro milovníky aut

Pokud nejste milionář, tak se těžko svezete každý den jiným autem. Ačkoliv mě auta moc neberou, naučila jsem se jich pár rozpoznat i jinak, než-li podle barvy. Ve Frankfurtu nás nabralo dokonce Porsche Panamera, asi nejdražší auto, jakým jsem se svezla. Mimoto jsme stopli i Porsche Cayenne, s nímž jsme urazili pěkných pár stovek kilometrů. Někdy si stopneme malá oprýskaná autíčka, do kterých se musíme vtěsnat i se psy, někdy si stopneme luxusní klimatizované auto s koženými sedačkami. Každé stopovací léto však toužím po větru ve vlasech, a tak až stopneme cabrio, napíšu o tom článek.V Praze jsme si loni dokonce stopli policejní auto a na portugalském venkově povoz s koňmi.

Od stopování v Portugalsku nás všichni odrazovali. Máme však skvělé zkušenosti.


Dobrodružství

Dostanete se i na místa, o kterých jste nikdy neslyšeli a dostane se Vám zážitků, které jste neplánovali a ani se naplánovat nedají. Před rokem jsme stopli skvělou rodinku, se kterými jsme zpívali v autě a poté nám dali 10 euro na jídlo, přidali jsme se na facebooku a posílali jsme jim fotky z naší cesty. Ve stopnutém obytňáku jsme dostali jogurty i se lžičkou, mísu hrušek a skvělý pokec se španělskými důchodci. Několikrát se nám stalo, že si s námi řidič zajel, aby nás nevyhodil na špatném místě na stopování a naopak se nám stalo i to, že nás řidič vyhodil uprostřed dálnice nebo v zapomenuté vesnici, kde za den projela tři auta. Vždycky to dopadlo dobře. Párkrát nám někdo nabídl svačinu a jednou nás dokonce řidič pozval k sobě domů, uvařil nám večeři, vzal nás do kavárny, na koncert, na drink a nechal nás přespat ve své luxusní vile v Andoře. Nejlepší je stopnout turisty, vracející se domů, nastrkají Vám vše, co během dovolené nestihli sníst.

Musíte si z toho udělat zábavu, i když zrovna nic nejede...


Čas

Čekali jsme už půl hodiny na zpožděný autobus, nervózně jsem poklepávala nohou, přijel a byl stejně plný, a tak nás řidič nechtěl pustit dovnitř. ,,Achjo, to nestíháme.´´ Další jede za dvacet minut. ,,Proč to neuděláme tak jako v létě?´´ A tak si sebereme batohy ze zastávky a míříme k silnici se zdviženým palcem, nakonec jsme během čtyřiceti minut v Praze, přímo u zastávky metra.
Když se dobře daří, tak to časově vyjde lépe než autobusy či vlaky, a i když se daří trošku méně, vyjde to s nimi nastejno. Řidiči jsou většinou milí a ochotní, nikdy toho nezneužíváme a když nás chtějí odvést přímo tam, kam máme namířeno, tak protestujeme a je nám trapně, oni to však stejně občas udělají, jsou to pro ně čtyři minuty v autě, zatímco pro nás hodina pěšky. Musíte se s řidičem už po nástupu do auta dobře domluvit na tom, kam jedete, kam chcete odvést, kam vás odvést může a případně kde vás vyhodí. Není nic horšího, než když to někdo zpacká a odveze vás úplně mimo dálnici, po které jste plánovali pokračovat. Uznávám, to potom může zabrat i celý den, dostat se zpět na dobré stopovací místo a chytit navazující spoj do cílové destinace. Na přestup jsou nejlepší benzínky.

Dovolená v Chorvatsku - snadno a rychle.

Cena
Ušetříte. Na stopu se neplatí. Rozhodně ne za cestu. Za ušetřené peníze můžete řidiče třeba pozvat na kafe, užít si za to nějaké skvělé místní jídlo nebo se pro jednou vyspat v kempu a dát si sprchu. Věřte, že během cestování je doprava jednou z nejdražších položek.
Jak říká cestovatel Slávek Král - ,,nejdivnější lidi jsem potkal vždycky ve vlaku.´´

 
Ekologie

Čím dál víc se o tom mluví, méně se opravdu dělá. Auto má dneska skoro každý, někdy dokonce dvě na osobu. Proč? Tvrdíme, že auto potřebujeme, že se bez něj nedá žít. Jasně, někdy mě to pěkně štve, že nemůžu dojet do cílové stanice během pár minut nebo že nemůžu naložit kufr plný tašek, ale musím nakupovat jen tak, abych to unesla. Zejména když jsem se za posledních pět let asi desetkrát stěhovala bych auto ocenila, ale jinak vlastně ani ne. No a zpět k věci.

Kolikrát jste autem jeli sami, případně ve dvou? Dělají to tisíce lidí, den co den. Ze společnosti se totiž vytrácí komunikace a sdružování se, nikdo nechce jezdit autobusem nebo vlakem, co kdyby si náhodou přisedl někdo cizí? Nikdo nechce čuchat pach zpocených těl v metru, poslouchat naštvaného řidiče nebo čekat na poplivaném nádraží. Na co? Vždyť mají auto.

A tak denně vyjíždějí do ulic poloprázdná, někdy skoro prázdná auta. No a aby jsme ušetřili nějaké ty emise, tak se k těm lidem přidáme. Zlepšíme jim den. Rozesmějeme je. A ukážeme jim,  že sdružování se není tak špatné. 

Z Budapešti do Prahy za 5 hodin se třemi řidiči.


Né vždy je to růžové. Někdy mě to pěkně štve. Čekání. Slunce. Divný lidi. – To k tomu patří, aby si člověk potom uměl vážit toho dobrého.


čtvrtek 27. června 2019

Suď a budeš souzen

Děláme to všichni. Odsuzujeme ostatní a myslíme si, že to, jak se chováme my, je to jediné správné. K tomu, abychom našli, co je a není správné, potřebujeme jen jednu věc – momentální pocit. Dělá ti to, co právě děláš, dobře? Pak je to správné. Neustále se učím, jak být lepším člověkem. Občas si myslím, že už mi to docela jde, a že jsem přečetla už hodně knih a změnila hodně svých návyků, a pak si uvědomím, že je to běh na dlouhou trať - na celý život, a den co den se bude něco měnit.

Za poslední rok se některé moje postoje a názory změnily natolik, že by se mnou moje tři roky staré já, asi ani nekamarádilo. Jak tedy potom vyjít s ostatními lidmi?!

Porozumět sám sobě a vést se sebou dialog je někdy dost těžké...
Odsoudit někoho na základě vlastních myšlenek je strašně jednoduché a vede to jen k hádkám, když se ten druhý brání. Někdy je lepší věci přijmou, aniž bychom sáhodlouze vysvětlovali, proč to tak je. Pokud se někdo zajímat chce, zeptá se konkrétně. Pokud chce někdo rýpat, nepomůže ani hodinový příběh.

Maso-pust
,,Dáš si řízek?´´ ,,Ne díky,´´ směju se. ,,No jo, to já bych nemohla, nejíst maso. Mě to chutná, a proč bych si to nemohla dopřát, jsou i horší věci na světě. Já bych to bez toho nedala,´´ slyším a vzpomínám si na to, že jsem přesně tohle říkala taky.
Jenže vážně mám začít vysvětlovat, že jsem byla v Indii, že jsem viděla na vlastní oči, jak se se zvířaty zachází než se dostanou na talíř, že jsem viděla dokument o nedostatku potravin, že to maso stejně není kvalitní ... a tak dále? Ne. Vím, že já jsem měla před dvěma lety svojí pravdu, kterou změnila až osobní zkušenost, a tak přikyvuji, a říkám si, že si tím musí projít všichni, každý vlastní cestou. No a možná na ten řízek dostanu někdy znovu takovou chuť, že mi přestane vadit, že je to kus mrtvého zvířete.

Vždycky jsem říkala, já jím všechno... s tím je teď konec. Ale fakt nejím jen mrkve a okurky! :D

Panáka na žal, panáka na oslavu...pa - ná - ka
Vyrážím v pět z domu, s krosnou na zádech a úsměvem na rtech. Na zastávce už čeká pár lidí, nevypadají ale zrovna, že by se taky chystali na výšlap do hor. No jasně, je neděle. Roztržené silonky, rozmazaná rtěnka, poslední flaška vína a prázdná krabička od cigaret - smutná rána opilcova. Je to víc jak rok, co jsem se neožrala, a jsem na to náležitě hrdá. Dlouho mi trvalo, abych k alkoholu zvládala vůbec čichnout, teď už se i občas napiju vína nebo piva, ale to se s těmi protančenými nocemi nedá srovnávat.

,,Dělej, zvu tě na pánaka,´´ šťouchá do mě. ,,Já už jsem ti řekla, že nepiju,´´ odpovídám znuděně, načež mi ho stejně koupí a já ho potom nechám na baru nebo ho vylívám, když se nedívá. Vzdala jsem se zdlouhavého vysvětlování, proč jsem přestala pít. Nemá to cenu. Ti, kteří nepijí, to docela dobře chápou. Ti, kteří pijí, to stejně nepochopí. Nebaví mě se schovávat a předstírat, že piji. Ulívat z plné sklenice a předstírat, že se bavím. Když je sranda, tak se bavím, když není, nepomůže mi to. Nelíbí se mi, když se mě někdo snaží opít a záměrně se vyhýbám akcím, které jsem v předchozích letech milovala. To si snad myslí, že jsem se v životě neopila? To si snad myslí, že nevím, jak to chutná?

Naopak! Přestala jsem pít, protože jsem se tak vožrala, že mi ze sebe samotný bylo špatně. Navíc opilý holky nejsou hezký, stojí to kotel peněz, stejně je to hnusný a ranní blití si znovu užiji,  až budu těhotná.

Alkohol je dobrý sluha, ale špatný pán.

Pomohl mi dopsat bakalářku, seznámil mě se spoustou lidí...způsobil ale také mnohdy ostudu, bolehlav, žaludeční problémy a vyprázdnil peněženku.

Kila nad povolený limit?
,,Panebože, ta je tlustá. No fuj.´´ S váhou jsem nikdy větší problémy neměla, ale čím dál tím víc si uvědomuji, že promlouvat někomu do svědomí, aby zlepšil jídelníček nebo začal sportovat, prostě nemá cenu. Natož někoho pomlouvat úplně bez záměru mu pomoci. Je každého věc, jak vypadá. Buď je se sebou ten člověk spokojený a nemá cenu mu nic říkat a nebo to moc dobře ví, že je buřt, a pravděpodobně z toho má depky, a to že mu to budeme připomínat, to nezlepší. Když by se sebou chtěl něco dělat, tak se prostě zeptá na radu nebo nějak začne, když se neptá, nechce nic slyšet. 

Titul, značka úspěchu
V naší společnosti je nějak zakořeněn fakt, že kdo má vysokoškolský titul, ten je úspěšnější, bohatší a lepší. Taky jsem si to myslela a byla v tom vychovaná. Všechno se ale změnilo, když jsem poznala pár ,,otitulovaných´´ lidí, a zjistila, že dělají někde v kanceláři za pár šupů a naopak jsem poznala lidi s maturitou, kteří si založili vlastní byznys a jsou platově pětkrát výš. Uvědomila jsem si, kolik máme možností, a že to, jak člověk peníze vydělává, nemusí vůbec souviset s jeho povoláním. To, co děláme, a to, čím si vyděláváme peníze, jsou dvě různé věci.Nakonec je to stejně všechno o tom CHTÍT.

Mohla jsem 5 let studovat VŠ na pedagogické fakultě a být učitelkou na ZŠ za 22 000 hrubého na měsíc - nástupní plat.
Díky, nechci.
Nakonec je nejdůležitější, jestli to, co děláte, přinese radost Vám a Vašemu okolí. Chcete každý den trávit v práci od rána do večera a pořád nadávat? Nebo si raději snížíte životní standart a najdete si práci, která Vás bude bavit a budete šťastný? Štěstí se totiž koupit nedá. Stejně jako se nedá koupit přátelství, úcta, láska nebo vděk.

Oslíčku, otřes se
Když  jsem byla mladší a neměla jsem skoro žádné peníze, natož abych měla peníze vlastní, utrácela jsem mnohem víc, než teď. Kupovala jsem kabelky, boty, džíny a trička. Někdy jsem strávila v obchoďáku celý den, Nosila jsem tašky sem a tam, chodila do kina, do kaváren, do restaurací a měla jsem takovou představu, že bohatí lidé tohle dělají každý den. Chtěla jsem být bohatá. Chtěla jsem vydělávat hodně peněz, kupovat si oblečení, chodit do restaurace na jídlo každý den, koupit si to nejlepší a nejdražší, co existuje. Myslela jsem si, že být bohatá, znamená hodně utrácet. Nakupovat, nakupovat a nakupovat. Neřešit ceny věcí.

Omyl.

Další omyl.

Paradoxně nejvíc za konzumní zboží utrácejí ti, kteří mají peněz nejméně. Ti, kteří si to vlastně ani nemůžou dovolit, a tak si berou půjčky a úvěry. Ti si kupují auta, oblečení, elektroniku, luxusní dovolené. Kupují si pocit, že jsou bohatí. A možná.. opravte mě, pokud se mýlím, to nějak souvisí s tím, že pořád bohatí nejsou.

Za poslední roky jsem se x-krát stěhovala, vyházela spoustu věcí a nakonec skončila s jedním batohem na tříměsíční cestě, a ještě z něj spoustu věcí ani nepoužila. Časté stěhování a setkání s pár zajímavými lidmi, kteří vyznávají minimalismus, mi pomohlo si uvědomit, že nic nepotřebuji, a co potřebuji, si můžu během chviličky koupit v každém obchoďáku nebo přes internet. Člověk vlastně nepotřebuje skoro nic. Já osobně si vystačím s telefonem, počítačem, batohem, kvalitním oblečením, knihami, dobrým jídlem a střechou nad hlavou (někdy ani to ne).

Věci nás nikdy neudělají šťastnějšími, činí nás šťastnějšími jenom radost, z jejich používání. 

Děkuji všem moudrým knihám a všem moudrým lidem, že si tohle uvědomuji. Pro někoho je to samozřejmost, pro mě je to zase další krok k tomu, jak být lepším já.

Máte v životě také nějakou významnou změnu, díky které jste se naučili chápat lépe názory ostatních?